Listopad 2014

Stíny hranic-Kapitola 9. Vrahem je zahradník!

30. listopadu 2014 v 20:43 | Lia |  Stíny hranic
Někdy mezi nostalgickým čučením na první díly Pokémonů jsem sepsala i další kapitolu.


Na rozdíl ode mě, Idě se podařilo usnout. Nezáviděla jsem jí sny, které se jí musely zdát. Po bližším prozkoumání jsem zjistila, že sklep je poměrně velký, a plný nejrůznějšího harampádí, které se dalo využít jako zbraň. Teď jsem se zrovna mořila s těmi provazy, kterými mi svázali zápěstí. Pomocí zubů se mi je podařilo aspoň trochu roztřepit. Netušila jsem, kolik hodin zbývá do rozednění. Čas šel mimo mě, ale i přesto jsem se snažila počínat si co nejrychleji. Narazila jsem na lopatu, a snažila se s její pomocí provazy ztenčit. Mělo to ale stejný výsledek, asi jako kdybych to zkoušela s kamenem.

Sedla jsem si na zem, a zadívala se na provaz. Oddálila jsem dlaně co nejdál od sebe, a vyslala jasnou myšlenku směrem ke středu lana. Soustředěně jsem přimhouřila oči. Zavrtěla jsem hlavou, když se mi to nepovedlo, a zkusila to znova, a znova a znova. Začaly se mi pomalu klížit víčka z toho nekonečného mžourání ve tmě. Vždy jsem se nachytala právě včas, když mi brada klesla na prsa. Otřela jsem si tvář o mokré rameno, a urputně se snažila vytvořit aspoň malý plamínek. Mohlo to trvat i pár hodin, když najednou začal z provazu stoupat úzký proužek kouře. Málem jsem celou radostí zapomněla začít rozdmýchávat oheň. Opatrně jsem foukla, dokud se drobný bod na provaze nerozzářil. Pro sebe jsem se usmála, a pokračovala v rozdělávání ohně. Z téměř neviditelného kouře se brzy stal plamínek. Bolestně jsem sekla, když mi spálil dlaň. Nic se nevyrovnalo vítěznému pocitu, když se provaz sesunul z mých zápěstí na zem. Přeběhla jsem přes sklep k Idě, a jemně jí probudila. Vykulila na mě ze spánku oči.


,,Klid to jsem jen já. Musíme si pospíšit." Rozvázala jsem jí pouta. Ida si ihned začala mnout spálené jizvy. Popadla jsem do ruky lopatu, kterou jsem se předtím snažila přeříznout provaz a potěžkala si jí v ruce.
,,Najdi si něco, čím se můžeš bránit." V Idiných očích svitla jiskra naděje, a plná života vyskočila na nohy. Vybrala si nebezpečně ostrý rýč. Obě jsme se schovaly za rohem, abychom měly výhled na toho, kdo sejde ze schodů.
Zamžourala jsem do tmy. Chtěla jsem už něco říct, když mě Ida zadržela.
,,Pst, někdo jde," zašeptala a připravila se. Já usnula? Popadla jsem lopatu, a přimáčkla se ke zdi. Zavrzal zámek, a celu prozářil pruh světla. Pevně jsem obemkla lopatu, a byla připravená udeřit. Po schodech začaly dupat kroky. Doufala jsem, že jsou jen dva. Silně pochybuji, že bychom dokázaly zvládnout tři nebo víc. Naše jediná šance byl moment překvapení. Jen těžko bych po té téměř probdělé noci dokázala seslat nějaké kouzlo. Zadržela jsem dech. Do zorného pole se mi dostali dva muži. Jeden plešatý v kostkované košili, a ten druhý v mikině s krátkými hnědými vlasy.


,,Kde sakra jsou?" zeptal se ten s vlasy a začal se rozhlížet. Plešatý se ušklíbl.
,,Nejspíš se krčí někde v koutě." Pokynula jsem Idě rukou, a přetáhla toho v mikině po hlavě. Plešatý se překvapeně otočil, a vystartoval po nás. Ida se ohnala rýčem, a trefila ho do ramene. Muž se zapotácel. Všimla jsem si, že ten co leží na zemi, se začíná zvedat. Nepřemýšlela jsem, a ještě jednou jsem ho lopatou udeřila. Otočila jsem se. Plešoun se pokusil vyběhnout zpět do schodů, nejspíš aby někoho přivolal. Ida se za ním jako zvíře rozeběhla, a vrazila mu rýč do prohlubně mezi krkem a ramenem. Muž zařval, a pokusil se z rýče vyvléci. Ida ho ale místo toho stáhla na zem a několikrát mu šlápla na ten jeho už tak spláclý ksicht. Nevěděla jsem, kolik máme času. Dost možná je někdo zaslechl. Oba jsme je začaly prohledávat. Ida mi velmi brzy zacinkala před obličejem svazkem klíčů. Oplatila jsem jí úsměv, a následovala jí po schodech. Vykřikla jsem, když mě něco chytilo za kotník.


Svalila jsem se na schody, a ucítila v puse kovovou chuť své krve. Otočila jsem se. Ten plešatej stále žil. Kopala jsem ho nohou do obličeje, ale jeho prsty byly jako svěráky. Ida seběhla dolů a jedním úderem mu ruku oddělila od těla. Teď bylo naprosto jisté, že nás slyšeli. Ida mě vytáhla na nohy, a společně jsme opustily sklep. Zabouchla jsem dveře a rozhlédla se. Do očí mě bodalo denní světlo. Chvíli mi trvalo, než jsem zase viděla normálně. Z napřažené lopaty mi odkapávala krev. Zatím tu nikdo nebyl. Ida mě popadla za ruku, a rozeběhla se se mnou změtí chodeb. Byly jsme stále na koupališti. Náhle se zpoza rohu vynořila asi čtyřicetiletá žena.
,,Tady jsou!" zakřičela z plných plic dřív, než jí Ida uštědřila ránu do břicha. Žena se svalila na zem, a pod ní se začala utvářet temně rudá kaluž, což spolu se značkou: ,,Pozor mokrá podlaha." …vypadalo dosti komicky. Doběhly jsme do haly. Nad bazény byly ještě stále připravené ty židle, ke kterým jsme byly včera přivázaný. Uvědomila jsem si, že za sebou nechávám krvavé stopy. Všimla jsem si východu, který vedl k venkovnímu koupališti. Dělil nás od něj jen bazén. Opatrně jsme se k němu rozeběhly. Prudce jsme zastavily, když se proti nám vynořila trojice lidí. Otočila jsem se, ale jak jsem předpokládala, byly jsme obklíčeny. Napřáhla jsem před sebe lopatu.

,,Chyťte je!" zakřičel kdosi. Nějaký chlap se proti mně rozeběhl. Instinktivně jsem se po něm ohnala lopatou. Ozvalo se nepříjemné křupnutí při nárazu, následované zvukem rozvířené vody, když se za ním uzavřela hladina. Dál si pamatuju jen chaos. Byli všude. Mávala jsem svou jedinou zbraní na všechny strany až do té doby, než mě jí někdo donutil upustit. Byl to ten chlápek, který nás včera chtěl utopit. Otočil mě, a chytl pod krkem. Idu stihli už taky zpacifikovat. Držel jí chlap a ženská. Zakrvácený rýč ležel opodál spolu s mou lopatou. Zašilhala jsem směrem k bazénu. Ten co mě držel, mi ještě více stiskl ohryzek a usmál se.


,,Sladké sny." Až moc pozdě mi došlo, co zamýšlí. Bylo to jako bodnutí včely. Vykulila jsem oči na vyděšenou Idu. To poslední co jsem zaslechla, byl její křik.
Pomalu jsem otevřela oči a zaskuhrala. Neskutečně mě bolela hlava. Chtěla jsem si promnout čelo, ale byla jsem svázaná. To ne. Už zase? To jako vážně? Na chvíli jsem si myslela, že se zase budu účastnit další zkoušky vodou, protože jsem byla opět přivázaná k židli, a okolo byly skandující davy. Naštěstí jsem ale byla na zemi. A venku. Tentokrát jsem ale nebyla svázaná provazy, ale řetězy. Zoufale jsem s nimi zatřásla.


"Podívejme se, kdo se nám tu probudil." Pokusila jsem se odtáhnout, když jsem u ucha zaslechla jeho slizký hlas.
"Ne že by, jste si nějak pomohly. To si opravdu myslíš, že mě dokáže odměkčit cesta z mrtvol mých blízkých?" řekl tvrdě, a hrubě otočil k sobě mou tvář. Beze strachu jsem na něj hleděla.
"Kde je Ida?" Spokojeně se usmál a já se zděsila. Co jí proboha provedli? A proč mě nechali naživu? Pokývl dopředu.
"Jen se podívej." Pomalu jsem otočila směrem, kterým ukazoval plná strachu z toho, co spatřím. Stáli jsme na vyvýšeném místě. Všude kolem byly davy, upírající pohledy k jediné věci. Nejprve jsme netušila, co to vlastně je. Vypadalo to jako spousta různého nábytku, naskládaného na sebe. Kolem bylo pár lidí, kteří sekerami upravovali nábytek do podoby, aby ho mohli přidat k té podivné a kostrbaté stavbě. Vše mi došlo, když jsem spatřila, kdo je na jejím vrcholku. Ida byla přivázaná k nějaké skříni, ruce měla nad hlavou. Tvář měla mokrou od slz, smíchanými s krví, kterou prolila, když jsme se pokusily utéct z toho sklepa. Zalapala jsem po dechu.

"Máme pěkný výhled, nemyslíš?" Zavrtěla jsme hlavou.
"To nemůžete myslet vážně." Zasmál se, a podíval se mi zblízka do očí.
"Nemusíš se obviňovat. Upálil bych jí, i když by, jste se nepokusily utéct." Hlasitě jsem polkla.
,,Neboj se, na tebe přijde řada později. Myslel jsem si, že pro lidi bude dramatičtější, když ze začátku vás budu popravovat po jedné." Ti, kteří ještě před chvíli štípali dříví, popadli kanystry, a začali tekutinou v nich polévat hranici. Jeden z nich vyšplhal až nahoru k Idě, a polil benzínem i ji. Zděšeně jsem se otočila na muže po mém boku, který to celé divadlo se zaujetím pozoroval.

"Prosím nech ji jít. Neumí ovládat magii. Je neškodná." Bylo mi na nic z toho, jak jsem se shazovala stále níž a níž, ale v té chvíli bych upsala duši i ďáblu.
"Neškodná? To jako vážně? Vsadím se, že tam uvnitř zabila víc lidí než ty."
"Jen se snažila zachránit si život. Udělal by to každý." procedila jsem skrze zuby.
"Myslíš, že by se mi nechtěla pomstít, kdybych zabil tebe?" Založil si ruce za hlavou a otočil se ke mně.
"Měla bys být šťastná. Ty i tvá kamarádka budete slavné." Když bylo všechno připraveno, ,,sluhové," jak jsem si je označila, se plní očekávání otočili směrem k nám. Ten psychopat s klidným úsměvem přikývl. Sluhové se rozestavili okolo hranice, a vytáhli zápalky.
"Prosím nedělejte to. Udělám cokoliv." Ušklíbl se.
"S vrahy dohody neuzavírám, a ty by jsi taky neměla." Na vteřinu všem zaplál v ruce malý plamínek, než ho jemně položili na dřevo, a vzdálili se. Bylo to jako tehdy u Idy v bytě. Oheň postupoval neuvěřitelně rychle. Ida sebou začala ještě více zmítat.
"Prosím ne! Prosím! Já nejsem čarodějnice!" Za chvíli nemohla už ani křičet. Dým se jí dostal do plic, a ona se rozkašlala.

Udělala jsem to poslední, co mi zbývalo. Zachytila jsem jedno z mnoha vláken, a zatáhla. Jistě jsem musela vypadat, jako bych dostala epileptický záchvat. Začala jsem sebou nekontrolovatelně cukat, s očima nezvykle vypoulenýma. Jako kdyby se oheň ohnul, a začal se vyhýbat Idě. I přesto se ale dál dusila. Netušila jsem co udělat dřív. Kdybych se byť jen na chvíli soustředila na něco jiného než na oheň, ihned by jí pohltil. Nakonec to vyřídili za mě. Někdo mě prudce udeřil do hlavy. Židle se zakymácela, a spadla dozadu spolu se mnou. Spatřila jsem šedivé nebe. V hlavě mi stále tepalo, ale spojení bylo pryč. Projel mnou mráz, když se přese mě převalil nelidský křik. Jako slepec jsem tápala a hledala mezi tím množstvím vláken to správné. Netrvalo dlouho, a křik utichl. Zbylo jen praskání ohně, a silný, nepříjemný pach spáleného masa.

Stíny hranic-Kapitola 8. Modrý svět

27. listopadu 2014 v 21:56 | Lia |  Stíny hranic
Omlouvám se za to, že teď moc nepřidávám recenze a jiné články kromě téhle povídky. Nějak na ně nemám náladu. S jednou věcí se vám ale musím pochlubit. Vzpomínáte ještě na mou klišé povídku Zeď nářků, jak jsem říkala že jí pošlu do soutěže? No, tak jsme to s ní vyhrála :D. Ani teď tomu nemůžu uvěřit. Moje první vyhraná soutěž. Mám z toho hroznou radost. Výhra asi nebude nic moc, ale ten pocit je k nezaplacení. Napiště když tak do komentářů, co si ymslíte o téhle mé nové povídce, a teď myslim tuhle kapitolovou. :D



V hlavě mi vytanuly obrázky z učebnic historie. Ženy přivázané ke kamenům, a házené do vody.
,,Podle legend, čarodějku nepřijme dokonce ani voda, aby jí očistila. My jsme jí k tomu trochu vypomohli." Na konci věty se ušklíbl, a sklidil souhlasné pokyvování. Snažila jsem se ignorovat oplzlé nadávky z davu. Mezitím jsem se já stále snažila vykroutit z provazů. Kůže na zápěstí mě bolela už tolik, že jsem měla pocit, že jsem si jí snad všechnu strhla. Po stěnách koupaliště tancovala světla odrážející vodní hladinu.

,,O co vám sakra jde? To si jako vážně myslíte, že po nocích obcujeme s démony nebo co?" promluvila k mému překvapení Ida. Bylo na ní vidět, že má strach, ale i přesto neopomněla do svého tónu přidat tu správnou dávku absurdity, která z téhle situace přímo sršela. Muž se hrdelně zasmál, a pár lidí z davu s ním. Všimla jsem si, že smích některých, byl spíš nucený než upřímný, jako kdyby tomu opravdu snad věřili.

,,Věřte mi, náboženství je mi u prdele. Ale nemůžeme vás popírat. Ať už jste jakákoliv hříčka přírody, ničíte vše, co stihla lidská rasa od doby, co jsme žili v jeskyních vybudovat. Šíříte se jako nemoc a nemoc musí být vytrhána i s kořeny, pokud jí chcete zničit." Po jeho slovech mě zamrazilo. Každé jeho slovo bylo jako úder kladiva, i lidé ztichli, kromě občasného zašeptání. Došlo mi, že za normálních okolností bych ho považovala za poměrně přitažlivého. To by ale nesměl mluvit jako naprostý fanatik. Ida se na další slovo nezmohla.

,,A jak víte, že jsou skutečné čarodějnice?!" ozvalo se od neznámého člověka. Muž se otočil směrem, odkud hlas zazněl, a pousmál se.
,,Máme dost důkazů, a jeden z nich bude tato zkouška. Pokud se utopí, budou prohlášeny za lidi a bude jim dopřán řádný pohřeb. Když se kácí les, vždy létají třísky, a jsem si jistý, že za vymýcení ,,toho to," zamával směrem k nám pažemi, jako by jsme snad ani neměli jména. "… jste i vy ochotní obětovat vše. Pro dobro všech." Nevím, jestli to byl strach nebo respekt, ale už se nikdo další neozval. Šílenec pozvedl ruku, nejspíš proto, aby udělil povel. Dřív než ale tak stihl učinit, přerušila jsem ho.

,,To to opravdu nevidíte? To opravdu toužíte po krvi tolik, že zabijete dvě úplně obyčejné a cizí holky jenom kvůli tomu aby, jste měli pocit, že se snad něco zlepšilo?" V očích mu zaplálo. Všechna arogance se vypařila, zbyl jen čirý hněv, ze kterého mi šel mráz po zádech.
,,Ty nemáš vůbec právo se jakkoliv obhajovat. Spousta z nás tě viděla čarovat. Kdyby bylo na mně, už dávno by si hořela." Hrklo ve mně. Řekl právě…hořela? Bože to si zašli do knihkupectví a první kniha, na kterou narazili, bylo Kladivo na čarodějnice? Při pohledu na můj zděšený výraz se ten chlápek pousmál, a dal povel. Koutka oka jsem zahlédla, jak někdo u Idiny židle povolil pojistku. Náhle jsem opět pocítila gravitaci. Pevně jsem přimkla víčka k sobě, a na poslední chvíli se stihla nadechnout, než jsem uslyšela dunění vody a následné ticho.


Otevřela jsem oči. Na tváři mě šimraly drobné bublinky způsobené mým vtrhnutím do tohoto pokojného světa. Vše kolem bylo jako ze zpomaleného filmu. Vlasy, které pod vodou vypadaly skoro jako černé, mi povlávaly všude kolem, jako by byly živé. Zacloumala jsem rukama, a opět se pokusila z nich vykroutit. Oblečení se mi vznášelo těsně nad kůži. Přímo jsem cítila potřebu těla se vznést vzhůru k tomu mihotavému světlu na hladině. Ucítila jsem z boku vlny. Věděla jsem, že bych sebou měla pohnout, a ne takhle plýtvat vzduchem co mi ještě zbýval, ale i přesto jsem svou hlavu otočila. Chvíli trvalo, než mi vlasy zase uvolnily výhled. Neviděla jsem Idě do tváře. Cukala sebou na židli jako zmámená. Ale i přesto byly její pohyby zpomalené a tak zoufalé. Dál jsem se věnovala svým provazům, na kterých se usadily bublinky, drobné jako perly. Stiskla jsem oči, když se mé plíce začaly prosit o další kyslík, který jsem jim nemohla dopřát. Stáhlo se mi hrdlo. Naprázdno jsem polkla, přesně jako mě to učil táta. Krk se mi trochu uvolnil, a já se mohla zase soustředit.

Zaměřila jsem svou mysl na provazy. Dokázala jsem už větší věci. Tak proč se mi teď nedaří. Co pak tohle není dostatečná motivace? Zatnula jsem zuby, ale i tak jsme tomu nezabránila. Skupinka jiskřivých bublin mi unikla z úst, a roztančily se pryč ode mě. Úzkostlivě jsem sledovala jejich pouť směrem k východu z tohoto modrého vězení. Vrazila jsem zády do opěradla židle, i když to nemělo žádný význam. Kurva. Začaly se mi dělat mžitky před očima. Zamrkala jsem, marně se snažíc je zahnat, ale bylo jich stále víc. Objevovaly se a zase mizely a utvářely na mém zorném poli poblikávající mozaiku. Přestala jsem se vzpouzet. Neměla jsem sílu. Nechala jsem své tělo, aby se lehounce vznášelo těsně nad židlí, přidržované pouze provazy. Klesla mi víčka. Takže tohle je konec. Čekala jsem, že mi před očima proběhne celý život, ale nic takového se nestala. V hlavě mi tepala jen jediná myšlenka. Já umírám.


Prudce jsem otevřela oči. To je sen. Otevřela jsem ústa, a hned na to je zase zavřela, když se mi do nich navalila voda. Měla jsem být mrtvá. Cítila jsem to. Zmateně jsem se podívala na ty proradná lana, a několikrát jimi bezvýsledně zacloumala. Obklopovala mě čistá modř. Jen dole pode mnou byly bílé dlaždice. Rozhlédla jsem se, co mi to židle dovolovala. Při pohledu na Idino vznášející se tělo jsem si konečně vzpomněla. Hlavu měla svěšenou, naprosto odevzdanou vrtochám vody. Jak dlouho už tu jsem? Došlo, mi že mám hrdlo mírně stažené. Ne tak abych se udusila, ale ani příjemné to moc nebylo. Ale ve výsledku, to že jsem bůhví jak dlouho ve vodě mi problém nedělalo.


Zachytila jsem koutkem oka pohyb. Ida pomalu zvedla hlavu, a dezorientovaně se rozhlédla. Začala sebou na židli házet, když jí došlo, že je svázaná. Snažila jsem se na sebe nějak upozornit, ale moc mi to nešlo, proto se mi tak ulevilo, když si mě konečně všimla. Chvíli se na mě dívala s prázdným pohledem, než jí došlo, kdo jsem. Otevřela pusu na prázdno, a zase jí zavřela. Hleděly jsme jedna druhé do očí, v nichž se zrcadlila nevyřčená otázka. Ten tlak přišel náhle. Skoro jsem zapomněla, že kromě tohoto světa existuje i něco jiného. Vím, že jsem moc toužila se dostat odsud ven, ale když mě najednou prudce táhli skrze vodu, až jsem cítila, jak mi omývá tělo, vzrostla ve mně panika. Představa, že bych musela opět čelit těm lidem a jejich tvářím byla pro mě nepředstavitelná. Proražení hladiny bylo pro mě jako prudký návrat do reality. Zhluboka jsem se nadechla, jako by celou dobu jely mé plíce na rezervu. I když jsem si tam dole myslela, že bych tam nejradši zůstala, souš mi dala velmi rychle najevo, že tam nepatřím. Sklonila jsem hlavu, co to šlo, a začala vykašlávat vodopády chlorované vody. Mokré oblečení se mi přilepilo na tělo stejně jako vlasy. Polil mě ledový chlad z venku, až jsem se roztřásla. Nějakou dobu pro mě existoval, jako jediný zvuk pocházející od něčeho jiného než ode mě, dopady kapek zpět do vody. Skoro jako by mě opouštěly. Každá z nich si marně hledala svou cestičku zpět do svého domova.

"Patnáct minut. To docela jde, nemyslíte." Otočila jsem ztrhaný pohled k tomu chlápkovi na stupínku, který se zle křenil, a ukazoval lidem stopky. Počkat, co že to řekl? Patnáct minut? To není možné. To bych přece měla být už…mrtvá. Vítězoslavně se k nám otočil. Ida vyděšeně sledovala vodní hladinu, jako by tomu stále nemohla uvěřit. Střetla jsem se pohledem s tim tyranem. Rozhodně jsem nehodlala uhnout jako první. Usmál se.


"Dejte je do sklepa. Ta malá půjde jako první."
Plná potlačovaného strachu, jsem se zdviženou hlavu scházela schody, které podle mých myšlenek snad vedly až do pekla. Ida na rozdíl ode mě sotva chodila. Bála jsem se, že se každou chvíli skácí dolů. Nehrozilo, že by jí jedna z těch goril, co nám šly v patách, zachytila. Neopomenuly nás neustále strkat do zad, a smát se tomu, když se nám kvůli tomu pletly nohy, což u takhle prudkých schodů nebylo moc dobrý, obzvlášť když máte svázaný ruce. Zalitovala jsem, že nemůžu Idu chytit za ruku. Bůh ví, že bych to i já potřebovala. Konečně jsme sešli i poslední schod. Neviděla jsem nic, kromě siluet těch dvou chlápků a Idy. Otočila jsem se čelem k nim. Prudce do mě vrazili. Skácela jsem se na betonovou zem jako pytel brambor. Zasmáli se slizkým hlasem, a udělali k nám krok. Naštěstí se ale ozval ze shora něčí hlas. Zašklebili se, a vydali se do schodů. Obezřetně jsem je pozorovala až do doby, kdy poslední paprsek světla zmizel, následován cvaknutím zámku. Dosoukala jsem se do rohu, a opřela se o stěnu. Brzy se ke mně připlazila i Ida, a opřela se mi o rameno. Neskutečně se třásla. Nevím, jestli za to mohlo to mokré oblečení, nebo to všechno co se za poslední dva měsíce stalo. Povzdechla jsem si.


"Prosím řekni, že tě tvá matka viděla, jak používáš nějakou mega úžasnou schopnost." zaskuhrala jsem. Bylo to od té doby poprvé, co jsem tohle téma vytáhla. Možná by bylo dobré si to vyjasnit, když za pár hodin dost možná zemřeme. Dost jsem pochybovala, že bych nás dokázala nějak zachránit, když jsem z toho šoku nedokázala ani rozvázat provazy. Neodpověděla mi.
"Anno, na co mě chtějí připravit?" zeptala se po nějaké době plačtivě. Místo odpovědi jsem se k ní ještě více přitiskla, když jsem jí nemohla obejmout. Brzy se sklepem rozezněly její vzlyky, tlumené mou bundou. Byla to nejdelší noc v mém životě.

Stíny hranic-Kapitola 7. Vítejte na zkoušce vodou!

23. listopadu 2014 v 13:04 | Lia |  Stíny hranic
Nora si vyhrnula rukávy, a začala pomalu přejíždět dlaněmi těsně nad Idiným tělem. Nevypadalo to moc magicky. Však víte, žádné jasné světlo linoucí se z jejích dlaní. Občas jemně dloubla do určitého bodu na jejích zádech. Všimla jsem si zvláštní značky na Nořině vnitřní straně zápěstí. Byla velká asi jako dvě padesátikoruny vedle sebe, a světlounce hnědá. Byly to jako by dvě céčka, otočená zády k sobě, dotýkající se v jednom bodě. Stejně jako céčka to ale mohly být i rohy. Cukla jsem sebou, když Nora náhle přitiskla obě své dlaně na Idina záda, a Ida se bolestivě vzepjala.

,,Chytni jí! Když se bude bránit, bude to bolet ještě víc." poručila mi pevným hlasem. Udělala jsem, co po mně chtěla. Jako by Ida napůl spala, a napůl byla vzhůru. Čím déle to trvalo, tím bylo těžší udržet Idu jakžtakž v klidu. Na Nořině čele se začal třpytit pot. Jako by najednou zestárla o několik let. Až moc to připomínalo vymítání ďábla z nějakého hororu. Už jsem čekala jen na to, až začne Ida lézt po stěnách a řvát na mě nadávky cizím jazykem. Při té představě jsem jí ještě více zaryla nehty do kůže. Asi po hodině, kdy jsem toho měla dost i já, Nora přestala. Ida se zhroutila na postel, a přerývavě oddychovala. Záda jí hrála všemi barvami, jak se jí začaly modřiny vybarvovat. Nejděsivější na nich ovšem byly dvě lidské dlaně, jako by vpálené přímo do kůže. Hlasitě jsem polkla a pohladila Idu po vlasech. Nora si oddychla, a otřela si pot z čela.

,,Večer to budeme muset zopakovat. Dám jí na to nějakou mast, abych zmírnila aspoň trochu bolest. Ty zatím dojdi k vám domů pro nějaké věci. Dneska tu zůstanete přes noc." Úzkostlivě jsem se podívala na Idu, která nejspíš vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Poté se můj zrak stočil k ženě, která by byla nejspíš nejradši, kdyby Ida už nebyla mezi živými. Moc se mi nechtělo jí tu s ní nechávat samotnou. Musela jsem doufat, že po té ,,věci," je pro ní už jaksi zbytečné, jí něco udělat. Neochotně jsem tedy vstala, a nechala za sebou svou nejlepší přítelkyni spolu s naší bývalou učitelkou výtvarky.
Vyběhla jsem schody až k našemu bytu. Už jsem sahala po klíčích, když jsem si všimla, že jsou dveře pootevřené. To ne. Opatrně jsem do nich šťouchla. Neslyšně se otevřeli a já polkla. To ne. To nemůže být pravda. Nejistě jsem překročila práh, a ohlédla se zpět do chodby, jestli je to skutečně náš domov. Stěny byly počmárané, šuplíky v předsíni vytrhané a boty vyházené. Z matčiny vázy zbyly jen střepy. Našlapovala jsem tiše. Ještě tu mohl klidně někdo být. Jako první jsem navštívila svůj pokoj. Roztřásla se mi brada jako malému dítěti, při pohledu na mé království. Závěsy byly roztrhané, a pošlapané od zablácených bot. Psaní stůl ležel na zemi. Všechny věci, co byly v něm nebo na něm, a šly nějak zdeformovat, byly všude na zemi zpřelámané, ohnuté, rozbité. Tam, kde bylo dříve zrcadlo, byly teď jen střepy a přelomený rám. Vhrkly mi do očí slzy při pohledu na mou milovanou knihovnu. Mou sbírku. V tom nejlepším případě, knihy přišly jen o stránky. Spousta z nich pozbývala i obálku, nebo byly přetržené v půli. Dveře do mé skříně byly vytržené z pantů. Ani mé oblečení se té katastrofě nevyhnulo. To co nešlo roztrhat, bylo rozstřihnuto, kolikrát i do různých tvarů, jako by se mi tím chtěli vysmívat. Měli dost času, aby si z mého oblečení vystříhali pravidelné hvězdy. Vzduchem létalo drobné peří z mých peřin. Jako duch jsem prošla naším obývákem, do ložnice mých rodičů jsem neměla odvahu jít. Teď už jsem věděla jistě, že jsem v bytě dočista sama. Nefunkční televize byla rozcákaná stejně jako všechna zrcadla. Zastavila jsem se u jedné ze zdí. Dech se mi stále zrychloval. Zamlžil se mi pohled. Přes celou zeď byla nasprejovaná jasná zpráva.

Táhněte čarodějnice!

Popadla jsem tašku, v které jsme s Idou před měsícem odnesli její věci z jejího bytu. Nějakým zázrakem zůstala těmi, kdo to udělali, nepovšimnuta. Začala jsem do ní házet věci, které se ještě daly použít. Všechno jídlo bylo pryč. Našla jsem pár zapomenutých kousků oblečení, dva malé polštáře a jednu deku. Sesbírala jsem jehly a nitě a přidala je do tašky. Moc toho nebylo. Byla jsem jen ráda za svou bundu, kterou jsem měla na sobě. Nechtěla jsem si takhle pamatovat svůj domov. Pevně jsem přimkla víčka k sobě, zadržujíc slzy. Proč jsem si jen nedokázala vybavit to, jak to v kuchyni vonělo, když mamka dělala palačinky? Zastavila jsem se ještě u sebe v pokoji. Pohled mi padl na mé plyšáky, kterých jsem se celou dobu nedokázala vzdát, i když jsem z nich už dávno vyrostla. Hledala jsem v té změti rozervaného plyše a urvaných zvířecích hlaviček jediného medvídka. Toho, co jsem dostala asi ve třech letech. Toho jsem tu nechat nemohla. Nebyl tu. Složila jsem tvář do dlaní. Stále jsem byla svědkem toho, jako postupně vše, co jsem o sobě znala, ve mně umíralo.


Vlítla jsem do Nořina bytu, a hodila tašku na zem. Naštěstí, slzy jsem už vyplýtvala, ale bylo mi jasné, že si Nora těch zarudlých očí všimne. Nejspíš zaslechla bouchnutí dveří, protože se brzy přede mnou zjevila. Chtěla nejspíš něco říct, ale pak si všimla jak se tvářím.

,,Co se stalo?" zavrtěla jsem hlavou.
,,Už o nás ví. Celé to tam vyrabovali. Skoro nic tam nezbylo." S těmi slovy jsem se zase rozbrečela. Po prvním ostychu mě Nora objala a nejistě mě začala hladit ve vlasech.
,,Neboj se. Něco vymyslím."
K večeru jsme museli znovu zopakovat Idinu léčbu. Tentokrát se Nora věnovala i její ruce. Bez okolků jí sundala čerstvě nasazenou sádru, a začala jí rukou kroutit. Musela jsem Idu držet snad ještě pevněji než předtím. Stále dokola jsme jí uklidňovala těmi stejnými slovy, které nejspíš ani přes svůj křik nemohla neslyšela. Aspoň že mně přinášely nějakou útěchu. Nakonec Ida vyčerpáním omdlela. Přikryla jsem jí dekou, kterou jsem doma našla. Nora mi podala šálek s kouřícím se čajem, pro ní nejspíš lékem na všechno. Nora vytáhla odněkud placatku, a přilila si do čaje nějakej chlast. Nakonec pokrčila rameny, odložila hrnek, a nalila se rovnou z láhve.

,,Můžeme zůstat u tebe?" zeptala jsem se jí. Nora přikývla.
,,Na pár dní. Než vymyslím něco jiného. Tolik čarodějnic nemůže být spolu na jednom místě. Poutali bychom na sebe příliš pozornosti."
,,To nemyslíš vážně?" řekla jsem směrem k Noře o dva dny později. Ida se vedle mě už se zdravou rukou dloubala v polévce, kterou Nora musela jistě uvařit pomocí magie. Nora pokrčila rameny.
,,Máte tam všechno, co potřebujete. Už jsem to tam zařídila. Občas to tam používám pro určité rituály."
,,To jo ale jeskyně? Uprostřed lesa? Tam opravdu nebudou hledat čarodějnice."
,,Zavedu vás tam dneska," řekla Nora, jako by mě neslyšela. ,,Budete tam v bezpečí. Jen bych vám doporučovala radši moc nevycházet ven. Ta jeskyně je dobře skrytá, ale jak říkáš Anno, kde jinde hledat čarodějku než v lese?"


Nakonec to s tou jeskyní nebylo tak strašné. Nora tam opravdu všechno připravila. Natahala nám tam madrace, a na stěnách a kamenech byla přilepena alespoň tisícovka svíček. Spolu s kotlem a hromadou starých knih to vypadalo jako skutečný úkryt čarodějnice. Nora na to tady seslala nějaké kouzlo, že i když byl venku mráz, tady bylo stále teplo, i když rozdělání ohně vždycky pomohlo. Aspoň jsem se procvičila v jeho ovládání. Takhle jsme tam strávili několik týdnů. Nora nám vždy jednou za čas přinesla zásoby. Samozřejmě že jsem občas vyšla ven. A to se mi tentokrát vymstilo. Procházela jsem se zrovna lesem. Sníh mi spokojeně křupal pod nohami, a já si užívala přítomnost spících stromů. Najednou mě někdo pevně uchytil kolem krku, a strhl prudce. Nestihla jsem ani pořádně zareagovat, když mi přetáhli hrubou látku přes tváře, a prudce mě bouchli do hlavy, až jsem ztratila vědomí.


Když jsem se probudila, zvonilo mi v uších. Několikrát jsem zamrkala očima, protože i když jsem už byla vzhůru, kolem byla stále tma. Došlo mi, že sedím. Nemohla jsem se ani zaboha pohnout. Ruce i nohy jsem měla svázané. Pokusila jsem se aspoň ruce vykroutit, ale docílila jsem jen hrozného pálení na zápěstích. Pomalu jsem se rozpomínala na to, co vlastně stalo. Unesli mě. Zvonění konečně přešlo, a já konečně mohla slyšet, o čem si povídají.

,,Říkali jste o nás, že stále jen mluvíme, ale nejednáme. A tak jste vzali spravedlnost do vlastních rukou. Nemám vám to za zlé. Sám bych to udělal. Tomu je ale teď konec. A abychom vám to dokázali, přivedli jsme přímo sem dvě čarodějnice." Oslnilo mě prudké světlo, až jsem musela přivřít oči, když mi někdo strhl látku z hlavy. Konečně jsem se rozkoukala. Seděla jsem na nějaké židli. Byla jsem spoutaná provazy. To ale nebylo to nejhorší. Nacházela jsem se s tou židlí asi metr a půl nad skokanským bazénem. Ozval se jásot a nadávky. Dezorientovaně jsem se rozhlédla. Byla jsem v plavecké hale, a všude kolem byli lidé. Někteří stáli i venku, a koukali na mě skrze sklo. Otočila jsem hlavu, co to šlo, a zalapala po dechu. Zrovna sundali ten pytel z hlavy i druhé čarodějce. Na druhé židli seděla Ida. Na skokánku stál nějaký chlápek, který tomu nejspíš všemu velel.
,,Vítejte na zkoušce vodou!"

Stíny hranic-Kapitola 6. Do pekel s čarodějnicemi

22. listopadu 2014 v 18:45 | Lia |  Stíny hranic
Listopad se blížil ke konci, a já každým dnem se strachem očekávala to, co jsem jako malá milovala na zimě ze všeho nejvíc. Každý den, kdy se z nebe nezačaly snášet ty bílé chomáčky, byl pro mě dar. Už jsem se bála chodit za světla do města. Měla jsem pocit, že se pohledy všech upírají ke mně. Jako by to věděli. Noc se stala mým druhým já. Bylo mnohem jednodušší sehnat si vše, co potřebuju. Opilecké hlasy a znepokojivé siluety lidí mě už neznepokojovaly jako dřív. Ne s tou magií všude kolem. Záměrně se mi vyhýbali, jako kdyby to ze mě cítili. Ida moc ven nechodila a já za to byla ráda. Neřekla mi, co se stalo ten den mezi ní a její matkou. Nora vždycky říkala, že je čarodějka jen z hodně malé části, tak co mohlo její matku tolik vyděsit? Netušila jsem, co budeme dělat v zimě. Už teď jsme chodili v bytě nabalený. Budu muset zajít za Norou, aby mi poradila nějaký kouzlo. Zastavila jsem se a zavřela oči. Přehnal se přese mě chladný vítr, až mi přejel mráz po zádech. Takové ticho. Město působilo zvláštním uklidňujícím dojmem takhle v noci. A to i navzdory těm zničeným vitrínám a vyrabovaným obchodům. Ve dne bylo…děsivé. Bylo také ticho. Na ulici si nikdy nikdo nepovídal tedy kromě různých těch šílených lidí, kteří vyřvávali vždy něco na náměstí k přikyvujícímu davu. Město duchů. Jako by to co se stalo, vysálo z lidí veškerý život, a oni teď jen čekali na to, na kom si budou moci vybít zlost. Vláda nás stále řešila, jako by, jsme byli nějaký obtížný hmyz, který se náhle vynořil, a se kterým si musí poradit co nejrychleji. Anebo se to možná už vyřešilo, kdo ví? Zprávy k nám docházely vždy se zpožděním. Kéž bych dokázala vidět do budoucnosti. K čemu mi všechno tohle bylo, když jsem stejně nic neuměla?

Nevím, jak zněla oficiální zpráva. Někdo říká, že je to nemoc, která se musí léčit, někdo, že nejsme o nic víc než zvířata, ale církev a její přívrženci měli jasno. Byly jsme jako mor. Dokud žila jediná z nás, byla tu možnost, že se okolo ní budou rozvíjet další, a to znamenalo selhání elektřiny a tak dále. A zločiny, které nemohli, vykonat lidé, tomu nijak nepomáhaly. A jak magie v zemi sílila, tím víc jsme byly pro ostatní obyvatele rozeznatelné. Aspoň tedy pro ty, co tu žijí. Nevím, jestli se to stalo ze dne na den, když jsme přišly o všechna práva včetně toho nejzákladnějšího, a to na život. Byly jsme jako vředy na jinak perfektní zemi. Dokonalé terče. Kdo by toho nevyužil?

Vracela jsem se domů. Vlasy jsem měla schované pod kapucí, obličej zabořující se do fialového šátku. Přes rameno jsem měla přehozený batoh s jídlem. Se smířlivým výrazem jsem sledovala, jak drobounké vločky sněhu dopadají na beton, a pomalu ho zasypávají svými bílými polibky. Jako by chtěli skrýt a očistit všechnu tu špínu, co se tu začala hromadit, a to především v srdcích lidí. Byla jsem už skoro doma, když jsem zaslechla křik, následovaný několika nadávajícími hlasy. V první vteřině jsem ztuhla. To ne. Rozeběhla jsem se a oběhla poslední roh ulice. Několik metrů ode mě byla skupinka lidí. Byli postavení těsně u sebe, a kopali a mlátili někoho v jeho středu. Věděla jsem, o koho jde dřív, než jsem spatřila, jak jeden z nich jí vytáhl za červenohnědé vlasy na nohy, načež jí botou kopl do břicha tak silně, že spadla zpátky na zem, a tomu kdo jí držel, zůstala v ruce hrst jejích vlasů. Očividně jednoho z nich praštila, ale nedocílila ničeho jiného, než že jí to vrátili spoustou kopanců. Batoh mi sjel po rameni, a s žuchnutím dopadl na mokrou zem. Dva z nich se ke mně otočili. Zbylí dva kluci a jedna holka jí stále drželi. Rty měla od krve a hlavu svěšenou jako hadrová panenka. Ušklíbli se a dřív než jsem stihla nějak zareagovat, jeden z nich mě pevně chytil za ruku a zkroutil mi jí za zády, abych se nemohla hýbat.
"Přišla jsi kámošce na pomoc?" řekl ten, co mě držel, a zaryl mi nehty do kůže. Pokusila jsem se mu vyškubnout.
"Prej čarodějnice. Jen se na ně koukni. Nejsou nic víc než dvě mimoňky, kvůli kterým si už nikdy nezahraju Angry birds." A s těmi slovy mi dal pěstí do obličeje. Zatmělo se mi před očima, když mě kopnul kolenem do břicha a vyrazil mi tím dech. Náhle mnou ten, co mě celou dobu držel, smýkl o zem. Nestihla jsem se ani vzpamatovat, když mi došlo, že mi někdo sedí na hrudi. Projela mnou panika, když se dvě ruce obemkly okolo mého krku. Znovu už ne. Zalapala jsem po dechu. Pokusila jsem se zvednout ruce, ale někdo mi je držel. Začala jsem sebou škubat a ten, kdo mě škrtil, mi odpověděl zasmáním. Znovu už ne. Znovu už ne. A najednou tlak na hrudi zmizel. Rozkašlala jsem se, a překulila na břicho. Vzpomněla jsem si na Idu a otočila se. Ležela vedle mě jako mrtvá. Bůhví kam tamti zmizeli. V té chvíli mi to bylo jedno. Otočila jsem jí na záda a poplácala jí po tvářích.
"Ido?"

"Kurva sundejte mě někdo dolů! Pomoc! Pomoc tady nahoře!" Náhle jsem si uvědomila, že jsem nevědomky na něco napojená. Pomalu jsem zvedla hlavu. A tam, vysoko v koruně stromů sebou mrskala ta parta, a řvala jako pominutá. Byli omotaný větvemi, jako by to byly liány. Moje spojení zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Větve se vrátily do své původní podoby, a oni, jeden po druhém popadali na zemi. Vyskočili na nohy, a chvíli se zmateně rozhlíželi, jako kdyby vůbec neměli tušení, co se to děje. Nakonec jim padl zrak na mě, a zorničky se jim rozšířily zděšením. Ještě něco zablekotali a vzali nohy na ramena. Zavrtěla jsem hlavou, a pokoušela se dál vzkřísit Idu. Konečně se jí zatřásla víčka, a ona pomalu otevřela oči.
"Jsi v pořádku? Můžeš se postavit?" Chvíli na mě hleděla, jako by mě nepoznávala, když se jí oči rozšířily náhlým zjištěním. Zběsile si sedla. Nejspíš čekala další ránu.
"To je v pořádku, jsou pryč." Ida se pokusila postavit, ale neobešlo se to bez skuhrání a mé pomoci, i když jí odmítala.
"Sakra musíš do nemocnice." Nijak neprotestovala. Trvalo dlouho, než jsme tam konečně došli. Posadila se na židli, a já došla k recepční, která si nás znepokojeně měřila pohledem. Ještě že nemocnice stále fungovala, i když se museli vrátit ke spoustě původních metod. Nahodila nucený úsměv.
"S čím vám mohu pomoci?"
"Mě a mou přítelkyni napadli." Recepční jen přikývla a zvedla sluchátko. Vrátila jsem se k Idě, a sedla si vedle ní na židli.


Překvapeně jsem se otočila na příchozího doktora, a rychle vstala. Když došel ke mně, nervózně zalomil rukama.
"Vy jste kromě pár pohmoždin v pořádku, vaše přítelkyně ale ne. Má zlomený tři žebra a ruku." Překvapeně jsme vykulila oči. Předtím jsem si vůbec nevšimla, že by měla něco s rukou.
"Tu ruku jsme jí zasádrovali. Víc pro vás udělat nemůžeme."
"Jak to myslíte, že nemůžete? Bůhví jak dlouho jí kopali do břicha předtím, než jsem přišla. Může mít vnitřní krvácení nebo tak." Musela jsem znít jako naprostý debil, ale neříkejte mi, že si jí tu nechají aspoň přes noc potom, jak vypadá.
"Omlouvám se, ale víc pro vás udělat nemůžeme." řekl nacvičenou repliku a vyhýbal se mi pohledem, jako by se mě bál. Takže v tom to je. Rozhlédla jsem se. Všichni ihned uhnuli pohledem a dělali, že mají něco důležitého na práci. Otočila jsem se zpět na doktora, který se nejspíš už nemohl dočkat, až budu pryč.
"Fajn."


Aspoň že jí zasádrovali tu ruku, pomyslela jsem si, když jsme se spolu belhali tichými ulicemi. Lidé nás obcházeli, jako bychom byli nějak nakažený. Musela jsem se dostat k Noře. Přivítala nás už u dveří. Čekala nás.
"Musíš jí pomoct. V nemocnici si jí nechtěli nechat." Nora jí beze slova podepřela z druhé strany, a společně jsme vyšli schody do jejího bytu. Tam jí položila na postel.

"Jak to myslíš, že pro ní nemůžeš nic udělat?!" rozkřikla jsem se později. Nora zavřela dveře od pokoje, kde spala Ida.
"Říkala jsem ti, že dřív nebo později na ní dojde." Zavrtěla jsem hlavou.
"Tak tohle ti nežeru. Můžeš jí zachránit, vím to. Umíš léčit." Rozezleně se ke mně otočila.
"A to si opravdu myslíš, že budu něco tak pro mě těžkého, něco co mě tak oslabuje, plýtvat na někoho, komu tím dám jen pár týdnů života navíc?"
"Takhle nemluv."
,,Budu tak mluvit, protože je to pravda a ty si jí musíš připustit, jinak tě stáhne sebou a já nedovolím, aby má práce přišla vniveč."
"Říkala jsi, že takový jako my, musí držet při sobě." Nora se zasmála.
"Zrovna teď se po celé zemi probouzí stovky čarodějek. Většina z nich nepřežije. Vždycky jsou oběti, Anno. Smiř se s tím."
"Noro prosím, ona je to poslední, co mi zbylo ze starého života." zašeptala jsem po nějaké době a ucítila jsem, že se mi do očí začínají hrnout slzy. Nevím, jak dlouho jsem tam před ní stála, když ke mně přistoupila.
"Bude to na tebe. Říkám ti, že ta holka tě stáhne ke dnu."

Stíny hranic-Kapitola 5. Otázka času

20. listopadu 2014 v 18:51 | Lia |  Stíny hranic
Hodně krátká část já vim, ale musim to ještě trochu natáhnout protože pak to půjde už hodně rychle.

Bylo to jako domino, jen mnohem rychlejší. Zděšeně jsem to pekelné dílo sledovala. Co jsem to udělala? Zabouchla jsem dveře, a seběhla schody. V nose mě začal pálit kouř. Musíme odsud pryč dřív, než někdo vyleze ven a všimne si mě.


Už je to téměř měsíc. Od toho incidentu jsem jako na jehlách, a za každým rohem čekám policajta. Mám pocit, že už z toho zešílím. Co když nás někdo viděl, jak vycházíme z budovy s tou obří taškou? Co když někdo slyšel ten rámus? Každá jsme se s tím, co se stalo, vyrovnávala jinak. Zatím co já jsem byla na prášky, Ida jako by zapomněla, že kdy nějakou matku měla, nebo že by někdy bydlela někde jinde. Usmívala se na mě jako dřív, dny trávila malováním, a úpadek moderního světa brala jako tu nejpřirozenější věc. Upřímně mě to děsilo. Možná bych byla radši, kdyby po mně házela věci nebo si aspoň nějak připustila, co se stalo. Bála jsem se, že její nálada je jen přechodná, že to vše uzamkla někde ve své mysli, dokud nebude připravená to přijmout. Vyloženě jsem čekala na chvíli, kdy mi to vše vmete do tváře. Začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že medicína v mém životě zkrátka a dobře nebude. Dva týdny škola zkoušela fungovat, ale jako by svět sám chtěl, aby něco takového zaniklo. Samotná budova se začala bouřit, i když byla poměrně nová. Padaly světla, urvávaly se zábradlí, řítily se stropy. Lidé se jako vždy snažili vše vyřešit, ale vše se jim hroutilo pod rukama dřív, než to vůbec stihlo být dokončeno. Televize se už vyřadily z provozu, takže o to bylo horší se něco dozvědět. Těla rodičů jsem nakonec nevyzvedla podle rady Nory. Bylo mi zle při představě, že jsem jim jako jediná dcera nedopřála ani ten pohřeb, ale podle Nory by z toho nic dobrého nevzešlo a tím že jim koupim ozdobnou rakev, je zpět k životu nepřivedu.

To, co mi tak dlouho Nora naznačovala, se začalo plnit. Takových jako já bylo opravdu víc. Používání mých schopností bylo každým dnem snazší a snazší. I přes svou radost že dokážu už to, na co jsem musela ještě před měsícem vydat většinu svých sil, jsem cítila ve vzduchu příslib něčeho zlého. Byla to nevraživost v očích lidí. Město začalo chátrat, a díky věčně temné obloze začalo silně připomínat města po, nebo jak jsem se obávala, před apokalypsou. Mohla jsem být jen ráda, že přes nás nepřelétávají žádná letadla. Spousta měst takové štěstí nemá. Kdo by tušil, kolik věcí se dá za jediný měsíc změnit. Když lidem nedokázali na jejich otázky odpovědět vědci, začali se pomalu, ale jistě i ateisti obracet k církvi. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Kriminalita byla každičkým dnem horším. Moc dobře jsem věděla, že se jí neúčastní jen lidé, ale velmi často i takoví jako já. Bylo to jednodušší než kdy dřív. Byla jsem si jistá, že i lidé musí cítit tu magii, která se vznášela vzduchem, přímo vybízející k tomu, aby jí někdo přijal do sebe.

Ještě více jsem se schovala do mikiny, a sklonila hlavu k zemi. Na tváři jsem ucítila teplo. Všude po náměstí byly postaveny hranice z knih. Prý nebezpečných knih. Většinou fantasy literatura, horory, thrillery, sci-fi…. Nemohla jsem se na to koukat. Milovala jsem knihy. Oheň po nich radostně tančil, a stravoval příběhy obsažené v nich. Strčila jsem ruce do kapes, a ztratila se v pochmurném davu.


"Předpokládám, že tu holku táhneš s sebou." Povzdechla jsem si.
"Jmenuje se Ida a ano. Zabila jsem jí matku prokrista." Přimhouřila jsem oči nad výšivkou a zabodla jehlu. I přesto, že celá tahle situace byla naprosto přitažená za vlasy, tak nějak mě tyhle návštěvy Nory udržovaly při rozumu.
"Ohledně toho, je všechno v pořádku?" Přikývla jsem, i když jsem byla plná obav. Nemohla jsem ale ani jednu vyslovit před ní. Tu informaci vzala s klidem, jako kdyby to čekala už od začátku.
"Hele nic proti ní nemám. Hezky maluje a tak, ale stáhne tě ke dnu." Zvedla jsem k ní pohled.
"Takže mi navrhuješ co? Vyhodit jí na ulici a nechat ty lidi aby jí rozsápali." Pokrčila rameny, a dál se věnovala svému šití.
"Jen říkám ať si to tak nebereš. Odteď to bude jen horší. Je to jen otázka času než po nás začnou záměrně jít." Myslela tím policii. Skupinka čarodějnic se odhalila v Praze. Řekněme, že pro lidi myšlenka toho, že jsme všude mezi nimi a nemohou nás jakkoliv rozeznat je značně znepokojovala. Stále se řešilo, jestli jsme vůbec lidi, a jestli tedy máme vůbec nějaká práva. Překvapil mě stisk její dlaně na hřbetě mé ruky. Překvapeně jsem k ní zvedla hlavu.
"Dávej na sebe pozor. Myslím, že to už začalo, jen ne oficiálně. Nechtěla jsem ti to říkat, ale spousta z nás se pohřešuje."
"Spousta z nás. To myslíš vážně? Nemůžeš prostě říct spousta čarodějnic?"
"Myslím to vážně. Dej si pozor, když používáš magii, nebude to trvat dlouho a magie bude tady tak silná, že lidi prostě poznají, že kolem tebe je jí víc než u normálních lidí. A ať si dá pozor i ta tvoje Ida. Má v sobě sice magie minimum, ale myslim, že to stačí, obzvlášť když je stále s tebou." Zavrtěla hlavou.
"Zatím jsi v bezpečí a to je nejdůležitější. Kdyby se stalo něco vážného, vyhledám tě."

Dřív než půjdu spát

19. listopadu 2014 v 19:12 | Lia |  Hodnocení knih
Tak nakonec to trvalo ,,trochu" déle než jsem čekala. Myslím tím o téhle knize napsat i když je to poměrně dlouho co jsem jí přečetla. Vlastně teď dočítám už druhou knížku co jsem přečetla od té doby.


Christine trpí vzácnou formou amnézie, kdy si vždy pamatuje jen to, co jí kdo řekne v ten určitý den, ale jakmile usne, ráno se probudí zase bez vzpomínek. Kniha začíná tak, že se probudí v posteli pro ní s neznámým mužem. Myslí si o sobě že jí je sotva přes dvacet když náhle zjistí, že se nepoznává v zrcadle. Od toho muže se dozví o tom že je její manžel i o její nemoci. Kniha je rozdělena na tři části. Ze začátku se musí Christine spoléhat jen na svého manžela Billa, i když náhle zjistí, že se za jeho zády scházela s mladým psychologem, a že si sama nepřála, aby Ben o její léčbě věděl. Postupem času začne vyvstávat stále více a více otázek hlavně s příchodem Chrisitnina deníku, ze kterého se skládá celá druhá část knihy, a ve kterém se dozvídáme o Christinině minulosti. Christine je jasné, že jí Ben lže a to v mnoha věcech. Kniha se mi opravdu líbila. Jste prakticky stejně jako Christine naprosto bezbranný a vaše podezření se mění s každou stranou. Nejzáživnější pro mě byla poslední část knihy, kdy jsem vyloženě otáčela stránky rychlostí blesku v očekávání jak to všechno vlastně skončí.


Film jsem zatím neviděla a jsem si jistá, že ve mně nezanechá takový pocit jako kniha, ale i přesto se na něj moc těšim už jenom kvůli těm hercům. :D



Jen mě tam překvapilo, že podle traileru si v tom filmu Christine vedla deník na kameru, zatímco v knize si ho psala. Zajímalo by mě jak to tam pak udělají, protože v jedné části je docela důležité aby byl deník fakt že hmotný.



Stíny hranic-Kapitola 4. To ty za to můžeš!

15. listopadu 2014 v 20:19 | Lia |  Stíny hranic
Nejspíš už musíte nade mnou kroutit hlavou proč furt přidávám jen tohle. Já sem ale jen ráda, protože je to jen otázkou času co se zaseknu. Doufám že se to aspoň někomu líbí. :D


Beze slov jsem na ní hleděla. Na hrdle jsem stále cítila ruce její matky. Její nehty nořící se mi do tenké kůže na tolik, že jsem měla pocit, že dřív než mě uškrtí, mi probodne tepnu. Dotkla jsem se krku jako bych se chtěla ujistit, že její ruce jsou už opravdu pryč. Jako by ta mrtvola vedle neměla se mnou nic společného. Kdybych necítila na jazyku kovovou pachuť krve, nejspíš bych si myslela, že to byl jen sen. Že jsem bůhví proč omdlel,a a měla jsem tu strašnou noční můru. Pak bych o ní řekla Idě, a ta by jen protočila oči v sloup jako vždy a zasmála se. Rozhodně by na mě nehleděla tak jako teď. Vyskočila jsem na nohy. Musela jsem z místnosti. Pryč od jejího pohledu. Jako by se Ida konečně probrala. Stále ale neměla k tomu promluvit. Došla po čtyřech k tělu té šílené ženy. Otočila jsem se, a zamířila do koupelny. Odhodlaně jsem pustila vodu, jen abych přehlušila to nekonečné ticho. Vyhrnula jsem si zkrvavený rukáv, a zkontrolovala si svou ránu. Bolelo to jako čert, ale čekala jsem, že to bude horší. Nebyl to čistý řez jako od nože. Spíše kostrbatý pokus o to mě zranit. Bylo to více méně škrábnutí, jen na začátku, jak se nůžky probořily do masa, byla rána trochu horší, ale ne natolik aby se musela šít. Nekompromisně jsem strčila paži pod proud vody a sledovala, jak narůžovělá voda mizí v odpadu. Jak jsem předpokládala, ráda přestala velmi brzy krvácet.


Začala jsem otevírat zásuvky. Vodu jsme nechala puštěnou, možná proto, abych neslyšela Idino vzlykání. Nemohla jsem si dovolit na to myslet. Věděla jsem, že kdybych nechala trochu větší průchod citům, zhroutila bych se. V duchu jsem zavískla, když jsem konečně objevila lékárničku. Vytáhla jsem dezinfekci, a postříkala si jí ránu, která se ihned zbarvila do červena, tentokrát ale ne vinou krve. Kousla jsem se do rtu, abych nesykla. Přiložila jsem na ránu tampon a celé to převázala obvazem. Jen pro jistotu. Až teď jsem se odhodlala podívat do zrcadla. Bylo to všude. Krev. Bohužel ne má. Byla hustá a byla všude. Na obličeji, oblečení, ve vlasech. Ponořila jsem ruce pod vodu a začala si usilovně drhnout obličej. Musela jsem se zbavit všeho, co by mi jen mohlo připomenout, že se to opravdu stalo. Že jsem zabila. V sebeobraně, ale přece. Vedle se mi válela mrtvola matky mé nejlepší kamarádky, a já vůbec nevěděla co dělat. Dech se mi začal zrychlovat na znamení toho, že začínám hysterčit. V duchu jsem se okřikla. Na to teď není čas. Hysterči až nebudeš chodícím důkazem toho, že za tu mrtvolu můžeš ty. Hlavou se mi myšlenky míhaly rychlostí padající hvězdy. Co když mě Ida udá na policii? Ale ne to by neudělala. Ale co když ano? Právě jsem jí před očima zabila matku a ať už byla sebevíc šílená, byla to její matka. Který normální člověk by snesl být po něčem takovém v jedné místnosti s vrahem a nic neudělat, prostě se s tím smířit?


Vydrhla jsem, co jsem mohla, dokonce se mi podařilo dostat z látky i většinu skvrn, jen ta nejhorší na levém boku mi zůstala. Vypnula jsem vodu, a pomalým krokem došla do obýváku v očekávání, co spatřím. Ida k sobě tiskla svou matku takovou silou, jako by jí chtěla přijmout do sebe. Překvapivě neplakala. Na to byla až v moc velkém šoku.
"Ne to ne. Mami prosím. Ne to ne." šeptala stále dokola jako modlitbu.
"Ido?" upozornila jsem na sebe opatrně. Prudce ke mně otočila hlavu. V té chvíli vypadala jako zvíře, co se ocitlo v pasti. Udělala jsem k ní krok.
"Nepřibližuj se." Popadla tělo za krk, a začala ho táhnout na druhou stranu místnosti. Oči jí přeskakovaly z předmětu na předmět. Dokázala jsem si představit, co teď probíhá v její hlavě. Naprostý chaos. Mysl snažící se pobrat nepobratelné.

"Ido já tě prosím." řekla jsem a udělala k ní dalších pár kroků. Oči se jí rozšířily ještě víc, když narazila na stěnu. Přitáhla k sobě mrtvou matku jako hadrovou panenku.
"Půjdu ti sbalit. Odcházíme." řekla jsem nakonec rozhodně, a odešla do jejího pokoje. Mohla jsem jen doufat, že je v dostatečném šoku, aby neutekla. Už tak jsem měla problémů až nad hlavu. Pousmála jsem se. Takhle to teď bude? Vraždy budou jen další položkou na mém nekonečném seznamu, co ještě musím vyřídit? Vytáhla jsem tašku ze dna skříně, a začala do ní házet věci, co mi přišly pod ruku. V hlavě se mi rodil šílený plán. Cítila jsem se, jako nějaký psychopat ze seriálu. Co se to se mnou jen děje? Přesunula jsem se s taškou do obýváko-kuchyně, a přidala nějaké jídlo a věci co by se mohli hodit včetně lékárničky, kterou jsem čapla v koupelně. Ida mezitím stále svírala svou matku jako dítě, sledovala nějaký neviditelný bod na protější zdi, a houpala sebou ze strany na stranu. Decentně jsem jí strčila tašku pod nos. Ani ke mně nezvedla pohled.


"Můžeš prosím vzít všechny své a matčiny peníze? Nevím kde je má." Zastavila se, a pomalu ke mně otočila hlavu s výrazem, jestli si dělám srandu. Mírně jsem pozvedla koutky. Sakra vždyť jsem to stále já. No tak Ido. Křečovitě si ode mě převzala tašku a já si oddychla. Zvedla se, a jako robot šla dělat to, čím jsem jí pověřila. Plná úzkosti jsem jí sledovala. Pohled se stočil k té, která celé tohle zavinila. Nejradši bych jí zakřičela do tváře, ale nic by se tím nezměnilo. Neměla jsem žádnou praxi s uklízení mrtvol. Bohužel jsem se nenarodila v mafiánské rodině, kde by to bylo na denním pořádku. Pohřbít jí je blbost. Při myšlence jak jí neseme městem až do lesa, za námi krvavá stopa, byla leda tak úsměvná. Ale co jiného? Ten šílený nápad jsem zaháněla jako otravný hmyz, ale i přesto se vždycky vrátil, a každou přibývající minutou se mi zdál stále logičtější a logičtější. Nebylo jiné východisko. Všimla jsem si, že Ida stojí už ve dveřích. Přistoupila jsem k ní, a chytila jí za ruku. Neucukla. Vlastně na mě nijak nezareagovala.

"Pojď, musím tě umýt." řekla jsem, snažíc se o úsměv. Zavedla jsem jí do koupelny, a mokrým ručníkem jí začala krev omývat z rukou, obličeje a vlasů. Nebyla na tom tak hrozně jako já. Bože, co jsem jí to jen provedla? Když vypadala zase jako ze škatulky, řekla jsem jí, ať jde ven i s taškou, a počká na mě. Několikrát přikývla. Koutky jí zacukaly, a tvář zrudla. V jedné chvíli byla jako rozbitá hračka, a v té další se rozbrečela a skončila v mé náruči. Přesně tak, jako nedávno já, když jsem se dozvěděla o smrti svých rodičů. Beze slov útěchy jsem jí hladila po vlasech, a nechala jí se vybrečet. Jak bych jí zrovna já mohla utěšovat?

Když už byla více méně schopná ujít metr bez toho, aby se jí z očí řinuly slzy, poslala jsem jí opět ven, že všechno zařídím. Dívala se na mě s plnou důvěrou, že všechno urovnám. Jako by zapomněla, co jsem provedla. Možná že chtěla zapomenout. Když odcházela z bytu, ani jednou se neotočila ke své matce, které se ještě před chvílí nechtěla vzdát za žádnou cenu. Jakmile se za ní zacvakly dveře, povzdychla jsem si. Teď nebo nikdy. Vyndala jsem z lednice láhev čisté vodky, a rozlila jí po těle. Ještě že byl byt tak malý. Trochu jsem cákla i do Idina pokoje, na lůžko její matky v obýváku, ale především na tělo. Odcházela jsem z bytu, a nechávala za sebou cestu z vodky. Otevřela jsem dveře, a vylila poslední zbytky. Láhev jsem rozbila a hodila do koše. Vzala jsem zápalky, co ležely na komodě, a šla ke dveřím. Vytáhla jsem sirku, a přiložila jí ke škrtátku. Nemohla jsem se. Neměla jsem na to. Zadržela jsem dech a škrtla. Sirka zasyčela a rozzářila se jasným plamenem. Chvíli jsme do něj fascinovaně hleděla. Upustila jsem ho zrovna ve chvíli, kdy mi málem spálil prsty. Jakmile se dotkl ze mě, zdi ozářilo oranžové světlo.

Stíny hranic-Kapitola 3. Volání o pomoc

13. listopadu 2014 v 20:32 | Lia |  Stíny hranic
"Ido?! O čem to sakra mluvíš?!" snažila jsem se, si její slova poskládat v hlavě. Posouvala jsem je jako puzzle, které stále nechtělo dojít k závěru. Z mobilu se ozvala rána a Idino vykvíknutí.
"Ido otevři!" zaznělo z pozadí. "Pomoz mi prosím." stihla ještě říct, než mobil ohluchl.
"Ido? Ido jsi tam?" Naštvaně jsem mobil odhodila. Zatracené poruchy. Popadla jsem bundu, nazula si boty a vyběhla z bytu.

Ida nebydlela ode mě moc daleko. Zároveň ale ne blízko. Míjela jsem ulice jako šílená. Rozepnutá bunda za mnou vlála jako plášť, a lidé se za mnou otáčeli. V hlavě mi zněl Idin hlas. Nepozastavovala jsem se nad jejími slovy, byla by to jen ztráta času. Možná jsem si to měla nějak naplánovat, a ne se za ní prostě rozeběhnout. Děsila mě ale představa, co by se stalo, kdybych přiběhla pozdě. Snažila jsem se nevnímat své plíce, přímo žadonící o to, abych se aspoň na chvíli zastavila, a opřela se o jeden ze stromů, jemiž byla lemována cesta. Brzy mě začalo bodat v boku. Nebyla jsem zvyklá běhat. Chytila jsem se za něj, jako by mi na něj vyvíjený tlak mohl nějak ulevit. Podvědomě jsem se zastavila, a zachytila se o strom. V té chvíli jsem měla v hlavě prázdno. Jediná důležitá věc pro mě byl kyslík. Zběsile jsem se snažila popadnout dech, nevšímajíc si lidí kolem, kteří na mě házeli kradmé pohledy. Nemohla jsem si dovolit pustit si k sobě jejich myšlenky. Musím se dostat k Idě. Už jsem blízko. Odrazila jsem se dlaní od kůry, až se mi do kůže otiskla její struktura.

Kdybych věděla naprosto přesně, že tak daleko mé dovednosti ještě nedospěly, myslela bych si, že létám. Že tou rychlostí a naprostému zbavení všech smyslů země pod mýma nohama skutečně zmizela. Že to není jen má hloupá představa. Já ale zemi cítila. Hodně vzdáleně, ale cítila. Došlo mi, že se mi uvolňuje culík. Brzy gumička zmizela bůhví kde, a závoj hnědých vlasů se mi rozlil po zádech.
Ani nedokážu popsat, jaká úleva byla, když jsem spatřila dům, ve kterém Ida bydlí. Doběhla jsem ke dveřím, a podvědomě se natáhla po zvonku, načež jsem ruku zase stáhla. Pohled mi padl na zámek. Co bych udělala, kdyby mě mé vlastní já teď zklamalo? Kdybych v tom stresu nedokázala odemknout ani ty hloupé dveře. Co bych mohla udělat, až bych zaslechla Idin křik z okna a věděla, že jí nemohu pomoct. Že si mohu jen domýšlet, co zrovna teď zažívá. V zámku se ozvalo spokojené cvaknutí, a s ním se rozplynuly i všechny pochybné myšlenky. Nesmím si dovolit byť jen pomyslet na to, že bych neuspěla. Moc dobře jsem věděla, že jakmile začnu věřit, že jsem jen obyčejný člověk, mé schopnosti se uzamknou, a už se k nim nedostanu, a to bylo to poslední, co bych v téhle chvíli potřebovala.

Neobtěžovala jsem se se zavřením dveří. Každý můj krok do schodů doprovázelo sýpání, vycházející mi z hrdla. Divím se, že jsem nezakopla. Konečně jsem se ocitla před dveřmi jejich bytu. Zaměřila jsem do zámku poslední zbytky síly, která mi ještě zbyla, jako bych tím chtěla ztvrdit to, že jsem to opravdu dokázala. Po tváři se mi rozlil široký úsměv, když se dveře tichounce otevřely. Překvapilo mě, že v bytě je dokonalé ticho. Je snad po všem? Opatrně jsem překročila práh. Ticho narušoval pouze můj zrychlený dech. V téhle chvíli musel být hlasitější snad jen tlukot mého srdce. Už jsem si myslela, že je byt prázdný, když se jím rozlehla rána, a já se instinktivně přikrčila za zeď, jako kdybych to měla být já, kdo to schytá.

"Mami, omlouvám se, jau to bolí, mami prosím přestaň." zaslechla jsem z obýváku Idin plačtivý hlas. Vykoukla jsem ze svého úkrytu. Dveře Idina pokoje byly vyražené. Zděšeně jsem sledovala Idinu jindy klidnou matku, jak drží svou dceru za vlasy na temeni hlavy. Ida měla tvář celou rudou od pláče. Její matka vztáhla ruku, a vrazila jí takovou facku, až to s ní mrštilo na zem. V ruce jí zůstalo několik vlasů.
"Ty čarodějnice jedna! Pošpinit takhle naší rodinu a ještě se nechceš kát!" Věděla jsem, že Idina matka je křesťanka podle toho, co říkala Ida. Vzpomněla jsem si na to, jak vždycky protáčela oči, když mi vyprávěla, jak po večerech musí společně s ní předčítat z Bible. Ten výjev přede mnou vypadal spíš ale jak z Kladiva na čarodějnice.
"Matko, prosím." Ida se skulila do klubíčka. Došlo mi až moc pozdě, že jsem vylezla ze svého úkrytu. Ida ke mně otočila pohled, když se napřažená ruka její matky zastavila v pohybu. V očích se jí vystřídala úleva i děs.

"To ty za to můžeš." Její matka na mě namířila prstem. Druhou rukou zašátrala v šuplíku, a k mému zděšení z něj vytáhla dlouhé, špičaté nůžky. Dala jsem ruce před sebe.
"Prosím. Uklidněte se a položte to." opakovala jsem dokola rozechvělým hlasem fráze, kterými se snaží ve filmech policisté uklidnit lidi, kteří mají zrovna v ruce zbraň.
"Neříkej mi, co mám dělat! Moc dobře vím, co jsi zač, a nenechám se tvými jedovatými slovy otrávit stejně jako Ida. Vsadím se, že za to může ta vaše proklatá výtvarkářka ze základky." V očích jí plápolaly plameny šílenství, a hlas jí přeskakoval z tichého do ječivého. Neodpověděla jsem. Nedokázala jsem pohled odtrhnout od těch nůžek.
"Já vás prosím…"
"Ty mě nemáš co prosit. Ukončíme to tady a teď. Nedovolím, aby má dcera byla nějaká pekelná děvka." Zařvala hystericky, a vrhla se proti mně. Podařilo se mi vyhnout, a díky tomu se rozeběhnout k Idě. Pomohla jsem jí vstát. Její matka se ke mně otočila jako rozzuřený býk. Ida se přede mě postavila.
"Mami prosím přestaň. Jen se na chvíli poslouchej. My nejsme čarodějnice. Mami prosím." Jako by na chvíli zaváhala. Ten záblesk zmizel ale tak rychle, že jsem pochybovala, že tam kdy vůbec byl. Udělala k nám několik kroků. Ida ani o krok neucouvla. Nejspíš v hlouby duše doufala, že jí neublíží. Přesto se ale třásla. Došla až k ní, a podívala se jí do očí. Na tváři se jí rozlil srdečný úsměv, a já si oddychla.

"Nemusíš se bát, Ido. Brzy bude po všem a ty budeš zas volná, do té doby…" chytila jí za ramena a smýkla s ní o zeď tak silně, že ztratila vědomí. Pohlédla jsem do její šílené tváře. Ohnala se po mně nůžkami. Tentokrát jsem nebyla tak rychlá. Zakřičela jsem bolestí, a chytla se za ruku. Při tom jsem ztratila rovnováhu a spadla na zem. Tyčila se nade mnou jako posel smrti, z nůžek jí odkapávala krev. Má krev. Jako na zavolanou se nejspíš poprvé a naposledy v tomto souboji ozvalo mé vnitřní já. Nůžky jí vyskočily z ruky a zabodly se do zdi.
"Já to věděla!" zařvala a vrhla se proti mně. Kryla jsem si hlavu, když mi uštědřovala jednu ránu za druhou.
"Lhářko, lhářko, lhářko!" křičela stále dokola a já čekala, kdy to konečně skončí. Přišpendlila mě k podlaze, a chytila kolem krku. Zaryla jsem jí nehty do kůže na rukou, když se můj přísun vzduchu snížil na minimum. Ztrácela jsem se v těch zvrácených očích. Ona mě zabije. Věděla jsem to. Zemřeli mí rodiče a teď zemřu já, a jestli měla Ida štěstí, zemřela i ona. Začalo se mi zatmívat před očima. Usmívala se. Ta kráva se usmívala. Rozlila se ve mně zlost. Nemohla jsem jí udělat tu radost. Hleděla jsem na ní tak prudce, a nevědomky se zaměřila na vlákna. Byla všude kolem ní. Snažila jsem se aspoň jedno zachytit, ale každou vteřinou to bylo těžší a těžší. A pak se to najednou podařilo. Zaryla jsem se do něj celou svou myslí s tím, že ho už nikdy nepustím. Začalo mi pukat v hlavě. Její pohasínající úsměv mě ještě více podpořil. Místo ale, aby povolila, ještě více stiskla můj krk, až jsem měla pocit, že mi utrhne hlavu. Vlákno mi téměř proklouzlo mezi prsty. Na poslední chvíli jsme ho chytila. Tohle musím dokončit. I když bych přitom měla zemřít. Pomalu jsem ztrácela vědomí, když mi na tvář dopadlo něco studeného. Prudce jsem otevřela oči. Ruce na mém krku povolily, ale já se nesnažila je odstrčit. Soustředila jsem se jen na ten pramínek krve řinoucí se z jejích úst. Začala kašlat, a vychrstla na mě další dávku sražené krve. Málem jsem s tím přestala, když jsem viděla jak je vyděšená, pak jsem si ale vzpomněla na to, že to byla ještě před chvílí ona, kdo se mě pokusil zabít.

Její kašlání nemělo konce. Svalila se na mě, lapajíc po dechu. Místo vzduchu nacházela ale jen svou vlastní krev. A najednou přestala. Většina vláken se vypařila, zůstalo jich jen pár. Zmizela z nich barva, a jako kouř se svinuly k podlaze. Připomínala loutku, nad kterou někdo ztratil kontrolu. Strnula jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co jsem to právě udělala. Znechuceně jsem od sebe odstrčila její mrtvolu. U pusy se jí utvořilo několik růžových bublinek. Odvrátila jsem od ní zrak. Došlo mi, že mě celou dobu pozoruje pár hnědých očí. Podívala jsem se přímo na ní. Byla jako socha, iluzi narušovalo jen její zběsilé dýchání.


The Librarians

12. listopadu 2014 v 17:20 | Lia |  Filmy a seriály
Sedmého prosince by měl mít premiéru nový seriál The Librarians na motivy filmů o Flynnu Carsenovi. Trochu mi to připomíná Skladiště 13, i když to jsem moc ráda neměla. Ale Flynn je fajn tak se na to kouknu a uvidim. :)




Stíny hranic- Kapitola 2. Havran a krematoria

12. listopadu 2014 v 15:43 | Lia |  Stíny hranic
Chvíli jsem na ní nepřítomně hleděla, než mi došel význam jejích slov. Zaslechla jsem zalapání po dechu z místa, kde seděla Hel.

"Cože?" vydala jsem ze sebe konečně nějakou reakci. Na doktorce bylo vidět, že to není poprvé, co to někomu oznamovala. I přesto za tou maskou byl soucit věnovaný mně. Ale oni přece nemůžou být mrtví. Jistě si je jen spletli s někým jiným. Pokud byla ta havárie opravdu taková, jak se o ní stále mluví, muselo tam být mnohem více mrtvých. Jak můžou vědět, že mí rodiče teď nejsou v nějaké jiné nemocnici? Zranění ale v pořádku.

"Je mi to moc líto slečno Svobodová."
"Ale…oni nemůžou být mrtví. Chci říct…já jsem naživu, a bylo tam tolik zraněných a takový chaos…jak můžete vědět, že to jsou oni, kteří jsou mrtví." Hlas se mi při každém slovu zadrhával v hrdle a já musela často dělat pomlky. Byla jsem takhle blízko k naprostému zhroucení, a ještě blíž k převezení na psychiatrii.
"O to právě jde. Jejich těla jsou v márnici. Potřebujeme aby, jste je identifikovala." Zbledla jsem snad ještě víc. Ne kvůli tomu, že bych snad potvrdila doktorčina slova, ale při pocitu té chladné budovy s šuplíky, z nichž každý obsahuje tělo, mi bylo mdlo.

"Omluvte mě." Stihla jsem ještě říct, vyskočila z postele, a zmizela ve dveřích spojených s pokojem do malé koupelny. Zabouchla jsem za sebou, padla na kolena, a právě včas ocenila, že je záchod tak blízko. Když bylo po všem, ještě nějakou dobu jsem zůstala skloněná, ruce ve vlasech aby se nezašpinily, oči pevně zavřené. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než mi došlo, že na mě někdo klepe.

"Jste v pořádku?" zazněl z venku hlas doktorky. Přikývla jsem a vzápětí mi došlo, že mě nevidí.
"Nic mi není."
"Přijdu za vámi později." řekla ještě na rozloučenou a zmizela. Zvedla jsem se, a znechuceně se podívala do zrcadla. Začala jsem si zběsile vyplachovat pusu. Kartáček jsem tu neměla, takže tohle muselo stačit. Zoufale jsem si prohrábla vlasy, a podívala se na ten přízrak, co se na mě díval ze zrcadla.


"Anno?" ozval se zpoza dveří Helin hlas. Neodpověděla jsem.
"Je mi moc líto co jsem řekla, kdybych věděla…prosím otevři." Neměla jsem sebemenší chuť otevřít. Nejradši bych navždy zůstala v této malé místnosti, jestli se tomu tak dalo říkat. Bílé kachličky, jednoduchý sprchový kout s igelitovým závěsem, záchod, se kterým jsem měla už tu čest a umyvadlo. Vše bylo naskládáno tak těsně u sebe, že stačilo udělat krok, a přemístil jste se od jedné věci k té druhé, aniž by, jste se od té první nějak vzdálil.
"Tak jdu dovnitř sama." V hlavě se mi přehrálo, jak její prsty obemkly kliku. Právě včas jsem vyslala směrem k zámku část svého vědomí. Zaplavil mě pocit bezpečí, když se západka se cvaknutím otočila, a znemožnila tak Hel aby vešla dovnitř. Opřela jsem se dlaněmi o umyvadlo, a sledovala svůj odraz.

"Ale no tak, Anno, otevři. Tohle ti nijak nepomůže. Nemůžeš tam být zavřená navždy. Dřív nebo později budeš muset stejně vylézt." přesvědčovala mě dál, a já věděla, že má pravdu.
"Nech jí být. Až bude chtít, tak vyleze." zaslechla jsem tichý Moničin hlas. Dál už jsem neslyšela, co jí na to Hel odpověděla, jen to, že její hlas nabral na takové intenzitě, že se mi v hlavě proměnil v jeden velký řev. Chytila jsem se pevně za hlavu. Jakoby ten hlas nebyl jeden, ale bylo jich tisíc. Slyšela jsem svištění pneumatik, matčin řev, vzdálené křičení lidí, troubení aut…Tolik rozdílných zvuků na jednu mysl.


"Zmlkni!" zakřičela jsem. Spolu s mým hlasem zaznělo protestující rupnutí a já věděla, že jsem selhala. Nora by na mě nebyla pyšná. Ale konečně bylo ticho. Pomalu jsme zvedla hlavu k zrcadlu. Bylo prasklé, ale ne tak, jako kdyby do něj někdo udeřil. Bylo rozetnuté napříč čistým řezem, jako kdyby puklo sama. Do jisté míry vlastně ano. Žádné drobné, pavučinkové praskliny, jen čistá práce. Aspoň něco se změnilo. Z plochy zrcadla na mě zíral ten samý duch, jen jeho tvář byla tentokrát v polovině podivně zešikmená. Udělala jsem krok dozadu a opřela se o kachličky.

"Anno co se stalo?" Odpíchla jsem se od zdi, odemkla a otevřela dveře. Cukla s sebou. Nejspíš jí moje náhlá změna názoru vylekala. Protáhla jsem se kolem ní, nedělajíc si starosti, že uvidí to zrcadlo. Zalezla jsem do postele, jako by byla územím, kam můžu jenom já, a kde jsem v bezpečí. Přitáhla jsem si peřinu až k bradě, otočila se na bok, a snažila se usnout i když byl den, a já nebyla ani trochu unavená. Přála jsem si jediné. Usnout, a zapomenout že se poslední dva dny vůbec odehrály.


Ten den jsem s Hel už nepromluvila. V poledne jí propustili, a na večer zas mě se slovy, ať přijdu co nejdřív na identifikaci, a za dva týdny na vytažení stehů. Vybelhala jsem se z nemocnice, a zamířila domů. Jako by byly mé city potom, co se stalo v nemocnici ochrnuté. Nějakým zázrakem jsem nakonec domů došla. Zabouchla jsem za sebou dveře, a opřela se o ně zády. Byt byl tichý. Vše bylo na svém místě, přesně tak jak jsme to před dvěma dny tady zanechali. Udělalo se mi znovu nevolno. Nedokázala jsem si představit, že tu budu sama. Škola bylo teď to poslední, na co jsem myslela. Ještě že byly podzimní prázdniny. Vešla jsem do svého pokoje, a sebrala ze stolu mobil. Namačkala jsem číslo a čekala.

"Anno?" ozval se z druhé strany Idin hlas. Na chvíli jsem strnula, než jsem se odhodlala promluvit.
"Anne jsi v pořádku?" zeptala se naléhavě Ida.
"Můžeš prosím přijít?" zašeptala jsem a překvapeně si uvědomila, že začínám natahovat.
"Anno počkej, ztrácíš se mi, co se stalo?" Její hlas začal přeskakovat, jako na špatné nahrávce.
"Prosím přijď." Požádala jsem jí plačtivě, ale její odpověď jsem už nezaslechla, protože mobil ohluchnul úplně. Zkoušela jsem ho zapnout, ale nic se nestalo. Hodila jsem s ní o postel a svalila se k zemi. Docela jsem si i přála, abych se už konečně rozbrečela, ale slzy stále nepřicházely. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, když mě z mého rozjímání vytrhl známý hlas. Vycházel z venku. Myslela jsem si, že se mi to jen zdá, ale když jsem vyhlédla z okna, na ulici opravdu stála Ida. Hodila jsem jí klíče. Za chvíli jsem už slyšela rychlé kroky na schodech a klíč v zámku. Dychtivě jsem přiběhla ke dveřím. Ida nejspíš vyběhla v tom, co měla zrovna na sobě. Přes pestrobarevné tričko měla přehozenou bundu, se zapínáním se neobtěžovala. Červenohnědé vlasy měla napůl spletené, zbytek jí poletoval kolem hlavy. Zběsile oddechovala.


"Anno, jsi v pořádku? Nemohla jsem tě nikde sehnat. Jsou toho plné zprávy." Nakrčila jsem obočí.
"Čeho?" Bez ptaní vešla do bytu a zapnula televizi. Zrovna běžely zprávy. Zdálo se, že v nich probírají stále to samé. Velké nehody, zdánlivě bez příčiny.
"Říkala jsi mi, že dneska někam jedeš s rodiči. Měla jsem hrozný strach, že se ti něco stalo." Rozhlédla se, jakoby jí až teď došlo, že tu jsme sami.
"Jsou v práci?" Všechno kolem se mi rozmazalo a já jsem začala škytat. Sesunula jsem se k zemi, a Ida mě k sobě přitiskla. Na nic se neptala. Nevím, co si vlastně myslela, nestihla jsem jí to vysvětlit, neměla jsem na to sílu a myslím, že to chápala. Přece jen, kolikrát jsem byla já na jejím místě.

Zastavila jsem se u dveří. Stála jsem na prahu, v bezpečí, mezi dvěma rozhodnutími. Byla tu zima. Nevím, jak jsem si to tu představovala, ale rozklad jsem necítila. Spíš jen všudypřítomnou čistotu a dezinfekci. V místnosti přede mnou byla dvě kovová lůžka, přikrytá bílým prostěradlem. Přistoupila k nim soudní lékařka. Mohlo, jí být tak třicet. Měla zrzavé vlasy svázané do drdolů, a bílý plášť přes civilní oblečení. U zdi stál policajt. Oba se mi jistě představili, ale ani za boha jsem si nemohla vzpomenout. Zrzka se na mě podívala.


"Můžeme?" zeptala se. Zbrkle jsem přikývla, jako bych tím chtěla přesvědčit i samu sebe. Nadzvedla prostěradlo a já pomalu přistoupila. Zastavila jsem se pár kroků od nich. Jako by všechny slzy byly prolité už včera. Jako kdyby mi jich více nezbylo. Nikdy jsem příliš neplakala. Teď jsem ale nemohla. Jen jsem se na ně dívala.

"Jsou to oni?" zeptal se policajt opatrně, i když jistě už byl ze mě celý na nervy. Bůh ví, jak dlouho jsem tam vlastně stála. Stiskla jsem rty k sobě a přikývla. Soudní lékařka a policajt si vyměnili téměř nepostřehnutelný pohled, těsně předtím než je zase zakryla. Brala jsem to jako propustku. Rychlým krokem jsem vyšla z místnosti. Musela jsem odtamtud pryč. Chtěla jsem si je pamatovat takový, jací byli, ne jako ledové schránky, nahé na stole zakryté jen bílou látkou. Před odchodem jsem musela vyplnit ještě nějaké papíry, a pak jsem to konečně všechno mohla nechat za sebou.


Prošla jsem kolem krematoria, které sousedilo s márnicí. Pohřeb, padlo mi na mysl. To slovo bylo pro mě stejně nepředstavitelné jako ty těla na stole. Když mi bylo asi tak patnáct, měla jsem do sebemenších detailů vymyšlený svůj pohřeb. Z jakého dřeva by byla má rakev, jaká hudba by hrála. Lidé truchlící nad mým tělem, jakoby spícím. Ale teď? Když jsem se jako malá mamce oznámila, že chci rakev, zasmála se a řekla, že bych měla začít šetřit. Být spálen vyšlo mnohem levněji. Přišlo mi to jako cirkus. Pohřeb. Vyhnala jsem to z hlavy. Kam teďka jen půjdu. Z představy, že bych se vrátila do toho prázdného bytu, se mi obracel žaludek. Zvedl se vítr, a vznesl tak do vzduchu pár listů. Prošla jsem kolem vitríny a zastavila. Pomalu jsem se vrátila. Četla jsem ty slova stále dokola.

Přijď ke mně.
Zuřivě jsem přejela po vitríně rukávem a šla dál. Ta věta mi ale stále rezonovala v mysli. Byla dotěrná stejně jako komár. Zavřela jsem pevně oči, v očekávání z toho co bude u další vitríny, když jsem kolem ní procházela. Věděla jsem ale, jak její vzkazy fungují.

Přijď ke mně. Přijď ke mně. Přijď ke mně. Přijď ke mně.
Stále dokola a dokola ta samá věta. Bylo mi jasné, že mě k sobě dříve nebo později dostane. I kdyby měla donutit všechny lidi na ulici opakovat tu zpropadenou větu. Bylo to teprve pár dní, co jsme se pohádali. Snad si nemyslí, že tak brzy potom si to k ní nakráčím. Ozvalo se zakrákání. Pomalu jsem se otočila. Jak jsem předpokládala. O pár metrů dál ode mě seděl na větvi stromu havran. Pozoroval mě inteligentním pohledem, v očích nevyřčená výzva. Je to docela klišé, nemyslíte? Havran. To poslední o co jsem ale stála, bylo na sebe přitáhnout pozornost tím, že začnou kolem mě létat hejna jako v Ptácích od Hitchococka. Povzdechla jsem si, a hodila po černém poslovi pohledem. Kdyby mohl, jistě by se ušklíbl.


Ani jsem nestihla zaklepat, když otevřela dveře. Prameny temně hnědých vlasů, protkaných stříbrem se jí uvolnily z drdolu, a poletovaly jí kolem hlavy. Upřela na mě svůj znepokojivý modrofialový pohled. Nora Carterová. Moje bývalá učitelka výtvarky.

"No že ti to trvalo." zabrblala a vrátila se do bytu. Zavřela jsem za ní dveře a zůstala stát. Byl podzim, takže celý byt byl provoněn sušenými bylinkami. Na komodě bublala voda v rychlovarné konvici, která stejně jako vždy nebyla zapojená v zásuvce. Odložila jsem si tašku na zem, a založila si ruce na prsou, snad abych mezi mě a její slova nastavila aspoň nějakou bariéru, byť je sebevíc k ničemu. Otočila se ke mně. "Co tam tak stojíš? Sedni si." řekla, a pokynula ke křeslu, kam si normálně sedávám. Nehodlala jsem jí to ulehčit. Stalo se až moc věcí, ne že by ona nějak pomohla k tomu, aby se vůbec staly.

"Co chceš?" zeptala jsem se, a přešlápla z nohy na nohu. Bylo mi nepříjemné se k ní tak chovat. Tolik mi pomohla. Nevím, co bych dělala, kdybych jí nikdy nepotkala. Kdybych chodila do jiné školy, nebo jí naopak na jinou přijali. Občas jsem si říkala, jestli to skutečně byla náhoda. Nadzvedla obočí.
"Co já chci? Myslela jsem, že to ty si budeš chtít promluvit." Stiskla jsem rty.
"Tys to věděla viď." Naklonila hlavu na stranu.
"Co myslíš?" Zakroutila jsem hlavou. Nemohla jsem to vyslovit nahlas.
"Když jsem tu byla naposled, vlastně si mi řekla, že všichni kolem mě zemřou. Že je to jen otázka času." dostala jsem skrze zaťaté zuby. Čekala jsem úsměv triumfu. Ona místo toho ale natrhala několik lístků máty z květináče, a hodila je do dvou hrnků.

"Je mi to líto,"
"Můžeš za to? Můžeš za to, že mí rodiče jsou mrtví?" vyslovila jsem otázku, kterou jsem si už dlouho obracela v hlavě. Překvapeně se ke mně otočila.
"Opravdu si myslíš, že bych zabila tolik lidí, jen aby se má slova vyplnila?" při svých slovech přimhouřila oči, až z nich zbyly jen dvě ametystové škvíry.
"To nevím." přiznala jsem se. Vrátila se zpátky k přípravě čaje.
"Máme před sebou těžkou dobu. To co jsi viděla, byl jen začátek. Zatím jsou takový jako my v bezpečí, ale nebude tomu na dlouho."
"Jak to můžeš vědět." Nora se zasmála.
"Ach Anno, ani netušíš, kolikrát jsem si podobnou situací prošla já. Znám myšlení lidí lépe než oni sami." Když jsem jí takhle viděla, začala jsem sama o sobě pochybovat, jestli opravdu dokážu odhadnout, kolik jí vlastně je.
I když jsem to nechtěla přiznat, Nořina slova se pomalu ale jistě vyplňovala. Elektřina selhávala čím dál víc. Auta nejezdila už vůbec. Mobily byly hodně poruchový, ale stále si jimi šlo zavolat, i když spojení nevydrželo nikdy moc dlouho. Bytem se rozlehla známá melodie. Rozeběhla jsem se do pokoje a chňapla po něm dřív, než přestal vyzvánět.

"Anno?" ozval se z druhého konce Idin hlas plný děsu.
"Ido co se stalo?" Chvíli bylo z druhého konce slyšet jen škytání a vzlyky.
"Ido uklidni se. Kde jsi?"
"Doma. Jsem zabarikádovaná v pokoji. Nevím, jak dlouho to vydrží." Dostala ze sebe a znovu se rozplakala.
"Ido co se děje? Mám za tebou přijít?"
"To máma…myslím, že mě chce zabít."

Stíny hranic-Prolog+Kapitola 1. Začátek konce

6. listopadu 2014 v 22:09 | Lia |  Stíny hranic

Na začátek docela nuda já vím, ale druhá kapitola by měla být už akčnější. Držte mi palce ať tohle už konečně dopíšu. :)

Anotace: Anna byla vždycky zvláštní. Když jí bylo čtrnáct, její učitelka si toho všimla a začala jí učit, jak splynout s okolím, dokud nenadejde správný čas, jak sama říkala. Co když se ale po pěti letech najednou začne celý moderní svět rozpadat, a Anně začne jít o život. Lidé vždycky hledají viníka. Přežijí jen ti kteří chtějí přežít. Ostatní se v prach obrátí.

Prolog

Ticho. Snové plutí jen za doprovodu tiše hučícího motoru. Dvojice hlasů v pozadí. Vznáším se. Vím, že bych se měla probudit, ale mé druhé já se ještě nechce vypořádávat s realitou. Drží se zuby nehty té hudby doznívající mi v uších. Hlasy vystřídá tichounký křik. Téměř nepostřehnutelný jako pískot myší, tolik nedůležitý oproti té hudbě. Rozeznám housle a violoncello. V hlavě se mi skládá celý orchestr, ale já vím, že tomu ještě něco chybí. Po tváři mě pohladí něco chladného. Dotek smrti, bleskne mi hlavou hlasem, který nepoznávám. Něco je špatně. Na tváři ucítím pálení. Mé druhé já se mě snaží udržet v tom klidném světě, ale už je pozdě. Hudba je pryč, a křik se přibližuje. Brzy mi zní v uších tak silně, že mám pocit, že mi prasknou všechny cévy v hlavě. Prudce otevřu oči. Vše kolem se točí. Jsem snad ještě ve snu? Pevně přimknu víčka k sobě, když mě po obličeji políbí střepy. Dojde mi, že ten křik patří matce. Jakoby svět byl jedna velká spirála, doprovázená jen vřískotem a svištěním pneumatik. Chci vykřiknout, ale zjišťuji, že nemůžu. Prudká rána mě přirazí ke sklu. Mé druhé já vycítí šanci a stáhne mě s sebou. Těsně předtím než se mou hlavou rozezní ta známá hudba, zaslechnu někde v dáli sirény.

Kapitola 1. Začátek konce

První věc, která mě přivítá, když začnu opět přicházet k sobě, je protivné zvonění v uších. Snažím se soustředit na něco jiného, ale zvuk stále nabývá na intenzitě, až přebije všechny nástroje v mé hlavě a existuje jen on. Mám chuť vykřiknout a probudit se z tohohle snu, ale jako bych měla rty přišité k sobě. Uvědomím si, že dlaně se mi opírají o zem, a já tak nějakým zázrakem jsem ve stojce. Síla zvonění se zvedne ještě víc, až připomíná spíše jekot.
"Vzbuď se!" udeří mě v hlavě hlas a já prudce otevřu oči a přerývavě se nadechnu, jako by vzduch byl to nejcennější na světě. Chvíli nevidím nic, než se zorientuji. Nebo se o to aspoň pokusím. Vše kolem je vzhůru nohama. Zvonění se díky bohu přesunulo do zadní části mé hlavy, a vystřídaly ho sirény a tisícovky hlasů. Každý z hlasů byl naprosto jiný. Bombardovaly mě ze všech stran, až jsem měla pocit, že mi snad rozmetají mozek na kusy. Uvědomila jsem si, že mezi tím abych byla rozmačkána, byl jen pás držící mě nad zemí a mé slabé ruce. Počkat, pás? Vzpomněla jsem si, že jsem jela autem s rodiči. Co se proboha stalo?
"Tady nikdo není!" zaslechla jsem mužský hlas nebezpečně blízko. Teď bych asi měla zakřičet. Hlas mě ale stále neposlouchal jako pokaždé v mých snech, a z hrdla mi vyšel jen přidušený pískot. Neměli šanci mě slyšet.
"Hej!" snažila jsem se zakřičet hlasitěji. Jakoby mi krkem projela žiletka. Rozkašlala jsem se. Došlo mi, že ta neviditelná síla opět spadá na má víčka. Ne! Musí vědět, že tu jsem. Nesmím usnout. Na to ale moje mysl nebrala ohledy.

"Bože, to se celý město snad zbláznilo?"
"Už se ví, co to způsobilo?"
"Ještě že nejsme jediná nemocnice v okolí. Málem nám nevyšly pokoje." Nemocnice? Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to. I tak mi ale nemohlo uniknout, že už nevisím hlavou dolů, ale ležím ve vodorovné poloze.
"Divím se, že ta holka ze čtyřky vůbec přežila. Jejich auto prý bylo na kusy. Ty lidi, co tam byli s ní, to odhodilo ven. Tomu chlapovi co řídil, prý vytekl mozek na zem."
"Nemusíš být až tak přesná." Začala jsem panikařit. Co se stalo? A tou holkou myslí mě?
"Přestaňte drbat, vezou nám další nehodu."
"Další? A kam je asi dáme?" No tak, probuď se, okřikla jsem sebe jako by to byl jen sen, který se rozplyne ve chvíli, kdy odlepím víčka od sebe. Brzy se začaly ozývat nejrůznější rozkazy na lidi tam venku, kterým jsem nerozuměla, nebo jím radši ani rozumět nechtěla. Nakonec jsem ale přece jen našla odvahu oči otevřít. Dívala jsem se do špinavě bílého stropu. V rozích místnosti povlávaly zpřetrhané pavučiny. Opatrně jsem se posadila, a ihned pocítila bolest na týle. Přejela jsem si po něm bříšky prstů. To jsou stehy? Vše v místnosti bylo bílé. Od stěn po povlečení na postelích. Vedle každé postele byl malý noční stolek, kam si může pacient odložit své osobní věci. Můj byl prázdný. Krom mé postele tu byly ještě další dvě, z toho jen jedna byl zabraná jakousi spící ženou. Něco mi ale říkalo, že podle toho rachotu venku nebude ta poslední volná příliš dlouho. Odhrnula jsem peřinu, a bosýma nohama si stoupla na ledovou podlahu. Nerozhodným krokem jsem došla ke dveřím, a obemknula prsty kliku, studenou stejně jako vše kolem. Nadechla jsem se, jakoby za těmi dveřmi bylo snad něco, co mi může ublížit. Prudce jsem je otevřela. Zaplavil mě chaos. Všude pobíhaly sestry, a záchranáři přivážející zraněné. Nikdo si mě nevšímal. Měli jiné starosti. Byla jsem tak dezorientovaná, že ani pohled na krev a zohyzděné obličeje ve mně neprobouzel příliš emocí. Zachytila jsem svůj odraz ve skle a zděsila se. Pleť jsem měla bílou jako duch, strašidelně kontrastující s vypouklýma očima podmalovanými černými kruhy. Hnědé vlasy mi visely kolem obličeje v chuchvalcích. Spolu s tím nepřítomným pohledem, a bílým nemocničním úborem jsem působila jako Samara z Kruhu. Odvrátila jsem od sebe zrak, a místo toho sledovala dění kolem s nadějí že snad někde zahlédnu své rodiče. Musí být na jiném pokoji. Chtěla jsem už se vydat je hledat, když mě zastavila nějaká sestra.
"Kam to jdete?" Několikrát jsem zamrkala očima.
"Měli mě sem přivézt s mými rodiči. Nevíte, kde bych je našla?" Snažila jsem se znít klidně, i když mi hlas stále přeskakoval. Napůl oka jsem sledovala příval nových pacientů za ramenem sestry.
"Musíte se vrátit na pokoj. Pak to vyřešíme." řekla, a doslova mě dostrkala zpátky do pokoje a zavřela dveře.


Když jsem se znovu probudila, za okny byla už tma. Jak jsem si myslela, poslední postel už měla svou majitelku.
"Vy jste tady taky kvůli té havárii že?" Otočila jsem hlavu. Ta žena co předtím spala, byla teď vzhůru a četla si knihu. Nestihla jsem přečíst název, protože ihned jakmile zaregistrovala, že jsem vzhůru, položila jí obálkou na peřinu. Podle té to vypadalo na červenou knihovnu. Lampička jí ozařovala obličej. Měla vlnité, blonďaté vlasy po ramena a zářivě zelené oči. Nejistě jsem na její otázku přikývla. Zjevně si oddychla, že už není jediná, která nespí. Zaklapla knížku a položila jí na stolek vedle své postele.
"Docela na nic zůstat tu zavřená. Dneska jsem měla mít pohovor a nakonec zkejsnu tady. Aspoň že jen na jednu noc. Mimochodem já sem Hel." Pozvedla jsem koutky.
"Anna." řekla jsem jí na oplátku své jméno.
"Dost by mě zajímalo, co se stalo. Tolik obrovských nehod najednou…" řekla teatrálním tónem nejspíš, aby si tak získala mou pozornost, a otevřela svou knihu na místě, kde skončila.
"Ti lidi byli z různých nehod? Myslela jsem, že to všechno spolu souvisí." Hel pozvedla koutek jako lovec, když nažene zvíře do své pasti. Odhodila knížku, kterou nejspíš ani neměla v plánu číst a otočila se ke mně. Světlo z lampy se jí odráželo v očích, a utvářelo dojem, že jsou jasné jako smaragdy.
"Prý se na různých místech ve městě stalo několik velkých nehod, na první pohled spolu nesouvisejících. Většinou autonehody, ale prý i jeden požár." Hrklo ve mně, když jsem si vzpomněla na muže z předešlého dne s popálenou tváří. Hel to navíc líčila tak, jako by to byla nějaká fantastická věc. Poposedla jsem si.
"To je...zajímavé," odpověděla jsem jí. Podívala jsem se na hodiny, podle kterých byly dvě v noci.
"Neřídila bych se jich být tebou. Už dvě hodiny nefungují," hlesla Hel, aniž by odtrhla pohled od displeje mobilu. Zvedla ho do výšky.
"Neříkej mi, že tu není signál." zaskuhrala spíše pro sebe, a dál s ním ve vzduchu mávala. Nakonec vstala z postele, a začala přecházet po pokoji, s mobilem zdviženým ve výšce. Divím se, že ta spící ženská se ještě neprobrala. Hel svraštila obočí, a několikrát do mobilu bouchla dlaní.
"To si děláš srandu." řekla už o trochu hlasitěji, a hodila mobil na postel.
"Křáp jeden," hlesla ještě. Snažila jsem se vyhýbat jejímu pohledu. Nerada bych, aby nějak svůj hněv přenesla na mě. Přetočila jsem se na bok a zavřela oči.


Seděla jsem opřená o zeď, a sledovala pavouka soukající si svou síť v rohu místnosti. Kéž bych tomu chudáčkovi mohla říct, že mu jí stejně zničí dřív, než jí stihne dokončit. Z mého rozjímání mě vyrušilo zaťukání na dveře. Dovnitř vplula mladá sestra a začala nám rozdávat snídani.
"Můžu se vás na něco zeptat?" zeptala jsem se jí, když dávalo jídlo mně. Usmála se.
"Samozřejmě." Polkla jsem, a v hlavě si snažila vybavit slova, která jsem si celou noc připravovala.
"V tom autě, ve kterém jsme nabourali, jsem seděla ještě se svými rodiči. Jmenují se Svobodovi. Nevíte, kde bych je našla?" Sestře zmizel úsměv ze rtů. Několikrát přejela úzkostným pohledem mě a mé dvě spolubydlící.
"Počkejte chvíli, někoho za vámi pošlu." Ujistila mě nakonec, a se znepokojivým výrazem odešla pryč.
"To snad umřeli nebo co?" řekla se smíchem Hel, a tím ještě zvýšila můj strach. Když si všimla jak se tvářím, konejšivě se usmála.
"Ale Anno no tak. Jistě leží na některém pokoji, nemáš se čeho bát." Ještě jednou po mě loupla zelenýma očima, které na denním světle už vůbec nevypadaly tak strašidelně a tajemně, a dál se věnovala své knize s dvěma milenci v dobových šatech na přední straně. Spící dívka, která se mi představila, jako Monika lehce pozvedla koutky, ale její pohled nebyl tak bezproblémový a klidný jako ten Helenin, jak jsem zjistila, že je celé jméno Hel. Měla stejné pochybnosti jako já. A každou minutou, kterou jsem strávila hypnotizováním dveří, strach v mém nitru narůstal. Konečně se klika pohnula, a dovnitř vešla jakási doktorka. Na tváři měla nasazenou soucitnou masku. Děs ve mně dosáhl maxima. Zadržela jsem dech a strnula. Ona byla teď pro mě soudcem, který vynese rozsudek. Má rozumná část se smála, že se jim přece nic nemohlo stát. Možná jsou zranění, ale jsou v pořádku. Kéž by mé racionální já tentokrát převzalo iniciativu místo toho paranoidního. Možná bych teď aspoň nevypadala jako vystrašená myš. Monika stejně jako já sledovala svýma psíma očima doktorku, dokonce i Hel pomrkávala zpod knihy.
"Vy jste Anna Svobodová?" Přikývla jsem. Doktorka si povzdechla a sklonila hlavu. Tím ještě více prodloužila tu "dramatickou" chvíli. Měla jsem už chuť na ní zakřičet, ať to na mě už teda sakra vybalí, ale ještě jsem se ovládala.
"Jsem doktorka Mayrichová. Zašívala jsem vám tu ránu na hlavě." To dělá schválně, že se tomu tématu vyhýbá.
"Vy víte, kde jsou moji rodiče?" Přikývla a mnou se rozlehla úleva. Samozřejmě že jsou v pořádku. Vypustila jsem ze sebe dlouho zadržovaný dech. Jakoby ta tíha z posledních dvou dnů ze mě najednou spadla.
"Je mi to líto, ale vaši rodiče nepřežili."

První stříbrná kniha snů

6. listopadu 2014 v 19:41 | Lia |  Hodnocení knih
Na životě Liv není zvláštní stálé stěhování a to i napříč státy. Tentokrát se spolu se svou matkou a sestoru přistěhují do Anglie. Ihned po příjezdu zjišťují, že jejich mamka má známost a že se brzy budou stěhovat do jeho domu kde on bydlí společně se svými dvěma dětmi. Když Liv usne, velmi často dokáže své sny ovládat a prožívá tak tzv. lucidní sny. Jednou ale v jednom ze svých snů narazí na zelené dveře s klikou ve tvaru ještěrky a když jimi projde, ocitne se na hřbitově kde jsou ještě čtyři kluci (včetně jejího budoucího nevlastního bratra) od ní ze školy provádějící jakýsi rituál. Vše bere jen jako velmi živý sen ale brzy začnou od zmíněných kluků lítat narážky na sen, jakoby v něm skutečně byli. Navíc, jak Liv mohla do svého snu zařadit skutečné věci, o kterých neměla ani ponětí? Vyvstává stále více otázek a vše začíná připomínat jednu vlekou hádanku. A ty měla Liv vždycky ráda.


Přiznám se, že jsem si knížku přečetla především proto, že se mi od autorky hodně líbila její předešlá série Drahokamy. Kdo nezná tak si jí přečtěte, protože je to fakt dobrý :D. A taky k tomu přispěla nádherná obálka a květiny, plazícíse vždy sem tam po nějaké té stránce. Hlavní hrdinka Liv byla fajn, i když jsem jí neměla tolik jako Gwen (hlavní hrdinka z předešlé série). Kniha se mi upřímně hodně líbila. Kdyby Kerstin byla Angličanka nebo Američanka, už bych sháněla originální výtisk druhého dílu. Bohužel, má němčina ještě není na takové úrovni. Aspoň že je jisté že další díl vyjde. Knížka se skvěle čte, a je v ní hodně dobře popsán snový svět. Například to, že každý člověk má dveře do svých snů jiné nebo že si je může různými způsoby chránit. Například Livina chůva jako stráž u jejích dveří byla dobrá. Knížku jsem přečetla poměrně rychle (začala včera večer, skončila dneska v poledne) takže jsem ani nestihla nějak rozjímat nad tím ,,kdo za tím vším stojí," ale řekla bych že to moc jasné není. Navíc, v poslední době mám docela ráda téma démonů takže za to má u mě kniha taky plus. Netrpělivě vyhlížím překlad druhého dílu s názvem Silber: Das zweite Buch der Träume. Tak já jdu číst dřív než půjdu spát, jestlii všechno půjde dobře zejtra nebo pozítří čekejte na to recenzi.



A tady máte, jak bude vypadat obálka druhého dílu. Fakt si asi pořídím všechny knížky od Kerstin jak na to tak koukám. :D Jen si to představit vedle těch drahokamů...:3




Jestli zůstanu

5. listopadu 2014 v 16:56 | Lia |  Hodnocení knih
Do toho rána bylo pro Miu nejtěžším rozhodnutím jestli jít studovat hudbu na Juilliard, nebo jít na normální školu spolu s jejím přítelem Adamem. Jednoho dne, když jede se svou rodinou autem za příbuznými se stane nehoda. Mia se probudí kus od auta. Najde těla svých rodičů.........a své tělo. Dívá se jak ho odnášejí zachranáři, slyší jak mluví o jejích rodičích a šestiletém bratrovi, kteří autonehodu nepřežili. Tentokrát je před ní větší rozhodnutí. Odejít za svou rodinou, nebo zůstat a žít.

Kniha se odehrává ve dvou časech. V jednom Mia vypráví o svém životě před havárií, a v tom druhém bloumá po nemocnici a sleduje lidi, kteří jí přišli navštívit. Nejvíc z knihy jsem si oblíbila Miiny rodiče, punkový fanoušky. A pak samozřejmě jejího mladšího bratra Teddyho. Mia o sobě často říká, že si přijde jako by jí v porodnici vyměnili, protože má ráda klasickou hudbu, a místo bicích hraje na cello, a to hodně dobře. Kniha se čte rychle. Je pravda že když jsem jí dočetla, přišlo mi jakoby se to stále natahovalo, ale nakonec z toho stejně nic nebylo. Líbil by se mi tam ještě nějaký ten epilog. Ale když se na to podívám teď, líbí se mi to tak jak to je. Pointou celé knihy je, že kdyby jste dostali šanci po takové události se rozhodnout jestli žít nebo ne, jak by jste se rozhodli. Je pravda že Mia měla hodně důvodů proč se vrátit. Existuje ještě druhý díl vyprávěný z pohledu Adama a ten se jmenuje Where she went. Teď někdy by měl být v kinech film s Chloe Moretz (taky vám přijde že ta holka je v poslední době všude :D) podle této knihy ale jmenuje se Zůstaň se mnou, stejně jako nové vydání knihy. Knížka není moc tlustá a má velká písmenka. Když si k ní sednete, v pohodě jí přečtete i za jeden den. Asi se k ní už nevrátím, ale jsem ráda že jsem si jí přečetla, už kvůli filmu který vypadá opravdu dobře.




Beastly

2. listopadu 2014 v 11:49 | Lia |  Hodnocení knih
První díl série Kendra´s Chronicles. Jednotlivé díly na sebe nenavazují a v každé knize je jednotlivý příběh. Tuhle knihu jsem začala číst čistě kvůli druhému dílu, který je celý z pohledu Kendry. Jistě spousta z vás zná film, který byl podle knihy natočen. U nás se stejně jako český překlad knihy jmenuje Netvor. Mně osobně se film moc nelíbil, ale možná to bylo jenom tím že tam hrála poměrně zásadní roli Vanessa Hudgens, kterou já tedy moc nemusím. Hlavně po přečtení knihy je vidět jasný rozdíl mezi filmem a jeho předlohou. Beastly je vlastně přepsaná pohádka Kráska a Zvíře. Je tam jasně vidět že se hodně podobá například disneyovské předloze. I když možná v původních verzích mělo Zvíře taky to kouzelné zrcadlo. Já jen vím že tam snad zlé sestry Krásku utopily ve vaně. Fakt teď nevim :D. Ale zpátky ke knize. O znásilněné Růžence a kanibalistické Červené Karkulce si můžem povídat jindy :D.

Je to prostě hezká pohádka (teď myslím knihu). Začíná to jako puberťácký příběh ale jakmile Kendra prokleje Kyla............no růže kde se podíváš, kouzelné zrcadlo, melodramatické čučení z okna............a neustálé čučení do kompu. Hrozně se mi tam líbilo jak si Kyle psal v diskuzích s jinými ,,lidmi" kteří také byly většinou prokletí nějakou z čarodějnic. Celkově se to čte moc dobře a to i mně, která stále v angličtině docela pokulhává. :D Už se nemůžu dočkat druhého dílu, celého z pohledu čarodějnice. Jen pro upřesnění, druhý díl není první díl z pohledu Kendry, to by byla pěkná nuda (nejspíš) je to zase jiný příběh, odehrávající se nějakou dobu po Beastly. Já to za sebe můžu s klidem doporučit. Obzvlášť těm, kteří mají rádi pohádky. :)