Dotek chladu

26. dubna 2014 v 14:12 | Lia |  Povídky
Tohle sice není úplně nová povídka ale chci jí sme dát. Myslím že jsme jí psala někdy v lednu do jedný soutěže na téma Rok 3001: Život na planetě Zemi. Až pozdě jsem ale zjistila že můj výtvor celkem dost přesahuje limit zanků a to jen 3000. Natož tahle jich má přes 6000. Nějak se mi to ale nakonec povedlo. Tady máte původní nesmazanou verzi kterou mám o moc radši.

Z nebe se snášely sněhové vločky a jedna po druhé umíraly pod mýma nohama. Ruce v palčácích založené těsně u těla spíše už jen ze zvyku než z toho že by se měli nějak ohřát. Město bylo prázdné. Tedy, spíš to, co po něm zbylo. Dříve prý to tu bylo hektické a lidé měli co dělat aby se tu vzájemně nepošlapali. Zvláštní to představa. Byla jsem celá zakuklená v kožichu. Jediné co my vykukovalo z kapuce bylo několik pramenů vlasů, které už stihla příroda obalit krustou ledu stejně jako větvičky stromů v lese. V obličeji jsem už dávno ztratila cit. Lidé moc nemluvili když se setkali. Sama nevím, jestli to ještě umím. Možná mi rty přimrzly k sobě, co já vím, nikdy jsem řeč nepotřebovala. Po boku mi ostražitě kráčela Lucy, obrovská bílá vlčice se zářivýma černýma očima. Spolu se zimou se začali rodit i tihle vlci. Byli odolnější než ti předchozí. Lidé věřili, že jsou znamením konce. Vždy si našli svého člověka se kterým byli dokud nezemřel. Bylo to zvláštní spojenectví, stejně jako tahle zima. Ale tato doba nejspíš žádá takové podivné věci. Hodně jsem riskovala když jsem takhle vyrazila do města. Většina lidí se stáhla, ale já jsem tu byla stále na mušce. Lidem brzy došlo, že tahle zima bude delší než ty předchozí. Kéž by tehdy věděli jak dlouhá. Začali si dělat zásoby. Ale zima zničila vše, ať se to lidé snažili sebevíc uchránit. Lidé umírali, včetně mé rodiny, až jsem zůstala sama. Měla jsem ještě sestřičku, ale tu postihl zápal plic, a maminku ještě předtím zabili ostatní lidé. Nevím, kdo jí zabil. Jednou jsem přišla se sestrou domů. Byli jsme na lovu. Nebylo moc co lovit, zvířata umírala stejně jako lidé. Povedlo se nám ale ulovit dva králíky. Pamatuji si jakou jsme měli obě radost a těšili jsme se na pýchu v očích naší maminky. Když jsme ale přišli domů, byla pryč. Věci byli zpřeházené jak se bránila a na zemi krvavá stopa od toho jak táhli její tělo. Jestli se někdy lidé považovali za něco víc než zvířata, teď bylo vše jinak. Pud sebezáchovy je velká věc, a v dnešní době obzvlášť. Nejprve se to snažili lidé nějak vyřešit, někteří si dokonce pomáhali, ale brzy se všechna spojenectví rozpadla. Zvířat bylo stále míň a bylo těžké je ulovit. Těžší než ulovit jiného člověka. Ta představa zažít zase teplo a mít co jíst byla pro některé nepředstavitelná. Prý vždy rozřízli tělo a strčili do něj ruce, co nejrychleji než stihlo v téhle zimě vychladnout. Spolu s Lucy jsme už snědli spoustu vlků. Vždy když člověk zemře, jeho vlk tu zůstane. Bloudí a zkuhrá po své druhé části duše. Většinou jsou hodně agresivní a impulsivní. Nevíte co od nich čekat. Jen jednou jsem snědla člověka. Vzpomínám si na to jakoby to bylo včera. A možná i bylo, v poslední dobou ztrácím pojem o čase. Nepatří to zrovna mezi věci, bez kterých bych se ve svém bídném životě neobešla.


Tehdy na mě vyskočil z ničeho nic a povalil mě do sněhu. Byl to nějaký chlap celý stejně jako já zabalený v kožešinách. V očích mu zářilo šílenství. Už jsem se viděla jak mě porcuje. Neměla jsem proti němu šanci. Pak jsem ale zaslechla zakňučení jeho vlka, jak ho má Lucy zakousla. Lidé bez svých vlků jsou slabí a dávno už chodící mrtvoly stejně jako vlci bez člověka. Není v tom žádný rozdíl. Luciino vítězství mi dodalo sílu. Viděla jsem poklesk v jeho tváři, jak z něj pomalu odplouval život, jak jeho druhá část umírala. Dřív než se vzpamatoval jsem sáhla po svém noži a několikrát ho bodla do ramene. Oslaben se ze mě odkulil a chytl se za ránu. Chtěl se odplazit pryč ale Lucy se mu zakousla do boku. Snažil se jí nějak uhodit ale neměl na to sílu. Přistoupila jsem k němu a jediným plynulým pohybem ukončila jeho život. Ten den jsme po dlouhé době nehladověli. Vznášel se kolem nás kovový pach krve a pečeného masa. Říkáte si že ta vůně musela přece přitáhnout ostatní lidi. V dnešním světě, naopak když člověk něco takového ucítil, honem utíkal pryč od toho. Byl to znak síly a vítězství. Lidé nechtěli naštvat někoho kdo zrovna jednoho z nich zabil. Usmála jsem se na svou společnici a ona mi úsměv oplatila v podobě rudého šklebu.


A teď jsem tady. Nevím proč tu jsem. Už nejsem tak ostražitá jako dřív. Vím že je z toho Lucy celá nesvá. Bojí se o nás. Ale já si prostě nemohu pomoct. Asi můj pud sebezáchovy pomalu mizí. Taky proč žít v takovémhle světě? Pořád se jen ohlížet přes rameno, být stále na útěku a jíst svůj vlastní druh jen aby jsi přežil. Celý náš život je jako začarovaný kruh. Zabíjíme a schováváme se abychom přežili, a když přežijeme, děláme to samé stále dál a dál abychom to mohli dělat stále dokola dokud nezemřeme. Proč se vlastně snažíme zachránit když celý náš život je takový? Důkazem zamlženosti mysli když jde o záchranu jeho osoby je každý člověk na tomhle mrtvém světě. Můj majetek se skládal v tuto chvíli jen z pár věcí. Mezi ně patřil nůž, luk a to nejdůležitější a nejvzácnější co kdy budu vůbec mít. Ohnivý kámen. Zdědila jsem ho po otci. Netuším kde ho sehnal ale nejednou mi zachránil život. Zima vysávala ze všeho kam dosáhly její pařáty život včetně ohně, který si předtím tak pracně několik hodin rozdělával. Ohnivý kámen vydává když se střetne s lidským dechem zvláštní formu ohně. Vypadá to jako oheň, hřeje to jako oheň a dá se na tom i vařit. Ale kámen může být klidně mokrý a nic mu to neudělá a jeho oheň nedokáže popálit.


Vyšla jsem až na mírným kopec za městem a sedla si do sněhu. Lucy ke mně zkroušeně přistoupila a šťouchla mě čumákem do nosu. Láskyplně jsem jí objala. Lehla jsem si do sněhu a rozložila ruce od sebe. Vlčice pochopila co chci udělat. Začala do mě šťouchat, běhat zbrkle kolem, hrabat do sněhu, pískat jako štěně, cokoliv jen aby na sebe upozornila. Zavřela jsem oči abych nemusela vidět její bezmocný pohled. Slyšela jsem křupání sněhu jak kolem pobíhá a kňučí. Vhrkly mi slzy do očí. ,,Promiň.'' chtěla jsem jí ještě říct ale mé rty mě zklamaly. Nejspíš byly opravdu přimrzlé. Nebo jsem už zapomněla mluvit. Nevím jak dlouho jsem tam ležela když se mým tělem začalo rozlévat něco co jsem snad nikdy skutečně nepoznala a co bylo jen popisovaného v mých představách.


Vlčice bezmocně šťouchala do těla jakoby chtěla dívku probudit. Přitulila se k ní a začala výt. Snažila se ze sebe vydat všechnu tu bolest a utrpení. Jakoby se její nitro trhalo na kusy. Odpovědí jí bylo vytí ostatních vlků. Jediná doba kdy se vlci cítí jako smečka, a to tehdy když sdílí bolest se svými druhy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 24. července 2014 v 19:17 | Reagovat

Páni.
To je... epický.
Tahle povídka mě naprosto dostala. Jsi úžasná spisovatelka!

2 Lia Lia | Web | 25. července 2014 v 8:43 | Reagovat

[1]: Fakt? :O Páni, díky :)

3 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 25. července 2014 v 12:57 | Reagovat

[2]: Není zač :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama