Stíny hranic-Kapitola 9. Vrahem je zahradník!

30. listopadu 2014 v 20:43 | Lia |  Stíny hranic
Někdy mezi nostalgickým čučením na první díly Pokémonů jsem sepsala i další kapitolu.


Na rozdíl ode mě, Idě se podařilo usnout. Nezáviděla jsem jí sny, které se jí musely zdát. Po bližším prozkoumání jsem zjistila, že sklep je poměrně velký, a plný nejrůznějšího harampádí, které se dalo využít jako zbraň. Teď jsem se zrovna mořila s těmi provazy, kterými mi svázali zápěstí. Pomocí zubů se mi je podařilo aspoň trochu roztřepit. Netušila jsem, kolik hodin zbývá do rozednění. Čas šel mimo mě, ale i přesto jsem se snažila počínat si co nejrychleji. Narazila jsem na lopatu, a snažila se s její pomocí provazy ztenčit. Mělo to ale stejný výsledek, asi jako kdybych to zkoušela s kamenem.

Sedla jsem si na zem, a zadívala se na provaz. Oddálila jsem dlaně co nejdál od sebe, a vyslala jasnou myšlenku směrem ke středu lana. Soustředěně jsem přimhouřila oči. Zavrtěla jsem hlavou, když se mi to nepovedlo, a zkusila to znova, a znova a znova. Začaly se mi pomalu klížit víčka z toho nekonečného mžourání ve tmě. Vždy jsem se nachytala právě včas, když mi brada klesla na prsa. Otřela jsem si tvář o mokré rameno, a urputně se snažila vytvořit aspoň malý plamínek. Mohlo to trvat i pár hodin, když najednou začal z provazu stoupat úzký proužek kouře. Málem jsem celou radostí zapomněla začít rozdmýchávat oheň. Opatrně jsem foukla, dokud se drobný bod na provaze nerozzářil. Pro sebe jsem se usmála, a pokračovala v rozdělávání ohně. Z téměř neviditelného kouře se brzy stal plamínek. Bolestně jsem sekla, když mi spálil dlaň. Nic se nevyrovnalo vítěznému pocitu, když se provaz sesunul z mých zápěstí na zem. Přeběhla jsem přes sklep k Idě, a jemně jí probudila. Vykulila na mě ze spánku oči.


,,Klid to jsem jen já. Musíme si pospíšit." Rozvázala jsem jí pouta. Ida si ihned začala mnout spálené jizvy. Popadla jsem do ruky lopatu, kterou jsem se předtím snažila přeříznout provaz a potěžkala si jí v ruce.
,,Najdi si něco, čím se můžeš bránit." V Idiných očích svitla jiskra naděje, a plná života vyskočila na nohy. Vybrala si nebezpečně ostrý rýč. Obě jsme se schovaly za rohem, abychom měly výhled na toho, kdo sejde ze schodů.
Zamžourala jsem do tmy. Chtěla jsem už něco říct, když mě Ida zadržela.
,,Pst, někdo jde," zašeptala a připravila se. Já usnula? Popadla jsem lopatu, a přimáčkla se ke zdi. Zavrzal zámek, a celu prozářil pruh světla. Pevně jsem obemkla lopatu, a byla připravená udeřit. Po schodech začaly dupat kroky. Doufala jsem, že jsou jen dva. Silně pochybuji, že bychom dokázaly zvládnout tři nebo víc. Naše jediná šance byl moment překvapení. Jen těžko bych po té téměř probdělé noci dokázala seslat nějaké kouzlo. Zadržela jsem dech. Do zorného pole se mi dostali dva muži. Jeden plešatý v kostkované košili, a ten druhý v mikině s krátkými hnědými vlasy.


,,Kde sakra jsou?" zeptal se ten s vlasy a začal se rozhlížet. Plešatý se ušklíbl.
,,Nejspíš se krčí někde v koutě." Pokynula jsem Idě rukou, a přetáhla toho v mikině po hlavě. Plešatý se překvapeně otočil, a vystartoval po nás. Ida se ohnala rýčem, a trefila ho do ramene. Muž se zapotácel. Všimla jsem si, že ten co leží na zemi, se začíná zvedat. Nepřemýšlela jsem, a ještě jednou jsem ho lopatou udeřila. Otočila jsem se. Plešoun se pokusil vyběhnout zpět do schodů, nejspíš aby někoho přivolal. Ida se za ním jako zvíře rozeběhla, a vrazila mu rýč do prohlubně mezi krkem a ramenem. Muž zařval, a pokusil se z rýče vyvléci. Ida ho ale místo toho stáhla na zem a několikrát mu šlápla na ten jeho už tak spláclý ksicht. Nevěděla jsem, kolik máme času. Dost možná je někdo zaslechl. Oba jsme je začaly prohledávat. Ida mi velmi brzy zacinkala před obličejem svazkem klíčů. Oplatila jsem jí úsměv, a následovala jí po schodech. Vykřikla jsem, když mě něco chytilo za kotník.


Svalila jsem se na schody, a ucítila v puse kovovou chuť své krve. Otočila jsem se. Ten plešatej stále žil. Kopala jsem ho nohou do obličeje, ale jeho prsty byly jako svěráky. Ida seběhla dolů a jedním úderem mu ruku oddělila od těla. Teď bylo naprosto jisté, že nás slyšeli. Ida mě vytáhla na nohy, a společně jsme opustily sklep. Zabouchla jsem dveře a rozhlédla se. Do očí mě bodalo denní světlo. Chvíli mi trvalo, než jsem zase viděla normálně. Z napřažené lopaty mi odkapávala krev. Zatím tu nikdo nebyl. Ida mě popadla za ruku, a rozeběhla se se mnou změtí chodeb. Byly jsme stále na koupališti. Náhle se zpoza rohu vynořila asi čtyřicetiletá žena.
,,Tady jsou!" zakřičela z plných plic dřív, než jí Ida uštědřila ránu do břicha. Žena se svalila na zem, a pod ní se začala utvářet temně rudá kaluž, což spolu se značkou: ,,Pozor mokrá podlaha." …vypadalo dosti komicky. Doběhly jsme do haly. Nad bazény byly ještě stále připravené ty židle, ke kterým jsme byly včera přivázaný. Uvědomila jsem si, že za sebou nechávám krvavé stopy. Všimla jsem si východu, který vedl k venkovnímu koupališti. Dělil nás od něj jen bazén. Opatrně jsme se k němu rozeběhly. Prudce jsme zastavily, když se proti nám vynořila trojice lidí. Otočila jsem se, ale jak jsem předpokládala, byly jsme obklíčeny. Napřáhla jsem před sebe lopatu.

,,Chyťte je!" zakřičel kdosi. Nějaký chlap se proti mně rozeběhl. Instinktivně jsem se po něm ohnala lopatou. Ozvalo se nepříjemné křupnutí při nárazu, následované zvukem rozvířené vody, když se za ním uzavřela hladina. Dál si pamatuju jen chaos. Byli všude. Mávala jsem svou jedinou zbraní na všechny strany až do té doby, než mě jí někdo donutil upustit. Byl to ten chlápek, který nás včera chtěl utopit. Otočil mě, a chytl pod krkem. Idu stihli už taky zpacifikovat. Držel jí chlap a ženská. Zakrvácený rýč ležel opodál spolu s mou lopatou. Zašilhala jsem směrem k bazénu. Ten co mě držel, mi ještě více stiskl ohryzek a usmál se.


,,Sladké sny." Až moc pozdě mi došlo, co zamýšlí. Bylo to jako bodnutí včely. Vykulila jsem oči na vyděšenou Idu. To poslední co jsem zaslechla, byl její křik.
Pomalu jsem otevřela oči a zaskuhrala. Neskutečně mě bolela hlava. Chtěla jsem si promnout čelo, ale byla jsem svázaná. To ne. Už zase? To jako vážně? Na chvíli jsem si myslela, že se zase budu účastnit další zkoušky vodou, protože jsem byla opět přivázaná k židli, a okolo byly skandující davy. Naštěstí jsem ale byla na zemi. A venku. Tentokrát jsem ale nebyla svázaná provazy, ale řetězy. Zoufale jsem s nimi zatřásla.


"Podívejme se, kdo se nám tu probudil." Pokusila jsem se odtáhnout, když jsem u ucha zaslechla jeho slizký hlas.
"Ne že by, jste si nějak pomohly. To si opravdu myslíš, že mě dokáže odměkčit cesta z mrtvol mých blízkých?" řekl tvrdě, a hrubě otočil k sobě mou tvář. Beze strachu jsem na něj hleděla.
"Kde je Ida?" Spokojeně se usmál a já se zděsila. Co jí proboha provedli? A proč mě nechali naživu? Pokývl dopředu.
"Jen se podívej." Pomalu jsem otočila směrem, kterým ukazoval plná strachu z toho, co spatřím. Stáli jsme na vyvýšeném místě. Všude kolem byly davy, upírající pohledy k jediné věci. Nejprve jsme netušila, co to vlastně je. Vypadalo to jako spousta různého nábytku, naskládaného na sebe. Kolem bylo pár lidí, kteří sekerami upravovali nábytek do podoby, aby ho mohli přidat k té podivné a kostrbaté stavbě. Vše mi došlo, když jsem spatřila, kdo je na jejím vrcholku. Ida byla přivázaná k nějaké skříni, ruce měla nad hlavou. Tvář měla mokrou od slz, smíchanými s krví, kterou prolila, když jsme se pokusily utéct z toho sklepa. Zalapala jsem po dechu.

"Máme pěkný výhled, nemyslíš?" Zavrtěla jsme hlavou.
"To nemůžete myslet vážně." Zasmál se, a podíval se mi zblízka do očí.
"Nemusíš se obviňovat. Upálil bych jí, i když by, jste se nepokusily utéct." Hlasitě jsem polkla.
,,Neboj se, na tebe přijde řada později. Myslel jsem si, že pro lidi bude dramatičtější, když ze začátku vás budu popravovat po jedné." Ti, kteří ještě před chvíli štípali dříví, popadli kanystry, a začali tekutinou v nich polévat hranici. Jeden z nich vyšplhal až nahoru k Idě, a polil benzínem i ji. Zděšeně jsem se otočila na muže po mém boku, který to celé divadlo se zaujetím pozoroval.

"Prosím nech ji jít. Neumí ovládat magii. Je neškodná." Bylo mi na nic z toho, jak jsem se shazovala stále níž a níž, ale v té chvíli bych upsala duši i ďáblu.
"Neškodná? To jako vážně? Vsadím se, že tam uvnitř zabila víc lidí než ty."
"Jen se snažila zachránit si život. Udělal by to každý." procedila jsem skrze zuby.
"Myslíš, že by se mi nechtěla pomstít, kdybych zabil tebe?" Založil si ruce za hlavou a otočil se ke mně.
"Měla bys být šťastná. Ty i tvá kamarádka budete slavné." Když bylo všechno připraveno, ,,sluhové," jak jsem si je označila, se plní očekávání otočili směrem k nám. Ten psychopat s klidným úsměvem přikývl. Sluhové se rozestavili okolo hranice, a vytáhli zápalky.
"Prosím nedělejte to. Udělám cokoliv." Ušklíbl se.
"S vrahy dohody neuzavírám, a ty by jsi taky neměla." Na vteřinu všem zaplál v ruce malý plamínek, než ho jemně položili na dřevo, a vzdálili se. Bylo to jako tehdy u Idy v bytě. Oheň postupoval neuvěřitelně rychle. Ida sebou začala ještě více zmítat.
"Prosím ne! Prosím! Já nejsem čarodějnice!" Za chvíli nemohla už ani křičet. Dým se jí dostal do plic, a ona se rozkašlala.

Udělala jsem to poslední, co mi zbývalo. Zachytila jsem jedno z mnoha vláken, a zatáhla. Jistě jsem musela vypadat, jako bych dostala epileptický záchvat. Začala jsem sebou nekontrolovatelně cukat, s očima nezvykle vypoulenýma. Jako kdyby se oheň ohnul, a začal se vyhýbat Idě. I přesto se ale dál dusila. Netušila jsem co udělat dřív. Kdybych se byť jen na chvíli soustředila na něco jiného než na oheň, ihned by jí pohltil. Nakonec to vyřídili za mě. Někdo mě prudce udeřil do hlavy. Židle se zakymácela, a spadla dozadu spolu se mnou. Spatřila jsem šedivé nebe. V hlavě mi stále tepalo, ale spojení bylo pryč. Projel mnou mráz, když se přese mě převalil nelidský křik. Jako slepec jsem tápala a hledala mezi tím množstvím vláken to správné. Netrvalo dlouho, a křik utichl. Zbylo jen praskání ohně, a silný, nepříjemný pach spáleného masa.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 6. prosince 2014 v 14:37 | Reagovat

Ne, ne, ne! Musím si hned přečíst další část, protože jestli se stalo to, co si myslím, tak budu smutná!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama