Stíny hranic-Kapitola 3. Volání o pomoc

13. listopadu 2014 v 20:32 | Lia |  Stíny hranic
"Ido?! O čem to sakra mluvíš?!" snažila jsem se, si její slova poskládat v hlavě. Posouvala jsem je jako puzzle, které stále nechtělo dojít k závěru. Z mobilu se ozvala rána a Idino vykvíknutí.
"Ido otevři!" zaznělo z pozadí. "Pomoz mi prosím." stihla ještě říct, než mobil ohluchl.
"Ido? Ido jsi tam?" Naštvaně jsem mobil odhodila. Zatracené poruchy. Popadla jsem bundu, nazula si boty a vyběhla z bytu.

Ida nebydlela ode mě moc daleko. Zároveň ale ne blízko. Míjela jsem ulice jako šílená. Rozepnutá bunda za mnou vlála jako plášť, a lidé se za mnou otáčeli. V hlavě mi zněl Idin hlas. Nepozastavovala jsem se nad jejími slovy, byla by to jen ztráta času. Možná jsem si to měla nějak naplánovat, a ne se za ní prostě rozeběhnout. Děsila mě ale představa, co by se stalo, kdybych přiběhla pozdě. Snažila jsem se nevnímat své plíce, přímo žadonící o to, abych se aspoň na chvíli zastavila, a opřela se o jeden ze stromů, jemiž byla lemována cesta. Brzy mě začalo bodat v boku. Nebyla jsem zvyklá běhat. Chytila jsem se za něj, jako by mi na něj vyvíjený tlak mohl nějak ulevit. Podvědomě jsem se zastavila, a zachytila se o strom. V té chvíli jsem měla v hlavě prázdno. Jediná důležitá věc pro mě byl kyslík. Zběsile jsem se snažila popadnout dech, nevšímajíc si lidí kolem, kteří na mě házeli kradmé pohledy. Nemohla jsem si dovolit pustit si k sobě jejich myšlenky. Musím se dostat k Idě. Už jsem blízko. Odrazila jsem se dlaní od kůry, až se mi do kůže otiskla její struktura.

Kdybych věděla naprosto přesně, že tak daleko mé dovednosti ještě nedospěly, myslela bych si, že létám. Že tou rychlostí a naprostému zbavení všech smyslů země pod mýma nohama skutečně zmizela. Že to není jen má hloupá představa. Já ale zemi cítila. Hodně vzdáleně, ale cítila. Došlo mi, že se mi uvolňuje culík. Brzy gumička zmizela bůhví kde, a závoj hnědých vlasů se mi rozlil po zádech.
Ani nedokážu popsat, jaká úleva byla, když jsem spatřila dům, ve kterém Ida bydlí. Doběhla jsem ke dveřím, a podvědomě se natáhla po zvonku, načež jsem ruku zase stáhla. Pohled mi padl na zámek. Co bych udělala, kdyby mě mé vlastní já teď zklamalo? Kdybych v tom stresu nedokázala odemknout ani ty hloupé dveře. Co bych mohla udělat, až bych zaslechla Idin křik z okna a věděla, že jí nemohu pomoct. Že si mohu jen domýšlet, co zrovna teď zažívá. V zámku se ozvalo spokojené cvaknutí, a s ním se rozplynuly i všechny pochybné myšlenky. Nesmím si dovolit byť jen pomyslet na to, že bych neuspěla. Moc dobře jsem věděla, že jakmile začnu věřit, že jsem jen obyčejný člověk, mé schopnosti se uzamknou, a už se k nim nedostanu, a to bylo to poslední, co bych v téhle chvíli potřebovala.

Neobtěžovala jsem se se zavřením dveří. Každý můj krok do schodů doprovázelo sýpání, vycházející mi z hrdla. Divím se, že jsem nezakopla. Konečně jsem se ocitla před dveřmi jejich bytu. Zaměřila jsem do zámku poslední zbytky síly, která mi ještě zbyla, jako bych tím chtěla ztvrdit to, že jsem to opravdu dokázala. Po tváři se mi rozlil široký úsměv, když se dveře tichounce otevřely. Překvapilo mě, že v bytě je dokonalé ticho. Je snad po všem? Opatrně jsem překročila práh. Ticho narušoval pouze můj zrychlený dech. V téhle chvíli musel být hlasitější snad jen tlukot mého srdce. Už jsem si myslela, že je byt prázdný, když se jím rozlehla rána, a já se instinktivně přikrčila za zeď, jako kdybych to měla být já, kdo to schytá.

"Mami, omlouvám se, jau to bolí, mami prosím přestaň." zaslechla jsem z obýváku Idin plačtivý hlas. Vykoukla jsem ze svého úkrytu. Dveře Idina pokoje byly vyražené. Zděšeně jsem sledovala Idinu jindy klidnou matku, jak drží svou dceru za vlasy na temeni hlavy. Ida měla tvář celou rudou od pláče. Její matka vztáhla ruku, a vrazila jí takovou facku, až to s ní mrštilo na zem. V ruce jí zůstalo několik vlasů.
"Ty čarodějnice jedna! Pošpinit takhle naší rodinu a ještě se nechceš kát!" Věděla jsem, že Idina matka je křesťanka podle toho, co říkala Ida. Vzpomněla jsem si na to, jak vždycky protáčela oči, když mi vyprávěla, jak po večerech musí společně s ní předčítat z Bible. Ten výjev přede mnou vypadal spíš ale jak z Kladiva na čarodějnice.
"Matko, prosím." Ida se skulila do klubíčka. Došlo mi až moc pozdě, že jsem vylezla ze svého úkrytu. Ida ke mně otočila pohled, když se napřažená ruka její matky zastavila v pohybu. V očích se jí vystřídala úleva i děs.

"To ty za to můžeš." Její matka na mě namířila prstem. Druhou rukou zašátrala v šuplíku, a k mému zděšení z něj vytáhla dlouhé, špičaté nůžky. Dala jsem ruce před sebe.
"Prosím. Uklidněte se a položte to." opakovala jsem dokola rozechvělým hlasem fráze, kterými se snaží ve filmech policisté uklidnit lidi, kteří mají zrovna v ruce zbraň.
"Neříkej mi, co mám dělat! Moc dobře vím, co jsi zač, a nenechám se tvými jedovatými slovy otrávit stejně jako Ida. Vsadím se, že za to může ta vaše proklatá výtvarkářka ze základky." V očích jí plápolaly plameny šílenství, a hlas jí přeskakoval z tichého do ječivého. Neodpověděla jsem. Nedokázala jsem pohled odtrhnout od těch nůžek.
"Já vás prosím…"
"Ty mě nemáš co prosit. Ukončíme to tady a teď. Nedovolím, aby má dcera byla nějaká pekelná děvka." Zařvala hystericky, a vrhla se proti mně. Podařilo se mi vyhnout, a díky tomu se rozeběhnout k Idě. Pomohla jsem jí vstát. Její matka se ke mně otočila jako rozzuřený býk. Ida se přede mě postavila.
"Mami prosím přestaň. Jen se na chvíli poslouchej. My nejsme čarodějnice. Mami prosím." Jako by na chvíli zaváhala. Ten záblesk zmizel ale tak rychle, že jsem pochybovala, že tam kdy vůbec byl. Udělala k nám několik kroků. Ida ani o krok neucouvla. Nejspíš v hlouby duše doufala, že jí neublíží. Přesto se ale třásla. Došla až k ní, a podívala se jí do očí. Na tváři se jí rozlil srdečný úsměv, a já si oddychla.

"Nemusíš se bát, Ido. Brzy bude po všem a ty budeš zas volná, do té doby…" chytila jí za ramena a smýkla s ní o zeď tak silně, že ztratila vědomí. Pohlédla jsem do její šílené tváře. Ohnala se po mně nůžkami. Tentokrát jsem nebyla tak rychlá. Zakřičela jsem bolestí, a chytla se za ruku. Při tom jsem ztratila rovnováhu a spadla na zem. Tyčila se nade mnou jako posel smrti, z nůžek jí odkapávala krev. Má krev. Jako na zavolanou se nejspíš poprvé a naposledy v tomto souboji ozvalo mé vnitřní já. Nůžky jí vyskočily z ruky a zabodly se do zdi.
"Já to věděla!" zařvala a vrhla se proti mně. Kryla jsem si hlavu, když mi uštědřovala jednu ránu za druhou.
"Lhářko, lhářko, lhářko!" křičela stále dokola a já čekala, kdy to konečně skončí. Přišpendlila mě k podlaze, a chytila kolem krku. Zaryla jsem jí nehty do kůže na rukou, když se můj přísun vzduchu snížil na minimum. Ztrácela jsem se v těch zvrácených očích. Ona mě zabije. Věděla jsem to. Zemřeli mí rodiče a teď zemřu já, a jestli měla Ida štěstí, zemřela i ona. Začalo se mi zatmívat před očima. Usmívala se. Ta kráva se usmívala. Rozlila se ve mně zlost. Nemohla jsem jí udělat tu radost. Hleděla jsem na ní tak prudce, a nevědomky se zaměřila na vlákna. Byla všude kolem ní. Snažila jsem se aspoň jedno zachytit, ale každou vteřinou to bylo těžší a těžší. A pak se to najednou podařilo. Zaryla jsem se do něj celou svou myslí s tím, že ho už nikdy nepustím. Začalo mi pukat v hlavě. Její pohasínající úsměv mě ještě více podpořil. Místo ale, aby povolila, ještě více stiskla můj krk, až jsem měla pocit, že mi utrhne hlavu. Vlákno mi téměř proklouzlo mezi prsty. Na poslední chvíli jsme ho chytila. Tohle musím dokončit. I když bych přitom měla zemřít. Pomalu jsem ztrácela vědomí, když mi na tvář dopadlo něco studeného. Prudce jsem otevřela oči. Ruce na mém krku povolily, ale já se nesnažila je odstrčit. Soustředila jsem se jen na ten pramínek krve řinoucí se z jejích úst. Začala kašlat, a vychrstla na mě další dávku sražené krve. Málem jsem s tím přestala, když jsem viděla jak je vyděšená, pak jsem si ale vzpomněla na to, že to byla ještě před chvílí ona, kdo se mě pokusil zabít.

Její kašlání nemělo konce. Svalila se na mě, lapajíc po dechu. Místo vzduchu nacházela ale jen svou vlastní krev. A najednou přestala. Většina vláken se vypařila, zůstalo jich jen pár. Zmizela z nich barva, a jako kouř se svinuly k podlaze. Připomínala loutku, nad kterou někdo ztratil kontrolu. Strnula jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co jsem to právě udělala. Znechuceně jsem od sebe odstrčila její mrtvolu. U pusy se jí utvořilo několik růžových bublinek. Odvrátila jsem od ní zrak. Došlo mi, že mě celou dobu pozoruje pár hnědých očí. Podívala jsem se přímo na ní. Byla jako socha, iluzi narušovalo jen její zběsilé dýchání.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 23:47 | Reagovat

Každá část mě překvapuje čím dál více. Anna je velmi zajímavá postava. A ta poslední část... Geniální.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama