Stíny hranic-Prolog+Kapitola 1. Začátek konce

6. listopadu 2014 v 22:09 | Lia |  Stíny hranic

Na začátek docela nuda já vím, ale druhá kapitola by měla být už akčnější. Držte mi palce ať tohle už konečně dopíšu. :)

Anotace: Anna byla vždycky zvláštní. Když jí bylo čtrnáct, její učitelka si toho všimla a začala jí učit, jak splynout s okolím, dokud nenadejde správný čas, jak sama říkala. Co když se ale po pěti letech najednou začne celý moderní svět rozpadat, a Anně začne jít o život. Lidé vždycky hledají viníka. Přežijí jen ti kteří chtějí přežít. Ostatní se v prach obrátí.

Prolog

Ticho. Snové plutí jen za doprovodu tiše hučícího motoru. Dvojice hlasů v pozadí. Vznáším se. Vím, že bych se měla probudit, ale mé druhé já se ještě nechce vypořádávat s realitou. Drží se zuby nehty té hudby doznívající mi v uších. Hlasy vystřídá tichounký křik. Téměř nepostřehnutelný jako pískot myší, tolik nedůležitý oproti té hudbě. Rozeznám housle a violoncello. V hlavě se mi skládá celý orchestr, ale já vím, že tomu ještě něco chybí. Po tváři mě pohladí něco chladného. Dotek smrti, bleskne mi hlavou hlasem, který nepoznávám. Něco je špatně. Na tváři ucítím pálení. Mé druhé já se mě snaží udržet v tom klidném světě, ale už je pozdě. Hudba je pryč, a křik se přibližuje. Brzy mi zní v uších tak silně, že mám pocit, že mi prasknou všechny cévy v hlavě. Prudce otevřu oči. Vše kolem se točí. Jsem snad ještě ve snu? Pevně přimknu víčka k sobě, když mě po obličeji políbí střepy. Dojde mi, že ten křik patří matce. Jakoby svět byl jedna velká spirála, doprovázená jen vřískotem a svištěním pneumatik. Chci vykřiknout, ale zjišťuji, že nemůžu. Prudká rána mě přirazí ke sklu. Mé druhé já vycítí šanci a stáhne mě s sebou. Těsně předtím než se mou hlavou rozezní ta známá hudba, zaslechnu někde v dáli sirény.

Kapitola 1. Začátek konce

První věc, která mě přivítá, když začnu opět přicházet k sobě, je protivné zvonění v uších. Snažím se soustředit na něco jiného, ale zvuk stále nabývá na intenzitě, až přebije všechny nástroje v mé hlavě a existuje jen on. Mám chuť vykřiknout a probudit se z tohohle snu, ale jako bych měla rty přišité k sobě. Uvědomím si, že dlaně se mi opírají o zem, a já tak nějakým zázrakem jsem ve stojce. Síla zvonění se zvedne ještě víc, až připomíná spíše jekot.
"Vzbuď se!" udeří mě v hlavě hlas a já prudce otevřu oči a přerývavě se nadechnu, jako by vzduch byl to nejcennější na světě. Chvíli nevidím nic, než se zorientuji. Nebo se o to aspoň pokusím. Vše kolem je vzhůru nohama. Zvonění se díky bohu přesunulo do zadní části mé hlavy, a vystřídaly ho sirény a tisícovky hlasů. Každý z hlasů byl naprosto jiný. Bombardovaly mě ze všech stran, až jsem měla pocit, že mi snad rozmetají mozek na kusy. Uvědomila jsem si, že mezi tím abych byla rozmačkána, byl jen pás držící mě nad zemí a mé slabé ruce. Počkat, pás? Vzpomněla jsem si, že jsem jela autem s rodiči. Co se proboha stalo?
"Tady nikdo není!" zaslechla jsem mužský hlas nebezpečně blízko. Teď bych asi měla zakřičet. Hlas mě ale stále neposlouchal jako pokaždé v mých snech, a z hrdla mi vyšel jen přidušený pískot. Neměli šanci mě slyšet.
"Hej!" snažila jsem se zakřičet hlasitěji. Jakoby mi krkem projela žiletka. Rozkašlala jsem se. Došlo mi, že ta neviditelná síla opět spadá na má víčka. Ne! Musí vědět, že tu jsem. Nesmím usnout. Na to ale moje mysl nebrala ohledy.

"Bože, to se celý město snad zbláznilo?"
"Už se ví, co to způsobilo?"
"Ještě že nejsme jediná nemocnice v okolí. Málem nám nevyšly pokoje." Nemocnice? Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to. I tak mi ale nemohlo uniknout, že už nevisím hlavou dolů, ale ležím ve vodorovné poloze.
"Divím se, že ta holka ze čtyřky vůbec přežila. Jejich auto prý bylo na kusy. Ty lidi, co tam byli s ní, to odhodilo ven. Tomu chlapovi co řídil, prý vytekl mozek na zem."
"Nemusíš být až tak přesná." Začala jsem panikařit. Co se stalo? A tou holkou myslí mě?
"Přestaňte drbat, vezou nám další nehodu."
"Další? A kam je asi dáme?" No tak, probuď se, okřikla jsem sebe jako by to byl jen sen, který se rozplyne ve chvíli, kdy odlepím víčka od sebe. Brzy se začaly ozývat nejrůznější rozkazy na lidi tam venku, kterým jsem nerozuměla, nebo jím radši ani rozumět nechtěla. Nakonec jsem ale přece jen našla odvahu oči otevřít. Dívala jsem se do špinavě bílého stropu. V rozích místnosti povlávaly zpřetrhané pavučiny. Opatrně jsem se posadila, a ihned pocítila bolest na týle. Přejela jsem si po něm bříšky prstů. To jsou stehy? Vše v místnosti bylo bílé. Od stěn po povlečení na postelích. Vedle každé postele byl malý noční stolek, kam si může pacient odložit své osobní věci. Můj byl prázdný. Krom mé postele tu byly ještě další dvě, z toho jen jedna byl zabraná jakousi spící ženou. Něco mi ale říkalo, že podle toho rachotu venku nebude ta poslední volná příliš dlouho. Odhrnula jsem peřinu, a bosýma nohama si stoupla na ledovou podlahu. Nerozhodným krokem jsem došla ke dveřím, a obemknula prsty kliku, studenou stejně jako vše kolem. Nadechla jsem se, jakoby za těmi dveřmi bylo snad něco, co mi může ublížit. Prudce jsem je otevřela. Zaplavil mě chaos. Všude pobíhaly sestry, a záchranáři přivážející zraněné. Nikdo si mě nevšímal. Měli jiné starosti. Byla jsem tak dezorientovaná, že ani pohled na krev a zohyzděné obličeje ve mně neprobouzel příliš emocí. Zachytila jsem svůj odraz ve skle a zděsila se. Pleť jsem měla bílou jako duch, strašidelně kontrastující s vypouklýma očima podmalovanými černými kruhy. Hnědé vlasy mi visely kolem obličeje v chuchvalcích. Spolu s tím nepřítomným pohledem, a bílým nemocničním úborem jsem působila jako Samara z Kruhu. Odvrátila jsem od sebe zrak, a místo toho sledovala dění kolem s nadějí že snad někde zahlédnu své rodiče. Musí být na jiném pokoji. Chtěla jsem už se vydat je hledat, když mě zastavila nějaká sestra.
"Kam to jdete?" Několikrát jsem zamrkala očima.
"Měli mě sem přivézt s mými rodiči. Nevíte, kde bych je našla?" Snažila jsem se znít klidně, i když mi hlas stále přeskakoval. Napůl oka jsem sledovala příval nových pacientů za ramenem sestry.
"Musíte se vrátit na pokoj. Pak to vyřešíme." řekla, a doslova mě dostrkala zpátky do pokoje a zavřela dveře.


Když jsem se znovu probudila, za okny byla už tma. Jak jsem si myslela, poslední postel už měla svou majitelku.
"Vy jste tady taky kvůli té havárii že?" Otočila jsem hlavu. Ta žena co předtím spala, byla teď vzhůru a četla si knihu. Nestihla jsem přečíst název, protože ihned jakmile zaregistrovala, že jsem vzhůru, položila jí obálkou na peřinu. Podle té to vypadalo na červenou knihovnu. Lampička jí ozařovala obličej. Měla vlnité, blonďaté vlasy po ramena a zářivě zelené oči. Nejistě jsem na její otázku přikývla. Zjevně si oddychla, že už není jediná, která nespí. Zaklapla knížku a položila jí na stolek vedle své postele.
"Docela na nic zůstat tu zavřená. Dneska jsem měla mít pohovor a nakonec zkejsnu tady. Aspoň že jen na jednu noc. Mimochodem já sem Hel." Pozvedla jsem koutky.
"Anna." řekla jsem jí na oplátku své jméno.
"Dost by mě zajímalo, co se stalo. Tolik obrovských nehod najednou…" řekla teatrálním tónem nejspíš, aby si tak získala mou pozornost, a otevřela svou knihu na místě, kde skončila.
"Ti lidi byli z různých nehod? Myslela jsem, že to všechno spolu souvisí." Hel pozvedla koutek jako lovec, když nažene zvíře do své pasti. Odhodila knížku, kterou nejspíš ani neměla v plánu číst a otočila se ke mně. Světlo z lampy se jí odráželo v očích, a utvářelo dojem, že jsou jasné jako smaragdy.
"Prý se na různých místech ve městě stalo několik velkých nehod, na první pohled spolu nesouvisejících. Většinou autonehody, ale prý i jeden požár." Hrklo ve mně, když jsem si vzpomněla na muže z předešlého dne s popálenou tváří. Hel to navíc líčila tak, jako by to byla nějaká fantastická věc. Poposedla jsem si.
"To je...zajímavé," odpověděla jsem jí. Podívala jsem se na hodiny, podle kterých byly dvě v noci.
"Neřídila bych se jich být tebou. Už dvě hodiny nefungují," hlesla Hel, aniž by odtrhla pohled od displeje mobilu. Zvedla ho do výšky.
"Neříkej mi, že tu není signál." zaskuhrala spíše pro sebe, a dál s ním ve vzduchu mávala. Nakonec vstala z postele, a začala přecházet po pokoji, s mobilem zdviženým ve výšce. Divím se, že ta spící ženská se ještě neprobrala. Hel svraštila obočí, a několikrát do mobilu bouchla dlaní.
"To si děláš srandu." řekla už o trochu hlasitěji, a hodila mobil na postel.
"Křáp jeden," hlesla ještě. Snažila jsem se vyhýbat jejímu pohledu. Nerada bych, aby nějak svůj hněv přenesla na mě. Přetočila jsem se na bok a zavřela oči.


Seděla jsem opřená o zeď, a sledovala pavouka soukající si svou síť v rohu místnosti. Kéž bych tomu chudáčkovi mohla říct, že mu jí stejně zničí dřív, než jí stihne dokončit. Z mého rozjímání mě vyrušilo zaťukání na dveře. Dovnitř vplula mladá sestra a začala nám rozdávat snídani.
"Můžu se vás na něco zeptat?" zeptala jsem se jí, když dávalo jídlo mně. Usmála se.
"Samozřejmě." Polkla jsem, a v hlavě si snažila vybavit slova, která jsem si celou noc připravovala.
"V tom autě, ve kterém jsme nabourali, jsem seděla ještě se svými rodiči. Jmenují se Svobodovi. Nevíte, kde bych je našla?" Sestře zmizel úsměv ze rtů. Několikrát přejela úzkostným pohledem mě a mé dvě spolubydlící.
"Počkejte chvíli, někoho za vámi pošlu." Ujistila mě nakonec, a se znepokojivým výrazem odešla pryč.
"To snad umřeli nebo co?" řekla se smíchem Hel, a tím ještě zvýšila můj strach. Když si všimla jak se tvářím, konejšivě se usmála.
"Ale Anno no tak. Jistě leží na některém pokoji, nemáš se čeho bát." Ještě jednou po mě loupla zelenýma očima, které na denním světle už vůbec nevypadaly tak strašidelně a tajemně, a dál se věnovala své knize s dvěma milenci v dobových šatech na přední straně. Spící dívka, která se mi představila, jako Monika lehce pozvedla koutky, ale její pohled nebyl tak bezproblémový a klidný jako ten Helenin, jak jsem zjistila, že je celé jméno Hel. Měla stejné pochybnosti jako já. A každou minutou, kterou jsem strávila hypnotizováním dveří, strach v mém nitru narůstal. Konečně se klika pohnula, a dovnitř vešla jakási doktorka. Na tváři měla nasazenou soucitnou masku. Děs ve mně dosáhl maxima. Zadržela jsem dech a strnula. Ona byla teď pro mě soudcem, který vynese rozsudek. Má rozumná část se smála, že se jim přece nic nemohlo stát. Možná jsou zranění, ale jsou v pořádku. Kéž by mé racionální já tentokrát převzalo iniciativu místo toho paranoidního. Možná bych teď aspoň nevypadala jako vystrašená myš. Monika stejně jako já sledovala svýma psíma očima doktorku, dokonce i Hel pomrkávala zpod knihy.
"Vy jste Anna Svobodová?" Přikývla jsem. Doktorka si povzdechla a sklonila hlavu. Tím ještě více prodloužila tu "dramatickou" chvíli. Měla jsem už chuť na ní zakřičet, ať to na mě už teda sakra vybalí, ale ještě jsem se ovládala.
"Jsem doktorka Mayrichová. Zašívala jsem vám tu ránu na hlavě." To dělá schválně, že se tomu tématu vyhýbá.
"Vy víte, kde jsou moji rodiče?" Přikývla a mnou se rozlehla úleva. Samozřejmě že jsou v pořádku. Vypustila jsem ze sebe dlouho zadržovaný dech. Jakoby ta tíha z posledních dvou dnů ze mě najednou spadla.
"Je mi to líto, ale vaši rodiče nepřežili."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 22:33 | Reagovat

Teď lituji, že jsem si neudělala čas mnohem a mnohem dříve, abych si tenhle mistrovský kousek přečetla!
  Ty jsi úžasná spisovatelka. To vykreslení postav a okamžiku... vznáším se z toho na obláčku, jak někdo dokáže tak krásně psát.
Není nic potěšujícího, než kvalitní četba v nočních hodinách!
  Jdu se vrhnout na další části :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama