Stíny hranic-Kapitola 6. Do pekel s čarodějnicemi

22. listopadu 2014 v 18:45 | Lia |  Stíny hranic
Listopad se blížil ke konci, a já každým dnem se strachem očekávala to, co jsem jako malá milovala na zimě ze všeho nejvíc. Každý den, kdy se z nebe nezačaly snášet ty bílé chomáčky, byl pro mě dar. Už jsem se bála chodit za světla do města. Měla jsem pocit, že se pohledy všech upírají ke mně. Jako by to věděli. Noc se stala mým druhým já. Bylo mnohem jednodušší sehnat si vše, co potřebuju. Opilecké hlasy a znepokojivé siluety lidí mě už neznepokojovaly jako dřív. Ne s tou magií všude kolem. Záměrně se mi vyhýbali, jako kdyby to ze mě cítili. Ida moc ven nechodila a já za to byla ráda. Neřekla mi, co se stalo ten den mezi ní a její matkou. Nora vždycky říkala, že je čarodějka jen z hodně malé části, tak co mohlo její matku tolik vyděsit? Netušila jsem, co budeme dělat v zimě. Už teď jsme chodili v bytě nabalený. Budu muset zajít za Norou, aby mi poradila nějaký kouzlo. Zastavila jsem se a zavřela oči. Přehnal se přese mě chladný vítr, až mi přejel mráz po zádech. Takové ticho. Město působilo zvláštním uklidňujícím dojmem takhle v noci. A to i navzdory těm zničeným vitrínám a vyrabovaným obchodům. Ve dne bylo…děsivé. Bylo také ticho. Na ulici si nikdy nikdo nepovídal tedy kromě různých těch šílených lidí, kteří vyřvávali vždy něco na náměstí k přikyvujícímu davu. Město duchů. Jako by to co se stalo, vysálo z lidí veškerý život, a oni teď jen čekali na to, na kom si budou moci vybít zlost. Vláda nás stále řešila, jako by, jsme byli nějaký obtížný hmyz, který se náhle vynořil, a se kterým si musí poradit co nejrychleji. Anebo se to možná už vyřešilo, kdo ví? Zprávy k nám docházely vždy se zpožděním. Kéž bych dokázala vidět do budoucnosti. K čemu mi všechno tohle bylo, když jsem stejně nic neuměla?

Nevím, jak zněla oficiální zpráva. Někdo říká, že je to nemoc, která se musí léčit, někdo, že nejsme o nic víc než zvířata, ale církev a její přívrženci měli jasno. Byly jsme jako mor. Dokud žila jediná z nás, byla tu možnost, že se okolo ní budou rozvíjet další, a to znamenalo selhání elektřiny a tak dále. A zločiny, které nemohli, vykonat lidé, tomu nijak nepomáhaly. A jak magie v zemi sílila, tím víc jsme byly pro ostatní obyvatele rozeznatelné. Aspoň tedy pro ty, co tu žijí. Nevím, jestli se to stalo ze dne na den, když jsme přišly o všechna práva včetně toho nejzákladnějšího, a to na život. Byly jsme jako vředy na jinak perfektní zemi. Dokonalé terče. Kdo by toho nevyužil?

Vracela jsem se domů. Vlasy jsem měla schované pod kapucí, obličej zabořující se do fialového šátku. Přes rameno jsem měla přehozený batoh s jídlem. Se smířlivým výrazem jsem sledovala, jak drobounké vločky sněhu dopadají na beton, a pomalu ho zasypávají svými bílými polibky. Jako by chtěli skrýt a očistit všechnu tu špínu, co se tu začala hromadit, a to především v srdcích lidí. Byla jsem už skoro doma, když jsem zaslechla křik, následovaný několika nadávajícími hlasy. V první vteřině jsem ztuhla. To ne. Rozeběhla jsem se a oběhla poslední roh ulice. Několik metrů ode mě byla skupinka lidí. Byli postavení těsně u sebe, a kopali a mlátili někoho v jeho středu. Věděla jsem, o koho jde dřív, než jsem spatřila, jak jeden z nich jí vytáhl za červenohnědé vlasy na nohy, načež jí botou kopl do břicha tak silně, že spadla zpátky na zem, a tomu kdo jí držel, zůstala v ruce hrst jejích vlasů. Očividně jednoho z nich praštila, ale nedocílila ničeho jiného, než že jí to vrátili spoustou kopanců. Batoh mi sjel po rameni, a s žuchnutím dopadl na mokrou zem. Dva z nich se ke mně otočili. Zbylí dva kluci a jedna holka jí stále drželi. Rty měla od krve a hlavu svěšenou jako hadrová panenka. Ušklíbli se a dřív než jsem stihla nějak zareagovat, jeden z nich mě pevně chytil za ruku a zkroutil mi jí za zády, abych se nemohla hýbat.
"Přišla jsi kámošce na pomoc?" řekl ten, co mě držel, a zaryl mi nehty do kůže. Pokusila jsem se mu vyškubnout.
"Prej čarodějnice. Jen se na ně koukni. Nejsou nic víc než dvě mimoňky, kvůli kterým si už nikdy nezahraju Angry birds." A s těmi slovy mi dal pěstí do obličeje. Zatmělo se mi před očima, když mě kopnul kolenem do břicha a vyrazil mi tím dech. Náhle mnou ten, co mě celou dobu držel, smýkl o zem. Nestihla jsem se ani vzpamatovat, když mi došlo, že mi někdo sedí na hrudi. Projela mnou panika, když se dvě ruce obemkly okolo mého krku. Znovu už ne. Zalapala jsem po dechu. Pokusila jsem se zvednout ruce, ale někdo mi je držel. Začala jsem sebou škubat a ten, kdo mě škrtil, mi odpověděl zasmáním. Znovu už ne. Znovu už ne. A najednou tlak na hrudi zmizel. Rozkašlala jsem se, a překulila na břicho. Vzpomněla jsem si na Idu a otočila se. Ležela vedle mě jako mrtvá. Bůhví kam tamti zmizeli. V té chvíli mi to bylo jedno. Otočila jsem jí na záda a poplácala jí po tvářích.
"Ido?"

"Kurva sundejte mě někdo dolů! Pomoc! Pomoc tady nahoře!" Náhle jsem si uvědomila, že jsem nevědomky na něco napojená. Pomalu jsem zvedla hlavu. A tam, vysoko v koruně stromů sebou mrskala ta parta, a řvala jako pominutá. Byli omotaný větvemi, jako by to byly liány. Moje spojení zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Větve se vrátily do své původní podoby, a oni, jeden po druhém popadali na zemi. Vyskočili na nohy, a chvíli se zmateně rozhlíželi, jako kdyby vůbec neměli tušení, co se to děje. Nakonec jim padl zrak na mě, a zorničky se jim rozšířily zděšením. Ještě něco zablekotali a vzali nohy na ramena. Zavrtěla jsem hlavou, a pokoušela se dál vzkřísit Idu. Konečně se jí zatřásla víčka, a ona pomalu otevřela oči.
"Jsi v pořádku? Můžeš se postavit?" Chvíli na mě hleděla, jako by mě nepoznávala, když se jí oči rozšířily náhlým zjištěním. Zběsile si sedla. Nejspíš čekala další ránu.
"To je v pořádku, jsou pryč." Ida se pokusila postavit, ale neobešlo se to bez skuhrání a mé pomoci, i když jí odmítala.
"Sakra musíš do nemocnice." Nijak neprotestovala. Trvalo dlouho, než jsme tam konečně došli. Posadila se na židli, a já došla k recepční, která si nás znepokojeně měřila pohledem. Ještě že nemocnice stále fungovala, i když se museli vrátit ke spoustě původních metod. Nahodila nucený úsměv.
"S čím vám mohu pomoci?"
"Mě a mou přítelkyni napadli." Recepční jen přikývla a zvedla sluchátko. Vrátila jsem se k Idě, a sedla si vedle ní na židli.


Překvapeně jsem se otočila na příchozího doktora, a rychle vstala. Když došel ke mně, nervózně zalomil rukama.
"Vy jste kromě pár pohmoždin v pořádku, vaše přítelkyně ale ne. Má zlomený tři žebra a ruku." Překvapeně jsme vykulila oči. Předtím jsem si vůbec nevšimla, že by měla něco s rukou.
"Tu ruku jsme jí zasádrovali. Víc pro vás udělat nemůžeme."
"Jak to myslíte, že nemůžete? Bůhví jak dlouho jí kopali do břicha předtím, než jsem přišla. Může mít vnitřní krvácení nebo tak." Musela jsem znít jako naprostý debil, ale neříkejte mi, že si jí tu nechají aspoň přes noc potom, jak vypadá.
"Omlouvám se, ale víc pro vás udělat nemůžeme." řekl nacvičenou repliku a vyhýbal se mi pohledem, jako by se mě bál. Takže v tom to je. Rozhlédla jsem se. Všichni ihned uhnuli pohledem a dělali, že mají něco důležitého na práci. Otočila jsem se zpět na doktora, který se nejspíš už nemohl dočkat, až budu pryč.
"Fajn."


Aspoň že jí zasádrovali tu ruku, pomyslela jsem si, když jsme se spolu belhali tichými ulicemi. Lidé nás obcházeli, jako bychom byli nějak nakažený. Musela jsem se dostat k Noře. Přivítala nás už u dveří. Čekala nás.
"Musíš jí pomoct. V nemocnici si jí nechtěli nechat." Nora jí beze slova podepřela z druhé strany, a společně jsme vyšli schody do jejího bytu. Tam jí položila na postel.

"Jak to myslíš, že pro ní nemůžeš nic udělat?!" rozkřikla jsem se později. Nora zavřela dveře od pokoje, kde spala Ida.
"Říkala jsem ti, že dřív nebo později na ní dojde." Zavrtěla jsem hlavou.
"Tak tohle ti nežeru. Můžeš jí zachránit, vím to. Umíš léčit." Rozezleně se ke mně otočila.
"A to si opravdu myslíš, že budu něco tak pro mě těžkého, něco co mě tak oslabuje, plýtvat na někoho, komu tím dám jen pár týdnů života navíc?"
"Takhle nemluv."
,,Budu tak mluvit, protože je to pravda a ty si jí musíš připustit, jinak tě stáhne sebou a já nedovolím, aby má práce přišla vniveč."
"Říkala jsi, že takový jako my, musí držet při sobě." Nora se zasmála.
"Zrovna teď se po celé zemi probouzí stovky čarodějek. Většina z nich nepřežije. Vždycky jsou oběti, Anno. Smiř se s tím."
"Noro prosím, ona je to poslední, co mi zbylo ze starého života." zašeptala jsem po nějaké době a ucítila jsem, že se mi do očí začínají hrnout slzy. Nevím, jak dlouho jsem tam před ní stála, když ke mně přistoupila.
"Bude to na tebe. Říkám ti, že ta holka tě stáhne ke dnu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 0:23 | Reagovat

Vau.
Prostě Vau.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama