Leden 2015

Stíny hranic-Kapitola 16. Kudy kráčí smrt?

28. ledna 2015 v 19:15 | Lia |  Stíny hranic
Nejspíš jste si všimli, že jsem poslední kapitolu pojednávající o Alwině minulosti smazala. Došlo mi, že tahle kapitola je pro příběh jako takový vlastně zbytečná. Možná o tom co se Alwě stalo dám do povídky nějakou zmínku, ale nebude to obsáhlé na jednu celou kapitolu.

Thea
"O čem jste se mnou chtěla mluvit, že jsme museli jít sem?" Přitáhla jsem si kabát k tělu, a otočila se k Sofii. Navzdory teplu v domě, zahrada se pro tento rozhovor naskytovala jako nejlepší volba.
"Jistě jsi slyšela náš…rozhovor s Alwou." Sofia zatěkala očima ze strany na stranu. "Já…"
"To je v pořádku," přerušila jsem jí. "Jistě chápeš naše obavy, co se týkají Anny. Ty jsi s děvčaty nejčastěji, takže bych chtěla znát tvůj názor."
"Můj názor?" Netrpělivě jsem zavrtěla hlavou. "Nevšimla sis za tu dobu na Anně něčeho zvláštního?" Sofia sklonila pohled.
"Vážně bych vám chtěla jakkoliv pomoci, ale pravdou je, že za těch pár měsíců co tu je, se nijak neobvykle neprojevila. Kdybych nevěděla, za jakých okolností se k nám dostala, považovala bych ji za obyčejnou čarodějku." Zadívala jsem se na dům za Sofií. Jistě nás sledují. Ale slyšet nás nemohli, a to mi stačilo.
"Bohužel, tyto okolnosti nelze ignorovat." Sofia přikývla. "Toho jsem si vědoma." Podívala jsem se jí zpříma do očí. "Co bys řekla na to, kdybys mohla častěji vídat svého bratra." Sofia sebou cukla. "Cože?" V očích jí zaplanula naděje smíšená s přirozenou nedůvěrou. Přikývla jsem. "Domluvila bych to s Alwou, ale musíš odteď dávat na děvčata opravdu velký pozor. Lože ukáže na mě, jestli se tu něco stane," O krok jsem se k ní přiblížila, a pohlédla jí do očí. Téměř jsem cítila její potřebu podívat se jinam. "Žiješ si tu dobře Sofio. Lépe než většina tvých lidí. Jistě chceš, aby to tak zůstalo." Polkla, a několikrát kývla hlavou. Lehce jsem pozvedla koutky, a vydala se směrem k domu.
"Má paní, kdy budu moct vidět Willa?"
"Dám ti vědět." odpověděla jsem jí, aniž bych se otočila.


Později toho dne, který jsem trávila v bezpečí své pracovny, mě vyrušil pohyb za oknem. Na parapetu seděla modřinka, a hleděla na mě s nakloněnou hlavičkou, jako by mě k něčemu vyzívala. Pomalu jsem otevřela okno. K mému překvapení se pták ani nehnul, spíš jako by se…usmál? Při pohledu na drobný svitek přivázaný k jeho noze mi došlo, že se musí jednat o zprávu z Lože. Kdo by ale posílal se zprávou tak malého ptáka? Modřinka radostně zaklepala křídly, když jsem si zprávu převzala, a opatrně jí rozvinula. Na úzkém pruhu papíru byla jen jedna věta, byla ale napsána tak drobně, že jsem ji nebyla schopna přečíst. Chvíli jsem na ní mžourala, a snažila se rozeznat, kde jedno písmeno začíná a kde končí. Nakonec jsem to vzdala, a začala se přehrabovat těmi nejrůznějšími krabicemi, které mi spolu s knihami zdobily police. Div že jsem neposkočila, když jsem konečně nahmatala lupu. Těžko říct, jestli jsem byla zmatená ze zprávy víc před nebo po jejím přečtení. Kudy kráčí smrt? S otázkou v očích jsem zvedla pohled zpět k sýkorce, ta ale, jakmile se ujistila, že zpráva došla ke svému příjemci, odletěla. To si ze mě někdo dělá srandu? Zmačkala jsem papírek zrovna ve chvíli, kdy mi někdo zaklepal na dveře. Tato všední událost mě donutila sebou ucuknout natolik, že jsem málem shodila sklenici ze stolu.

"Vstupte." Jak se dalo předpokládat, dovnitř vešla Sofia. Nervózně si žmoulala ruce, ostatně jako vždycky když mě v poslední době potkala. I přesto jsem si ale všimla, že je něco jinak. Její jindy poměrně rovná záda, se teď prohýbala, jako by se chtěla před něčím skrýt.
"Sofio?"
"Máte návštěvu." hlesla. Nadzvedla jsem obočí. "Koho?" Pokrčila rameny. Nikdo sem nechodil. Kromě Alwy, Linney a Olivii mě nikdo z "venku" nenavštěvoval. I mí kolegové z práce se tomuhle domu vyhýbali, stejně jako zbytek města.
"Kde je?" zeptala jsem se.
"Čeká v hale." Protáhla jsem se kolem Sofii, a rychlým krokem sešla dolů. Sotva se mé nohy dotkly schodů, když osoba, které jsem neviděla do tváře, se ztěžka zvedla z křesla, opírajíc se nejspíš o nějakou hůl, a otočila se ke mně čelem. Zkameněla jsem v polovině pohybu. Těžko bych popisovala emoce, které mnou v těch několika vteřinách projely. Aspoň jsem ale už věděla, kdo mi poslal tu podivnou zprávu. Kudy kráčí smrt? Přesně její humor.
"Atropos." vydechla jsem.


Anna
I když se za takové myšlenky upřímně stydím, první co mě při setkání s tou ženou napadlo, bylo zděšení. Atropos, jak nám jí Thea představila, prý patřila k posledním třem čarodějkám, které byly obdařené darem vidění. Ten pohled, který po nás hodila, nepotřeboval bližší instrukce. Nejspíš to byla velká čest mít ji pod střechou. Vypadala přesně tak, jak jsem si představovala třetí sudičku v řecké mytologii. Těžko říct, jestli byla náhoda, že obě měly stejné jméno. Atropos připomínala spíše kostru potaženou kůží než člověka. Jako by se měla každou chvíli zhroutit. Na rozdíl od mýtické Atropos se ale na nás neustále usmívala. To, že měla pusu plnou zkažených zubů, byla jiná věc. Nic z toho ale nebylo tak děsivé, jako její oči. Nebo spíš "neoči." Víčka měla sešitá k sobě špinavou nití. Nechápala jsem, jak to dělá, že působí, jako by nebyla slepá. Jistě jsem nebyla v místnosti jediná, které vrtalo hlavou, proč čarodějka zůstává v takové podobě, když si jí může změnit.

Když jsem jí stejně jako ostatní podala ruku, překvapilo mě, že vůbec není tak slabá jak se zdá. Na rozdíl od ostatních mi ale zaryla dlouhé nehty do zápěstí, přitáhla si mě k sobě, a zkoumala mou tvář svýma sešitýma očima. Poté se usmála, a uspokojivě mě pustila. Potlačila jsem nutkání si promnout zápěstí. Zaplála ve mně lítost k Saře, při jejím pozdravení s Atropos. Zatímco k ostatním byla více než milá, jakmile se dotkla jí, zděšeně ucukla. Bylo to poprvé, co jsem viděla, že si Sara není sama sebou jistá. Po zbytek našeho setkání si nás Atropos nevšímala, a místo toho se bavila s Theou. Thea sebou cukla, když jí Atropos řekla, že přijela kvůli tomu démonovi. Měla jsem sto chutí se zeptat, co jsou ti démoni zač. Pochybovala jsem ale, že by mě nebo jiné z nás odpověděli. A tak, zatímco Atropos Theu uklidňovala, že Lože nic neví, jsem se radši věnovala svému horkému čaji odsunujíc ty dotěrné otázky v mé mysli, které se každým dnem jen a jen hromadily, a na které mi nebyl schopen nikdo odpovědět.



Probudilo mě šplouchání vody. Zaostřila jsem. Spavost mě ihned přešla. S nově nabitou silou jsem sebou zacloumala. V předloktí jsem měla jehlu, která odváděla mou krev do nádoby, která jí stlačovala a míchala, a poté posílala do zařízení uprostřed místnosti. Do zařízení budoucnosti. To, které všem lidem opět navrátí jejich milovanou elektřinu. Zalapala jsem po dechu, při pohledu do strany. Plačtivě jsem zavyla jako raněné zvíře. Nemohli mě dostat. Prostě nemohli, to nemůže být pravda. Všude kolem mě byly postele, a na nich ležely dívky jako já. Některé v bezvědomí, jiné vznášející se na pokraji smrti šeptající bezcílně do vzduchu. Při pohledu na jejich bílé tváře a skelné pohledy se mi začaly hrnout slzy do očí. Zatřásla jsem sebou, až bílá postel zavrzala. Odpovědí mi byl podobný zvuk, znějící z druhé strany pokoje.
"Kde to jsem?!" Takže tu nejsem jediná živá.
"Uklidni se." Snažila jsem se jí uchlácholit, i když jsem to sama potřebovala.
"Co je to za věc?" zeptal se ten hlas. Zavrtěla jsem hlavou. Na tohle teď nemáme čas.
"Samotný se odsud nedostaneme. Musíme si pomoct. Zkus se na mě napojit." Sotva jsem ucítila nejistá vlákna otírající se o mé vědomí, do místnosti vtrhla banda lidí v bílém. Dívka se v návalu strachu stáhla.

"Ne!" vykřikla jsem, když mě popadli za ramena, a přišpendlili k posteli. Začali ihned zkoumat řemeny, kterými jsem byla připoutaná a to zařízení, co odvádělo mou krev.
"Vše je v pořádku." hlesl jeden z nich směrem k ženě, která je nejspíš vedla. Ta přikývla, a pokusila se posvítit mi malou baterkou do oka. Znechuceně jsem ucukla. Rezignovaně se na mě zahleděla, jako by to předtím dělala tisíckrát. "Držte ji." Dřív než jsem stihla zareagovat, mě někdo zezadu chytl za hlavu, a tím mě přinutil podřídit se té vynucené kontrole. "Kde to jsem?" procedila jsem nenávistně skrze zuby natolik hlasitě, jak mi to sevření umožňovalo. Žena se usmála. "Kde myslíš?" Zadívala se na karmínovou tekutinu, převalující se v zařízení. "Snaž se uklidnit. Bude to pak pro tebe méně nepříjemné." Co to kurva mele za kecy? Upřela jsem pohled na jeden řemen. Skoro jsem cítila, jak se mi pomalu rozšířily zorničky. Jako na povel se začal pomalu rozepínat. Neušlo to ale jednomu z "doktorů."

"O to se ani nepokoušej." řekl s úsměvem, ze kterého se mi chtělo zvracet, a vrátil sponu na své místo. Ve chvíli kdy se sklonil, jsem vyšvihla nohu z již uvolněného sevření, a dobře mířenou ranou ho udeřila do hlavy. Doktor zavrávoral, a rukou se pokusil zachytit o jednu konstrukci, která ale stejně jako on skončila na zemi. Celý personál ke mně přiskočil, a pevně mě chytil.
"Pusťte mě!" křičela jsem stále dokola, i když mi to bylo na nic. Jejich vedoucí někam odběhla, a hned na to jsem jí viděla, jak se přibližuje s nějakou injekcí. To ne. Hladina adrenalinu v těle při pohledu na jehlu ještě vzrostla. V jedné chvíli tu byl obrovský výboj energie, a v té další jsem viděla jednu z doktorek, jak letí nepřirozenou rychlostí směrem ke skleněné vitríně. Ani se neobtěžovali zkontrolovat, jestli je v pořádku. Já byla důležitější. Jakmile mi hrot protrhl kůží, věděla jsem, že jsem prohrála. Končetiny mi ztěžkly, jako by byly najednou stokrát těžší, než ve skutečnosti jsou. Jejich velitelka se usmála, a téměř láskyplně mě pohladila po vlasech. "Nemusíš se obávat, tvá krev bude využita pro dobro lidstva. Měla by, jsi být poctěna." Chtěla jsem jí odseknout, že je mi lidstvo u prdele, ale mé hlasivky mě zklamaly.

Otevřela jsem oči. Jako na povel se svíčka na mém nočním stolku rozžehla. Přitáhla jsem si kolena k tělu, a zběsile oddychovala. Promnula jsem si zpocené čelo. Jen sen, jen další sen. Ty noční můry byly tak skutečné, až jsem začínala pochybovat, jestli nejsou skutečností a ty chvíle kdy jsem v domě s ostatními, nejsou naopak sny. Až příliš jsem se bála, že se ty výjevy objeví znovu, jakmile jim dám možnost. A tak jsem se místo spaní oblékla, a vyšla z pokoje. Jak se dalo čekat, v noci byl dům ještě děsivější než za dne. Naštěstí všude stály svícny se svíčkami, a tak mi nedělalo problém pár jich rozsvítit.

"Nemůžeš spát co?" Vyskočila jsem do vzduchu a otočila se, připravena se bránit.
"Klid, to jsem jen já." uklidnila mě se smíchem Atropos. Pomalu jsem stáhla ruce.
"Co tu děláte?" zeptala jsem se.
"To samé co ty. Nemůžu spát." Chvíli jsme každá sledovaly tu druhou. Nebo spíš, ona sledovala mě. Jaké se snažila jejímu pohledu nepohledu vyhnout.
"Zlepší se to." prohlásila najednou bez úsměvu. Zamrkala jsem očima.
"Co myslíte?" Ukázala na mě. "Ty probdělé noci. Zlepší se to, uvidíš?" Přimhouřila jsem oči a ona se při "pohledu" na mě zasmála. "Můžeš pro mě něco udělat? Nevykej mi. Říkej mi Eirny." A s těmi slovy se otočila.
"A proč?" zeptala jsem se. Atropos se zastavila, a pohodila hlavou. "Proč asi? Jmenuju se tak."


Tak co myslíte? Jak je to s Carlssonovýma? Co je na Saře špatně a proč Anna na Atropos/Eirny tak zapůsobila?

Once Upon a Time: Bylo nebylo

16. ledna 2015 v 21:23 | Lia |  Hodnocení knih
Život Emmy Swanové nebyl zrovna pohádkový. Nikdy nepoznala své rodiče, žila v pěstounských rodinách a byla sama až do svých 28. narozenin. V ten den na ni ale zazvoní neznámý kluk, jenž tvrdí, že je její desetiletý syn Henry, kterého dala ihned po narození k adopci. A toto překvapení jí převrátí život naruby.
Emma Henryho odveze domů, do města Storybrooke, v němž podle Henryho žijí opravdové pohádkové postavy, které ale zapomněly, kým byly, protože je zaklela Zlá královna. A pokud má Henry pravdu, tak jeho milá a osamělá učitelka Mary Margaret je Sněhurkou, tou nejkrásnější princeznou… a také ztracenou matkou Emmy. Nejdříve Emma nevěří Henrymu ani slovo, ale rozhodne se v městečku zůstat a postupně začne zjišťovat, že normální město Storybrook rozhodně není. Na to se v něm děje až moc zvláštních věcí. Uvěří Emma, že všichni ve Storybrooke jsou začarováni mocnou kletbou, a naplní osud, o kterém Henry tvrdí, že je jí předurčen? Zachrání všechny pohádkové postavy a odkryje tajemství tohoto místa? Pokud se jí to podaří, splní se jí její největší sen - shledá se s celou svou rodinou.

Dopředu říkám, že můj názor na tuhle knihu je čistě subjektivní. Jistě je spousta lidí kterým se líbí. Já bohužel patřím mezi ty, které zas tolik nenadchla. Nejspíš proto, že jsem od ní očekávala víc. Tak nejprve začneme s klady. Na tuhle knihu jsem se opravdu těšila, protože seriál, podle kterého byla kniha napsaná miluju, i když jeho kvalita v posledních letech zkomírá. Ti co seriál neznají, jeho popis je vlastně obsažen v anotaci knihy, v níž je sepsaná celá první série. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli si knihu pořídit, protože je opravdu krásná. Vlastně, když jsem jí poprvé otevřela, uchvátila mě ještě víc díky kapitolám, které se jmenovaly stejně jako jednotlivé díly seriálu, a ozdobným iniciálám na začátku každé kapitoly, jako je to v pohádkových knížkách. Vlastně ani začátek nebyl tak špatný, dokud se Emma nedostala do Storybrooku. Možná bych neměla tolik porovnávat se seriálem, ale vzhledem k tomu že je kniha udělaná podle něj, nemůžu si pomoct. Seriál, a především první série se odehrává ve dvou časových liniích, kdy v jedné je současnost kde se setkáváme s Emmou, a v té druhé minulost v pohádkovém světě. Na začátku jsem myslela, že to tak bude i tady, a do jisté míry i bylo. Až na to že takzvané flashbacky do minulosti byly jen co se týká Sněhurky. Tudíž příběh Rampelníka a Belle na který jsem se tolik těšila nebo Šíleného kloboučníka byl jen zmíněn. Příběh je z drtivé části vyprávěn Emmou, občas Mary Margaret a pak samozřejmě Sněhurkou. Není se pak čemu divit, že mi některé postavy nepřirostly k srdci tolik, jako to bylo v seriálu. Taky když tam na seznámení s jejich příběhem bylo tři čtvrtě hodiny a tady jen jedna kapitola. Občas mi ani chování jednotlivých postav k nim moc nesedělo. Už je to sice dlouho co jsem viděla první řadu, takže to nemůžu říct najisto. Třeba Rejpal, který byl až moc srdečný, nebo David který občas byl fakt takovej debílek. Ruby, nebo-li Červená Karkulka se tam stejně jako většina vedlejších postav objevila trochu víc jen v jedné epizodě, a i tam mi přišla taková nemastná neslaná. Nebo August, Graham...Nejvíc mě ale mrzí, že je to celé tolik omezené pohledem Emmy. Tohle prostě mělo být psáno v er formě. Přijde mi, že pro ty, kteří neviděli seriál to může být místy až nesrozumitelné. Jako by vám stále něco unikalo, a vůbec nechápete, stejně jako Emma, co se kolem děje. Je vidět, že autorka se snažila knihu obohatit o myšlenky postav (mezi ty postavy myslím Emmu, Mary Margaret a Sněhurku), což bylo ale místy trochu divný, třeba když si najednou Emma vzpomněla, jak s ní její otec běžel ke kouzelné skříni. Jako, chápu že je to kouzlo, ale vzhledem k tomu že se těsně předtím narodila, pochybuju že by si to pamatovala. Pak mě napadají už jen takové drobnosti, jako pojmenování několika těch pohádkových světů jako Země pohádek, i když oni vlastně nemají ponětí že jsou pohádkami. A pak, když se tam mluví o výrobě té kouzelné skříně, tak se tam o stromu ze které jí vytvořily mluví, jako by se na ní mohl použít jakýkoliv strom, jen všechy ostatní byly zničené. Nebo to, jak Regina oslovila Emmu jako slečnu Marplovou, i když nikdo takový tam není, a obzvlášť se tak nejmenuje Emma. Kniha mě začala docela bavit až v poslední, třetí části. Můžu jenom hádat, jestli by se mi líbila, kdybych neviděla seriál, se kterým se kniha opravdu nemůže měřit. Doufám že jsem toho moc nevyspoilerovala a neodradila vás příliš od čtení této knihy. Koukala jsem, že má docela dobré recenze, jen mně nějak holt nepadla do noty. Možná mě ještě přinutí se při čekání na druhou polovinu čtvrté série se podívat na tu první.


Pohlcen plameny

10. ledna 2015 v 23:46 | Lia |  Stíny hranic
Tahle povídka mi nedá spát, tak vám jí sem píšu. Je ze světa Stínů hranic. Můžete spekulovat v jakém časovém období se odehrává, a o koho v ní jde. Napovím, že jste se s touto postavou již setkali i nesetkali :D. Přesně tuhle povídku asi do Stínů nevložím, nejspíš tam o téhle tragédii bude jen zmínka.

Nepamatuju si přesně ten bod, kdy realita začala zasahovat do mého snového světa. Kdy jsem poprvé ucítila teplo hladící mě něžně na tváři, a křik bratra, snažícího se mě probudit.
"Vzbuď se! No tak!" rozespale jsem rozlepila víčka a zasténala. Chtěla jsem mu už začít nadávat, protože do mě celou dobu strkal takovou silou, až jsem si byla jistá, že mi zůstanou modřiny. Zarazil mě ale jeho vyděšený výraz. Všimla jsem si za jeho ramenem děsivé hry stínů, které jako by ožívaly, a měly nás každou vteřinou pozřít. V nose jsem cítila nasládlý zápach, který se mi nepříjemně usazoval na hrudi, a zarputile mi jí stlačoval. Pokoj byl plný kouře. Dřív než jsem stihla zaprotestovat, mě vytáhl na nohy. Po holých nohou mě pohladil teplý vzduch, po kterém mi překvapivě naskočila husí kůže. Zmateně jsem se rozhlédla, i když jsem svůj pokoj znala moc dobře. Zastavila jsme se pohledem na rozestlaném lůžku mé sestry.

"Kde je Elyse?" vykoktala jsem. Místo odpovědi zamumlal několik nadávek, a ještě víc mi stiskl zápěstí, až jsem zaskučela. Zmatenost vystřídal strach. Nikdy jsem svého bratra neviděla se bát. Spolu s otcem byli těmi nejsilnějšími démony, které jsem ve svých osmi letech znala. Prudce otevřel dveře. Do očí mě udeřil žár, a donutil mě je zavřít. Celé schody byly v plamenech. Byli jsme v pasti. Trvalo mu asi půl vteřiny, než se rozhodl. Pevně mě přimkl k sobě.
"Zadrž dech." Šeptl mi do vlasů těsně předtím, než jsem ztratila půdu pod nohama, a začala se nekontrolovatelně řítit dopředu. Zaryla jsem nehty do jeho trička, a zatnula zuby. Překvapeně jsem vykřikla, když mi nohu olízlo teplo. I pro zkušeného démona bylo těžké přenášet skrze stíny dva lidi. Kdyby mě nedržel, nejspíš bych se při dopadu skácela k zemi. Byly jsme v mezipatře. Kouř byl tak hustý, že bylo sotva skrz něj vidět. Jako sametový plášť se linul podél stěn, natahujíc k nám své pařáty. Zašátrala jsem po bratrově ruce, ale on místo toho přistoupil k oknu, a začal lomcovat klikou. Co se to děje? Kde jsou všichni? Kde je má sestra? Konečně se mu podařilo páčku povolit, a otevřel okenice. Obklopil nás chladný, noční vzduch, který byl ale ihned pohlcován okolním žárem. Opřela jsem se o parapet a silně se zakuckala.

"Dělej, skoč!" překvapeně a zároveň vyděšeně jsem se k němu otočila.
"Cože?"
"Dělej, nemáme čas." Začal mě postrkovat k oknu. Copak se zbláznil? To nevidí jaká je to výška? Zaryla jsem holé paty do hrubého dřeva.
"Nech toho, pusť mě!"
"Pro krista skoč!" zavelel hlasem, který se mu na konci zoufale zhoupl. Zavzlykala jsem.
"Kde je Elyse? Kde jsou všichni?" Chytil mě za ramena, a přitiskl k sobě.
"Vše bude v pořádku, dobře. Vše bude v pořádku." Cítila jsem, jak se snaží držet oheň co nejdál od nás, i to jak moc ho to vysilovalo. Tohle nebylo doménou démonů. "Utíkej." zašeptal ještě, než do mě silně strčil. Zoufale jsem zašátrala rukama ve vzduchu. Boky se mi opřely o parapet, a nohy vyletěly do vzduchu. Vyhledala jsem jeho pohled těsně předtím, než se otočil a zmizel v kouři. Nestihla jsem ani vykřiknout. Taková to bylo rychlost, když jsem dopadla, a já dostala pocit, že ten náraz musel být slyšet na několik mil.


První myšlenka když jsem se probrala byla, že mě vše neskutečně bolí. Na vteřinu jsem si myslela, že stále ležím ve své posteli, ale pode mnou byla zem, a nad hlavou mi šlehaly plameny. Musela jsem být mimo sotva pár minut. Marně jsem se snažila si poskládat jednotlivé dílky slov svého bratra dohromady. Zrovna když mi došlo, že náš dům, náš domů kompletně kromě základů celý ze dřeva, se začíná propadat do země, někdo mě popadl za předloktí, a vytáhla na nohy. Snažila jsem se vyškubnout, ale měla pevný stisk. Otáčela jsem se za domem jako zhypnotizovaná. To nemůže být pravda. Je to jen sen. Nohy se mi motaly jako při tanci. Nebyla jsem schopná držet se ženou krok. Zatáhla mě do lesa. Udivilo mě, že v téhle chvíli mám strach, jak z téhle cesty dopadne má noční košile. Bála jsem se tváře své matky, až mě v tom uvidí. Někde hluboko v mysli jsem ale nějak tušila, že s matkou se už neuvidím. Žena mě přirazila ke stromu, a naznačila, ať jsem zticha. Těžko bych popisovala úlevu, kterou jsem v té chvíli pocítila. Byla to má teta.
"Noro…" zašeptala jsem.
Co mě ale neuklidňovalo, byl děs v jejích fialkových očích. Držela mě pevně za ramena, zatímco se dívala zpoza stromu na scenerii před domem. Odhodlala jsem se vykouknout. Stálo před ním několik postav. Dvě z nich zrovna přivlekly nějakého muže. Držely ho, každá z jedné strany za ruce. Zalapala jsem po dechu. Byl to můj bratr. Jeden z nich ho neurvale kopl do zad, a tím srazil na kolena. Osoba před ním se usmála. Tehdy mi došlo, proč je má neohrožená a vzpurná teta tak vyděšená, jako by spatřila ducha. Poznala jsem, co jsou zač.

"Nějaká poslední slova démone?" Z toho hlasu mě mrazilo. Způsob, jakým si převaloval jednotlivá slova v ústech s tou chutí triumfu, mě děsil. Můj bratr k němu zvedl hlavu a ušklíbl.
"Vraťte se do země mutanti." A plivl mu do tváře. Tváře přítomných se naplnily vztekem. Jejich vůdce pokývl těm dvěma, co ho drželi. Okolím se rozlehl bratrův zvířecí řev, když mu rukama prudce škubly, až vyjely z jamek. Nora zdusila můj výkřik dlaní, a přitiskla mě k sobě ve strachu, že bych se za ním rozeběhla. Jeden z nich si dřepl, až hleděl zpříma do očí mému bratrovi, který stále ještě omráčen bolestí oddychoval. Můj pohled se stočil k domu, ze kterého teď zbývaly už jen ruiny, jako by z nich měl vyběhnout nějaký člen mé rodiny a zachránit je. I na tu dálku ke mně dolehl zvuk vytažení nože. Plná zděšení jsem na ně opět pohlédla. Jeden z přízraků si pohrával s čepelí, od které se odráželo oranžové světlo.
"Nastává nová éra, démone. Je mi líto, že nebudeš svědkem našeho povstání." Bratr ztěžka zvedl pohled, ke mně. Při pohledu na mě v náručí Nory se nepatrně pousmál. Věděla jsem, co bude následovat. Začala jsem vrtět hlavou. Rozeběhnout se k němu, a naposledy ho obejmout. Nora se otočila, a nekompromisně mě začala táhnout za sebou. Nezabránila mi ale, abych se otočila, a spatřila tak rychlé švihnutí dýky, i bratrův uspokojený výraz ve chvíli, kdy jeho krk polila červeň, a on se skácel k zemi.

Žítkovské bohyně

9. ledna 2015 v 20:23 | Lia |  Hodnocení knih
Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat - prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou?
Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele - její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní…
Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Nebo se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie.

Nejspíš poprvé a naposledy se mi podařilo vyhrát nějakou knihu. A k mému štěstí, ještě k tomu podepsanou od autorky. Je to dobrý, protože jsem si jí stejně plánovala pořídit kvůli tomu, že se jednu dobu o ní hodně mluvilo. V knize postupně poznáváme Doru, mladou vědkyni která se vzdala učení svých předkyň, a která vypracovává práci právě o bohyních. Kniha je doplněná nejen o dopisy, složky jednotlivých postav, které Dora postupně čte v archivech, ale i občasnými novinovými články. A jak tak Dora tápe historií žítkovských bohyň a rozeznává jednotlivá tajemství, která nikdy neměla spatřit denní světlo, postupně zjišťuje, že sama má v té dlouhé linii svou vlastní úlohu, i když se bohování nikdy neučila. Nechám vás, aby jste si na knihu udělali názor sami, a byli napjatí stejně jako Dora, jak tohle vše dopadne. Ale ten konec. Opravdu ten konec...Nic mě nemohlo překvapit víc.


Soutěž o Destrukční deník

7. ledna 2015 v 15:34 | Lia |  Daily Lia
Narazila jsem na tuhle soutěž, kde je výhra české vydání Destrukčního deníku. A jelikož ho plánuju dát jako dárek k narozeninám Ling (ještě že sem vůbec nechodí :D), tak jsem se toho samozřejmě hned musela zůčastnit. Držte mi palce, a pro ty kteří Destrukční deník nebo v originále Wreck this journal od Keri Smith, je to vlastně takový sešit s nejrůznějšími úkoly jako "Vem si mě do sprchy." nebo "Shoď mě z výšky." Ling je taková umělecká duše, tak snad by se jí to mohlo líbit. Autorka vytvořila spoustu takových knih, a jendou z nich je i kapesní verze právě téhle. Soutěž najdete ZDE. Přikládám ještě obrázky Destrukčního deníku a jak to vypadá v něm. :)






Stíny hranic-Kapitola 15. Pocit souznění

4. ledna 2015 v 21:27 | Lia |  Stíny hranic
Tentokrát trochu kratší, ale zase je v ní poměrně dost informací. :)


Thea
"Jak je to vůbec možné?" zeptala se mě Alwa. Všechny čtyři jsme stáli v zimní zahradě, jako by v hale vůbec neseděly ty holky. Dokonce i Oliviu přiměla má zpráva přijít. Za celou dobu ale ani jednou nepromluvila. Stála opřená o pracovní linku, a sledovala cosi v koutu místnosti. Usmála jsem se, i když tohle ani trochu nebyla situace pro smích.
"Byla ses tam podívat? Ta místnost je tou věcí nasáklá." rozkřičela jsem se. Linnea při mé změně tónu vykulila oči, a naznačila rukou, že nemáme úplné soukromí. Zavrtěla jsme hlavou a promnula si čelo.
"Těžko před nimi můžeme něco tajit, když se to jednu z nich pokusilo zabít."
"Jen tak pro zajímavost, jak smrdí spálený démon?" zeptala se Alwa a hodila po mně pohledem. Nejradši bych jí to její dokonalé obočí seškvařila.

"Vy si skutečně myslíte…" zašeptala Linnea. Olivia zakroutila hlavou. "Neposlouchej je Linneo. Nikdo neviděl démona přes šest set let. Opravdu pochybuji, že by se jen tak najednou objevili." Alwa se uchychtla. "Říká matka jednoho z nich." Ve vteřině Olivia překročila ten malý prostor, který mezi nimi byl. Alwa nehnula ani brvou. Věděla, že má nad ní převahu.
"Máme větší problémy než Oliviinýho syna." Upírala jsem na Oliviu svůj pohled až do té doby, než se konečně uklidnila, a sedla si do jednoho z křesel. Alwa nadzvedla levý koutek. "Nezapomínej, že jsem skoro o čtyři sta let starší." prohodila jen tak mimochodem. Protočila jsem oči v sloup.
"Jak si můžeš být jistá tím, že to byl skutečně…démon?" zeptala se ztěžka Linnea. Rozhodila jsem rukama.
"Co jiného? Člověk by pád z takového výšky nepřežil."
"Jo jasně, možná to byl přízrak." Poznamenala výsměšně Alwa. Nezareagovala jsem. Každý věděl že přízraci byly jen mýtus.
"Theo, nemůžeš prostě jen tak říct, že to byl démon. Žádná z nás se s nimi za svého života nesetkala." řekla Olivia. Povzdechla jsem si.
"Všechno začalo tou holkou ne. Možná bychom se měly zeptat jí."
"Zrovna se jí pokusil někdo zabít. Neuškodilo by, kdybys byla trochu víc empatická." odpověděla jí Linnea. Vděčně jsem se na ní usmála.
"Tak promiňte, že mi nepřijde divný, že pár měsíců potom co přešla tahle holka přes šestou pečeť, tak to najednou vypadá, že je zlomená i ta největší."
"Ta šestá nebyla zlomená." opravila jsem jí, ale nedokázala jsem se jí podívat do očí. Věděla jsem, že má pravdu. Alwa se usmála. "Tak mi tedy pověz Theo, kdo dokáže přejít přes jakoukoliv pečeť, aniž by jí narušil?" Cítila jsem na sobě Linnein a Oliviin pohled. Neodpověděla jsem.

"Zavolej mě, až budeš ochotná si to přiznat, a něco s tou holkou dělat." Procedila skrze zuby, a odešla z místnosti. Slyšela jsem razantní údery podpatků, následované bouchnutím venkovními dveřmi, až se stěny domu otřásly. Trvalo několik minut, než se jedna z nás rozhodla prolomit ticho.
"Můžu vidět ten pokoj?" ozvala se Olivia, a zvedla ke mně tvář.

Ihned po otevření nás ovanul chladný zvuk. Naskočila mi husí kůže. Anna si už stihla všechny své věci odnést do jiného pokoje. Jako první vešla Olivia. Otočila jsem se za Linneou, která ještě stále přešlapovala na chodbě.
"V pořádku?" zeptala jsem se starostlivě. Měla jsem pocit, že každou chvílí omdlí. Kousla se do rtu a přikývla.
"Jen…mi dej prosím trochu času." Chápavě jsem přikývla, a nechala ji nerada za sebou. Olivia stála u rozbitého okna, a hleděla dolů, jako by z napadaného sněhu mohla vyložit, co se tu minulou noc odehrálo.
"Co budeš dělat, jestli je to pravda?" zeptala se mě k mému překvapení.
"To nevím." odpověděla jsem po nějaké době. Znepokojeně se rozhlédla po pokoji.
"Měla jsi pravdu. Je to tady tím cítit." O tom pocitu mi vyprávěla matka jako dítěti. Já svého otce nepoznala. Matka se dozvěděla, že mě čeká až pár týdnů poté, co zemřel. Nebylo to tehdy prý nic zvláštního. Ta hrstka démonů co tu zůstala, umírala rychle, když neměla přístup ke svému světu. Byl to pocit souznění, který přímo čišel z tohoto pokoje. Docela zvláštní, cítit jako poznávající znamení něco takového k bytostem, které nás téměř vyhladily.

"I když se mi to nelíbí, musím dát Alwě za pravdu. Kolem té nové čarodějky je až moc náhod. Navíc, proč by démon šel jen po téhle jedné, když vás všechny měl jako na dlani. Stačilo by zapálit dům." Olivia se otočila, a zamířila ke dveřím.
"Vím, že už nechceš používat kouzla, ale rozmísti dnes večer kolem svého domu nějaká ochranná." řekla jsem jí, aniž bych se na ní podívala. Vzpomínka na Linneu mě přiměla se otočit. Křečovitě seděla na posteli, oči upírala před sebe. Starostlivě jsem si vedle ní sedla.
"Když tehdy čarodějky uzamkly bránu do světa démonů, zemřelo jich několik tisícovek že?" ujišťovala se Linnea vyklepaným hlasem. Pomalu jsem přikývla. Všechny čarodějky znaly ten příběh o hromadné sebevraždě čarodějnic, aby dokázali vytvořit devátou pečeť. Linnea sklonila hlavu a opatrně se usmála.
"Pak je to v pořádku." Svraštila jsem obočí. Dotkla jsem se její paže.
"Linneo, jsi vážně v pořádku?" Zvedla ke mně své děsivě modré oči.
"No, jen řekni Theo. Jaká čarodějka by dokázala zlomit kouzlo takových rozměrů?"