Stíny hranic-Kapitola 11. Dům tisíce svící

18. prosince 2014 v 17:41 | Lia |  Stíny hranic
Jelikož učitelé z nás před Vánocemi chtěli vytřískat co nejvíc známek, neměla jsem moc čas psát tak to přidávám až teď. Na druhou stranu jsem ale měla apsoň čas na domyšlení historie a profilů jednotlivých postav. Je to dcoela zvláštní koukat na to, kolik článků jsem přidala v listopadu a kolik v prosinci :D. Užijte si Vánoce. :)


Nevím, kdy přesně se stalo, že mě ta neviditelná síla pustila. Doslova. Jako by to něco, co mělo nade mnou kontrolu, najednou zmizelo. Z hrdla mi vyšel přidušený výkřik. Začala jsem panikařit, a hledala svou myslí kolem sebe vlákna, která bych mohla využít pro svou záchranu. Ale jako by, jsem byla na světě sama. Jen já, nekonečná propast, a rychle blížící se zem. Ale to přece není možné. Každá věc na světě má svá vlákna. Nora se musela zmýlit. Ještě nebylo na světě dost magie, která by portál poháněla. A já teď byla vydána všanc nějaké díře v něm. Připadala jsem si jako Alenka, řítící se králičí norou. Došlo mi, že jsem upustila svou tašku, a stiskla dlaň v pěst. Děsila jsem se té chvíle, kdy dopadnu. Bude to bolet? A zemřu hned, nebo bude ještě cítit ten dopad. Slyšela jsem o tom, že kolikrát lidé zemřou dřív, než se stihnou dotknout země. To byly ale zprávy o lidech, kteří spadli ze skutečných, hmotných věcí. Co když takhle budu padat navěky? V hlavě se mi každou vteřinou rodila další a další šílená teorie. Všechny měly ale společné jedno. Já z toho nevyjdu zrovna nejlépe. Dřív, než jsem stihla svůj mozek dovést k samovolné destrukci, jsem změnila směr.


Nedovedla jsem určit, jestli padám, nebo se vznáším. Rozhodně se mě opět ujala ta neviditelná síla. A vše se zrychlilo na více než maximum. Tehdy mě napadlo, co je vlastně potřeba k ohnutí prostoru. Myšlenku jsem nestihla dokončit. Bylo to, jako bych doslova vyskočila ze země. Mozek mi zaplavila bolest při nárazu. Zvláštní bylo, že mě nebolelo tělo. Pouze hlava. Vlastně…já tělo necítila vůbec.

Jen klid. Všechno bude v pořádku. Jen otevři oči. I to se ukázalo jako problém. Jako bych z toho neústavného drcení víček odsoudila sama sebe k životu ve věčné tmě. Nakonec se mi podařilo oči otevřít. Ihned jsem je ale zase přimhouřila. Do zornice mě udeřilo prudké světlo. Zamrkala jsem očima. Dívala jsem se do bílé oblohy, ze které se líně snášely chomáčky sněhu, a dopadaly na mou tvář. Všimla jsem si větví stromů, ale hlavu jsem otočit nemohla. Nepodařilo se to? Jsem zpátky? Kde je Nora? Jestli jsem zpět, měla by tu být. Otevřela jsem pusu, ale vyšel mi z ní pouze obláček páry. Jediné co jsem cítila, byl chladivý dotek vloček na mých lících, a pulzující energie ve spáncích. Musím se zvednout. Musím se zvednout, jinak umrznu! Jako by ale mé tělo neexistovalo. Na chvíli mě přepadla myšlenka, že možná se opravdu nepřeneslo se mnou, ihned jsem jí ale zahnala, a soustředila veškeré své snažení do konečků prstů. Neumíte si představit tu úlevu, když mi paží projel náhlý impuls.


Seděla jsem ve sněhu, a upřeně sledovala své nohy, zatímco jsem si je masírovala již funkčníma rukama. Musím najít Noru a přesvědčit jí, že to přece musí jít i nějak jinak. Vrávoravě jsem se postavila, a vykročila. Jako kdyby si mé tělo muselo na pohyb rozpomenout. Rozhlédla jsem se, a vítězoslavně se usmála, když jsem si všimla mé napůl zasněžené tašky. Oklepala jsem z ní sníh, a přehodila si jí přes rameno. Plná odhodlání jsem vyšla z portálového kruhu do té změti větví, rostoucí jedna přes druhou. Každou chvíli mě nějaká škrábla přes tvář. Vždy jsem přitom zavřela oči, a otevřela je jen ve chvíli, když jsem potřebovala vědět, kam jdu. Jestli mým cílem byl les, les a ještě jednou les, tak jsem šla správně. Za nějakou dobu začaly stromy a keře pomalu řídnout, až jsem konečně šla bez toho, abych stále něco odhrnovala stranou. Pokud se vydám tudy, měla bych brzy sejít kopec do města. A tak jsem šla, koutkem oka sledovala okolí při vzpomínce na to, jak mě přepadli a odvlekli právě v lese, kde jsem si myslela, že jsem v bezpečí. Toho domu jsem si všimla už z dálky. Vypadal jako už dlouho nepoužívané letní sídlo. Byl celý temně šedivý, porostlý zelení a se zatlučenými okny. Ale…les, který jsem znala, nebyl zrovna největší. Kdyby tady bylo něco takového, jistě bych si toho už všimla. Rozhlédla jsem se, jako by mi ta bílá pustina měla nějak napovědět. Kde to jsem? Rozvážně jsem přistoupila ke vchodu.



Vyšla jsem schody na terasu v obavách, že se pode mnou dřevo každou chvílí zřítí. Podél schodů stály dva dórské sloupy, podpírající spolu s dalšími v rozích verandy zbytek předku domu. Zadívala jsem se plná úzkosti na dveře. Neměly žádnou kliku. Jen drobnou klíčovou dírku. Do očí mě uhodilo kýčovité, a dnes již zrezivělé klepadlo ve tvaru obličeje chrliče. Popadla jsem ho, a několikrát nejistě zaklepala. Zděšeně jsem si uvědomila, že jsem na něm zanechala trochu své krve. V tom spěchu jsem úplně zapomněla na svůj krvácející prst. Přeběhl mi mráz po zádech. Nejradši bych od tohohle strašidelného domu byla co nejdál. Otočila jsem se s tím odejít, když mě po krku pohladil teplý vzduch. Pomalu jsem se otočila. Dveře byly dokořán. Celé to až moc připomínalo nějaký horor. Povzdechla jsem si, a překročila práh. Ušla jsem sotva pár kroků, když jsem za sebou zaslechla zaklapnutí zámku. Tak, a jsem v pasti. Na zemi byl temně rudý koberec. I přes světlo venku, tady byla tma. Chodbu ozařovaly pouze tančící plameny svící, házející strašidelné stíny na staré obrazy visící na stěnách. Snažila jsem se pohledem vyhýbat těm ženám, které na mě upíraly své vybledlé oči. Stěny byly původně nejspíš vytapetované béžově, i když teď byly spíš nahnědlé, stejně jako dřív musel být dům bílý jako vše kolem. Po obou stranách tu byly dveře. Konec chodby ústil ve vchod do dalšího pokoje bez dveří, kde jsem si všimla dlouhých, bílých schodů.

"Nevěděla jsem, že budeme mít hosty." Zazněl za mnou anglicky hlas se silným přízvukem. Prudce jsem se otočila. Usmívala se na mě asi padesátiletá žena. Tmavě hnědé vlasy měla svázané do drdolu. Naklonila hlavu na stranu a zkoumavě si mě prohlédla, když jsem jí neodpověděla. Pohled jí sjel k mé ruce.

"Vždyť ty krvácíš! Pojď, ošetřím ti to." Popadla mě za paži, a zatáhla do jedněch ze dvou dveří. Zjistila jsem, že ten vchod do místnosti se schody je spojen i s těmito, ne-li i těmi druhými dveřmi. U stěn byly knihovny přecpané nejrůznějšími knihami. Všude byly stolky a křesílka jako v nějaké čajovně. A samozřejmě ty ohromné bílé, dvojité schody vedoucí do patra. Kromě dalších dveří se vyšlo do takové terasy, pod stropem, na které byly ještě další knihovny. Pod schody byl vchod do další místnosti, ale neměl dveře. Zavedla mě do kuchyně, a strčila mi prst pod puštěný kohoutek. Když mi postříkávala ránu dezinfekcí, a následně zalepovala náplastí, i když bych to zvládla sama, stále si něco mumlala švédsky.


"Paní mi vždycky říká, když nějaká z vás má dorazit." Zvedla ke mně pohled a usmála se, jako by mě tím chtěla utěšit.
"Ale jistě to bude jen nedorozumění." Pohladila mě po tváři a zatřásla hlavou.
"Jistě sis musela projít strašnými věcmi. Ty zvěrstva co se u vás dějí…" Přes tvář jí přeběhl stín, který ale ihned vystřídal její obvyklý milý úsměv.
"Zatím ti ukážu tvůj pokoj. Večer dorazí paní. Jistě si s tebou bude chtít promluvit. Mimochodem, mně můžeš říkat slečno Carlssonová, jsem správkyně tohoto domu. A ty jsi?"
"Anna," Zašeptala jsem. Slečna Carlssonová kolem mě prošla a pokývla hlavou, ať jí následuju. Došla do pokoje s knihami, a začala stoupat po schodech.

"Ostatní dívky jsou v salonku. Až si odpočineš, můžeš se k nim připojit."
"Ostatní dívky?" Žena přikývla, aniž by se ke mně otočila.
"Paní očekávala pár měsíců předtím to náhlé probuzení tolika mladých čarodějek najednou. Do té doby jsem spravovala jen pár pokojů a zbytek domu chátral. Tohle místo," rozhlédla se, a dotkla se téměř láskyplně zábradlí.
"…má za sebou už podobnou minulost. Vlastně je už posledním útočištěm, které zbylo." Jako by se zasnila. I přesto mi stále vrtalo hlavou, že mě tak samozřejmě přijala. Mohla jsem být přece jen obyčejná holka. Došli jsme do patra. Nevím, kolikrát jsme zabočili, než přede mnou konečně otevřela jedny dveře. Nejistě jsem vešla do toho honosného pokoje, který jako by se snad zasekl v čase. Slečna Carlssonová přistoupila k oknu, a rozhrnula těžké závěsy. Rozhlédla se, jako kdyby něco hledala, než skončila u mě.

"Přijdu pro tebe, až bude hotová večeře. Zatím si odpočiň." A s těmi slovy mě tam nechala. I když světlo tomu pokoji značně pomohlo, i přesto tu bylo hrozně dusno. Přiběhla jsem k oknu a otevřela ho. Dovnitř ihned vtrhl chladný vítr. Závěsy se na protest vznesly do vzduchu. Když už jsem měla pocit, že mi ruka ke kličce na okně snad přimrzla, razantně jsem ho zavřela a rozhodla se, pokoj řádně prozkoumat. Byl tu vyhaslý krb, skříň, prázdný toaletní stolek, dvě komody s dvěma zapomenutými ponožkami, které ani nepatřily do jednoho páru, postel bez nebes, což byla pro mě aspoň nějaká útěcha, a takový ten psací stůl, který nemá jako všechny ostatní šuplíky pod sebou, ale na sobě. Uchváceně jsem přejela rukou po hladkém, mahagonovém dřevě. Kromě tohoto vybavení pokoje byly všude, ale naprosto všude svíčky. Moc ráda bych se dala do prozkoumávání tohoto domu, ale došlo mi, že mi nějak dochází síly. A ta postel byl až moc dobrý příslib pohodlí. Položila jsem si na něj tašku a lehla si. Jen na chvíli…



Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kde to jsem. Za okny už byla tma, a jistě bych po cestě zakopla, kdyby střed pokoje neozařovalo stříbrné světlo. Uchváceně jsem do něho vstoupila, a zadívala se na dorůstající srpek měsíce. Když byla vyřazena pouliční osvětlení, nebylo nijak výjimečné doma vidět oblohu plnou hvězd. I přesto mě ale ta krása nikdy nepřestala uchvacovat. Neměla jsem ponětí o tom, kolik může být hodin. Slečna Carlssonová mi řekla, že pro mě přijde, až bude večeře, ale možná mě nechtěla budit. Rozhodla jsem se tedy sama najít ten salonek, o kterém žena předtím mluvila. Vyšla jsem na chodbu a zavřela za sebou dveře. Rozhlédla jsem se po dlouhé chodbě, z jedné strany lemované dveřmi a té druhé velkými okny, táhnoucími se téměř přes celou zeď. Vyhlédla jsem ven. Musela jsem se dívat z jiné části domu, neboť všechna okna, která jsem mohla vidět zvenčí, byla zatlučena. Nejistě jsem procházela kolem dveří v naději, že snad zaslechnu nějaké hlasy. Společníky mi však byly jen mé kroky, tlumené červenohnědým kobercem. Kolikrát už jsem byla tak blízko k zaklepání na nějaké náhodné dveře, ale až příliš jsem se bála. Brzy jsem zjistila, že jediná cesta, jak se dostat do přízemí, jsou ty mohutné bílé schody v hale, nebo menší schody vedoucí do kuchyně, kterou jsem už také navštívila. V takovém domě se člověk velmi snadno ztratil.

Byl mnohem větší, než se zdál zvenku, a jednotlivé chodby byly téměř totožné. Zrovna jsem procházela kolem poměrně velkých dvojitých dveří, když jsem z pokoje v něm zaslechla hlasy. Všimla jsem si, že dveře jsou pootevřené. Zvědavost mě přemohla, a tak jsem nenápadně škvírou nakoukla do místnosti. Měla jsem výhled pouze na černý klavír, a knihovnu u zdi. Už jsem chtěla odejít s tím, že se mi to jen zdálo, když se mi do zorného pole dostala nějaká postava. Nejspíš se chtěla opřít o klavír. Prudce jsem sebou cukla a odvrátila tvář, jako by mě někdo nachytal, při nějakém zločinu. Domem se rozeznělo hrozivé skřípění klavíru.

"Co sakra blbneš?!" ozvalo česky. Překvapeně jsem nakoukla. Ta dívka, která předtím nejspíš zavinila hluk, se ještě více zabalila do deky, kterou měla přehozenou kolem ramen jako plášť, otočila se, a se zvednutou bradou jako královna odkráčela k oknu. Musely to být ty "ostatní" dívky, o kterých mluvila slečna Carlssonová. Rozhodla jsem se vejít. Zčásti kvůli tomu, že mě ten prázdný a temný dům poněkud děsil. Neslyšně jsem otevřela. Ani jedna z nich mě nezaregistrovala. Nejspíš jsem čekala, že se jim sem podařilo utéct víc.

Byly ale jen tři. Salonek osvětlovala pouze záře ohně z krbu a svíček. Po obou stěnách byly knihovny, doslova přecpané novými i polorozpadlými výtisky. Naproti tomu obřímu oknu, u kterého stála ta dívka v dece, byl klavír. Před ním stál dřevěný konferenční stolek, a podél něj, naproti sobě byly dvě pohovky, i když do pohodlnosti měly daleko. Stály na ozdobných dřevěných nožičkách, s opěrátky ve stejném provedení. Byly potažené jen tenkou vrstvou květovaného čalounění. Koutkem oka jsem si všimla malířského stojanu v rohu místnosti. Zatímco na jedné z pohádek seděla dívka, která jako by vypadla z pohádky Malá mořská víla, s těmi svými rudými vlasy, a nohami, složenými vedle sebe jako ocas mořské panny, na té druhé seděla o něco starší dívka se světle hnědými rovnými vlasy, zády jako pravítko, a nohami pevně na zemi. Obě doslova hypnotizovali stránky knih v jejich dlaních, jako by to bylo něco, co je může nějak zachránit. Otočila jsem se, a pokusila se co nejtišeji zavřít dveře. Místo toho ale zaznělo všudypřítomné zadunění, které nemohlo uniknout snad nikomu. Ztuhla jsem a zavřela oči jako malé dítě, které si myslí, že tak bude neviditelné.


"Kdo jsi?" zaslechla jsem za sebou. Pomalu jsem se otočila. Upíraly se ke mně pohledy všech tří dívek. Konečně jsem plně viděla do tváře té třetí. Měla jemné a vlnité blonďaté vlasy, a zelené oči. Někoho mi neskutečně připomínala, ale nemohla jsem si vzpomenout koho. Tipovala jsem, že ta otázka nejspíš přišla od té zrzky, protože pohledy těch zbylých dvou nebyly zrovna přívětivé. Jako bych byla vetřelec. Polkla jsem a uvědomila si, že jsem stále neodpověděla.
"Anna." Odpověděla jsem a doufala, že to neznělo příliš vystrašeně. Blondýna nadzvedla obočí, jako kdyby nad něčím přemýšlela. Náhle se jí oči zalily poznáním.
"Ty jsi ta děsivá holka z nemocnice." Nejprve jsem netušila, o čem to mluví. Jaká nemocnice proboha? Přimhouřila jsem oči, a pořádně si jí prohlédla. A pak mi to došlo. A do prdele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama