Stíny hranic-Kapitola 14. Noční návštěva

29. prosince 2014 v 17:00 | Lia |  Stíny hranic
Tak je to tady. Tuhle zatracenou kapitolu jsem doslova vypotila. Ale jsem ráda, že jsem to konečně napsala. Snad si to užijete. Sakra to byl boj. Tak co, jaká myslíte že je minulost Hel? Jak je to s těmi chlapy nadanými magií? A kdo a proč jde po Anně?


Thea

Dokonalý dům pro dokonalou rodinu. Jako by z té vždy dokonale zastřižené trávy, kterou teď zakrýval sníh, a bílého plaňkového plotu přímo sršelo, že tady někdo až moc chce zapadnout do té maloměstské přetvářky. Jestli nebude tady, tak už nevím kde jí hledat. Je jako dítě, které se schovává před výpraskem. Zaťukala jsem na dveře. Musela jsem sklonit pohled, abych zjistila, kdo mi otevřel. Byla to její dcera. Emma. Vlasy měla kudrnaté a světle hnědé po otci. Upírala na mě pohled mléčné čokolády. Musela jsem se usmát. Sklonila jsem se k ní. Dívenka ze mě nebyla schopná odtrhnout oči.
"Ty jsi Emma viď?" Nadšeně přikývla, když zaslechla své jméno. "Je doma tvá maminka?" zeptala jsem se. Chtěla mi už odpovědět, když byla přerušena.
"Emmo kdo je to?" Holčička se otočila s provinilým výrazem ke své matce. Bylo to pár týdnů zpátky od našeho posledního rozhovoru. Vlnité vlasy v barvě špinavé blond jí poletovaly kolem hlavy, sepnuté vzadu nějakou sponou, jejímž spárům už dávno stihly uniknout. Na tváři měla šmouhu od inkoustu.
"Jdi za bratrem." Poručila rázným hlasem. Emma po mně stihla ještě hodit vyděšeným výrazem, než zmizela v domě. Ne že bych nechtěla mít děti. Ovšem že bych si je přála, ale bylo to nezodpovědné. Nezodpovědné, a neslo to spoustu problémů, které jsem nebyla ochotna řešit. Bohužel to mě nejspíš čekalo skrze Olivii. Vystrčila bojovně bradu.
"Co tady chceš?"
"Ani mě nepozveš dovnitř?" Přimhouřila oči, jako by zvažovala východiska.

Nakonec popadla kabát, nazula si boty, a zabouchla za sebou dveře. Založila si ruce na hrudi.
"Tak mluv." Povzdechla jsem si. "Včera večer jsi nepřišla." Pohodila vlasy. "Měla jsem důležitější věci na práci." Nadzvedla jsem obočí.
"Něco důležitějšího než nová čarodějka?" Ušklíbla se. "Nesnaž se, abych si připadala provinile. Nechci mít s vámi nic společného."
"To jsi dala jasně najevo, když sis udělala děti s člověkem. Faktem ale je, že nemáš na vybranou." Olivia se usmála, a přešlápla z nohy na nohu. "A co chceš dělat? Stěžovat si že jedna z tvých oddaných čarodějek tě neposlouchá?" Olízla jsem si rty. Mluvit s Olivií bylo vždy tak vysilující.
"Já tě prosím. Netuším, jak se sem ta holka dostala, ani kdo vlastně je."
"Jsem si jistá, že s Alwou a Linneou to zvládneš." Zavrtěla jsem hlavou. "Nemůžeš se od nás prostě jen tak distancovat a předstírat že jsi člověk."
"Opravdu? Tak sleduj." Otočila se a zamířila ke dveřím.
"Snaží se Jon stále přijít na to, co je s elektřinou ve vašem domě?" zeptala jsem se jí, než stačila odejít. Usmála jsem se, a zakroužila nohou ve sněhu. "Kolik výmluv ti ještě zbývá Olivio?" Otočila se ke mně čelem.
"Pokud budu muset, řeknu mu to."
"A co? Že jsi čarodějka, která se na rozdíl od něj dožívá tisíciletí a že pokud tuhle tvou stránku zdědil váš syn, budeš ho muset zabít?" Ve vteřině stála přede mnou. Viděla jsem, že se drží, aby mě nechytila pod krkem. "Lucase do toho netahej." procedila skrze zuby.

"Tohle jsou problémy, které jsi přijala do svého života sama Olivio. Smiř se s tím, že buď budeš muset svého syna zabít, nebo sledovat jak stárne a umírá jako člověk." Zatnula ruce v pěst. "Jsi šílená, jestli si myslíš, že vám ho jen tak vydám."
"Nápodobně, jestli jsi ochotná kvůli němu riskovat svůj i životy ostatních."


Anna

Překvapilo mě, že sem nikdo moc nechodí. Zimní zahrada byla nádherná. Všechen nábytek tedy až na pracovní linku táhnoucí se podél stěn místnosti byl z ratanu. Dokonce tu byla i taková ta houpačka pro dva, která se dávala do zahrady. Už od pohledu vypadala pohodlně. Jen si na ní lehnout a usnout. Hlavní doménou tohoto pokoje ale byly květiny. Byly na konferenčním stolku, po stěnách, táhnuly se po stropě. Slečna Carlssonová mě pověřila jejich zalíváním. Dokázala jsem si představit, jak pro ní musí být náročné lézt po žebříku, aby se dostala ke každé z nich. Linka byla plná hmoždířů, nožů, lahviček a jiného náčiní, které bylo používáno k zpracování bylin. Zimní zahrada se nacházela v místnosti pod schody. Neměla dveře, takže se jí mohlo volně procházet až do zahrady. Ve dne skrze francouzské dveře, za nimiž bylo vidět do zahrady, prosvítaly sluneční paprsky, které v noci vystřídala záře měsíce. Dobře se tu přemýšlelo. Chodila jsem sem, když jsem už prostě nemohla vydržet s ostatními. Sara na mě sotva promluvila a když už, byly to jen strohé věty. Hel zas dělala, jako kdybych jí snad něco provedla a Kat se mě stále na něco vyptávala. Byla moc milá. Aspoň s někým se tu dalo mluvit. Ale lhala bych, kdybych řekla, že mě z ní občas bolí hlava.

Hel mou přítomnost nijak nevyhledávala, proto mě tak překvapilo, když mě navštívila tady. Zrovna jsem šplhala po žebříku, abych zalila břečťan na stropě.
"Tak tady jsi." Zaznělo pode mnou vítězoslavně. Byla jsem tak ponořená do vlastních myšlenek, že jsem málem upustila konev plnou vody na zem. Svraštila jsem obočí.
"Tys mě hledala?" zeptala jsem se nevěřícně, a slezla z žebříku. Hel rozhodila rukama a usmála se. Nebyl to ale upřímný úsměv. Spíš jako by něco chtěla. Naklonila hlavu na stranu.
"Slyšela jsem, že jsi neměla povolení na to projít portálem." Nevěděla jsem co s rukama, a tak jsem začala srovnávat hmoždíře.
"Odkud to víš?" Hel se zhoupla na patách a nasadila tajuplný úsměv. "Divila by ses, jak tenké jsou tady zdi." Vykulila jsem oči. "Ty jsi je poslouchala?" Bylo pro mě neuvěřitelný, že se nebojí, jak by na to reagovala Thea s Alwou. Hel ale jen pohodila hlavou.
"Nic nám neřeknou. Jinak se tu nic zjistit nedá." Přeměřila jsem si jí pohledem.

"Proč jsi vlastně přišla?" Hel ke mně přistoupila.
"U večeře jsi mluvila o portálech. Chtěla jsi tím naznačit, že jich existuje víc?" zeptala se s takovou nadějí v očích, až mě to překvapilo.
"Nic nenaznačuju. Vím to. Na světě je spousta portálů."
"Řekli nám, že existuje pouze tenhle."
"No tak vám to řekli špatně." Hel si založila ruce.
"A jak to víš ty?" Pokrčila jsem rameny.
"Řekla mi to Nora." Hel se usmála. "Bez urážky, ale tohle vysvětlení zrovna teď není tím nejdůvěryhodnějším." Rozhodila jsem rukama. "Jak bych se sem asi sama dostala. A ještě bez povolení." Hel pokrčila rameny.
"Možná jsi starší, než přiznáváš. Viděla jsi Linneu ne? Kolik si myslíš, že jí je let?"
"Asi dvacet, řekla bych." Ještě dřív, než jsem odpověděla jsem věděla, že se mýlím. Hel se usmála.
"Jo, až na to že tolik jí bylo na začátku dvacátého století, když potkala Theu. Aspoň podle jejích slov." Došla mi slova. Takže to byla pravda. Čarodějky se skutečně dožívaly vyššího věku, ne-li že jsou nesmrtelné.
"Věř mi, že kdybych měla jinou možnost, s radostí bych jí využila. Ale nejspíš jiná není. Dokázala jsi sem projít bez povolení, aniž by si toho Thea všimla. Prosím, dostaň mě zpátky domů." Ona chce zpátky? To jako vážně? Copak jí přeskočilo?

"Ty chceš zpátky? Ale vždyť je to šílenství. Tady jsi v bezpečí. Navíc silně pochybuju, že bych tě dokázala poslat zpátky." Hel zavrtěla hlavou.
"Ani nevíš, jak dlouho jsem nad tím přemýšlela. Ale jsem si tím jistá. Já nejsem čarodějka. Nepatřím sem." Přešlápla jsem z nohy na nohu. Začínalo mi tu být nějak těsno.
"To by jsi tu snad nebyla."
"Někde se musela stát chyba. Pokud bych byla čarodějka, neměla bych mít takové ty výbuchy, jako když si v nemocnici rozbila to zrcadlo? To přece bylo pomocí magie ne?" Pomalu jsem přikývla.
"To ještě ale nic neznamená. U každé se to vyvíjí jinak." Hel se zasmála. "A to ti taky předpokládám, řekla ta tvoje Nora co?" Už mě opravdu začínalo štvát, jak mě tu každý měl za blázna.
"Předpokládáš dobře. Ale i kdyby to byla pravda, nemůžu tě odsud dostat. Chápu jaké to pro tebe tady je." Chtěla jsem kolem ní projít, když mě chytila za předloktí, a zaryla nehty do kůže.
"Hel pusť mě."
"Nevíš ani v nejmenším jaké to je. Já nemůžu být čarodějnice. Nemůžu." V očích se jí zaleskly slzy, a mně se konečně podařilo jí vytrhnout. Promnula jsem si paži.
"Je mi to líto." Myslela jsem si, že na mě co nevidět spadne skříňka z toho jejího pohledu.
"Nestojím o tvou lítost." zašeptala a odkráčela pryč.


O 1 a půl měsíce později

Už jsem si poměrně zvykla na místní rutinu. Co se týče švédštiny, musela jsem hodně dohánět, ale nějakým zázrakem jsem nakonec od Alwy získala něco, co by se dalo přirovnat k pochvale. Jestli Sara plánovala se někdy se mnou začít bavit, tímto činem jsem si jakékoliv budoucí styky s ní dokonale zazdila.

Při mém pobytu tady jsem zjistila, že z nás čtyř jako jediná magii trochu ovládá kromě mě právě Sara. Ale to bylo v řádu základních cvičení, která jsem s Norou prováděla ve svých čtrnácti. Zapálení a zhasnutí svíčky, levitování předměty, ohřívání a ochlazování vody. Kolem Kat se často hýbali věci a jednou se rozbila váza, to když se rozzlobila na Saru, ale nedokázala to udělat na povel. Co se týče Hel, občas jsem opravdu uvažovala nad tím, jestli není člověk. Pak jsem si ale vždy vzpomněla na Idu, u které jsem nikdy neviděla používat magii, a která podle všeho byla čarodějka, když nás tehdy testovali pomocí vody. Zajímalo by mě, jestli ostatní vědí, že nejdou utopit. Pochybuju ale, že by mi uvěřili.
Většinu času jsem trávila s Kat. Proto nebylo divu, že se mi nakonec svěřila s tím, jak se sem dostala.

Povídala mi o své matce, která svým přátelům ráda vykládala karty. Podle Kat ale prý nebyla čarodějka. Tento koníček ale nevypadal zrovna nejnevinněji, proto se nešlo čemu divit, když jí odvedla jedna ze skupin odboje. Prý řekla Kat i její mladší čtrnáctileté sestře Rút, ať se schovají ve sklepě a ani nedutají. A to také udělaly. Když se vrátily nahoru, celý byt byl zpřeházen a jejich matka byla pryč. Po nějaké době si jich všimla jedna majitelka čajovny, ze které se vyklubala čarodějka, a která se starala o dalších pět holek. Kat střežila svou sestru jako to nejcennější, jen jednou jí nechala ještě s dvěma čarodějkami jít do města. Vrátila se jen jedna z nich. Měla zlomenou ruku a byla celá od krve. Řekla, že její sestru a tu další čarodějku odvedl odboj. Nakonec se té majitelce čajovny podařilo poslat portálem jen Kat. Když jsem tak držela Kat v náručí a hladila jí po vlasech, zatímco ona mi plakala do ramene, byla jsem nade vše vděčná, že se nezeptala na mou minulost. Nevěděla jsem, jestli jsem schopná jí někomu převyprávět nahlas.

"Neboj se. Vše bude zas v pořádku." Moc dobře jsem věděla, že lžu. To jsem ale té ubohé šestileté holčičce nedokázala přiznat. Všechny jsme se tísnily v temném sklepě, jedna na druhé. Dostala jsem strach, že každou chvílí vydýcháme všechen vzduch. Náhle nás oslnilo světlo. Přitiskla jsem si dlaně k očím. Nebyla jsem na světlo zvyklá. Netušila jsem, jak jsem tu dlouho. Mohly to být dny i měsíce. Myslela jsem si, že k nám jen přihodí dalších pár dívek a zase zavřou. Místo toho vešli dovnitř. Dívenka v mém náručí se napjala, a ještě více se ke mně přitiskla. Většina dívek už byla vzbuzená. Dezorientovaně mžouraly na ty muže, které je prudce vytahovaly na nohy, a postrkovaly do řady. To, že mě jeden z mužů chytil tvrdě za ruku, mi došlo až ve chvíli, kdy mi holčička zatnula nehty do kůže, až jsem sykla bolestí.
"To je v pořádku. Můžeš se mě pustit." Nejistě mě poslechla, a nechala se zařadit, aniž by ode mě odtrhla svůj černý pohled. Brzy jsem stanula v řadě i já. Převalila se přese mě vlna štěstí, když mi došlo, že nás vedou ven. Ven z téhle zatuchlé a vydejchané cely.

"No tak, přidej do kroku!" Zařval na mě jeden muž a strčil mě do zad tak silně, až jsem málem upadla na zem. Někde uvnitř jsem ale věděla, že nás nevedou na svobodu. Mé myšlenky se potvrdily při pohledu na skupinu střelců, stojící naproti zdi. Rozhlédla jsem se. Nebylo úniku. Někde vzadu začaly dívky křičet a bránit se, ale stačilo pár tupých nárazů a bylo po problémech. Postavily nás čelem ke zdi. Jako duch jsem vykonala vše, co po mě chtěli. Neplakala jsem, ani se nebránila jako ostatní. Prostě jsem jen stála. Náhle jsem si všimla, že vedle mě stojí ta holčička, která se ke mně celou dobu choulila. Konejšivě jsem se na ní usmála, a natáhla k ní ruku.
"Vše bude v pořádku." Sotva stihla stisknout mou dlaň, když mnou něco prudce zatřáslo, a na zdi se roztřískla červeň. Hleděla jsem na to, jako bych nemohla uvěřit tomu, co bylo zjevné. Chtěla jsem zesílit sevření, ale nešlo to. Nohy se mi proměnily v rosol a já jiztratila. Náraz země jsem sotva ucítila.

Probudila jsem se s tím, že se dusím. Nemohla jsem se zvednout. Jako by mě něco drželo. Zašmátrala jsem okolo rukama, které mi ihned někdo přišpendlil k posteli. Co se to sakra děje? Neměla jsem čas přemýšlet nad tou noční můrou. Spíš, jako bych se probudila do další. Zakopala jsem jako umírající zvíře nohama, a na něco nebo spíš na někoho narazila. Ozvalo se zaskučení, ale stisk na polštáři, přitisknutého k mé tváři i na rukách zesílil. Začala jsem sebou zoufale škubat, ale ten někdo byl moc silný. Křičela jsem do polštáře, ale nikdo neměl šanci mě byť jen zaslechnout. Cítila jsem, že mě síly opouští. Nemůžu přece umřít. Nesmířím se s tím, že teď umřu, když jsem toho přežila tolik. Navíc rukou nějakého cizince.

Výhodou ohně je, že stačí jen malá jiskra. Pokojem se rozlehl uši rvoucí řev. Jakmile sevření na mé tváři povolilo, strhla jsem polštář a rozkašlala se. Konečně jsem mohla zase dýchat. Po stěnách tančilo oranžové světlo, a já upřela pohled na mého útočníka. Nebyl pro mě ale ničím víc než stínem, který se zoufale snaží uhasit hořící paži. Neodvažovala jsem se pohnout, natož pak utéct. Přiblížil se nebezpečně blízko k oknu. Sotva jsem stihla vykřiknout, když se ozval zvuk tříštícího se skla, když vypadl z okna. Pokoj opět zahalila tma.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem byla schopná se zvednout a přistoupit k němu. Široko daleko, sníh byl neporušený, jako by čerstvě napadl. Žádné známky dopadu ani stop. To není možné. Udělala jsem několik kroků od okna a rozhlédla se, jako by na mě měl vyskočit z rohu. Vyděšeně jsem vykřikla, když se prudce otevřely dveře, a dovnitř vpadli všichni obyvatelé domu, v čele s Theou, která v ruce držela svícen. Přejela pohledem ze mě, na rozbité okno a pak zase na mě. Ozářila světlem svíček modřiny na mých rukách, nejspíš způsobené tím pevným stiskem. Upřela na mě nevěřícný pohled.
"Co se tu sakra stalo?" Ale já jí nedokázala odpovědět. Kdo by si dal tu práci mě sem pronásledovat, aby mě mohl zabít?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama