Prosinec 2014

Stíny hranic-Kapitola 14. Noční návštěva

29. prosince 2014 v 17:00 | Lia |  Stíny hranic
Tak je to tady. Tuhle zatracenou kapitolu jsem doslova vypotila. Ale jsem ráda, že jsem to konečně napsala. Snad si to užijete. Sakra to byl boj. Tak co, jaká myslíte že je minulost Hel? Jak je to s těmi chlapy nadanými magií? A kdo a proč jde po Anně?


Thea

Dokonalý dům pro dokonalou rodinu. Jako by z té vždy dokonale zastřižené trávy, kterou teď zakrýval sníh, a bílého plaňkového plotu přímo sršelo, že tady někdo až moc chce zapadnout do té maloměstské přetvářky. Jestli nebude tady, tak už nevím kde jí hledat. Je jako dítě, které se schovává před výpraskem. Zaťukala jsem na dveře. Musela jsem sklonit pohled, abych zjistila, kdo mi otevřel. Byla to její dcera. Emma. Vlasy měla kudrnaté a světle hnědé po otci. Upírala na mě pohled mléčné čokolády. Musela jsem se usmát. Sklonila jsem se k ní. Dívenka ze mě nebyla schopná odtrhnout oči.
"Ty jsi Emma viď?" Nadšeně přikývla, když zaslechla své jméno. "Je doma tvá maminka?" zeptala jsem se. Chtěla mi už odpovědět, když byla přerušena.
"Emmo kdo je to?" Holčička se otočila s provinilým výrazem ke své matce. Bylo to pár týdnů zpátky od našeho posledního rozhovoru. Vlnité vlasy v barvě špinavé blond jí poletovaly kolem hlavy, sepnuté vzadu nějakou sponou, jejímž spárům už dávno stihly uniknout. Na tváři měla šmouhu od inkoustu.
"Jdi za bratrem." Poručila rázným hlasem. Emma po mně stihla ještě hodit vyděšeným výrazem, než zmizela v domě. Ne že bych nechtěla mít děti. Ovšem že bych si je přála, ale bylo to nezodpovědné. Nezodpovědné, a neslo to spoustu problémů, které jsem nebyla ochotna řešit. Bohužel to mě nejspíš čekalo skrze Olivii. Vystrčila bojovně bradu.
"Co tady chceš?"
"Ani mě nepozveš dovnitř?" Přimhouřila oči, jako by zvažovala východiska.

Nakonec popadla kabát, nazula si boty, a zabouchla za sebou dveře. Založila si ruce na hrudi.
"Tak mluv." Povzdechla jsem si. "Včera večer jsi nepřišla." Pohodila vlasy. "Měla jsem důležitější věci na práci." Nadzvedla jsem obočí.
"Něco důležitějšího než nová čarodějka?" Ušklíbla se. "Nesnaž se, abych si připadala provinile. Nechci mít s vámi nic společného."
"To jsi dala jasně najevo, když sis udělala děti s člověkem. Faktem ale je, že nemáš na vybranou." Olivia se usmála, a přešlápla z nohy na nohu. "A co chceš dělat? Stěžovat si že jedna z tvých oddaných čarodějek tě neposlouchá?" Olízla jsem si rty. Mluvit s Olivií bylo vždy tak vysilující.
"Já tě prosím. Netuším, jak se sem ta holka dostala, ani kdo vlastně je."
"Jsem si jistá, že s Alwou a Linneou to zvládneš." Zavrtěla jsem hlavou. "Nemůžeš se od nás prostě jen tak distancovat a předstírat že jsi člověk."
"Opravdu? Tak sleduj." Otočila se a zamířila ke dveřím.
"Snaží se Jon stále přijít na to, co je s elektřinou ve vašem domě?" zeptala jsem se jí, než stačila odejít. Usmála jsem se, a zakroužila nohou ve sněhu. "Kolik výmluv ti ještě zbývá Olivio?" Otočila se ke mně čelem.
"Pokud budu muset, řeknu mu to."
"A co? Že jsi čarodějka, která se na rozdíl od něj dožívá tisíciletí a že pokud tuhle tvou stránku zdědil váš syn, budeš ho muset zabít?" Ve vteřině stála přede mnou. Viděla jsem, že se drží, aby mě nechytila pod krkem. "Lucase do toho netahej." procedila skrze zuby.

"Tohle jsou problémy, které jsi přijala do svého života sama Olivio. Smiř se s tím, že buď budeš muset svého syna zabít, nebo sledovat jak stárne a umírá jako člověk." Zatnula ruce v pěst. "Jsi šílená, jestli si myslíš, že vám ho jen tak vydám."
"Nápodobně, jestli jsi ochotná kvůli němu riskovat svůj i životy ostatních."


Anna

Překvapilo mě, že sem nikdo moc nechodí. Zimní zahrada byla nádherná. Všechen nábytek tedy až na pracovní linku táhnoucí se podél stěn místnosti byl z ratanu. Dokonce tu byla i taková ta houpačka pro dva, která se dávala do zahrady. Už od pohledu vypadala pohodlně. Jen si na ní lehnout a usnout. Hlavní doménou tohoto pokoje ale byly květiny. Byly na konferenčním stolku, po stěnách, táhnuly se po stropě. Slečna Carlssonová mě pověřila jejich zalíváním. Dokázala jsem si představit, jak pro ní musí být náročné lézt po žebříku, aby se dostala ke každé z nich. Linka byla plná hmoždířů, nožů, lahviček a jiného náčiní, které bylo používáno k zpracování bylin. Zimní zahrada se nacházela v místnosti pod schody. Neměla dveře, takže se jí mohlo volně procházet až do zahrady. Ve dne skrze francouzské dveře, za nimiž bylo vidět do zahrady, prosvítaly sluneční paprsky, které v noci vystřídala záře měsíce. Dobře se tu přemýšlelo. Chodila jsem sem, když jsem už prostě nemohla vydržet s ostatními. Sara na mě sotva promluvila a když už, byly to jen strohé věty. Hel zas dělala, jako kdybych jí snad něco provedla a Kat se mě stále na něco vyptávala. Byla moc milá. Aspoň s někým se tu dalo mluvit. Ale lhala bych, kdybych řekla, že mě z ní občas bolí hlava.

Hel mou přítomnost nijak nevyhledávala, proto mě tak překvapilo, když mě navštívila tady. Zrovna jsem šplhala po žebříku, abych zalila břečťan na stropě.
"Tak tady jsi." Zaznělo pode mnou vítězoslavně. Byla jsem tak ponořená do vlastních myšlenek, že jsem málem upustila konev plnou vody na zem. Svraštila jsem obočí.
"Tys mě hledala?" zeptala jsem se nevěřícně, a slezla z žebříku. Hel rozhodila rukama a usmála se. Nebyl to ale upřímný úsměv. Spíš jako by něco chtěla. Naklonila hlavu na stranu.
"Slyšela jsem, že jsi neměla povolení na to projít portálem." Nevěděla jsem co s rukama, a tak jsem začala srovnávat hmoždíře.
"Odkud to víš?" Hel se zhoupla na patách a nasadila tajuplný úsměv. "Divila by ses, jak tenké jsou tady zdi." Vykulila jsem oči. "Ty jsi je poslouchala?" Bylo pro mě neuvěřitelný, že se nebojí, jak by na to reagovala Thea s Alwou. Hel ale jen pohodila hlavou.
"Nic nám neřeknou. Jinak se tu nic zjistit nedá." Přeměřila jsem si jí pohledem.

"Proč jsi vlastně přišla?" Hel ke mně přistoupila.
"U večeře jsi mluvila o portálech. Chtěla jsi tím naznačit, že jich existuje víc?" zeptala se s takovou nadějí v očích, až mě to překvapilo.
"Nic nenaznačuju. Vím to. Na světě je spousta portálů."
"Řekli nám, že existuje pouze tenhle."
"No tak vám to řekli špatně." Hel si založila ruce.
"A jak to víš ty?" Pokrčila jsem rameny.
"Řekla mi to Nora." Hel se usmála. "Bez urážky, ale tohle vysvětlení zrovna teď není tím nejdůvěryhodnějším." Rozhodila jsem rukama. "Jak bych se sem asi sama dostala. A ještě bez povolení." Hel pokrčila rameny.
"Možná jsi starší, než přiznáváš. Viděla jsi Linneu ne? Kolik si myslíš, že jí je let?"
"Asi dvacet, řekla bych." Ještě dřív, než jsem odpověděla jsem věděla, že se mýlím. Hel se usmála.
"Jo, až na to že tolik jí bylo na začátku dvacátého století, když potkala Theu. Aspoň podle jejích slov." Došla mi slova. Takže to byla pravda. Čarodějky se skutečně dožívaly vyššího věku, ne-li že jsou nesmrtelné.
"Věř mi, že kdybych měla jinou možnost, s radostí bych jí využila. Ale nejspíš jiná není. Dokázala jsi sem projít bez povolení, aniž by si toho Thea všimla. Prosím, dostaň mě zpátky domů." Ona chce zpátky? To jako vážně? Copak jí přeskočilo?

"Ty chceš zpátky? Ale vždyť je to šílenství. Tady jsi v bezpečí. Navíc silně pochybuju, že bych tě dokázala poslat zpátky." Hel zavrtěla hlavou.
"Ani nevíš, jak dlouho jsem nad tím přemýšlela. Ale jsem si tím jistá. Já nejsem čarodějka. Nepatřím sem." Přešlápla jsem z nohy na nohu. Začínalo mi tu být nějak těsno.
"To by jsi tu snad nebyla."
"Někde se musela stát chyba. Pokud bych byla čarodějka, neměla bych mít takové ty výbuchy, jako když si v nemocnici rozbila to zrcadlo? To přece bylo pomocí magie ne?" Pomalu jsem přikývla.
"To ještě ale nic neznamená. U každé se to vyvíjí jinak." Hel se zasmála. "A to ti taky předpokládám, řekla ta tvoje Nora co?" Už mě opravdu začínalo štvát, jak mě tu každý měl za blázna.
"Předpokládáš dobře. Ale i kdyby to byla pravda, nemůžu tě odsud dostat. Chápu jaké to pro tebe tady je." Chtěla jsem kolem ní projít, když mě chytila za předloktí, a zaryla nehty do kůže.
"Hel pusť mě."
"Nevíš ani v nejmenším jaké to je. Já nemůžu být čarodějnice. Nemůžu." V očích se jí zaleskly slzy, a mně se konečně podařilo jí vytrhnout. Promnula jsem si paži.
"Je mi to líto." Myslela jsem si, že na mě co nevidět spadne skříňka z toho jejího pohledu.
"Nestojím o tvou lítost." zašeptala a odkráčela pryč.


O 1 a půl měsíce později

Už jsem si poměrně zvykla na místní rutinu. Co se týče švédštiny, musela jsem hodně dohánět, ale nějakým zázrakem jsem nakonec od Alwy získala něco, co by se dalo přirovnat k pochvale. Jestli Sara plánovala se někdy se mnou začít bavit, tímto činem jsem si jakékoliv budoucí styky s ní dokonale zazdila.

Při mém pobytu tady jsem zjistila, že z nás čtyř jako jediná magii trochu ovládá kromě mě právě Sara. Ale to bylo v řádu základních cvičení, která jsem s Norou prováděla ve svých čtrnácti. Zapálení a zhasnutí svíčky, levitování předměty, ohřívání a ochlazování vody. Kolem Kat se často hýbali věci a jednou se rozbila váza, to když se rozzlobila na Saru, ale nedokázala to udělat na povel. Co se týče Hel, občas jsem opravdu uvažovala nad tím, jestli není člověk. Pak jsem si ale vždy vzpomněla na Idu, u které jsem nikdy neviděla používat magii, a která podle všeho byla čarodějka, když nás tehdy testovali pomocí vody. Zajímalo by mě, jestli ostatní vědí, že nejdou utopit. Pochybuju ale, že by mi uvěřili.
Většinu času jsem trávila s Kat. Proto nebylo divu, že se mi nakonec svěřila s tím, jak se sem dostala.

Povídala mi o své matce, která svým přátelům ráda vykládala karty. Podle Kat ale prý nebyla čarodějka. Tento koníček ale nevypadal zrovna nejnevinněji, proto se nešlo čemu divit, když jí odvedla jedna ze skupin odboje. Prý řekla Kat i její mladší čtrnáctileté sestře Rút, ať se schovají ve sklepě a ani nedutají. A to také udělaly. Když se vrátily nahoru, celý byt byl zpřeházen a jejich matka byla pryč. Po nějaké době si jich všimla jedna majitelka čajovny, ze které se vyklubala čarodějka, a která se starala o dalších pět holek. Kat střežila svou sestru jako to nejcennější, jen jednou jí nechala ještě s dvěma čarodějkami jít do města. Vrátila se jen jedna z nich. Měla zlomenou ruku a byla celá od krve. Řekla, že její sestru a tu další čarodějku odvedl odboj. Nakonec se té majitelce čajovny podařilo poslat portálem jen Kat. Když jsem tak držela Kat v náručí a hladila jí po vlasech, zatímco ona mi plakala do ramene, byla jsem nade vše vděčná, že se nezeptala na mou minulost. Nevěděla jsem, jestli jsem schopná jí někomu převyprávět nahlas.

"Neboj se. Vše bude zas v pořádku." Moc dobře jsem věděla, že lžu. To jsem ale té ubohé šestileté holčičce nedokázala přiznat. Všechny jsme se tísnily v temném sklepě, jedna na druhé. Dostala jsem strach, že každou chvílí vydýcháme všechen vzduch. Náhle nás oslnilo světlo. Přitiskla jsem si dlaně k očím. Nebyla jsem na světlo zvyklá. Netušila jsem, jak jsem tu dlouho. Mohly to být dny i měsíce. Myslela jsem si, že k nám jen přihodí dalších pár dívek a zase zavřou. Místo toho vešli dovnitř. Dívenka v mém náručí se napjala, a ještě více se ke mně přitiskla. Většina dívek už byla vzbuzená. Dezorientovaně mžouraly na ty muže, které je prudce vytahovaly na nohy, a postrkovaly do řady. To, že mě jeden z mužů chytil tvrdě za ruku, mi došlo až ve chvíli, kdy mi holčička zatnula nehty do kůže, až jsem sykla bolestí.
"To je v pořádku. Můžeš se mě pustit." Nejistě mě poslechla, a nechala se zařadit, aniž by ode mě odtrhla svůj černý pohled. Brzy jsem stanula v řadě i já. Převalila se přese mě vlna štěstí, když mi došlo, že nás vedou ven. Ven z téhle zatuchlé a vydejchané cely.

"No tak, přidej do kroku!" Zařval na mě jeden muž a strčil mě do zad tak silně, až jsem málem upadla na zem. Někde uvnitř jsem ale věděla, že nás nevedou na svobodu. Mé myšlenky se potvrdily při pohledu na skupinu střelců, stojící naproti zdi. Rozhlédla jsem se. Nebylo úniku. Někde vzadu začaly dívky křičet a bránit se, ale stačilo pár tupých nárazů a bylo po problémech. Postavily nás čelem ke zdi. Jako duch jsem vykonala vše, co po mě chtěli. Neplakala jsem, ani se nebránila jako ostatní. Prostě jsem jen stála. Náhle jsem si všimla, že vedle mě stojí ta holčička, která se ke mně celou dobu choulila. Konejšivě jsem se na ní usmála, a natáhla k ní ruku.
"Vše bude v pořádku." Sotva stihla stisknout mou dlaň, když mnou něco prudce zatřáslo, a na zdi se roztřískla červeň. Hleděla jsem na to, jako bych nemohla uvěřit tomu, co bylo zjevné. Chtěla jsem zesílit sevření, ale nešlo to. Nohy se mi proměnily v rosol a já jiztratila. Náraz země jsem sotva ucítila.

Probudila jsem se s tím, že se dusím. Nemohla jsem se zvednout. Jako by mě něco drželo. Zašmátrala jsem okolo rukama, které mi ihned někdo přišpendlil k posteli. Co se to sakra děje? Neměla jsem čas přemýšlet nad tou noční můrou. Spíš, jako bych se probudila do další. Zakopala jsem jako umírající zvíře nohama, a na něco nebo spíš na někoho narazila. Ozvalo se zaskučení, ale stisk na polštáři, přitisknutého k mé tváři i na rukách zesílil. Začala jsem sebou zoufale škubat, ale ten někdo byl moc silný. Křičela jsem do polštáře, ale nikdo neměl šanci mě byť jen zaslechnout. Cítila jsem, že mě síly opouští. Nemůžu přece umřít. Nesmířím se s tím, že teď umřu, když jsem toho přežila tolik. Navíc rukou nějakého cizince.

Výhodou ohně je, že stačí jen malá jiskra. Pokojem se rozlehl uši rvoucí řev. Jakmile sevření na mé tváři povolilo, strhla jsem polštář a rozkašlala se. Konečně jsem mohla zase dýchat. Po stěnách tančilo oranžové světlo, a já upřela pohled na mého útočníka. Nebyl pro mě ale ničím víc než stínem, který se zoufale snaží uhasit hořící paži. Neodvažovala jsem se pohnout, natož pak utéct. Přiblížil se nebezpečně blízko k oknu. Sotva jsem stihla vykřiknout, když se ozval zvuk tříštícího se skla, když vypadl z okna. Pokoj opět zahalila tma.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem byla schopná se zvednout a přistoupit k němu. Široko daleko, sníh byl neporušený, jako by čerstvě napadl. Žádné známky dopadu ani stop. To není možné. Udělala jsem několik kroků od okna a rozhlédla se, jako by na mě měl vyskočit z rohu. Vyděšeně jsem vykřikla, když se prudce otevřely dveře, a dovnitř vpadli všichni obyvatelé domu, v čele s Theou, která v ruce držela svícen. Přejela pohledem ze mě, na rozbité okno a pak zase na mě. Ozářila světlem svíček modřiny na mých rukách, nejspíš způsobené tím pevným stiskem. Upřela na mě nevěřícný pohled.
"Co se tu sakra stalo?" Ale já jí nedokázala odpovědět. Kdo by si dal tu práci mě sem pronásledovat, aby mě mohl zabít?

Posedlost

28. prosince 2014 v 15:06 | Lia |  Hodnocení knih
Mrazivý, poutavý, duchaplný a vášnivý příběh inspirovaný skutečnými událostmi vás opřede pavučinou jako skutečné zaklínadlo.
V posledním ročníku Akademie svaté Jany v Danversu v Massachusetts to pořádně vře. Studentky se připravují na pohovory na vysoké školy, soupeří o to, která z nich skončí jako nejlepší absolventka ročníku, prožívají první lásky. Všichni očekávají, že dívky velký tlak zvládnou. Jenže se mýlí.
Nekorunovaná školní královna se uprostřed hodiny zhroutí s podivnými křečemi a tikem. Lékařská záhada. Nemoc se ale vzápětí rozšíří a brzy už začíná stejnými symptomy trpět stále víc studentek exkluzivní dívčí střední školy. Mají křeče, ztrácejí vlasy, dostávají prudké záchvaty kašle. Školu svaté Anny zachvátí panika, šíří se klepy a dohady, propuká hysterie.
Případu se brzy chytnou média a vypuká horečnatá snaha odhalit příčinu potíží studentek. Může za to očkování? Znečištění životního prostředí? Stres? Nebo to snad dívky jen předstírají? Jedině Colleen, která pracuje na zvláštním projektu o čarodějnických procesech v Salemu, si uvědomuje zvláštní shodu okolností. Jejich město se kdysi dávno jmenovalo Salem, a už před třemi sty lety tu skupina děvčat trpěla podobnými příznaky...

Colleen chodí do prestižní soukromé školy sv. Jany (no jo mají tam chybu v anotaci :D) a usiluje o místo nejlepší studentky. Všechny její spolužačky jsou vystresované kvůli přihláškám na vysoké. Obzvlášť Colleen. Náhle ale školu zaplaví takzvaná Záhadná nemoc. Zvláštní je, že u každé dívky jsou jiné příznaky. Jedna podivně mluví, další vypadávají vlasy, jiná zase nemůže chodit. Škola se snaží přijít na to, co Záhadnou nemoc způsobuje. Netrvá dlouho a zprávy o nemoci se dostají i do televize, a budovu školy obklopí moře novinářů a reportérů. V nastálém zmatku Colleen zkazí písemku, a tak si vyžebrá od učitelky historie náhradní známku. Má porovnat hru Čarodějky ze Salemu se skutečnými čarodějnickými procesy, které se v Salemu odehrály. Příběh je prokládán takzvanými Mezihrami, ve kterých se nám představuje Ann Putnamová, která se zpovídá z toho, jak kvůli ní a pár dívkám skončilo spousta nevinných lidí na hranici. Narozdíl od Šibeničního vrchu mi přišlo tohle takové reálnější a postavy jako třeba Ann měly v sobě lidskost. Nebyly to jen jména v historii. Budete stále na vážkách, jestli dívky ze školy sv. Jany nemoc jen předstírají jako tenkrát v Salemu, nebo jestli za tím opravdu stojí nějaká ta magie. Posedlost je jednotlivý příběh tudíž nemá pokračování. I přesto má poměrně otevřený konec který mu dodává na tajemnu. Ze všech knížek co jsem dostala k Vánocům má tahle podle mého nejkrásnější obálku.




Šibeniční vrch

25. prosince 2014 v 14:56 | Lia |  Hodnocení knih
Tak první knihu z mé vánoční nadílky mám přečtenou. Ne že by to bylo nějak těžké je docela tenká. A teď k hodnocení.

Sedmnáctiletá Sarah Zoltanneová se proti své vůli ocitá v městečku Pine Crest, kam se její matka přestěhovala za svým partnerem. Konzervativní starousedlíci nevítají nové sousedy s otevřenou náručí a Sarah se v místní střední škole cítí jako vyvrhel. V předvečer svátku Všech svatých se pořádají tradiční studentské oslavy a Sarah, v naději, že konečně získá kamarády, ochotně souhlasí s rolí věštkyně budoucnosti. Její přesvědčivý výkon má obrovský úspěch a Sarah zdráhavě souhlasí, že bude ve hře pokračovat.

Nevinná zábava se však změní v noční můru. Spolužáci podezírají Sarah z čarodějnictví a chtějí ji vystrašit. Nakonec ale podlehnou davové hysterii a chystají se napodobit zfanatizovaný dav, který koncem 17. století oběsil v nedalekém Salemu devatenáct údajných přisluhovačů ďábla...

Anotace je poměrně výmluvná. Dříve oblíbená Sarah se se svou matkou Rosemary stěhuje do zamračeného městečka Pine Crest. Obyvatelé je nepřijmou zrovna nejvlídněji, protože mají za to, že Rosemary je rozvracečka jinak dokonalé rodiny. Sarah si nerozumí jak s Rosemaryiným přítelem Tedem, ale ani s jeho dcerou Kyrou. Kvůli tlaku na ní vyvíjeném nakonec souhlasí s rolí věštkyně na halloweenské pouti. Všichni jsou nejprve nadšení, a brzy se Sarah stane živým tématem celé školy. Má ale problémy s ředitelem, protože ve městě je zakázané cokoliv co jakkoliv souvisí s okultismem. Vše jde dobře, tedy až do doby kdy Sarah začne v křišťálovém těžítku vídat věci, které se začnou záhadně skutečně plnit. To vše ještě spolu s děsivými nočními můrami, až moc připomínající čarodějnické procesy v Salemu. Netrvá dlouho, a všichni začnou svalovat své problémy na Sarah pod vysvětlením že ona i její matka jsou čarodějnice. Jejím jediným přítelem je obtloustlý rozvážeč novin Charlie, který věří v reinkarnaci a má za to, že oni všichni jsou převtělení obyvatelé Salemu. Kam až je roznícený dav schopen zajít?

Kniha byla moc hezky napsaná a četla se mi vlastně sama. Má jednoduchý příběh a není žádným problémem brzy odhadnout průběh příběhu. Je to zkrátka jen taková jednohubka na jeden večer. Myslím že se bude líbit obzvlášť těm, kteří se zajímají o čarodějnice a procesy s nimi. I když tohle vychází z těch amerických, nedávno vyšla nová kniha Zpověď inkvizitora právě podle těch našich, které se odehrály ve Velkých Losinách. Ještě jsem jí nečetla ale chystám se. :)


Stíny hranic-Kapitola 13. Historie se nesmí opakovat

23. prosince 2014 v 21:09 | Lia |  Stíny hranic
Thea

Upravila jsem si popruh tašky, který měl neochvějnou tendenci mi stále sklouzávat z ramene. Ve středu města byla dnes jen hrstka lidí, což nebylo pro tohle zimní období nic neobvyklého. Občas kolem projelo auto, a já většinou moc dobře poznala, komu patří. Stenfjädrar bylo malé město. Bezpečně skryté uprostřed hustého lesa, na kilometry vzdálené od nějakého jeho většího protějšku. Mělo to své výhody i nevýhody. Byl to perfektní úkryt. Koho cizího by jen napadlo sem jezdit? Většina lidí o tomhle místě neměla ani ponětí. Obyvatelé tohoto města měli ale dobrou paměť. Každý z nich měl v merku ty ostatní, a bedlivě sledoval každý jejich krok. Musela jsem vždy toto město opustit, a vrátit se až o něco později pod záminkou, že má babička nebo jiný příbuzný zemřel, a že mi odkázal ten starý dům na kopci. Jestli to někomu bylo divné, nedal to najevo. Prošla jsem po zasněženém chodníčku kolem vypnuté fontány. Stála v samotném středu města. Byla mnohokrát restaurována, ale pořád tu stála. Byla pro mě tak trochu útěchou. Takovým neměnným kamenem v té rychlé řece času. Spíš jen ze zvyku jsem se rozhlédla na silnici, i když jsem moc dobře věděla, že se ke mně žádné auto neblíží.


Můj příchod do starožitnictví ohlásil zvonek. Po tváři mě pohladil teplý vzduch, a já ucítila potřebu si zastrčit tmavý pramen za ucho. Vlasy jsem měla dnes upevněné vzadu na hlavě, a tak mě ty uvolněné pramínky podél tváře neustále rozčilovaly. Nevědomky jsem si rozepnula kabát, a rozhlédla se po známém obchodě. Vzduchem se vznášel všudypřítomný prach. Ať se snažili sebevíc ho zredukovat, vždy si ke svým milovaným starožitnostem našel cestu. Přistoupila jsem k průsvitnému pultu, pod nímž byly vidět nejrůznější kapesní hodinky. Muž za ním, tak moc upoutaném k jednomu článku v městských novinách, ke mně líně zvedl oči, načež je vyděšeně vykulil, a vyskočil na nohy. Usmála jsem se.
"Aaaa…mám o vás říct slečně Bergmanové? zeptal se, a zatěkal starýma očima, snad aby se vyhnul mému pohledu.
"To by jsi byl hodný, Williame." Odpověděla jsem mu, aniž by mi z tváře zmizel úsměv. Pokývl hlavou, a zmizel vzadu, div že se za ním nezvířil prach. Zavrtěla jsem hlavou. Mezi ním a jeho sestrou byl velký rozdíl. I přes to že mu táhlo na sedmdesát, choval se stejně, jako když jsem se s ním poprvé setkala na jeho jedenáctiny. Zvědavě jsem nahlédla do novin na to, co ho tak upoutalo a odfrkla si. Jen pár zpráv o sněhu, a dalším zkrachovalém obchodě. Nic neobvyklého. Sotva za pár minut se ke mně William opět přiřítil. Nervózně sklopil pohled ke špičkám svých bod, ruce si zastrčil do kapes a následně je zas vyndal.

"Slečna má spoustu práce. Je vzadu." řekl, a ustoupil mi stranou. Křečovitě jsem se na něj usmála, a protáhla se kolem něj. Přísahala bych, že jsem zaslechla, jak zadržel dech. Vklouzla jsem do zadní místnosti. Když jsem za sebou zavírala dveře, Carlsson stál na tom samém místě jako sloup, poté zatřepal hlavou a sedl si na židli ke svým novinám. Nahodila jsem úsměv, a otočila se čelem do místnosti.

Alwa ke mně ani nezvedla oči. Bůhví proč měla na nose brýle, a kontrolovala účty. Sedla jsem si naproti jejímu stolu, a naklonila hlavu na stranu. Zima pro někoho, jako je ona musela být utrpením. Stejně jako milovala nošení letních šatů, v nichž ještě více připomínala panenku, tak nesnášela nošení všech těch svetrů a šál. Vlasy měla světle rezavé, střižené v dokonale rovné a hladké mikádo, končící jí kousek pod ušima, a zvýrazňující jí tak dlouhý, bledý krk. Alwa měla na rozdíl od mé světlé kůže, kterou jako by věčně pokrývala vrstva prachu, pleť zářivou a porcelánovou jako panenka. Dokonce i kruhy pod očima se jí vyhnuly, což jsem já říct nemohla. Tmavě safírové oči nebyla schopná odtrhnout od čísel. Přehodila jsem si nohu přes nohu.
"Včera dorazila nová čarodějka."
"Opravdu? O žádné jsi se, předtím nezmínila."
"Protože taky žádná dorazit neměla." Tímhle jsem si už její pozornost získala. Přestala počítat, zvedla ke mně pohled, a sundala si brýle, které jí stejně byly k ničemu.
"Jak to myslíš?"
"Jak bych to asi myslela? Přijdu domů a tam sedí holka, která se sem bůhví jak dostala." Alwa zamrkala očima.
"Ale nepotřebuje…" Zasmála jsem se. "Nehraj si na neviňátko Alwo. Jsi jediná kromě mě, která může udílet povolení. Já jí ho nedala, takže zbýváš ty." Alwa vykulila oči.
"O žádný holce nevím. Navíc, proč by někdo chtěl povolení ode mě?" Opřela jsem si ruce o stůl, a naklonila se k ní. "Tak jak se sem sakra mohla dostat?"
"Jak to mám vědět? Možná jí někdo pomáhal, co já vím, ale pečeť nejde jen tak lehce obejít. Proto se taky používají." Chvíli jsme sledovaly každá tu druhou.
"Zeptala ses jí, kdo jí přivedl k portálu?" prolomila po nějaké době Alwa ticho. Ušklíbla jsem se.
"Pořád mluví o nějaké Noře Carterové. Neříká ti to něco?" zeptala jsem se nadějně. Alwa se zamyslela a zavrtěla hlavou.
"Koukala ses do seznamu?" Povzdechla jsem si. "Samozřejmě. Dívala jsem se i na čarodějky co žijí ve Velký Británii. Jsou tam sice dvě Carterové, ale žádná Nora."
"Takže zbývá jediná možnost. Ta holka lže." Zavrtěla jsem hlavou. "Nemyslím si."
"I kdyby nějaká Nora existovala, proč by se stranila ostatním? Nebyla registrovaná. V dnešní době bez kontaktů moc dlouho nevydržíme." Alwa si opřela hlavu o ruku.
"Co jsi s tou holkou zatím udělala?" Povzdechla jsem si. "Zůstane. Nic lepšího než mít jí pod dozorem udělat nemůžu."

"Neměly bychom o tom říct sudičkám?" Při přezdívce, která se používala pro tři nejstarší čarodějky, které jako poslední, měly dar vidění, jsem se musela usmát. Zavrtěla jsem hlavou.
"Poradíme si s tím sami. Stejně si myslím, že by je to nezajímalo," zalomila jsem rukama. "Přijdeš tedy dnes večer?" Alwa nejprve nejistě a poté několikrát přikývla, jako by tomu chtěla dát větší váhu.
"Přiveď i Linneu. Já zkusím někde zastihnout Oliviu."
"Stále se ti vyhýbá?" Přikývla jsem. "Člověk by řekl, že když celý den pracujeme ve stejné budově, tak se dřív nebo později musíme potkat. Ta ženská je neuvěřitelně vynalézavá." Alwa zatřásla hlavou.
"Stejně jí to nijak nepomůže. Tak či tak, až budou děti v pubertě, musí říct, jestli jsou obdařený." Promnula jsem si čelo. "A opravdu věříš, že kdyby se to projevilo u jejího syna, tak že by s ním nezmizela?" Alwa pokrčila rameny. "A ty snad věříš, že by někdo nechal po světě běhat kluka se schopnostmi?" Musela jsem dát Alwě za pravdu. Kdo by dovolil, aby se historie opakovala?

Anna

"Nic si z toho nedělej. Jistě se to nějak vyřeší." Snažila se mě povzbudit Kat. Od rozhovoru s Theou jsem byla celá nesvá, jako by mě měla každou chvíli vyhodit pryč. Nevěřila mi ani nos mezi očima. Seděli jsme s Kat v hale, každá na jednom z těch křesílek.
"Co tady celé dny děláte?" zeptala jsem se, v pokusu změnit téma. Kat pokrčila rameny. "Nic moc. Thea nebo Alwa se nás většinou snaží naučit švédsky. To mi připomíná, že budeš muset dohánět." Svraštila jsem obočí.
"Kdo je Alwa?" Kat mi už chtěla odpovědět, když nás vyrušily vstupní dveře. Thea byla už uvnitř, a nikdo kromě ní a slečny Carlssonové nevycházel. Do haly vešla vysoká bledá zrzka, a v závěsu za ní šla drobná černovláska. Že by nová čarodějka, co tu bude s námi? Zrzka se rozhlížela kolem svým temně modrým pohledem, když do místnosti vtrhla slečna Carlssonová.

"Slečno Bergmanová. Paní vás čeká ve své pracovně. Mám vás tam zavézt?" Zrzka zavrtěla hlavou, a usmála se napůl rtů. Její oči se na vteřinu střetly s mými. Polil mě z toho mráz. Žena vyšla po schodech a zmizela v patře. Slečna Carlssonová se podívala na černovlásku. Byla asi o půl hlavy menší než já. Měla tak průsvitnou kůži, až jsem mohla zahlédnout tyrkysové žilky pod ní. Tvář jí rámovaly dva černé copy.
"Vy jistě chcete počkat zde." Počkat, proč jí slečna Carlssonová vyká. Hospodyně se zadívala za ní, jako by někoho hledala.
"Slečna Lund…totiž paní Ekmanová nedorazí?" opravila se. Černovláska zavrtěla hlavou. Prý má moc práce. Slečna Carlssonová chápavě přikývla. Obrátila se ke mně.
"Tohle je Anna Svobodová. Náš nejnovější přírůstek. Dorazila včera." Dívka se ke mně otočila. Měla tak světle modré oči, až jsem dostala pocit, že je slepá. Na tváři se jí rozlil úsměv. Přistoupila ke mně, a podala mi ruku na pozdrav. Nejistě jsem jí přijala.
"Ráda tě poznávám. Jsem Linnea Dahlgrenová. Theina přítelkyně, a tam ta nevychovaná ženská…" zalétla pohledem ke schodišti. "…byla Alwa." Nedovedla jsem si představit, že budu s tam tou ženskou trávit většinu dní. Vlastně jsem si to nedovedla představit ani u They. Ale Linnea mi do toho všeho tak nějak nezapadala. Vždyť jí může být asi tak jako mně.
"Dneska nás budete učit vy?" zeptala se s nadějí v hlase Kat.
"Bože snad ne. A kolikrát jsem ti říkala, abys mi nevykala, připadám si pak divně." Jsem si jistá, že mi něco uniká. Linnea si uhladila vlasy.
"Sama nevím, proč mě Thea chtěla vidět, Alwa mi nic neřekla." Sesunula se vedle mě na pohovku.
"Jsem opravdu ráda, že je tu někdo nový. Už jsem přestávala doufat."

Jak se asi mám sakra k ní dostat? Vždyť je stále uvnitř s nimi. Musím být trpělivý. Nesmím udělat stejnou chybu jako před lety. Tohle je má poslední šance. Nesmím dovolit, aby se historie opakovala.

Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender

21. prosince 2014 v 20:22 | Lia |  Hodnocení knih
Ano, už i já jsem si tenhle modrý zázrak pořídila do své knihovničky. V poslední době jsem neměla moc náladu na psaní recenzí ale po dnešním dočtení téhle knihy to snad ani jinak nešlo.

Rodina Rouxova má pošetilou lásku ve vínku, což nevěští nic dobrého pro její nejmladší členku, Avu Lavender. Ava - skoro ve všech ohledech normální dívka - se narodila s křídly. Ve snaze pochopit tuto svou zvláštnost a s rostoucí touhou zapadnout mezi své vrstevníky se šestnáctiletá Ava odváží do světa, naprosto nepřipravená na to, co ji může čekat, a naivní vůči zvráceným pohnutkám ostatních lidí. Lidí, jako je třeba zbožný Nathaniel Sorrows, který si Avu splete s andělem a jehož posedlost dívkou s křídly vygraduje v noci oslav letního slunovratu. Tu noc se nebe roztrhne, vzduchem se mezi poletujícím peřím řinou provazce vod a osud Avy i její rodiny nabírá na ničivé kadenci.

Příběh začíná ne u Avy, ale u její babičky Emilienne, která se s rodinou jako dítě stěhuje z Francie do Ameriky. Ta tu postupně zažívé své první a nenaplněné lásky stejně jako každý člen rodiny. Když se Emilienne konečně vdá, i když ne z lásky, přestěhují se do malého městečka, kde jí ihned všichni obyvatelé začnou přezdívat čarodějnice, kvůli jejím zvláštním schopnostem. Zvolna se přesouváme do příběhu její dcery, Viviane, budoucí matky Avy. Ta sice nezdědila výjimečné dovednosti po matce, ale místo nich obdržela neobyčejně vyvinutý čich, který dokáže rozeznat i to, jak se lidé kolem zrovna cítí. Viviane je od dětství zamilovaná do svého přítele Jacka a on do ní. Proto jí také tolik zlomí když se vrátí z vysoké se snoubenkou, nic netušící to že je Viviane těhotná. A teď se konečně dostáváme k Avě a jejímu často opomíjenému dvojčeti Henrymu. Ava byla zvláštní už od narození. Narodila se totiž s křídly. Viviane Avu i jejího bratra drží celý život v domě. Vše nabírá na intenzitě spolu se zápisky fanatického Nathaniela Sorrowse, který si Avu splete s andělem.

Bůhví proč mi čtení této knihy připomnělo Hodinu čarodějnic od Anne Rice. I když tam byl ten rodinný strom mnohem rozvětvenější. A kdo je takový milovník magického realismu jako já, by si tuhle knihu měl rozhodně přečíst. I kdyby kvůli prababičce Avy, skrz kterou její děti procházely tak dlouho, až se proměnila v modrý prášek, nebo kvůli jedné ze sester Emilienne, která se proměnila v kanárka. Kniha se mi hodně dobře četla a díky bohu mě v ničem nezklamala. Strašně se mi líbí obálka. Ve skutečnosti je o něco matnější než ta na obrázku a na hřbetě má vyražená zlatá pírka a když se z ní sundá papírový obal,vyražený zlatý nápis na hřbetě zůstává. Rozhodně se k této knize ještě vrátím.


Stíny hranic-Kapitola 12. Kdo jsi?

21. prosince 2014 v 17:48 | Lia |  Stíny hranic
Zrzka se překvapeně otočila k Hel.
"Vy se znáte?" Hel s úsměvem přikývla, aniž by ode mě odtrhla pohled. Ušklíbla se.
"Rozbila zrcadlo." Nadzvedla jsem obočí. Osud má opravdu zvrácený smysl pro humor. Setkání s touhle čtenářkou historických romancí bylo pro mě najednou tak vzdálené, i když se stalo téměř před třemi měsíci. Ariel, jak jsem si jí v mysli označila, sesunula nohy z pohovky, a vyslala ke mně pobízivý pohled. Nejistým krokem jsem prošla po vzorovaném koberci, cítící na sobě jejich pichlavé pohledy. Konečně jsem si sedla. Ariel se zasmála mému výrazu. Až teď jsem si všimla smrště světlých pih na jejím nose. Mohlo, jí být asi šestnáct.

"Já jsem Kat. Tohle je Sara," pokynula k mlčenlivé brunetě, která mi na pozdrav mírně pokynula. "A Hel už znáš." Lehce jsem pozvedla koutky.
"Kdy jsi dorazila?" zeptala se dychtivě Kat. Rozhodně byla z nás všech nejmladší. Se Sarou asi moc řeč nebyla, ale Hel jsem si pamatovala hodně upovídanou. Teď ale stála u klavíru, který nebyl vůbec černý, ale temně načervenalý, a sledovala mě pobaveným pohledem.
"Někdy odpoledne…myslím." dostala jsem ze sebe. "Jak dlouho tu jste?" Kat si poposedla.
"Sara dorazila v polovině října, já na jeho konci. Hel se k nám přidala na začátku listopadu." Při zmínce o Hel se blondýna otočila směrem k oknu.
"A za celou dobu sem nikdo nepřišel?" Kat zavrtěla hlavou. Opatrně ke mně zvedla svůj modrý pohled. Nadšení v jejích očích bylo najednou pryč. Vystřídaly ho obavy. Poprvé mě napadlo, čím si musely projít ony.

"Jak to u nás vypadá?" zeptala se tiše. Nemohla jsem si nevšimnout, že i Sara a Hel, které dělaly, že náš rozhovor neposlouchají, napjatě čekají na odpověď. Nadechla jsem se.
"Ne moc dobře." Bylo by k ničemu jim lhát. Stejně by mi neuvěřily. Z toho mučivého ticha nás nakonec zachránila slečna Carlssonová. Překvapeně na mě zamrkala.
"Anno. Všude jsem tě hledala." Na tváři se jí rozlil spokojený úsměv při pohledu na mě ve středu ostatních dívek. Nejspíš si myslela, že jsme se spřátelily. Já si tím ještě tak jistá nebyla, i když Kat byla moc milá. "Večeře je hotová." Sara zaklapnula knížku, a šla jí vrátit do knihovny. Hel začala skládat deku, kterou následně položila na klavír. I Kat se zvedla, oprášila si z kalhot neexistující špínu, a šla uklidit nedočtenou knihu na své místo. Zaujatě jsem sledovala rituál, který společně prováděly den co den. Když Hel i Sara odešly, Kat se za mnou překvapeně otočila, jako by na mě zapomněla, a až teď si uvědomila, že jsem stále v pokoji.
"Ty nepůjdeš?" Probrala jsem se z letargie, a následovala jí.


Posadila jsem se stejně jako ostatní na židli s vysokým opěradlem k podlouhlému stolu. K tomu totiž sloužila druhá část haly, jak jsem zjistila. Nedalo se tomu ani říkat samostatná místnost. Byl to zkrátka jen honosný stůl, vměstnaný k vyboulenému vitrážovému oknu. Slečna Carlssonová se posadila až poté, co nám všem přinesla jídlo z kuchyně, která byla na druhé straně haly. Na stole nechyběly svícny s rozžehnutými svíčkami, jejichž plameny se všem odrážely v očích. Nikdo se neměl k tomu začít konverzaci a tak jsme mlčeli. Náhle bouchly vstupní dveře, a slečna Carlssonová se napjala. Položila lžíci zpět do talíře. Do haly brzy vešla žena. Hospodyně se jako na povel zvedla. Nejspíš paní domu, si mezitím odmotávala z krku tmavě modrý šátek.
"Mám vám připravit jídlo paní?" zeptala se.
"To je v pořádku Sofie, sedni si. Najím se později." Měla do půl zad dlouhé, rovné, temně hnědé, na první pohled černé vlasy, a oči v barvě noční oblohy. Nevěděla jsem, jestli se mi to jen zdá, ale jako by se v nich objevovaly a zase mizely nejrůznější barvy. Nejspíš jen hra světla. Všimla jsem si, že všichni přestali jíst. Chtěla už nejspíš odejít, když se její pohled zasekl na mně.

"Kdo je to?" zeptala se žena zmateně. Slečna Carlssonová několikrát otevřela pusu na prázdno.
"Anna. Dorazila dneska odpoledne. Myslela jsem, že o ní víte."
"Neříkám ti snad vždy, když má někdo nový dorazit?" "To ano ale…" Paní domu jí zvednutou rukou přerušila a zavrtěla hlavou.
"Až dojí, pošli jí za mnou do pracovny." A s těmi slovy odešla do schodů. Všichni si oddychli teprve, když zmizela v patře. Taktně počkali půl minuty, než položili otázku.
"Jak o tobě nemůže vědět?" zeptala se Hel, a naklonila se ke mně blíž. Cenou útěchy pro mě byl jeden její neposedný vlas, který si užíval lázeň v zeleninovém vývaru. Kat pokrčila rameny.
"Možná na ní jen zapomněla." Hel se ušklíbla. "Skoro po dvou měsících nový přírůstek. Opravdu myslíš, že by na tohle zapomněla?" "Navíc potřebuješ mít povolení, abys mohla projít portálem." Prohodila jen tak mimochodem Sara. Nadzvedla jsem obočí.
"Na co pak všechny ty portály jsou, když jsou zaheslované?" Hel naklonila mírně hlavu na stranu, a slečna Carlssonová přestala jíst. Co jsem zas řekla?
"Jak myslíš to "všechny ty portály?" zeptala se Sara, a v oříškových očích se jí zalesklo.
"Tak dost!" zahřměla slečna Carlssonová. Všechny jsme sebou trhly.
"Anno, sněz to, a nenechej paní čekat a vy jí laskavě nezdržujte." Ani ve snu by mě nenapadlo, že někdo jako slečna Carlssonová umí být děsivý. Poslušně jedna lžíce za druhou mi mizela v ústech, a já přemýšlela nad tím, proč se nade mnou tak podivovaly a hlavně, jak jsem tedy mohla projít portálem, když jsem neměla povolení.
"Slečno Carlssonová?" zeptala jsem se opatrně. Obrátila ke mně rozezlený pohled, že jsem se málem ani nezeptala.
"Co se stane s těmi, kteří nemají povolení projít portálem, a přesto to udělají."
"To je jednoduché," několikrát zakroužila lžící v polévce, a poté sjela pohledem dívky naproti mně. "Zemřou."


Zamlkle jsem kráčela vedle slečny Carlssonové. Lhala bych, kdybych řekla, že mě její slova u večeře nevyděsila. Já jsem ale byla v pořádku, tudíž jsem povolení projít přece musela mít. Kéž by se tu najednou zjevila Nora a odvedla mě, u ní jsem aspoň věděla co čekat. Nebo jsem si to aspoň myslela. Zastavily jsme před dubovými dveřmi. Správkyně decentně zaklepala, a vešla dovnitř. Nejspíš jsem čekala zatuchlou místnost, s knihami všude kolem. A vlastně jsem se toho i do jisté míry dočkala. Rozhodně jsem nečekala klece s ptáky všech možných barev, a peří poletující vzduchem. Paní seděla za těžkým stolem, na kterém měla vše dokonale uspořádané. O zbytku pokoje se to ale říct nedalo. Knihy z knihoven byly vyházené, a jejich místa zaujaly nejrůznější lahvičky, zkameněliny a kameny. Knihy byly všude po zemi poskládané do komínků, a zanesené různobarevnými pírky. Nějak se mi ta pracovna nehodila k někomu, jako byla ta žena za stolem. Přes pískot, nebo spíš "tutot" zebřiček jsem málem přeslechla slečnu Carlssonovou, jak za sebou zavřela dveře. Žena mi pokynula rukou.
"Posaď se." Udělala jsem, co po mně chtěla, a netrpělivě čekala, co se mnou bude. Ona se mezitím prohrabávala nějakými lejstry, a s nakrčeným obočím nejspíš po něčem pátrala. Nakonec si povzdechla, srovnala je o stůl, a položila vedle sebe. Naklonila se ke mně blíž.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se. Naprázdno jsem polkla.
"Anna." Mávla rukou. "To vím. Chci znát tvé celé jméno." Odkašlala jsem si.
"Anna Svobodová." řekla jsem konečně jasným hlasem. Žena se usmála.
"Výborně, konečně se někam dostáváme. Já jsem Thea Lindenmanová. Patří mi tenhle dům. Omlouvám se, ale jsem si naprosto jistá, že nevím o žádné čarodějce, který sem měla dorazit. Na druhou stranu tu jsi, takže jsi povolení mít musela. Kdo ti ukázal portál?" "Nora." Vysoukala jsem ze sebe, když mi došlo, že ona jí znát nemůže.
"Chci říct Nora Carterová. Starala se o mě, když jsem zjistila, co dokážu." Thea přimhouřila oči. "Říkáš Nora?" Přikývla jsem. Zavrtěla hlavou. "Nikoho takového neznám." Dovolila jsem si, se trochu pousmát.

"No, je mi jasné že nemůžete znát každou čarodějku na světě."
"Ne, ty to nechápeš!" Překvapeně jsem vykulila oči. Propletla si prsty, a opřela si o ně bradu.
"Na světě je už velmi málo Starých duší. Naší jedinou šancí jak přežít je komunikace. Známe se všechny, a spolupracujeme, pokud je to možné. Znám každou z těch žen, které pomohly utéct těm dívkám, co jsou dole. Ale o žádné Noře nevím. Takže se tě zeptám ještě jednou. Kdo ti ukázal portál? Nebo jsi ho snad našla sama?" Chvíli jsem na ní jen vyjeveně hleděla. To není možné. Musí znát přece Noru. Vzpomněla jsem si na slova, která mi vtiskla do mysli, než mě poslala pryč. Nikomu z nich nevěř. To znamená, že ani ona jim nedůvěřovala. Proč mě sem vlastně poslala? Thea naklonila hlavu na stranu, když jsem jí neodpověděla.
"Jsi čarodějka. To vidím. Stejně jako to, že nemáš dostatečnou sílu, abys prorazila mé kouzlo, a přesunula se sem bez mého souhlasu. Takže ti někdo musel pomáhat."
"Jak jsem řekla. Nesetkala jsem se s žádnou čarodějkou kromě Nory."
"Teď lžeš."
"Nelžu!" začínala jsem být zoufalá. Jak jí mohu přesvědčit. "Ano, potkala jsem Hel, ale o té jsem to tehdy netušila." Thea zavrtěla hlavou. "Tu nemyslím." Ida. Myslí jí. Sklonila jsem hlavu.

"Věřte mi, ona by mi těžko mohla jakkoliv pomáhat. Netuším, proč mě sem Nora poslala, ani proč o ní nemáte ponětí, ale jak sama říkáte, já sama bych to nezvládla. A kdo by vám chtěl kromě lidí ublížit?" Thea na mě zamyšleně hleděla.
"To by ses divila drahá." zašeptala. Povzdechla si. "Ale takový vztah by se na tobě podepsal. Chci tě mít na očích, takže tu zůstaneš, než vymyslím co s tebou." Sklonila hlavu zpět k papírům.
"Můžeš odejít." řekla konečně. Vystřelila jsem ze židle. Neběžet mě stálo všechny mé síly. Jaká úleva to byla, když jsem za sebou zavřela dveře. Čirý strach mě pálil na chodidlech každým krokem. Nehodlala jsem se s nikým dnes už setkat. Svět kolem se začal rozmazávat a mě došlo, že začínám ztrácet poslední jistý bod v mém životě. Došlo mi, jak vlastně málo toho vím o Noře Carterové.

Stíny hranic-Kapitola 11. Dům tisíce svící

18. prosince 2014 v 17:41 | Lia |  Stíny hranic
Jelikož učitelé z nás před Vánocemi chtěli vytřískat co nejvíc známek, neměla jsem moc čas psát tak to přidávám až teď. Na druhou stranu jsem ale měla apsoň čas na domyšlení historie a profilů jednotlivých postav. Je to dcoela zvláštní koukat na to, kolik článků jsem přidala v listopadu a kolik v prosinci :D. Užijte si Vánoce. :)


Nevím, kdy přesně se stalo, že mě ta neviditelná síla pustila. Doslova. Jako by to něco, co mělo nade mnou kontrolu, najednou zmizelo. Z hrdla mi vyšel přidušený výkřik. Začala jsem panikařit, a hledala svou myslí kolem sebe vlákna, která bych mohla využít pro svou záchranu. Ale jako by, jsem byla na světě sama. Jen já, nekonečná propast, a rychle blížící se zem. Ale to přece není možné. Každá věc na světě má svá vlákna. Nora se musela zmýlit. Ještě nebylo na světě dost magie, která by portál poháněla. A já teď byla vydána všanc nějaké díře v něm. Připadala jsem si jako Alenka, řítící se králičí norou. Došlo mi, že jsem upustila svou tašku, a stiskla dlaň v pěst. Děsila jsem se té chvíle, kdy dopadnu. Bude to bolet? A zemřu hned, nebo bude ještě cítit ten dopad. Slyšela jsem o tom, že kolikrát lidé zemřou dřív, než se stihnou dotknout země. To byly ale zprávy o lidech, kteří spadli ze skutečných, hmotných věcí. Co když takhle budu padat navěky? V hlavě se mi každou vteřinou rodila další a další šílená teorie. Všechny měly ale společné jedno. Já z toho nevyjdu zrovna nejlépe. Dřív, než jsem stihla svůj mozek dovést k samovolné destrukci, jsem změnila směr.


Nedovedla jsem určit, jestli padám, nebo se vznáším. Rozhodně se mě opět ujala ta neviditelná síla. A vše se zrychlilo na více než maximum. Tehdy mě napadlo, co je vlastně potřeba k ohnutí prostoru. Myšlenku jsem nestihla dokončit. Bylo to, jako bych doslova vyskočila ze země. Mozek mi zaplavila bolest při nárazu. Zvláštní bylo, že mě nebolelo tělo. Pouze hlava. Vlastně…já tělo necítila vůbec.

Jen klid. Všechno bude v pořádku. Jen otevři oči. I to se ukázalo jako problém. Jako bych z toho neústavného drcení víček odsoudila sama sebe k životu ve věčné tmě. Nakonec se mi podařilo oči otevřít. Ihned jsem je ale zase přimhouřila. Do zornice mě udeřilo prudké světlo. Zamrkala jsem očima. Dívala jsem se do bílé oblohy, ze které se líně snášely chomáčky sněhu, a dopadaly na mou tvář. Všimla jsem si větví stromů, ale hlavu jsem otočit nemohla. Nepodařilo se to? Jsem zpátky? Kde je Nora? Jestli jsem zpět, měla by tu být. Otevřela jsem pusu, ale vyšel mi z ní pouze obláček páry. Jediné co jsem cítila, byl chladivý dotek vloček na mých lících, a pulzující energie ve spáncích. Musím se zvednout. Musím se zvednout, jinak umrznu! Jako by ale mé tělo neexistovalo. Na chvíli mě přepadla myšlenka, že možná se opravdu nepřeneslo se mnou, ihned jsem jí ale zahnala, a soustředila veškeré své snažení do konečků prstů. Neumíte si představit tu úlevu, když mi paží projel náhlý impuls.


Seděla jsem ve sněhu, a upřeně sledovala své nohy, zatímco jsem si je masírovala již funkčníma rukama. Musím najít Noru a přesvědčit jí, že to přece musí jít i nějak jinak. Vrávoravě jsem se postavila, a vykročila. Jako kdyby si mé tělo muselo na pohyb rozpomenout. Rozhlédla jsem se, a vítězoslavně se usmála, když jsem si všimla mé napůl zasněžené tašky. Oklepala jsem z ní sníh, a přehodila si jí přes rameno. Plná odhodlání jsem vyšla z portálového kruhu do té změti větví, rostoucí jedna přes druhou. Každou chvíli mě nějaká škrábla přes tvář. Vždy jsem přitom zavřela oči, a otevřela je jen ve chvíli, když jsem potřebovala vědět, kam jdu. Jestli mým cílem byl les, les a ještě jednou les, tak jsem šla správně. Za nějakou dobu začaly stromy a keře pomalu řídnout, až jsem konečně šla bez toho, abych stále něco odhrnovala stranou. Pokud se vydám tudy, měla bych brzy sejít kopec do města. A tak jsem šla, koutkem oka sledovala okolí při vzpomínce na to, jak mě přepadli a odvlekli právě v lese, kde jsem si myslela, že jsem v bezpečí. Toho domu jsem si všimla už z dálky. Vypadal jako už dlouho nepoužívané letní sídlo. Byl celý temně šedivý, porostlý zelení a se zatlučenými okny. Ale…les, který jsem znala, nebyl zrovna největší. Kdyby tady bylo něco takového, jistě bych si toho už všimla. Rozhlédla jsem se, jako by mi ta bílá pustina měla nějak napovědět. Kde to jsem? Rozvážně jsem přistoupila ke vchodu.



Vyšla jsem schody na terasu v obavách, že se pode mnou dřevo každou chvílí zřítí. Podél schodů stály dva dórské sloupy, podpírající spolu s dalšími v rozích verandy zbytek předku domu. Zadívala jsem se plná úzkosti na dveře. Neměly žádnou kliku. Jen drobnou klíčovou dírku. Do očí mě uhodilo kýčovité, a dnes již zrezivělé klepadlo ve tvaru obličeje chrliče. Popadla jsem ho, a několikrát nejistě zaklepala. Zděšeně jsem si uvědomila, že jsem na něm zanechala trochu své krve. V tom spěchu jsem úplně zapomněla na svůj krvácející prst. Přeběhl mi mráz po zádech. Nejradši bych od tohohle strašidelného domu byla co nejdál. Otočila jsem se s tím odejít, když mě po krku pohladil teplý vzduch. Pomalu jsem se otočila. Dveře byly dokořán. Celé to až moc připomínalo nějaký horor. Povzdechla jsem si, a překročila práh. Ušla jsem sotva pár kroků, když jsem za sebou zaslechla zaklapnutí zámku. Tak, a jsem v pasti. Na zemi byl temně rudý koberec. I přes světlo venku, tady byla tma. Chodbu ozařovaly pouze tančící plameny svící, házející strašidelné stíny na staré obrazy visící na stěnách. Snažila jsem se pohledem vyhýbat těm ženám, které na mě upíraly své vybledlé oči. Stěny byly původně nejspíš vytapetované béžově, i když teď byly spíš nahnědlé, stejně jako dřív musel být dům bílý jako vše kolem. Po obou stranách tu byly dveře. Konec chodby ústil ve vchod do dalšího pokoje bez dveří, kde jsem si všimla dlouhých, bílých schodů.

"Nevěděla jsem, že budeme mít hosty." Zazněl za mnou anglicky hlas se silným přízvukem. Prudce jsem se otočila. Usmívala se na mě asi padesátiletá žena. Tmavě hnědé vlasy měla svázané do drdolu. Naklonila hlavu na stranu a zkoumavě si mě prohlédla, když jsem jí neodpověděla. Pohled jí sjel k mé ruce.

"Vždyť ty krvácíš! Pojď, ošetřím ti to." Popadla mě za paži, a zatáhla do jedněch ze dvou dveří. Zjistila jsem, že ten vchod do místnosti se schody je spojen i s těmito, ne-li i těmi druhými dveřmi. U stěn byly knihovny přecpané nejrůznějšími knihami. Všude byly stolky a křesílka jako v nějaké čajovně. A samozřejmě ty ohromné bílé, dvojité schody vedoucí do patra. Kromě dalších dveří se vyšlo do takové terasy, pod stropem, na které byly ještě další knihovny. Pod schody byl vchod do další místnosti, ale neměl dveře. Zavedla mě do kuchyně, a strčila mi prst pod puštěný kohoutek. Když mi postříkávala ránu dezinfekcí, a následně zalepovala náplastí, i když bych to zvládla sama, stále si něco mumlala švédsky.


"Paní mi vždycky říká, když nějaká z vás má dorazit." Zvedla ke mně pohled a usmála se, jako by mě tím chtěla utěšit.
"Ale jistě to bude jen nedorozumění." Pohladila mě po tváři a zatřásla hlavou.
"Jistě sis musela projít strašnými věcmi. Ty zvěrstva co se u vás dějí…" Přes tvář jí přeběhl stín, který ale ihned vystřídal její obvyklý milý úsměv.
"Zatím ti ukážu tvůj pokoj. Večer dorazí paní. Jistě si s tebou bude chtít promluvit. Mimochodem, mně můžeš říkat slečno Carlssonová, jsem správkyně tohoto domu. A ty jsi?"
"Anna," Zašeptala jsem. Slečna Carlssonová kolem mě prošla a pokývla hlavou, ať jí následuju. Došla do pokoje s knihami, a začala stoupat po schodech.

"Ostatní dívky jsou v salonku. Až si odpočineš, můžeš se k nim připojit."
"Ostatní dívky?" Žena přikývla, aniž by se ke mně otočila.
"Paní očekávala pár měsíců předtím to náhlé probuzení tolika mladých čarodějek najednou. Do té doby jsem spravovala jen pár pokojů a zbytek domu chátral. Tohle místo," rozhlédla se, a dotkla se téměř láskyplně zábradlí.
"…má za sebou už podobnou minulost. Vlastně je už posledním útočištěm, které zbylo." Jako by se zasnila. I přesto mi stále vrtalo hlavou, že mě tak samozřejmě přijala. Mohla jsem být přece jen obyčejná holka. Došli jsme do patra. Nevím, kolikrát jsme zabočili, než přede mnou konečně otevřela jedny dveře. Nejistě jsem vešla do toho honosného pokoje, který jako by se snad zasekl v čase. Slečna Carlssonová přistoupila k oknu, a rozhrnula těžké závěsy. Rozhlédla se, jako kdyby něco hledala, než skončila u mě.

"Přijdu pro tebe, až bude hotová večeře. Zatím si odpočiň." A s těmi slovy mě tam nechala. I když světlo tomu pokoji značně pomohlo, i přesto tu bylo hrozně dusno. Přiběhla jsem k oknu a otevřela ho. Dovnitř ihned vtrhl chladný vítr. Závěsy se na protest vznesly do vzduchu. Když už jsem měla pocit, že mi ruka ke kličce na okně snad přimrzla, razantně jsem ho zavřela a rozhodla se, pokoj řádně prozkoumat. Byl tu vyhaslý krb, skříň, prázdný toaletní stolek, dvě komody s dvěma zapomenutými ponožkami, které ani nepatřily do jednoho páru, postel bez nebes, což byla pro mě aspoň nějaká útěcha, a takový ten psací stůl, který nemá jako všechny ostatní šuplíky pod sebou, ale na sobě. Uchváceně jsem přejela rukou po hladkém, mahagonovém dřevě. Kromě tohoto vybavení pokoje byly všude, ale naprosto všude svíčky. Moc ráda bych se dala do prozkoumávání tohoto domu, ale došlo mi, že mi nějak dochází síly. A ta postel byl až moc dobrý příslib pohodlí. Položila jsem si na něj tašku a lehla si. Jen na chvíli…



Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kde to jsem. Za okny už byla tma, a jistě bych po cestě zakopla, kdyby střed pokoje neozařovalo stříbrné světlo. Uchváceně jsem do něho vstoupila, a zadívala se na dorůstající srpek měsíce. Když byla vyřazena pouliční osvětlení, nebylo nijak výjimečné doma vidět oblohu plnou hvězd. I přesto mě ale ta krása nikdy nepřestala uchvacovat. Neměla jsem ponětí o tom, kolik může být hodin. Slečna Carlssonová mi řekla, že pro mě přijde, až bude večeře, ale možná mě nechtěla budit. Rozhodla jsem se tedy sama najít ten salonek, o kterém žena předtím mluvila. Vyšla jsem na chodbu a zavřela za sebou dveře. Rozhlédla jsem se po dlouhé chodbě, z jedné strany lemované dveřmi a té druhé velkými okny, táhnoucími se téměř přes celou zeď. Vyhlédla jsem ven. Musela jsem se dívat z jiné části domu, neboť všechna okna, která jsem mohla vidět zvenčí, byla zatlučena. Nejistě jsem procházela kolem dveří v naději, že snad zaslechnu nějaké hlasy. Společníky mi však byly jen mé kroky, tlumené červenohnědým kobercem. Kolikrát už jsem byla tak blízko k zaklepání na nějaké náhodné dveře, ale až příliš jsem se bála. Brzy jsem zjistila, že jediná cesta, jak se dostat do přízemí, jsou ty mohutné bílé schody v hale, nebo menší schody vedoucí do kuchyně, kterou jsem už také navštívila. V takovém domě se člověk velmi snadno ztratil.

Byl mnohem větší, než se zdál zvenku, a jednotlivé chodby byly téměř totožné. Zrovna jsem procházela kolem poměrně velkých dvojitých dveří, když jsem z pokoje v něm zaslechla hlasy. Všimla jsem si, že dveře jsou pootevřené. Zvědavost mě přemohla, a tak jsem nenápadně škvírou nakoukla do místnosti. Měla jsem výhled pouze na černý klavír, a knihovnu u zdi. Už jsem chtěla odejít s tím, že se mi to jen zdálo, když se mi do zorného pole dostala nějaká postava. Nejspíš se chtěla opřít o klavír. Prudce jsem sebou cukla a odvrátila tvář, jako by mě někdo nachytal, při nějakém zločinu. Domem se rozeznělo hrozivé skřípění klavíru.

"Co sakra blbneš?!" ozvalo česky. Překvapeně jsem nakoukla. Ta dívka, která předtím nejspíš zavinila hluk, se ještě více zabalila do deky, kterou měla přehozenou kolem ramen jako plášť, otočila se, a se zvednutou bradou jako královna odkráčela k oknu. Musely to být ty "ostatní" dívky, o kterých mluvila slečna Carlssonová. Rozhodla jsem se vejít. Zčásti kvůli tomu, že mě ten prázdný a temný dům poněkud děsil. Neslyšně jsem otevřela. Ani jedna z nich mě nezaregistrovala. Nejspíš jsem čekala, že se jim sem podařilo utéct víc.

Byly ale jen tři. Salonek osvětlovala pouze záře ohně z krbu a svíček. Po obou stěnách byly knihovny, doslova přecpané novými i polorozpadlými výtisky. Naproti tomu obřímu oknu, u kterého stála ta dívka v dece, byl klavír. Před ním stál dřevěný konferenční stolek, a podél něj, naproti sobě byly dvě pohovky, i když do pohodlnosti měly daleko. Stály na ozdobných dřevěných nožičkách, s opěrátky ve stejném provedení. Byly potažené jen tenkou vrstvou květovaného čalounění. Koutkem oka jsem si všimla malířského stojanu v rohu místnosti. Zatímco na jedné z pohádek seděla dívka, která jako by vypadla z pohádky Malá mořská víla, s těmi svými rudými vlasy, a nohami, složenými vedle sebe jako ocas mořské panny, na té druhé seděla o něco starší dívka se světle hnědými rovnými vlasy, zády jako pravítko, a nohami pevně na zemi. Obě doslova hypnotizovali stránky knih v jejich dlaních, jako by to bylo něco, co je může nějak zachránit. Otočila jsem se, a pokusila se co nejtišeji zavřít dveře. Místo toho ale zaznělo všudypřítomné zadunění, které nemohlo uniknout snad nikomu. Ztuhla jsem a zavřela oči jako malé dítě, které si myslí, že tak bude neviditelné.


"Kdo jsi?" zaslechla jsem za sebou. Pomalu jsem se otočila. Upíraly se ke mně pohledy všech tří dívek. Konečně jsem plně viděla do tváře té třetí. Měla jemné a vlnité blonďaté vlasy, a zelené oči. Někoho mi neskutečně připomínala, ale nemohla jsem si vzpomenout koho. Tipovala jsem, že ta otázka nejspíš přišla od té zrzky, protože pohledy těch zbylých dvou nebyly zrovna přívětivé. Jako bych byla vetřelec. Polkla jsem a uvědomila si, že jsem stále neodpověděla.
"Anna." Odpověděla jsem a doufala, že to neznělo příliš vystrašeně. Blondýna nadzvedla obočí, jako kdyby nad něčím přemýšlela. Náhle se jí oči zalily poznáním.
"Ty jsi ta děsivá holka z nemocnice." Nejprve jsem netušila, o čem to mluví. Jaká nemocnice proboha? Přimhouřila jsem oči, a pořádně si jí prohlédla. A pak mi to došlo. A do prdele.

Brány jsou zavřené

9. prosince 2014 v 21:49 | Ling |  Poezie
Brány jsou zavřené,
Když líbáš prameny mých vlasů.
Jak blednoucí jiskry,
Každým dotekem tvých úst chladnou.

Spoutaná,
Znehybněna v tvých mohutných pažích.
Nikdy nejsem na dosah, zahal mě do sebe,
Oheň zdá se být dechem mým,
Bez slitování rdousíš mě - utahuješ okovy.

Já cítím pohyby tvých úst,
Však ticho bez slov ke mně doléhá.
Jak rozpoznám tvůj dech?

Pocity žárlivosti - zloby,
Vyryty v tvých rtech.
Vepsány do dlaní tvých,

Absence něhy - pocity moci.

Da Vinci´s Demons

8. prosince 2014 v 17:49 | Lia |  Filmy a seriály
Tak přece jen se na tenhle seriál dostalo. Před pár dny jsem zjistila, že jsem překvapivě všechno dokoukala, a že nemám co dělat. Kdyby v televizi neběžela teď ukázka na nadabovanou premiéru, nejspíš bych si na to vůbec nevzpomněla. Měla bych koukat rychle, než to je ještě v původním znění všude (nesnášim, když se nadabuje seriál, a nikde pak už není k sehnání v originále). Dávám vám sem úvodní titulky, protože se mi strašně líbí. Nevím, celkově v seriálech mám na ně nějakou úchylku. :D


Stíny hranic-Kapitola 10. Vřískot větru

3. prosince 2014 v 18:16 | Lia |  Stíny hranic
Touhle kapitolou jako by končí první část téhle povídky. Nemusíte se bát že bych měla nějakou pauzu budu psát jako doposud když bude nálada, aby to za něco stálo. Napište, jak se vám kapitola líbila. :)


Tři stěny. Mohla bych říct, že jsou z kamene. Možná by to znělo více tajemně. Lépe by to dokreslovalo ten pocit hrobky, který cítím. Po těch dvou mrtvolách tu zbyla jen krvavá stopa, táhnoucí se přes tentokrát už kamenné, dlouhé strmé schody, až ke dveřím se starým zámkem. A přece je tu něco jinak. Nářadí je pryč. Tou temnou místností, tolik znázorňující mou naprostou porážku a prázdnotu, zaznívalo jen nekonečné zvonění pout o trubky vystupující ze zdi. Opatrně jsem se přiblížila ke zdroji toho hluku. Byla to dívka. Nevím, co na ní bylo, že to ve mně vzbuzovalo takovou vlnu zoufalství. Snad zacuchané vlasy přehozené přes obličej, nebo samotná hlava, s prázdným pohledem sledující svou vlastní paží sjíždící po trubce, k níž byla připoutaná. Náhle jsem si uvědomila, že to jsem já, a najednou jsem opět cítila chladnou stěnu hned za sebou, stejně jako kov obepínající mi zápěstí. Cukání pout už ani nebylo marným pokusem se z nich dostat. Spíš jen opakované zprávy mozku, že jsem stále naživu. V hlavě jsem si nedokázala srovnat jedinou myšlenku. Vše to byly jen záblesky událostí posledních dvou měsíců. Většinou jen nedůležité detaily které jsem si začala vybavovat až teď. Například názvy některých knih, které jsem stihla zachytit, než je díky roznícenému davu navždy pohltily plameny. Nebo Idin obraz, zobrazující dohasínající pouliční lampu uprostřed zimy, který byl roztrhán na tisíce kusů a rozházen po celém jejich bytě toho dne, kdy jsem naposledy viděla Idinu matku.


Tyto maličkosti jsem si předtím nedokázala vybavit. Jako by je má mysl zaregistrovala, ale odsunula je až na samotný okraj paměti jako nedůležité. Teď byly ale pro mě jedinou útěchou. Převracela jsem si každičký ten moment ze všech stran, jako když malé dítě poprvé spatří novou věc. Tentokrát jsem zavrhla to vše na první pohled důležité, co mi osud připravil. Nebyla jsem ale člověk, který by se zatvrdil, a začal ignorovat, že se někdy stalo něco takového, jako se přihodilo mně. Já to ale nemusela dělat celý život. Stačila jedna noc. Stačilo si jen v mysli postupně skládat jednotlivé střípky Idina obrazu, pojmenovávat si odstíny modré, zahánět každou myšlenku na ní, a její touhu být malířkou, ihned v zárodku. Bála jsem se usnout. Bála jsem se, že když zavřu oči, uvidím to znovu, a tehdy mi žádné odvracení nepomůže. Vlastně jsem byla ráda, že za pár hodin bude vše pryč. Že nebudu muset žít s tím pocitem, že já žiju a ona ne. Že já, věčná realistka, zadusila její jiskru života. O tolik živější než byla ta moje. Prudce jsem zatáhla za okovy, až trubka zavrzala a já dostala pocit, že se snad utrhne. Jistě by to nebylo nic těžkého.


Vše tu chátralo. Sklep měl tendenci ve vás vzbuzovat takové pocity, jakože jste poslední na zemi. Nebo přinejmenším, že na vás všichni zapomněli. Že tam venku uběhli staletí, ne-li tisíciletí, a nikoho ani nenapadne, co se skrývá za těmi zamčenými dveřmi. Jen nějaký sklad, řeknou si. Možná i nahlédnou dovnitř, a spatří jen tmu. Nikdo si nevšimne drobné postavy choulící se v rohu. Zrovna jsem sledovala tetelící se temnotu, jak se ke mně líně sune z protější strany, když ze shora zarachotil zámek, a staré dveře se s protestujícím skřípotem otevřeli, a stejně jako vždy ozářily schody jasným pruhem světla, který se dokonale kryl s krvavou stopou, jako by chtěl poukázat přímo na ní. Odvrátila jsem zrak, a očekávala líné kroky lidí, kteří mě odvedou na mou popravu. Tenhle člověk ale spěchal. Víc než spěchal. Jako by měl v patách samotnou smrt. Otočila jsem se zrovna, když osoba stanula přede mnou. Zaklonila jsem hlavu, a volnou rukou si zastínila obličej. To není možné. Nora na nic nečekala, a sehnula se ke mně.


"Co to…" Vlastně jsem ani nevěděla, na co se jí zeptat. Díky bohu mě ale přerušila.
"Na vysvětlování bude čas později." A s těmi slovy kov opustil mé zápěstí. Doslova mě vytáhla na nohy, protože já se nezmohla na nic jiného, než jí jen sledovat. Málem jsem zase spadla na zem, když mi končetinami proběhli mravenci. Nora na to nebrala ohledy. Popadla mě za ruku a vytáhla ze sklepa. Očima těkala ze strany na stranu. Nikdy jsem jí tak vyvedenou z míry neviděla. Nevěděla jsem, jestli to je dobrá nebo špatná zpráva. Na světle jsem si uvědomila, že má ruce i oblečení celé od krve.


"Neohlížej se!" Křikla na mě přes rameno, když mě za sebou táhla jako hadr. Byla jsem za to ráda, protože nohy jsem měla jako z rosolu. Dostali jsme se do haly. Vše až moc připomínalo můj a Idin pokus o útěk. Až na to, že po cestě jsme nikoho nezabili. A že v té jindy modré vodě v bazéně teď plavali dvě mrtvoly, zbarvující vše okolo do rudohněda. Zkameněla jsem jako socha, když na mě dopadlo pár kapek vody. Ach sakra, co si to jen namlouvám? Pomalu jsem zvedla hlavu. Hleděla jsem do očí nějakému staršímu muži. Byl přišpendlen ke stropu, i když jsem netušila jakým způsobem.
"Pospěš si!" napomenula mě Nora a táhla mě směrem k východu. Nohy mě neposlouchaly.
"Ale Ida…"
"Ida je pryč!" Zakřičela, až v jejím hlase zazněl její britský přízvuk, který byl jinak téměř neznatelný. Všimla jsem si, že se v jejích jindy očích plných výsměchu zračí strach. Ovanul mě chlad, když jsme konečně vyběhli ven. Nora mě nasměrovala k bráně. Koutkem oka jsem zachytila Idinu hranici. Pomalu jsem se k ní otočila. Žádné slzy. Žádný hysterický křik. Dokázala jsem jen zírat. Vzduchem se ještě teď snášel šedivý popílek. Kdo ví, co z toho je Ida, a co jen dřevo s nekvalitním lakováním. Nezbylo tam po ní nic. Dala se odlišit pouze místa, která byla více ohořelá než ostatní. Měla jsem pocit, že se ta stavba každou chvílí zhroutí.



"Anno!" zakřičela na mě Nora, a já konečně dokázala odtrhnout zrak od těch zbytků. Nora se přede mě ochranářsky postavila, i když to bylo od ní spíš jen takové gesto. Bylo pozdě. Zběsile jsem se rozhlížela hledající únikovou cestu, jako ptáče co vypadlo z hnízda. Byli všude. Téměř každý z nich si opatřil nějakou tu zbraň. Ti vpředu měli dokonce i pistole. Z pohledu na ně se mi roztřásla kolena. Připadala jsem si najednou o tolik mladší.
"Ani se nehněte, jestli nechcete být v dalších dvaceti vteřinách jen dva zkurvené mastné fleky!" Zakřičel na nás jeden chlápek s tmavě hnědými vlasy. Všimla jsem si, že se mu neskutečně klepou ruce. O to, to bylo horší, když v nich držel zbraň. Vykulil oči, když Nora o kousek ucouvla dozadu.

"Kurva, lehněte si na zem!" zařval jako smyslů zbavený. Nora nahmatala mou paži.
"Chytni se mě kolem pasu. Nesmíš se mě za žádnou cenu pustit, rozumíš." Zazněl mi v hlavě Nořin hlas, ze kterého přímo sršelo, jak se snaží zanechat si chladnou hlavu. Vyděšeně jsem se podívala na ty muže se zbraněmi. Na mozek mi bolestně tlačila Nořina mysl. Pevně jsem přimkla víčka k sobě v očekávání výstřelu, a objala zezadu Noru.

Ztratila jsem půdu pod nohama. Zuby jsem měla stisklé pevně k sobě, jako bych mezi nimi drtila zlost na sebe samotnou. V první chvíli jsem cítila jen prudký tlak, a hvízdotu vzduchu dorážející na mé ušní bubínky. A pak přišly výstřely. Ještě víc jsem se k Noře přitiskla, jako bych se tím měla stát neviditelnou. Do tváří mě pleskal studený vzduch spolu se sněhem, až jsem měla pocit, že mi na obličeji zanechává jizvy. Náhle jsem zaslechla Nořino bolestivé zaskučení a vodopád nadávek. Nebezpečně sebou zatřásla a nahnula se. Zadržela jsem dech. Odvážila jsem se otevřít oči. Jemně jsem nadzvedla víčka a hned na to je zas zavřela, když mi do nich vletěl sníh. Uvědomila jsem si, že už neslyším výstřely, a napůl si oddychla. Srovnejme si fakta. Jsem, kdo ví jak vysoko nad zemí (ano, přiznala jsem, si že letíme, i když jsem se to neodvažovala ověřovat), neumím lítat, a čarodějka co ano, a které se držím, je postřelená. A ještě k tomu je určitě přes tu mlhu a sníh houby vidět. Proč sakra nemůže být léto? To že klesáme, jsem poznala podle tlaku, když mi srdce vyskočila až do krku. Doslova jsme se zřítili na zem. Nora nejspíš nebyla zvyklá někoho táhnout sebou. Zvedla jsem se, oprášila si sníh ze zarudlých dlaní a rozhlédla se. Přistáli jsme na nějaké mýtině. Pohledem jsem vyhledala Noru. Ležela o kus dál ode mě, a držela se za pravou paži.


"Noro?" Otřela si nos, a vyskočila na nohy.
"Musíme jít ke mně domů. Ještě by to tam mělo být bezpečné." A s těmi slovy se otočila, aniž by projevila jakýkoliv znak slabosti.

Překvapilo mě, že se po nás nikdo neohlížel. Z Nořiny ruky začala prosakovat krev. Lidi to nejspíš ale nijak nevzrušovalo. Všude po domech visely plakáty s různými hesly typu: "Táhněte do pekla čarodějnice!" nebo "Ať všechny shoří!" Spousta z nich zvala i na setkání nejrůznějších skupin odboje, které hlásaly, že si nenechají sebrat svou zemi, a že musí zasáhnout a podobný kecy. Obloukem jsme se vyhnuli nějakému protestu nejspíš fanoušků fantasy u magistrátu, kteří si přáli zastavit to zabíjení. Nora mě stáhla do nějaké špinavé uličky zrovna ve chvíli, kdy se objevili členové odboje, a začali tvrdou pěstí rozhánět protestanty. Instinktivně jsem se přikrčila, když zazněl výstřel. Rozeběhli jsme se, nehledě na drásavý křik v zádech.

"Prostě to vyndej!" řekla netrpělivě Nora a odvrátila pohled. Byli jsme u ní doma, a já jí právě teď měla vyndat kulku z paže. V ruce jsem nervózně svírala vyvařené kleště. Nora zatím popadla placatku a pořádně si z ní přihnula. Vzala jsem Noru za zápěstí. Tak ať už to máme za sebou. Žádný na tři. Prostě jsme jí nekompromisně zajela kleštěmi do rány. Celá se napnula. Ještě že jsem jí tu ruku držela. Konečně jsem tu zakrvácenou věc vyndala a položila jí znechuceně na talíř. Nora se ještě jednou napila, zakousla se do nějaké látky, či co to bylo, a podala mi láhev. S povzdechem jsem ji přijala, a polila alkoholem ránu.

Rozkašlala jsem se. "Cože jsi to říkala?" Nora si povzdechla.
"Nemáme čas, Anno. A anglicky mluvíš, pokud vím docela dobře."
"Anglicky možná, ale ne švédsky."
"Je tam poměrně dost čarodějnic. Rozhodně víc než je normální. A o ty, které se k nim dostanou, se postarají. Tady zůstat nemůžeš." Zavrtěla jsem hlavou.
"Nemůžu prostě odejít. Ida…"
"Ida je mrtvá, Anno. Zabili jí. A zabijí i tebe pokud se nerozhodneš s tím něco udělat."
"Vím moc dobře, co se s ní stalo. Poslední dva měsíce jsi mi to vpalovala do tváře. Pořád a pořád až jsi nakonec dostála svého slova." Nora si povzdechla a odvrátila pohled.
"To že tady zůstaneš, a necháš se zabít, ti jí zpátky nevrátí. Ona ani tví rodiče by to tak nechtěli." Asi minutu jsem na ní beze slova hleděla.
"Co bude s tebou?" zeptala jsem se po chvíli. Nora se usmála, a mně najednou přišlo, že je o moc mladší, než jsem si původně myslela. Anebo, jsem si to možná jen nalhávala.
"Já se o sebe postarám. Ale o tebe ne, proto musíš pryč a to co nejdřív je možné. Slibuju, že se s tebou spojím, až to bude bezpečné."
"Ale…jak se tam dostanu?" Konečně se ke mně otočila.
"To je zařízené,"


Nora mě vedla zasněženým lesem. V jedné ruce jsem si táhla tašku s naprostým minimem věcí co mi zbyly.
"Kam mě to vedeš?" Neodpověděla mi. Po několika zopakováních otázky jsem to vzdala. Les byl stále neprostupnější. Musela jsem si pečlivě vybírat, kam šlapu, a odhrnovat větve stranou. Najednou se stromy rozestoupily, a my vstoupily do jakéhosi kruhu. Zvedla jsem hlavu.
"Pamatuješ, jak jsem ti říkala o teleportaci?" zeptala se mě Nora.
"Myslíš to, že je teď magie tak nejistá, že bych tím v tom lepším případě mohla skončit v oceánu, a v tom horším že by se přesunula jen má hlava a zbytek zůstal někde mimo?" Nora přikývla.
"Tohle je něco podobného. Dříve byly vytvořené systémy teleportačních cest po celém světě, s nichž každá vedla na jedno určité místo. Sloužilo to k tomu, když byl člověk příliš slabý na vlastní teleportaci, nebo se muselo přemístit víc lidí."

"Chceš mi říct, že mě chceš poslat do Švédska portálem?"
"Máme lepší možnost? Portály by měly být už dost silné." Vykulila jsem oči.
"Měly?" Nora ke mně přistoupila, a chytila mě za obličej.
"Jak říkám, lepší možnost nemáme. Buď tohle, nebo jistá smrt." Pohladila mě po tváři.
"Udělej všechno, co ti řeknou, a nikomu tam nevěř, rozumíš? Vyhledám tě, jak to jen bude možné."
"Neříkala jsi, že všechny čarodějnice drží pohromadě." Zašeptala jsem. Nora se usmála.
"Oficiálně. Je to věc staré doby, dnes už ctí kodex málo kdo." Svraštila jsem obočí.
"Kodex?" Místo odpovědi mi položila do dlaně kapesní nožík.
"Až ti řeknu, řízni se do prstu, a nech krev stéct na zem." Přikývla jsem, že rozumím, a objala ji.
"Vše bude v pořádku, Anno. Slibuju." Zašeptala mi do vlasů, a vzdálila se z kruhu. Hleděly jsme si do očí. Zavrtěla hlavou, jako by zaháněla slzy a kývla na mě.

"Udělej to." Vytáhla jsem nůž, a nejistě si jím přejela po bříšku prstu. Byl ostřejší, než jsem čekala. Naklonila jsem prst nad zasněženou zemi a několikrát ho ponoukla, než konečně jedna kapka spadla, a vsákla se do sněhu. Nejprve se nestalo nic. Vyhledala jsem Noru. Chtěla jsem už něco říct, ale z úst mi nic nevyšlo. Viděla jsem, jak Nora hýbe rty, ale její hlas se ke mně nedostal. Jako by mě najednou něco popadlo za mou duši, a začalo odtahovat pryč. Natáhla jsem ruce v naději, že se něčeho zachytím. Ta rychlost mě přinutila zavřít oči. Ztratila jsem půdu pod nohama. Tentokrát to ale nebyl vítr, co mě pleskalo po tvářích.


Mezitím, někde daleko, v jiném prostoru a světě. Starší muž poplácal mladíka po jeho pravici po rameni.
"Fascinující. Vypadá přesně jako tehdy. Spoléhám na to, že tentokrát svůj úkol dotáhneš do konce. Nerad bych tě znovu degradoval." Mladík se napnul.
"Jak rozkážete, můj pane."

Kruh Trailer 2

1. prosince 2014 v 17:49 | Lia |  Filmy a seriály
Sice nerozumím ani slovu, ale i tak jsem z toho unešená. Neskutečně se na to těším. Vypadá to vážně dobře.