Stíny hranic-Kapitola 15. Pocit souznění

4. ledna 2015 v 21:27 | Lia |  Stíny hranic
Tentokrát trochu kratší, ale zase je v ní poměrně dost informací. :)


Thea
"Jak je to vůbec možné?" zeptala se mě Alwa. Všechny čtyři jsme stáli v zimní zahradě, jako by v hale vůbec neseděly ty holky. Dokonce i Oliviu přiměla má zpráva přijít. Za celou dobu ale ani jednou nepromluvila. Stála opřená o pracovní linku, a sledovala cosi v koutu místnosti. Usmála jsem se, i když tohle ani trochu nebyla situace pro smích.
"Byla ses tam podívat? Ta místnost je tou věcí nasáklá." rozkřičela jsem se. Linnea při mé změně tónu vykulila oči, a naznačila rukou, že nemáme úplné soukromí. Zavrtěla jsme hlavou a promnula si čelo.
"Těžko před nimi můžeme něco tajit, když se to jednu z nich pokusilo zabít."
"Jen tak pro zajímavost, jak smrdí spálený démon?" zeptala se Alwa a hodila po mně pohledem. Nejradši bych jí to její dokonalé obočí seškvařila.

"Vy si skutečně myslíte…" zašeptala Linnea. Olivia zakroutila hlavou. "Neposlouchej je Linneo. Nikdo neviděl démona přes šest set let. Opravdu pochybuji, že by se jen tak najednou objevili." Alwa se uchychtla. "Říká matka jednoho z nich." Ve vteřině Olivia překročila ten malý prostor, který mezi nimi byl. Alwa nehnula ani brvou. Věděla, že má nad ní převahu.
"Máme větší problémy než Oliviinýho syna." Upírala jsem na Oliviu svůj pohled až do té doby, než se konečně uklidnila, a sedla si do jednoho z křesel. Alwa nadzvedla levý koutek. "Nezapomínej, že jsem skoro o čtyři sta let starší." prohodila jen tak mimochodem. Protočila jsem oči v sloup.
"Jak si můžeš být jistá tím, že to byl skutečně…démon?" zeptala se ztěžka Linnea. Rozhodila jsem rukama.
"Co jiného? Člověk by pád z takového výšky nepřežil."
"Jo jasně, možná to byl přízrak." Poznamenala výsměšně Alwa. Nezareagovala jsem. Každý věděl že přízraci byly jen mýtus.
"Theo, nemůžeš prostě jen tak říct, že to byl démon. Žádná z nás se s nimi za svého života nesetkala." řekla Olivia. Povzdechla jsem si.
"Všechno začalo tou holkou ne. Možná bychom se měly zeptat jí."
"Zrovna se jí pokusil někdo zabít. Neuškodilo by, kdybys byla trochu víc empatická." odpověděla jí Linnea. Vděčně jsem se na ní usmála.
"Tak promiňte, že mi nepřijde divný, že pár měsíců potom co přešla tahle holka přes šestou pečeť, tak to najednou vypadá, že je zlomená i ta největší."
"Ta šestá nebyla zlomená." opravila jsem jí, ale nedokázala jsem se jí podívat do očí. Věděla jsem, že má pravdu. Alwa se usmála. "Tak mi tedy pověz Theo, kdo dokáže přejít přes jakoukoliv pečeť, aniž by jí narušil?" Cítila jsem na sobě Linnein a Oliviin pohled. Neodpověděla jsem.

"Zavolej mě, až budeš ochotná si to přiznat, a něco s tou holkou dělat." Procedila skrze zuby, a odešla z místnosti. Slyšela jsem razantní údery podpatků, následované bouchnutím venkovními dveřmi, až se stěny domu otřásly. Trvalo několik minut, než se jedna z nás rozhodla prolomit ticho.
"Můžu vidět ten pokoj?" ozvala se Olivia, a zvedla ke mně tvář.

Ihned po otevření nás ovanul chladný zvuk. Naskočila mi husí kůže. Anna si už stihla všechny své věci odnést do jiného pokoje. Jako první vešla Olivia. Otočila jsem se za Linneou, která ještě stále přešlapovala na chodbě.
"V pořádku?" zeptala jsem se starostlivě. Měla jsem pocit, že každou chvílí omdlí. Kousla se do rtu a přikývla.
"Jen…mi dej prosím trochu času." Chápavě jsem přikývla, a nechala ji nerada za sebou. Olivia stála u rozbitého okna, a hleděla dolů, jako by z napadaného sněhu mohla vyložit, co se tu minulou noc odehrálo.
"Co budeš dělat, jestli je to pravda?" zeptala se mě k mému překvapení.
"To nevím." odpověděla jsem po nějaké době. Znepokojeně se rozhlédla po pokoji.
"Měla jsi pravdu. Je to tady tím cítit." O tom pocitu mi vyprávěla matka jako dítěti. Já svého otce nepoznala. Matka se dozvěděla, že mě čeká až pár týdnů poté, co zemřel. Nebylo to tehdy prý nic zvláštního. Ta hrstka démonů co tu zůstala, umírala rychle, když neměla přístup ke svému světu. Byl to pocit souznění, který přímo čišel z tohoto pokoje. Docela zvláštní, cítit jako poznávající znamení něco takového k bytostem, které nás téměř vyhladily.

"I když se mi to nelíbí, musím dát Alwě za pravdu. Kolem té nové čarodějky je až moc náhod. Navíc, proč by démon šel jen po téhle jedné, když vás všechny měl jako na dlani. Stačilo by zapálit dům." Olivia se otočila, a zamířila ke dveřím.
"Vím, že už nechceš používat kouzla, ale rozmísti dnes večer kolem svého domu nějaká ochranná." řekla jsem jí, aniž bych se na ní podívala. Vzpomínka na Linneu mě přiměla se otočit. Křečovitě seděla na posteli, oči upírala před sebe. Starostlivě jsem si vedle ní sedla.
"Když tehdy čarodějky uzamkly bránu do světa démonů, zemřelo jich několik tisícovek že?" ujišťovala se Linnea vyklepaným hlasem. Pomalu jsem přikývla. Všechny čarodějky znaly ten příběh o hromadné sebevraždě čarodějnic, aby dokázali vytvořit devátou pečeť. Linnea sklonila hlavu a opatrně se usmála.
"Pak je to v pořádku." Svraštila jsem obočí. Dotkla jsem se její paže.
"Linneo, jsi vážně v pořádku?" Zvedla ke mně své děsivě modré oči.
"No, jen řekni Theo. Jaká čarodějka by dokázala zlomit kouzlo takových rozměrů?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama