Stíny hranic-Kapitola 17. Rychlý a čistý

8. února 2015 v 17:12 | Lia |  Stíny hranic
Anna
Vzhledem k tajemstvím, kterými byl dům přeplněn až po střechu, bylo jen otázkou času, než se začnou jedno po druhém odhalovat. Eirny, nebo pro ostatní Atropos byla pro to dokonalým ventilem. Velmi brzy jsme přišli na to, že z této ženy se tahají odpovědi mnohem snáz, než z kohokoliv, s kým jsme se za celý pobyt tady setkali.

"Tak pokud jsou vlastně jako my, proč nás chtějí zabít?" zeptala se Hel, a opřela se zády o pohovku. Eirny složila ruce do klína. "Je to složité. Lidé dělají ve válce divné věci." Kat nakrčila obočí. "Ve válce?" Eirny přikývla. "Ale proti komu?" "Přízrakům…" zašeptala Eirny. Sara si založila paže na prsou. Obrnila jsem se před tím, co bude následovat.
"Thea říkala, že to jsou jen mýty." Všichni ztichli v očekávání nad Eirninou reakcí. Pomalu zvedla k Saře hlavu. Úsměv byl pryč.

"Věř mi, mýty by nedokázaly taková zvěrstva jako tyhle stvůry." I přes to, že její hlas přešel v šepot, každé slovo jsem slyšela dokonale. Vzhledem ke stoupajícímu napětí v místnosti jsem se rozhodla raději změnit téma.
"Prý, že když se čarodějce narodí syn se schopnostmi, musí zemřít." Eirny se uvolnila, a se svým typickým úsměvem se ke mně otočila. "Mluvíš o Olivii viď? Chudák holka si s tím dělá starosti už od jeho narození." "To je strašné." špitla Kat. Eirny naklonila hlavu na stranu.
"Možná, ale po tom co se dělo a co velká část z nás obětovala, aby se už žádný démon nedotkl nohou této země, se tomu ani nedivím. Dřív stejně byli synové svým matkám odebíráni kvůli výcviku už v jejich šesti letech. Není v tom až takový rozdíl."

"Proč si všichni myslí že přízrakové nebyli? A co jsou vlastně zač?" zeptala jsem se. Eirny se usmála. "Protože jsem nejspíš poslední, kdo si tu dobu pamatuje, i když jsem byla ještě dítě. Většina čarodějek co to přežilo, to nezvládlo, když magie tak rychle zmizela. Ty všechny co žijí teď, jsou většinou jejich děti, které se stihly včas skrýt na místa, kde se magie udržovala natolik vysoká, aby se jim nestihly udělat vrásky." Všimla jsem si, jak se vyhnula mé otázce na přízraky, ale přešla jsem to. Při pohledu na její sešitá víčka jsem ještě více zatoužila po tom znát její příběh.


Cestu ke svému pokoji jsem si plánovala zkrátit přes schody vedoucí z kuchyně. To by mi ale nesměla cestu zkřížit věčně pozitivně naladěná Sara. Její přítomnost mě překvapila. Vztah mezi námi se od našeho prvního setkání nijak nezlepšil. Řekla bych, že to spíš bylo horší.
"Potřebuješ něco?" zeptala jsem se, když mi nebyla schopná uhnout z cesty. Hbitě odlepila svá záda od futer, a sjela mě pohledem, jako by mě viděla poprvé. Nadzvedla jsem obočí. Už jsem chtěla promluvit, když to udělala místo mě.
"Jak to sakra děláš?" Přimhouřila jsem oči. "Co tím sakra myslíš?" Sara se usmála, ale moc mě to neuklidnilo. Nebyl to zrovna přátelský úsměv.

"Od té doby co jsi se sem za "záhadných" okolností dostala, to tu jde od desíti k pěti. Najednou jsme ohrožený nějakou příšerou, kterou nikdo neviděl přes několik století. Mělo mi dojít, že Atropos tebou bude stejně unešená jako Thea." Trvalo mi asi minutu, než jsem byla schopna promluvit, a ne na ní prostě jen čumět jako na idiota. O co jí sakra jde? Takže Thea, která se mě od začátku odsud snaží vyštípat, je mnou unešená.
"Děláš si srandu, že jo." Náhle mě prudce chytila za rameno. Málem jsem šokem ztratila rovnováhu a zřítila se ze schodů.

"Kolem nikoho se neděje tolik náhod. Řekni, jak dlouho bude trvat, než se přijde na to, že těm démonům pomáháš?" Zamrkala jsem očima.
"Cože?" Na nic víc jsem se nezmohla. Bylo zjevné, že Sara bojuje s něčím uvnitř sebe. Nakonec stiskla zuby k sobě, a pustila mě. "Já na to přijdu." slíbila spíše sama sobě, a protáhla se kolem mě.


Thea
"Sofio?" křikla jsem na ní, když jsem vešla do kuchyně. Bohužel tam nebyla. Dala jsem si ruce v bok a přemýšlela, kde by ještě mohla být, když mě bůhví proč zaujala vodní plocha ve dřezu. Nebyla zrovna nejčistší. Jako zhypnotizovaná jsem přistoupila blíž. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem ztratila půdu pod nohama. Celý svět kolem se roztočil, a pohrával si se mnou jako s hadrovou panenkou, dokud jsem se konečně nezastavila.

Rozhlédla jsem se. Vše kolem bylo modré. Veškeré mé pohyby byly pomalejší, a vlasy mi povlávaly kolem hlavy, jako kdybych byla ve vodě. Počkat, já byla ve vodě. I přesto jsem ale stála pevně na dně. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem dohlédnout na hladinu. Věděla jsem, že se nemohu utopit, ale i přesto to bylo jiné. Dýchala jsem jako na souši, a od úst mi neucházely žádné bublinky. Náhle se přede mnou zjevila nějaká žena. Nejspíš bych odskočila mnohem dál, ale v té vodě to moc nešlo. Žena si mnula ruce, a neustále se rozhlížela, jako by jí někdo měl nachytat při něčem nelegálním.

"Thea Lindenmanová?" Kde to sakra jsem? Takhle přece nezní lidský hlas pod vodou.
"Kdo jste? A kde to jsem?"
"Snažím se s vámi spojit už měsíce. Mám pro vás důležitou zprávu." Takže magie. Není divu, že nic nedává smysl.
"Jak jste dokázala na takovou dálku navázat spojení?" zeptala jsem se užasle. Čarodějka se nesměle usmála. "Magie je tu teď opravdu silná. Starala jsem se o Saru, dorazila k vám?" Přikývla jsem.
"Říkala jste, že máte pro mě naléhavou zprávu." Žena přikývla. "Jde o Saru. Její přemístění nedopadlo tak úplně, jak mělo. Měla s ní přijít ještě jedna dívka, ale celé se to nějak zvrtlo. Sara je z děcáku víte. Vždy jsem její soutěživost v magii brala jako plus, které jí posouvá vpřed. Jenže pak začala být najednou tak paranoidní…myslela jsem si, že je to tím, co se kolem děje. Měla jsem si toho všimnout…" Žena začala těkat očima kolem a popotahovat nosem, jako by se měla každou chvílí rozbrečet.


"Čeho jste si měla všimnout?" Zvedla ke mně lesklé oči. "Vím, že to co udělala je nepřípustné. Znám kodex. Ale v zájmu těch dívek…"
"Co?!" málem jsem vykřikla. Pod náporem mého hlasu se rozplakala, a já toho začala ihned litovat. Teď z ní jen těžko něco dostanu.
"Zabila jí, víte? Tu druhou čarodějku. Začínala být lepší. Sara neměla lehký život, a když jsem si jí k sobě vzala, upnula se na mě. A představa, že jsem si našla oblíbenkyni, jí zlomila. Vymyslela by si jakékoliv ospravedlnění pro to, co udělala. Ale dřív než jsem to zjistila, byla pryč." Zůstala jsem na ní jen zírat.
"Nechci, být zodpovědná za něčí smrt slečno, i když už asi jsem."



Vlítla jsem do haly. Dívky zrovna hrály jedno ze svých znuděných karetních utkání. Byly tu všechny kromě té, kterou jsem hledala.
"Kde je Sara?" Zvedly ke mně napůl překvapené, napůl vystrašené oči. Bylo mi jasné, že nemají ponětí.

Nakonec nám nezbylo nic jiného, než jít hledat do lesa. "Jestli se můžu zeptat paní, proč by chodila ven? Přece to tu vůbec nezná." Neobtěžovala jsem se s tím se na Sofiu otočit. "Jestli máš lepší nápad…"
"Už jste jí našli?" Prudce jsem se otočila. Byla to jen Alwa s Linneou. Přimhouřila jsem oči.
"Kde je Olivia?" Linnea se obrátila na Alwu, na kterou nejspíš spadla povinnost mi odpovědět.
"Musela za Emminou třídní učitelkou. Nestihla mi to vysvětlit."
"Řekli jste jí, že je to akutní nebo ne?" Linnea přikývla. "Znáš Oliviu. Jsem si jistá, že přijde, jak jen to bude možné." Zakroutila jsem hlavou a otočila se zpět dopředu. Aby nebylo už pozdě.

Po zbytek cesty jsme šli v tichosti. Jen občas to idylické prostředí narušila Kat nebo Linnea svým špitáním. Zanedlouho jsme se rozdělili na dvě skupiny. Carlssonová s dívkami šly víc dopředu, zatímco my jsme zůstali vzadu. Kam mohla ta holka jenom zmizet? Snad by nebyla tak hloupá, a neutekla do města. Už teď jsme měly mezi jeho obyvateli pochybnou pověst. Sotva jsem začala tuto teorii více rozvíjet, když před námi zazněl křik. Na pár vteřin jsem se zastavila. Jako by to můj mozek musel nejprve sám pobrat.

"Zabila jí, víte? Tu druhou čarodějku." Nohy se mi samovolně rozeběhly skrze závěje sněhu. Jen zčásti jsem vnímala hlas Alwy, který na mě křičel, ať zpomalím. Nemohla jsem. Až moc mě poháněl strach z toho, co najdu na konci cesty. Tehdy mi došlo, že tohle už před Loží neutajím. Jedna věc povede k druhé, až jim dojde, že jsem se jim nezmínila o Anně. O čarodějce, která prošla skrze pečeť, jako by tam ani nebyla. O čarodějce, po které jdou dávno zapomenutí démoni. Když jsem se k nim blížila, všimla jsem si, že někdo leží na zemi. V duchu jsem si oddychla. Nejspíš jen nějaká uklouzla. Čím jsem byla blíž, tím více jsem zpomalovala, a stále dokola je přejížděla pohledem. Jejich ztuhlé výrazy, upírající své pohledy na tu osobu ve sněhu. Kdo by chodil ven v pyžamu? Zastavila jsem se, a zalapala po dechu.
"Ach můj bože…" hlesla za mnou Linnea. Neměla jsem na to se otočit. Náhle se vedle mě objevila Alwa.
"Je to ona?" Přikývla jsem, i když jsem dívce pořádně neviděla do tváře. Kdo jiný by to byl? Oči mi klouzaly po čerstvě napadaném, panensky bílém sněhu. Bůhví, proč jsem hledala krev. Snad proto, že naši nepřátelé jí málokdy zanechali. Jejich práce byla čistá. A rychlá.


"Sofio, odveď dívky zpátky," zazněl mi u ucha Alwin, na tuhle situaci poměrně vyrovnaný hlas. "…i Linneu." Když se křupot sněhu vzdálil, chytila mě za ruku, a přinutila mě tak k ní zvednout tvář. Jemně mě popostrčila k tělu. Zatímco já se k němu pomalu blížila, ona ho mezitím oběhla, a odkryla Saře vlasy z obličeje. Přikryla jsem si dlaní rty, a odvrátila pohled. Co se to se mnou děje? Mrtvoly jsem přece viděla mockrát.
"Theo podívej se," Naléhavost v jejím hlase mě přinutila se otočit. Ukazovala na něco na jejím krku. Stiskla jsem rty, a naklonila se nad ní. V jamce pod ním měla malou, kulatou ranku, jako od nějaké větší jehly. Nekrvácela, což by nebylo zas až tak divný. Celkově už Sařina kůže začínala modrat, ale celý obrys ranky byl načernalý. Jak jsem řekla, čistý a rychlý.

"Co to sakra…" Otočila jsem hlavu k místu, které Alwu tak zaujalo a vykulila oči. Pořádně jsem si symbol vyrytý do jejího zápěstí prohlédla. Tohle se rozhodně práci démonů nepodobalo. Bylo to kostrbaté, jako by to někdo udělal v afektu, a mělo to za následek tu krev, která zůstala ve sněhu.
"Proč by tohle měl démon zapotřebí?" vyslovila Alwa nahlas otázku, která i mně vrtala hlavou. Věděla jsem, že Lože za to co udělala, by jí mile ráda označila, ale démon?

Anna
Plná výčitek jsem se zadívala na Sařin deník, který jsem jí včera sebrala z pokoje, chvíli po našem rozhovoru. Vím, nebylo to zrovna etické, ale tak nějak jsem cítila potřebu zjistit, o co jí vlastně jde. A deník byl více než výhra. Plánovala jsem si ho dneska přečíst. Dnes to ale nebyl jen Sařin deník. Dnes to byla soukromá věc někoho, kdo zemřel. Zastrčila jsem knihu pod polštář, když už jsem nemohla snést její kritický "pohled," a sešla do haly. Myslela jsem si, že všichni jsou buď ve svém pokoji, nebo něco řeší v Theině pracovně. Asi jsem se zmýlila. V jednom z křesel seděla Linnea, a s vykulenýma očima pozorovala jednu ze stránek v knize, kterou měla rozloženou před sebou. Přistoupila jsem blíž. Vše bylo ve švédštině, a ještě načmárané ručně. Nešlo si ale nevšimnout velkého znaku přes polovinu stránky, který mi bůhví proč byl strašně podvědomí. Dvě zmáčknutá céčka, přitisknutá zády k sobě v jednom bodě. Anebo to byly rohy?

"Co znamená ten symbol?" zeptala jsem se. Ani má otázka jí nepřinutila, aby odtrhla od knihy oči.
"Zrádce," šeptla Linnea. "Byly jím označovány čarodějky, které se dopustily zrady." Zadívala jsem se na ní. Proč jí dělá takové starosti? Nedokázala jsem si představit, že by Linnea dokázala něco spáchat. Pozorně jsem se na symbol zahleděla. Stačila jediná vzpomínka. Jediná vzpomínka abych se zapotácela, a složila se do křesla. Vzpomněla jsem si, odkud mi ten znak byl tak známý. Vídala jsem ho přece nevědomky každý den. Na člověku, kterého jsem doteď brala jako někoho, kdo mě snad odsud v pravou chvíli zachrání. Na Noře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama