Šepot slunečnic - Kapitola 20. Otevři oči

7. listopadu 2017 v 18:09 | Lia |  Šepot slunečnic
Ve vzduchu se mísil vtíravý zápach plísně s vůní cukru.

Emily se rozkašlala, když se v její blízkosti náhle vzedmul oblak prachu. Ztěžka se posadila a začervenalýma očima se rozhlédla po pokoji.

Květinový vzor.

Jako by ji sežrala babiččina sedačka.

Okolo hlavy jí poletovala zlatavá smítka a Emily si byla víc než jistá, že taková místnost v Saskiině domě neexistuje.

"Neměla bys chodit tak blízko k poli."

"Ježiši kriste," vyjekla dívka, když jí došlo, že není sama.

Z protější pohovky na ni hleděl stín její matky.

Nebo to byl alespoň její prvotní dojem.

"Cože?"

Postava napnula už tak dost křečovité tělo.

"Pole. Neměla bys k němu chodit." A i když se očividně snažila působit ve svých slovech sebevědomě, její hlas jako by za jejím záměrem zaostával. V poslední chvíli očima vyhledala talíř se sušenkami, který po celou dobu svírala před sebou jako rekvizitu.

"Dáš si sušenku?"


Jako by z ženy před ní někdo vysál veškerý život.

Podle rysů v její zmačkané tváři dokázala Emily ještě stále rozpoznat, že kdysi musela být docela hezká, ale to už dnes bylo minulostí.

Byly to jen záblesky, mžitky v koutku oka, které ji v prvním momentu připomněly Veru Abbotovou.

Stejně jako zbytek pokoje, jako by i ona nechávala sebe tak nějak ležet ladem a postupně zanášet prachem, jako jen další kus nábytku.

"Kde to jsem?" zeptala se Emily a samotnou ji překvapila síla v jejím hlase.

Žena se otřásla a ještě jednou bleskla vyhaslýma očima barvy medu po talíři, jako by si najednou nebyla jistá, co má udělat dál.

Emily při pohledu na její tenká, třesoucí se zápěstí zauvažovala, kolik síly ji asi jen stálo ho udržet.

"Odvedla bych tě domů, ale bylo to moc daleko a tys už nemohla dál…" Ztuhla, když se z ženiných útrob náhle vydral vzlyk.

Nebyla zvyklá, aby před ní lidé plakali.


Nevěděla, co si o téhle situaci myslet. Matně si vybavovala, jak se s něčí pomocí belhala lesem, ale stejně tak mohlo jít jen o představy.

"Řekni Veře, že jsem udělala vše, co jsem mohla," švihla k ní zničehonic hlavou, jako by se chtěla ujistit, že ji dívka nepřeslechne.

Emily zamrkala očima.

"Odkud znáš mou matku?"

"Neříkala ti o mně?" Dívka zalitovala, že nemůže couvnout, když se v ženiných očích rozhořelo dávno ztracené světlo.

"Jsem Joanna," řekla pomalu a dotkla se při tom hrudi, jako by si i ona sama potřebovala své jméno připomenout. "Joanna Carterová. Já a tvá matka jsme bývaly přítelkyně, i když to tehdy všechno bylo trochu…" Rozhlédla se po pokoji, jako by si na okamžik v souvislosti s okolím něco vybavila, ale myšlenku vzápětí zahnala. "…jinak."

Dívka si jen sotva dovedla představit, že by to podivné stvoření před ní mělo cokoliv společného s její krásnou matkou, která si každé ráno přivstávala, aby si stihla natočit vlasy.


Byla očividně šílená, a i když se zdála neškodná, Emily se nenápadně začala rozhlížet po zámince k odchodu.

Postupně se jí začaly vybavovat vzpomínky na les a slunečnice.

Anthony.

Hlasitě polkla.

"Musím jít." A vyskočila na nohy. Svět okolo se vzápětí proměnil v kolotoč temných siluet. Joanna byla ve vteřině u ní.
Jen s malou námahou ji přinutila se znovu posadit.

"Nehýbej se." Emily zamrkala, když se s ní místnost ještě převrátila, než konečně znovu nabrala svých pravých tvarů.
Joanna jí klečela u nohou a s neskrývaným zájmem si ji prohlížela.


Tentokrát to byla Emily, koho zamrazilo.

Takhle zblízka, s rozzářenýma očima, a když pominula veškeré okolnosti, připomínala zničehonic její matku mnohem víc.

Pokud by ovšem Vera předtím prošla peklem.

K dívčinu šoku zničehonic vztáhla dlaň k její tváři, ale Emily byla příliš otupělá, než aby stihla včas ucuknout.
Joanna se pomalu usmála a odhalila tak řadu zkažených zubů.

"Vždycky jsem si říkala, jak moc by ti má dcera byla podobná."

Roztřesenou rukou několikrát přejela prostor okolo jejího břicha, ale dotknout se ho nedokázala .

"Vzali mi ji, víš? Protože jsem nedokázala uhlídat Veru."

Emily zalapala po dechu, když si ji k sobě zničehonic přitáhla.

"Skoro jsem tě nejdřív nepoznala." Usmála se a dívce se zvedl žaludek. "Opravdu jsi vyrostla."


Musela se přeslechnout.

Proč ji vlastně poslouchala? Nemohla to mít v hlavě v pořádku.

Přes všechny ty racionální myšlenky, vířící jí hlavou, se ale nedokázala přinutit zavřít oči.

Místo toho se rozhodla je otevřít.

"Neviděly jsme se už někdy?"


Opravdu je to poprvé, co se Emily ocitla v Turne Sol? Co říkáte na novou postavu? Teď zpětně docela lituji, že těch postav je tam tolik. Když si vezmu, kolik jsem jich měla ve své první povídce tady…:DDD Docela se divim, že se v tom lidi vyznali. Snad se vám to neplete, i když si myslím, že zrovna Joanna by neměla. Už tam v pár kapitolách byla o Carterových zmínka, jako o další zakladatelský rodině krom Websterů.
Další kapitolu skoro určitě budu muset rozdělit kvůli délce, takže bych snad tentokrát měla přidat další díl dřív.
 

Šepot slunečnic - Kapitola 19. Nesnesitelná blízkost

18. října 2017 v 18:49 | Lia |  Šepot slunečnic
Anthony byl pryč.

To uvědomění ji zasáhlo jako rána do břicha.

Vera ji sotva nechávala samotnou. Co si pamatovala, její bratr byl vždy někde poblíž, když ji hlava na příliš dlouho sklouzla pod vodní hladinu, nebo když byla zkrátka příliš mimo sebe, než aby si plně uvědomovala, co se okolo ní děje.

Nikdy ji nenapadlo, že nebyla jedinou, kdo byl v tom domě uvězněn.


Nedokázala si představit důvod, kvůli kterému by ji nechal takhle samotnou.

Byla ještě napůl v polospánku, když se jako duch vznášela domem ve snaze zahlédnout alespoň náznak toho, že nezůstala naprosto sama.

Poprvé za její krátký život.

Co se změnilo?

Kdy jejich matka přestala konečně s tou příšernou písní?

Došlo jí, že si přesně nepamatuje, kolik času uběhlo od Leilina odchodu.

Nebyla tu snad ještě před chvílí?


Tohle už znovu ne. Vždyť si sotva začala uvědomovat okolní svět. Nemohlo to být zpět.


Věděla, že to jsou ty stěny, co ji přivádělo k šílenství. Vždycky to tak bylo.

Nikdy nebyla nemocná.


Dívala se na ty tváře na stěnách, s nimiž snad nemohla mít, nikdo z žijících Websterů, cokoliv společného.

A to místo nad schody, kde jeden obraz chyběl.



Nakonec nebyla jediná, kdo v domě zůstal. Jak ji něco takového mohlo napadnout?

Ať Anthony a Vera odešli kamkoliv, stále tu byla Saskia, po lokty ponořená v zemi. Ta, pro kterou do jejich příchodu snad zahrada ani neexistovala.

Musela najít Tonyho.

Kdyby jen věděla…

Ten med.

"Můj med vždycky zmizí jako první. Prý se na něm dá vybudovat slušná závislost."

" A za každou cenu se vyhýbej Grayovým."

Opravdu by ji opustil…kvůli ní?

V mysli se jí vzápětí vybavila vzpomínka na její tvář. Bouřkové oči, sebevědomý úsměv a oslí výraz jejího bratra.
Co na níbylo, že se jílidé z města tolik báli?


Skoro čekala, že ji zastaví nějaká neviditelná síla, když v tichosti otevřela vchodové dveře.

Tak všední úkon, který najednou znamenal mnohem víc.

Branou jít samozřejmě nemohla. To ale nebyla jediná cesta ven, že?
Jistě tu muselo být místo, tam někde, kde se poprvé setkala s Leilou Cutlerovou.

Hlasům v hlavě vzdorovala jen na okamžik.

A nakonec, každý další krok byl jen lehčí.

…a lehčí…

…a lehčí…





Tohle se mu muselo zdát.

Už si ani nepamatoval, kdy ten inzerát poprvé vyvěsil. Mohly to být i měsíce bez odezvy.

Pro někoho tak chaotického, jako byl Elias, se i každodenní věci dokázaly velmi snadno vymknout z rukou.
Přesto nějakou hrou osudu to byl právě on, kdo skončil jako nový šéfredaktor jejich místních novin.

S úzkostí pohlédl na všechny ty šanony a stohy papírů, které se tak marně snažil před jejím příchodem zredukovat.

Musel být všem pro smích.

Myslet si, že by se mu mohlo podařit se jí v tak malém městě vyhýbat věčně.

Že dokáže předstírat, že se nikdy nevrátila.

A přesto tu teď Vera seděla, jako by od té doby ani snad neuběhl žádný čas.


Propletl si prsty na stole, dobře si vědom pohledů jeho podřízených, od nichž je dělily jen skleněné zdi kanceláře.

Odkašlal si.

"Proč jsi přišla?"

Nervózně se usmála.

"Slyšela jsem, že někoho hledáš." Promnula si ruce a vytáhla z brašny list papíru. "Přinesla jsem svůj životopis. Za posledních několik let jsem dělala sekretářku v několika firmách." Najednou se zarazila, jako by si na něco vzpomněla.

"Přinesla bych i doporučení, ale musela jsem je ztratit při stěhování." A až po dalším okamžiku, kdy stihla v její hlavě proběhnout další řada dohadů, mu lejstro podala.

Ten jako by si ale její paže ani nevšiml.

Bez jakéhokoli dalšího pohybu stále upíral pohled na její tvář, jako by mu její přítomnost ještě nesplynula se skutečným světem.

"Nestudovala jsi hudbu?" zeptal se zničehonic.

Zatřásla hlavou.

"Co to s tím má společného?" A když ani tentokrát její pobídku k převzetí životopisu nepřijal, neslyšeně ho před něj položila, hned vedle hrnku s kávou z předchozího dne.

Sluneční světlo prostupovalo jejími vlasy jako stužka a Elias najednou pocítil neodkladnou touhu se jich dotknout.

Stejně, jako to léto, kdy mu bylo sedmnáct a ještě nevěděl, že to mělo být naposledy, kdy si ho k sobě pustí tak blízko.

Už nikdy nebyla stejná.


Vera si povzdechla a ještě jednou se nevědomky rozhlédla po všudypřítomném chaosu.

"Nebudu tu překážet."

"Proč ses vrátila?" Švihla k němu hlavou.

"Cože?"

"Řekl jsem ti, ať se nikdy nevracíš." Zavrtěl hlavou. "Sotva ses odsud tehdy dostala. Víš vůbec, co riskuješ?"

"Neměla jsem na výběr." Otřásla se, jako by mohla cítit jejich pohledy v zádech a Elias potlačil nutkání se přes stůl dotknout její dlaně.

"Už je to čtrnáct let," zašeptala.

"A pořád na to nikdo nezapomněl."


Další okamžik strávili v tichosti, která se s každou další vteřinou stávala čím dál víc stísněnější.

"Kdy plánuješ odjet?" zeptal se Elias po chvíli, aniž by se jí podíval do očí.

"Neplánuji."

Na moment se zarazil, i když podvědomě musel odpověď očekávat.

"Nemůžeš tu zůstat."

"Kvůli tomu tady nejsem."

Zvedl k ní oči. Sakra, měl ty stěny už dávno dát přestavět.

"Proč jsi opravdu přišla?" řekl tiše a rozpřáhl paže. "Přece opravdu nemůžeš chtít…"

"To chci," přerušila ho a v pryskyřicových očích jí na okamžik blesklo cosi, co si s její osobou přestal spojovat už velmi dávno.

Skoro, jako by se v jejím stínu na okamžik mihl odraz té, kterou kdysi znával.

Dodnes netušil, co tu změnu zapříčinilo.

Jestli byli Websterové v něčem skutečně dobří, tak to bylo držení tajemství.

Vera nebyla výjimkou.


"Eliasi," vytrhl ho z úvah její hlas.

Obraz byl pryč.

Bylo to poprvé po dlouhé době, co mu řekla jeho jménem.

Sklonila hlavu a nevědomky si začala mnout látku šatů mezi prsty.

"Vím, že nemám právo o cokoliv žádat. Od tebe ze všech nejmíň." Zastrčila si neposedný pramen za ucho a zpoza řas k němu vzhlédla. "Dej mi ale možnost mít aspoň tohle. Když Henry…"

"Nemluv o něm!" utnul ji Elias hruběji, než měl v úmyslu a tělo se mu jako na povel napjalo.

Jako by jí snad někdy dokázal něco odmítnout.

Dodnes ho pronásledovaly noční můry z toho dne, kdy ji přinutil opustit město.

Měl se o ni postarat.

Aspoň na moment překonat ten neuvěřitelný vztek pro to, jak ho mohla tak příšerně zradit.

Svou zbabělost, která ho po celý život držela na jediném místě.

Jak mohl tušit, že tu tvář z jeho vzpomínek, zlomenou žalem, bude mít ještě někdy šanci spatřit?




Dorothy Parkerová seděla u svého stolu, snažící se hledět své práce, ale pohled jako by se jí vždy samovůlí stočil k Eliasovi.

Byla ráda, že k ní ta žena sedí zády.

Ta měla ale odvahu po tom všem sem ještě přijít.

Vynechal jí dech, když si všimla Eliasova pohledu, který se ten hlupák zřejmě už ani nesnažil skrývat.

"Idiot," procedila skrze zuby, když se jí tužka v dlaních zlomila.



Bylo to poprvé, co se Emily ocitla v lese.

Až pozdě si uvědomila, že v domě zapomněla boty, když se jí už poněkolikáté podařilo si do nohy zaklesnout větvičku nebo kámen.

Nemohla ale už být daleko.

Žlutá záře slunečnicového pole se zdála každým krokem jasnější.

Tam za těmi zdmi jí nikdy úplně nedošlo, jak silné nutkání ji k tomu místu hnalo.

Ta představa byla tak silná, že ji donutila se rozeběhnout. Bolest v chodidlech pro ni přestala existovat.

Existoval jen ten okamžik.

Přesto se ale část její mysli nemohla zbavit pocitu, že něco bylo špatně.

Že neměl být den.

A že to nemělo být slunce, co jí zářilo na cestu.

Zem pod nohama se jí ale ptala na svolení a ona jen těžko potlačovala chuť přijmout.

Ta část, která chtěla zmizet mezi slunečnicemi.

Ne ta, která si nepřála nic jiného, než najít svého bratra.


Musela se zastavit.

Aspoň na okamžik si vyčistit hlavu.

Jen…

"Dávej pozor!"

Ten výkřik pro ni byl jako probuzení ze sna. Nohy se jí ihned zastavily. Její pohled ještě okamžik s nevěřícností setrval na nehybných končetinách.

"Zbláznila ses?" pronesl za ní někdo tak tiše, že ho sotva mohla slyšet a Emily na chvíli napadlo, jestli ho nedoprovázel i potlačený vzlyk.

Velmi pomalu se otočila. Myslela si, že se lidé z města vyhýbali místním lesům.

Stačil jí jediný pohled, aby jí došlo, že žena před ní nemohla mít s nimi nic společného.


Tak doufám, že je to tak dlouhý kvůli těm dialogům, a že jsem tuhle kapitolu nějak víc "rozsekávala." Začíná se nám pomalu odhalovat Eliasova a Veřina minulost. Proč myslíte, že musela před lety opustit město? A kdo je žena, se kterou se na konci Emily setkává?

Šepot slunečnic - Kapitola 18. Matka s dcerou

8. října 2017 v 16:44 | Lia |  Šepot slunečnic
"Včera tu byla Leila Cutlerová."

Byly tu jisté věci, které si žádaly správné načasování. Vystihnutí okamžiku, kdy měly být vysloveny. Co si Saskia Websterová pamatovala, dům jejího dětství byl po věčnost ponořen v tichu. Změna začínala i končila křikem novorozeňat, která měly pokračovat v té dlouhé řadě osudů, které jim byly předurčeny.

Přesto se od útlého věku nemohla zbavit pocitu napětí, rezonujícím jednotlivými patry jako rozbuška, připravená zničit životy všech, kteří se mezi nimi ocitly.

Bůhví, kolik z nich sama Saskia v marné snaze se jim vzbouřit, stihla odpálit.

Ani po těch letech se nenaučila umění sdělování špatných zpráv.


Škubla sebou, když místností náhle zazněl zvuk tříštícího se nádobí.

"Zbláznila ses?" vykřikla a rozeběhla se k Veře, která ještě stále mlčky hleděla na své, teď již prázdné dlaně.

Saskia se s povzdechem sehnula, aby tu spoušť uklidila.

"Proč jsi mi nic neřekla?" zašeptala Vera přiškrceným hlasem.

"Říkám ti to teď. Navíc jsem si nevšimla, že by ses v poslední době nějak zajímala, co se okolo tebe děje." Věděla, že se její dcera třese. Nemusela se na ni ani podívat, a přesto si dokázala s jistotou představit těkot jejích očí, odrážející veškerou tu paniku, se kterou se nebyla schopna vypořádat.


Saskia si s úklidem dala načas. Nechtěla odejít a připravit ji tak o jedinou šanci navázat s ní za poslední dobu víc, než jen půl druhého pohledu.

Trvalo to ještě okamžik, než z Very opadl prvotní šok a ona, jako by si až teď uvědomila povahu situace, ve které se ocitla, se sesunula vedle své matky na zem.

"Co tady chtěla?" zeptala se směrem ke dlaždicím.

Saskia se ušklíbla.

"To se opravdu ptáš?" Vera zatřepala hlavou a přimkla víčka k sobě.

"Ne…tedy ano. Já jen, že…jak se můžou vůbec znát? Vždyť byla celou dobu tady."

Druhá žena mezitím mlčky vstala, aby s rachotem střepy vyhodila. Bylo to až poté, co se od brunety vzdálila, kdy se odhodlala k ní zvednout oči.

Ty se rozzářily poznáním ve stejnou chvíli, co její matka, která vždycky musela mít poslední slovo, konečně promluvila:

"Víš, že se to nakonec muselo stát. Nemám proč se cítit vinna."

Na moment nebylo slyšet nic víc, než jen třeskot porcelánu.

"Ty jsi jim předhodila moje děti?" Veřin hlas nebyl o moc hlasitější než šepot. O tolik rozdílný než křik, na který byla Saskia u své dcery zvyklá. Její nálady přicházely i odcházely v přívalových vlnách. Se vztekem dokázala pracovat.

Věděla, že udělala správnou věc. Tak proč se tolik vyhýbala jejímu pohledu?

Zatřásla hlavou. Nad tím teď nepotřebovala přemýšlet.

"Nedramatizuj to tolik."

"Já že to dramatizuju?! Vždyť si je tam poslala samotný. Emily nikdy nebyla mimo dům a ty moc dobře víš, jak nás tu všichni nesnáší."

Saskia si odfrkla a popadla kus hadru, aby se z podlahy pokusila dostat rozlitý čaj.

"Nejsou tak hloupí, aby jim ublížili. Mimo to…" Konečně k ní zvedla hlavu. "…co jsem měla dělat? Nechat je tady a čekat, až si pro ně přijdou sami?"

"Takže jsi to udělala za ně."


I když si Vera musela myslet opak, Saskia si moc dobře pamatovala každou jejich větší rozepři. Dodnes si dokázala vybavit, na jakém místě její dcera a ona stály, když jí oznámila, že bude žít a vychovávat své děti mimo město.

Divila se, že se tehdy neroztrhlo nebe.

Žádná hádka se ale nedokázala vyrovnat tomu pohledu, který na ni vrhala teď.

Pohled naprosté zrady.

Z Veřiných očí ji sledoval její vlastní odraz, prohlížející si její tvář, ale nebyl to její obličej, co se před ní zrcadlilo.

Alespoň ne úplně.

Kdy se její role stihla takhle změnit?

A jak dlouho to bylo, kdy ona sama stála na Veřině místě a pozorovala právě tak stejně svou dnes již zesnulou matku?

Tehdy si byla tak jistá, že ji dokáže ochránit, jen když ji pošle co nejvíc daleko…

Vzdala by se jí vědět, že by tak prožila šťastný život.

"Ty dvě by se stejně musely dřív nebo později setkat. Vždyť ty jsi už jako malá měla Joannu neustále v zádech."

"A jak to s ní taky dopadlo."

Saskia se zasmála. Malá Vera si kdysi do deníku zapsala, že to zní jako cinkot kostí v průvanu.

"Že ti na tom najednou tak záleží." Položila vymáchaný hadr na topení a vyhlédla z okna. "Včera jsem na zahradě našla kruhy."

Bylo to těch pár tiše pronesených slov, které Veře z hlavy vymazaly vše, co své matce ještě hodlala říct.

"Cože?"

Saskia si povzdechla a opřela se pažemi o parapet. "Kde jsi vzala ty housle, Vero?"
I když je dům jen sotva chránil před okolním horkem, jako by se v místnosti najednou prudce ochladilo.

Bruneta ztěžka dosedla na židli.

Zatahala se za ucho.

"Kde asi? Na půdě. Jako bys ty někdy něco vyhodila." Pokusila se usmát, ale vzápětí toho, v reakci na tu nepopiratelnou faleš, litovala.

"Chceš mi tím říct, že tam v tom vlhku, kam jsem nevstoupila od tvého odchodu, vážně přežily tvoje stoletý housle?"

A i když její hlas byl stále klidný, Vera cítila, jak ji pomalu zatlačuje do slepé uličky.

Neměla šanci.

"Byl to dárek," špitla nakonec.

Následovalo zaváhání, jako by i Saskia ve skrytu duše doufala, že jí Vera dokáže podat patřičné vysvětlení.

"Víš, že to nebude fungovat."

Bruneta se ušklíbla, ale do tváře své matky se podívat nedokázala. Věděla, že by jí stačil jediný pohled, aby si ji celou přečetla.

Že stále doufala. Ať se to zdálo jako sebevětší fantazie, kterou měla opustit spolu se svým dospíváním.

Jako dítě neměla žádná tajemství.

"Opravdu si myslíš, že jsem tak hloupá?" A aniž by si to uvědomila, začala nehtem pomalu obkreslovat rýhu v desce stolu.

Tělo nakonec vždy předcházelo mysli.

Ztuhla, když se její pozornost najednou zaměřila na zrádnou paži. Nedělala si iluze, že by toto konání mohlo zůstat Saskiou nepovšimnuto.

Oběma byl tento pohyb až příliš známý.

Cítila, jak se k ní pomalu přibližuje.

"Ovšem, že ne. Pro dobro všech jsem doufala, že tohle ti došlo už před lety."
Skoro čekala, že se jí dotkne.

Vera si nepamatovala přesný okamžik, kdy se mezi nimi vytvořila ta propast, kterou se ani jedna z nich doposud neodvážila překročit.

Netušila, že zadržuje dech, dokud se její matka konečně nevzdálila.

"Nikdy dřív se neodvážili vstoupit na pozemek domu."

"Co to znamená?" A otočila se k Saskii, která ji ihned přišpendlila téměř lítostivým pohledem.

"Že jsme pravidla obcházely příliš dlouho."


Tak zase po delší době další várka rodinných dramat :D Proč se Vera tolik děsí toho, že se Emily setkala s Leilou? A o kom mluví Saskia?
 


Šepot slunečnic - Kapitola 17. Spříznění

19. září 2017 v 22:05 | Lia |  Šepot slunečnic
"Jsi v pořádku?" zeptal se zničehonic Anthony. Překvapením zvedla hlavu nad upřímností v jeho hlase.

Jak to jen dělali? Žít v tomhle domě se všemi těmi obrazy, sledujícími každý jejich krok. Mimoděk uhnula očima, tentokrát před portrétem tmavovlasé ženy.

Malby se táhly po celé linii schodiště a snad i dál, jako by zde opravdu byl zaznamenán každý člen jejich staré rodiny.

"Nic se nestalo," zamumlala, když vyšli do patra a Leilu přivítala další řada strašidelných pláten.
Přinutila se k úsměvu.

"Tvá babička ví, jak člověka rozházet." Neodpověděl jí.

Další schody.

"Co se na trhu Emily vlastně stalo?" zeptala se, když ticho začalo být až příliš nesnesitelné. Jako každý při chůzi po
schodech sledující výhradně své nohy, nemohla předpokládat, že by se Anthony mohl znenadání zastavit, a ona tak plnou silou narazila do jeho zad.

"Myslel jsem, že jsi říkala, že jste s Emily dobré přítelkyně," poznamenal s jízlivostí přes rameno, zatímco si Leila s neustále vzrůstajícím ruměncem mnula čelo. Při pohledu na její rozpoložení se jeho úsměv jen roztáhl. Bastard.

"O takových věcech jsme nemluvily."

"Ovšem," ušklíbl se Anthony a pokračoval v chůzi. "Nač kazit náladu, že?"


Samozřejmě, že jí nevěřil. Tak proč jí ale vedl ke své sestře? Pokud ji ovšem nevedl jinam.

Při té myšlence se otřásla. Oči se jí rozlétly po ztemnělé chodbě, ale odpovědí na její možný útěk byly jen všudypřítomné podobizny s pohledy pronikajícími skrze plátno a rysy tak podobnými těm, které rozpoznávala ve tváři svého společníka.

Věděla, že by nikdy nedokázala sebrat dost odvahy, ocitnout se mezi těmi zdmi sama.

Po zbytek cesty zůstali zticha.


Ucouvla, když se k ní Anthony najednou otočil. Ty dveře nebyly o nic zajímavější než ty ostatní, okolo kterých mezitím stihli projít. Dokázala si tyhle prostory představit před lety, kdy ještě nebyly tak strašně prázdné. Když ještě existovala celá garda sloužících, jejichž jediným posláním zůstávalo neustálé oprašování všech těch sošek a drahých váz ve stylu art deco, které jistě před časem musel někdo přemístit, když v domě na vše zbyla už jen Saskia.

Zadržela dech, když ji ještě jednou sjel pohledem, jako by už teď litoval, že ji sem nakonec opravdu pustil.

Zavrtěl hlavou.

"Snaž se ji příliš nerozrušit."

Jako by ze sklepení konečně vyšla na světlo. Zpočátku jí trvalo, než si její zrak na okolní svit dokázal zvyknout. Byl to jeden z těch pokojů, kterých musely mít všechny tyhle staré domy celé desítky. Nic, co by jen trochu prozrazovalo pravou povahu jeho majitele. Jen postel s ozdobným čelem, skříň, toaletní stolek a vysoké okno s lenoškou. Bílé dřevo a starorůžové tapety.

Nejprve si jí Leila nevšimla. Hleděla přímo na ni, ale stejně tak mohla vidět jen psací stůl.

Ani se nepohnula. Jako by svět za oknem byl tím jediným, co pro ni mohlo existovat.

"Emily? Někoho jsem ti přivedl." Pomalu se k nim otočila. Bylo to sotva pár dní od doby, co ji viděla naposledy. Přesto si až teď připustila obavy a následnou úlevu, že se před ní nevznáší přízrak, ale holka, v mnoha ohledech nepříliš odlišná od ní samotné.

Jediné, co ji zneklidňovalo, byl ten pohled.

Nepoznala ji.

"Viděly jsme se před pár dny. Pozvala jsem tě na trh. Leila, pamatuješ si?" Skoro cítila, jak jí každou další minutou, kdy na ni Emily beze slova mhouřila oči, Anthony čím dál víc propaluje díru do zad. Zatnula nehty do dlaně, aby se neotřásla.


"Samozřejmě," řekla zničehonic Emily. Leila to nemohla vidět, ale v tu chvíli, jako by ji s Anthonym ovládala stejná mysl, když jako jeden k dívce zvedly stejně překvapené pohledy. Emily na ni ještě okamžik hleděla způsobem, který si Leila nedokázala vyložit, a teprve až pak se otočila ke svému bratrovi.

"Necháš nás, prosím?" Neodvážila se otočit a čelit tak Anthonymu, kterému se náhlý vývoj událostí nejspíš vůbec nelíbil.


Věděla, že by měla cítit úlevu, když se jí za zády zaklaply dveře, ale jako by se místo toho napětí v místnosti jen zvýšilo.

Pomalu k ní zvedla oči.

Před pár dny byla přeludem, o jehož existenci stále znovu musela pochybovat. A možná k tomu setkání opravdu nikdy nedošlo. Alespoň ne s člověkem, kterého měla před sebou.

"Už mě ani nikam nepouští," zamumlala Emily tak tiše, že ji Leila málem přeslechla.

"Neumíš si ani představit, jak dlouho mi vždy trvá se odsud vymotat." Skelnýma očima se rozhlédla po pokoji a dívka si najednou nebyla jistá, jestli ještě stále mluví k ní.

"Občas dokonce vytuhnu v nějakém rohu, a když se probudím, jsem zase zpátky tady." Podle toho, s jakou rezignací a lhostejností ta slova pronášela do prostoru, člověk by skoro předpokládal, že v tom, co popisovala, žila mnohem déle, než pár týdnů. Možná za to mohl ten dům. Člověk zde mohl strávit celou věčnost, zatímco za jeho zdmi uběhl jediný den.

Nikde žádné hodiny, které by vám pomohly najít pevný bod v čase.

Najednou, když ji takhle Leila viděla, sama začínala pochybovat, jak dlouho vlastně s Anthonym Websterem ve skutečnosti bloudila těmi tmavými schodišti. Kolik času uběhnulo?


Když se ráno probudila, hlavu měla plnou otázek jen pro tento okamžik. Otázky. Co si pamatovala, nic nezaměstnávalo její mysl tolik, jako snaha o jejich zodpovězení. Zpočátku na někdy až absurdně prosté záležitosti života, nad kterými skutečně mohly hloubat jedině děti.

Tehdy se to trpělo.

Protože z nich nakonec každý nakonec musel vyrůst.

Nebo tomu tak alespoň bylo v Turne Sol.

Možná byla opravdu šílená.

Tak či tak to bylo v jejím životě poprvé, kdy její mysl zůstala naprosto tichá.


Jen okamžik, kdy se oči barvy jedovatých jablek střetly s těmi jejími a ona sevřela její zápěstí, aby ji stáhla na svou úroveň. V první chvíli šoku si ani neuvědomila bolest, když celou svou vahou dopadla na kolena.

"Co víš o Elaine Grayové?" zašeptala Emily a ještě více zesílila stisk na dívčiných pažích. Leila k ní byla teď tak blízko, že s jistotou mohla vidět, jak se Emilyiny zorničky při zmínce o zrzce rozšířily.

"Cože?" Pokusila se z jejího sevření vykroutit, ale ta jako by ani žádné snahy nevšimla.

"Elaine Grayová," zopakovala tentokrát mnohem hlasitěji a netrpělivě zatřásla hlavou. "Na tom trhu prodávala med." Přivřela oči, jako by se snažila rozvzpomenout.

"Slyšela jsem, jak si o ní ostatní povídají. Divili se, že se s ní vůbec bavíme." Leila si promnula bolavá zápěstí, která byla vzápětí z dlaní propuštěna.

"Nemyslíš, že bych to měla být spíš já, kdo se ptá, pokud jde o Grayovy?"

"Co tím myslíš?" Blondýna zavrtěla hlavou a rozhodila pažemi, jako by samotné okolí bylo odpovědí.

"To ty jsi tady Websterová."

"Ještě před pár týdny jsem neměla ani tušení, že to něco znamená."

"Ty o své rodině vážně nic nevíš, viď?" řekla Leila po chvíli tiše a nedokázala zabránit, aby se jí do hlasu nevetřel tón někoho, kdo byl právě kolosálně podveden.

"Snažila jsem se to Anthonymu říct, ale od toho, co se stalo na trhu, mě už vůbec neposlouchá."

"Co jsi mu chtěla říct?"

"No přece, že ji znám," vykřikla, jako by jí už docházela trpělivost.

"Koho?"

"Elaine Grayovou!" To jméno se nad nimi ještě okamžik vznášelo, jako by snad s každým vyslovením nabíralo větší sílu.

"Emily, to přece není možné. Vždyť si tu v životě nebyla." Neměla tam chodit. Ta holka netušila o moc víc, než ona sama a ke všemu byla tím vším okolo úplně zmatená.

Jako by jí to dokázala zazlívat.



Emily sklonila hlavu. Samozřejmě, že měla Leila pravdu. Ona by to měla vědět nejlépe. Copak většinou jejích vzpomínek do té doby nebyly jen žluté stěny jejich starého pokoje a zašlý strop koupelny? Jak by odsud mohla kohokoli znát?

A přesto, Elainina tvář jí byla až s nepříjemnou jistotou známá.

"Co tedy víš o Grayových?" zeptala se po chvíli a zahanbeně se zadívala na ruce v klíně.

Leila se zarazila, když ji náhle slova zamrzla na rtech.

"O tom se nemluví." Emily překvapením zvedla oči. Dívka se zavrtěla a s námahou, kterou neočekávala, se vyškrábala na nohy.

Prohrábla si vlasy.

"Beztak to jsou jen povídačky. Lidé si vždycky najdou něco, čím se navzájem děsit. Nemusíš se bát." Samotnou ji překvapilo, že i když Emily sotva znala, měla skoro až mateřskou potřebu se ujistit, že bude v pořádku. Dokonce se pokusila usmát, ale její snaha byla v dusivé atmosféře pokoje ihned zapomenuta.

"Není to to samé, co říkají i o nás?"

"To je něco jiného."

"V čem?"

Veškeré instinkty města na ni křičely, ať odtamtud co nejrychleji vypadne. Neměla tu co dělat. Neměla co mluvit s někým ze zakladatelské rodiny. Vše se až příliš začalo blížit hranicím, které ani ona nebyla odhodlána překročit. Čím déle ale hleděla do těch vyčkávajících očí, tím více byla ochotná se poddat tomu novému pocitu, v naprostém rozporu s tím, co v ní bylo zakořeněno od počátku.

"Slyšela jsi ji hrát?" zeptala se najednou Emily a mimoděk zvedla oči ke stropu, jako by se místnost měla každou chvíli zachvět pod Paganiniho tóny.

"Dřív jsem si nevšímala všech těch pohledů. Nezajímalo mě nic." Zavrtěla hlavou. "Jak to vůbec můžete vydržet být při vědomí tak strašně dlouho? Všechno to zamlčování a tajemství. Člověka by to zadusilo."

Leila jí chtěla říct, že nic takového nezná. Že její život je pro tajemství příliš jednoduchý. Na poslední chvíli se ale zarazila, když jí myslí bleskla jedna z posledních vzpomínek na jejího otce.
"Ten med, Leilo! Všechno je prolezlé jejich jedem. Nikdy nevěř tomu, co vidíš. Věříš mi, že ano? Ty ano."

Kdo byli ti praví blázni? Ti, co viděli svět tak, jak sami chtěli, nebo ten jeden, který jako jediný viděl skutečnost?

Pocítila k ní lítost, když ji takhle viděla u svých nohou, utopenou ve světě, kterému nerozuměla.


Neuvědomila si, co dělá, dokud ji nedržela za ruce, jako by na tom závisely životy jich obou.

Ten jediný okamžik, kdy seděly tak blízko u sebe, navzájem tolik podobné, v sobě nesl povahu něčeho dávného, co se muselo odehrát už mnohokrát předtím. Před lety, mnohem dřív, než obě stihly poprvé spatřit tento svět.

"Ty dívky zůstanou sami. Zavrženi vlastní rodinou. Budou někoho potřebovat. Někoho, kdo bude střežit jejich tajemství."


Špičky prstů se dotkla Emilyiny tváře.

"Pamatuješ si na svého otce?" zeptala se opatrně, jako by se obávala případné reakce.

"Trochu," odpověděla dívka a popotáhla. "Byla jsem ještě hodně malá, když od nás odešel, ale mamka říká, že se mu Anthony hodně podobá."

Leila se pousmála.

"Tím jsem si jistá." Olízla si rty, jako by chtěla říct ještě něco, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Něco jí bránilo.

"Jen…snaž se zjistit víc o své rodině. Pro své vlastní dobro." Netušila, proč řekla to, co následovalo. Snad na ni její šílený otec měl přece jen nějaký vliv.

Nebo se možná konečně naučila naslouchat své intuici.

"A za každou cenu se vyhýbej Grayovým. Když ne kvůli nim, tak kvůli lidem z města." Otřásla se a na moment si představila tu scénu, které byla předchozí den svědkem. Emily, uvězněna v davu lidí.

Samozřejmě, že nic skutečného nikdy nezažila. Byla příliš mladá, aby si cokoliv pamatovala, a za jejího života byl ve městě vždycky klid. To, co zbylo z kdysi tak slavných rodin, jako byli Websterovi a Carterovi, dnes už sotva někdo vycházel, zatímco Elaine Grayová šla zastihnout jen při prodeji medu, při jehož příležitosti každý velmi rychle zapomněl na její pravý původ. Její babičku už roky nikdo neviděl.

Přesto v ní zůstávalo tušení, že pro někoho, jako byla dívka před ní, by se podobná situace mohla velmi jednoduše zvrhnout.

"Někteří z nich by si to mohli špatně vyložit."



Opravdu hodně jsem uvažovala nad tím, že bych tuhle kapitolu rozdělila, ale zas se mi nechtěla na úkor délky vydávat kapitola, ve které k ničemu nedojde, tak snad vám nevadí, že je o něco delší než je u téhle povídky obvyklé. Obzvlášť, když jsem poslední vydávala taky někdy bůhví kdy.

To je tak, když máte další kapitolu už skoro dopsanou, ale najednou si usmyslíte, že vám nepůjde dokončit, pokud ji celou nepřepíšete :D

Šepot slunečnic - Kapitola 16. Tóny záhrobí

4. září 2017 v 22:08 | Lia |  Šepot slunečnic
Leila si uvědomila, že to bylo nejspíš poprvé, co viděla dům Websterových za denního světla. Doufala, že v tuto dobu by nemusel působit tak děsivě. Že by si nemusela připadat jako takový vetřelec.

Ve světle měsíce měla okolní krajina tendenci se měnit. Bílé stěny se měnily v namodralou záři, která jako by pulzovala spolu se vzdechy jeho duchů.

Ale ani teď, když stála před jeho branou a horko slunce způsobovalo, že cítila každou kapku potu, stékající jí pod košilí, se necítila o moc klidněji.


Bylo to skoro, jako by se každý, kdo zrovna dům obýval, rozhodl, že na něm zanechá svou vlastní stopu. To pak způsobovalo tu roztodivnost, kdy se zdálo, jako by každou část stavěl jiný člověk a doslova svou tvorbu na původní základ "nalepoval." Přesto se nějaký zázrakem podařilo, že budova stále působila jako jeden celek.

Celek, který ovšem pohromadě musela držet snad jen síla vůle jeho majitel.



Roztržitě stiskla rukojeť košíku, a jako už tolikrát za dnešní cestu se skepticky podívala na jeho obsah. Co ji to sakra napadlo? O co se snažila?

Nikdo samozřejmě netušil, kam se ve skutečnosti rozhodla jít. Jako by k něčemu takovému mohla někdy dostat povolení.

Na trhu nedostala možnost se k Emily ani přiblížit. Ta myšlenka ji užírala celou noc. Jako by ji nějaké vnitřní tušení našeptávalo, že další šanci nemusí mít věčně. Že pokud sama něco neudělá, možná by mohla o všechno přijít.

Zhluboka se nadechla a se skřípotem se opřela do břečťanem porostlé brány. Jestli do teď o ní nevěděli…

Touhle dobou už se k její matce musely dostat zvěsti, kam se dnes její dcera rozhodla jít. Nedělala si iluze, že by se jí snad povedlo přes město projít nespatřena. Ke všemu ještě cestou, která vedla k jedinému místu.


Byla tu už několikrát, i když předtím vždy jen v noci. Nemyslela si, že by ji zde mohlo něco překvapit. Věděla, že pokud by od brány popošla o kousek doprava, brzy by narazila na dost velký otvor, kterým by se s trochou sebezapření byla schopna protáhnout, jako ostatně už tolikrát předtím.

Křoviny prorůstající zahradu, jí ale tentokrát spíš než bezpečný úkryt, nutily přidat do kroku.

Najednou to nebyly její oči, skrývající se v houštinách.


Zarazila se, když se vymotala z té nejhorší džungle, a před ní se otevřelo celé prostranství. Tedy, prostranstvím by to byl schopen nazvat jen někdo, kdo byl svědkem jeho předchozího stavu.

Jasně si vybavovala, jak před pár dny stála na tom stejném místě a Emily Websterová se před ní vznášela jako duch. Málem to s ní tehdy seklo, když jí hlavou proběhly všechny ty historky, kterými byla od dětství krmena.

Tehdy byla většina zde zarostlá.

Tráva byla ještě vlhká od včerejšího deště. Na většině místech se už voda stihla dávno vypařit, ale tady se nějakou záhadou stále držela.


Leilu polil mráz. Najednou si přála odtamtud být co nejdál. Nebyla ale zrovna člověkem, který by spoléhal na instinkt. Mnohem více její činy vedla zvědavost, a tak i teď, kdy na ni z každého koutu mysli křičelo její vlastní podvědomí, se místo rozhodla dále prozkoumat.

Zpočátku si neuvědomila, jaké obrazce tvoří.

Špičky hub, sotva zpozorovatelné, pokud jste ovšem nebyl někým, kdo je hledal.

Vílí kruhy.

"Potřebuješ něco?" Otočila se tak rychle, že málem do jednoho z nich šlápla. Až teď jí plně došlo, jak moc se jí rozbušilo srdce. Věděla, že se jí na něco ptal, ale jako by ji mysl neposlouchala. Muž, ne, ještě kluk, nemohlo mu být o moc víc, než jí samé, nadzvedl obočí a založil si ruce na hrudi.

Do téhle chvíle ho nikdy skutečně neviděla.

Zamrkala očima.

"Promiňte?"

"Nebo jsi nám sem jen přišla obhlédnout zahradu?" Sklopila oči, když se proti své vůli začervenala. Neměla příliš možností mluvit s někým v jejím věku. Léta pendlovala jen mezi psacím strojem a panem Harkerem, o kterém věděla, že je jako jediný z města schopen její texty kvalitně ohodnotit. Nebo tomu alespoň věřila.

Samozřejmě, že při první možnosti setkání se s někým, kdo nebyl úplně odpudivý, ji musely zradit hormony.

Zamračila se a pro svou vlastní úctu doufala, že si ničeho nevšiml.

Odkašlala si.

"Přišla jsem za Emily." Přiměla se narovnat a pohlédnout mu do očí. "Slyšela jsem, že jí není dobře, tak jsem jí něco přinesla." A mimoděk kývla ke košíku, který po celou dobu křečovitě svírala.

Přešlápla, když ji Anthony sjel pohledem, jako by se snažil přijít na skutečný důvod její návštěvy.

"Emily sotva vyleze z domu, natož aby tu někoho znala. Měla bys odejít." A s těmi slovy se k ní otočil zády.

"Zeptej se jí," zarazila ho Leila a nevědomky k němu přistoupila. Se svraštěným obočím se na ni podíval. Zhluboka se nadechla.

"Čeká mě." Tato slova možná nebyla úplně pravdivá, ale byla odhodlána se do domu dostat. Sklonila hlavu a mít volné ruce, jistě by si je začala mnout."Měly jsme se vidět na trhu, ale pak se to všechno nějak…," Pomalu k němu zvedla oči. "…zkomplikovalo."

Zadržela dech, když si ji ještě jednou prohlédl, jako by se nedokázal rozhodnout, jestli by ta osoba před ním mohla být nebezpečná.

Těžko říct, co ho tehdy přimělo, aby úplně cizí holku pustil k jeho sestře. Snad to byl pocit viny, když si uvědomil, jak moc izolovaná od okolního světa byla, a co by mohlo být, kdyby všechno bylo jinak.

"Emily je nemocná," promluvil konečně. "Pokus se jí nepřitížit." Samozřejmě, že nevěřil, že by se tahle holka mohla s jeho sestrou skutečně znát. Jak by taky mohla? Vždycky byl vůči Emily přehnaně ochranářský. Nic na tom neměnil fakt, že to on by měl být ten mladší.

Nikdy se tak necítil.



Často si představovala, jak kráčí chodbami tohoto domu. Kdy naposledy na jejím místě stál někdo, kdo nenesl jejich jméno?

Neuvědomila si, že zadržuje dech, když Anthonyho Webstera tiše následovala. Jako dítě, poprvé vnímající okolní svět, se s nadšením rozhlížela, jako by si chtěla každý kousek toho, co vidí, navždy vtisknout do paměti.

Všude stály rozmístěné staré telefony, dávno už nepoužívané pro svůj původní záměr a krásné, skleněné, secesní lampy, jejichž barvy vlivem času a nezájmu místních obyvatel, už dávno ztratily svůj původní lesk.

"Nezmínil ses, že někoho očekáváme."

Neslyšeli ji přicházet. Bylo to už dlouho, kdy Leila Saskiu Websterovou naposledy viděla. Poprvé s pozorností upřenou výhradně na ni. Nedalo se ale říct, že by jí toto nově získané postavení bylo příjemné.

Vždycky byla paní Websterovou, v té době jedinou, která ve městě toto jméno nosila, fascinována. Zatímco ostatní, když šla na ulici naproti nim, přecházeli na druhou stranu, Leila jako by podobné situace téměř vyhledávala. Do této chvíle.

"Přišla za Emily." Jako by z dívčiných ramen spadla část tíhy, když jí bylo připomenuto, že se se ženou neocitla sama.
Saskia na Anthonyho sotva pohlédla. Leila měla pocit, jako by se pod jejím pohledem postupně odkrývala celá její existence. Snažila se své oči upřít na cokoliv jiného, ale ty Saskiiny si je vždy přitáhly zpět.

"Netušila jsem, že si má vnučka už stihla najít přítelkyni." Naklonila hlavu na stranu, aby si dívku lépe prohlédla. "Nejsi ty dcera Charlotte Cutlerové?"

"A-ano," odpověděla jí Leila a ihned se na sebe rozzlobila, když jí při tak jednoduché odpovědi zakolísal hlas. Žena se usmála.

"Jak se má tvůj otec?" Leila překvapením zatěkala očima.

"Já…už jsem ho nějakou dobu neviděla." Anthonyho babička pomalu, téměř nepostřehnutelně přikývla a její tvář, do té
doby chladná jako renesanční socha, zničehonic roztála. Skoro, jako by Leilu skutečně ráda viděla.

"Ovšem."

Anthony si odkašlal.

"Potkaly se včera na trhu." Leila potlačila nutkání se otočit nad tou očividnou lží. Proč by se namáhal? Ještě ke všemu před vlastní rodinou. Saskia nadzvedla obočí a svým vlastním způsobem se rozzářila. Tlumeným, elegantním světlem petrolejové lampy, nerozpoznatelným pro někoho, kdo ji skutečně neznal.

"Říkala jsem, že vám prospěje pro jednou také vylézt ven." Najednou se zdála mnohem mladší.

"Jsem ráda, že se Emily konečně uvidí i s někým zvenku." Leila se zmatením pohlédla na košík, když si uvědomila, kam se ženina pozornost vzápětí přesunula.

"To je jen něco z naší zahrady,"podařilo se jí odpovědět na nevyřčenou otázku a v duchu si poblahopřála, když se jí podařilo hlas udržet v jeho běžné tónině.


Ztuhla, když odněkud z horních pater nejprve zazněly kroky, následované tesklivým zvukem houslí. Nikdy dřív nic podobného neslyšela. Hudba se do jejich domu dostával prostřednictvím gramofonových desek, hrajících na pravidelných dámských setkáních, pořádaných její matkou. Po většinu času jako kulisa. Jen zřídka něco, co by ji přimělo se smát nebo tančit.

Nikdy ne plakat.

Cítila, jak jí proudí pod kůží a způsobuje téměř fyzickou bolest, někde na pomezí štěstí a melancholie. Potlačila výkřik, když se sevřela okolo jejího srdce a škubla.

Stále ještě jako v oparu se dotkla vlhké tváře.

Leilu napadlo, že takhle nějak musí znít záhrobí.

Zdálo se ale, že byla v místnosti jediná, na koho měla hudba takový vliv.

Saskia přivřela oči.

"Nádhera, že? Víš, že to jsou už léta, co jsem ji naposledy slyšela hrát? Když si představím, co mohla dokázat…" Vypadala jako kočka, když se na dívku znovu lenivě podívala, jako by na okamžik na její přítomnost zapomněla.

Usmála se tím způsobem, nad kterým by si lidé mohli lámat hlavu celá staletí, a košík od ní převzala.

"Milé."

V přítomnosti Saskie Websterové strávila několik minut. I ten okamžik ale stačil, aby dostala pocit, že pro odchod potřebuje její souhlas.

Škobrtla, když ji Anthony zničehonic popadl za předloktí a stáhl dozadu. Sotva na ni stihla na rozloučení kývnout, když byla silou zatáhnuta ke schodům.

Tóny houslí se brzy vzdálily, stejně jako neutuchající pocit, že to setkání mělo znamenat víc, než si byla schopna představit.

Taky se vám tak líbí interakce mezi Anthonym a Leilou? Možná je to jen mnou :D

Moc se omlouvám, že je tahle kapitola delší, ale nějak jsem nebyla schopna ji tentokrát rozdělit, tak snad jste se jí prolouskali a já doufám, že to ty dialogy nějak vyrovnaly :D Příští kapitola bude hodně důležitá v naznačení vztahu mezi Emily a Leilou.

I když se to může zdát jako zbytečná vata, i Vera s jejími houslemi má v příběhu poměrně důležité místo, i když je to spíš záležitost jejího vlastního backstory. Ale už jen kvůli tomu, že mám občas chuť napsat krátkou povídku z doby jejího mládí jsem to musela aspoň zmínit :D

Nepamatuji si prázdniny, ze kterých by se mi tak hrozně špatně zvykalo znovu na celý ten proces vstávání a vypravování se do té ranní zimy. A to se ještě ani nemusím učit :D Nedávno se mi konečně podařilo zkouknout muzikálovou Anastázii, takže teď všechny tím svým rozplýváním nad tou úžasností už pořádně štvu. Jen bych si přála, aby to zas někdo na chvíli hodil online, protože i když jsem se na to dívala dvakrát a furt teď poslouchám soundtrack, není mi to dost :D

Šepot slunečnic - Kapitola 15. Vzpomínej na poslední sníh

17. srpna 2017 v 21:18 | Lia |  Šepot slunečnic
V Turne Sol trvalo věčnost, než se slunce přehouplo přes obzor a město se konečně ponořilo do tmy. Dny se zdály nekonečné. Místní si nikdy plně nezvykli na pocit, který v nich noc probouzela. Její příchod byl pro ně pokaždé téměř překvapením.

Elias moc dobře věděl, že v tuto hodinu se jen těžko mohl ulicemi krom něj toulat i někdo další. Ale ani tato myšlenka, ať už tolikrát v jeho hlavě zopakovaná, mu na klidu nepřidala. Čím blíž domu byl, tím se víc se jeho chůze zrychlovala.

Ostatně stejně jako tělo, připravené k útěku.

Věděl, že je sám. Že si to s ním hrálo jen jeho podvědomí. Přesto se nemohl zbavit neochvějného nutkání vzadu na jeho hlavě, které jako by ho přesvědčovalo, že je sledován. Nesmí se otočit. Ať udělá cokoliv, ať půjde seberychleji, jen se nesmí otočit. O to nakonec šlo, ne? Dokud bude hledět vpřed, nikdy nebude muset pochybovat.


Cítil, jak se mu stahuje hruď. Ta bolest byla už téměř nesnesitelná. Nedokázal tomu zabránit. Strach byl silnější než zdravé uvažování. Bylo to jako impuls, když zahlédl svůj dům, co ho přimělo se rozeběhnout. Ničím si nemohl být jistý. Jen svým dechem, burácejícím se stále větší intenzitou v uších a srdcem, které mu svým tlakem způsobovalo téměř fyzickou bolest.

V jediném okamžiku paniky si pomyslel, že musel ztratit klíče, než je konečně nahmatal.

Byl sám. Všichni byli už dávno zalezlí ve svých domovech. Jen on a jeho paranoia. Paranoia, která se právě vyvinula v dost přesvědčivé halucinace. Byl to smích, co právě zaslechl?

Tělem mu projel mráz, když mu u ucha zaznělo tiché povzdechnutí. Skoro, jako by za ním někdo stál.

"Do prdele!" Prostorem se rozezněl cinkot klíčů, když dopadly na zem. Pokusil se je ve tmě nahmatat.

Neotáčet se. Jen se neotáčet.

Konečně je našel a s téměř triumfálním výkřikem je zastrčil do zámku a rozrazil dveře. Na okamžik ho obklopil chladný vzduch. Nesetrval ale dlouho, když za sebou dveře vzápětí zabouchl. Vlivem nárazu jako by i dům na moment zadržel dech, když se jeho stěny nebezpečně otřásly.

Zavřel oči a opřel se o dřevo zády. Srdce mu stále bušilo, jako by se mělo každou chvílí zastavit. Věděl, že bude ještě chvíli trvat, než si jeho tělo uvědomí, že je v bezpečí.

"To to trvalo." Ne, že by se to snad stalo poprvé. Obyčejně ale za sebou Elias neměl scénu jak z hororu. Prudce se otočil, až zátylkem narazil do dveří za sebou. Pozdě si vzpomněl na med, který mu náhle vyletěl z rukou. Zachytil ho jen tak tak a mimoděk se mu podařilo rozsvítit.

"Co tady do prdele děláš?!" Naproti němu se Nathan Cutler zavrtěl v křesle. Nevypadal zrovna nejlíp. Skoro jako by pokaždé, když ho Elias viděl, se v něm ztrácelo to, co z něj dělalo člověka, který býval jeho nejlepším přítelem.

"Chtěl jsem počkat venku, ale nevěděl jsem, kdy se vrátíš."

"Takže ses sem vloupal." Nathan uhnul pohledem a Elias poraženecky sklonil hlavu.

"Co chceš, Nate?" A přešel k lince, na kterou nádobu konečně položil. Ihned se cítil o něco klidněji. Nikdo nevěděl, že se s ním stále stýká. Kdokoli by mu řekl, že musí být blázen, když ho neodstřihl stejně, jako ostatní. Když to dokázala jeho rodina, tak proč ne on?

Nedokázal se k tomu přinutit. Ne, že by mu to Nate příliš ulehčoval. Pokaždé, když se zjevil, Eliasovi jen připomněl to, co kdysi bývalo. A to i teď, když se uprostřed noci zjevil v jeho domě ve stavu, jako by posledních několik týdnů strávil na ulici, což byla s největší pravděpodobností také pravda.

Jeho společník mezitím bloudil očima po pokoji, jako by se nedokázal rozhodnout, na co zaměřit sovu pozornost.

"Byl jsi dnes na trhu?" zeptal se konečně.

"Co myslíš?"

"Viděl jsi je?"

"Koho?" zeptal se Elias, aniž by se k němu otočil. Nathan svraštil obočí.

"Myslel jsem, že se s tebou spojí jako s prvním. Že je zpátky."

"Jestli máš na mysli Veru..."

"Proč myslíš, že se vrátila?" přerušil ho. "Po tom, co se stalo naposledy."

"Jak to mám asi vědět?" Rozhodil paže.

"Viděl jsi její dceru?" zeptal se Nate, aniž by na jeho předchozí výbuch jakkoli zareagoval.

"Byl jsi tam stejně, jako já, tak proč se ptáš?" Nathan se zamračil a uhnul pohledem.

"Byl jsem příliš daleko. Ti lidi se tam nahrnuli tak rychle…" Najednou se mu v očích zablýsklo, jako by si až teď něco uvědomil. "Je to tady znovu, že ano? Jako před lety." Elias se nad jeho slovy zarazil. Bylo snadné předstírat, že se vlastně nic nezměnilo. Člověk snadno zapomněl.

Promnul si obličej.

"Měl bys jít domů." Nathan se ušklíbl.

"Víš, že mě ani na ulici nepozdraví, natož aby mě pustili do domu." Elias se ho nikdy neodvážil zeptat, jestli ví, co bylo mezi ním a Charlotte. Ta lehkost, se kterou s ním mluvil, svědčila o opaku. Přesto si Elias byl dobře vědom Nathanovy věčné všudypřítomnosti. Ve městě neexistovalo nic, co by mu mohlo uniknout.

Ať to bylo jakkoli, oběma zřejmě současný stav vyhovoval. Nebo se minimálně báli změny, která by mohla nastat.

"Možná kdyby ses začal chovat rozumně, neměly by pro to důvod." Nakrčil obočí nad jeho zmačkaným oblečením, visícím na kostnaté postavě, která se už téměř začala vzdalovat jeho lidské podobě.

"Kdy naposledy jsi jedl?" Nathan zavrtěl hlavou a vyskočil na nohy.

"Ty mi pořád nevěříš." Bylo to prohlášení, ne otázka.

"Tak kdy?" zeptal se Elias netrpělivě, ale jeho přítel se na něj znovu nepodíval. Místo toho zatěkal očima ke sklenici na lince.

"Tohle místo je plné jedu. Ani takhle nemohu plně věřit tomu, co vidím." Elias si založil ruce na hrudi a otočil se směrem, kam se upíral Nathanův pohled. Povzdechl si.

"Už zas tohle? Mluvili jsme o tom už aspoň tisíckrát."

"Jak můžeš takhle žít? Copak to opravdu nevidíš?" Prohrábl si už tak dost rozcuchané vlasy, takže mu teď trčely do všech stran. Pro Eliase to ale bylo pořád to samé dokola a sám si nebyl ve svém vědomí jistý, jestli se i tím, že ho stále znovu poslouchá, proti něčemu neprohřešuje.

"Kdy naposledy jsi udělal něco jinak?" zeptal se ho Nathan najednou. "Kdy naposledy jsi udělal něco jen tak, aniž bys nad tím přemýšlel? Něco krom chození do práce a na ty pitomý akce?" Elias rozhodil paže.

"No tak žiju ve stereotypu. Co je na tom?"

"Jen to, že si nepamatuješ jedinou zimu." Do téhle chvíle se skutečný obyvatel domu jen smál.

"Co tím myslíš?"

"Nebo snad ano?" Elias zatřepal hlavou, jako by jeho otázka byla úplně zbytečná.

"Nate, byla minulý rok, jako vždycky." Protože některé věci se prostě opakovaly. Měly svůj řád a neexistoval nikdo, kdo by je dokázal zastavit. Jako roční období.

"Říkáš to proto, že si to pamatuješ, nebo protože by to tak mělo být?"

"Samozřejmě, že si ji pamatuju." Ale byla to pravda? Jistě, že si na ni Elias vzpomínal s tím vším, co k ní patřilo. Sněhem a chladnými rány, ponořenými v mlze. Byla to ale skutečná vzpomínka? Dokázal si vybavit, co tehdy dělal? Co se stalo? Už jen takové úvahy mu způsobovaly bolest hlavy.

Nathan naklonil hlavu na stranu. "Najednou si nejsi jistý, viď? To je v pořádku. Vždycky to tak je. Ale ten pocit tě vždy zaskočí. Jaké to je pochybovat?" Velmi nepříjemné. Nepřirozené. O takových věcech se mluvit nemělo.

"Vypadni!"

"Eliasi, poslouchej mě." Ale ten se na něj ani nepodíval. Jako by se v něm sepnulo to, pro co by Nathan mohl udělat cokoliv, a stejně by pro zbytek města zůstal jen mžitkami před očima.

"Proč se musíš vždycky chovat takhle? Už tehdy, když sis nechal utéct Veru, si měl něco udělat a teď se to všechno děje znovu a ty budeš jen dřepět doma a čumět do zdi."

"Už jsi skončil?"

Byl to ještě okamžik, kdy na Eliase bez jakékoli reakce hleděl, než se konečně vyřítil do tmy.



Nad Turne Sol se jen málokdy stáhly mraky. Horko se ve vzduchu drželo až do chvíle, kdy téměř začalo do sebe narážet a praskat. Mnoho tváří se tu noc zjevilo v oknech, když všednost jejich života byla znenadání narušena bouří, která se přes město přehnala.

Pro některé to bylo takové překvapení, že přestali s veškerou prací a jen hleděli, jak jim nad hlavou prolétávají světla.

Opodál, až na okraji města ve stínu slunečnic, kde Elaine Grayová se svou babičkou stáčela další sklenice medu, to mohlo znamenat i víc. Vzhlížely k obloze a hlavou jim uháněla jediná myšlenka.

Docházel jim čas.


Cítím se trochu blbě, že mi opravdu trvalo skoro měsíc vydat další kapitolu. Nějak ztrácím pojem o čase. Aspoň že ne tak, jako Elias a nejspíš všichni v Turne Sol. Nebo si myslíte, že Nathan je skutečně jen blázen?
To, že se mi v posledních dnech povedlo vytvořit dost pěknou závislost na Ten Miles of Peach Blossoms té prokrastinaci vážně nepomáhá, ale zatím se mi docela daří u nich psát tak uvidím, jak to bude pokračovat :DDD

Šepot slunečnic - Kapitola 14. V pavučině

21. července 2017 v 16:54 | Lia |  Šepot slunečnic
Nevěděla, co vlastně čekala. To byla vážně jediná, které celá tahle situace přišla postavená na hlavu? Bylo to skoro, jako by se ocitla na divadelním jevišti, kde jen každý z herců plnil svou roli, než ve skutečném životě. Dívala se do Elaininých očí, které ji po celou dobu s takovým úspěchem ignorovaly. Přesto si byla docela jistá, že je po celou dobu pozorována. Co všichni s tím medem sakra měli?

Rozhlédla se po ostatních. Zatímco někteří se ještě stále utápěli v téměř extatickém potěšení, i jiných si nemohla nevšimnout, jak ji a jejího bratra ze všech stran náměstí sledují. Jako by čekali na jejich další krok. I přes okolní horko se bezmyšlenkovitě otřásla. Uvědomila si, že v ruce ještě stále drží tu lžíci, co jí Elaine dala, a že po ní med začíná pomalu stékat.

Koutkem oka pohlédla na Anthonyho, ale ten pozornost věnoval jediné osobě, a ta stála přímo před ním.
Jako by tušila, že se příběh dál neposune, pokud na jejich hru nepřistoupí. Zakašlala, když se lžíce dotkla horního patra a její ústa se naplnila hořkostí. Cítila, jak se jí do očí začínají řinout slzy. Potlačila touhu obsah ihned vyplivnout a místo toho ho se vším sebezapřením spolkla.

Opřela se o pult. Ráda by ten pocit k něčemu přirovnala. K pavoukovi pomalu sestupujícímu jejím hrdlem, svými vlákny zabraňujícímu ve vstupu sebemenší troše vzduchu. To bylo vlastně docela dobré přirovnání. Kdyby ovšem pavučiny chutnaly jako shnilé ovoce. Cítila, jak se jí žaludek stahuje, když se snažil ze sebe cizí těleso vypudit.

"Ježiši, to je…Vlastně ani nevím, jak to popsat." Dělal si legraci? Skoro k němu ani nedokázala otočit hlavu. Jako by jakýkoli pohyb mohl její tělo přivést do křeče. Kde byla voda, když ji člověk potřeboval?

Její pohled na sobě vycítila dřív, než stihla zvednout oči. Nebylo sporu, že se Elainina pozornost teď upírá výhradně na ni. Vlastně se zdálo, že ji její stav vůbec nepřekvapil. Spíš, jako by se potvrdilo to, co stejně už dávno věděla. Jako by něco v ní mělo radost z toho, co před sebou vidí. Neusmívala se, ale Emily, která nikdy neměla šanci nikomu ublížit, si v tu chvíli nepřála nic jiného, než se po té její samolibé fasádě projít.

"Emily? Emily, co se stalo?" Veškeré napětí zmizelo se slovy jejího bratra, který si jí konečně všiml. Sehnul se, aby jí odhrnul vlasy ze zpoceného čela.

"Udělalo se ti zle? Je toho na tebe moc, viď?" Zavrtěla hlavou, ale Anthony na odpověď ani nečekal.

"Možná byste měli jít." Elaine naklonila hlavu na stranu, ale nezdálo se, že by se měla k něčemu dalšímu. "Jsem si jistá, že je tu spousta lidí, kteří by s vámi rádi mluvili, a nejsem si jistá, jestli je něčeho taková teď tvá sestra schopná." Chtěla jí odseknout, ale jako by jí ta věc zalepila i hlasivky. Ve svém životě si až příliš mockrát připadala bezmocně, ale ničemu se nevyrovnal pocit, když ani ve svých nočních můrách jí nebylo dovoleno křičet.

Anthony si s Elaine vyměnil jen letmý pohled, než svou pozornost opět přesunul na dívku před sebou.

"Pojď, Emily. Vezmu tě domů." Třesoucími prsty se zachytila o předek jeho košile. Kdyby jen mohla promluvit.

"Nic se neděje. Už jsem to viděl mockrát. Bude v pořádku," mluvil zřejmě na lidi okolo, kteří si jejího stavu začínali všímat. Chtěla mu říct, že to není jeden z jejích záchvatů. Že to není nemoc, co jí podlamuje kolena. Alespoň ne ta, kterou znala po celý život.

Něco bylo špatně. Její mysl zůstávala bdělá navzdory přerývavým nádechům, které se každou vteřinou jen zrychlovaly. Musela mu to říct. Že ji zná. Že se s už musela někdy setkat. V zoufalství na něj upírala oči, jako by mu skrze ně mohla předat zprávu.

Došlo jí, že se okolo nich začíná stahovat čím dál více lidí.

"Je v pořádku?"

"Nepotřebuje doktora?" Chtěla se na něj rozkřičet, aby zmlkli, ale z úst jí vyšel jen sípot. Prsty zarývala do Anthonyho paží, které ji jako jediné držely na nohou. Bylo to horší, než kterýkoliv její záchvat. V nich aspoň o ničem nevěděla. Ani o sobě.


A pak najednou všechno přestalo. Vytřeštěnýma očima hleděla na zem před sebou, vědoma si faktu, že se stala středem pozornosti celého náměstí. Na okamžik se skoro zdálo, že to jediné, znějící na míle daleko je jen její dech.
Bála se zvednout hlavu. Takhle si mohla aspoň namlouvat, že jsou s bratrem sami. Stiskla jeho ruce, které ji ještě stále držely jako panenku, ale pohled nezvedla.

"Odveď mě domů," zašeptala tak tiše, že sama měla pochybnosti, jestli ta slova vůbec řekla nahlas a ne jen ve své mysli.

Nemusela se otáčet, aby potvrdila své domnění.

Elaine Grayová byla pryč.



Zdá se, že mi nakonec víc prospívá psaní, když na něj vlastně vůbec není čas, než když ho naopak je moc. Prokrastinace je vážně mrcha :D Nechápu, jak jsem dřív mohla mít to takhle normálně, že jsem přidala jednu kapitolu za čtrnáct dní. Se nedivím, že si pak už ani nikdo nepamatoval, co bylo v té poslední :D Máte někdo nějaké ponětí o tom, o co by tam mohlo jít s tím medem a proč na něj Emily reagovala tak jak reagovala?

Já se teď jdu po tom přepisování konečně dívat na Natasha, Pierre and the Great Comet of 1812 (než mi to stáhnou).

PS: Vážně by mě zajímalo, co si musejí myslet ti, kteří tuhle povídku začali číst čistě kvůli tomu, že tam měli být víly :D Snad jsem je moc nenaštvala, protože ony tam skutečně jsou, jen tak trochu jinak :D

Šepot slunečnic - Kapitola 13. Tady jsme všichni šílení

6. července 2017 v 16:53 | Lia |  Šepot slunečnic
"Nešij pořád sebou," napomenula Charlotte Cutlerová svou dceru a zatlačila do jejích zad, aby se narovnala. Leila měla co dělat, aby tu nenáviděnou větu nevyslovila spolu s ní. V Turne Sol se příliš velkých sešlostí nekonalo, ale na těch několika člověk velmi rychle poznal, co se od něj očekávalo. S kým má v určitou dobu nenuceně zavést řeč, a kdy se zas s taktem stáhnout.

Leila se těchto akcí účastnila od doby, co jako dítě sotva začínala vnímat svět. Lidé, z nichž většinu znala jménem, se okolo ní trousili v slavnostních šatech upatlaných od medu a ji, jako už tolikrát, zaplavil ne zrovna příjemný pocit neustále opakující se scény.

Charlotte se vedle ní s těmi svými kudrnatými vlasy, ve všech směrech příčících se současné módě pokládaných vln, nesla jako královna.

Tak to obvykle probíhalo. Rok za rokem, stále to samé. Přesto se od dnešního dne všechny ty předchozí lišily. Neměla z toho dobrý pocit. V jejím životě měla nastat změna a Leila, ačkoliv si nikdy nepřála nic jiného, si najednou nebyla jistá, jestli je na něco takového vůbec připravená. S každou další minutou strávenou bez cíle na tržišti ji jen více rozežírala nervozita, která vedla k Charlotte tolikrát vytýkanému "šití."

Přitiskla k sobě sklenici.

"Možná bychom měly odejít," vyhrkla zničehonic. Její matka se na okamžik zarazila, než dál pokračovala v chůzi.

" O čem to prosím tě mluvíš?" Sklopila oči.

"Co když…co když se tady objeví?" Charlotte nad jejím třesoucím se hlasem svraštila obočí.

"Je to tvůj otec, Leilo, ne sériový vrah." Zatřásla hlavou. "Turne Sol není zrovna největší město. Jen těžko se mu můžeš vyhýbat věčně." Zrovna procházely okolo stánku se zrcadly. Většina z nich byla zavěšena, a když se ve vzduchu otáčely, házely na vše okolo zářivé odlesky. Občas se skoro zdálo, jako by lidé v jejich blízkosti světélkovali.

Charlotte se do jednoho z nich zadívala a prohrábla si vlasy.

"Proč nejdeš za svými kamarády? Měla bys trávit víc času s lidmi ve tvém věku," prohodila směrem ke svému dorazu, aniž by se na svou dceru podívala. Povzdechla si a uhladila kalhoty z tenké látky, díky kterým v tom množství širokých, barevných sukní, naprosto vybočovala.

"Znovu o něm nemluv." Zvedla k ní hlavu a s mírným úsměvem se dotkla Leiliny tváře, jako by ji tím gestem chtěla donutit
úsměv opětovat. "Přece si nenecháme zkazit den." Ještě chvíli na ni hleděla, jako by v jejích očích pátrala po odporu. Když žádný nenalezla, spokojeně vydechla a rozhlédla se.

Byla to úmluva, kterou mezi sebou měly. Ani jedna netušila, co přesně zapříčinilo tak náhlou změnu u Nathana Cutlera. Nebo o tom alespoň sami sebe neustále přesvědčovaly, slepé ke skutečnosti, která se jim každou noc vkrádala do mysli jako noční můra. V tomto byly stejné, jako všichni ostatní. Každý den zavíraly oči před dalšími důkazy o jejich omylu, jehož dopad by snad ohrozil jejich pohodlné životy. Bylo snazší věřit, že váš manžel nebo otec prostě zešílel, než si přiznat skutečnost.


Pro tohle místo existovala pravidla. Nikdo je nikdy nemusel nahlas vyslovit, aby byla všeobecně známá spolu s tím, co následovalo po jejich neuposlechnutí. Samozřejmě, že se jednalo o pověry. Jen o přirozený strach z toho, co se mohlo vynořit zpoza stínů. Z toho, co vám před očima může odloudit, změnit vlastní dítě, aniž byste si čehokoli všimli. Nikdo se neotočil, když byla porušena. Jen hloupý se zajímal. Kdo by to riskoval? Co kdyby?

"Podívejme se," vytáhl Leilu z myšlenek Charlottin hlas. Nepřekvapilo ji, když v místech, kam se upíral pohled její matky, spatřila Eliase Harkera. Nebylo žádným tajemstvím, jak blízký vztah mezi sebou měli, i když to oba velmi rádi předstírali. Ne, že by vadilo, že byl prakticky její šéf. Pochybovala, že to, čemu tak honosně říkali "noviny," bral vůbec někdo vážně. Včetně jejich šéfredaktora.

"Dopsala jsi už ten článek?" zeptala se Charlotte a popotáhla si halenku. "Nerada bych to řešila zase jako první." Ach ano. Ve skutečnosti se jednalo o horoskopy, o kterých měla podezření, že jsou dost možná jednou z mála stran, kterou vůbec někdo četl. Paradoxně níž byly už jen nekrology, i když si teď nemohla vzpomenout, kdy naposledy dostala za úkol nějaký napsat, natož aby ho četla.

Občas se nechávala unášet představou, jaké zmatky by mezi místními, ve skrytu pověrčivými lidmi, díky několika slovům, mohly nastat. A že se tentokrát překonala. Předpověděla Turne Sol vskutku vzrušujících čtrnáct dní.

"Dneska jsem ho odevzdala."

"Dobrá tedy." A vrazila dceři do náruče druhou nádobu s medem, až dívka málem ztratila rovnováhu.

"Bav se." A s těmi slovy Leilu opustila.


Čím dál víc ji přemáhalo odhodlání odsud zmizet. Moc dobře ale věděla, že i když se zdálo, že nikoho nezajímá, sledovalo ji mnohem víc lidí, než jen její matka. Musela sehrát svou roli. A ta bohužel měla svou pozici tady, uprostřed náměstí hned pod tím zpropadeným sluncem.

Kamarádi. Vlastně se zde měla s někým setkat. Jen kdyby si aspoň byla jistá, že se jí celá ta událost, před několika dny, jen nezdála.

Věděla, že riskuje. Možná víc, než si dokázala přiznat. Nedokázala si ale představit tu zůstat. Den za dnem opakovat to stejné pořád dokola. Nikdy se nikam neposunout. A ten článek měl být její začátek.

Možná měla se svým otcem společného víc, než jen krevní skupinu. Možná byla přece jen stejně šílená jako on. Proč by tohle jinak dělala? Pro pár slov.

Otřásla se, když jí pohled utkvěl na stánku s medem. Grayová by s ní nikdy dobrovolně nemluvila. Ušklíbla se. Navíc…co by na to řekli lidi?

Zarazila se, když dav okolo začal konečně řídnout a Leila spatřila záda osoby, která se až příliš podobala jí samé.
Opravdu si myslela, že si to vše vymyslela. Setkání s dívkou, která jí na první pohled byla tak strašně podobná.

Nemůžu uvěřit, že mi napsání té čtrnácté kapitoly vážně trvalo tak dlouho. Alespoň se mi v hlavě ale podařilo uspořádat, co všechno se má v následujících kapitolách stát, abych se toho konce opravdu dobrala :D Nevím, co na ní je, ale vážně mě baví psát ty části, kde je hlavně Leila.

V češtině ten citát z Alenky trochu ztrácí zvuk, nemyslíte? :D

Šepot slunečnic - Kapitola 12. Minulosti neunikneš

23. června 2017 v 17:18 | Lia |  Šepot slunečnic
Elias Harker plánoval psát. Nic nenechal náhodě. Telefon odpojil, z hrnku na stole se mu kouřilo a dokonce se mu i podařilo přemluvit se, aby dokoupil pásku do psacího stroje.

Vždycky si přál být spisovatelem. Vytvářet postavy a příběhy tak skutečné, že by je od vnějšího světa oddělovala jen inkoustová hranice jeho vlastních slov. Mít moc přimět člověka, třeba jen na vteřinu, skutečně cítit a to pro osoby, které podle všech logických uvážení neměly existovat.

Místo toho se ale každý den probouzel na tom stejném místě, v tom stejném zaměstnání, na míle vzdáleném od romantické představy spisovatele, sedícího v potemnělé, podkrovní místnosti, jak nad ránem zběsile ťuká do psacího stroje své další veledílo.


Zaskučel, když mu jeho spánkem pokroucený zátylek sevřel v bolesti. Velmi pomalu se narovnal, co možná nejvíc odhodlaný se vyhnout dalším stahům. Větrák, bez výsledku rozhánějící okolní horko, stále běžel. Při pohledu na stůl, v jehož přítomnosti strávil noc, si povzdechl, zatímco si mnul bolavý krk. Rukávy košile, kterou na sobě měl předešlý den, měl celou od inkoustu, který se na jeho oblečení, zdánlivě bez příčiny, odjakživa objevoval. Nepřekvapilo ho, že když pohlédl na rukopis, který se měl stát jeho velkým debutem, setkal se s těmi stejnými několika slovy, které se mu podařilo sesmolit již téměř před půl rokem.

Přimkl víčka k sobě, když se s ním svět najednou zatočil. Další den psaní o vítězích v soutěži o vypěstování největší zeleniny a oznámeních o nejstarších žijících kočkách ve městě.

Zvuk neustále otáčejícího se větráku ho doháněl k šílenství. Pohled mu sklouzl k jeho klepající se dlani. Zatnul ji v pěst. Co bylo za den?

Malátným krokem přešel do té části bytu, která se mohla vydávat za kuchyň a rozrazil skříňky. Kde to sakra je? Mysl mu zastřel nekončící zvuk tříštícího se nádobí, ale jemu to bylo jedno. Cítil, jak mu třes z prstů pomalu přechází do celého těla. Děsil se okamžiku, kdy mu zastře i ty poslední zbytky zdravého rozumu, který se mu podařilo uchovat.
Konečně se mu podařilo najít poslední sklenici. Byla skoro prázdná.

S úlevou se sesunul po zdi, když se mu prsty povedlo zachránit několik posledních soust. Na okamžik byl v jeho hlavě klid.



Zpočátku si myslel, že se mu to jen zdá. Nakonec ho ale zvonění telefonu až příliš iritovalo, než aby ho mohl považovat za výplod své představivosti. Myslel si, že ho odpojil.

Trvalo ještě nějaký čas a spoustu sebepřekonání, než se odhodlal vstát a ulepenými prsty sluchátko zvednout.

"Harker."

"Kde prokrista jsi?!" procedil na druhém konci někdo mezi zuby.

"Dorothy?" ujistil se opatrně, jako by se bál, že ho seřve.

"Kdo myslíš? To spíš nebo co?" Promnul si oči.

"Proč mi voláš takhle brzo?" Z druhé strany se ozvalo podrážděné povzdechnutí, jako by opravdu zadržovala křik.

"No, myslela jsem, že bys rád si zašel na trh a možná se dostal na řadu radši dřív, než tu čekal frontu do oběda." Nemohl, si být jistý, ale přísahal by, že to znělo, jako by právě do něčeho pořádně udeřila. Jestli ano, na jejím hlase se to nepodepsalo. "Ale každého rozhodnutí, řekla bych." I přes ten telefon slyšel, jak se usmála. "Jsem si jistá, že ten další stihneš." Téměř se mu podařilo přeslechnout sarkasmus v jejím hlase, když mu konečně došlo, co má na mysli. Polkl.

"Hned jsem tam."



"Člověk, aby se o tebe pořád staral." Existovaly chvíle, kdy sám sobě pokládal otázku, kdo z nich byl vlastně tomu druhému nadřízený. Dorothy Parksová patřila k té hrstce takzvaných novinářů, která ale svým extravagantním stylem oblékání, obvykle završeným monstrózním kloboukem vlastní výroby, vždy vynikala mezi jednotvárnými postavičkami Turne Sol.

"Jsi si jistý, že zvládneš stát a neupadnout?" Usmál se, když v jejím tónu zaslechl něco, co se skoro podobalo soucitu. Většinou se alespoň snažil vypadat reprezentativně. Byla to jedna z mála věcí, které dokázal ovlivnit. Ne, že by mu v současné chvíli někdo snad věnoval pozornost. Dokonce i teď, když stál vedle Dorothy, jejíž hlavu tentokrát zdobilo cosi z tmavě modrého peří, a která si červeným deštníkem poklepávala o nohu.

"Neviděla jsi Nata?" zeptal se tiše, sám nejistý, jestli má cenu se na svého přítele vůbec vyptávat. Nevědomky k sobě přimkl sklenici medu, která se Dorothy povedla pro něj schovat. Ušklíbla se.
"Je to tvůj přítel, ne můj." Věděl, co si o místním bláznovi myslela. Co si mysleli všichni. V poslední době zpestřoval místní policii život, když narušoval jinak tak dokonalý chod města. Zatnul prsty. Měl by tady být.

Najednou se zarazil. Nikdy dřív si to neuvědomil, ale v Turne Sol skutečně nebylo příliš mladých lidí. Vlastně jich bylo tak málo, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky. To, co ho ale šokovalo víc, byla blízkost, se kterou se vybavovali s tou Grayovou.

"Kdo to je?" zeptal se Dorothy. Později se zastyděl, protože to měl být především on, kdo měl vědět o všem, co se ve městě přihodí.

Znuděně zvedla hlavu do notesu, který nosila všude s sebou a přimhouřila oči k místu, kterým Elias ukazoval. Existovalo jen velmi málo věcí, které dokázaly Dorothy sebrat veškerá slova. Za normálních okolností si Elias tyto vzácné okamžiky nadmíru vychutnával. Na moment se skoro zdálo, jako by se měla sesunout k zemi, když během necelé minuty její už tak dost světlá pleť, věčně bojující proti místnímu slunci, ještě více zbledla. Veškerá jeho starost, kterou chtěl vůči své přítelkyni v nejbližších chvílích projevit, byla zapomenuta tím, co řekla poté.

"To musí být Veřiny děti." Zamrkal očima.

"Cože?" Třesoucími se prsty si pero zastrčila do klobouku mezi látkové sojky.

"Myslela jsem, že zrovna ty o tom budeš vědět," řekla tentokrát již se svým typickým výrazem, do kterého se ale barva vracela jen pozvolna. Do očí se mu podívat odmítala.

"O čem to sakra mluvíš?" Naklonila hlavu na stranu a konečně se na něj podívala.

"Kde jsi byl posledních pár týdnů? Podle všeho se vrátila." Chvíli mu trvalo, než mu došel význam toho, co právě řekla. Několikrát naprázdno otevřel pusu, aniž by z ní vyšel jakýkoli zvuk a zatěkal očima mezi svou přítelkyní a již zmíněnými osobami.

"Ty myslíš…" Odfrkla si a přehodila si deštník z jedné ruky do druhé, než se na něj zpoza široké krempy podívala.
"Myslela jsem, že se ti ozve." Nečekala, že jí odpoví. Místo toho znovu, tentokrát s mnohem větším klidem, na děti pohlédla, zatímco se Elias snažil informaci strávit. Přimhouřila oči.

"Je mu docela podobný, nemyslíš?" Zaváhala jen na zlomek vteřiny, než pokračovala. "Henrymu." Koutkem oka zahlédla, jak se celé jeho tělo napjalo, ale osten viny se jí téměř nedotkl. Věděla, že to přijde později, stejně jako všechny následky jejím zbrklých činů.

"Proč se s ní baví?" vyslovil konečně otázku, která musela vrtat hlavou všem přihlížejícím. Téměř nostalgicky se usmála, ale její tvář nesla více smutku než skutečného štěstí.

"Asi neznají pravidla."

Co si myslíte o Eliasovi? Proč jím pohled na Anthonyho s Emily tolik otřásl? A jakou roli v tom hraje Dorothy? A co ty další jména? Nate a Henry.

Na to, jak jsem si myslela, že bude tenhle příběh primitivní, tak se mi ty čísla kapitol nějak nabalují, a to jsem ještě pořád na začátku :D

Šepot slunečnic - Kapitola 11. Pokušení

16. června 2017 v 14:10 | Lia |  Šepot slunečnic
Krom levných, sešitových románů, kterými Vera Emily zahlcovala, jí jednou darovala i knihu o včelách. Byla to dětská knížka. Více obrázků než textu. Těžko říct, co ji přimělo k její koupi.

Dodnes si pamatovala zklamání, když knihu dostala, stejně jako zaujetí nad světem, kde měl každý své místo. Pocitem, který nikdy neměla zažít.

O obětech, které členové takového společenství museli prodělat, se kniha nezmiňovala.


Nechápala, jak je s Anthonym předtím nemohli slyšet. Jak se jim mohlo zdát město prázdné. Nevěděla, kam se podívat dřív. Ta skromná skupinka několika stánků se jen těžko mohla rovnat jejím představám spektakulárních karnevalů, o kterých tolikrát četla. Tohle ale na rozdíl od všech těch iluzí na stránkách knih byla skutečnost. Jako by se ocitla v úle. Nerozuměla ani slovu, jak se lidé navzájem překřikovali, ale nemohlo být pochyb, že se zde sešlo celé město.

"Pojď najít ten med, ať můžeme vypadnout," zamumlal Anthony a zamračil se do neustálé rostoucího davu. Emily se vybavila Saskiina slova, kterými je zastihla, než zmizeli z domu.

"Pro své vlastní dobro se moc nebavte s tou zrzkou, co je prodává."

"Co myslíš, že tím myslela?" zeptala se ho Emily jen, co se za nimi domovní dveře, zavřeli. Zavrtěl hlavou.

"Co já vím? Nedivil bych se, kdyby pocházela z rodiny našich úhlavních nepřátel." Usmál se. Za tu dobu, co se uchýlili na toto místo, byly jeho úsměvy stále vzácnější. Jako pokaždé jí z něj zahřálo u srdce.

"Aspoň by se něco dělo."


Ukázalo se, že med byl prioritou mnohem větší masy lidí, než je vůbec mohlo napadnout. Vlastně to vypadalo, jako by drtivá většina městečka přišla výhradně kvůli němu. Dokonce i prodavači z okolních stánků, kterým nebyla věnována taková pozornost, se vrhali do chumlu lidí, aby získali alespoň jednu sklenici té zlatavé tekutiny.

Každou chvílí do ni někdo vrazil, jak se snažili protlačit dopředu a jistě by ji ušlapali, nebýt jejího bratra.

"Co se všemi je?" zeptal se už značně vytočený Anthony, když dostal další ránu do ramene. O kus dál se skupina žen, asi ve věku jejich matky, vrhla na sklenici jedné ze svých přítelkyň a začala si med holými prsty cpát do pusy, jako by na něm závisel jejich život. Emily se zvedl žaludek, když viděla, jak si ho plnými hrstmi nabírají ze svých paží a oblečení, aby ani kapka té lepkavé substance nepřišla nazmar. Jiní odcházeli od hloučku důstojněji. Nádobu si drželi těsně u těla a pohledem těkali okolo sebe, jako by jim jejich drahocenný poklad měl někdo ukrást.


Konečně se jim povedlo ke stánku probojovat. Emily cítila, jak se jí stahují útroby a zpoza očí, jako by na ni byl vyvíjen tlak, který by je měl každým okamžikem vyhnat z hlavy. Okolní vedro si na ní začalo vybírat svou daň.

"Čtyři láhve, prosím," vyhrkl Anthony a zachytil se o pult, když do něj zezadu někdo vrazil. Zarazil se. Obchod byl prázdný. Lidi, ještě před chvílí se chovající jako zvířata, začali uvolňovat prostor. Za to tu ale nebyl nikdo, komu by stánek patřil.

"Obávám se, že máme vyprodáno." Překvapeně se otočili.

Byla mnohem vyšší, než Emily. Ne tolik, jako její bratr, ale rozhodně víc, než většina dívek. Její tělo neslo známky každodenní fyzické námahy, zdánlivě neslučitelnou s její bílou kůží posetou pihami, na základě které by snad nikdy nemohla vystrčit nos z domu. Emilyin pohled se zastavil na světle zrzavých vlasech, i v bezvětří vířících okolo její hlavy. Na okamžik jí myslí prolétl záblesk. Jen tušení, že už jí snad někdy dřív musela vidět.

Položila si ruce na boky.

"Omlouvám se, ale měli jste přijít dřív." I přes počáteční shovívavost ale omluva v jejím hlase nezazněla. V tmavě šedivých očí jí pobaveně jiskřilo. Něco na nich, nebo snad způsobu, jakým protahovala samohlásky, bylo Emily až bolestně povědomé. Ale stejně jí mohla být známá i každá z jejích představ. Vždy měla pocit, že se zdají tak skutečné, že chybí jen kousek, aby přeskočily do reality. Možná se tak konečně stalo.

Anthonymu klesla ramena, když si uvědomil, že celou cestu absolvovali zbytečně. Rozhlédl se po teď již pokojných kolemjdoucích, olizujících si ulepené prsty.

"Co to všechny sakra popadlo?" Zrzka se ušklíbla a přešla zpět za pult.

"Můj med vždy zmizí jako první. Prý se na něm dá vybudovat slušná závislost." Po celou dobu svou pozornost věnovala výhradně Anthonymu. Emily si snad ani nevšimla. Cítila, jak se její bratr vedle ní ošil. Nepamatovala, že by se někdy choval podobným způsobem.

"Poslali nás pro něj. Znělo to docela naléhavě."

"To vždycky," řekla tiše a naklonila hlavu na stranu, aniž by přerušila oční kontakt. Jako by se za jejími slovy skrývalo mnohem víc, než byla jejich prvotní definice. Ze způsobu, Anthonyho pozorovala, se Emily udělalo mdlo.
Najednou se prodavaččiny oči rozzářily.

"Mám to chápat tak, že jste ho ještě neochutnali?" A dřív, než stihl odpovědět, před nimi stála plná sklenice, o které ještě před chvílí tak vehementně vykládala, že už je dávno prodaná.

"Myslel jsem, že už žádné nemáte." Pokrčila rameny.

"Tenhle je můj, ale velmi ráda se ho vzdám, jestli jste ho opravdu ještě nikdy neměli." A naklonila se k němu přes pult.

Najednou si Emily všimla, jak se k nim ostatní návštěvníci trhu začínají otáčet.

"Pro své vlastní dobro se moc nebavte s tou zrzkou, co je prodává."

"Co jsem, tedy jsme…" Švihla k Anthonymu pohledem, když se mu najednou zamotal jazyk. Ten se mezitím marně snažil zaměřit na cokoliv jiného, než byl dívčin výstřih.

"Co jsme dlužni?" podařilo se mu konečně větu dokončit a Emily se otřásla nad jeho zrudlými tvářemi. Zrzka se usmála a začala nádobu otevírat. Okolní šepot nabral na intenzitě.

"Nic, pokud mi slíbíte, že si dáte hned." A odkudsi vytáhla lžíci. Anthony ji od ní pln nejistoty přijal.

"Díky." Polkl. "Mimochodem, já jsem Anthony Webster a tohle je má sestra Emily." Divila se, že na ní při tom všem zírání nezapomněl. Dívka se usmála. Jeho sestru sotva zaregistrovala.

"Já jsem Elaine. Elaine Grayová."


Co myslíte, že má celé město s tím medem? A co si myslíte o Elaine? Opravdu ji Emily odněkud zná? A proč se s ní neměli bavit?

Kam dál