Pohlcen plameny

10. ledna 2015 v 23:46 | Lia |  Stíny hranic
Tahle povídka mi nedá spát, tak vám jí sem píšu. Je ze světa Stínů hranic. Můžete spekulovat v jakém časovém období se odehrává, a o koho v ní jde. Napovím, že jste se s touto postavou již setkali i nesetkali :D. Přesně tuhle povídku asi do Stínů nevložím, nejspíš tam o téhle tragédii bude jen zmínka.

Nepamatuju si přesně ten bod, kdy realita začala zasahovat do mého snového světa. Kdy jsem poprvé ucítila teplo hladící mě něžně na tváři, a křik bratra, snažícího se mě probudit.
"Vzbuď se! No tak!" rozespale jsem rozlepila víčka a zasténala. Chtěla jsem mu už začít nadávat, protože do mě celou dobu strkal takovou silou, až jsem si byla jistá, že mi zůstanou modřiny. Zarazil mě ale jeho vyděšený výraz. Všimla jsem si za jeho ramenem děsivé hry stínů, které jako by ožívaly, a měly nás každou vteřinou pozřít. V nose jsem cítila nasládlý zápach, který se mi nepříjemně usazoval na hrudi, a zarputile mi jí stlačoval. Pokoj byl plný kouře. Dřív než jsem stihla zaprotestovat, mě vytáhl na nohy. Po holých nohou mě pohladil teplý vzduch, po kterém mi překvapivě naskočila husí kůže. Zmateně jsem se rozhlédla, i když jsem svůj pokoj znala moc dobře. Zastavila jsme se pohledem na rozestlaném lůžku mé sestry.

"Kde je Elyse?" vykoktala jsem. Místo odpovědi zamumlal několik nadávek, a ještě víc mi stiskl zápěstí, až jsem zaskučela. Zmatenost vystřídal strach. Nikdy jsem svého bratra neviděla se bát. Spolu s otcem byli těmi nejsilnějšími démony, které jsem ve svých osmi letech znala. Prudce otevřel dveře. Do očí mě udeřil žár, a donutil mě je zavřít. Celé schody byly v plamenech. Byli jsme v pasti. Trvalo mu asi půl vteřiny, než se rozhodl. Pevně mě přimkl k sobě.
"Zadrž dech." Šeptl mi do vlasů těsně předtím, než jsem ztratila půdu pod nohama, a začala se nekontrolovatelně řítit dopředu. Zaryla jsem nehty do jeho trička, a zatnula zuby. Překvapeně jsem vykřikla, když mi nohu olízlo teplo. I pro zkušeného démona bylo těžké přenášet skrze stíny dva lidi. Kdyby mě nedržel, nejspíš bych se při dopadu skácela k zemi. Byly jsme v mezipatře. Kouř byl tak hustý, že bylo sotva skrz něj vidět. Jako sametový plášť se linul podél stěn, natahujíc k nám své pařáty. Zašátrala jsem po bratrově ruce, ale on místo toho přistoupil k oknu, a začal lomcovat klikou. Co se to děje? Kde jsou všichni? Kde je má sestra? Konečně se mu podařilo páčku povolit, a otevřel okenice. Obklopil nás chladný, noční vzduch, který byl ale ihned pohlcován okolním žárem. Opřela jsem se o parapet a silně se zakuckala.

"Dělej, skoč!" překvapeně a zároveň vyděšeně jsem se k němu otočila.
"Cože?"
"Dělej, nemáme čas." Začal mě postrkovat k oknu. Copak se zbláznil? To nevidí jaká je to výška? Zaryla jsem holé paty do hrubého dřeva.
"Nech toho, pusť mě!"
"Pro krista skoč!" zavelel hlasem, který se mu na konci zoufale zhoupl. Zavzlykala jsem.
"Kde je Elyse? Kde jsou všichni?" Chytil mě za ramena, a přitiskl k sobě.
"Vše bude v pořádku, dobře. Vše bude v pořádku." Cítila jsem, jak se snaží držet oheň co nejdál od nás, i to jak moc ho to vysilovalo. Tohle nebylo doménou démonů. "Utíkej." zašeptal ještě, než do mě silně strčil. Zoufale jsem zašátrala rukama ve vzduchu. Boky se mi opřely o parapet, a nohy vyletěly do vzduchu. Vyhledala jsem jeho pohled těsně předtím, než se otočil a zmizel v kouři. Nestihla jsem ani vykřiknout. Taková to bylo rychlost, když jsem dopadla, a já dostala pocit, že ten náraz musel být slyšet na několik mil.


První myšlenka když jsem se probrala byla, že mě vše neskutečně bolí. Na vteřinu jsem si myslela, že stále ležím ve své posteli, ale pode mnou byla zem, a nad hlavou mi šlehaly plameny. Musela jsem být mimo sotva pár minut. Marně jsem se snažila si poskládat jednotlivé dílky slov svého bratra dohromady. Zrovna když mi došlo, že náš dům, náš domů kompletně kromě základů celý ze dřeva, se začíná propadat do země, někdo mě popadl za předloktí, a vytáhla na nohy. Snažila jsem se vyškubnout, ale měla pevný stisk. Otáčela jsem se za domem jako zhypnotizovaná. To nemůže být pravda. Je to jen sen. Nohy se mi motaly jako při tanci. Nebyla jsem schopná držet se ženou krok. Zatáhla mě do lesa. Udivilo mě, že v téhle chvíli mám strach, jak z téhle cesty dopadne má noční košile. Bála jsem se tváře své matky, až mě v tom uvidí. Někde hluboko v mysli jsem ale nějak tušila, že s matkou se už neuvidím. Žena mě přirazila ke stromu, a naznačila, ať jsem zticha. Těžko bych popisovala úlevu, kterou jsem v té chvíli pocítila. Byla to má teta.
"Noro…" zašeptala jsem.
Co mě ale neuklidňovalo, byl děs v jejích fialkových očích. Držela mě pevně za ramena, zatímco se dívala zpoza stromu na scenerii před domem. Odhodlala jsem se vykouknout. Stálo před ním několik postav. Dvě z nich zrovna přivlekly nějakého muže. Držely ho, každá z jedné strany za ruce. Zalapala jsem po dechu. Byl to můj bratr. Jeden z nich ho neurvale kopl do zad, a tím srazil na kolena. Osoba před ním se usmála. Tehdy mi došlo, proč je má neohrožená a vzpurná teta tak vyděšená, jako by spatřila ducha. Poznala jsem, co jsou zač.

"Nějaká poslední slova démone?" Z toho hlasu mě mrazilo. Způsob, jakým si převaloval jednotlivá slova v ústech s tou chutí triumfu, mě děsil. Můj bratr k němu zvedl hlavu a ušklíbl.
"Vraťte se do země mutanti." A plivl mu do tváře. Tváře přítomných se naplnily vztekem. Jejich vůdce pokývl těm dvěma, co ho drželi. Okolím se rozlehl bratrův zvířecí řev, když mu rukama prudce škubly, až vyjely z jamek. Nora zdusila můj výkřik dlaní, a přitiskla mě k sobě ve strachu, že bych se za ním rozeběhla. Jeden z nich si dřepl, až hleděl zpříma do očí mému bratrovi, který stále ještě omráčen bolestí oddychoval. Můj pohled se stočil k domu, ze kterého teď zbývaly už jen ruiny, jako by z nich měl vyběhnout nějaký člen mé rodiny a zachránit je. I na tu dálku ke mně dolehl zvuk vytažení nože. Plná zděšení jsem na ně opět pohlédla. Jeden z přízraků si pohrával s čepelí, od které se odráželo oranžové světlo.
"Nastává nová éra, démone. Je mi líto, že nebudeš svědkem našeho povstání." Bratr ztěžka zvedl pohled, ke mně. Při pohledu na mě v náručí Nory se nepatrně pousmál. Věděla jsem, co bude následovat. Začala jsem vrtět hlavou. Rozeběhnout se k němu, a naposledy ho obejmout. Nora se otočila, a nekompromisně mě začala táhnout za sebou. Nezabránila mi ale, abych se otočila, a spatřila tak rychlé švihnutí dýky, i bratrův uspokojený výraz ve chvíli, kdy jeho krk polila červeň, a on se skácel k zemi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama