Žalozpěv dryády

16. června 2014 v 22:48 | Lia |  Povídky
Tak tohle je ta soutěžní povídka. Téma bylo Okamžik štěstí. Nakonec jsem se neumístila. Snad to vyjde jindy, a jak se líbí vám?


Upírala jsem svůj pohled ke slunci, k tomu zlatavému kotouči co řídí můj život. Každý můj den byl naprosto stejný, jen urputné čekání na blížící se noc kdy záři slunce vystřídá měsíc a já budu konečně volná z tohoto vězení. Kéž bych jen dokázala spát. Všem smrtelníkům jsem to moc záviděla. Aspoň na chvíli se jen nechat unášet svými sny. Sledovala jsem paprsky tvořící na trávě pruhy světla, jak pomalu s blížícími se hodinami se přibližují k mému kmeni aby se ho dotkli a pak pokračovaly dál. Už jen chvíli. Prohnal se kolem mě vítr a zasvištěl mi v koruně. Každičký z listů se roztančil pod jeho vábnou melodií. Jediný pohyb mi vždy umožnil pouze vítr. Bylo to tak osvěžující, ale jakmile odešel aby potěšil zase jinou dryádu, znovu mě obklopilo to bolestný ticho. Snažila jsem se aspoň trochu pohnout svými kořeny, jen trochu abych se mohla protáhnout. Docílila jsem ale jen toho, že se ještě více ponořily do země. Některé dryády se prý dokážou proměnit kdy chtějí. Neovlivňuje je cyklus dne a noci. Buď jsou velmi staré, nebo jen měli zkrátka štěstí že se proměnily ve správnou dobu. Podle povídání těch starších z nás jsme dříve také bývaly lidmi. Je to přirozený výběr. Většinou se jedná o dívky která předčasně zemřeli a v jejich přítomnosti byl zrovna strom který do sebe přijal jejich duši. Nestává se to ale vždy a pokud se to stane, nic si z předchozího života nepamatuje. Prostě se probudí, nemůže se hýbat, a jakmile západne slunce, promění se do své lidské podoby. Když se proměním ve strom, jako bych se napojila na okolní svět. Jakoby jsem byla součástí tisíce vláken a cítila sebemenší škobrtnutí pavouka spřádající svou pavučinu následované dopady rosy na listí. Byla to jedna z mála zábav co nám byla dovolena. Pokud jsme věděli jak, mohli jsme si vlastně povídat s celým lesem. Existovalo to pro varování před nebezpečím. O čem si ale s nimi povídat? Třeba o tom že na mě furt doráží nějaká houba aby se mi mohla usadit na kořenech? Některým to nevadí a i ve své druhé podobě jsou ochotni mít nohy plné hub. Já jsem si na to ale ještě stále nezvykla. Nejspíš by mi řekly ať jsem vděčná za to co mám, že ne každý má takové štěstí. Ano, štěstí. Stejně jako každá věc na tomhle světě i ono nese svou cenu, a někdy si říkám jestli jí chci vůbec zaplatit. Ale na druhou stranu, co by to byl za život bez toho trocha štěstí? Obzvlášť pokud se jedná o ten můj. Nedočkavě jsem sledovala slunce, jak se přibližuje k obzoru. Jeho záře prozařovala mezi ostatními stromy a procházela celým lesem, jakoby si ho chtěla vtisknout do paměti až ho vystřídá jeho sestra. Zavřela jsem pomyslné oči, a nechala se unášet tím okamžikem. Něco mě ale donutilo je opět otevřít. Přibližovala se ke mně skupina kluků kolem deseti let. Doufám že co nejrychleji zmizí. Nevypadalo to ale že něco takového mají v plánu. Shodili tašky že svých zad na zem, a začali běhat kolem. Kdybych byla v lidské podobě, nejspíš bych zakřičela, ale odrazem mé bolesti byl pouze téměř nepostřehnutelný šum listí. Jeden z nich zrovna z nudy olupoval mou kůru. Když skončil, dal se do lámání větví. Zatím to byli jen ty tenké takže se bolest dala přirovnat k neustálému bodání včel. Rozhodně se to nedalo srovnat s tím jak se na mých větvích začali houpat jako zběsilý. Najednou jeden z nich vytáhl kapesní nůž.
,,Odkud ho máš?" zeptal se jeden a seskočil z větve. Oddychla jsem si tak hlasitě, že to i oni museli zaslechnout. Ten s nožem pokrčil rameny.
,,Našel jsem ho u táty. Koukni, schválně jak je ostrej." a s těmi slovy ho zabodl do kmenu. Přemáhala jsem se abych nezačala křičet, i když by mi to nebylo nic platné. Nůž jednoduše projel mechem, a kluk se začal v ráně různě šťourat a já cítila stále víc, jak se ledová ocel probojovává skrz dřevo. Tohle je asi bavilo víc. Netrvalo dlouho, a každý z nich se dal do hledání ostrých kamenů a klacíků, zatímco si mezi sebou půjčovali kudlu. Bodali do mě ze všech stran a navzájem se chlubili který z nich má největší díru. Přišly mi to jako hodiny než konečně odešli. Ihned jak slunce zmizelo za kopcem, ucítila jsemnarůstající brnění po celém těle. Nebylo to ale nic osvobozujícího jako už tolikrát předtím. Byla jsme stále slabší a slabší až to mé lidské nohy nevydržely a já se sesula k zemi. Lehce jsem nadzvedla hlavu abych se mohla podívat na své zranění. Mechové šaty byly všude propíchané a ze všech ran unikala jantarová tekutina. Pevně jsem si stiskla tu podle mého největší a rozhlédla se. Proč jen musím být na místě kde nejsou žádné dryády? Nejbližší nebyly moc daleko a byla jsem si jistá, že už brzy mě tu najdou. Snažila jsem se zakřičet a upozornit na sebe, ale to co jsem ještě před chvílí chtěla tak moc udělat bylo pro mě teď nemožné. Z úst mi vycházelo jen přiškrcené sténání. Silně jsem zakašlala, až jsem se přes všechnu bolest překulila na bok. Z úst mi vyšla stejná tekutina jako z těch ran. Položila jsem si hlavu na zem a ještě více stiskla ránu, jako bych snad chtěla silou vůle mízu zastavit. Doufám že přijdou rychle.
Dryáda ležela na svém místě dlouho. Moc dlouho na to jak blízko její přítelkyně byly. Nejspíš se bály, kdo ví? Každou minutou ztrácela více a více naděje, a s usychající nadějí, usychala i ona sama. Míza se vylévala stále rychleji až kolem dívky vytvořila jantarovou kaluž která se ihned vsákla do půdy. Zesláblá ruka povolila v držení rány. Její kůže začala šednout a svrašťovat se, jakoby najednou zestárla o několik let. Její překrásné květy co jí spolu s listím rostly ve vlasech ztratily svou barvu a uvadly. Kůra co pokrývala část jejího krku a tváře se stále více odlupovala a mech co tvořil šaty umíral s ní, neboť byl na ní závislý. Dryáda zoufale oddechovala a upírala své chlorofylově zelené oči k místu, odkud se její přítelkyně vždy vynořily. Jakoby všechny stromy dýchaly s ní. A náhle vše ustalo. Jako poslední vyhasly její oči když nabraly prachově šedou barvu stejně jako její kůže který teď připomínala zašlý a zmačkaný papír. Nejprve se začaly drolit ruce. Proměnily se v jemný prášek a netrvalo dlouho, a následoval je i zbytek těla. Vznesla se do vzduchu v podobě větru, větru který přináší radost všem dryádám. Konečně byla volná. Nic jí nesvazovalo.
Štěstí je jako náhlý závan větru, jako obloha při západu slunce. Je tu jen na malou chvíli. Vykouzlí nám úsměv na tváři a pak zmizí jako sen. Jakoby nikdy neexistovalo. Je křehké jako sněhová vločka nebo jako život. Stačí jen jedno uklouznutí, a navždy je pryč. Každé, i to sebemenší má svou cenu která bude vždy zplacena. Ať už to chceme, nebo ne.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 14. července 2014 v 18:27 | Reagovat

Úžasná povídka. Velmi mě rozesmutnila a donutila k zamyšlení. Zvláště těch pár posledních řádků.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama