Stíny hranic-Kapitola 4. To ty za to můžeš!

15. listopadu 2014 v 20:19 | Lia |  Stíny hranic
Nejspíš už musíte nade mnou kroutit hlavou proč furt přidávám jen tohle. Já sem ale jen ráda, protože je to jen otázkou času co se zaseknu. Doufám že se to aspoň někomu líbí. :D


Beze slov jsem na ní hleděla. Na hrdle jsem stále cítila ruce její matky. Její nehty nořící se mi do tenké kůže na tolik, že jsem měla pocit, že dřív než mě uškrtí, mi probodne tepnu. Dotkla jsem se krku jako bych se chtěla ujistit, že její ruce jsou už opravdu pryč. Jako by ta mrtvola vedle neměla se mnou nic společného. Kdybych necítila na jazyku kovovou pachuť krve, nejspíš bych si myslela, že to byl jen sen. Že jsem bůhví proč omdlel,a a měla jsem tu strašnou noční můru. Pak bych o ní řekla Idě, a ta by jen protočila oči v sloup jako vždy a zasmála se. Rozhodně by na mě nehleděla tak jako teď. Vyskočila jsem na nohy. Musela jsem z místnosti. Pryč od jejího pohledu. Jako by se Ida konečně probrala. Stále ale neměla k tomu promluvit. Došla po čtyřech k tělu té šílené ženy. Otočila jsem se, a zamířila do koupelny. Odhodlaně jsem pustila vodu, jen abych přehlušila to nekonečné ticho. Vyhrnula jsem si zkrvavený rukáv, a zkontrolovala si svou ránu. Bolelo to jako čert, ale čekala jsem, že to bude horší. Nebyl to čistý řez jako od nože. Spíše kostrbatý pokus o to mě zranit. Bylo to více méně škrábnutí, jen na začátku, jak se nůžky probořily do masa, byla rána trochu horší, ale ne natolik aby se musela šít. Nekompromisně jsem strčila paži pod proud vody a sledovala, jak narůžovělá voda mizí v odpadu. Jak jsem předpokládala, ráda přestala velmi brzy krvácet.


Začala jsem otevírat zásuvky. Vodu jsme nechala puštěnou, možná proto, abych neslyšela Idino vzlykání. Nemohla jsem si dovolit na to myslet. Věděla jsem, že kdybych nechala trochu větší průchod citům, zhroutila bych se. V duchu jsem zavískla, když jsem konečně objevila lékárničku. Vytáhla jsem dezinfekci, a postříkala si jí ránu, která se ihned zbarvila do červena, tentokrát ale ne vinou krve. Kousla jsem se do rtu, abych nesykla. Přiložila jsem na ránu tampon a celé to převázala obvazem. Jen pro jistotu. Až teď jsem se odhodlala podívat do zrcadla. Bylo to všude. Krev. Bohužel ne má. Byla hustá a byla všude. Na obličeji, oblečení, ve vlasech. Ponořila jsem ruce pod vodu a začala si usilovně drhnout obličej. Musela jsem se zbavit všeho, co by mi jen mohlo připomenout, že se to opravdu stalo. Že jsem zabila. V sebeobraně, ale přece. Vedle se mi válela mrtvola matky mé nejlepší kamarádky, a já vůbec nevěděla co dělat. Dech se mi začal zrychlovat na znamení toho, že začínám hysterčit. V duchu jsem se okřikla. Na to teď není čas. Hysterči až nebudeš chodícím důkazem toho, že za tu mrtvolu můžeš ty. Hlavou se mi myšlenky míhaly rychlostí padající hvězdy. Co když mě Ida udá na policii? Ale ne to by neudělala. Ale co když ano? Právě jsem jí před očima zabila matku a ať už byla sebevíc šílená, byla to její matka. Který normální člověk by snesl být po něčem takovém v jedné místnosti s vrahem a nic neudělat, prostě se s tím smířit?


Vydrhla jsem, co jsem mohla, dokonce se mi podařilo dostat z látky i většinu skvrn, jen ta nejhorší na levém boku mi zůstala. Vypnula jsem vodu, a pomalým krokem došla do obýváku v očekávání, co spatřím. Ida k sobě tiskla svou matku takovou silou, jako by jí chtěla přijmout do sebe. Překvapivě neplakala. Na to byla až v moc velkém šoku.
"Ne to ne. Mami prosím. Ne to ne." šeptala stále dokola jako modlitbu.
"Ido?" upozornila jsem na sebe opatrně. Prudce ke mně otočila hlavu. V té chvíli vypadala jako zvíře, co se ocitlo v pasti. Udělala jsem k ní krok.
"Nepřibližuj se." Popadla tělo za krk, a začala ho táhnout na druhou stranu místnosti. Oči jí přeskakovaly z předmětu na předmět. Dokázala jsem si představit, co teď probíhá v její hlavě. Naprostý chaos. Mysl snažící se pobrat nepobratelné.

"Ido já tě prosím." řekla jsem a udělala k ní dalších pár kroků. Oči se jí rozšířily ještě víc, když narazila na stěnu. Přitáhla k sobě mrtvou matku jako hadrovou panenku.
"Půjdu ti sbalit. Odcházíme." řekla jsem nakonec rozhodně, a odešla do jejího pokoje. Mohla jsem jen doufat, že je v dostatečném šoku, aby neutekla. Už tak jsem měla problémů až nad hlavu. Pousmála jsem se. Takhle to teď bude? Vraždy budou jen další položkou na mém nekonečném seznamu, co ještě musím vyřídit? Vytáhla jsem tašku ze dna skříně, a začala do ní házet věci, co mi přišly pod ruku. V hlavě se mi rodil šílený plán. Cítila jsem se, jako nějaký psychopat ze seriálu. Co se to se mnou jen děje? Přesunula jsem se s taškou do obýváko-kuchyně, a přidala nějaké jídlo a věci co by se mohli hodit včetně lékárničky, kterou jsem čapla v koupelně. Ida mezitím stále svírala svou matku jako dítě, sledovala nějaký neviditelný bod na protější zdi, a houpala sebou ze strany na stranu. Decentně jsem jí strčila tašku pod nos. Ani ke mně nezvedla pohled.


"Můžeš prosím vzít všechny své a matčiny peníze? Nevím kde je má." Zastavila se, a pomalu ke mně otočila hlavu s výrazem, jestli si dělám srandu. Mírně jsem pozvedla koutky. Sakra vždyť jsem to stále já. No tak Ido. Křečovitě si ode mě převzala tašku a já si oddychla. Zvedla se, a jako robot šla dělat to, čím jsem jí pověřila. Plná úzkosti jsem jí sledovala. Pohled se stočil k té, která celé tohle zavinila. Nejradši bych jí zakřičela do tváře, ale nic by se tím nezměnilo. Neměla jsem žádnou praxi s uklízení mrtvol. Bohužel jsem se nenarodila v mafiánské rodině, kde by to bylo na denním pořádku. Pohřbít jí je blbost. Při myšlence jak jí neseme městem až do lesa, za námi krvavá stopa, byla leda tak úsměvná. Ale co jiného? Ten šílený nápad jsem zaháněla jako otravný hmyz, ale i přesto se vždycky vrátil, a každou přibývající minutou se mi zdál stále logičtější a logičtější. Nebylo jiné východisko. Všimla jsem si, že Ida stojí už ve dveřích. Přistoupila jsem k ní, a chytila jí za ruku. Neucukla. Vlastně na mě nijak nezareagovala.

"Pojď, musím tě umýt." řekla jsem, snažíc se o úsměv. Zavedla jsem jí do koupelny, a mokrým ručníkem jí začala krev omývat z rukou, obličeje a vlasů. Nebyla na tom tak hrozně jako já. Bože, co jsem jí to jen provedla? Když vypadala zase jako ze škatulky, řekla jsem jí, ať jde ven i s taškou, a počká na mě. Několikrát přikývla. Koutky jí zacukaly, a tvář zrudla. V jedné chvíli byla jako rozbitá hračka, a v té další se rozbrečela a skončila v mé náruči. Přesně tak, jako nedávno já, když jsem se dozvěděla o smrti svých rodičů. Beze slov útěchy jsem jí hladila po vlasech, a nechala jí se vybrečet. Jak bych jí zrovna já mohla utěšovat?

Když už byla více méně schopná ujít metr bez toho, aby se jí z očí řinuly slzy, poslala jsem jí opět ven, že všechno zařídím. Dívala se na mě s plnou důvěrou, že všechno urovnám. Jako by zapomněla, co jsem provedla. Možná že chtěla zapomenout. Když odcházela z bytu, ani jednou se neotočila ke své matce, které se ještě před chvílí nechtěla vzdát za žádnou cenu. Jakmile se za ní zacvakly dveře, povzdychla jsem si. Teď nebo nikdy. Vyndala jsem z lednice láhev čisté vodky, a rozlila jí po těle. Ještě že byl byt tak malý. Trochu jsem cákla i do Idina pokoje, na lůžko její matky v obýváku, ale především na tělo. Odcházela jsem z bytu, a nechávala za sebou cestu z vodky. Otevřela jsem dveře, a vylila poslední zbytky. Láhev jsem rozbila a hodila do koše. Vzala jsem zápalky, co ležely na komodě, a šla ke dveřím. Vytáhla jsem sirku, a přiložila jí ke škrtátku. Nemohla jsem se. Neměla jsem na to. Zadržela jsem dech a škrtla. Sirka zasyčela a rozzářila se jasným plamenem. Chvíli jsme do něj fascinovaně hleděla. Upustila jsem ho zrovna ve chvíli, kdy mi málem spálil prsty. Jakmile se dotkl ze mě, zdi ozářilo oranžové světlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 23:59 | Reagovat

Přerod v šílence.
Ach bože, mně se to tak hrozně moc líbí!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama