Stíny hranic-Kapitola 18. Druhá nit spřádá...

25. února 2015 v 20:55 | Lia |  Stíny hranic
"Proč jsi zabil tu holku? Mohla nám ušetřit práci."
"Čarodějka jako čarodějka ne?"
"To těžko a ty to moc dobře víš! Jistě chápeš, že teď panují naprosto rozdílné podmínky než tehdy. Navíc, už jednou nám dokázala svojí takzvanou věrnost."
"Ta, o které mluvíš je mrtvá Eriku. Vím co je má povinnost. Nemusíš mi to připomínat."


Anna

Leccos se tím vysvětlovalo. Mezi čarodějkami nebylo zrovna moc samotářek. I ty největší byly nějak spojené s ostatními. Všechny až na Noru. O té jako by nikdo nikdy neslyšel. Jistě si mysleli, že jsem si jí jen vymyslela. A upřímně každým dalším dnem, který jsem strávila v Theině rezidenci, jsem tomu i já začala pomalu věřit. Jak bych se ale to vše naučila? A co Ida? Existovala ona vůbec? A dřív, než jsem si to sama stačila uvědomit, vše co se v mém životě událo před tím, než jsem překročila práh tohoto domu, začalo blednout. A budoucnost, která se přede mnou naskýtala, nebyla zrovna z těch nejpříznivějších. Stačila jedna chyba, a velmi rychle jsem se mohla stát z hosta nepřítelem. A tak nějak jsem se bála, že právě smrt Sary byla tou chybou. Poprvé za posledních pár měsíců mě napadlo, že žádná Nora už nikdy nebude. Že jsem na vše docela sama.



Za celou dobu jsem neviděla Theu vyjít ze své pracovny. Akorát lidé do ní vcházeli, a s tváří plnou obav zase beze slov vycházeli. Slečna Carlssonová se vznášela domem jako bludný duch. Zaslechla jsem, jak se Hel Kat zmínila o tom, že Thea zakázala slečně navštěvovat jejího bratra. Zastyděla jsem se při myšlence, že tu žiji už několik měsíců, a přesto jsem se nikdy nepozastavila nad tím, co tady vlastně Carlssonovou drží, a co je s její rodinou. Neměla jsem ponětí o tom, jak se v přítomnosti ostatních chovat. Všichni věděli, že jsme si se Sarou nebyly příliš blízké. Připadala jsem si vedle nich jako vetřelec. Zatímco Kat se ke mně stále snažila chovat jako předtím, Hel si s pravidly společenského chování asi zas takové starosti nedělala. Zajímalo by mě, jestli se jí Sara svěřila se svou šílenou teorií.



Při pohledu na ohmataný deník mě zaplavil nemístný pocit uvolnění. I když ta myšlenka byla ode mě dost hnusná, komu by se neulevilo, že ten někdo nejde jen po něm, ale po všech. Že to byla jen náhoda, že jí napadl jako první. Všichni byli terči. Informace byly pro mě v téhle chvíli velkým lákadlem, a tenhle deník by je mohl poskytovat. I přes vzrůstající napětí jsem se odhodlala sešit otevřít na začátku. První zápis byl datován téměř rok zpátky. Jednotlivé dny se od sebe ze začátku příliš nelišily. Každodenní rutina byla občas narušena nějakou tou potyčkou, ale to bylo asi tak jediné, co bylo na Sařině smutném životě zajímavého. Překvapila mě její utkvělá touha být nějak výjimečná, a to jakkoliv. Jednou věcí se mohla vytahovat a to fotogenickou pamětí, která jí byla nejednou k užitku. Nečekala jsem, že hledání něčeho aspoň trochu užitečného bude až tak těžké. Vzhledem k tomu, že Sara měla potřebu zdokumentovávat naprosto vše, bylo to jako hledat jehlu v kupě sena. Ne že bych to někdy zkoušela. Už jsem chtěla knihu odložit, když se poprvé objevila zmínka o jejích schopnostech. Plná očekávání jsem zalistovala o několik dní dál. Jak se dalo očekávat, jak její moc rostla, tím přibývalo rvaček mezi dětmi v domově. Následovalo setkání s jistou paní Ponížilovou, která se později ukázala jako ta čarodějka, která si jí vzala k sobě poté, co se dětský domov prakticky zhroutil. Tentokrát překvapivě ne doslova. Asi půl měsíce byly její zápisy plné nadšení. První známky zakolísání se objevily teprve, když na scéně objevila Irena. Stačil jediný úsměv jejich učitelky, věnovaný jí a ne Saře. Od té chvíle ani nemělo cenu číst každý zápis. Všechny byly ve výsledku stejné. Jen nadávky a zhnusení nad Irenou. Nejspíš bych si toho drobného, ve změti jejího obvyklého rozevlátého písma, dne ani nevšimla. Psala zbrkle, ale ne nervózně. Spíš jako by nedokázala uvěřit, že všechna ta tíha, kterou musela prozatím nosit s sebou je najednou pryč.


12.října 2014
Jen těžko tomu můžu uvěřit. Je pryč. Stačilo tak málo, a najednou… Stalo se to na schodech. Dlouhé týdny potlačování mých emocí si vzaly za své. A k tomu ten její otravný hlas. Ruce mi samovolně vystřelily vzhůru. Konečně jsem jí ten její panovačný výraz smázla z tváře. Nejspíš je dobře, že to celé bylo tak rychlé. Ještě by se ozval strach, a já to na poslední chvíli zarazila. Kdybych to zastavila, musela bych pryč. I když má neutuchající tendenci se smát, něco ve mně mi v tom brání. Co řekne paní Ponížilová až se vrátí? Nemůže mě tu takhle najít. Nemůže tu takhle najít JI.


Deník pokračoval až o několik dní později. Jako by se smrt Ireny nikdy neodehrála. Zpočátku byly její zápisy opět energické, ale brzy její jiskra nadšení pohasla, udušena zdejší nudou a stereotypem. Jako by zpozorněla, když dorazila Kat, ale brzy se zase ustálila. Nejspíš pro ni nebyla dostatečnou hrozbou. Hel téměř nezaregistrovala. To se ovšem nedalo říct o mně. S každým problémem, který mě tu postihl, se začaly její zápisy čím dál více podobat těm, které psala o Ireně. Obzvlášť z jednoho mě zamrazilo, vzhledem k okolnostem.


15.února 2015
Povedlo se mi tu vzpomínku dokonale vytěsnit z hlavy. Jako by se to ani nikdy nestalo. Za všechno může Anna! Střetli jsme se na schodech. Celá ta situace, až moc připomínala tu věc s Irenou. Nemohla jsem to ale zopakovat. Musím na to chytře. Už teď se na ni všichni dívají skrz prsty. Nebude dlouho trvat, a zničí se sama. I bez mé pomoci.


Následovalo několik stran jejích šílených teorií týkajících se, světe div se mě. Ostatní stránky byly prázdné. Nevěřícně jsem jimi zalistovala. Ani náznak, kdo by jí mohl ublížit. Frustrovaně jsem deník odhodila. Co teď s ním? Měla bych ho vrátit do jejího pokoje. Ale to všechno co tam o mně psala…Jen další věc, která by na mě ukázala. Nemůžu si to dovolit. Možná bude lepší, když ten deník na nějakou dobu prostě zmizí.



Asi jsem předpokládala špatně, když jsem si myslela, že v zimní zahradě nikdo nebude. To poslední, co jsem teď potřebovala, byl Helenin uslzený pohled. Ušklíbla se, a zase se vrátila ke květině před ní.
"Víš, je to skoro vtipný." Chtěla jsem se jí zeptat, jak to myslí, ale nedala mi šanci.
"Tam v té nemocnici jsem tě skutečně litovala. Co bych asi dělala já, kdyby mi tak náhle zemřeli oba rodiče? Žít s myšlenkou, že jsem za jejich smrt mohla dost možná já sama." Otřela si rukávem začervenalý nos a popotáhla. "Ani netušíš, jaké máte štěstí. Ty, Kat, dokonce i Sara," Zvedla jeden z prázdných květináčů, a objala ho dlaněmi. "Musí být jednodušší žít s pocitem, že jsou mrtví, než že tě nenávidí." Pevně stiskla květináč. Oči jí zacukaly.

"Kurva!" vykřikla a práskla nádobou o zem. Poplašeně jsem sebou cukla, a automaticky se sehnula, abych posbírala střepy.
"Nech toho! Já to udělám," Otřela si slzy, a začala uklízet střepy. Smutně se usmála.
"Vše může začít úplně nevinně. A dřív než se naděješ, celá tvoje rodina včetně obou tvých bratrů je v odboji. To asi není pro čarodějnici úplně nejlepší, nemyslíš?" Zvedla ke mně načervenalou tvář nejspíš v očekávání nějaké reakce. Vzpomněla jsem si na náš velmi podobný rozhovor, který se tady také odehrával. Konečně mi to všechno došlo.


Thea

"Nemůžeš zavolat Společnost! Říkala jsi, že to vyřešíme sami." Povzdechla jsem si.
"A co myslíš, že mám asi tak udělat Alwo?"
"Neměli bychom vzbouzet paniku, dokud si nebudeme naprosto jisté." zastala se jí k mému překvapení Olivia.
"Děláš si srandu? Jedna z těch dívek zemřela! To ti nestačí jako důkaz?" Olivia odvrátila zrak. Ani mně se to nelíbilo. To poslední co jsem chtěla, bylo, aby mi tu slídil někdo ze Společnosti. Věděla jsem, že mi hrozí potíže, protože jsem jim nezavolala už dřív.

"Toho jsem se bála. Z té dívky jsem cítila smrt od první chvíle, co jsem se jí dotkla." zmínila se pevným hlasem Atropos. Zalapala jsem po dechu. "Proč jsi nám o tom neřekla? Mohli jsme tomu zabránit nebo…"
"Nebo co? Theo je mi to líto ale věř mi, říct člověku že v blízké době zemře, není zrovna nejlepší způsob jak tomu zabránit." Sklonila jsem pohled k zemi.
"Jak jsem už řekla, je to naše jediná možnost. Už jsme to jednou chtěli vyřešit sami. Nemůžeme ohrožovat ty dívky na úkor naší hrdosti." S nadějí v očích jsem pohlédla na Atropos, jako by snad měla znát všechna tajemství světa. Byla ale jedinou čarodějkou v naší blízkosti, která si pamatovala válku.
"Ty nemáš žádný ponětí, jak by démoni mohli uniknout?" Zamyšleně ohrnula ret.
"Když čarodějnice vytvářely devátou pečeť kolem světa démonů, tisíce z nich položily životy za to, aby se nedala zlomit." zakroutila hlavou. "Ale takové kouzlo potřebuje kotvu, která by zabránila poničení pečeti. To by mohlo být příčinnou. Nějaká velká změna kolem kotvy." Přimhouřila jsem oči.
"Kotvy? Jak to myslíš?" Pokrčila rameny. "Co já vím? Tehdy mi bylo osm. To poslední, o čem se se mnou ostatní bavili, bylo spoutání démonů."



Trvalo to pár dní, než se jinak tichým domem rozlehl cinkot zvonku. Žádné jemné cinknutí, na které byl starý dům zvyklý, ale netrpělivé údery, díky kterým snad i podlaha skučela.
"Vždyť už jdu," křikla jsem a s těmi slovy otevřela dveře. Zalapala jsem po dechu. Přemýšlela jsem, koho pošlou, ale ji?
"Lachesis?" hlesla jsem. Až příliš pozdě mi došlo, jak moc je na tohle své označení alergická. Svraštila obočí.
"Stačí Beatrice." A protáhla se kolem mě dřív, než jsem jí stihla pozvat dál. Pohled mi padl na jehly na jejích nohou, a pak na sníh venku. To jako vážně?
"Myslím, že jsi je chtěla zavřít." Kabát si pověsila na věšák, jako by jí to tu patřilo a uhladila si svůj už tak dokonalý kostýmek. Její kroky tlumil koberec. Když jsem se konečně odhodlala k tomu zavřít, několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Myslela jsem si, že jsem připravená na vše. Nepomohlo, kolikrát předtím jsem se s ní už setkala, nic mě nemohlo připravit na Beatrice Craneovou.



Spráskla ruce. "Takže mi tím chceš říct, že ta věc s démonem nebyl vtip." Nahrbila jsem se, jako bych se chtěla skrýt před jejím hlasem. Bylo pro mě víc než nepříjemné sedět na téhle straně mého psacího stolu.
"Proč bych jinak podávala zprávu?" Zakroutila hlavou.

"Po celou dobu s tebou nebyla žádná potíž Theo. Vedeš si tu slušně. A najednou se nám donese, že se tu objevil démon, který nejen že jednu z tvých svěřenkyň napadl, ale jinou dokonce zabil. A co byla ta věc s tím znamením?" Sklonila jsem pohled k zemi.

"Znamení zrádce. Někdo jí ho vyřezal do zápěstí." Naklonila se ke mně a přimhouřila šedivé oči.
"A proč by to nějaký démon dělal?" Zavrtěla jsem hlavou.
"To nevím, ale přece nemůžete ignorovat to, co jste cítila v tom pokoji." Měla jsem na mysli bývalou Anninu ložnici. Ještě teď tam byla cítit démonova přítomnost. Opřela se bokem točivé židle o stůl, a vyhlédla z okna.
"A co ta čarodějka? Ta, o které jsi nepodala hlášení, a kterou napadl ten démon." Polkla jsem. Radši jsem se nezmínila o okolnostech, díky kterým prošla skrz portál.
"Anna?" Přikývla.
"Chci s ní mluvit."


Anna

Byla to jako cesta na popravu. Těžko říct, jestli mě víc znervózňoval fakt, že se za chvíli setkám s vyslankyní Společnosti, nebo to, jakou nervozitu ta žena probudila v Thee. Konečně jsme se zastavili. Otočila se ke mně čelem. V očích jí zaplála starost.

"Za žádnou cenu nelži, rozumíš?" Pomalu jsem přikývla. Mírně se usmála ale nezdálo se, že by jí to nějak uklidnilo. Téměř starostlivě sebrala smítko z mého ramene. Ta sentimentální chvíle trvala jen pár vteřin. Odkašlala si, jako by tím chtěla ze sebe sklepat nervozitu a otevřela dveře vedoucí do její pracovny.
Ženy uprostřed místnosti jsem si všimla ihned. Neprohlížela si prapodivné Theiny exponáty, jak jsem očekávala, ani se nedívala z okna na zasněženou zahradu. Místo toho, ihned po mém příchodu se setkala s mým pohledem.
"Díky Theo, nech nás o samotě." pronesla ledovým hlasem. Jako by na chvíli Thea zaváhala. Už jsem si myslela, že se aspoň pokusí odporovat, když zmizela z pokoje div, že se za ní nezvířil prach. Zůstala jsem v místnosti s tou děsivou ženou, která mi bůhví proč připomínala pavouka úplně sama.

"Posaď se," pokynula mi rukou na křeslo naproti stolu. Křeslo hanby. Snažila jsem se co nejméně navazovat oční kontakt, i tak jsem si ale při příchodu všimla jejího dokonalého drdolu, ze kterého neměl šanci uniknout jediný pramen.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se mě asi o stupeň mírnějším hlasem.
"Anna," hlesla jsem. Přikývla.
"Těší mě, můžeš mi říkat Beatrice. Takže Anno, kdy konkrétně jsi sem dorazila?"
"Někdy v listopadu minulý rok...myslím." Odněkud vytáhla blok, a v rychlosti si do něj něco zapsala. Hrklo ve mně. Stačí jediná chyba.
"Předpokládám, že tě o používání portálu někdo seznámil. Můžeš mi prozradit jméno té čarodějky?" Nebyla to prosba.
"Nora Carterová." Ztuhla v polovině psaní. Pomalu ke mně zvedla pohled. Něco v jejích očích se změnilo. Zahlédla jsem tam snad úlek? Přimhouřila oči.

"Podej mi ruku," poručila mi roztřeseným hlasem, který se snažila marně zamaskovat. Opatrně jsem jí k ní natáhla. To jak reagovala na její jméno, že by se konečně objevil někdo, kdo Noru zná? Bylo to skoro jako kouzlo, když se nepojmenovatelná emoce v jejích očích při dotyku její dlaně náhle změnila v zaujatou.
"Jste v pořádku?" zeptala jsem se. Pomalu přikývla a pustila mě.
"Můžeš jít." řekla zase tím ledovým hlasem. Zmateně jsem se otočila. Co to sakra mělo znamenat?


Eirny

Mohlo být tak dvě ráno. Celý dům spal až na mě a mou dávnou přítelkyni. Nadšeně jsem se usmála.
"Tak co na ní říkáš?" Beatrice vykulila oči. "Copak ses zbláznila?"
"Překvapivě se za to ani tentokrát nemůžu Beo. To tě ani trochu nezajímá, jak je tohle možné?" Založila si ruce na hrudi.
"Mě teď spíš zajímá, jak to že je Nora Carterová stále naživu." Povzdechla jsem si. "Copak na tom záleží? Nikoho už historie nezajímá." Naklonila jsem hlavu na stranu.
"Ale neříkej, že tě vůbec nezaujala. Jak je to vlastně dlouho, co jsi se potkala s někým, jako jsi ty?"




Co si myslíte o Beatrice? A co tak strašného provedla Nora?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama