Říjen 2014

Zeď nářků

27. října 2014 v 13:50 | Lia |  Povídky
Samozřejmě že sem nakonec tu povídku dávám předčasně. Původně byla psaná do soutěže (to víte, na poslední chvílis e snažím anhrabat nějaké body a stoupnout u učitelky na češtinu) na téma ,,Romantika v bočních uličkách." Je to docela klišé povídka, ale snad se i tak bude líbit. Předem říkám že mi moc psaní takových těch příběhů kde figuruje láska moc nejde.


Naslouchal jsem známým úderům mých kroků. Nikdy jsem nepočítal, kolikrát jsem už touhle uličkou prošel. Věděl jsem jen, že jí znám naprosto dokonale. Kolik kroků zbývá mezi dvěma kontejnery po pravé straně, i kolik kamenných kvádrů tvoří po celé délce stěnu. Vše tak známé. Chladné zdi počmárané barvami, které k sobě ani zdaleka neladí, a staré nápisy jeden přes druhý, ze kterých jen těžko můžeš vyčíst, co původně zamýšlely. Nebylo to zrovna to nejromantičtější místo. Nebyly tu stromy, aby v nich vítr rozehrával svou píseň ani řeka přelévající se přes kameny. Světlo se sem téměř nedostalo. Co si pamatuji, vždy tu byla tma. Jako by si tohle místo přálo zůstat navždy skryto. I přes všechny své nedostatky to bylo naše místo. Proběhl kolem mě potkan. Už jsem ani neuskočil. Jen sebou mírně cukl při zvuku jeho rychlých tlapek pelášejících po chladné zemi. Prošel jsem kolem známé mříže kanálu, a tak jako vždy jí záměrně překročil. Byla to jedna část rituálu, který jsem prováděl každičký rok od té události. Překročit kanál, dotknout se kamenné zdi a následně se nad ní zhnusit. Připočítat k zatím vypočítaným kvádrům na stěně dalších několik, škrtnout staré číslo a připsat křídou nové. Došel jsem až nakonec slepý uličky, a otočil se na levou stranu. Stál jsem tam asi minutu, a jen hleděl na zeď. Vytěsnil jsem z mysli všechny zvuky. Hukot aut, povídání chodců venku i údery křídel ptáků. Tohle byl náš svět, a oni nebyli jeho součástí. Natáhl jsem ruku. Na chvíli jsem zaváhal, než jsem dlaň přiložil a zavřel oči. Těch několik prvních měsíců jsem jen brečel. Jako by ty slzy nikdy neměly konce. A pak jednou přestaly. Chtěl jsem je přivolat tolikrát. Jako bych jí tím, že už nepláču, zrazoval. Slzy se ale už nevrátily. Jen nekonečné utrpení, skryté před zraky všech mimo tuto uličku.

Úzkostně jsem se na ní podíval. Usmála se přes rameno, a zašněrovala druhou brusli.
,,Co si myslíš? Že se pod námi ten led zřítí nebo co?" řekla a zasmála. Polkl jsem, zadíval se na zamrzlou řeku a opatrně nohou zkusil její pevnost. Podívala se na mě pohledem, jestli to myslím vážně.
,,Už jsi skončil? Neboj, bude to v pohodě. Letos je taková zima, že snad i ryby u dna zmrzly." A dřív než jsem stihl něco říct, si stoupla na led. Chvíli se pokoušela udržet rovnováhu pomocí rukou, a pak několika plynulými sklouznutími se dostala dál od břehu. Její brusle zanechaly v ledu zářezy. Ještě několikrát se sklouzla a pak se ke mně otočila.
,,Tak půjdeš už?" Povzdechl jsem si, a po jejím vzoru si stoupl na řeku. Usmála se.
,,No vidíš. Nic se neděje." Roztáhla ruce od sebe a několikrát se otočila, až se dlouhé, hnědé vlasy kolem ní roztočily jako závoj. Zabruslila až do středu Labe.
,,Počkej, nechoď tak daleko!" zavolal jsem za ní, a pokoušel se k ní dostat. Měl jsem ale co dělat abych se na ledě nerozplácl. Jako by mě neslyšela. Když byla ode mě už pěkných pár metrů daleko, otočila se mým směrem a usmála se tak klidným úsměvem, že to mé vědomí mohlo těžko pobrat. Najednou se ozvalo zapraskání. Nejprve tiché, jako když kráčíte po sněhu. V první vteřině jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Že si se mnou jen má paranoidní mysl hraje. Úsměv se vypařil. Pomalu sklonila pohled k nohám. Strnuli jsme. Asi po půl minutě zavrtěla hlavou, a udělala krok ke mně. Tentokrát byl praskot hlasitější. Oči se jí rozšířily a dřív než jsem stihl jakkoliv zareagovat, led se pod ní prolomil a ona zahučela v hlubinách. Rozeběhl jsem se za ní, div že jsem nezakopl. V té chvíli jsem si neuvědomil, že bych stejně jako ona i já se mohl propadnout. Z vody se vynořila bílá ruka snažíc se zachytit o kraj jámy. Hned na to ale zase zmizela. Proud, blesklo mi hlavou. Začal jsem rozhrnovat sníh kolem, když jsem jí zahlédl. Nehty se snažila zachytit o cokoliv vyčnívající z té hladké plochy. V první chvíli mě napadlo začít mlátit do ledu pěstmi a taky jsem to i udělal. Kromě rukou od krve ale z toho nic nebylo. Div že jsem si brusli neurval i s nohou. Plnou silou jsem udeřil nožem brusle do ledu, přitom stále hledíc do jejích vyděšených hnědých očí. Očí vidící smrt. Házela kolem sebe rukama, jak vzdorovala proudu. Hnědé vlasy jí vlály kolem hlavy jako temná svatozář. Nevnímal jsem palčivou bolest v rukou ani tehdy, když mi jedna z nich sjela po noži, a potřísnila vše kolem krví. Nesměl jsem přestat. Najednou jakoby něco v jejích očích začalo pohasínat.
,,Ne! Vydrž! Sakra." klel jsem tím dechem, co mi zbýval a ještě zrychlil tempo. Ruce jí sjely po ledu a vše strnulo. Jakoby se ten svět pod hladinou oddělil od toho, kde jsem byl já. Jako bych jí ukradl její čas. Zatímco já jsem ještě zrychlil, potlačujíc slzy zoufalství i bolesti, v jejím světě se vše zpomalilo. Začal jí unášet proud. Jako šílenec jsem se posunul dál. Zůstávala za mnou krvavá stopa. Zdravou rukou jsem odhrnula sníh a sledoval pohled očí, které jsem miloval. Někde v hlouby duše jsem věděl, že už jí nezachráním. Mé přítomné já si to ale nechtělo přiznat. Dál mlátilo do sněhu jako smyslů zbavené, než její tělo nadobro pohltila temnota.

Stiskl jsem ruku v pěst, aniž bych jí oddělil od stěny. Zadíval jsem se na její malby, které mi tu zanechala, jako jedinou vzpomínku na to že tu někdy byla, a na čárky určující měsíce jak dlouho už to je co mi doslova zmizela pod rukama. Mojí vinou. Přiložil jsem křídu ke zdi, a pevně přimkl víčka k sobě. Kéž bych jimi mohl rozdrtit veškeré emoce, které v té schránce, které říkám tělo zbyli.
,,Sbohem Annabel," zašeptal jsem, a tím narušil to posvátné ticho, které stejně existovalo jen v mé mysli. Kéž bych se s ní někdy dokázal opravdu rozloučit.

Kruh trailer

26. října 2014 v 9:41 | Lia |  Filmy a seriály
Ty jo já se na to tak těšim. A obzvlášť po tomhle traileru. To bude taková pecka. Jen doufám že to pak nebudou natáčet i amíci. To bych asi už fakt...No, všichni víme co. Stačilo jak dopadlo Muži kteří nenávidí ženy (jsem asi poslední kdo se ještě stále nesmířil s tim že už nebudou další díly). Ve Švédsku by mělo mít tohle premiéru 15. února 2015. Nemůžu se dočkat až budu mít tohohle i celou knižní sérii. Tedy pokud je Klíč co vyšel teď v říjnu poslední díl, když tak mě opravte. Dolů dám ještě jeho obálku. Ty knížky jsou prostě nádherný.



Wake

22. října 2014 v 16:51 | Lia |  Hodnocení knih
Přečteno. Myslela jsem si že mi to bude trvat déle ale bylo to napsaný celkem snadnou angličtinou takže v tom problém nebyl. Sama o sobě knížka moc tlustá není. Oddychla jsem si že se obešla bez zničených rohů, protože i když jsem jí přenášela v tašce vážně opatrně, přece jen to je paperback. Hned na začátku řeknu že jsem čekala víc, ale zklamaná nejsem. Někdy mě to docela dost nudilo, obzvlášť když byl příběh zrovna z pohledu Gemminy sestry Harper. Beru to ale jako takový úvod do série, protože si nedokážu představit, že s takovým koncem by vůbec mohly být ostatní díly nějak nudné. Nikdy nepřestanu vzdychat nad tou nádhernou obálkou. Líbí se mi ze všech dílů nejspíš nejvíc. Její fotku jsem sice dávala k předešlému článku, ale je tak krásná že neuškodí když bude i tady.

Ve zkratce je knížka o dívce jménem Gemma, která miluje plavání a to především v moři v noci. Jednoho dne se ve městě objeví tři krásné turistky, které po nocích tančí a zpívají v jeskyni poblíž místa kde Gemma plave. Když jí jednou pozvou, aby se k nim připojila, začnou se dít zvláštní věci. Dalšího dne Gemma zmizí, a její starší sestra Harper jí všude hledá až jí ještě s dvěma kluky najdou v bezvědomí na pláži. Hned po probuzení jí dojde že něoc je špatně. Například se jí budou najednou hojit zranění strašně rychle a bude také mnohem rychleji plavat. Nakonec si bude muset vybrat jestli odejde s ostatními sirénami a bude zabíjet stejně jako ony, nebo zůstane a zemře.




Tak zas jiný Dracula a knihy

19. října 2014 v 9:59 | Lia |  Daily Lia
Včera jsem byla s bráchou na tom novým Draculovi. Jako čekala jsem že to bdue hodně dobrý ale tohle...dokonce i tu Minu nakonec dali a Charles Danse jako upír byl nej :D. A co teprve ty záběry :3. Nevim mám takovej problém s filmy v kině. Doma mě třeba baví ale v kině mi přijdou buď moc krátký nebo zas moc dlouhý ale s tímhle jsem ani na něco podobného nestihla pomyslet. Opravdu pecka. Nejradši bych si to pustila znova.

A teď ke knížkám. Včera jsem začala číst a taky dočetla Ztracenou naději. Přečíst 884 stran během jednoho dne je nejspíš zatím můj největší rekord :D. Ne že by to nebylo hezký, ale první díl se mi líbil víc. Teď čtu tu knížku co sjem si nedávno pořídila v Levných knihách ,,Vidím to co vrah." Je to o holce která trpí narkolepsií a vždycky když usne, ocitne se v něčím těle až jednou se ocitne v těle vraha, který zabil její nejlepší kamarádku. Mezitím nenápadně pokukuju po knížce, kterou mi včera konečně táta dal ještě k opožděnym narozkám, protože jí museli objednávat z Anglie a byly tam nějaký problémy. Je to první díl ze série Watersong a jmenuje se Wake. Má naprosto nádhernou obálku. Koukala jsem na ní už před rokem když vyšla až sjem se nakonec kousla že stejně někdy budu muset začít číst v angličtině. Tak mi držte palce ať to zvládnu, protože zatím jsem v ájině dočetla jen všemožný mangy a Alice in Wonderland. Stále můžu být pyšná na to že to nebyla ta penguin verze. :D Přidávám všechny díly jak jdou za sebou a knižní trailer na první díl, který se mi ale moc nelíbí.






Ten ,,poslední" díl je spíš takovej dodatek. Odehrává se to ještě před prvním dílem.

POZOR SPOILER Vidíte, teď mi došlo že při tom všem sjem úplně zapomněla se vám pochlubit o mých dojmech z posledního dílu Hodiny čarodějnic. Já tuhle sérii opravdu miluju. První díl mě moc nebavil narozdíl od druhého dílu kterej byl fakt hustej. Po čase si fakt musíte dělat poznámky, aby jste se vůbec vyznali v tom kdo je čí syn, a kdo je něčí otec a zároveň strýc no prostě super :D. Při čtení posledního dílu jsem měla takové rozporuplné pocity, protože sjem si za ty tři knížky Michaela hodně oblíbila, a moc dobře jsem věděla jak to pro něj dopadne. Tak nějak jsem to ale pak už ani nemohla mít Lasherovi za zlé. Po dočtení psolední věty, moje první reakce byla zklamání. Když jsem se na to ale podívala trochu z dálky, docela sjem autorku chápala proč to takhle ukončila. I přesto že ráda píšu otevřené a smutné konce, mám hodně ráda i ty šťastné. Opravdu díky bohu za ten otevřený konec. Takhle aspoň můžu doufat že se Rowan k Michaelovi nakonec přece jen vrátila.









Můj život se sousedy

14. října 2014 v 20:32 | Lia |  Výkvěty mé mysli
Vůbec netuším jak mě napadlo napsat článek na tohle téma. Snad možná to že mi to všechno přijde jak z nějaké hloupé grotesky. Když tak napište jak to máte se sousedy vy. :) Pro začátek bych vám měla trochu přiblížit své bydliště. Bydlím v činžáku se čtyřmi patry. Před činžákem máme předzahrádku, kterou nám teď rozryli chlápci kteří opravovali silnici. Měli jste vidět výraz mé sestry když to zjistila. Tak ona se tam snaží něco vypěstovat, ono to konečně vyroste, a oni jí to během minuty vytrhají i s kořeny. Kdyby se aspoň furt jen neflákali. To jsem ale trochu odbočila. Zpět k domu. Za ním máme stejně jako ostatní vedle nás středně velkou společnou zahradu. Žiju v kočičí ulici. Tak se samozřejmě nejmenuje ve skutečnosti, jen na každém kroku narazíte na kočku. Pokud je zastihnete při jedné jejich mafiánské slezině, můžete zjistit že ta ,,černá kočka" jsou vlastně tři různý ne-li víc. Vždycky si pak připadám jak Neo v Matrixu. Černá kočka proběhne přede mnou, otočím se a na plotě sedí další. Vždycky si říkám, co za ďábelské plány se jim honí hlavou. Sami do tohohle společenství přispíváme svými dvěma kocoury. A teď k sousedům. Můj osobní vztah k nim bych nazvala jako komplikovaný. Přiznám se, že za tento ,,vztah" jestli se to tak dá nazvat vlastně můžu sama a vyhovuje mi to tak. Za necelé tři roky co tam žiji jsem s každým z nich prohodila jen pár slov (a to si ani nejsem jistá jestli jsem to ,,Ahoj." řekla fakt všem). Kdykoliv zaslechnu vrznout dveře, rozeběhnu se k našemu bytu jako smyslů zbavená. Možná je to ještě nějaká vzpomínka z dětství, kdy jsem v noci musela chodit do přízemí našeho domu na zachod. Ruku na vypínač, připravit, zhasnout a pak běžet jako magor do těch kamenných schodů i přesto že se nejspíš vymlátíš, protože za tebou je vrah. Tu vsuvka z mých dětských her hluboce zakořeněných v mém podvědomí xD.

Dům se skládá z několika domácností a to takových to: mladá rodina plná zrzků, které bych nazvala jako ,,kreativní," dvou babiček stále kontrolujících čistotu chodby (chodba je přece jen tvá vizitka, komu vadí že hned po tom potom přeběhne chlápek se zabahněnými botami, nic ti nebrání být už ve dveřích připravená s hadrem a kýblem), rodině jedné nezmiňované paní, která nám všem znepříjemňuje život stěžováním si na naprosto vše, i když je to právě její syn ze kterýho jsou všichni na prášky. Pak tu je chlápek, kterého jsem snad nikdy za ty tři roky neviděla střízlivého, nebo že by si snad procházel kocovinou. Nejspíš razí pravidlo že když bude furt vožralej pod vobraz, nikdy na tuto temnou stránku nedojde. Je ovšem sranda ho sledovat jak se škrábe do třetího patra. Pak jsme my a nad námi moje sestra se svým přítelem, který je vždy po ruce když je potřeba něco opravit, ale stále k nemilosti mé sestry odkládá dodělání záchoda a místo toho si ve volných chvílích když nějaké má hraje se soustruhem.

Jak se říká, není nad teplo domova. Na sladké usínání při zpěvu a řeholu ožralů (naproti baráku je hospoda), vyslíchání cizích rozhovorů skrze tenké stěny (už jsem zažila nejendo drama a pak nejedno usmíření které třáslo se stěnou, nejlepší byla zatím ta hádka při které ženská házela po chlapovi nádobí, to bylo hustý :D), noční řvaní koček a tropických letních dnů na zahradě, kdy se smrad kočkolitu zvedne do vzduchu jako oblak. Není nad vůni domova xD. Opravdu doufám, že nikdo ze zmíněných tento článek nikdy nenajde. Cílem není nikoho urazit, spíš se zasmát. Když tak napište jestli je to u vás podobné. Na závěr přidávám fotku našeho staršího kocoura Tygiho. Vidíte ten odhodlaný výraz? Do teď netuším jak mu ten samopal vzali. xD


Při čem píšu

13. října 2014 v 20:01 | Lia |  Daily Lia
Dneska jsem dopsala další povídku. Tentokrát to není žádná děsivá (záměrně je nenazývám hororem). I přesto jsem v poslední době spíš na spaní takových těch děsivých než citových tak jsem zvědavá jak se bude líbit. Zveřejním jí ale až někdy ke konci listopadu protože jí budu posílat do jedný soutěže. Někde ty body k přijímačkám nabrat musim když nejsme dobrá ani na matiku ani na sport :D (snad se za tyhle soutěže taky dávaj body). V poslední době píšu především při poslouchání tohohle playlistu. Vyzkoušela jsem jich několik ale tenhle mám ze všech nejraději. Dokáže mě úplně odblokovat a zíroveň mě neruší a skladby na sebe krásně navazujou. A konečně vim jak se jmenuje a od koho jsou spousta mých oblíbených skladeb z filmů. Přiznám se, že mě nerozbrečí skoro nic. Kolikrát si kvůli tomu připadám divně když všichni okolo mě brečej a sledujou mě s vyčítavými pohledy jak to že já ne. Tak když tohle poslouchám dlouho a píšu u toho nějakou srdceryvnou scénu, tak se fakt dokážu do té postavy vžít a kolikrát i nějaká ta slza ukápne i když klasické vodopády jsme od těch šesti let fakt nezažila. :D On je problém vymáčknout i tu jednu.




AHS: Freak show main title

1. října 2014 v 21:24 | Lia |  Filmy a seriály
Tak tohle jsou podle mě zatím jejich nejlepší úvodní titulky a podle uvolňujících se spoilerů to vypadá čím dál líp. Nemůžu se sakra dočkat i když mě klauni nevyslovitelně děsej už od To od Kinga.