Únor 2015

Stíny hranic-Kapitola 18. Druhá nit spřádá...

25. února 2015 v 20:55 | Lia |  Stíny hranic
"Proč jsi zabil tu holku? Mohla nám ušetřit práci."
"Čarodějka jako čarodějka ne?"
"To těžko a ty to moc dobře víš! Jistě chápeš, že teď panují naprosto rozdílné podmínky než tehdy. Navíc, už jednou nám dokázala svojí takzvanou věrnost."
"Ta, o které mluvíš je mrtvá Eriku. Vím co je má povinnost. Nemusíš mi to připomínat."


Anna

Leccos se tím vysvětlovalo. Mezi čarodějkami nebylo zrovna moc samotářek. I ty největší byly nějak spojené s ostatními. Všechny až na Noru. O té jako by nikdo nikdy neslyšel. Jistě si mysleli, že jsem si jí jen vymyslela. A upřímně každým dalším dnem, který jsem strávila v Theině rezidenci, jsem tomu i já začala pomalu věřit. Jak bych se ale to vše naučila? A co Ida? Existovala ona vůbec? A dřív, než jsem si to sama stačila uvědomit, vše co se v mém životě událo před tím, než jsem překročila práh tohoto domu, začalo blednout. A budoucnost, která se přede mnou naskýtala, nebyla zrovna z těch nejpříznivějších. Stačila jedna chyba, a velmi rychle jsem se mohla stát z hosta nepřítelem. A tak nějak jsem se bála, že právě smrt Sary byla tou chybou. Poprvé za posledních pár měsíců mě napadlo, že žádná Nora už nikdy nebude. Že jsem na vše docela sama.



Za celou dobu jsem neviděla Theu vyjít ze své pracovny. Akorát lidé do ní vcházeli, a s tváří plnou obav zase beze slov vycházeli. Slečna Carlssonová se vznášela domem jako bludný duch. Zaslechla jsem, jak se Hel Kat zmínila o tom, že Thea zakázala slečně navštěvovat jejího bratra. Zastyděla jsem se při myšlence, že tu žiji už několik měsíců, a přesto jsem se nikdy nepozastavila nad tím, co tady vlastně Carlssonovou drží, a co je s její rodinou. Neměla jsem ponětí o tom, jak se v přítomnosti ostatních chovat. Všichni věděli, že jsme si se Sarou nebyly příliš blízké. Připadala jsem si vedle nich jako vetřelec. Zatímco Kat se ke mně stále snažila chovat jako předtím, Hel si s pravidly společenského chování asi zas takové starosti nedělala. Zajímalo by mě, jestli se jí Sara svěřila se svou šílenou teorií.



Při pohledu na ohmataný deník mě zaplavil nemístný pocit uvolnění. I když ta myšlenka byla ode mě dost hnusná, komu by se neulevilo, že ten někdo nejde jen po něm, ale po všech. Že to byla jen náhoda, že jí napadl jako první. Všichni byli terči. Informace byly pro mě v téhle chvíli velkým lákadlem, a tenhle deník by je mohl poskytovat. I přes vzrůstající napětí jsem se odhodlala sešit otevřít na začátku. První zápis byl datován téměř rok zpátky. Jednotlivé dny se od sebe ze začátku příliš nelišily. Každodenní rutina byla občas narušena nějakou tou potyčkou, ale to bylo asi tak jediné, co bylo na Sařině smutném životě zajímavého. Překvapila mě její utkvělá touha být nějak výjimečná, a to jakkoliv. Jednou věcí se mohla vytahovat a to fotogenickou pamětí, která jí byla nejednou k užitku. Nečekala jsem, že hledání něčeho aspoň trochu užitečného bude až tak těžké. Vzhledem k tomu, že Sara měla potřebu zdokumentovávat naprosto vše, bylo to jako hledat jehlu v kupě sena. Ne že bych to někdy zkoušela. Už jsem chtěla knihu odložit, když se poprvé objevila zmínka o jejích schopnostech. Plná očekávání jsem zalistovala o několik dní dál. Jak se dalo očekávat, jak její moc rostla, tím přibývalo rvaček mezi dětmi v domově. Následovalo setkání s jistou paní Ponížilovou, která se později ukázala jako ta čarodějka, která si jí vzala k sobě poté, co se dětský domov prakticky zhroutil. Tentokrát překvapivě ne doslova. Asi půl měsíce byly její zápisy plné nadšení. První známky zakolísání se objevily teprve, když na scéně objevila Irena. Stačil jediný úsměv jejich učitelky, věnovaný jí a ne Saře. Od té chvíle ani nemělo cenu číst každý zápis. Všechny byly ve výsledku stejné. Jen nadávky a zhnusení nad Irenou. Nejspíš bych si toho drobného, ve změti jejího obvyklého rozevlátého písma, dne ani nevšimla. Psala zbrkle, ale ne nervózně. Spíš jako by nedokázala uvěřit, že všechna ta tíha, kterou musela prozatím nosit s sebou je najednou pryč.


12.října 2014
Jen těžko tomu můžu uvěřit. Je pryč. Stačilo tak málo, a najednou… Stalo se to na schodech. Dlouhé týdny potlačování mých emocí si vzaly za své. A k tomu ten její otravný hlas. Ruce mi samovolně vystřelily vzhůru. Konečně jsem jí ten její panovačný výraz smázla z tváře. Nejspíš je dobře, že to celé bylo tak rychlé. Ještě by se ozval strach, a já to na poslední chvíli zarazila. Kdybych to zastavila, musela bych pryč. I když má neutuchající tendenci se smát, něco ve mně mi v tom brání. Co řekne paní Ponížilová až se vrátí? Nemůže mě tu takhle najít. Nemůže tu takhle najít JI.


Deník pokračoval až o několik dní později. Jako by se smrt Ireny nikdy neodehrála. Zpočátku byly její zápisy opět energické, ale brzy její jiskra nadšení pohasla, udušena zdejší nudou a stereotypem. Jako by zpozorněla, když dorazila Kat, ale brzy se zase ustálila. Nejspíš pro ni nebyla dostatečnou hrozbou. Hel téměř nezaregistrovala. To se ovšem nedalo říct o mně. S každým problémem, který mě tu postihl, se začaly její zápisy čím dál více podobat těm, které psala o Ireně. Obzvlášť z jednoho mě zamrazilo, vzhledem k okolnostem.


15.února 2015
Povedlo se mi tu vzpomínku dokonale vytěsnit z hlavy. Jako by se to ani nikdy nestalo. Za všechno může Anna! Střetli jsme se na schodech. Celá ta situace, až moc připomínala tu věc s Irenou. Nemohla jsem to ale zopakovat. Musím na to chytře. Už teď se na ni všichni dívají skrz prsty. Nebude dlouho trvat, a zničí se sama. I bez mé pomoci.


Následovalo několik stran jejích šílených teorií týkajících se, světe div se mě. Ostatní stránky byly prázdné. Nevěřícně jsem jimi zalistovala. Ani náznak, kdo by jí mohl ublížit. Frustrovaně jsem deník odhodila. Co teď s ním? Měla bych ho vrátit do jejího pokoje. Ale to všechno co tam o mně psala…Jen další věc, která by na mě ukázala. Nemůžu si to dovolit. Možná bude lepší, když ten deník na nějakou dobu prostě zmizí.



Asi jsem předpokládala špatně, když jsem si myslela, že v zimní zahradě nikdo nebude. To poslední, co jsem teď potřebovala, byl Helenin uslzený pohled. Ušklíbla se, a zase se vrátila ke květině před ní.
"Víš, je to skoro vtipný." Chtěla jsem se jí zeptat, jak to myslí, ale nedala mi šanci.
"Tam v té nemocnici jsem tě skutečně litovala. Co bych asi dělala já, kdyby mi tak náhle zemřeli oba rodiče? Žít s myšlenkou, že jsem za jejich smrt mohla dost možná já sama." Otřela si rukávem začervenalý nos a popotáhla. "Ani netušíš, jaké máte štěstí. Ty, Kat, dokonce i Sara," Zvedla jeden z prázdných květináčů, a objala ho dlaněmi. "Musí být jednodušší žít s pocitem, že jsou mrtví, než že tě nenávidí." Pevně stiskla květináč. Oči jí zacukaly.

"Kurva!" vykřikla a práskla nádobou o zem. Poplašeně jsem sebou cukla, a automaticky se sehnula, abych posbírala střepy.
"Nech toho! Já to udělám," Otřela si slzy, a začala uklízet střepy. Smutně se usmála.
"Vše může začít úplně nevinně. A dřív než se naděješ, celá tvoje rodina včetně obou tvých bratrů je v odboji. To asi není pro čarodějnici úplně nejlepší, nemyslíš?" Zvedla ke mně načervenalou tvář nejspíš v očekávání nějaké reakce. Vzpomněla jsem si na náš velmi podobný rozhovor, který se tady také odehrával. Konečně mi to všechno došlo.


Thea

"Nemůžeš zavolat Společnost! Říkala jsi, že to vyřešíme sami." Povzdechla jsem si.
"A co myslíš, že mám asi tak udělat Alwo?"
"Neměli bychom vzbouzet paniku, dokud si nebudeme naprosto jisté." zastala se jí k mému překvapení Olivia.
"Děláš si srandu? Jedna z těch dívek zemřela! To ti nestačí jako důkaz?" Olivia odvrátila zrak. Ani mně se to nelíbilo. To poslední co jsem chtěla, bylo, aby mi tu slídil někdo ze Společnosti. Věděla jsem, že mi hrozí potíže, protože jsem jim nezavolala už dřív.

"Toho jsem se bála. Z té dívky jsem cítila smrt od první chvíle, co jsem se jí dotkla." zmínila se pevným hlasem Atropos. Zalapala jsem po dechu. "Proč jsi nám o tom neřekla? Mohli jsme tomu zabránit nebo…"
"Nebo co? Theo je mi to líto ale věř mi, říct člověku že v blízké době zemře, není zrovna nejlepší způsob jak tomu zabránit." Sklonila jsem pohled k zemi.
"Jak jsem už řekla, je to naše jediná možnost. Už jsme to jednou chtěli vyřešit sami. Nemůžeme ohrožovat ty dívky na úkor naší hrdosti." S nadějí v očích jsem pohlédla na Atropos, jako by snad měla znát všechna tajemství světa. Byla ale jedinou čarodějkou v naší blízkosti, která si pamatovala válku.
"Ty nemáš žádný ponětí, jak by démoni mohli uniknout?" Zamyšleně ohrnula ret.
"Když čarodějnice vytvářely devátou pečeť kolem světa démonů, tisíce z nich položily životy za to, aby se nedala zlomit." zakroutila hlavou. "Ale takové kouzlo potřebuje kotvu, která by zabránila poničení pečeti. To by mohlo být příčinnou. Nějaká velká změna kolem kotvy." Přimhouřila jsem oči.
"Kotvy? Jak to myslíš?" Pokrčila rameny. "Co já vím? Tehdy mi bylo osm. To poslední, o čem se se mnou ostatní bavili, bylo spoutání démonů."



Trvalo to pár dní, než se jinak tichým domem rozlehl cinkot zvonku. Žádné jemné cinknutí, na které byl starý dům zvyklý, ale netrpělivé údery, díky kterým snad i podlaha skučela.
"Vždyť už jdu," křikla jsem a s těmi slovy otevřela dveře. Zalapala jsem po dechu. Přemýšlela jsem, koho pošlou, ale ji?
"Lachesis?" hlesla jsem. Až příliš pozdě mi došlo, jak moc je na tohle své označení alergická. Svraštila obočí.
"Stačí Beatrice." A protáhla se kolem mě dřív, než jsem jí stihla pozvat dál. Pohled mi padl na jehly na jejích nohou, a pak na sníh venku. To jako vážně?
"Myslím, že jsi je chtěla zavřít." Kabát si pověsila na věšák, jako by jí to tu patřilo a uhladila si svůj už tak dokonalý kostýmek. Její kroky tlumil koberec. Když jsem se konečně odhodlala k tomu zavřít, několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Myslela jsem si, že jsem připravená na vše. Nepomohlo, kolikrát předtím jsem se s ní už setkala, nic mě nemohlo připravit na Beatrice Craneovou.



Spráskla ruce. "Takže mi tím chceš říct, že ta věc s démonem nebyl vtip." Nahrbila jsem se, jako bych se chtěla skrýt před jejím hlasem. Bylo pro mě víc než nepříjemné sedět na téhle straně mého psacího stolu.
"Proč bych jinak podávala zprávu?" Zakroutila hlavou.

"Po celou dobu s tebou nebyla žádná potíž Theo. Vedeš si tu slušně. A najednou se nám donese, že se tu objevil démon, který nejen že jednu z tvých svěřenkyň napadl, ale jinou dokonce zabil. A co byla ta věc s tím znamením?" Sklonila jsem pohled k zemi.

"Znamení zrádce. Někdo jí ho vyřezal do zápěstí." Naklonila se ke mně a přimhouřila šedivé oči.
"A proč by to nějaký démon dělal?" Zavrtěla jsem hlavou.
"To nevím, ale přece nemůžete ignorovat to, co jste cítila v tom pokoji." Měla jsem na mysli bývalou Anninu ložnici. Ještě teď tam byla cítit démonova přítomnost. Opřela se bokem točivé židle o stůl, a vyhlédla z okna.
"A co ta čarodějka? Ta, o které jsi nepodala hlášení, a kterou napadl ten démon." Polkla jsem. Radši jsem se nezmínila o okolnostech, díky kterým prošla skrz portál.
"Anna?" Přikývla.
"Chci s ní mluvit."


Anna

Byla to jako cesta na popravu. Těžko říct, jestli mě víc znervózňoval fakt, že se za chvíli setkám s vyslankyní Společnosti, nebo to, jakou nervozitu ta žena probudila v Thee. Konečně jsme se zastavili. Otočila se ke mně čelem. V očích jí zaplála starost.

"Za žádnou cenu nelži, rozumíš?" Pomalu jsem přikývla. Mírně se usmála ale nezdálo se, že by jí to nějak uklidnilo. Téměř starostlivě sebrala smítko z mého ramene. Ta sentimentální chvíle trvala jen pár vteřin. Odkašlala si, jako by tím chtěla ze sebe sklepat nervozitu a otevřela dveře vedoucí do její pracovny.
Ženy uprostřed místnosti jsem si všimla ihned. Neprohlížela si prapodivné Theiny exponáty, jak jsem očekávala, ani se nedívala z okna na zasněženou zahradu. Místo toho, ihned po mém příchodu se setkala s mým pohledem.
"Díky Theo, nech nás o samotě." pronesla ledovým hlasem. Jako by na chvíli Thea zaváhala. Už jsem si myslela, že se aspoň pokusí odporovat, když zmizela z pokoje div, že se za ní nezvířil prach. Zůstala jsem v místnosti s tou děsivou ženou, která mi bůhví proč připomínala pavouka úplně sama.

"Posaď se," pokynula mi rukou na křeslo naproti stolu. Křeslo hanby. Snažila jsem se co nejméně navazovat oční kontakt, i tak jsem si ale při příchodu všimla jejího dokonalého drdolu, ze kterého neměl šanci uniknout jediný pramen.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se mě asi o stupeň mírnějším hlasem.
"Anna," hlesla jsem. Přikývla.
"Těší mě, můžeš mi říkat Beatrice. Takže Anno, kdy konkrétně jsi sem dorazila?"
"Někdy v listopadu minulý rok...myslím." Odněkud vytáhla blok, a v rychlosti si do něj něco zapsala. Hrklo ve mně. Stačí jediná chyba.
"Předpokládám, že tě o používání portálu někdo seznámil. Můžeš mi prozradit jméno té čarodějky?" Nebyla to prosba.
"Nora Carterová." Ztuhla v polovině psaní. Pomalu ke mně zvedla pohled. Něco v jejích očích se změnilo. Zahlédla jsem tam snad úlek? Přimhouřila oči.

"Podej mi ruku," poručila mi roztřeseným hlasem, který se snažila marně zamaskovat. Opatrně jsem jí k ní natáhla. To jak reagovala na její jméno, že by se konečně objevil někdo, kdo Noru zná? Bylo to skoro jako kouzlo, když se nepojmenovatelná emoce v jejích očích při dotyku její dlaně náhle změnila v zaujatou.
"Jste v pořádku?" zeptala jsem se. Pomalu přikývla a pustila mě.
"Můžeš jít." řekla zase tím ledovým hlasem. Zmateně jsem se otočila. Co to sakra mělo znamenat?


Eirny

Mohlo být tak dvě ráno. Celý dům spal až na mě a mou dávnou přítelkyni. Nadšeně jsem se usmála.
"Tak co na ní říkáš?" Beatrice vykulila oči. "Copak ses zbláznila?"
"Překvapivě se za to ani tentokrát nemůžu Beo. To tě ani trochu nezajímá, jak je tohle možné?" Založila si ruce na hrudi.
"Mě teď spíš zajímá, jak to že je Nora Carterová stále naživu." Povzdechla jsem si. "Copak na tom záleží? Nikoho už historie nezajímá." Naklonila jsem hlavu na stranu.
"Ale neříkej, že tě vůbec nezaujala. Jak je to vlastně dlouho, co jsi se potkala s někým, jako jsi ty?"




Co si myslíte o Beatrice? A co tak strašného provedla Nora?

Stíny hranic-Kapitola 17. Rychlý a čistý

8. února 2015 v 17:12 | Lia |  Stíny hranic
Anna
Vzhledem k tajemstvím, kterými byl dům přeplněn až po střechu, bylo jen otázkou času, než se začnou jedno po druhém odhalovat. Eirny, nebo pro ostatní Atropos byla pro to dokonalým ventilem. Velmi brzy jsme přišli na to, že z této ženy se tahají odpovědi mnohem snáz, než z kohokoliv, s kým jsme se za celý pobyt tady setkali.

"Tak pokud jsou vlastně jako my, proč nás chtějí zabít?" zeptala se Hel, a opřela se zády o pohovku. Eirny složila ruce do klína. "Je to složité. Lidé dělají ve válce divné věci." Kat nakrčila obočí. "Ve válce?" Eirny přikývla. "Ale proti komu?" "Přízrakům…" zašeptala Eirny. Sara si založila paže na prsou. Obrnila jsem se před tím, co bude následovat.
"Thea říkala, že to jsou jen mýty." Všichni ztichli v očekávání nad Eirninou reakcí. Pomalu zvedla k Saře hlavu. Úsměv byl pryč.

"Věř mi, mýty by nedokázaly taková zvěrstva jako tyhle stvůry." I přes to, že její hlas přešel v šepot, každé slovo jsem slyšela dokonale. Vzhledem ke stoupajícímu napětí v místnosti jsem se rozhodla raději změnit téma.
"Prý, že když se čarodějce narodí syn se schopnostmi, musí zemřít." Eirny se uvolnila, a se svým typickým úsměvem se ke mně otočila. "Mluvíš o Olivii viď? Chudák holka si s tím dělá starosti už od jeho narození." "To je strašné." špitla Kat. Eirny naklonila hlavu na stranu.
"Možná, ale po tom co se dělo a co velká část z nás obětovala, aby se už žádný démon nedotkl nohou této země, se tomu ani nedivím. Dřív stejně byli synové svým matkám odebíráni kvůli výcviku už v jejich šesti letech. Není v tom až takový rozdíl."

"Proč si všichni myslí že přízrakové nebyli? A co jsou vlastně zač?" zeptala jsem se. Eirny se usmála. "Protože jsem nejspíš poslední, kdo si tu dobu pamatuje, i když jsem byla ještě dítě. Většina čarodějek co to přežilo, to nezvládlo, když magie tak rychle zmizela. Ty všechny co žijí teď, jsou většinou jejich děti, které se stihly včas skrýt na místa, kde se magie udržovala natolik vysoká, aby se jim nestihly udělat vrásky." Všimla jsem si, jak se vyhnula mé otázce na přízraky, ale přešla jsem to. Při pohledu na její sešitá víčka jsem ještě více zatoužila po tom znát její příběh.


Cestu ke svému pokoji jsem si plánovala zkrátit přes schody vedoucí z kuchyně. To by mi ale nesměla cestu zkřížit věčně pozitivně naladěná Sara. Její přítomnost mě překvapila. Vztah mezi námi se od našeho prvního setkání nijak nezlepšil. Řekla bych, že to spíš bylo horší.
"Potřebuješ něco?" zeptala jsem se, když mi nebyla schopná uhnout z cesty. Hbitě odlepila svá záda od futer, a sjela mě pohledem, jako by mě viděla poprvé. Nadzvedla jsem obočí. Už jsem chtěla promluvit, když to udělala místo mě.
"Jak to sakra děláš?" Přimhouřila jsem oči. "Co tím sakra myslíš?" Sara se usmála, ale moc mě to neuklidnilo. Nebyl to zrovna přátelský úsměv.

"Od té doby co jsi se sem za "záhadných" okolností dostala, to tu jde od desíti k pěti. Najednou jsme ohrožený nějakou příšerou, kterou nikdo neviděl přes několik století. Mělo mi dojít, že Atropos tebou bude stejně unešená jako Thea." Trvalo mi asi minutu, než jsem byla schopna promluvit, a ne na ní prostě jen čumět jako na idiota. O co jí sakra jde? Takže Thea, která se mě od začátku odsud snaží vyštípat, je mnou unešená.
"Děláš si srandu, že jo." Náhle mě prudce chytila za rameno. Málem jsem šokem ztratila rovnováhu a zřítila se ze schodů.

"Kolem nikoho se neděje tolik náhod. Řekni, jak dlouho bude trvat, než se přijde na to, že těm démonům pomáháš?" Zamrkala jsem očima.
"Cože?" Na nic víc jsem se nezmohla. Bylo zjevné, že Sara bojuje s něčím uvnitř sebe. Nakonec stiskla zuby k sobě, a pustila mě. "Já na to přijdu." slíbila spíše sama sobě, a protáhla se kolem mě.


Thea
"Sofio?" křikla jsem na ní, když jsem vešla do kuchyně. Bohužel tam nebyla. Dala jsem si ruce v bok a přemýšlela, kde by ještě mohla být, když mě bůhví proč zaujala vodní plocha ve dřezu. Nebyla zrovna nejčistší. Jako zhypnotizovaná jsem přistoupila blíž. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem ztratila půdu pod nohama. Celý svět kolem se roztočil, a pohrával si se mnou jako s hadrovou panenkou, dokud jsem se konečně nezastavila.

Rozhlédla jsem se. Vše kolem bylo modré. Veškeré mé pohyby byly pomalejší, a vlasy mi povlávaly kolem hlavy, jako kdybych byla ve vodě. Počkat, já byla ve vodě. I přesto jsem ale stála pevně na dně. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem dohlédnout na hladinu. Věděla jsem, že se nemohu utopit, ale i přesto to bylo jiné. Dýchala jsem jako na souši, a od úst mi neucházely žádné bublinky. Náhle se přede mnou zjevila nějaká žena. Nejspíš bych odskočila mnohem dál, ale v té vodě to moc nešlo. Žena si mnula ruce, a neustále se rozhlížela, jako by jí někdo měl nachytat při něčem nelegálním.

"Thea Lindenmanová?" Kde to sakra jsem? Takhle přece nezní lidský hlas pod vodou.
"Kdo jste? A kde to jsem?"
"Snažím se s vámi spojit už měsíce. Mám pro vás důležitou zprávu." Takže magie. Není divu, že nic nedává smysl.
"Jak jste dokázala na takovou dálku navázat spojení?" zeptala jsem se užasle. Čarodějka se nesměle usmála. "Magie je tu teď opravdu silná. Starala jsem se o Saru, dorazila k vám?" Přikývla jsem.
"Říkala jste, že máte pro mě naléhavou zprávu." Žena přikývla. "Jde o Saru. Její přemístění nedopadlo tak úplně, jak mělo. Měla s ní přijít ještě jedna dívka, ale celé se to nějak zvrtlo. Sara je z děcáku víte. Vždy jsem její soutěživost v magii brala jako plus, které jí posouvá vpřed. Jenže pak začala být najednou tak paranoidní…myslela jsem si, že je to tím, co se kolem děje. Měla jsem si toho všimnout…" Žena začala těkat očima kolem a popotahovat nosem, jako by se měla každou chvílí rozbrečet.


"Čeho jste si měla všimnout?" Zvedla ke mně lesklé oči. "Vím, že to co udělala je nepřípustné. Znám kodex. Ale v zájmu těch dívek…"
"Co?!" málem jsem vykřikla. Pod náporem mého hlasu se rozplakala, a já toho začala ihned litovat. Teď z ní jen těžko něco dostanu.
"Zabila jí, víte? Tu druhou čarodějku. Začínala být lepší. Sara neměla lehký život, a když jsem si jí k sobě vzala, upnula se na mě. A představa, že jsem si našla oblíbenkyni, jí zlomila. Vymyslela by si jakékoliv ospravedlnění pro to, co udělala. Ale dřív než jsem to zjistila, byla pryč." Zůstala jsem na ní jen zírat.
"Nechci, být zodpovědná za něčí smrt slečno, i když už asi jsem."



Vlítla jsem do haly. Dívky zrovna hrály jedno ze svých znuděných karetních utkání. Byly tu všechny kromě té, kterou jsem hledala.
"Kde je Sara?" Zvedly ke mně napůl překvapené, napůl vystrašené oči. Bylo mi jasné, že nemají ponětí.

Nakonec nám nezbylo nic jiného, než jít hledat do lesa. "Jestli se můžu zeptat paní, proč by chodila ven? Přece to tu vůbec nezná." Neobtěžovala jsem se s tím se na Sofiu otočit. "Jestli máš lepší nápad…"
"Už jste jí našli?" Prudce jsem se otočila. Byla to jen Alwa s Linneou. Přimhouřila jsem oči.
"Kde je Olivia?" Linnea se obrátila na Alwu, na kterou nejspíš spadla povinnost mi odpovědět.
"Musela za Emminou třídní učitelkou. Nestihla mi to vysvětlit."
"Řekli jste jí, že je to akutní nebo ne?" Linnea přikývla. "Znáš Oliviu. Jsem si jistá, že přijde, jak jen to bude možné." Zakroutila jsem hlavou a otočila se zpět dopředu. Aby nebylo už pozdě.

Po zbytek cesty jsme šli v tichosti. Jen občas to idylické prostředí narušila Kat nebo Linnea svým špitáním. Zanedlouho jsme se rozdělili na dvě skupiny. Carlssonová s dívkami šly víc dopředu, zatímco my jsme zůstali vzadu. Kam mohla ta holka jenom zmizet? Snad by nebyla tak hloupá, a neutekla do města. Už teď jsme měly mezi jeho obyvateli pochybnou pověst. Sotva jsem začala tuto teorii více rozvíjet, když před námi zazněl křik. Na pár vteřin jsem se zastavila. Jako by to můj mozek musel nejprve sám pobrat.

"Zabila jí, víte? Tu druhou čarodějku." Nohy se mi samovolně rozeběhly skrze závěje sněhu. Jen zčásti jsem vnímala hlas Alwy, který na mě křičel, ať zpomalím. Nemohla jsem. Až moc mě poháněl strach z toho, co najdu na konci cesty. Tehdy mi došlo, že tohle už před Loží neutajím. Jedna věc povede k druhé, až jim dojde, že jsem se jim nezmínila o Anně. O čarodějce, která prošla skrze pečeť, jako by tam ani nebyla. O čarodějce, po které jdou dávno zapomenutí démoni. Když jsem se k nim blížila, všimla jsem si, že někdo leží na zemi. V duchu jsem si oddychla. Nejspíš jen nějaká uklouzla. Čím jsem byla blíž, tím více jsem zpomalovala, a stále dokola je přejížděla pohledem. Jejich ztuhlé výrazy, upírající své pohledy na tu osobu ve sněhu. Kdo by chodil ven v pyžamu? Zastavila jsem se, a zalapala po dechu.
"Ach můj bože…" hlesla za mnou Linnea. Neměla jsem na to se otočit. Náhle se vedle mě objevila Alwa.
"Je to ona?" Přikývla jsem, i když jsem dívce pořádně neviděla do tváře. Kdo jiný by to byl? Oči mi klouzaly po čerstvě napadaném, panensky bílém sněhu. Bůhví, proč jsem hledala krev. Snad proto, že naši nepřátelé jí málokdy zanechali. Jejich práce byla čistá. A rychlá.


"Sofio, odveď dívky zpátky," zazněl mi u ucha Alwin, na tuhle situaci poměrně vyrovnaný hlas. "…i Linneu." Když se křupot sněhu vzdálil, chytila mě za ruku, a přinutila mě tak k ní zvednout tvář. Jemně mě popostrčila k tělu. Zatímco já se k němu pomalu blížila, ona ho mezitím oběhla, a odkryla Saře vlasy z obličeje. Přikryla jsem si dlaní rty, a odvrátila pohled. Co se to se mnou děje? Mrtvoly jsem přece viděla mockrát.
"Theo podívej se," Naléhavost v jejím hlase mě přinutila se otočit. Ukazovala na něco na jejím krku. Stiskla jsem rty, a naklonila se nad ní. V jamce pod ním měla malou, kulatou ranku, jako od nějaké větší jehly. Nekrvácela, což by nebylo zas až tak divný. Celkově už Sařina kůže začínala modrat, ale celý obrys ranky byl načernalý. Jak jsem řekla, čistý a rychlý.

"Co to sakra…" Otočila jsem hlavu k místu, které Alwu tak zaujalo a vykulila oči. Pořádně jsem si symbol vyrytý do jejího zápěstí prohlédla. Tohle se rozhodně práci démonů nepodobalo. Bylo to kostrbaté, jako by to někdo udělal v afektu, a mělo to za následek tu krev, která zůstala ve sněhu.
"Proč by tohle měl démon zapotřebí?" vyslovila Alwa nahlas otázku, která i mně vrtala hlavou. Věděla jsem, že Lože za to co udělala, by jí mile ráda označila, ale démon?

Anna
Plná výčitek jsem se zadívala na Sařin deník, který jsem jí včera sebrala z pokoje, chvíli po našem rozhovoru. Vím, nebylo to zrovna etické, ale tak nějak jsem cítila potřebu zjistit, o co jí vlastně jde. A deník byl více než výhra. Plánovala jsem si ho dneska přečíst. Dnes to ale nebyl jen Sařin deník. Dnes to byla soukromá věc někoho, kdo zemřel. Zastrčila jsem knihu pod polštář, když už jsem nemohla snést její kritický "pohled," a sešla do haly. Myslela jsem si, že všichni jsou buď ve svém pokoji, nebo něco řeší v Theině pracovně. Asi jsem se zmýlila. V jednom z křesel seděla Linnea, a s vykulenýma očima pozorovala jednu ze stránek v knize, kterou měla rozloženou před sebou. Přistoupila jsem blíž. Vše bylo ve švédštině, a ještě načmárané ručně. Nešlo si ale nevšimnout velkého znaku přes polovinu stránky, který mi bůhví proč byl strašně podvědomí. Dvě zmáčknutá céčka, přitisknutá zády k sobě v jednom bodě. Anebo to byly rohy?

"Co znamená ten symbol?" zeptala jsem se. Ani má otázka jí nepřinutila, aby odtrhla od knihy oči.
"Zrádce," šeptla Linnea. "Byly jím označovány čarodějky, které se dopustily zrady." Zadívala jsem se na ní. Proč jí dělá takové starosti? Nedokázala jsem si představit, že by Linnea dokázala něco spáchat. Pozorně jsem se na symbol zahleděla. Stačila jediná vzpomínka. Jediná vzpomínka abych se zapotácela, a složila se do křesla. Vzpomněla jsem si, odkud mi ten znak byl tak známý. Vídala jsem ho přece nevědomky každý den. Na člověku, kterého jsem doteď brala jako někoho, kdo mě snad odsud v pravou chvíli zachrání. Na Noře.

Červený vrch

6. února 2015 v 18:41 | Lia |  Hodnocení knih
Autor: Jamie McGuire
Nakladatel: Fortuna Libri
Počet stran: 328
Rok vydání: 2014/06

JAK SE ZACHOVAT, KDYŽ TEN, PRO KOHO BYSTE POLOŽILI ŽIVOT, VÁM O NĚJ ZAČNE USILOVAT?
Scarlet je rozvedená, pětatřicetiletá matka dvou dcer a pracuje jako rentgenová laborantka. Je pátek odpoledne a má službu v nemocnici, dcery poslala na víkend za otcem. Na příjem přivážejí umírající, ošklivě pokousanou a vyhublou dívku, a její rentgenový snímek prozrazuje to, o čem se v lékařských kruzích s hrůzou již pár dnů hovoří.
Z Evropy se šíří záhadný virus a svět je zachvácen pandemií, která postupuje neuvěřitelně rychle. Projevuje se nesnesitelnou bolestí břicha a bleskovým úbytkem váhy, a pak už je jen smrt. Mrtví však nenacházejí klid, ale mění se v šouravé zombie, a hledají, čím by ukojili svůj neutišitelný hlad. Vábí je lidské maso a lačně se na ně vrhají. Jedinou obranou živých je rychlost a zásah do mozku zombie.

Scarlet se upne k tomu, aby zachránila své dcery za každou cenu. Musí je odvézt na jediné bezpečné místo k přežití, které zná. Na ranč Červený vrch.


Nemůžu uvěřit tomu, že tohle napsal ten stejný člověk, který napsal i Krásnou katastrofu. Ne že by byla vyloženě špatná ale přiznejme si, je to strašná slaďárna. Říkám hned na začátku že si budu s touhle spisovatelkou spojovat radši tuhle knihu a doufám, že napíše zas něco podobného, protože tohle je opravdu neskutečné.

Jak je zmíněno v anotaci, hned na začátku se setkáváme se Scarlet a jejími dvěma dcerami, které zrovna předává svému bývalému manželovi. Když je v práci, ve městě vypukne vir, o kterém se zatím jen doslýchali že zasáhl Evropu. Kromě ní je ale příběh vyprávěn ještě z dvou pohledů, a to z Nathanova a Mirandina. Na první pohled lidé, kteří se vůbec neznají. Ale všichni míří na jediné místo, kde můžou být v bezpečí. Na ranč Červený vrch.

Při čtení jsem se přistihla že zadržuju dech, a oči mi volně kloužou po písmenkách, jako už dlouho ne. Aby jste mě chápali, je u mě ojedinělé abych četla větu slovo od slova. Přiznám se, že občas i nějakej ten odstavec přeskočim, za což bych se měla asi stydět xD. Ale tady ne. Dostalo se to až tak daleko, že jsem čekala, za jakým rohem na mě vyskočí zombie. A to ani nemám ráda téma zombie, a přesto jsem si tuhle knihu zamilovala. Rozhodně je to něco naprosto jiného, než zmíněná Krásná katastrofa. Ale musím teda říct, postavy tam umírají jako na běžícím páse. A to to dělá ještě napínavější. Netušíte co se stane na druhé straně. Apeluju na ty, kteří četli Krásnou katastrofu a nenadchla je. Říkám vám, tohle vám udělá na autorku úplně jiný obraz. Vzhledem k tomu, jak je to strhující bych se divila, kdyby to někoho nebavilo.