Červen 2014

Dracula maraton a dárky

30. června 2014 v 21:42 | Lia |  Daily Lia
Konečně jsem dočetla toho Draculu. Po dlouhý době knížka která mi vydržela fakt dlouho. Jak jsem věděla dopředu, konec se mi nelíbil :D. Škoda že tam není i nějakej ten Draculův pohled. Dneska mi přišly už knížky k narozkám. Dva díly Kruhu a Deník Bridget Jonesové. Já i mamka umíme ten film odříkat i zpaměti takže když knížka znovu vyšla a ještě v tak krásné obálce tak jsme si to samozřejmě museli pořídit :D. Hrozně se těším na říjen i když vím že bych si měla užívat léta dokud se zase nezačnu stresovat kvůli škole. Tentokrát ta nová polička asi fakt už nebude jen pouhým vyhrožováním. Už teď se mi tam nic nevejde a pokud chci ještě v říjnu koupit ten Klíč (třetí a poslední díl Kruhu) a i tu Školu dobra a zla, asi by to už nebylo tolik od věci. Sakra proč mám jen tak malej pokoj? Nebo spíš, proč tu není místo na další knihovnu? :D



Jo a zjistila jsem že ke Kruhu je i komiks. Vypadá to teda dobře. :D Doufám že to přeložej i do češtiny. Pár obrázků co jsem našla.




Já vím trochu nic neříkající :D ale je to docela vtipně nakreslený. Docela by mě zajímalo jak tam bude nakreslený to zabíjení. A nakonec ještě nový vydání jedničky Bridget.




Mangy končí

27. června 2014 v 14:21 | Lia |  Daily Lia
Už je to tak. Zoner Press končí s vydáváním mangy. Vím že jí vydávají i jiná nakladatelství ale i tak, tohle jí vydávalo asi nejvíc. Mrzí mě že nevydali i další díly Noční školy od které mám jenom první a nebo že od Upířích polibků vydaly ty Hřbitovní hry taky jen první díl. Asi si to přece jen budu muset pořídit všechno v ájině. Dělají velkej výprodej těch mang co jim zbývají takže kamarádka (docela zapálená otaku) už začala zkupovat to co jí chybí. Jedna má hodně malá část je za to i torhcu ráda protože kdyby tolik nensnížili cenu, nejspíš bych si ty Spirály nikdy neobjednala. Vždy se mi strašně líbila ta kresba která ani na první pohled jako klasická manga nevypadá. Jsem opravdu ráda že třeba takovej Death Note vydává někdo jiný, že mi nezůstane poloviční. Nepatřím mezi lidi kteří by kupovali mangu nějak ve velkém. Na to že stojí skoro jako normální knížka dám většinou přednost té knížce před mangou, protože mi trvá o trochu dýl než jí přečtu. Ale i tak mám své oblíbence na které nedám dopustit. To jsou vzpomínky na ty noci kdy jsme si s Ling jen při světle baterky prohlíželi Upíří polibky: Pokrevní příbuzný které díky bohu mám všechny. Ještě že to jsou jen tři díly :D. Ale ty Hřbitovní hry mě mrzí protože Raven mám ráda a ráda si tu mangu prohlížím třeba co se týká oblečení a prostředí. Ještě že to s mou angličtinou už není tak marné jako dřív a že hodně mang je k přečtení online třeba moje milované Umineko no naku koro ni nebo Noragami co mám zrovna teď rozečtený. Odkaz na výprodej mang najdete TADY kdyby jste si někdo chtěl doplnit nějakou ze svých sérií. A nakonec ještě přidávám pár obrázků z Upířích polibků (mé nejspíš první mangy ještě před Death Note) a již zmíněných a mnou velmi očekávaných Spirál. :3


(přemýšlím že jsem si je možná měla taky objednat..........ale kuš)


(a výřez z mé oblíbené obálky ze všech tří dílů tedy kromě těch Hřbitovních her protože ty se mi líbí snad ještě víc)

Tady je obálka prvního dílu


Tady vybarvená část na začátku mangy


A tady nevybarvená xD jo bude to torchu psycho, teď jsem zjistila že tahle Spirála je vlastně ten horor Uzumaki kterého jsem se tolik bála. :D Tak chci číst i tu Vraní dívku takže to musím dát :D

Jiskra smrti

25. června 2014 v 11:38 | Lia |  Poezie
Tahle básnička byla napsána vyloženě z nudy když jsme ve škole odevzdávali učebnice a nebylo co dělat. Básničky mi moc nejdou ale docela jsem se od těch mých prvních zlepšila. Aspoň myslím.

Cítila jsem tě,
cítila jsem tvou přítomnost už když ses zjevila poprvé.
Vznášela ses ve vzduchu, tančila se svými sestrami,
a umístila do mě tu iluzi. Iluzi o kráse.

Ty jenž si tančila ten zrádný tanec,
věděla jsi o tom? Věděla jsi že budeš mým koncem,
i začátkem?

Být tak tím začátkem, tou planou jiskerkou co stráží poklady,
jejíž život začíná štěstím, a končí zoufalstvím.

Vidím to v tobě, už se nemůžeš dočkat,
dospěla jsi v mocného vraha.
Možná je to tak lepší, takhle to skončit.
Na začátku být přítelem,
a přesto zemřít.



Konec Měst

23. června 2014 v 11:39 | Lia |  Daily Lia
ČLÁNEK OBSAHUJE SPOILERY!!!!
Nejspíš už před rokem jsem začala číst poslední díl Městských válek. Zbývalo mi opravdu už jen pár stránek dokonce i když docela zásadních jak jsem dnes zjistila. Dneska jsem se konečně dostala k dočtení, hlavně proto že mám tu knížku půjčenou od ségry a teď někdy si od ní půjčím Bivoje tak abych předtím dočetla to co už mám rozečtený. No musím říct že už se mnou dlouho žádná knížka takhle nezatřásla. V Písni ledu a ohně tam to tak hrozný nebylo tam jsem si na to už zvykla a u jiných tam to bylo jen chvilkové ale tohle byla fakt pecka. A začalo to když umřela Praha. No prostě Václav na kterém jsem zas tolik nelpěla musel přežít ale všichni z Labyrintu ty museli chcípnout tedy až na Krysopláště (už si nepamatuju jaký měl jméno předtim) jestli se tomu teda dá říkat život. Ale ani toho jsem tolik zas nemusela. Jakoby bylo by divný kdyby v tý mega bitvě nezemřeli to zas jo ale nějak sjem čekala že poté co chcípla Rita a po ní Kořínek tak třeba ten Sedmtři přežije. No a ne. Asi to je tim že jsem Labyrint četla jako první takže je mám radši. Ale zase když se na to podívám z odstupem asi je to fakt lepší že zemřeli. Už to že přežil Václav je divný pokud tedy neumřel nějak pozdějc po bitvě což bych se vůbec nedivila. Takže konečně to můžu vrátit ségře a už se neskutečně těšim na Bivoje. Vždycky mě zajímalo co bylo s Kazi a Tetou. Všude se omýlá jenom Libuše. O Tetě to asi moc není ale spíš o Kazi. Už se těšim až Renata Štulcová vydá tu knihu o Kazi i když bůhví kdy to bude. Zajímalo by mě jestli někdo rozvine někdy i tu Tetu. :D

Žalozpěv dryády

16. června 2014 v 22:48 | Lia |  Povídky
Tak tohle je ta soutěžní povídka. Téma bylo Okamžik štěstí. Nakonec jsem se neumístila. Snad to vyjde jindy, a jak se líbí vám?


Upírala jsem svůj pohled ke slunci, k tomu zlatavému kotouči co řídí můj život. Každý můj den byl naprosto stejný, jen urputné čekání na blížící se noc kdy záři slunce vystřídá měsíc a já budu konečně volná z tohoto vězení. Kéž bych jen dokázala spát. Všem smrtelníkům jsem to moc záviděla. Aspoň na chvíli se jen nechat unášet svými sny. Sledovala jsem paprsky tvořící na trávě pruhy světla, jak pomalu s blížícími se hodinami se přibližují k mému kmeni aby se ho dotkli a pak pokračovaly dál. Už jen chvíli. Prohnal se kolem mě vítr a zasvištěl mi v koruně. Každičký z listů se roztančil pod jeho vábnou melodií. Jediný pohyb mi vždy umožnil pouze vítr. Bylo to tak osvěžující, ale jakmile odešel aby potěšil zase jinou dryádu, znovu mě obklopilo to bolestný ticho. Snažila jsem se aspoň trochu pohnout svými kořeny, jen trochu abych se mohla protáhnout. Docílila jsem ale jen toho, že se ještě více ponořily do země. Některé dryády se prý dokážou proměnit kdy chtějí. Neovlivňuje je cyklus dne a noci. Buď jsou velmi staré, nebo jen měli zkrátka štěstí že se proměnily ve správnou dobu. Podle povídání těch starších z nás jsme dříve také bývaly lidmi. Je to přirozený výběr. Většinou se jedná o dívky která předčasně zemřeli a v jejich přítomnosti byl zrovna strom který do sebe přijal jejich duši. Nestává se to ale vždy a pokud se to stane, nic si z předchozího života nepamatuje. Prostě se probudí, nemůže se hýbat, a jakmile západne slunce, promění se do své lidské podoby. Když se proměním ve strom, jako bych se napojila na okolní svět. Jakoby jsem byla součástí tisíce vláken a cítila sebemenší škobrtnutí pavouka spřádající svou pavučinu následované dopady rosy na listí. Byla to jedna z mála zábav co nám byla dovolena. Pokud jsme věděli jak, mohli jsme si vlastně povídat s celým lesem. Existovalo to pro varování před nebezpečím. O čem si ale s nimi povídat? Třeba o tom že na mě furt doráží nějaká houba aby se mi mohla usadit na kořenech? Některým to nevadí a i ve své druhé podobě jsou ochotni mít nohy plné hub. Já jsem si na to ale ještě stále nezvykla. Nejspíš by mi řekly ať jsem vděčná za to co mám, že ne každý má takové štěstí. Ano, štěstí. Stejně jako každá věc na tomhle světě i ono nese svou cenu, a někdy si říkám jestli jí chci vůbec zaplatit. Ale na druhou stranu, co by to byl za život bez toho trocha štěstí? Obzvlášť pokud se jedná o ten můj. Nedočkavě jsem sledovala slunce, jak se přibližuje k obzoru. Jeho záře prozařovala mezi ostatními stromy a procházela celým lesem, jakoby si ho chtěla vtisknout do paměti až ho vystřídá jeho sestra. Zavřela jsem pomyslné oči, a nechala se unášet tím okamžikem. Něco mě ale donutilo je opět otevřít. Přibližovala se ke mně skupina kluků kolem deseti let. Doufám že co nejrychleji zmizí. Nevypadalo to ale že něco takového mají v plánu. Shodili tašky že svých zad na zem, a začali běhat kolem. Kdybych byla v lidské podobě, nejspíš bych zakřičela, ale odrazem mé bolesti byl pouze téměř nepostřehnutelný šum listí. Jeden z nich zrovna z nudy olupoval mou kůru. Když skončil, dal se do lámání větví. Zatím to byli jen ty tenké takže se bolest dala přirovnat k neustálému bodání včel. Rozhodně se to nedalo srovnat s tím jak se na mých větvích začali houpat jako zběsilý. Najednou jeden z nich vytáhl kapesní nůž.
,,Odkud ho máš?" zeptal se jeden a seskočil z větve. Oddychla jsem si tak hlasitě, že to i oni museli zaslechnout. Ten s nožem pokrčil rameny.
,,Našel jsem ho u táty. Koukni, schválně jak je ostrej." a s těmi slovy ho zabodl do kmenu. Přemáhala jsem se abych nezačala křičet, i když by mi to nebylo nic platné. Nůž jednoduše projel mechem, a kluk se začal v ráně různě šťourat a já cítila stále víc, jak se ledová ocel probojovává skrz dřevo. Tohle je asi bavilo víc. Netrvalo dlouho, a každý z nich se dal do hledání ostrých kamenů a klacíků, zatímco si mezi sebou půjčovali kudlu. Bodali do mě ze všech stran a navzájem se chlubili který z nich má největší díru. Přišly mi to jako hodiny než konečně odešli. Ihned jak slunce zmizelo za kopcem, ucítila jsemnarůstající brnění po celém těle. Nebylo to ale nic osvobozujícího jako už tolikrát předtím. Byla jsme stále slabší a slabší až to mé lidské nohy nevydržely a já se sesula k zemi. Lehce jsem nadzvedla hlavu abych se mohla podívat na své zranění. Mechové šaty byly všude propíchané a ze všech ran unikala jantarová tekutina. Pevně jsem si stiskla tu podle mého největší a rozhlédla se. Proč jen musím být na místě kde nejsou žádné dryády? Nejbližší nebyly moc daleko a byla jsem si jistá, že už brzy mě tu najdou. Snažila jsem se zakřičet a upozornit na sebe, ale to co jsem ještě před chvílí chtěla tak moc udělat bylo pro mě teď nemožné. Z úst mi vycházelo jen přiškrcené sténání. Silně jsem zakašlala, až jsem se přes všechnu bolest překulila na bok. Z úst mi vyšla stejná tekutina jako z těch ran. Položila jsem si hlavu na zem a ještě více stiskla ránu, jako bych snad chtěla silou vůle mízu zastavit. Doufám že přijdou rychle.
Dryáda ležela na svém místě dlouho. Moc dlouho na to jak blízko její přítelkyně byly. Nejspíš se bály, kdo ví? Každou minutou ztrácela více a více naděje, a s usychající nadějí, usychala i ona sama. Míza se vylévala stále rychleji až kolem dívky vytvořila jantarovou kaluž která se ihned vsákla do půdy. Zesláblá ruka povolila v držení rány. Její kůže začala šednout a svrašťovat se, jakoby najednou zestárla o několik let. Její překrásné květy co jí spolu s listím rostly ve vlasech ztratily svou barvu a uvadly. Kůra co pokrývala část jejího krku a tváře se stále více odlupovala a mech co tvořil šaty umíral s ní, neboť byl na ní závislý. Dryáda zoufale oddechovala a upírala své chlorofylově zelené oči k místu, odkud se její přítelkyně vždy vynořily. Jakoby všechny stromy dýchaly s ní. A náhle vše ustalo. Jako poslední vyhasly její oči když nabraly prachově šedou barvu stejně jako její kůže který teď připomínala zašlý a zmačkaný papír. Nejprve se začaly drolit ruce. Proměnily se v jemný prášek a netrvalo dlouho, a následoval je i zbytek těla. Vznesla se do vzduchu v podobě větru, větru který přináší radost všem dryádám. Konečně byla volná. Nic jí nesvazovalo.
Štěstí je jako náhlý závan větru, jako obloha při západu slunce. Je tu jen na malou chvíli. Vykouzlí nám úsměv na tváři a pak zmizí jako sen. Jakoby nikdy neexistovalo. Je křehké jako sněhová vločka nebo jako život. Stačí jen jedno uklouznutí, a navždy je pryč. Každé, i to sebemenší má svou cenu která bude vždy zplacena. Ať už to chceme, nebo ne.


Od čtečky ke knížce

16. června 2014 v 21:56 | Lia |  Daily Lia
Teď jsem si uvědomila že jsem se vám vůbec nepochlubila. Původně jsem Draculu furt odkládala protože nemám moc ráda knížky které jsou psané deníkovými zápisky i když jsem jich už spoustu četla. Nakonec jsem si ho stáhla do čtečky a opravdu moc mě nebavil a po době kdy jsem si myslela že jsem už za stovkou stránek jsem jich měla sotva třicet. Pak jsem ho ale jako zázrak našla v knihovně. Prohrabovala jsem se fantasy ze kterých jsem už všechny dobrý měla přečtený a zbytek tvořily jen ujeté slaďáky které se sci-fi a fantasy mají opravdu společné asi jen to prostředí a postavy. Byl položenej navrchu. Chvíli jsem na něj zírala jakoby se mi to snad zdálo a nakonec jsme po něm čapla jakoby mi ho snad někod měl přímo před nosem vyfouknout. Vlastně jsem ani netušila že se k němu vůbec dostanu ale nakonec ho doslova hltám. Je to rozhodně jiný kafe ho držet přímo v ruce a bořit se tím krásným dorbným písmem. A všechny ty deníkové zápisky jednotlivých postav, dopisy a telegramy to dělají ještě celé tajemnějším. Možná bych si měla i toho Frankensteina sehnat jako knížku i když je mnohem hubenější když je to vlastně povídka. Třeba by se mi pak taky četl líp i když si myslim že Dracula je lepší. Už jsem za polovinou a bojím se konce protože i když nevím jak, tak je mi jasné že moc šťastný nebude. A že Lucy se z toho stejně nedostane. Je zvláštní že i když jsem od začátku věděla co se s ní stane, i tak jsem doufala že jí nějak zachráněj. Zatím mi jí tam je nejvíc líto. Asi se divíte proč nepíšu do rubriky Hodnocení knih. Původně jsem chtěla ale moc mě neužije na ,,opravdové" recenze hlavně proto že se v tom nevyznám a moje hodnocení se skládá spíše z mého osobního dojmu. Třeba časem až se stanu v tomhle ohledu trochu zkušenější. Teď koukám že na mě už čekají nový díl Penny Dreadful a Salemu. A že jestli se ihned nenapiju tak padnu.


A zase za rok...

16. června 2014 v 21:43 | Lia |  Filmy a seriály
OBSAHUJE SPOILERY!!!!
Před půl hodinou jsem dokoukala poslední díl Game of Thrones. Docela jsem čučela jak si tam třeba přidali ty kostlivce nebo to že se Brienne potkala s Aryou. Od té doby co Ohař vyšel z té hospody kde se porval živej jsme si říkala jak sakra teda chcípne. Myslela jsem třeba že na infekci jak si nenechal vypálit tu ránu. A vono nakonec toto. Vlastně mi ho bylo i docela líto protože jsem ho měla jako postavu ráda i když Arya nezklamala. A úžasné zakončení.....Arya plující do západu slunce. A nebo to byl východ? No to už je fuk. Hrozně se těším na další řadu a jelikož už si toho z knížek pamamtuju dost málo, stále plánuju že si je znova přečtu. Původně jsem plánovala že si je přečtu znova už jako knížky ale fakt nevim. Stále jejich koupy odkládám kvůli jinejm. A hlavně bych spolu s knížkama si musela pořídit i novou knihovnu abych ty bichle měla kam dát. Snad se na ně dostane na Vánoce.


A tady moje oblíbená dvojice kterou jsme viděli dnes společně naposledy.

Magický úplněk

12. června 2014 v 23:00 | Lia |  Daily Lia
Tak tu teď tak sedim a sleduju měsíc zatímco čekám na zprávu od kamarádky. Úplněk v pátek 13. Další až za třicet let. To jsou my věci. Září ale opravdu nádherně. Nejradši bych ho jen sleodvala, kéžby jen jsem nemusela mít přitom hlavu v tak podivném úhlu když se vykláním z okna.


Ulice Paříže

12. června 2014 v 14:51 | Ling |  Poezie
Byla jsem mizerná, ba beznadějná,
nevěřím tomu jak lehce se to říká.
Vybledla tužka, vybledla tvář,
to jeho jméno nevzpomínám si na něj.

Z očí lehkých dívek,
zmizela ranná záš't,
už jen vrásky objímají stopy,
nekvalitně smytých řas.


Co s člověkem udělá pár dní vedra aneb proč nejezdim k moři

12. června 2014 v 12:00 | Lia |  Daily Lia
Měly jste mě vidět včera. Všechna okna v bytě dokořán nehledě na průvan a já s připitomělým výrazem na tváří vyklánějící se z okna. Konečně vím jaká je příchuť kyslíku. Nakonec, není to zas tak špatné když vám nějaká něviditelná síla zavírá za sebou dveře. Přitom si vzpomenu na slova mé učitelky z prvního stupně. ,,To máte doma nějakýho černocha co za vámi zavírá?!" Překvapivě mám dneska až neobvykle dobrou náladu. A s dobrou náladou jde ruku v ruce i podivný kreativní kolaps kdy začnu dělat vše najednou. Psát do deníku vše tak detailně, malovat, skládat origami, plíst papírové košíky, šít. Co se mnou dokáže udělat jen trocha čerstvého vzduchu po pár dnech naprostého pekla. A právě proto nejezdim k moři. Ne proto že bych nemlěa ráda moře, spíš kvůli slunci kvůli kterýmu se vždy buď opálim (což opravdu není moc hezký když jsem od přírody hodně bledá) nebo v horším případě spálim a vypadám jakoby mě právě někdo vytáhnul z grilu. Minulou dovolenou sjem byla například u moře za celý týden je dvakrát. To řekněte, co by jste si vybrali vy? Plavat v moři kolem haldy lidí, nebo si radši v klidu apartmá číst Meč pravdy a Zaklínače? Překvapivě jsem v tu dobu nějak hodně spala takže mi to taky vyplnilo den. Největší co mě dokáže nasrat je to když jsme už potřetí v Itálii a stále jsem neviděla Řím protože táta i jeho přítelkyně jsou radši vyvalený na pláži. Vím že si to lehce protiřečí. Přece jen kdo by lezl do rozpálených římských ulic když nesnáší slunce? Asi jenom já abych okoukla ve Vatikánu místa z Andělé a démoni. Jinak Ling sem prý přidá článek na téma týdne a báseň tak se těšte.


Píšu ti

12. června 2014 v 9:26 | Ling |  Daily Ling
Pozdravy se mi hnusí, proto ti píšu jen tak z fleku. Testovali mě, všechny správné odpovědi jsem škrtla ze zoufalství. Hnusí se mi oba dva vedle sebe. Prosím pomoz mi, nenechávej je pokusit se mě zeptat proč a koho. Nebo jim to mám říct, že je nenávidím? Jen tak, nebo jim to mám podrobně popsat? Důvody, a jak moc?

Když knihovna prodává knížky

6. června 2014 v 7:16 | Lia |  Daily Lia
Každý den chodím domů kolem knihovny. Je to docela praktické nemusím chodím nikam mimo. A nedávno mě pěkně překvapili svojí burzou. Jedna knížka za dvacku! Běžela jsem domů pro prachy a pak zase zpátky. Brácha si vybral knížku Vyslanci mrtvých která zatím vypadá úžasně a už se těším až si jí přečtu a já tam nakonec narazila na celou trilogii Hodiny čarodějnic kterou jsem měla doteď jen staženou. Ani nevíte jakou z toho mám radost prostě jsme to sem musela napsat. :D

Čarodějky z Eastwicku

2. června 2014 v 18:22 | Lia |  Daily Lia
Povedlo se! Vážně jí mám! Myslím knížku Čarodějky z Eastwicku od Johna Updika. Všude jsem viděla jen ten druhý díl a v antikvariátech jí buď neměli nebo jí měli na tom e-shopu ale neaktualizovali že jí už nemají. Nakonec jsem jí ale sehnala. Hrozně se mi líbí ten styl toho popisování. A že toho je tam opravdu hodně popisuje úplně všechno. Od oblečení přes architekturu až ke stylu řeči. Už se těším až se do toho pořádně začtu. Někde jsem četla že film je o moc lepší je fakt že vybrali hodně skvělý herce takže to tak ais bude ale uvidím.