Stíny hranic-Kapitola 16. Kudy kráčí smrt?

28. ledna 2015 v 19:15 | Lia |  Stíny hranic
Nejspíš jste si všimli, že jsem poslední kapitolu pojednávající o Alwině minulosti smazala. Došlo mi, že tahle kapitola je pro příběh jako takový vlastně zbytečná. Možná o tom co se Alwě stalo dám do povídky nějakou zmínku, ale nebude to obsáhlé na jednu celou kapitolu.

Thea
"O čem jste se mnou chtěla mluvit, že jsme museli jít sem?" Přitáhla jsem si kabát k tělu, a otočila se k Sofii. Navzdory teplu v domě, zahrada se pro tento rozhovor naskytovala jako nejlepší volba.
"Jistě jsi slyšela náš…rozhovor s Alwou." Sofia zatěkala očima ze strany na stranu. "Já…"
"To je v pořádku," přerušila jsem jí. "Jistě chápeš naše obavy, co se týkají Anny. Ty jsi s děvčaty nejčastěji, takže bych chtěla znát tvůj názor."
"Můj názor?" Netrpělivě jsem zavrtěla hlavou. "Nevšimla sis za tu dobu na Anně něčeho zvláštního?" Sofia sklonila pohled.
"Vážně bych vám chtěla jakkoliv pomoci, ale pravdou je, že za těch pár měsíců co tu je, se nijak neobvykle neprojevila. Kdybych nevěděla, za jakých okolností se k nám dostala, považovala bych ji za obyčejnou čarodějku." Zadívala jsem se na dům za Sofií. Jistě nás sledují. Ale slyšet nás nemohli, a to mi stačilo.
"Bohužel, tyto okolnosti nelze ignorovat." Sofia přikývla. "Toho jsem si vědoma." Podívala jsem se jí zpříma do očí. "Co bys řekla na to, kdybys mohla častěji vídat svého bratra." Sofia sebou cukla. "Cože?" V očích jí zaplanula naděje smíšená s přirozenou nedůvěrou. Přikývla jsem. "Domluvila bych to s Alwou, ale musíš odteď dávat na děvčata opravdu velký pozor. Lože ukáže na mě, jestli se tu něco stane," O krok jsem se k ní přiblížila, a pohlédla jí do očí. Téměř jsem cítila její potřebu podívat se jinam. "Žiješ si tu dobře Sofio. Lépe než většina tvých lidí. Jistě chceš, aby to tak zůstalo." Polkla, a několikrát kývla hlavou. Lehce jsem pozvedla koutky, a vydala se směrem k domu.
"Má paní, kdy budu moct vidět Willa?"
"Dám ti vědět." odpověděla jsem jí, aniž bych se otočila.


Později toho dne, který jsem trávila v bezpečí své pracovny, mě vyrušil pohyb za oknem. Na parapetu seděla modřinka, a hleděla na mě s nakloněnou hlavičkou, jako by mě k něčemu vyzívala. Pomalu jsem otevřela okno. K mému překvapení se pták ani nehnul, spíš jako by se…usmál? Při pohledu na drobný svitek přivázaný k jeho noze mi došlo, že se musí jednat o zprávu z Lože. Kdo by ale posílal se zprávou tak malého ptáka? Modřinka radostně zaklepala křídly, když jsem si zprávu převzala, a opatrně jí rozvinula. Na úzkém pruhu papíru byla jen jedna věta, byla ale napsána tak drobně, že jsem ji nebyla schopna přečíst. Chvíli jsem na ní mžourala, a snažila se rozeznat, kde jedno písmeno začíná a kde končí. Nakonec jsem to vzdala, a začala se přehrabovat těmi nejrůznějšími krabicemi, které mi spolu s knihami zdobily police. Div že jsem neposkočila, když jsem konečně nahmatala lupu. Těžko říct, jestli jsem byla zmatená ze zprávy víc před nebo po jejím přečtení. Kudy kráčí smrt? S otázkou v očích jsem zvedla pohled zpět k sýkorce, ta ale, jakmile se ujistila, že zpráva došla ke svému příjemci, odletěla. To si ze mě někdo dělá srandu? Zmačkala jsem papírek zrovna ve chvíli, kdy mi někdo zaklepal na dveře. Tato všední událost mě donutila sebou ucuknout natolik, že jsem málem shodila sklenici ze stolu.

"Vstupte." Jak se dalo předpokládat, dovnitř vešla Sofia. Nervózně si žmoulala ruce, ostatně jako vždycky když mě v poslední době potkala. I přesto jsem si ale všimla, že je něco jinak. Její jindy poměrně rovná záda, se teď prohýbala, jako by se chtěla před něčím skrýt.
"Sofio?"
"Máte návštěvu." hlesla. Nadzvedla jsem obočí. "Koho?" Pokrčila rameny. Nikdo sem nechodil. Kromě Alwy, Linney a Olivii mě nikdo z "venku" nenavštěvoval. I mí kolegové z práce se tomuhle domu vyhýbali, stejně jako zbytek města.
"Kde je?" zeptala jsem se.
"Čeká v hale." Protáhla jsem se kolem Sofii, a rychlým krokem sešla dolů. Sotva se mé nohy dotkly schodů, když osoba, které jsem neviděla do tváře, se ztěžka zvedla z křesla, opírajíc se nejspíš o nějakou hůl, a otočila se ke mně čelem. Zkameněla jsem v polovině pohybu. Těžko bych popisovala emoce, které mnou v těch několika vteřinách projely. Aspoň jsem ale už věděla, kdo mi poslal tu podivnou zprávu. Kudy kráčí smrt? Přesně její humor.
"Atropos." vydechla jsem.


Anna
I když se za takové myšlenky upřímně stydím, první co mě při setkání s tou ženou napadlo, bylo zděšení. Atropos, jak nám jí Thea představila, prý patřila k posledním třem čarodějkám, které byly obdařené darem vidění. Ten pohled, který po nás hodila, nepotřeboval bližší instrukce. Nejspíš to byla velká čest mít ji pod střechou. Vypadala přesně tak, jak jsem si představovala třetí sudičku v řecké mytologii. Těžko říct, jestli byla náhoda, že obě měly stejné jméno. Atropos připomínala spíše kostru potaženou kůží než člověka. Jako by se měla každou chvíli zhroutit. Na rozdíl od mýtické Atropos se ale na nás neustále usmívala. To, že měla pusu plnou zkažených zubů, byla jiná věc. Nic z toho ale nebylo tak děsivé, jako její oči. Nebo spíš "neoči." Víčka měla sešitá k sobě špinavou nití. Nechápala jsem, jak to dělá, že působí, jako by nebyla slepá. Jistě jsem nebyla v místnosti jediná, které vrtalo hlavou, proč čarodějka zůstává v takové podobě, když si jí může změnit.

Když jsem jí stejně jako ostatní podala ruku, překvapilo mě, že vůbec není tak slabá jak se zdá. Na rozdíl od ostatních mi ale zaryla dlouhé nehty do zápěstí, přitáhla si mě k sobě, a zkoumala mou tvář svýma sešitýma očima. Poté se usmála, a uspokojivě mě pustila. Potlačila jsem nutkání si promnout zápěstí. Zaplála ve mně lítost k Saře, při jejím pozdravení s Atropos. Zatímco k ostatním byla více než milá, jakmile se dotkla jí, zděšeně ucukla. Bylo to poprvé, co jsem viděla, že si Sara není sama sebou jistá. Po zbytek našeho setkání si nás Atropos nevšímala, a místo toho se bavila s Theou. Thea sebou cukla, když jí Atropos řekla, že přijela kvůli tomu démonovi. Měla jsem sto chutí se zeptat, co jsou ti démoni zač. Pochybovala jsem ale, že by mě nebo jiné z nás odpověděli. A tak, zatímco Atropos Theu uklidňovala, že Lože nic neví, jsem se radši věnovala svému horkému čaji odsunujíc ty dotěrné otázky v mé mysli, které se každým dnem jen a jen hromadily, a na které mi nebyl schopen nikdo odpovědět.



Probudilo mě šplouchání vody. Zaostřila jsem. Spavost mě ihned přešla. S nově nabitou silou jsem sebou zacloumala. V předloktí jsem měla jehlu, která odváděla mou krev do nádoby, která jí stlačovala a míchala, a poté posílala do zařízení uprostřed místnosti. Do zařízení budoucnosti. To, které všem lidem opět navrátí jejich milovanou elektřinu. Zalapala jsem po dechu, při pohledu do strany. Plačtivě jsem zavyla jako raněné zvíře. Nemohli mě dostat. Prostě nemohli, to nemůže být pravda. Všude kolem mě byly postele, a na nich ležely dívky jako já. Některé v bezvědomí, jiné vznášející se na pokraji smrti šeptající bezcílně do vzduchu. Při pohledu na jejich bílé tváře a skelné pohledy se mi začaly hrnout slzy do očí. Zatřásla jsem sebou, až bílá postel zavrzala. Odpovědí mi byl podobný zvuk, znějící z druhé strany pokoje.
"Kde to jsem?!" Takže tu nejsem jediná živá.
"Uklidni se." Snažila jsem se jí uchlácholit, i když jsem to sama potřebovala.
"Co je to za věc?" zeptal se ten hlas. Zavrtěla jsem hlavou. Na tohle teď nemáme čas.
"Samotný se odsud nedostaneme. Musíme si pomoct. Zkus se na mě napojit." Sotva jsem ucítila nejistá vlákna otírající se o mé vědomí, do místnosti vtrhla banda lidí v bílém. Dívka se v návalu strachu stáhla.

"Ne!" vykřikla jsem, když mě popadli za ramena, a přišpendlili k posteli. Začali ihned zkoumat řemeny, kterými jsem byla připoutaná a to zařízení, co odvádělo mou krev.
"Vše je v pořádku." hlesl jeden z nich směrem k ženě, která je nejspíš vedla. Ta přikývla, a pokusila se posvítit mi malou baterkou do oka. Znechuceně jsem ucukla. Rezignovaně se na mě zahleděla, jako by to předtím dělala tisíckrát. "Držte ji." Dřív než jsem stihla zareagovat, mě někdo zezadu chytl za hlavu, a tím mě přinutil podřídit se té vynucené kontrole. "Kde to jsem?" procedila jsem nenávistně skrze zuby natolik hlasitě, jak mi to sevření umožňovalo. Žena se usmála. "Kde myslíš?" Zadívala se na karmínovou tekutinu, převalující se v zařízení. "Snaž se uklidnit. Bude to pak pro tebe méně nepříjemné." Co to kurva mele za kecy? Upřela jsem pohled na jeden řemen. Skoro jsem cítila, jak se mi pomalu rozšířily zorničky. Jako na povel se začal pomalu rozepínat. Neušlo to ale jednomu z "doktorů."

"O to se ani nepokoušej." řekl s úsměvem, ze kterého se mi chtělo zvracet, a vrátil sponu na své místo. Ve chvíli kdy se sklonil, jsem vyšvihla nohu z již uvolněného sevření, a dobře mířenou ranou ho udeřila do hlavy. Doktor zavrávoral, a rukou se pokusil zachytit o jednu konstrukci, která ale stejně jako on skončila na zemi. Celý personál ke mně přiskočil, a pevně mě chytil.
"Pusťte mě!" křičela jsem stále dokola, i když mi to bylo na nic. Jejich vedoucí někam odběhla, a hned na to jsem jí viděla, jak se přibližuje s nějakou injekcí. To ne. Hladina adrenalinu v těle při pohledu na jehlu ještě vzrostla. V jedné chvíli tu byl obrovský výboj energie, a v té další jsem viděla jednu z doktorek, jak letí nepřirozenou rychlostí směrem ke skleněné vitríně. Ani se neobtěžovali zkontrolovat, jestli je v pořádku. Já byla důležitější. Jakmile mi hrot protrhl kůží, věděla jsem, že jsem prohrála. Končetiny mi ztěžkly, jako by byly najednou stokrát těžší, než ve skutečnosti jsou. Jejich velitelka se usmála, a téměř láskyplně mě pohladila po vlasech. "Nemusíš se obávat, tvá krev bude využita pro dobro lidstva. Měla by, jsi být poctěna." Chtěla jsem jí odseknout, že je mi lidstvo u prdele, ale mé hlasivky mě zklamaly.

Otevřela jsem oči. Jako na povel se svíčka na mém nočním stolku rozžehla. Přitáhla jsem si kolena k tělu, a zběsile oddychovala. Promnula jsem si zpocené čelo. Jen sen, jen další sen. Ty noční můry byly tak skutečné, až jsem začínala pochybovat, jestli nejsou skutečností a ty chvíle kdy jsem v domě s ostatními, nejsou naopak sny. Až příliš jsem se bála, že se ty výjevy objeví znovu, jakmile jim dám možnost. A tak jsem se místo spaní oblékla, a vyšla z pokoje. Jak se dalo čekat, v noci byl dům ještě děsivější než za dne. Naštěstí všude stály svícny se svíčkami, a tak mi nedělalo problém pár jich rozsvítit.

"Nemůžeš spát co?" Vyskočila jsem do vzduchu a otočila se, připravena se bránit.
"Klid, to jsem jen já." uklidnila mě se smíchem Atropos. Pomalu jsem stáhla ruce.
"Co tu děláte?" zeptala jsem se.
"To samé co ty. Nemůžu spát." Chvíli jsme každá sledovaly tu druhou. Nebo spíš, ona sledovala mě. Jaké se snažila jejímu pohledu nepohledu vyhnout.
"Zlepší se to." prohlásila najednou bez úsměvu. Zamrkala jsem očima.
"Co myslíte?" Ukázala na mě. "Ty probdělé noci. Zlepší se to, uvidíš?" Přimhouřila jsem oči a ona se při "pohledu" na mě zasmála. "Můžeš pro mě něco udělat? Nevykej mi. Říkej mi Eirny." A s těmi slovy se otočila.
"A proč?" zeptala jsem se. Atropos se zastavila, a pohodila hlavou. "Proč asi? Jmenuju se tak."


Tak co myslíte? Jak je to s Carlssonovýma? Co je na Saře špatně a proč Anna na Atropos/Eirny tak zapůsobila?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama