Stíny hranic-Kapitola 13. Historie se nesmí opakovat

23. prosince 2014 v 21:09 | Lia |  Stíny hranic
Thea

Upravila jsem si popruh tašky, který měl neochvějnou tendenci mi stále sklouzávat z ramene. Ve středu města byla dnes jen hrstka lidí, což nebylo pro tohle zimní období nic neobvyklého. Občas kolem projelo auto, a já většinou moc dobře poznala, komu patří. Stenfjädrar bylo malé město. Bezpečně skryté uprostřed hustého lesa, na kilometry vzdálené od nějakého jeho většího protějšku. Mělo to své výhody i nevýhody. Byl to perfektní úkryt. Koho cizího by jen napadlo sem jezdit? Většina lidí o tomhle místě neměla ani ponětí. Obyvatelé tohoto města měli ale dobrou paměť. Každý z nich měl v merku ty ostatní, a bedlivě sledoval každý jejich krok. Musela jsem vždy toto město opustit, a vrátit se až o něco později pod záminkou, že má babička nebo jiný příbuzný zemřel, a že mi odkázal ten starý dům na kopci. Jestli to někomu bylo divné, nedal to najevo. Prošla jsem po zasněženém chodníčku kolem vypnuté fontány. Stála v samotném středu města. Byla mnohokrát restaurována, ale pořád tu stála. Byla pro mě tak trochu útěchou. Takovým neměnným kamenem v té rychlé řece času. Spíš jen ze zvyku jsem se rozhlédla na silnici, i když jsem moc dobře věděla, že se ke mně žádné auto neblíží.


Můj příchod do starožitnictví ohlásil zvonek. Po tváři mě pohladil teplý vzduch, a já ucítila potřebu si zastrčit tmavý pramen za ucho. Vlasy jsem měla dnes upevněné vzadu na hlavě, a tak mě ty uvolněné pramínky podél tváře neustále rozčilovaly. Nevědomky jsem si rozepnula kabát, a rozhlédla se po známém obchodě. Vzduchem se vznášel všudypřítomný prach. Ať se snažili sebevíc ho zredukovat, vždy si ke svým milovaným starožitnostem našel cestu. Přistoupila jsem k průsvitnému pultu, pod nímž byly vidět nejrůznější kapesní hodinky. Muž za ním, tak moc upoutaném k jednomu článku v městských novinách, ke mně líně zvedl oči, načež je vyděšeně vykulil, a vyskočil na nohy. Usmála jsem se.
"Aaaa…mám o vás říct slečně Bergmanové? zeptal se, a zatěkal starýma očima, snad aby se vyhnul mému pohledu.
"To by jsi byl hodný, Williame." Odpověděla jsem mu, aniž by mi z tváře zmizel úsměv. Pokývl hlavou, a zmizel vzadu, div že se za ním nezvířil prach. Zavrtěla jsem hlavou. Mezi ním a jeho sestrou byl velký rozdíl. I přes to že mu táhlo na sedmdesát, choval se stejně, jako když jsem se s ním poprvé setkala na jeho jedenáctiny. Zvědavě jsem nahlédla do novin na to, co ho tak upoutalo a odfrkla si. Jen pár zpráv o sněhu, a dalším zkrachovalém obchodě. Nic neobvyklého. Sotva za pár minut se ke mně William opět přiřítil. Nervózně sklopil pohled ke špičkám svých bod, ruce si zastrčil do kapes a následně je zas vyndal.

"Slečna má spoustu práce. Je vzadu." řekl, a ustoupil mi stranou. Křečovitě jsem se na něj usmála, a protáhla se kolem něj. Přísahala bych, že jsem zaslechla, jak zadržel dech. Vklouzla jsem do zadní místnosti. Když jsem za sebou zavírala dveře, Carlsson stál na tom samém místě jako sloup, poté zatřepal hlavou a sedl si na židli ke svým novinám. Nahodila jsem úsměv, a otočila se čelem do místnosti.

Alwa ke mně ani nezvedla oči. Bůhví proč měla na nose brýle, a kontrolovala účty. Sedla jsem si naproti jejímu stolu, a naklonila hlavu na stranu. Zima pro někoho, jako je ona musela být utrpením. Stejně jako milovala nošení letních šatů, v nichž ještě více připomínala panenku, tak nesnášela nošení všech těch svetrů a šál. Vlasy měla světle rezavé, střižené v dokonale rovné a hladké mikádo, končící jí kousek pod ušima, a zvýrazňující jí tak dlouhý, bledý krk. Alwa měla na rozdíl od mé světlé kůže, kterou jako by věčně pokrývala vrstva prachu, pleť zářivou a porcelánovou jako panenka. Dokonce i kruhy pod očima se jí vyhnuly, což jsem já říct nemohla. Tmavě safírové oči nebyla schopná odtrhnout od čísel. Přehodila jsem si nohu přes nohu.
"Včera dorazila nová čarodějka."
"Opravdu? O žádné jsi se, předtím nezmínila."
"Protože taky žádná dorazit neměla." Tímhle jsem si už její pozornost získala. Přestala počítat, zvedla ke mně pohled, a sundala si brýle, které jí stejně byly k ničemu.
"Jak to myslíš?"
"Jak bych to asi myslela? Přijdu domů a tam sedí holka, která se sem bůhví jak dostala." Alwa zamrkala očima.
"Ale nepotřebuje…" Zasmála jsem se. "Nehraj si na neviňátko Alwo. Jsi jediná kromě mě, která může udílet povolení. Já jí ho nedala, takže zbýváš ty." Alwa vykulila oči.
"O žádný holce nevím. Navíc, proč by někdo chtěl povolení ode mě?" Opřela jsem si ruce o stůl, a naklonila se k ní. "Tak jak se sem sakra mohla dostat?"
"Jak to mám vědět? Možná jí někdo pomáhal, co já vím, ale pečeť nejde jen tak lehce obejít. Proto se taky používají." Chvíli jsme sledovaly každá tu druhou.
"Zeptala ses jí, kdo jí přivedl k portálu?" prolomila po nějaké době Alwa ticho. Ušklíbla jsem se.
"Pořád mluví o nějaké Noře Carterové. Neříká ti to něco?" zeptala jsem se nadějně. Alwa se zamyslela a zavrtěla hlavou.
"Koukala ses do seznamu?" Povzdechla jsem si. "Samozřejmě. Dívala jsem se i na čarodějky co žijí ve Velký Británii. Jsou tam sice dvě Carterové, ale žádná Nora."
"Takže zbývá jediná možnost. Ta holka lže." Zavrtěla jsem hlavou. "Nemyslím si."
"I kdyby nějaká Nora existovala, proč by se stranila ostatním? Nebyla registrovaná. V dnešní době bez kontaktů moc dlouho nevydržíme." Alwa si opřela hlavu o ruku.
"Co jsi s tou holkou zatím udělala?" Povzdechla jsem si. "Zůstane. Nic lepšího než mít jí pod dozorem udělat nemůžu."

"Neměly bychom o tom říct sudičkám?" Při přezdívce, která se používala pro tři nejstarší čarodějky, které jako poslední, měly dar vidění, jsem se musela usmát. Zavrtěla jsem hlavou.
"Poradíme si s tím sami. Stejně si myslím, že by je to nezajímalo," zalomila jsem rukama. "Přijdeš tedy dnes večer?" Alwa nejprve nejistě a poté několikrát přikývla, jako by tomu chtěla dát větší váhu.
"Přiveď i Linneu. Já zkusím někde zastihnout Oliviu."
"Stále se ti vyhýbá?" Přikývla jsem. "Člověk by řekl, že když celý den pracujeme ve stejné budově, tak se dřív nebo později musíme potkat. Ta ženská je neuvěřitelně vynalézavá." Alwa zatřásla hlavou.
"Stejně jí to nijak nepomůže. Tak či tak, až budou děti v pubertě, musí říct, jestli jsou obdařený." Promnula jsem si čelo. "A opravdu věříš, že kdyby se to projevilo u jejího syna, tak že by s ním nezmizela?" Alwa pokrčila rameny. "A ty snad věříš, že by někdo nechal po světě běhat kluka se schopnostmi?" Musela jsem dát Alwě za pravdu. Kdo by dovolil, aby se historie opakovala?

Anna

"Nic si z toho nedělej. Jistě se to nějak vyřeší." Snažila se mě povzbudit Kat. Od rozhovoru s Theou jsem byla celá nesvá, jako by mě měla každou chvíli vyhodit pryč. Nevěřila mi ani nos mezi očima. Seděli jsme s Kat v hale, každá na jednom z těch křesílek.
"Co tady celé dny děláte?" zeptala jsem se, v pokusu změnit téma. Kat pokrčila rameny. "Nic moc. Thea nebo Alwa se nás většinou snaží naučit švédsky. To mi připomíná, že budeš muset dohánět." Svraštila jsem obočí.
"Kdo je Alwa?" Kat mi už chtěla odpovědět, když nás vyrušily vstupní dveře. Thea byla už uvnitř, a nikdo kromě ní a slečny Carlssonové nevycházel. Do haly vešla vysoká bledá zrzka, a v závěsu za ní šla drobná černovláska. Že by nová čarodějka, co tu bude s námi? Zrzka se rozhlížela kolem svým temně modrým pohledem, když do místnosti vtrhla slečna Carlssonová.

"Slečno Bergmanová. Paní vás čeká ve své pracovně. Mám vás tam zavézt?" Zrzka zavrtěla hlavou, a usmála se napůl rtů. Její oči se na vteřinu střetly s mými. Polil mě z toho mráz. Žena vyšla po schodech a zmizela v patře. Slečna Carlssonová se podívala na černovlásku. Byla asi o půl hlavy menší než já. Měla tak průsvitnou kůži, až jsem mohla zahlédnout tyrkysové žilky pod ní. Tvář jí rámovaly dva černé copy.
"Vy jistě chcete počkat zde." Počkat, proč jí slečna Carlssonová vyká. Hospodyně se zadívala za ní, jako by někoho hledala.
"Slečna Lund…totiž paní Ekmanová nedorazí?" opravila se. Černovláska zavrtěla hlavou. Prý má moc práce. Slečna Carlssonová chápavě přikývla. Obrátila se ke mně.
"Tohle je Anna Svobodová. Náš nejnovější přírůstek. Dorazila včera." Dívka se ke mně otočila. Měla tak světle modré oči, až jsem dostala pocit, že je slepá. Na tváři se jí rozlil úsměv. Přistoupila ke mně, a podala mi ruku na pozdrav. Nejistě jsem jí přijala.
"Ráda tě poznávám. Jsem Linnea Dahlgrenová. Theina přítelkyně, a tam ta nevychovaná ženská…" zalétla pohledem ke schodišti. "…byla Alwa." Nedovedla jsem si představit, že budu s tam tou ženskou trávit většinu dní. Vlastně jsem si to nedovedla představit ani u They. Ale Linnea mi do toho všeho tak nějak nezapadala. Vždyť jí může být asi tak jako mně.
"Dneska nás budete učit vy?" zeptala se s nadějí v hlase Kat.
"Bože snad ne. A kolikrát jsem ti říkala, abys mi nevykala, připadám si pak divně." Jsem si jistá, že mi něco uniká. Linnea si uhladila vlasy.
"Sama nevím, proč mě Thea chtěla vidět, Alwa mi nic neřekla." Sesunula se vedle mě na pohovku.
"Jsem opravdu ráda, že je tu někdo nový. Už jsem přestávala doufat."

Jak se asi mám sakra k ní dostat? Vždyť je stále uvnitř s nimi. Musím být trpělivý. Nesmím udělat stejnou chybu jako před lety. Tohle je má poslední šance. Nesmím dovolit, aby se historie opakovala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama