Stíny hranic-Kapitola 5. Otázka času

20. listopadu 2014 v 18:51 | Lia |  Stíny hranic
Hodně krátká část já vim, ale musim to ještě trochu natáhnout protože pak to půjde už hodně rychle.

Bylo to jako domino, jen mnohem rychlejší. Zděšeně jsem to pekelné dílo sledovala. Co jsem to udělala? Zabouchla jsem dveře, a seběhla schody. V nose mě začal pálit kouř. Musíme odsud pryč dřív, než někdo vyleze ven a všimne si mě.


Už je to téměř měsíc. Od toho incidentu jsem jako na jehlách, a za každým rohem čekám policajta. Mám pocit, že už z toho zešílím. Co když nás někdo viděl, jak vycházíme z budovy s tou obří taškou? Co když někdo slyšel ten rámus? Každá jsme se s tím, co se stalo, vyrovnávala jinak. Zatím co já jsem byla na prášky, Ida jako by zapomněla, že kdy nějakou matku měla, nebo že by někdy bydlela někde jinde. Usmívala se na mě jako dřív, dny trávila malováním, a úpadek moderního světa brala jako tu nejpřirozenější věc. Upřímně mě to děsilo. Možná bych byla radši, kdyby po mně házela věci nebo si aspoň nějak připustila, co se stalo. Bála jsem se, že její nálada je jen přechodná, že to vše uzamkla někde ve své mysli, dokud nebude připravená to přijmout. Vyloženě jsem čekala na chvíli, kdy mi to vše vmete do tváře. Začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že medicína v mém životě zkrátka a dobře nebude. Dva týdny škola zkoušela fungovat, ale jako by svět sám chtěl, aby něco takového zaniklo. Samotná budova se začala bouřit, i když byla poměrně nová. Padaly světla, urvávaly se zábradlí, řítily se stropy. Lidé se jako vždy snažili vše vyřešit, ale vše se jim hroutilo pod rukama dřív, než to vůbec stihlo být dokončeno. Televize se už vyřadily z provozu, takže o to bylo horší se něco dozvědět. Těla rodičů jsem nakonec nevyzvedla podle rady Nory. Bylo mi zle při představě, že jsem jim jako jediná dcera nedopřála ani ten pohřeb, ale podle Nory by z toho nic dobrého nevzešlo a tím že jim koupim ozdobnou rakev, je zpět k životu nepřivedu.

To, co mi tak dlouho Nora naznačovala, se začalo plnit. Takových jako já bylo opravdu víc. Používání mých schopností bylo každým dnem snazší a snazší. I přes svou radost že dokážu už to, na co jsem musela ještě před měsícem vydat většinu svých sil, jsem cítila ve vzduchu příslib něčeho zlého. Byla to nevraživost v očích lidí. Město začalo chátrat, a díky věčně temné obloze začalo silně připomínat města po, nebo jak jsem se obávala, před apokalypsou. Mohla jsem být jen ráda, že přes nás nepřelétávají žádná letadla. Spousta měst takové štěstí nemá. Kdo by tušil, kolik věcí se dá za jediný měsíc změnit. Když lidem nedokázali na jejich otázky odpovědět vědci, začali se pomalu, ale jistě i ateisti obracet k církvi. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Kriminalita byla každičkým dnem horším. Moc dobře jsem věděla, že se jí neúčastní jen lidé, ale velmi často i takoví jako já. Bylo to jednodušší než kdy dřív. Byla jsem si jistá, že i lidé musí cítit tu magii, která se vznášela vzduchem, přímo vybízející k tomu, aby jí někdo přijal do sebe.

Ještě více jsem se schovala do mikiny, a sklonila hlavu k zemi. Na tváři jsem ucítila teplo. Všude po náměstí byly postaveny hranice z knih. Prý nebezpečných knih. Většinou fantasy literatura, horory, thrillery, sci-fi…. Nemohla jsem se na to koukat. Milovala jsem knihy. Oheň po nich radostně tančil, a stravoval příběhy obsažené v nich. Strčila jsem ruce do kapes, a ztratila se v pochmurném davu.


"Předpokládám, že tu holku táhneš s sebou." Povzdechla jsem si.
"Jmenuje se Ida a ano. Zabila jsem jí matku prokrista." Přimhouřila jsem oči nad výšivkou a zabodla jehlu. I přesto, že celá tahle situace byla naprosto přitažená za vlasy, tak nějak mě tyhle návštěvy Nory udržovaly při rozumu.
"Ohledně toho, je všechno v pořádku?" Přikývla jsem, i když jsem byla plná obav. Nemohla jsem ale ani jednu vyslovit před ní. Tu informaci vzala s klidem, jako kdyby to čekala už od začátku.
"Hele nic proti ní nemám. Hezky maluje a tak, ale stáhne tě ke dnu." Zvedla jsem k ní pohled.
"Takže mi navrhuješ co? Vyhodit jí na ulici a nechat ty lidi aby jí rozsápali." Pokrčila rameny, a dál se věnovala svému šití.
"Jen říkám ať si to tak nebereš. Odteď to bude jen horší. Je to jen otázka času než po nás začnou záměrně jít." Myslela tím policii. Skupinka čarodějnic se odhalila v Praze. Řekněme, že pro lidi myšlenka toho, že jsme všude mezi nimi a nemohou nás jakkoliv rozeznat je značně znepokojovala. Stále se řešilo, jestli jsme vůbec lidi, a jestli tedy máme vůbec nějaká práva. Překvapil mě stisk její dlaně na hřbetě mé ruky. Překvapeně jsem k ní zvedla hlavu.
"Dávej na sebe pozor. Myslím, že to už začalo, jen ne oficiálně. Nechtěla jsem ti to říkat, ale spousta z nás se pohřešuje."
"Spousta z nás. To myslíš vážně? Nemůžeš prostě říct spousta čarodějnic?"
"Myslím to vážně. Dej si pozor, když používáš magii, nebude to trvat dlouho a magie bude tady tak silná, že lidi prostě poznají, že kolem tebe je jí víc než u normálních lidí. A ať si dá pozor i ta tvoje Ida. Má v sobě sice magie minimum, ale myslim, že to stačí, obzvlášť když je stále s tebou." Zavrtěla hlavou.
"Zatím jsi v bezpečí a to je nejdůležitější. Kdyby se stalo něco vážného, vyhledám tě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 0:14 | Reagovat

Tahle povídka má skutečně všechno. Myslím, že ji už od téhle části můžeš hrdě nazývat románem!

2 Lia Lia | Web | 30. listopadu 2014 v 20:45 | Reagovat

[1]: Moc děkuju za tvoje povzbudivé komentáře, mám z nich vážně radost:) u týhle tak nějak plánuju že bude mít tu románovou délku. Jsem vážně ráda že to někde čte a baví ho to. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama