Stíny hranic-Kapitola 10. Vřískot větru

3. prosince 2014 v 18:16 | Lia |  Stíny hranic
Touhle kapitolou jako by končí první část téhle povídky. Nemusíte se bát že bych měla nějakou pauzu budu psát jako doposud když bude nálada, aby to za něco stálo. Napište, jak se vám kapitola líbila. :)


Tři stěny. Mohla bych říct, že jsou z kamene. Možná by to znělo více tajemně. Lépe by to dokreslovalo ten pocit hrobky, který cítím. Po těch dvou mrtvolách tu zbyla jen krvavá stopa, táhnoucí se přes tentokrát už kamenné, dlouhé strmé schody, až ke dveřím se starým zámkem. A přece je tu něco jinak. Nářadí je pryč. Tou temnou místností, tolik znázorňující mou naprostou porážku a prázdnotu, zaznívalo jen nekonečné zvonění pout o trubky vystupující ze zdi. Opatrně jsem se přiblížila ke zdroji toho hluku. Byla to dívka. Nevím, co na ní bylo, že to ve mně vzbuzovalo takovou vlnu zoufalství. Snad zacuchané vlasy přehozené přes obličej, nebo samotná hlava, s prázdným pohledem sledující svou vlastní paží sjíždící po trubce, k níž byla připoutaná. Náhle jsem si uvědomila, že to jsem já, a najednou jsem opět cítila chladnou stěnu hned za sebou, stejně jako kov obepínající mi zápěstí. Cukání pout už ani nebylo marným pokusem se z nich dostat. Spíš jen opakované zprávy mozku, že jsem stále naživu. V hlavě jsem si nedokázala srovnat jedinou myšlenku. Vše to byly jen záblesky událostí posledních dvou měsíců. Většinou jen nedůležité detaily které jsem si začala vybavovat až teď. Například názvy některých knih, které jsem stihla zachytit, než je díky roznícenému davu navždy pohltily plameny. Nebo Idin obraz, zobrazující dohasínající pouliční lampu uprostřed zimy, který byl roztrhán na tisíce kusů a rozházen po celém jejich bytě toho dne, kdy jsem naposledy viděla Idinu matku.


Tyto maličkosti jsem si předtím nedokázala vybavit. Jako by je má mysl zaregistrovala, ale odsunula je až na samotný okraj paměti jako nedůležité. Teď byly ale pro mě jedinou útěchou. Převracela jsem si každičký ten moment ze všech stran, jako když malé dítě poprvé spatří novou věc. Tentokrát jsem zavrhla to vše na první pohled důležité, co mi osud připravil. Nebyla jsem ale člověk, který by se zatvrdil, a začal ignorovat, že se někdy stalo něco takového, jako se přihodilo mně. Já to ale nemusela dělat celý život. Stačila jedna noc. Stačilo si jen v mysli postupně skládat jednotlivé střípky Idina obrazu, pojmenovávat si odstíny modré, zahánět každou myšlenku na ní, a její touhu být malířkou, ihned v zárodku. Bála jsem se usnout. Bála jsem se, že když zavřu oči, uvidím to znovu, a tehdy mi žádné odvracení nepomůže. Vlastně jsem byla ráda, že za pár hodin bude vše pryč. Že nebudu muset žít s tím pocitem, že já žiju a ona ne. Že já, věčná realistka, zadusila její jiskru života. O tolik živější než byla ta moje. Prudce jsem zatáhla za okovy, až trubka zavrzala a já dostala pocit, že se snad utrhne. Jistě by to nebylo nic těžkého.


Vše tu chátralo. Sklep měl tendenci ve vás vzbuzovat takové pocity, jakože jste poslední na zemi. Nebo přinejmenším, že na vás všichni zapomněli. Že tam venku uběhli staletí, ne-li tisíciletí, a nikoho ani nenapadne, co se skrývá za těmi zamčenými dveřmi. Jen nějaký sklad, řeknou si. Možná i nahlédnou dovnitř, a spatří jen tmu. Nikdo si nevšimne drobné postavy choulící se v rohu. Zrovna jsem sledovala tetelící se temnotu, jak se ke mně líně sune z protější strany, když ze shora zarachotil zámek, a staré dveře se s protestujícím skřípotem otevřeli, a stejně jako vždy ozářily schody jasným pruhem světla, který se dokonale kryl s krvavou stopou, jako by chtěl poukázat přímo na ní. Odvrátila jsem zrak, a očekávala líné kroky lidí, kteří mě odvedou na mou popravu. Tenhle člověk ale spěchal. Víc než spěchal. Jako by měl v patách samotnou smrt. Otočila jsem se zrovna, když osoba stanula přede mnou. Zaklonila jsem hlavu, a volnou rukou si zastínila obličej. To není možné. Nora na nic nečekala, a sehnula se ke mně.


"Co to…" Vlastně jsem ani nevěděla, na co se jí zeptat. Díky bohu mě ale přerušila.
"Na vysvětlování bude čas později." A s těmi slovy kov opustil mé zápěstí. Doslova mě vytáhla na nohy, protože já se nezmohla na nic jiného, než jí jen sledovat. Málem jsem zase spadla na zem, když mi končetinami proběhli mravenci. Nora na to nebrala ohledy. Popadla mě za ruku a vytáhla ze sklepa. Očima těkala ze strany na stranu. Nikdy jsem jí tak vyvedenou z míry neviděla. Nevěděla jsem, jestli to je dobrá nebo špatná zpráva. Na světle jsem si uvědomila, že má ruce i oblečení celé od krve.


"Neohlížej se!" Křikla na mě přes rameno, když mě za sebou táhla jako hadr. Byla jsem za to ráda, protože nohy jsem měla jako z rosolu. Dostali jsme se do haly. Vše až moc připomínalo můj a Idin pokus o útěk. Až na to, že po cestě jsme nikoho nezabili. A že v té jindy modré vodě v bazéně teď plavali dvě mrtvoly, zbarvující vše okolo do rudohněda. Zkameněla jsem jako socha, když na mě dopadlo pár kapek vody. Ach sakra, co si to jen namlouvám? Pomalu jsem zvedla hlavu. Hleděla jsem do očí nějakému staršímu muži. Byl přišpendlen ke stropu, i když jsem netušila jakým způsobem.
"Pospěš si!" napomenula mě Nora a táhla mě směrem k východu. Nohy mě neposlouchaly.
"Ale Ida…"
"Ida je pryč!" Zakřičela, až v jejím hlase zazněl její britský přízvuk, který byl jinak téměř neznatelný. Všimla jsem si, že se v jejích jindy očích plných výsměchu zračí strach. Ovanul mě chlad, když jsme konečně vyběhli ven. Nora mě nasměrovala k bráně. Koutkem oka jsem zachytila Idinu hranici. Pomalu jsem se k ní otočila. Žádné slzy. Žádný hysterický křik. Dokázala jsem jen zírat. Vzduchem se ještě teď snášel šedivý popílek. Kdo ví, co z toho je Ida, a co jen dřevo s nekvalitním lakováním. Nezbylo tam po ní nic. Dala se odlišit pouze místa, která byla více ohořelá než ostatní. Měla jsem pocit, že se ta stavba každou chvílí zhroutí.



"Anno!" zakřičela na mě Nora, a já konečně dokázala odtrhnout zrak od těch zbytků. Nora se přede mě ochranářsky postavila, i když to bylo od ní spíš jen takové gesto. Bylo pozdě. Zběsile jsem se rozhlížela hledající únikovou cestu, jako ptáče co vypadlo z hnízda. Byli všude. Téměř každý z nich si opatřil nějakou tu zbraň. Ti vpředu měli dokonce i pistole. Z pohledu na ně se mi roztřásla kolena. Připadala jsem si najednou o tolik mladší.
"Ani se nehněte, jestli nechcete být v dalších dvaceti vteřinách jen dva zkurvené mastné fleky!" Zakřičel na nás jeden chlápek s tmavě hnědými vlasy. Všimla jsem si, že se mu neskutečně klepou ruce. O to, to bylo horší, když v nich držel zbraň. Vykulil oči, když Nora o kousek ucouvla dozadu.

"Kurva, lehněte si na zem!" zařval jako smyslů zbavený. Nora nahmatala mou paži.
"Chytni se mě kolem pasu. Nesmíš se mě za žádnou cenu pustit, rozumíš." Zazněl mi v hlavě Nořin hlas, ze kterého přímo sršelo, jak se snaží zanechat si chladnou hlavu. Vyděšeně jsem se podívala na ty muže se zbraněmi. Na mozek mi bolestně tlačila Nořina mysl. Pevně jsem přimkla víčka k sobě v očekávání výstřelu, a objala zezadu Noru.

Ztratila jsem půdu pod nohama. Zuby jsem měla stisklé pevně k sobě, jako bych mezi nimi drtila zlost na sebe samotnou. V první chvíli jsem cítila jen prudký tlak, a hvízdotu vzduchu dorážející na mé ušní bubínky. A pak přišly výstřely. Ještě víc jsem se k Noře přitiskla, jako bych se tím měla stát neviditelnou. Do tváří mě pleskal studený vzduch spolu se sněhem, až jsem měla pocit, že mi na obličeji zanechává jizvy. Náhle jsem zaslechla Nořino bolestivé zaskučení a vodopád nadávek. Nebezpečně sebou zatřásla a nahnula se. Zadržela jsem dech. Odvážila jsem se otevřít oči. Jemně jsem nadzvedla víčka a hned na to je zas zavřela, když mi do nich vletěl sníh. Uvědomila jsem si, že už neslyším výstřely, a napůl si oddychla. Srovnejme si fakta. Jsem, kdo ví jak vysoko nad zemí (ano, přiznala jsem, si že letíme, i když jsem se to neodvažovala ověřovat), neumím lítat, a čarodějka co ano, a které se držím, je postřelená. A ještě k tomu je určitě přes tu mlhu a sníh houby vidět. Proč sakra nemůže být léto? To že klesáme, jsem poznala podle tlaku, když mi srdce vyskočila až do krku. Doslova jsme se zřítili na zem. Nora nejspíš nebyla zvyklá někoho táhnout sebou. Zvedla jsem se, oprášila si sníh ze zarudlých dlaní a rozhlédla se. Přistáli jsme na nějaké mýtině. Pohledem jsem vyhledala Noru. Ležela o kus dál ode mě, a držela se za pravou paži.


"Noro?" Otřela si nos, a vyskočila na nohy.
"Musíme jít ke mně domů. Ještě by to tam mělo být bezpečné." A s těmi slovy se otočila, aniž by projevila jakýkoliv znak slabosti.

Překvapilo mě, že se po nás nikdo neohlížel. Z Nořiny ruky začala prosakovat krev. Lidi to nejspíš ale nijak nevzrušovalo. Všude po domech visely plakáty s různými hesly typu: "Táhněte do pekla čarodějnice!" nebo "Ať všechny shoří!" Spousta z nich zvala i na setkání nejrůznějších skupin odboje, které hlásaly, že si nenechají sebrat svou zemi, a že musí zasáhnout a podobný kecy. Obloukem jsme se vyhnuli nějakému protestu nejspíš fanoušků fantasy u magistrátu, kteří si přáli zastavit to zabíjení. Nora mě stáhla do nějaké špinavé uličky zrovna ve chvíli, kdy se objevili členové odboje, a začali tvrdou pěstí rozhánět protestanty. Instinktivně jsem se přikrčila, když zazněl výstřel. Rozeběhli jsme se, nehledě na drásavý křik v zádech.

"Prostě to vyndej!" řekla netrpělivě Nora a odvrátila pohled. Byli jsme u ní doma, a já jí právě teď měla vyndat kulku z paže. V ruce jsem nervózně svírala vyvařené kleště. Nora zatím popadla placatku a pořádně si z ní přihnula. Vzala jsem Noru za zápěstí. Tak ať už to máme za sebou. Žádný na tři. Prostě jsme jí nekompromisně zajela kleštěmi do rány. Celá se napnula. Ještě že jsem jí tu ruku držela. Konečně jsem tu zakrvácenou věc vyndala a položila jí znechuceně na talíř. Nora se ještě jednou napila, zakousla se do nějaké látky, či co to bylo, a podala mi láhev. S povzdechem jsem ji přijala, a polila alkoholem ránu.

Rozkašlala jsem se. "Cože jsi to říkala?" Nora si povzdechla.
"Nemáme čas, Anno. A anglicky mluvíš, pokud vím docela dobře."
"Anglicky možná, ale ne švédsky."
"Je tam poměrně dost čarodějnic. Rozhodně víc než je normální. A o ty, které se k nim dostanou, se postarají. Tady zůstat nemůžeš." Zavrtěla jsem hlavou.
"Nemůžu prostě odejít. Ida…"
"Ida je mrtvá, Anno. Zabili jí. A zabijí i tebe pokud se nerozhodneš s tím něco udělat."
"Vím moc dobře, co se s ní stalo. Poslední dva měsíce jsi mi to vpalovala do tváře. Pořád a pořád až jsi nakonec dostála svého slova." Nora si povzdechla a odvrátila pohled.
"To že tady zůstaneš, a necháš se zabít, ti jí zpátky nevrátí. Ona ani tví rodiče by to tak nechtěli." Asi minutu jsem na ní beze slova hleděla.
"Co bude s tebou?" zeptala jsem se po chvíli. Nora se usmála, a mně najednou přišlo, že je o moc mladší, než jsem si původně myslela. Anebo, jsem si to možná jen nalhávala.
"Já se o sebe postarám. Ale o tebe ne, proto musíš pryč a to co nejdřív je možné. Slibuju, že se s tebou spojím, až to bude bezpečné."
"Ale…jak se tam dostanu?" Konečně se ke mně otočila.
"To je zařízené,"


Nora mě vedla zasněženým lesem. V jedné ruce jsem si táhla tašku s naprostým minimem věcí co mi zbyly.
"Kam mě to vedeš?" Neodpověděla mi. Po několika zopakováních otázky jsem to vzdala. Les byl stále neprostupnější. Musela jsem si pečlivě vybírat, kam šlapu, a odhrnovat větve stranou. Najednou se stromy rozestoupily, a my vstoupily do jakéhosi kruhu. Zvedla jsem hlavu.
"Pamatuješ, jak jsem ti říkala o teleportaci?" zeptala se mě Nora.
"Myslíš to, že je teď magie tak nejistá, že bych tím v tom lepším případě mohla skončit v oceánu, a v tom horším že by se přesunula jen má hlava a zbytek zůstal někde mimo?" Nora přikývla.
"Tohle je něco podobného. Dříve byly vytvořené systémy teleportačních cest po celém světě, s nichž každá vedla na jedno určité místo. Sloužilo to k tomu, když byl člověk příliš slabý na vlastní teleportaci, nebo se muselo přemístit víc lidí."

"Chceš mi říct, že mě chceš poslat do Švédska portálem?"
"Máme lepší možnost? Portály by měly být už dost silné." Vykulila jsem oči.
"Měly?" Nora ke mně přistoupila, a chytila mě za obličej.
"Jak říkám, lepší možnost nemáme. Buď tohle, nebo jistá smrt." Pohladila mě po tváři.
"Udělej všechno, co ti řeknou, a nikomu tam nevěř, rozumíš? Vyhledám tě, jak to jen bude možné."
"Neříkala jsi, že všechny čarodějnice drží pohromadě." Zašeptala jsem. Nora se usmála.
"Oficiálně. Je to věc staré doby, dnes už ctí kodex málo kdo." Svraštila jsem obočí.
"Kodex?" Místo odpovědi mi položila do dlaně kapesní nožík.
"Až ti řeknu, řízni se do prstu, a nech krev stéct na zem." Přikývla jsem, že rozumím, a objala ji.
"Vše bude v pořádku, Anno. Slibuju." Zašeptala mi do vlasů, a vzdálila se z kruhu. Hleděly jsme si do očí. Zavrtěla hlavou, jako by zaháněla slzy a kývla na mě.

"Udělej to." Vytáhla jsem nůž, a nejistě si jím přejela po bříšku prstu. Byl ostřejší, než jsem čekala. Naklonila jsem prst nad zasněženou zemi a několikrát ho ponoukla, než konečně jedna kapka spadla, a vsákla se do sněhu. Nejprve se nestalo nic. Vyhledala jsem Noru. Chtěla jsem už něco říct, ale z úst mi nic nevyšlo. Viděla jsem, jak Nora hýbe rty, ale její hlas se ke mně nedostal. Jako by mě najednou něco popadlo za mou duši, a začalo odtahovat pryč. Natáhla jsem ruce v naději, že se něčeho zachytím. Ta rychlost mě přinutila zavřít oči. Ztratila jsem půdu pod nohama. Tentokrát to ale nebyl vítr, co mě pleskalo po tvářích.


Mezitím, někde daleko, v jiném prostoru a světě. Starší muž poplácal mladíka po jeho pravici po rameni.
"Fascinující. Vypadá přesně jako tehdy. Spoléhám na to, že tentokrát svůj úkol dotáhneš do konce. Nerad bych tě znovu degradoval." Mladík se napnul.
"Jak rozkážete, můj pane."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 6. prosince 2014 v 15:45 | Reagovat

Á, tak jo, jsem smutná. Idu jsem měla fakt ráda.
Ale tahle povídka je zatraceně skvělá, strašně moc se mi líbí vykreslení charakteru postav a obecně to prostředí a HLAVNĚ příběh!
Moc mě potěšilo, že povídka bude pokračovat. Byla by škoda nás nechat
takhle napnutý :DD
Co víc na to říct? Výborná práce, boží práce, dokonalá práce- víš, jak se píše, to rozhodně!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama