Šepot slunečnic - Kapitola 15. Vzpomínej na poslední sníh

Čtvrtek v 21:18 | Lia |  Šepot slunečnic
V Turne Sol trvalo věčnost, než se slunce přehouplo přes obzor a město se konečně ponořilo do tmy. Dny se zdály nekonečné. Místní si nikdy plně nezvykli na pocit, který v nich noc probouzela. Její příchod byl pro ně pokaždé téměř překvapením.

Elias moc dobře věděl, že v tuto hodinu se jen těžko mohl ulicemi krom něj toulat i někdo další. Ale ani tato myšlenka, ať už tolikrát v jeho hlavě zopakovaná, mu na klidu nepřidala. Čím blíž domu byl, tím se víc se jeho chůze zrychlovala.

Ostatně stejně jako tělo, připravené k útěku.

Věděl, že je sám. Že si to s ním hrálo jen jeho podvědomí. Přesto se nemohl zbavit neochvějného nutkání vzadu na jeho hlavě, které jako by ho přesvědčovalo, že je sledován. Nesmí se otočit. Ať udělá cokoliv, ať půjde seberychleji, jen se nesmí otočit. O to nakonec šlo, ne? Dokud bude hledět vpřed, nikdy nebude muset pochybovat.


Cítil, jak se mu stahuje hruď. Ta bolest byla už téměř nesnesitelná. Nedokázal tomu zabránit. Strach byl silnější než zdravé uvažování. Bylo to jako impuls, když zahlédl svůj dům, co ho přimělo se rozeběhnout. Ničím si nemohl být jistý. Jen svým dechem, burácejícím se stále větší intenzitou v uších a srdcem, které mu svým tlakem způsobovalo téměř fyzickou bolest.

V jediném okamžiku paniky si pomyslel, že musel ztratit klíče, než je konečně nahmatal.

Byl sám. Všichni byli už dávno zalezlí ve svých domovech. Jen on a jeho paranoia. Paranoia, která se právě vyvinula v dost přesvědčivé halucinace. Byl to smích, co právě zaslechl?

Tělem mu projel mráz, když mu u ucha zaznělo tiché povzdechnutí. Skoro, jako by za ním někdo stál.

"Do prdele!" Prostorem se rozezněl cinkot klíčů, když dopadly na zem. Pokusil se je ve tmě nahmatat.

Neotáčet se. Jen se neotáčet.

Konečně je našel a s téměř triumfálním výkřikem je zastrčil do zámku a rozrazil dveře. Na okamžik ho obklopil chladný vzduch. Nesetrval ale dlouho, když za sebou dveře vzápětí zabouchl. Vlivem nárazu jako by i dům na moment zadržel dech, když se jeho stěny nebezpečně otřásly.

Zavřel oči a opřel se o dřevo zády. Srdce mu stále bušilo, jako by se mělo každou chvílí zastavit. Věděl, že bude ještě chvíli trvat, než si jeho tělo uvědomí, že je v bezpečí.

"To to trvalo." Ne, že by se to snad stalo poprvé. Obyčejně ale za sebou Elias neměl scénu jak z hororu. Prudce se otočil, až zátylkem narazil do dveří za sebou. Pozdě si vzpomněl na med, který mu náhle vyletěl z rukou. Zachytil ho jen tak tak a mimoděk se mu podařilo rozsvítit.

"Co tady do prdele děláš?!" Naproti němu se Nathan Cutler zavrtěl v křesle. Nevypadal zrovna nejlíp. Skoro jako by pokaždé, když ho Elias viděl, se v něm ztrácelo to, co z něj dělalo člověka, který býval jeho nejlepším přítelem.

"Chtěl jsem počkat venku, ale nevěděl jsem, kdy se vrátíš."

"Takže ses sem vloupal." Nathan uhnul pohledem a Elias poraženecky sklonil hlavu.

"Co chceš, Nate?" A přešel k lince, na kterou nádobu konečně položil. Ihned se cítil o něco klidněji. Nikdo nevěděl, že se s ním stále stýká. Kdokoli by mu řekl, že musí být blázen, když ho neodstřihl stejně, jako ostatní. Když to dokázala jeho rodina, tak proč ne on?

Nedokázal se k tomu přinutit. Ne, že by mu to Nate příliš ulehčoval. Pokaždé, když se zjevil, Eliasovi jen připomněl to, co kdysi bývalo. A to i teď, když se uprostřed noci zjevil v jeho domě ve stavu, jako by posledních několik týdnů strávil na ulici, což byla s největší pravděpodobností také pravda.

Jeho společník mezitím bloudil očima po pokoji, jako by se nedokázal rozhodnout, na co zaměřit sovu pozornost.

"Byl jsi dnes na trhu?" zeptal se konečně.

"Co myslíš?"

"Viděl jsi je?"

"Koho?" zeptal se Elias, aniž by se k němu otočil. Nathan svraštil obočí.

"Myslel jsem, že se s tebou spojí jako s prvním. Že je zpátky."

"Jestli máš na mysli Veru..."

"Proč myslíš, že se vrátila?" přerušil ho. "Po tom, co se stalo naposledy."

"Jak to mám asi vědět?" Rozhodil paže.

"Viděl jsi její dceru?" zeptal se Nate, aniž by na jeho předchozí výbuch jakkoli zareagoval.

"Byl jsi tam stejně, jako já, tak proč se ptáš?" Nathan se zamračil a uhnul pohledem.

"Byl jsem příliš daleko. Ti lidi se tam nahrnuli tak rychle…" Najednou se mu v očích zablýsklo, jako by si až teď něco uvědomil. "Je to tady znovu, že ano? Jako před lety." Elias se nad jeho slovy zarazil. Bylo snadné předstírat, že se vlastně nic nezměnilo. Člověk snadno zapomněl.

Promnul si obličej.

"Měl bys jít domů." Nathan se ušklíbl.

"Víš, že mě ani na ulici nepozdraví, natož aby mě pustili do domu." Elias se ho nikdy neodvážil zeptat, jestli ví, co bylo mezi ním a Charlotte. Ta lehkost, se kterou s ním mluvil, svědčila o opaku. Přesto si Elias byl dobře vědom Nathanovy věčné všudypřítomnosti. Ve městě neexistovalo nic, co by mu mohlo uniknout.

Ať to bylo jakkoli, oběma zřejmě současný stav vyhovoval. Nebo se minimálně báli změny, která by mohla nastat.

"Možná kdyby ses začal chovat rozumně, neměly by pro to důvod." Nakrčil obočí nad jeho zmačkaným oblečením, visícím na kostnaté postavě, která se už téměř začala vzdalovat jeho lidské podobě.

"Kdy naposledy jsi jedl?" Nathan zavrtěl hlavou a vyskočil na nohy.

"Ty mi pořád nevěříš." Bylo to prohlášení, ne otázka.

"Tak kdy?" zeptal se Elias netrpělivě, ale jeho přítel se na něj znovu nepodíval. Místo toho zatěkal očima ke sklenici na lince.

"Tohle místo je plné jedu. Ani takhle nemohu plně věřit tomu, co vidím." Elias si založil ruce na hrudi a otočil se směrem, kam se upíral Nathanův pohled. Povzdechl si.

"Už zas tohle? Mluvili jsme o tom už aspoň tisíckrát."

"Jak můžeš takhle žít? Copak to opravdu nevidíš?" Prohrábl si už tak dost rozcuchané vlasy, takže mu teď trčely do všech stran. Pro Eliase to ale bylo pořád to samé dokola a sám si nebyl ve svém vědomí jistý, jestli se i tím, že ho stále znovu poslouchá, proti něčemu neprohřešuje.

"Kdy naposledy jsi udělal něco jinak?" zeptal se ho Nathan najednou. "Kdy naposledy jsi udělal něco jen tak, aniž bys nad tím přemýšlel? Něco krom chození do práce a na ty pitomý akce?" Elias rozhodil paže.

"No tak žiju ve stereotypu. Co je na tom?"

"Jen to, že si nepamatuješ jedinou zimu." Do téhle chvíle se skutečný obyvatel domu jen smál.

"Co tím myslíš?"

"Nebo snad ano?" Elias zatřepal hlavou, jako by jeho otázka byla úplně zbytečná.

"Nate, byla minulý rok, jako vždycky." Protože některé věci se prostě opakovaly. Měly svůj řád a neexistoval nikdo, kdo by je dokázal zastavit. Jako roční období.

"Říkáš to proto, že si to pamatuješ, nebo protože by to tak mělo být?"

"Samozřejmě, že si ji pamatuju." Ale byla to pravda? Jistě, že si na ni Elias vzpomínal s tím vším, co k ní patřilo. Sněhem a chladnými rány, ponořenými v mlze. Byla to ale skutečná vzpomínka? Dokázal si vybavit, co tehdy dělal? Co se stalo? Už jen takové úvahy mu způsobovaly bolest hlavy.

Nathan naklonil hlavu na stranu. "Najednou si nejsi jistý, viď? To je v pořádku. Vždycky to tak je. Ale ten pocit tě vždy zaskočí. Jaké to je pochybovat?" Velmi nepříjemné. Nepřirozené. O takových věcech se mluvit nemělo.

"Vypadni!"

"Eliasi, poslouchej mě." Ale ten se na něj ani nepodíval. Jako by se v něm sepnulo to, pro co by Nathan mohl udělat cokoliv, a stejně by pro zbytek města zůstal jen mžitkami před očima.

"Proč se musíš vždycky chovat takhle? Už tehdy, když sis nechal utéct Veru, si měl něco udělat a teď se to všechno děje znovu a ty budeš jen dřepět doma a čumět do zdi."

"Už jsi skončil?"

Byl to ještě okamžik, kdy na Eliase bez jakékoli reakce hleděl, než se konečně vyřítil do tmy.



Nad Turne Sol se jen málokdy stáhly mraky. Horko se ve vzduchu drželo až do chvíle, kdy téměř začalo do sebe narážet a praskat. Mnoho tváří se tu noc zjevilo v oknech, když všednost jejich života byla znenadání narušena bouří, která se přes město přehnala.

Pro některé to bylo takové překvapení, že přestali s veškerou prací a jen hleděli, jak jim nad hlavou prolétávají světla.

Opodál, až na okraji města ve stínu slunečnic, kde Elaine Grayová se svou babičkou stáčela další sklenice medu, to mohlo znamenat i víc. Vzhlížely k obloze a hlavou jim uháněla jediná myšlenka.

Docházel jim čas.


Cítím se trochu blbě, že mi opravdu trvalo skoro měsíc vydat další kapitolu. Nějak ztrácím pojem o čase. Aspoň že ne tak, jako Elias a nejspíš všichni v Turne Sol. Nebo si myslíte, že Nathan je skutečně jen blázen?
To, že se mi v posledních dnech povedlo vytvořit dost pěknou závislost na Ten Miles of Peach Blossoms té prokrastinaci vážně nepomáhá, ale zatím se mi docela daří u nich psát tak uvidím, jak to bude pokračovat :DDD
 

Šepot slunečnic - Kapitola 14. V pavučině

21. července 2017 v 16:54 | Lia |  Šepot slunečnic
Nevěděla, co vlastně čekala. To byla vážně jediná, které celá tahle situace přišla postavená na hlavu? Bylo to skoro, jako by se ocitla na divadelním jevišti, kde jen každý z herců plnil svou roli, než ve skutečném životě. Dívala se do Elaininých očí, které ji po celou dobu s takovým úspěchem ignorovaly. Přesto si byla docela jistá, že je po celou dobu pozorována. Co všichni s tím medem sakra měli?

Rozhlédla se po ostatních. Zatímco někteří se ještě stále utápěli v téměř extatickém potěšení, i jiných si nemohla nevšimnout, jak ji a jejího bratra ze všech stran náměstí sledují. Jako by čekali na jejich další krok. I přes okolní horko se bezmyšlenkovitě otřásla. Uvědomila si, že v ruce ještě stále drží tu lžíci, co jí Elaine dala, a že po ní med začíná pomalu stékat.

Koutkem oka pohlédla na Anthonyho, ale ten pozornost věnoval jediné osobě, a ta stála přímo před ním.
Jako by tušila, že se příběh dál neposune, pokud na jejich hru nepřistoupí. Zakašlala, když se lžíce dotkla horního patra a její ústa se naplnila hořkostí. Cítila, jak se jí do očí začínají řinout slzy. Potlačila touhu obsah ihned vyplivnout a místo toho ho se vším sebezapřením spolkla.

Opřela se o pult. Ráda by ten pocit k něčemu přirovnala. K pavoukovi pomalu sestupujícímu jejím hrdlem, svými vlákny zabraňujícímu ve vstupu sebemenší troše vzduchu. To bylo vlastně docela dobré přirovnání. Kdyby ovšem pavučiny chutnaly jako shnilé ovoce. Cítila, jak se jí žaludek stahuje, když se snažil ze sebe cizí těleso vypudit.

"Ježiši, to je…Vlastně ani nevím, jak to popsat." Dělal si legraci? Skoro k němu ani nedokázala otočit hlavu. Jako by jakýkoli pohyb mohl její tělo přivést do křeče. Kde byla voda, když ji člověk potřeboval?

Její pohled na sobě vycítila dřív, než stihla zvednout oči. Nebylo sporu, že se Elainina pozornost teď upírá výhradně na ni. Vlastně se zdálo, že ji její stav vůbec nepřekvapil. Spíš, jako by se potvrdilo to, co stejně už dávno věděla. Jako by něco v ní mělo radost z toho, co před sebou vidí. Neusmívala se, ale Emily, která nikdy neměla šanci nikomu ublížit, si v tu chvíli nepřála nic jiného, než se po té její samolibé fasádě projít.

"Emily? Emily, co se stalo?" Veškeré napětí zmizelo se slovy jejího bratra, který si jí konečně všiml. Sehnul se, aby jí odhrnul vlasy ze zpoceného čela.

"Udělalo se ti zle? Je toho na tebe moc, viď?" Zavrtěla hlavou, ale Anthony na odpověď ani nečekal.

"Možná byste měli jít." Elaine naklonila hlavu na stranu, ale nezdálo se, že by se měla k něčemu dalšímu. "Jsem si jistá, že je tu spousta lidí, kteří by s vámi rádi mluvili, a nejsem si jistá, jestli je něčeho taková teď tvá sestra schopná." Chtěla jí odseknout, ale jako by jí ta věc zalepila i hlasivky. Ve svém životě si až příliš mockrát připadala bezmocně, ale ničemu se nevyrovnal pocit, když ani ve svých nočních můrách jí nebylo dovoleno křičet.

Anthony si s Elaine vyměnil jen letmý pohled, než svou pozornost opět přesunul na dívku před sebou.

"Pojď, Emily. Vezmu tě domů." Třesoucími prsty se zachytila o předek jeho košile. Kdyby jen mohla promluvit.

"Nic se neděje. Už jsem to viděl mockrát. Bude v pořádku," mluvil zřejmě na lidi okolo, kteří si jejího stavu začínali všímat. Chtěla mu říct, že to není jeden z jejích záchvatů. Že to není nemoc, co jí podlamuje kolena. Alespoň ne ta, kterou znala po celý život.

Něco bylo špatně. Její mysl zůstávala bdělá navzdory přerývavým nádechům, které se každou vteřinou jen zrychlovaly. Musela mu to říct. Že ji zná. Že se s už musela někdy setkat. V zoufalství na něj upírala oči, jako by mu skrze ně mohla předat zprávu.

Došlo jí, že se okolo nich začíná stahovat čím dál více lidí.

"Je v pořádku?"

"Nepotřebuje doktora?" Chtěla se na něj rozkřičet, aby zmlkli, ale z úst jí vyšel jen sípot. Prsty zarývala do Anthonyho paží, které ji jako jediné držely na nohou. Bylo to horší, než kterýkoliv její záchvat. V nich aspoň o ničem nevěděla. Ani o sobě.


A pak najednou všechno přestalo. Vytřeštěnýma očima hleděla na zem před sebou, vědoma si faktu, že se stala středem pozornosti celého náměstí. Na okamžik se skoro zdálo, že to jediné, znějící na míle daleko je jen její dech.
Bála se zvednout hlavu. Takhle si mohla aspoň namlouvat, že jsou s bratrem sami. Stiskla jeho ruce, které ji ještě stále držely jako panenku, ale pohled nezvedla.

"Odveď mě domů," zašeptala tak tiše, že sama měla pochybnosti, jestli ta slova vůbec řekla nahlas a ne jen ve své mysli.

Nemusela se otáčet, aby potvrdila své domnění.

Elaine Grayová byla pryč.



Zdá se, že mi nakonec víc prospívá psaní, když na něj vlastně vůbec není čas, než když ho naopak je moc. Prokrastinace je vážně mrcha :D Nechápu, jak jsem dřív mohla mít to takhle normálně, že jsem přidala jednu kapitolu za čtrnáct dní. Se nedivím, že si pak už ani nikdo nepamatoval, co bylo v té poslední :D Máte někdo nějaké ponětí o tom, o co by tam mohlo jít s tím medem a proč na něj Emily reagovala tak jak reagovala?

Já se teď jdu po tom přepisování konečně dívat na Natasha, Pierre and the Great Comet of 1812 (než mi to stáhnou).

PS: Vážně by mě zajímalo, co si musejí myslet ti, kteří tuhle povídku začali číst čistě kvůli tomu, že tam měli být víly :D Snad jsem je moc nenaštvala, protože ony tam skutečně jsou, jen tak trochu jinak :D

Šepot slunečnic - Kapitola 13. Tady jsme všichni šílení

6. července 2017 v 16:53 | Lia |  Šepot slunečnic
"Nešij pořád sebou," napomenula Charlotte Cutlerová svou dceru a zatlačila do jejích zad, aby se narovnala. Leila měla co dělat, aby tu nenáviděnou větu nevyslovila spolu s ní. V Turne Sol se příliš velkých sešlostí nekonalo, ale na těch několika člověk velmi rychle poznal, co se od něj očekávalo. S kým má v určitou dobu nenuceně zavést řeč, a kdy se zas s taktem stáhnout.

Leila se těchto akcí účastnila od doby, co jako dítě sotva začínala vnímat svět. Lidé, z nichž většinu znala jménem, se okolo ní trousili v slavnostních šatech upatlaných od medu a ji, jako už tolikrát, zaplavil ne zrovna příjemný pocit neustále opakující se scény.

Charlotte se vedle ní s těmi svými kudrnatými vlasy, ve všech směrech příčících se současné módě pokládaných vln, nesla jako královna.

Tak to obvykle probíhalo. Rok za rokem, stále to samé. Přesto se od dnešního dne všechny ty předchozí lišily. Neměla z toho dobrý pocit. V jejím životě měla nastat změna a Leila, ačkoliv si nikdy nepřála nic jiného, si najednou nebyla jistá, jestli je na něco takového vůbec připravená. S každou další minutou strávenou bez cíle na tržišti ji jen více rozežírala nervozita, která vedla k Charlotte tolikrát vytýkanému "šití."

Přitiskla k sobě sklenici.

"Možná bychom měly odejít," vyhrkla zničehonic. Její matka se na okamžik zarazila, než dál pokračovala v chůzi.

" O čem to prosím tě mluvíš?" Sklopila oči.

"Co když…co když se tady objeví?" Charlotte nad jejím třesoucím se hlasem svraštila obočí.

"Je to tvůj otec, Leilo, ne sériový vrah." Zatřásla hlavou. "Turne Sol není zrovna největší město. Jen těžko se mu můžeš vyhýbat věčně." Zrovna procházely okolo stánku se zrcadly. Většina z nich byla zavěšena, a když se ve vzduchu otáčely, házely na vše okolo zářivé odlesky. Občas se skoro zdálo, jako by lidé v jejich blízkosti světélkovali.

Charlotte se do jednoho z nich zadívala a prohrábla si vlasy.

"Proč nejdeš za svými kamarády? Měla bys trávit víc času s lidmi ve tvém věku," prohodila směrem ke svému dorazu, aniž by se na svou dceru podívala. Povzdechla si a uhladila kalhoty z tenké látky, díky kterým v tom množství širokých, barevných sukní, naprosto vybočovala.

"Znovu o něm nemluv." Zvedla k ní hlavu a s mírným úsměvem se dotkla Leiliny tváře, jako by ji tím gestem chtěla donutit
úsměv opětovat. "Přece si nenecháme zkazit den." Ještě chvíli na ni hleděla, jako by v jejích očích pátrala po odporu. Když žádný nenalezla, spokojeně vydechla a rozhlédla se.

Byla to úmluva, kterou mezi sebou měly. Ani jedna netušila, co přesně zapříčinilo tak náhlou změnu u Nathana Cutlera. Nebo o tom alespoň sami sebe neustále přesvědčovaly, slepé ke skutečnosti, která se jim každou noc vkrádala do mysli jako noční můra. V tomto byly stejné, jako všichni ostatní. Každý den zavíraly oči před dalšími důkazy o jejich omylu, jehož dopad by snad ohrozil jejich pohodlné životy. Bylo snazší věřit, že váš manžel nebo otec prostě zešílel, než si přiznat skutečnost.


Pro tohle místo existovala pravidla. Nikdo je nikdy nemusel nahlas vyslovit, aby byla všeobecně známá spolu s tím, co následovalo po jejich neuposlechnutí. Samozřejmě, že se jednalo o pověry. Jen o přirozený strach z toho, co se mohlo vynořit zpoza stínů. Z toho, co vám před očima může odloudit, změnit vlastní dítě, aniž byste si čehokoli všimli. Nikdo se neotočil, když byla porušena. Jen hloupý se zajímal. Kdo by to riskoval? Co kdyby?

"Podívejme se," vytáhl Leilu z myšlenek Charlottin hlas. Nepřekvapilo ji, když v místech, kam se upíral pohled její matky, spatřila Eliase Harkera. Nebylo žádným tajemstvím, jak blízký vztah mezi sebou měli, i když to oba velmi rádi předstírali. Ne, že by vadilo, že byl prakticky její šéf. Pochybovala, že to, čemu tak honosně říkali "noviny," bral vůbec někdo vážně. Včetně jejich šéfredaktora.

"Dopsala jsi už ten článek?" zeptala se Charlotte a popotáhla si halenku. "Nerada bych to řešila zase jako první." Ach ano. Ve skutečnosti se jednalo o horoskopy, o kterých měla podezření, že jsou dost možná jednou z mála stran, kterou vůbec někdo četl. Paradoxně níž byly už jen nekrology, i když si teď nemohla vzpomenout, kdy naposledy dostala za úkol nějaký napsat, natož aby ho četla.

Občas se nechávala unášet představou, jaké zmatky by mezi místními, ve skrytu pověrčivými lidmi, díky několika slovům, mohly nastat. A že se tentokrát překonala. Předpověděla Turne Sol vskutku vzrušujících čtrnáct dní.

"Dneska jsem ho odevzdala."

"Dobrá tedy." A vrazila dceři do náruče druhou nádobu s medem, až dívka málem ztratila rovnováhu.

"Bav se." A s těmi slovy Leilu opustila.


Čím dál víc ji přemáhalo odhodlání odsud zmizet. Moc dobře ale věděla, že i když se zdálo, že nikoho nezajímá, sledovalo ji mnohem víc lidí, než jen její matka. Musela sehrát svou roli. A ta bohužel měla svou pozici tady, uprostřed náměstí hned pod tím zpropadeným sluncem.

Kamarádi. Vlastně se zde měla s někým setkat. Jen kdyby si aspoň byla jistá, že se jí celá ta událost, před několika dny, jen nezdála.

Věděla, že riskuje. Možná víc, než si dokázala přiznat. Nedokázala si ale představit tu zůstat. Den za dnem opakovat to stejné pořád dokola. Nikdy se nikam neposunout. A ten článek měl být její začátek.

Možná měla se svým otcem společného víc, než jen krevní skupinu. Možná byla přece jen stejně šílená jako on. Proč by tohle jinak dělala? Pro pár slov.

Otřásla se, když jí pohled utkvěl na stánku s medem. Grayová by s ní nikdy dobrovolně nemluvila. Ušklíbla se. Navíc…co by na to řekli lidi?

Zarazila se, když dav okolo začal konečně řídnout a Leila spatřila záda osoby, která se až příliš podobala jí samé.
Opravdu si myslela, že si to vše vymyslela. Setkání s dívkou, která jí na první pohled byla tak strašně podobná.

Nemůžu uvěřit, že mi napsání té čtrnácté kapitoly vážně trvalo tak dlouho. Alespoň se mi v hlavě ale podařilo uspořádat, co všechno se má v následujících kapitolách stát, abych se toho konce opravdu dobrala :D Nevím, co na ní je, ale vážně mě baví psát ty části, kde je hlavně Leila.

V češtině ten citát z Alenky trochu ztrácí zvuk, nemyslíte? :D
 


Šepot slunečnic - Kapitola 12. Minulosti neunikneš

23. června 2017 v 17:18 | Lia |  Šepot slunečnic
Elias Harker plánoval psát. Nic nenechal náhodě. Telefon odpojil, z hrnku na stole se mu kouřilo a dokonce se mu i podařilo přemluvit se, aby dokoupil pásku do psacího stroje.

Vždycky si přál být spisovatelem. Vytvářet postavy a příběhy tak skutečné, že by je od vnějšího světa oddělovala jen inkoustová hranice jeho vlastních slov. Mít moc přimět člověka, třeba jen na vteřinu, skutečně cítit a to pro osoby, které podle všech logických uvážení neměly existovat.

Místo toho se ale každý den probouzel na tom stejném místě, v tom stejném zaměstnání, na míle vzdáleném od romantické představy spisovatele, sedícího v potemnělé, podkrovní místnosti, jak nad ránem zběsile ťuká do psacího stroje své další veledílo.


Zaskučel, když mu jeho spánkem pokroucený zátylek sevřel v bolesti. Velmi pomalu se narovnal, co možná nejvíc odhodlaný se vyhnout dalším stahům. Větrák, bez výsledku rozhánějící okolní horko, stále běžel. Při pohledu na stůl, v jehož přítomnosti strávil noc, si povzdechl, zatímco si mnul bolavý krk. Rukávy košile, kterou na sobě měl předešlý den, měl celou od inkoustu, který se na jeho oblečení, zdánlivě bez příčiny, odjakživa objevoval. Nepřekvapilo ho, že když pohlédl na rukopis, který se měl stát jeho velkým debutem, setkal se s těmi stejnými několika slovy, které se mu podařilo sesmolit již téměř před půl rokem.

Přimkl víčka k sobě, když se s ním svět najednou zatočil. Další den psaní o vítězích v soutěži o vypěstování největší zeleniny a oznámeních o nejstarších žijících kočkách ve městě.

Zvuk neustále otáčejícího se větráku ho doháněl k šílenství. Pohled mu sklouzl k jeho klepající se dlani. Zatnul ji v pěst. Co bylo za den?

Malátným krokem přešel do té části bytu, která se mohla vydávat za kuchyň a rozrazil skříňky. Kde to sakra je? Mysl mu zastřel nekončící zvuk tříštícího se nádobí, ale jemu to bylo jedno. Cítil, jak mu třes z prstů pomalu přechází do celého těla. Děsil se okamžiku, kdy mu zastře i ty poslední zbytky zdravého rozumu, který se mu podařilo uchovat.
Konečně se mu podařilo najít poslední sklenici. Byla skoro prázdná.

S úlevou se sesunul po zdi, když se mu prsty povedlo zachránit několik posledních soust. Na okamžik byl v jeho hlavě klid.



Zpočátku si myslel, že se mu to jen zdá. Nakonec ho ale zvonění telefonu až příliš iritovalo, než aby ho mohl považovat za výplod své představivosti. Myslel si, že ho odpojil.

Trvalo ještě nějaký čas a spoustu sebepřekonání, než se odhodlal vstát a ulepenými prsty sluchátko zvednout.

"Harker."

"Kde prokrista jsi?!" procedil na druhém konci někdo mezi zuby.

"Dorothy?" ujistil se opatrně, jako by se bál, že ho seřve.

"Kdo myslíš? To spíš nebo co?" Promnul si oči.

"Proč mi voláš takhle brzo?" Z druhé strany se ozvalo podrážděné povzdechnutí, jako by opravdu zadržovala křik.

"No, myslela jsem, že bys rád si zašel na trh a možná se dostal na řadu radši dřív, než tu čekal frontu do oběda." Nemohl, si být jistý, ale přísahal by, že to znělo, jako by právě do něčeho pořádně udeřila. Jestli ano, na jejím hlase se to nepodepsalo. "Ale každého rozhodnutí, řekla bych." I přes ten telefon slyšel, jak se usmála. "Jsem si jistá, že ten další stihneš." Téměř se mu podařilo přeslechnout sarkasmus v jejím hlase, když mu konečně došlo, co má na mysli. Polkl.

"Hned jsem tam."



"Člověk, aby se o tebe pořád staral." Existovaly chvíle, kdy sám sobě pokládal otázku, kdo z nich byl vlastně tomu druhému nadřízený. Dorothy Parksová patřila k té hrstce takzvaných novinářů, která ale svým extravagantním stylem oblékání, obvykle završeným monstrózním kloboukem vlastní výroby, vždy vynikala mezi jednotvárnými postavičkami Turne Sol.

"Jsi si jistý, že zvládneš stát a neupadnout?" Usmál se, když v jejím tónu zaslechl něco, co se skoro podobalo soucitu. Většinou se alespoň snažil vypadat reprezentativně. Byla to jedna z mála věcí, které dokázal ovlivnit. Ne, že by mu v současné chvíli někdo snad věnoval pozornost. Dokonce i teď, když stál vedle Dorothy, jejíž hlavu tentokrát zdobilo cosi z tmavě modrého peří, a která si červeným deštníkem poklepávala o nohu.

"Neviděla jsi Nata?" zeptal se tiše, sám nejistý, jestli má cenu se na svého přítele vůbec vyptávat. Nevědomky k sobě přimkl sklenici medu, která se Dorothy povedla pro něj schovat. Ušklíbla se.
"Je to tvůj přítel, ne můj." Věděl, co si o místním bláznovi myslela. Co si mysleli všichni. V poslední době zpestřoval místní policii život, když narušoval jinak tak dokonalý chod města. Zatnul prsty. Měl by tady být.

Najednou se zarazil. Nikdy dřív si to neuvědomil, ale v Turne Sol skutečně nebylo příliš mladých lidí. Vlastně jich bylo tak málo, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky. To, co ho ale šokovalo víc, byla blízkost, se kterou se vybavovali s tou Grayovou.

"Kdo to je?" zeptal se Dorothy. Později se zastyděl, protože to měl být především on, kdo měl vědět o všem, co se ve městě přihodí.

Znuděně zvedla hlavu do notesu, který nosila všude s sebou a přimhouřila oči k místu, kterým Elias ukazoval. Existovalo jen velmi málo věcí, které dokázaly Dorothy sebrat veškerá slova. Za normálních okolností si Elias tyto vzácné okamžiky nadmíru vychutnával. Na moment se skoro zdálo, jako by se měla sesunout k zemi, když během necelé minuty její už tak dost světlá pleť, věčně bojující proti místnímu slunci, ještě více zbledla. Veškerá jeho starost, kterou chtěl vůči své přítelkyni v nejbližších chvílích projevit, byla zapomenuta tím, co řekla poté.

"To musí být Veřiny děti." Zamrkal očima.

"Cože?" Třesoucími se prsty si pero zastrčila do klobouku mezi látkové sojky.

"Myslela jsem, že zrovna ty o tom budeš vědět," řekla tentokrát již se svým typickým výrazem, do kterého se ale barva vracela jen pozvolna. Do očí se mu podívat odmítala.

"O čem to sakra mluvíš?" Naklonila hlavu na stranu a konečně se na něj podívala.

"Kde jsi byl posledních pár týdnů? Podle všeho se vrátila." Chvíli mu trvalo, než mu došel význam toho, co právě řekla. Několikrát naprázdno otevřel pusu, aniž by z ní vyšel jakýkoli zvuk a zatěkal očima mezi svou přítelkyní a již zmíněnými osobami.

"Ty myslíš…" Odfrkla si a přehodila si deštník z jedné ruky do druhé, než se na něj zpoza široké krempy podívala.
"Myslela jsem, že se ti ozve." Nečekala, že jí odpoví. Místo toho znovu, tentokrát s mnohem větším klidem, na děti pohlédla, zatímco se Elias snažil informaci strávit. Přimhouřila oči.

"Je mu docela podobný, nemyslíš?" Zaváhala jen na zlomek vteřiny, než pokračovala. "Henrymu." Koutkem oka zahlédla, jak se celé jeho tělo napjalo, ale osten viny se jí téměř nedotkl. Věděla, že to přijde později, stejně jako všechny následky jejím zbrklých činů.

"Proč se s ní baví?" vyslovil konečně otázku, která musela vrtat hlavou všem přihlížejícím. Téměř nostalgicky se usmála, ale její tvář nesla více smutku než skutečného štěstí.

"Asi neznají pravidla."

Co si myslíte o Eliasovi? Proč jím pohled na Anthonyho s Emily tolik otřásl? A jakou roli v tom hraje Dorothy? A co ty další jména? Nate a Henry.

Na to, jak jsem si myslela, že bude tenhle příběh primitivní, tak se mi ty čísla kapitol nějak nabalují, a to jsem ještě pořád na začátku :D

Šepot slunečnic - Kapitola 11. Pokušení

16. června 2017 v 14:10 | Lia |  Šepot slunečnic
Krom levných, sešitových románů, kterými Vera Emily zahlcovala, jí jednou darovala i knihu o včelách. Byla to dětská knížka. Více obrázků než textu. Těžko říct, co ji přimělo k její koupi.

Dodnes si pamatovala zklamání, když knihu dostala, stejně jako zaujetí nad světem, kde měl každý své místo. Pocitem, který nikdy neměla zažít.

O obětech, které členové takového společenství museli prodělat, se kniha nezmiňovala.


Nechápala, jak je s Anthonym předtím nemohli slyšet. Jak se jim mohlo zdát město prázdné. Nevěděla, kam se podívat dřív. Ta skromná skupinka několika stánků se jen těžko mohla rovnat jejím představám spektakulárních karnevalů, o kterých tolikrát četla. Tohle ale na rozdíl od všech těch iluzí na stránkách knih byla skutečnost. Jako by se ocitla v úle. Nerozuměla ani slovu, jak se lidé navzájem překřikovali, ale nemohlo být pochyb, že se zde sešlo celé město.

"Pojď najít ten med, ať můžeme vypadnout," zamumlal Anthony a zamračil se do neustálé rostoucího davu. Emily se vybavila Saskiina slova, kterými je zastihla, než zmizeli z domu.

"Pro své vlastní dobro se moc nebavte s tou zrzkou, co je prodává."

"Co myslíš, že tím myslela?" zeptala se ho Emily jen, co se za nimi domovní dveře, zavřeli. Zavrtěl hlavou.

"Co já vím? Nedivil bych se, kdyby pocházela z rodiny našich úhlavních nepřátel." Usmál se. Za tu dobu, co se uchýlili na toto místo, byly jeho úsměvy stále vzácnější. Jako pokaždé jí z něj zahřálo u srdce.

"Aspoň by se něco dělo."


Ukázalo se, že med byl prioritou mnohem větší masy lidí, než je vůbec mohlo napadnout. Vlastně to vypadalo, jako by drtivá většina městečka přišla výhradně kvůli němu. Dokonce i prodavači z okolních stánků, kterým nebyla věnována taková pozornost, se vrhali do chumlu lidí, aby získali alespoň jednu sklenici té zlatavé tekutiny.

Každou chvílí do ni někdo vrazil, jak se snažili protlačit dopředu a jistě by ji ušlapali, nebýt jejího bratra.

"Co se všemi je?" zeptal se už značně vytočený Anthony, když dostal další ránu do ramene. O kus dál se skupina žen, asi ve věku jejich matky, vrhla na sklenici jedné ze svých přítelkyň a začala si med holými prsty cpát do pusy, jako by na něm závisel jejich život. Emily se zvedl žaludek, když viděla, jak si ho plnými hrstmi nabírají ze svých paží a oblečení, aby ani kapka té lepkavé substance nepřišla nazmar. Jiní odcházeli od hloučku důstojněji. Nádobu si drželi těsně u těla a pohledem těkali okolo sebe, jako by jim jejich drahocenný poklad měl někdo ukrást.


Konečně se jim povedlo ke stánku probojovat. Emily cítila, jak se jí stahují útroby a zpoza očí, jako by na ni byl vyvíjen tlak, který by je měl každým okamžikem vyhnat z hlavy. Okolní vedro si na ní začalo vybírat svou daň.

"Čtyři láhve, prosím," vyhrkl Anthony a zachytil se o pult, když do něj zezadu někdo vrazil. Zarazil se. Obchod byl prázdný. Lidi, ještě před chvílí se chovající jako zvířata, začali uvolňovat prostor. Za to tu ale nebyl nikdo, komu by stánek patřil.

"Obávám se, že máme vyprodáno." Překvapeně se otočili.

Byla mnohem vyšší, než Emily. Ne tolik, jako její bratr, ale rozhodně víc, než většina dívek. Její tělo neslo známky každodenní fyzické námahy, zdánlivě neslučitelnou s její bílou kůží posetou pihami, na základě které by snad nikdy nemohla vystrčit nos z domu. Emilyin pohled se zastavil na světle zrzavých vlasech, i v bezvětří vířících okolo její hlavy. Na okamžik jí myslí prolétl záblesk. Jen tušení, že už jí snad někdy dřív musela vidět.

Položila si ruce na boky.

"Omlouvám se, ale měli jste přijít dřív." I přes počáteční shovívavost ale omluva v jejím hlase nezazněla. V tmavě šedivých očí jí pobaveně jiskřilo. Něco na nich, nebo snad způsobu, jakým protahovala samohlásky, bylo Emily až bolestně povědomé. Ale stejně jí mohla být známá i každá z jejích představ. Vždy měla pocit, že se zdají tak skutečné, že chybí jen kousek, aby přeskočily do reality. Možná se tak konečně stalo.

Anthonymu klesla ramena, když si uvědomil, že celou cestu absolvovali zbytečně. Rozhlédl se po teď již pokojných kolemjdoucích, olizujících si ulepené prsty.

"Co to všechny sakra popadlo?" Zrzka se ušklíbla a přešla zpět za pult.

"Můj med vždy zmizí jako první. Prý se na něm dá vybudovat slušná závislost." Po celou dobu svou pozornost věnovala výhradně Anthonymu. Emily si snad ani nevšimla. Cítila, jak se její bratr vedle ní ošil. Nepamatovala, že by se někdy choval podobným způsobem.

"Poslali nás pro něj. Znělo to docela naléhavě."

"To vždycky," řekla tiše a naklonila hlavu na stranu, aniž by přerušila oční kontakt. Jako by se za jejími slovy skrývalo mnohem víc, než byla jejich prvotní definice. Ze způsobu, Anthonyho pozorovala, se Emily udělalo mdlo.
Najednou se prodavaččiny oči rozzářily.

"Mám to chápat tak, že jste ho ještě neochutnali?" A dřív, než stihl odpovědět, před nimi stála plná sklenice, o které ještě před chvílí tak vehementně vykládala, že už je dávno prodaná.

"Myslel jsem, že už žádné nemáte." Pokrčila rameny.

"Tenhle je můj, ale velmi ráda se ho vzdám, jestli jste ho opravdu ještě nikdy neměli." A naklonila se k němu přes pult.

Najednou si Emily všimla, jak se k nim ostatní návštěvníci trhu začínají otáčet.

"Pro své vlastní dobro se moc nebavte s tou zrzkou, co je prodává."

"Co jsem, tedy jsme…" Švihla k Anthonymu pohledem, když se mu najednou zamotal jazyk. Ten se mezitím marně snažil zaměřit na cokoliv jiného, než byl dívčin výstřih.

"Co jsme dlužni?" podařilo se mu konečně větu dokončit a Emily se otřásla nad jeho zrudlými tvářemi. Zrzka se usmála a začala nádobu otevírat. Okolní šepot nabral na intenzitě.

"Nic, pokud mi slíbíte, že si dáte hned." A odkudsi vytáhla lžíci. Anthony ji od ní pln nejistoty přijal.

"Díky." Polkl. "Mimochodem, já jsem Anthony Webster a tohle je má sestra Emily." Divila se, že na ní při tom všem zírání nezapomněl. Dívka se usmála. Jeho sestru sotva zaregistrovala.

"Já jsem Elaine. Elaine Grayová."


Co myslíte, že má celé město s tím medem? A co si myslíte o Elaine? Opravdu ji Emily odněkud zná? A proč se s ní neměli bavit?

Šepot slunečnic - Kapitola 10. Tváře za oknem

11. června 2017 v 19:08 | Lia |  Šepot slunečnic
Pro někoho, jako Emily, která celý život vídala okolní svět jen přes sklo, bylo na té situaci, kdy se konečně ocitla na druhé straně, něco neuvěřitelně groteskního. Jako by si doteď někde hluboko v sobě stále udržovala myšlenku, pochybující o skutečnosti těch osob za oknem. Poprvé ji neobklopily stěny pokoje a jí začínala přemáhat závrať. Skoro očekávala, že v domě zahlédne stín malé holčičky, prohlížící si jí skelným pohledem.

Zvenku nebyl dům o nic přívětivější, než jeho chodby. Dokázala si představit, jak zde v letech, kdy byl dokončen, musel působit. Když ještě zahrada plně nepodlehla přírodě a jeho působivé, viktoriánské tělo stálo tak, jak architekt původně zamýšlel s bílými sloupy, vévodícími prostorné verandě. Dnes se Emily nemohla zbavit pocitu, že se na ni budova šklebí.

"Hej!" Ucukla, když se Anthony zničehonic dotkl její paže. Jen lehce, jako když mluvíš na náměsíčného.

"Jsi v pohodě?" Zase tu byl ten pohled plný obav, který v její přítomnosti snad nikdy neopustil jeho tvář. Skoro ho objala. Ta představa se jí tentokrát v mysli rozvinula víc, než bylo v jejím případě obvyklé. Slyšela samu sebe, jak se omlouvá s obličejem v jeho rameni, stále dokola za všechny ty noci, kdy na ni musel dávat pozor, aby si v polospánku neublížila. Kdy zklidňoval její horečky. Kdy na ni musel pohlížet tak, jako právě teď.

Ale nic z toho neudělala.

"Co když se něco stane? Co když se to zase zhorší? V poslední době je to sice lepší, ale co když to nezvládnu? Co když zkolabuju uprostřed všech těch lidí?" Nebyla zvyklá v tak krátkém časovém úseku toho říct tolik. K její nelibosti se to podepsalo na způsobu, jak se jí jazyk několikrát zamotal.

Anthony si ji pozorně prohlédl, hledající jakékoli známky blížícího se záchvatu. Až na rostoucí paniku v očích ale vypadala snad nejzdravěji za celou dobu, co ji její bratr znal.

"Chceš radši zůstat?" Málem jeho nabídku přijala. Jedna věc byla o takové příležitosti snít, ale teď, když stála ve vypůjčených botách na prašné cestě, zatímco se okolo ní každou vteřinou vznikaly další kombinace jejího možného jednání, ji přemohl strach. Jako by najednou porušila nepsané pravidlo hry, které v sobě po celý život nosila.

Bylo by to tak snadné. Stejně, jako doteď jen uvažovat, jaké by to bylo, kdyby se rozhodla jinak. Kdyby měla možnost si vybrat.

Problémem bylo, že si najednou nebyla tak úplně jistá, jestli by tahle mysl, neoslabená horečkou, byla ještě s takovou realitou spokojená.

Změnu v její tváři poznal dřív než ona sama. Chytil ji za ruku.

"Možná bys měla přece jen začít pomaleji. Nejsi na lidi zvyklá." Zavrtěla hlavou. Věděla, jak by se s takovým pomalým tempem vypořádal její strach. Nic by se nezměnilo.

"Nemusím s nikým mluvit, ne?" řekla tiše a usmála se. Přesto nejistota z jejích očích úplně nezmizela.
"Všechno bude v pořádku." A stejně, jako se vším, co řekl, mu i tohle plně věřila.



Museli vypadat vskutku komicky, když se společně hnali ulicemi města směrem k náměstí. Jeden jeho krok byly pro Emily jako její tři, což mělo za následek neustálé "popobíhání" z její strany. I když předpokládala, že ten víc nervózní z nich dvou bude právě ona, nezdálo se, že by její bratr plnil toto pověření s přílišnou radostí.

Prvních pár minut cesty se vše zdálo v pořádku. Ukázalo se, že jejich dům leží poněkud odlehle, z větší části skryt mezi listím stromům, které je zároveň chránilo před prudkou září červencového slunce.

Jen málo si pamatovala tu dobu před několika týdny, kdy musela stát na této cestě. Její vzpomínky se ztrácely v poli slunečnic, které i teď dokázala v dálce rozeznat. Neuvědomila si, že se zarazila, dokud ji Anthony nemusel popadnout za paži a neodtáhnout pryč.

Brzy zjistili, že i bez Saskiiných instrukcí by se v den, jako byl tento, jen těžko dokázali v Turne Sol ztratit. Cesty vystřídaly horkem rozpálené dlaždice a stromy zas v řadách vyskládané, navzájem ne příliš odlišné domky, které jako by někdo právě vykroutil z barevného cukru.

Emily si nějak nedovedla představit, že by v těch dokonalých, jako by předem připravených prostorách, mohl někdo opravdu žít. A zpočátku se i zdálo, jako by snad město všichni ve spěchu opustili.

"Jsi si jistý, že jdeme dobře?" zašeptala Emily k bratrovi, jako by snad okolní ticho bylo samostatnou bytostí, která by je mohla slyšet.

Nestihl jí odpovědět.

Ztratila jeho dlaň, když do ní někdo zničehonic zezadu vrazil. Spolkla překvapený výkřik, když holými koleny dopadla na dláždění.

"Hej!" zakřičel Anthony za cizincem, ale ten se ani neotočil.

"Jsi v pořádku?" zeptal se a pomohl jí vstát. Když viděla, jakým způsobem zkoumal její postavu, jako by jí ten pád snad mohl přivodit smrtelné zranění, zalitovala, že nakonec nezůstala doma.

"Nic mi není," odpověděla a snažila se ho ukonejšit úsměvem, zatímco si oprašovala šaty. Stále nepustil její ruku. Zvedla k němu oči.

"Možná bychom se měli vrátit," zamumlal si spíše pro sebe a ještě víc se zamračil. Nemohli se vrátit. Ne teď, když byla tak blízko. I přesto, že jí otřásal strach, musela vidět, o co celé ty roky přicházela. A nějaký idiot, co se ani nedovede omluvit a její nedostatek balance jí v tom nezabrání.

"Vždyť se nic nestalo. Pojď, ať to máme za sebou." A sama vykročila stejným směrem, jako předtím ten běžec. Slyšela, jak brzy po ní přidal do kroku i Anthony.

Netušila, jestli v ní tu chvíli zvítězila zvědavost nad paralyzujícím děsem. Emoce se v ní mísily rychlostí, kterou nedokázala polapit a mohla jen hádat, která z nich právě určovala její chování. Ten pohled toho cizince. Plný šílenství. Jako by se hnal za něčím, slepý ke svému okolí, co mělo jeho mysl uklidnit. Cítila to samé? To nutkání pokládat jedno chodilo přes druhé stále rychleji a rychleji? Skoro stejně, jako v noc, její náměsíčnosti.

Zpovzdálí je sledovala dvojice vran.


V příští kapitole konečně Emily získá pohled na obyvatele města. Co myslíte, že je na trhu čeká?

Šepot slunečnic - Kapitola 9. Ve věčném strachu

4. června 2017 v 18:32 | Lia |  Šepot slunečnic
"To po nás nemůžete chtít. Vždyť naposledy jí z toho málem přeskočilo a to byla Emily jen na zahradě."
"Chci, abyste nakoupili. Ne, abyste se obětovali pro vyšší dobro."

Od toho nemilého incidentu uběhlo sotva pár dní. Komunikace s jejich matkou se po ten čas snížila jen na ta nejnutnější slova a úkony, bez kterých nebyli schopni obejít. Zatímco předtím Veru vídali, jak neustále krouží domem, těkajíc z místa na místo, jako by nebyla schopna snést jeho atmosféru, teď se zdálo, jako by se téměř stala jeho součástí. Jen dalším objektem vedle skleněných lamp a závěsů s dnes již zašlým, květinovým vzorem. Občas ji neviděli i celé hodiny. Za to si byli moc dobře vědomi měkkých kroků nad jejich hlavami v místech, kde se nacházela půda, a která, pokud Emily věděla, byla vždy zamčená a klíč byl k nenalezení.

Ať jí Saskia za zavřenými dveřmi, mimo jejich dohled, řekla cokoliv, přinutilo jí to konečně se smířit se s jejich zdá se nezměnitelným osudem na tomto místě.


Pro jednou ubylo křiku a dům se ponořil do ticha, o kterém Emily doufala, že jí přinese útěchu. Místo toho ale spolu s těžkým nábytkem a tmavými tapetami ještě lépe dotvářelo pocit kobky, zoufale lapající po vzduchu v podobě letmých pruhů světla, které se jen zřídka během dne dostaly do bodu, kdy byly schopny ozářit celou místnost.

Jako už tolikrát předtím si v očích ostatních připadala jako panenka. Její přítomnost se do určité míry na vědomí brala, ale nikdy ne tak, jako by snad měla možnost běh událostí změnit. Jako by jí ani nepatřil vlastní hlas.

"Nepochopím, proč ti tvá matka už dávno nepořídila lepší šaty." Samozřejmě, že Saskia měla pro své chování pádný důvod. Ostatně, jako vždycky. Přesto se Emily nemohla ubránit pocitu vzrušení, když sledovala, jak na ni upravuje staré oblečení, které musela vyhrabat v jednom z těch zapomenutých pokojů, kterými dům překypoval.

"Nějak nebyl důvod," zamumlala, vědoma si Anthonyho upřeného pohledu, který na ni vrhal přes pokoj. Saskia si odfrkla a vyndala špendlík z pusy.

"Když mi bylo jako tobě, měla jsem co dělat, aby se mi celá má garderoba vešla do skříně. Všechny šaty jsem spíchla tam na tom krasavci." A kývla směrem k pyšnému, šlapacímu stroji pod oknem. Ve slunečních paprscích se černě leskl.

"Naučím tě to, jestli budeš chtít." A dřív, než pokračovala v začišťování lemu sukně, která byla očividně ušita pro někoho mnohem vyššího, než byla Emily, se na svou vnučku široce usmála a dívka měla pocit, že to byl jeden z těch mála upřímných gest, za kterým se neskrýval žádný osobní prospěch.

"Celé Turne Sol se za mnou otáčelo. Moji bratři měli co dělat," pokračovala se smíchem, tentokrát spíš sama k sobě, než k Emily.

Skoro, jako by ji na okamžik viděla takovou, jakou bývala kdysi. Mladou s dlouhými, černými vlasy a jasnýma, modrýma očima, kterými jako by vyzívala celý svět. Poprvé jí došlo, jak nejen ona a její matka, ale i její babička si nejsou navzájem vůbec podobné.

"Vy máte bratry? A kde jsou teď?" vyhrkla v oparu radosti Emily dřív, než si stihla uvědomit, co by mohla způsobit. Reakce přišla okamžitě.

Do té doby hbité prsty se zarazily, úsměv zamrzl. Bylo to něco v její tváři, snad okolo očí, co dívku přimělo svých slov ihned litovat. Jen chvíle léta skrývaných pocitů, kterým se podařilo prodrat skrze masku, kterou byla Saskia zvyklá si nasazovat.

"Pryč," hlesla právě v okamžiku, kdy její vnučka začala uvažovat, jestli by neměla něco udělat. Otevřela ústa, aby se omluvila, ale její babička ji zastavila.

"V životě jsou chvíle, kdy se musíš rozhodnout. Takové volby mohou rozdělit i velmi blízké rodiny," řekla klidným hlasem, který se ale v porovnání s jejím běžným podobal spíše šepotu. Usmála se, ale nebylo v tom ani trocha hřejivosti, jako předtím. "Však to jednou sami poznáte." A s těmi slovy zastřihla poslední nitku na Emilyiných šatech.

"Hotovo. Můžeš se na sebe podívat." Ještě stále lehce otřesená Emily pomalu přistoupila k zrcadlu. Vyhledala v odraze svého bratra, který jako by jen silou vůle drtil slova, která se mu drala na jazyk. Nedokázala si představit, že by ho měla ztratit.

"Klidně půjdu, ale sám. Vždyť je nemocná. Nikdy nebyla mezi lidmi."
"Mně se zdá naprosto v pořádku. Možná je to zdejším klimatem." Nadzvedla obočí. "A jsem si jistá, že ty se o ni postaráš."

Proč měla Emily pocit, že se o ní zase mluví, jako by nestála jen o pár kroků dál?

Zavrtěl hlavou. "Mamka by…"
"Vaše matka by se měla naučit přestat všechno tolik dramatizovat," přerušila ho tentokrát mnohem silnějším hlasem, který Emily přiměl se napnout. "Kdyby neměla takový hudební talent, přísahám, že bych ji poslala k divadlu." Zablýsklo se jí v očích.

"Věděli jste, že hrávala na housle?"
Jak by mohli? Jako by o jejím dřívějším životě snad mohli něco tušit.

Saskia zavrtěla hlavou.

"Věčná škoda." Začala nit navíjet zpět na válečky. "Mohlo z ní něco být, kdyby neměla tak příšerný strach."


Emily nedokázala odtrhnout pohled od svého odrazu, natož se jakkoli pohnout, když k ní babička zezadu líně přistoupila. Všimla si, jak se Anthonyho tělo napjalo, když položila dlaně na její ramena. Zadržela dech.

"Nechceš přece udělat stejnou chybu." A i když se jí dívala do očí, dívka nedokázala říct jistě, jestli mluvila k ní, nebo sama k sobě. Najednou, jako by jí šaty byly příliš těsné. Jako by se s každým dalším nádechem okolo ní utahovaly.

Potlačila touhu ze sebe Saskiin dotyk setřást.
Smetla několik žmolků, které na látce ulpěly.

"Věř mi," povzdechla si a byla to jen ona, kdo se v tom zrcadlovém obraze pohnul. "Není snadné žít, když se musíš neustále ohlížet přes rameno."


Vážně se stydím, jak hrozně dlouho mi trvalo tuhle kapitolu vydat. Bohužel se mi do toho ještě přimotalo to, že jsem víc jak týden neměla přístup k internetu, ale zas mám o něco víc kapitol v záloze.
Co si myslíte o Saskii? Co se stalo její rodině a jejímu muži, o kterém se prakticky vůbec nezmiňuje? A čeho se tak moc Vera bojí?

Šepot slunečnic - Kapitola 8. To, co jsi způsobila

10. května 2017 v 10:19 | Lia |  Šepot slunečnic
I když by se občas dalo jistě mluvit o opaku, drtivá většina obyvatel Turne Sol by o sobě nikdy neprohlásila, že snad ve svých úsudcích dbá na pověry a skazky, vyprávěné nad ohněm místo strašidelných příběhů. Byly přece jen lidmi moderní doby a i přes odlehlost města o tuto hromadnou myšlenku velmi dbali. Jako by je snad měla před něčím ochránit. A snad by se jim to i dařilo nebýt věčné připomínky v podobě zakladatelských rodin, které se na ně snášely jako stíny dob minulých.

Bylo tu zkrátka něco, co ani těm nejracionálnějším na nich nedalo spát. Pocit, který se ale nikomu nedařilo příliš popsat, a který zamrzl na rtech každému, kdo se o to pokusil. Jen málokdo dokázal přiznat, že když se na něj Saskia Websterová nebo dokonce Joanna Carterová s jejím roztěkaným pohledem a třesoucími se prsty podívá, na malý okamžik zažijí pocit, jako by skrze ně prošel někdo další. Někdo chladný, neuchopitelný a přesto na jisté úrovni stejně živý jako oni sami. Skoro jako by někdo přešel přes jejich hrob.

Ať obě z rodin ale budily jakákoli podezření, nakonec se vždy setkaly se sladkou ignorací.

Přes Grayovy se nebyli schopni přenést nikdy.



Elaine Grayová si nepamatovala okamžik, kdy by se vše v jejím životě netočilo okolo včel. V té neustále opakující se všednosti existovalo jen málo odlišností, které jí pomáhaly od sebe jednotlivé dny rozdělit. Pokud je zrovna nekrmila nebo nestáčela med, i tak je měla neustále na očích mezi těmi stěnami, které se staly jejich druhým domovem.
Byly všude. Občas mívala pocit, jako by se i ona vlivem času stráveným v jejich přítomnosti měla stát jednou z nich.

Tehdejší ráno bylo jiné. Musela si to uvědomit dřív, než stihla otevřít oči. Došlo jí, že do této chvíle v jejím životě nenastal okamžik naprostého ticha. A bylo to právě to mrtvolné ticho, které ji to ráno probudilo ze sna.

V takových dnech, které se navzájem slévaly v jeden, člověk snadno ztratil pojem o čase. O tom, co se stalo dnes a co před deseti lety. K čemu se zavázal. Na co, pro dobro sebe samého, už dávno zapomenul. Co mělo být konečně naplněno.

Ty včely. Pevná součást jí samé, vedoucí každý její úkon. Zaměstnávající každou myšlenku. Pevný, a přesto jí doposud plně nepochopený bod.

Veškeré pochybnosti byly pohřbeny křikem, který měl patřit jen těm nejhorším nočním můrám. Až to ráno jí došlo, co vše svým konáním uvedla do pohybu. Co způsobila.

Byly všude. Ty, které nikdy nepoznaly nemoc. Najednou tak tiché, jako klávesy osamělého piána a stejně tak nehybné. Připraveny na scéně.




I přes napjatou atmosféru, která jejich pobyt zde provázela od samého počátku, Emily nemohla ignorovat skutečnost, že se v posledních dnech cítila lépe, že za celý svůj dosavadní život. Skoro si nepamatovala, kdy naposledy nalezla jeden ze svých vzkazů, které dřív zanechávala pro ty prchavé okamžiky, kdy si byla vědoma své bdělosti.

Vzpomínka na dívku ze zahrady, na první pohled tak podobnou jí samé, nebyla z počátku příliš jasná. Ale byla tam. A to, i když si Emily byla naprosto jistá, že ve stavu, ve kterém se nacházela, by si neměla pamatovat nic.

To poslední, co si přála, bylo se vrátit tam, kde byla před příjezdem sem.

Ty listy, hustě popsané jejím rozmáchlým rukopisem, kterým nebyla nikdy schopna psát s jasnou myslí, přilepené ke zdi tak, aby je viděla hned po probuzení, byly pro ni jako facka.

V záchvatu zuřivosti, pro ni tak nové, se vrhla po vzkazech, jako by byly živou osobou, šklebící se na ni z jejích vzpomínek.

Toho, že škrábance na tváři, způsobené větvemi z předchozí noci zmizely, si nevšimla. Stejně, jako havran za oknem, který ji po celou dobu se zaujetím pozoroval.



Zvláštní, s jakou jistotou se v zoufalých situacích mysl přiklání k slepé víře. Víře, že tvé děti jsou hluché k hádkám, otřásajícími zdmi domu. K jejich naivitě, chránící je před skutečností. K jejich nezpochybnitelné důvěře v tvou osobu a slova, která jim od rána do večera vtloukáš do hlavy, jako by to bylo naposledy, co k tomu máš příležitost.

A jak byla Vera Abbotová zoufalá.

Vzdát se těchto iluzí by znamenalo ztratit i ty poslední střípky zdravého rozumu, které se jí dařilo uchovávat.


"Jak jsi to mohla udělat?! Říkala jsem ti přece, ať zůstaneš v domě!" Bylo to už dlouho, kdy na Emily Vera naposledy křičela. Instinkt z dětství jí velel schoulit ramena a sklopit zrak. Jenže tentokrát se už nemohla schovat za svou výšku. A nebyly tu žádné papírové slunečnice.

"Vždyť se nic nestalo," snažil se ji Anthony uklidnit a natáhl k ní ruku.
"Nic?!" zakřičela a uskočila před jeho dotykem, jako by ho jeho dlaň měla popálit.

"Jen se podívej." A jako důkaz k nim znovu zvedla zmuchlanou látku, ve které Emily jen matně poznávala svou noční košili, která se ráno, bez cizího přičinění, vypařila z jejího pokoje.

"Víš vůbec, co jsi způsobila?" zašeptala a o krok se k ní přiblížila, až dívka neměla jinou možnost, než jí hledět do očí. I přes touhu zmizet nedokázala pohnout jediným svalem. Najednou myšlenka, na kterou by si ještě před pár týdny ani nedovolila pomyslet, se začala čím dál více zmocňovat jejího vnímání. Že možná to byla Vera a ne ona, kdo byl po celou dobu ten šílený mezi nimi.

"Uklidni se. Vždyť je vyděšená," snažila se od ní Saskia její matku odtrhnout. Pohled, který po ní Vera hodila, by dokázal rozbít sklo.
"Taky by měla být. Jestli měla nějakou šanci, tak ji ztratila." A dřív, než stihla říct cokoliv dalšího, ji Saskia popadla za ramena a otočila k sobě, jako by ji chtěla probudit z noční můry.

"Takhle před nimi mluvit nemůžeš," procedila skrze zuby a koutkem oka pohlédla na Anthonyho s Emily, kteří celé scéně přihlíželi s šokem v očích.
"Co se tím změní? Lepší, když se to dozvědí hned, než aby si později jako já mysleli, že přišli o rozum." A pokusila se svou matku odstrčit. Překvapilo ji, kolik v sobě to na první pohled křehké tělo skrývalo síly.

"O čem to mluví?" odhodlal se konečně Anthony promluvit. Přese všechnu snahu nedokázal zakrýt třas, prodírající se do jeho jinak vždy pevného hlasu.

"Na vaši matku toho v poslední době bylo příliš. Ze všeho nejvíc by se potřebovala pořádně vyspat ne vyšilovat jako právě teď," řekla místo odpovědi Saskia, aniž by odtrhla pohled od své dcery a vyškubla jí košili z rukou. Ještě okamžik zůstaly viset v prázdném prostoru.


Konečně jsem se dostala k představení jedné velmi důležité postavy, a i když toho zatím o ní příliš nevíte, co si o ní myslíte? A proč Vera tak vyšilovala? A co ten havran? :D (mám slabost pro Poea, kdo ne?)

Při psaní téhle povídky mám občas pocit, jako bych tlačila vozík do prudkého svahu, což asi není úplně nejlepší, ale nedovedu si představit, že bych jí nedopsala. Po napsání deváté a snad i téhle kapitoly se mi ale konečně začíná zdát, že nakonec přece jen dává nějaký smysl a že se k tomu konci snad i prokoušu :D Děkuju všem těm, kteří to stále čtou i přes sáhodlouhé, vlastně nic neříkající odstavce.

Šepot slunečnic - Kapitola 7. Na čaji s přízrakem

3. května 2017 v 22:05 | Lia |  Šepot slunečnic
"Prosím, nekřič," zašeptala ta druhá. Jako by ale i ona sama měla problém zachovat klid tváří v tvář své vlastní osobě, který jako by právě vystoupila z říše mrtvých.

Čím déle na ni Emily hleděla, tím víc ji opouštěl prvotní šok. Na okamžik jí myslí bleskla myšlenka, že musela zemřít. Dívka nakonec nebyla její věrnou kopií a Emily nedokázala pochopit, jak se jí podařilo samu sebe tak příšerně vyděsit.

"Ty musíš být Veřina dcera." Neuvědomila si, že od neznámé pomalu ustupuje, dokud na ni znovu nepromluvila. Objala si trup pažemi. Najednou jí byla strašná zima, a to i když okolo zrovna vrcholilo léto. Co tu vůbec dělá?

"Neříkej prosím nikomu, že jsi mě viděla," zpanikařila zničehonic narušitelka, když si všimla směsice strachu a zmatení v očích své společnice.


"Mamka by mě zabila, kdyby věděla, že se o úplňku potloukám venku. Natož že okolo domů lidí, jako jste vy." To, že její slova mohla vyznít, jako urážka si uvědomila až příliš pozdě. Chtěla se k ní aspoň o krok přiblížit, ale obavy, že by tím Emily přiměla k útěku, ji donutily se zarazit. Vyschlo jí v ústech. Jako by na správném postavení jejích dalších slov záviselo vše.

"Já...píšu článek do místních novin o historii města. Věděla jsi, že váš dům je jeden z nejstarších tady?" Vzápětí ale nad svou zbytečnou otázkou zavrtěla hlavou. "Ovšem, že víš."

"Kdo jsi?" Jako by ten hlas ani Emily nepatřil. Neměla tu co dělat. A především neměla s kým co mluvit. Netušila, jak si mohla zpočátku myslet, že hledí do svých vlastní tváře. Podobnost s dívkou naproti ní začínala i končila u blonďatých vlasů a zelených očí. Byl to ale skutečný život, skutečná známka chodící a dýchající bytosti, která je od sebe odlišovala ze všeho nejvíc. To nepatrné, ale přesto pro člověka nepostradatelné světlo, které v sobě Emily nebyla schopna nikdy najít.

Snad dívka doufala, že Emily nakonec byla jen jejím přeludem. Jen blázen si ale něco takového dál namlouval i ve chvíli, co na něj jeho halucinace začala mluvit.

"Ano, ovšem. Asi jsem se měla nejdřív představit. Leila Cutlerová." A natáhla k ní ruku. Ten náhlý pohyb přiměl Emily ucuknout. Těkala pohledem mezi Leilinou tváří a dlaní, stále visící ve vzduchu, jako by chtěla odhadnout cizinčiny úmysly.

"Emily," vyhrkla dřív, než stihla Leila říct cokoliv dalšího. Oči od paže nespustila ani v okamžiku, kdy ji dívka byla nucena za trapného ticha svěsit zpět ke svému tělu.

"Řekneš někomu, že jsi mě viděla?"

"Co si myslela tím, lidé jako vy?" Promluvily obě najednou. Leila se nad její náhlou výřečností jen usmála.

"Promiň, jestli to vyznělo hnusně. Nemyslela jsem to tak." Zvedla k ní oči. Na Emily bylo něco neuvěřitelně dětského. Snad za to mohla ta nevzhledná noční košile, zamazaná od hlíny, ve které jako by se její tělo utápělo. Jako by i samotný vzduch, proudící okolo obličeje, byl pro ni hodný obdivu.

"Myslela jsem zakladatelské rodiny. Však víš," pokračovala se svým vysvětlováním Leila opatrně. Přešlápla z nohy na nohu.
"Websterovi, Carterovi a Grahamovi. Tedy, dnes už spíš jen ty dvě. Z Grahamů už tu není nikdo." Doufala, že to co řekla, stačilo. Kdo ve městě o nich také věděl něco skutečného? Něco, co nebylo založené na pověrách a strašidelných historkách, které měly děti odradit právě od toho, čeho se Leila dopouštěla právě teď. Emily ale na ni dál hleděla s němou otázkou v očích, jako by čekala, až něco dodá. Potlačila nutkání se nad tím nepřítomným pohledem otřást. Ještě jednou si ji pořádně prohlédla. Až teď si všimla bosých, umazaných nohou, trní, zapleteném ve vlasech a škrábanců po celém jejím zpola nepříčetném obličeji, které do té doby nebyla schopna vidět. Musela být náměsíčná, prolétlo Leile hlavou.

"Za pár dní se koná ve městě trh. Mamka mě určitě jako vždycky pošle pro zásoby medu. Nechceš jít se mnou? Mohla bych ti ukázat město. Tedy..." Přešlápla na místě. Nikdy dřív se necítila tolik rozpolcená mezi touhou co nejrychleji zmizet a zůstat mnohem déle. Něco zvráceného v ní si ale očividně toto rozpoložení užívalo, protože mluvila dál.

"Ne, že by tu toho bylo příliš k vidění, ale napadlo mě, že bys ráda viděla, jak to tu vypadá a asi se ti nikam nechce samotný. Lidi dokážou být pěkně otravní, viď?" Věděla moc dobře, že už zase plácá kraviny, a že to bohužel ani smích nedokáže zakrýt.

Zájem v Emilyiných očích vystřídal strach.

"To asi nebude ten nejlepší nápad." A začala se otáčet.

"Nemyslela jsem to tak, že by snad měli důvod," snažila se ji Leila zastavit. Cítila, jak ji panika pomalu svírá hrdlo. "Asi to jsou ta malá města. Příliš věcí se tu neděje. Navíc jsi Websterová." Nervózně se zasmála. "Jsi Websterová, že ano?" zeptala se zničehonic. Za celou dobu ji nenapadlo, že by Emily mohla být stejným vetřelcem, jako ona. Nikdy dřív ji tu ale neviděla a v Turne Sol se nikdy nic příliš dlouho neutajilo. Obzvlášť ne příchod někoho nového, což se příliš často nestávalo. Vlastně si nedokázala vzpomenout na situaci, kdy se to za její život skutečně stalo.

Emily se zarazila, ale zpět k ní se neotočila. Leila si nejprve myslela, že ji musela přeslechnout, když se dívka najednou začala smát. Byl to jeden z těch zvuků, který měl schopnost v lidech vyvolat více znepokojení, než kterákoli slova.

"To jméno tady musí mít pořádnou pověst." A na okamžik se zdálo, že to byl někdo úplně jiný, kdo místo Emily promluvil.
Leila si až do této chvíle neuvědomila, že zadržuje dech.

"Kdybys jen věděla."


Tak co říkáte na první setkání? Nemůžu uvěřit, že mi vážně trvalo tak dlouho dopsat tu osmou kapitolu.

Šepot slunečnic - Kapitola 6. Nemůžeš nic změnit

17. dubna 2017 v 21:23 | Lia |  Šepot slunečnic
"Jak dlouho myslíš, že to budeš schopná udržet?"

"Dokud nevymyslím něco lepšího."

"Víš moc dobře, že to není možné." A na moment se mohlo zdát, že to byla lítost, která se mihla v Saskiině tváři nad neutuchající nadějí své dcery.

Nepochybovala o tom, že v současné době o nich musí vědět celé Turne Sol.
Saskia příliš často ze svého domu nevycházela. Nezanevřela na okolní svět v takové míře, jako její přítelkyně Ljuba, ale nedělala si iluze o tom, co si obyvatelé města myslí o její rodině. Nebyla tam vítaná. A neexistovala chvíle, kdy jí tento fakt nebyl patřičně připomenut, kdyby na to třeba zapomněla.

Po většinu času jí na řečech ostatních nezáleželo. Okolností jí donutily je ignorovat už před mnoha lety. Přesto se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, kdykoliv navštívila město, že jimi byla zahnána do kouta. Netroufala si přemýšlet nad tím, co Vera svým příchodem musela probudit.

Vera i přes Saskiiny protesty strhala z oken plachty, bránící v cestě slunci, a jako by i s tím v domě nastavila nový rytmus života. Jeho obyvatelé si toho zpočátku nevšimli. Toho, že se každý jejich den s téměř matematickou přesností neustále opakuje, jako by se zacyklil na jediném okamžiku, jediném dni, předcházejícímu skutečnému obratu událostí. A jak bloudily chodbami domu, nezávisle obraceli zrak k žluté záři v dálce a slunečnicovému poli, který měl stvrdit jejich osud.

"Víš, jaká jsou pravidla. Nemůžeš přece…"

"Já vím!" řekla Vera poněkud hlasitěji, než měla původně v plánu a opřela se o kuchyňský pult. Vzápětí se s panikou v očích rozhlédla, ale žádné z jejích dětí naštěstí nebylo v doslechu.

"Nemysli si, že nevím, o co ti jde," zašeptala, zrak stále upírající do prázdné chodby. "Že nevidím, jak se za mými zády okolo ní motáš a plníš jí hlavu bůhví čím."

Saskia Websterová si kdysi slíbila, že se postará, aby její dcera neudělala stejné chyby jako ona. Vera Abbotová, že se nikdy nebude své matce podobat. A přesto tu teď stály, jako vzájemné odrazy dvou časových rovin, jejichž průběh nebyly schopny změnit. Saskia si tolik přála dokázat všechnu tu vinu svalit na ně. Na tu tajemnou sílu, která každou generaci obratně vháněla do těch stejných, předem napsaných rolí. Snad kdyby byla schopna tu sérii svých činů, které ji dostali na toto místo, vidět z dálky, jako nestranný pozorovatel. Pak by možná pochopila, že nikdy neměla sílu cokoliv změnit. Že každé její jednání bylo v řádech let nakonec vždy zdánlivou shodou okolností obráceno proti ní. Ať se nacházela kdekoli.



V Emily se tu noc mísila příjemná kombinace strachu a vzrušení. I když by většina lidí čekala opak, Vera jí nikdy nevěnovala příliš pozornosti. Více než jejímu bratrovi, ale nikdy ne tolik, aby se v Emilyině dětské mysli usadil strach, když v horečkách uprostřed noci tápala prázdným bytem. Nevinila ji. Zkrátka nezbýval žádný čas.

Možná se od té doby přece jen nic nezměnilo. Možná za to mohla jen Emily, která poprvé za svůj život začínala skutečně vidět.

Existovalo jen velmi málo chvil, kdy na sobě necítila její pohled. Kdy se necítila provinile, že mluví se svou vlastní babičkou. Dokonce i za nocí, jako byla tato, ze sebe nedokázala napětí setřást. Usínala s prázdnou myslí a probouzela se s pocitem, že není tak docela sama.

Do poslední chvíle si neuvědomila, že si nepamatuje, jak se ze svého pokoje dostala až na verandu.
Byly okamžiky, kdy se v Anthonym něco zlomilo a vystřídalo dosavadní obavy o její osobu. To se mu pak podařilo ji protáhnout na balkon, odkud obvykle pozoroval hvězdy. Emily se ho nikdy nezeptala, proč si na tomto svém zvyku tolik zakládal, když díky záři města nebyl schopen žádné vidět.

Myslela si, že ty popisy krajiny ozářené jen měsíčním svitem jsou jen záležitostí knih. Tady ale bylo nebe jasné a vedro tak tíživé, jako by byli uzavřeni v láhvi. Jako by se i samotná obloha třásla v příslibu letních bouřek.

Měla se vrátit. Neměla tam co dělat. Věděla, co riskuje. To, že jí v posledních dnech bylo lépe, nic neznamenalo. Ale jako by do té doby neexistující zvědavost v ní převzala vládu nad tělem. Nakonec přeci jen o nic nešlo. Jak by jí ten jediný okamžik mohl ublížit?

Skoro jako by byla poháněna nějakou neviditelnou silou, když kráčela zpustošenou zahradou, ve které se Vera marně snažila nastolit řád. V té zastaralé, noční košili, vlnící se jí okolo kotníků a se světlými vlasy by si jí kdekdo mohl splést s přízrakem.

Zpočátku našlapovala nejistě, jako by si nebyla jistá svým jednáním ani půdou pod nohama. Její krok se ale neustále zrychloval a ona velmi brzy zapomněla, že se někdy vůbec zamýšlela vrátit. V návalu euforie se jí zatočila hlava. Její tělo se setkalo s větvemi, ale ani bolest ve tvářích z jejich švihu ji nepřiměla se zastavit. Měsíc jí zářil nad hlavou a dláždil cestu k šílenství.

Byla příliš daleko. Nebyla připravena na střet se skutečným světem.

Při pohledu na svou vlastní tvář, hledící na ni ze tmy, zadržela výkřik. Zešílela, blesklo Emily hlavou nad svým vlastním odrazem, stojící jen pár kroků od ní.

Na okamžik nocí zněli jen cvrčci.


Původně měla tahle kapitola vyjít mnohem dřív, ale nějak jsem se nedokázala přemoci ji přepsat :D Co myslíte, že se na konci stalo?

Kam dál