Březen 2015

Stíny hranic-Kapitola 20. Oprátka se stahuje...

23. března 2015 v 21:51 | Lia |  Stíny hranic
Thea

"Neutáhnu obchod sama. Potřebuju pomoct." zakňourala Alwa a hodila na mě prosebný pohled přes desku stolu.
"Budeš to muset nějak zvládnout. Minimálně než se William uzdraví." Zoufale se zasmála.
"Uzdraví? Vždyť ten chlápek je po mrtvici. Prakticky je už pod drnem." Místo odpovědi halou zaznělo zaskučení zvýrazňovače.
"Vždyť toho zas tolik nechci." A aby primitivnost toho přání zdůraznila, začala prstem na vyleštěné dřevo kreslit kolečka. Zasmála jsem se.
"Moc toho nechceš? Už teď to mám se Společností nahnutý. Myslíš, že pomůže, když po nich budu chtít najít Sofiinu sestru."

"Na co asi jinýho je? Nejspíš teď tam někde sedí a užívá si své takzvané svobody. Vždyť existuje jenom proto, abychom po jejich smrti měli další generaci poskoků." Povzdechla jsem si.
"Olivia a Linnea si taky vystačí sami."
"Jenže ony nemají obchod. Třeba zrovna teď je zavřenej."
"Tak to by ses tam možná měla vrátit. Hele Alwo ráda bych ti pomohla ale pravdou je, že mám teď tolik problémů, že to poslední po čem toužím je sem přes státy táhnout zbytek Carlssonů a vysvětlovat jim, že díky prohřeškům jejich předků je nám jejich rodina odkázána sloužit." Vstala a obešla stůl blíž ke mně.
"A co mám tedy podle tebe dělat?" Pokrčila jsem rameny.
"Možná prodat obchod by nebylo tak úplně od věci."
"Dobrej vtip," zasmála se.
"Myslím to vážně." prohodila jsem směrem k papírům. Pomalu se ke mně otočila.
"Jak to myslíš?" Odhodila jsem propisku a promnula si čelo.



"Podle Beatrice to tu není bezpečný." Alwa si odfoukla ofinu z čela a dala si ruce v bok.
"Ona si všimla?"
"Chystá se Společnosti napsat hlášení. Až to udělá, prakticky je to jen otázka času než nás přemístí někam, kde budeme víc na očích." Několikrát rychle zamrkala, jako by tomu nemohla uvěřit.

"Ale to přece…to přece nemůže."
"Může a udělá to. A i když se mi to nelíbí, máme za ty dívky zodpovědnost. Hlavně tedy já."
"Můžeme za to všechny nejen ty." Plna nervozity se zakousla do rtu a zhoupla se na patách, což v jejím případě vypadalo opravdu zvláštně.
"Ví o tom Olivia?" Zavrtěla jsem hlavou a podepřela si bradu dlaněmi.
"Beatrice mi udělila tu čest jí o tom povědět sama. Co se týče jejích dětí, půjdou s námi. To jak jim vysvětlíme, že jejich maminka je čarodějnice a dost možná ani oni nejsou normální, je nejspíš na nás."


Alwa stiskla rty, jako kdyby chtěla něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Předpokládala jsem, že je rozhovor u konce. Náhle se jí po tváři rozlil vítězoslavný úsměv, jako by právě přišla na tajemství světa, které mohla znát jen ona.
"Potřebuješ něco, nebo jsi jen od té bloncky chytila zlozvyk poslouchat cizí rozhovory?" Při těch slovech ani o centimetr nehnula hlavou, aby se ujistila o svém tušení. Přesunula jsem pohled za její hlavu, kde se zpoza rohu stěny vynořila Anna. Neovládla jsem tendenci při pohledu na ní přimhouřit oči. Takhle jsem jí viděla naposledy, když jsem si jí poprvé předvolala do kanceláře. Shrbená záda, těkavý pohled, div že nezačala nohou šoupat o mramorové dlaždice.
Propletla jsem si prsty, a položila si je před sebe na napůl opravené písemky.
"Potřebuješ něco?" Alwa se uchychtla, a šla se posadit naproti mně, samozřejmě se skvělým výhledem na její novostarý terč. Anna sebou ošila, jako by jí páteří proběhli mravenci.

"Jde o slečnu. Trápí se."
"To není nic nového. Jestli o tom nevíš, její bratr prodělal mrtvici." I přesto že Alwin hlas byl dokonale vyrovnaný, byl v něm patrný výsměch.
"Samozřejmě že to vím," ohradila se Anna, a o stupeň zvedla hlas. Ihned se ale zase stáhla.
"Vím, že to bere spoustu energie a že je čistě na vás jestli to uděláte, ale nemůžete ho uzdravit?" zeptala se opatrně, jako by měla snad na základě té žádosti dostat facku. Zmateně jsem zamrkala očima. Dokonce i Alwu vyvedla její slova z míry.

"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se. Jako by mě tahle čarodějka snad nikdy neměla přestat udivovat.
"Přece umíte léčit. Tedy, Nora to uměla tak jsem myslela…"
"No všem, tím se vše vysvětluje. Začínám se myslet, že ta záhadná Nora stojí úplně za vším co se tu děje." shrnula celou situaci Alwa, a přehodila si nohu přes nohu.
"Alwo přestaň," otočila jsem se k Anně. "Jak myslíš…léčit? Myslíš jako pomocí bylin nebo…" Dřív než jsem ale stihla dokončit myšlenku, nebyla jsem přerušena nikým jiným než tou otravnou zrzkou.
"To víš Theo, ona myslí pomocí magie."
"Můžeš sakra sklapnout!" okřikla jsem jí už, a ona místo odpovědi si založila ruce na prsou a dotčeně odvrátila pohled.
"No, vlastně jsem myslela přesně to." řekla tiše Anna. Pomalu jsem se k ní otočila, zatímco se Alwa usmála směrem ke zdi.


"Anno, tak to ale přece nefunguje."
"Ale funguje! Nora tím I…tedy jedné mé kamarádce zachránila život." Obhajovala se už lehce frustrovaně Anna.
"Anno, tímhle způsobem nejde léčit. Alespoň už dnes ne. Jsou záznamy o tom, že se dřív něco takového učilo, ale i přesto se k tomu mohli dostat jen výjimečně talentované čarodějky." Anna zalapala po dechu.
"Ale Nora…"
"Asi nezbývá než přiznat že buď si zatracený lhář, nebo jen prostě blázen." řekla s úsměvem Alwa. Anna zatnula ruce v pěst.

Nevím, co by se stalo, kdyby nás v tu chvíli nepřerušil zvuk dopadů berle. Brzy se před námi objevila zadýchaná postava Atropos.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě ve strachu, že se z ní přede mnou stane hromádka kostí. Zašermovala před sebou rukou.
"O mně si starosti nedělej. Musíte do nemocnice,"



S Alwou v závěsu jsem míjela jeden pokoj za druhým, nevšímajíc si zběsile blikajících světel všude kolem.
"Mohla bys zpomalit." zaškemrala Alwa, kterou nejspíš nepoháněl adrenalin tak jako mě.
"Ne," Musím najít Sofii a to hned.
"Hej! Uklidni se!" křikla na mě Alwa a chytila mě za předloktí. Chtěla jsem se jí vytrhnout s tím, že jsem naprosto klidná. Mé nevyslovené myšlenky ale ihned vyvrátil praskot zářivek za našimi zády, následovaný křikem lidí, na které se sesypali střepy. Oči se mi rozšířily zděšením, a světla přestala aspoň na chvíli blikat. Povolila sevření.
"Pojďme jí najít," procedila skrze zuby, a protáhla se kolem mě dřív, než se kolem zraněných lidí rozestoupili doktoři. Věnovala jsem jim ještě jeden provinilý pohled, a vydala se za ní.
Nakonec nám netrvalo tak dlouho ji najít. Seděla na jedné z židlí na chodbě, a upřeně hleděla před sebe. Ani nehnula brvou, když jsme se k ní přiblížili. Neustále něco mumlala, ale nedokázala jsem jí rozumět. Sklonila jsem se na úroveň jejích očí. Jako by mě ani nezaregistrovala.

"Sofio, co se stalo?" zeptala jsem se opatrně, a položila jí ruku na rameno. Má slova se k ní nejspíš dostala, protože sjela pohledem ze mě na Alwu. Jako by jí v první vteřině ani nepoznala. Hned na to se jí ale oči naplnily čirým vztekem.
"To je tvoje vina!" zavřeštěla, a vrhla se proti ní. Jen tak tak jsem stihla zachytit její staré tělo, a stáhnout ho zpátky na židli. Ani ne tak kvůli Alwině bezpečnosti, jako spíš té Sofiině. Moc dobře jsem věděla, jaké jsou reflexy čarodějky, když se cítí v ohrožení.
Mrskala sebou jako had. Musela jsem vyvinout většinu své síly, abych jí udržela na jednom místě. Jak se ale dalo očekávat, velmi brzy se unavila. Rozvzlykala se jako malé dítě a vytížením se mi sesunula do náručí.
"Je mrtvý. Je mrtvý. Je mrtvý." Šeptala mi stále dokola do ramene.


Eirny

Tak rychle, jak mi to potíže související s mou starou podobou dovolovaly, jsem se dobelhala, doufejme doprostřed lesa. Rozhlédla jsem se, jako bych na téhle samotě snad měla někoho potkat.
"Ukaž se!" zakřičela jsem. Žádná odezva. Přísahala bych, že se ochladilo. I když těžko říct. Pousmála jsem se.
"To nemáš v rukávu nic jiného než tyhle staré triky."
"Není to malá Eirny?" zaznělo mi za zády. Lhala bych, kdybych řekla, že mi při zvuku jeho hlasu neběhal mráz po zádech. Bylo to jako slyšet ozvěnu z minulosti. Jak dlouho to už bylo? Pomalu jsem se k němu otočila. Projelo mnou uspokojení při pohledu na jeho poraněnou ruku, za kterou mohla nejspíš Anna.
Jeho zelený pohled se zastavil na mých očích.
"Kdo ti to provedl?"
"To není tvoje věc?" odvětila jsem. Zvláštní, že jsem mu stále neodpustila, že nás v tom tehdy nechal. A ť už za to mohl nebo ne, ve svých deseti letech jsem se zatvrdila, že to vše byla jeho vina. Tak nějak jsem doufala, že za jeho zradu ho Vládce zabil.
"Stále Stínem? Čekala bych, že tě degraduje minimálně na šotka." Povzdechl si.
"Co po mně chceš?"



Anna

"Až vstoupí, stejně jako ostatní poklekneš a s ostatními se také zvedneš. Za celou dobu nepromluvíš, pokud nebudeš vyzvána, rozumíš mi Amélie?" Přikývla jsem, zatímco mi Nora zastrkávala zpět do účesu prameny, které už stihly uniknout. Při pohledu na mě se spokojeně usmála.

"Je to velmi důležité. Dost možná na tom závisí Sylviina celá budoucí kariéra. Nesmíš jí udělat ostudu?" Chápavě jsem přikývla, a jakmile se Nora otočila, začala jsem se škrábat na rameni. Stejně jako ostatní desetileté dívky jsem byla uvězněná v šatech z tuhé, kousavé látky na znamení toho, že budu brzy přijata na Akademii. Měla bych být prý poctěna, že se při té příležitosti setkám s Královnou. Bylo mi o ní vyprávěno od útlého dětství. Až do téhle chvíle to byla spíše jen jedna z postav v pohádkách, než skutečná, dýchající osoba.

"Můžeš se uklidnit, sestřičko? Když ne kvůli sobě, tak kvůli dítěti. Vše bude v pořádku." Otočila jsem se na Noru, která mezitím uklidňovala Sylvii, na kterou její slova ovšem vůbec nezabírala. I přes své zjevné těhotenství nebyla ochotná přestat nosit své velitelské oblečení. Nedokázala jsem pochopit, jak se jí podařilo zavázat šněrovačku, vzhledem k jejímu stavu. Spíš už jen ze zvyku než potřeby jsem se poškrábala na krku. Tentokrát jsem ale Nořinu oku neušla. Ihned mi začala šaty upravovat.

"Nešij sebou. Dělala jsem na nich celou noc."
"Královna přijíždí!" ozvalo se z venku. Jestli doteď byla Sylvie nervózní, tak těžko říct, co se s ní stalo po těchto slovech.
"Sylvie uklidni se. Jako by ses s Marguerite nesetkala už předtím."


V sále mě Nora zanechala u ostatních dívek, které ale na rozdíl ode mne měli doprovod. Prosebným pohledem jsem sledovala její vzdalující se záda, jak se přidává po bok své sestry. V návalu rebelství jsem se odhodlala uvolnit látku u mého krku, a vyndat pár sponek z mých vlasů, které se div že pod jejich vahou neprohýbaly. Všechny rozhovory utichly spolu se zaduněním mohutných dveří. Stoupla jsem si na špičky, ve snaze zahlédnout tu slavnou Královnu. Nakonec jsem svou snahu o to být vyšší vzdala, a místo toho se protlačila vpřed. Stihla jsem to právě včas, kdy procházela kolem mě v hloučku svých ochránců.

Překvapivě drobná čarodějka, s kudrnatými, temně hnědými vlasy a světlou pokožkou. Kdyby nebylo té noblesy a elegance, se kterou se nesla, jen těžko bych jí mohla pokládat za nějak výjimečnou oproti ostatním. To ale pouze do doby, kdy se můj pohled střetl s jejíma tmavě modrýma očima. Jako by mi srdce vynechalo jeden úder. Kdykoliv jsem se pak v budoucnosti setkala s Marguerite, nikdy jsem už ani na vteřinu nezapochybovala o důvodu její funkce.



Nejprve jsem myslela, že to je zase ten sen. Nakonec jsem se pod vahou něčeho těžkého na plicích přiměla otevřít oči. Rozsvítila jsem svíčku. To slyším praskání z venku? Najednou tu bylo takové vedro. Můj pohled přitáhly podivné černé chomáčky, které se seskupovaly u stropu. Promnula jsem si oči. Co to sakra? Pomalu jsem vstala, a klimbavým pohybem se dostala až ke dveřím. Otevřela jsem dveře. Téměř ihned se přese mě převalila vlna tepla smísená s kouřem. Promnula jsem si oči. Zdá se mi to, nebo je opravdu dům v plamenech?


Co myslíte že váže Carlssony k čarodějkám? Jak je možné, že Nora dokáže léčit? Odkud se zná Eirny s démone, který napadl Annu a co myslíte, že znamená ten flashback sen?


Stíny hranic-Kapitola 19. Flos mortis

8. března 2015 v 21:45 | Lia |  Stíny hranic
V téhle kapitole jsem změnila Loži na Společnost. Až bude čas, opravím to v předchozích kapitolách.

Anna

Celé mi to přišlo jako divadlo. Až příliš dokonalé. Na pohřbu jsem byla jen jednou, když zemřel můj dědeček a to jsem byla hodně malá. Skoro jsem ho neznala, a přesto za mnou stále chodili nějací lidé, aby mi popřáli upřímnou soustrast. Vím, že se tam hodně mluvilo. O jeho životě a o tom jaký byl. Myslela jsem, že každý pohřeb je takový. Spousta lidí v jedné místnosti, mluvící o tom co mohlo být a už nikdy nebude, a kteří se pak jdou hromadně ztřískat do hospody. A možná to tak i je. To se ale už nejspíš nikdy nedozvím.


Pomalu jsem zvedla pohled k Theinýmu kamennému výrazu naproti mně, jako bych se bála, že dokáže zachytit můj pohyb. Oddělovala nás pouze dřevené hranice, na jejímž vrcholu ležela Sara. Měla na sobě modrozelené letní šaty, které jsem na ní v životě neviděla, a světle hnědé vlasy okolo obličeje rozhozené jako svatozář. Zahleděla jsem se na její tvář v naději, že uvidím klid. Jako by i po smrti byla napjatá. Zabrnělo mi v zádech. Jako by se každou chvílí měla zvednout a z posledních sil všem říct svou teorii. Teorii o tom kdo podle ní jsem. Že jsem jí sebrala deník kde to vše je, a který schovávám ve svém pokoji. Ale jak bylo všem jasné, ani se nepohnula. Udělala jsem si v hlavě poznámku najít pro deník lepší místo, hned vedle nutné otázky která mi vrtala po celou dobu hlavou. Jak sakra udrželi Saru tak dlouho...zachovalou.


Stáli jsme okolo hranice v kruhu. Pouze Beatrice stála stranou. Nikdy předtím jsem se neúčastnila čarodějnického pohřbu, takže jsem nevěděla, jak to chodí, ale podle jejích slov se mohou "aktivně" zúčastnit jen ti, kteří jí znali. Jsem si jistá, že Sara by byla radši, kdybych zůstala v domě místo, abych byla tady.
Chomáčky sněhu se líně snášely nad jejím tělem, ale jí to nejspíš nevadilo. Jak dlouho jsem tu byla? Tři měsíce? Tři měsíce a stále nikdo nový nedorazil. Při představě jaký to teď musí být v Česku, se mi dělalo mdlo. Neměla bych se teď zatěžovat s takovými myšlenkami. Thea mi ten rituál vysvětlovala tisíckrát, a přesto jsem ho stále pořádně nepochopila. Nesmím ho zkazit. Koutkem oka jsem se podívala na Hel. K mé smůle si mě všimnula. Rychle jsem se podívala jinam, ale přesto jsem se nevyhnula jejímu pichlavému pohledu. Jako bych slyšela, jak křičí: "To je tvoje vina!"
Thea nám dala signál. Byl čas začít. Roztřesenými prsty jsem po vzoru ostatních uchopilo dlouhou, stříbrnou jehlu, a nastavila ji nad nataženou dlaň. Ta holka mě bude snad mučit i po smrti. Nenápadně jsem se zadívala na Olivii, která stála po mé levici. No tak, vždyť víš, co máš dělat. Jen se řiď podle ní a vše bude v pořádku.


Se zatajeným dechem jsem bodla. Na poslední chvíli jsem se stihla kousnout do rtu a nevykřiknout. Odtáhnout kov od kůže bylo snad ještě těžší, než ho do ní zabořit. Jak se dalo očekávat, z rány se ihned začala řinout červeň. Pozorně jsem se na ní zadívala, zatímco jsem si v hlavě stále dokola přeříkávala, jak nás to Thea učila. Problém byl, že jsem až do teď to nikdy nezkusila. Bylo to kouzlo určené čistě jen pro tuto příležitost. Zachytila jsem vlákna. Překvapilo mě, že to bylo mnohem snazší než s jinými. Zavřela jsem oči, a pomalu začala z vláken splétat svůj výsledek. Matně jsem cítila, jak se krev v mé dlani nadzvedla. Svraštila jsem obočí. Nesměla jsem to pokazit. Ať už bylo napojení na vlákna jakkoliv lehké, manipulace s nimi byla o to těžší.


Když jsem skončila, měla jsem pocit, že se to, co jsem celou dobu tak úpěnlivě splétala, každou chvíli rozpadne. Nebyla jsem dostatečně silná. Pomalu jsem otevřela oči. Těsně nad dlaní se mi vznášel bílý květ, který u středu přecházel v rudou, aby se následně proměnil v černou. Flos mortis. Květ smrti. Nebyl dokonalý. Ale držel pohromadě a to stačilo. Neodvážila jsem se pohlédnout na ostatní. Měla jsem sama dost práce. Opatrně jsem ho s ostatními poslala směrem k hranici. Projel mnou záchvěv magie a uctivé posvátnosti při pohledu na jednotlivé kvítky, jak se snášely na Sařino tělo. Zachvátila mě úleva, když nám Thea konečně dala povel, a my jsme v držení svých květů povolili. Překvapila mě ta rychlost. Tak jak jsme přestávali nad nimi držet kontrolu, tak se rozprsknuly zpět na krev, kterou byli, a jako chapadla začali hranici prozkoumat. Polekaně jsem uskočila, když hranici ozářili rudé plameny.



Smuteční hostina nebyla o nic lepší. To tíživé ticho bylo k nesnesení. Neodvažovala jsem se vzhlédnout, a místo toho jsem převalovala kus masa z jednoho konce talíře na druhý. Z přemýšlení mě vytrhl teprve až hlasitý úder nejspíš vidličky o talíř. Nepřekvapilo mě, když jsem zjistila, že strůjcem toho hluku je Hel. Přeměřila si mě pohledem, jako by se nad něčím rozhodovala.
"Tak když už teď víme, že tohle takzvané "útočiště" je úplně na nic, možná by nás Anna mohla ovlažit konverzací o portálech. Jistě toho o nich ví spoustu." Vyzvala mě jízlivě, a otřela si rty ubrouskem. Přimhouřila jsem oči.
"Hel…" varovala ji Thea. Prudce se k ní otočila. Hlas ale nezvedla.
"Už mám dost toho, jak se tu nic nedozvíme. Člověk musí chcípnout, aby se mu dostalo nějaké pozornosti, a přesto to nikoho nedonutí nic udělat." zasyčela.

"Ujišťuji tě že…"
"Že co? Aspoň si to přiznejme. Nevíme nic. Jak se asi takhle můžeme bránit. Jediná z nás, která toho ví až podezřele víc než ostatní je tady Anna." Sklonila jsem pohled. Proboha co má v plánu? Vždyť je tu Beatrice. Už jen kvůli Thee by se měla zklidnit, copak nevidí, co riskuje? Hel to ale v tuto chvíli nejspíš bylo fuk.
"Hel nech jí na pokoji." ozvala se Kat. Nepředpokládala jsem, že se mě zastane zrovna ona. Nikdy se nedokázala pořádně postavit Hel. Té to zřejmě neudělalo příliš velkou radost, že jí někdo přerušuje.
"Ty máš co říkat Kat. Pořád jenom bulíš. Kdy naposled jsi mluvila se Sarou před tím vším? A teď děláš, jako by ti na ní nějak záleželo." Zrzka zalapala po dechu. Čekala jsem, že každou chvílí někdo zasáhne, ale všichni se věnovali svému jídlu, jako by se hádka ani nekonala.

"To není pravda!" Hel se ušklíbla.
"Beztak drahá Kat, bůhví jestli neobhajuješ někoho, kdo Saru sám zabil." Ztuhla jsem. Cože to řekla? Cinkot příborů ustal. Cítila jsem na sobě jejich pohledy. Dřív než jsem stihla cokoliv říct, Kat se prudce zvedla, a vyběhla po schodech nejspíš do svého pokoje. Při pohledu na Helenin samolibý úsměv jsem zatnula ruce v pěst, přesto jsem měla pocit, že jsem v jejích očích zahlédla pochyby o tom, jestli nezašla příliš daleko. Já o tom tedy pochyby neměla. Pohlédla jsem na Theu, která mírně pokývla hlavou na znamení, že můžu jít za ní. Nenechala jsem se více pobízet.



Zastavila jsem se před dveřmi jejího pokoje, a zaťukala na staré dřevo.
"Kat to jsem já. Můžu dovnitř?" Přísahala bych, že jsem zaslechla vzlyky, ale jistá jsem si tím být nemohla.
"Vždyť znáš Hel. Nemyslela to tak." uklidňovala jsem jí slovy, kterým jsem sama nevěřila. Tentokrát jsem jí slyšela vzlykat zřetelně.
"Ale myslela." Povzdechla jsem si.
"Měla Saru ráda. Kdyby nebyla v téhle situaci, nikdy by to neřekla."
"To neznamená, že by si to nemyslela." Následovala menší pauza. Už jsem chtěla odejít, když se konečně ozvala.
"Tys…nezabila si Saru…že ne?" Na konci věty zvedla hlas, jako by to byla otázka. Jako by si tím nebyla jistá. Zamrzelo mě, že i ona pochybuje o mé loajalitě.
"Samozřejmě že ne. Hel prostě jen hledá někoho na koho hodit vinu." Náhle klika v mé ruce povolila. Brala jsem to jako povolení vejít, a tak jsem dveře otevřela. Seděla na posteli, ke mně zády. Pomalu jsem se k ní blížila, jako by se mohla každou chvílí přede mnou rozplynout.

"Díky, že ses mě zastala." Kat popotáhla, a nejspíš se usmála.
"To je v pořádku." A tehdy jsem si toho všimla. Držela v ruce žárovku. To by nebylo tak divné, kdyby ta žárovka nezářila. Ustoupila jsem dozadu a zalapala po dechu. Neotočila se ke mně.
"Přišla jsem na to před několika dny. Nejspíš za to může naše krev." Zašeptala, a aby svá slova zdůraznila, zvedla tu dlaň, kterou použila při pohřebním rituálu. Zahleděla jsem se na tu vlastní, na které se už stihl udělat lehký strup. Opatrně jsem k ní přistoupila, a posadila se vedle ní na postel. Uchváceně jsem sledovala poblikávající žárovku. Obyčejnou věc, kterou jsem neměla šanci vidět už měsíce.
"Můžu…?" zeptala jsem se a ukázala na ní. Přikývla a podala mi jí. Jakmile se vzdálila její dlani, opět potemněla. Seškrábala jsem nehtem strup, a po jejím vzoru si na ránu přiložila žárovku. Nejprve se nic nedělo, ale velmi brzy začala žárovka poblikávat, přesně tak jako před chvílí Kat. Ta se pousmála.

"Svítí více než normálně. Řekla bych, že je to tím, že jsme před chvílí použili magii. Nebylo to zrovna nejlehčí kouzlo." Nedokázala jsem od skla odtrhnout pohled.
"Jak je tohle možné? Vždyť mi elektřinu rušíme nebo ne?" Kat přikývla, jako by si i ona před pár dny pokládala tuhle otázku.
"Jako by, jsme tu elektřinu spíš pohlcovaly nebo co. Umíš si představit, co by s tím lidé dovedli, kdyby se to dozvěděli?" Skoro jsem jí dala za pravdu. To bych si ale nesměla vzpomenout na jeden z mých snů. Desítky dívek v jedné místnosti. Každé pouštěli žilou, a krev odváděli do nějakého přístroje. Projel mnou mráz, když mi to došlo.


Thea

"Jednota je pro nás to jediné co máme, obzvlášť když se nacházíme v takové situaci jako vy. Ta obvinění, které vznesla ta dívka nad Annou jsem velmi vážná." Sklonila jsem pohled. Bylo mi hned jasné, že si mě Beatrice pozve na kobereček po tom, co se stalo.
"Toho jsem si vědoma. Ale snad si nemyslíte…"
"Ovšem že ne. Anna je v pořádku. Je to obyčejná čarodějka. Navíc, je zřejmé že tu dívku zabil démon." Oddechla jsem si.
"Ale je tu důležitější věc, kterou bych s vámi nejspíš měla probrat." V očekávání jaké hrůzy se dočkám, jsem k ní zvedla pohled.
"Ty dívky sem přišli, protože je tohle místo mezi všemi čarodějkami známé jako to nejlepší útočiště. To bylo možná dřív. Musím říct, že když jsem sem přišla, já i Společnost jsme to brali jako žert. Tím si ovšem teď nejsem tak jistá."
"Kam tím míříte?"
"Společnost se nerozhodne, dokud jim nepodám hlášení, což jsem zatím neudělala. Musíte ale sama přiznat, že to tu už není bezpečné. Pro vás, ani pro ty dívky. Proto by, jste měla počítat s tím, že dost možná budete v blízké době vyzvána, aby se vaše skupina uchýlila na jiné místo." Zamrkala jsem očima.
"Jak to myslíte, jiné místo?" Beatrice smetla ze své sukně neexistující smítko.
"Přesně jak to říkám. Chápu, že vy i vaše přítelkyně tu máte vybudovaný život, ale jak víte sama, to vše musí stranou před ambicemi Společnosti." Zalapala jsem po dechu, a opřela se rukou o zeď. Opustit tenhle dům. Můj domov. Ovšem, vždy za nějakou dobu jsem ho na pár desítek let opustila, aby nikomu nebylo divné, že nestárnu, ale nadobro odejít?

"Kam?"
"Skotsko nebo Anglie. Rozhodně někam, kde by vás mohla Společnost lépe chránit." Ušklíbla jsem se. Jako by někdy chránili i někoho jiného než jen sebe.

"A co Olivia? Má tu rodinu. Nemůžeme prostě…" Beatrice zavrtěla hlavou.
"Sama víš, že skupina jde všude spolu. Nemění se jejich složení, pokud to není nutné a nikdy se nerozdělují. Olivia věděla co riskuje, když si založila rodinu. A to ani nemluvím o tom jejím synovi." Při zmínce o něm nakrčila nos, jako kdyby ucítila něco shnilého.
"Co bude s dětmi?" Čarodějka si uhladila vlasy stažené v uzlu, i když byly dokonale hladké.
"Co by bylo? Půjdou s ní. Nebyl by to první případ, kdy žena opustila manžela i s dětmi."
"Děláte si ze mě srandu?" Beatrice si založila ruce v bok.
"A co jsi čekala Theo? Nejsme lidé. Nežijeme s lidmi a nemáme s nimi děti. Olivia to věděla moc dobře. Jen tak mimochodem, až to bude jisté, řekneš jí o tom ty." Dívala jsem se na tu mrchu, jako by snad zešílela. Ale měla pravdu. Říkala jsem to Olivii od té doby, co Jona potkala. Beatrice prostě jen dělala svou práci. Do nosu mě udeřil pach kouře. Nevraživě jsem na ní pohlédla, a ona mi na oplátku foukla do obličeje dým.
"Dáš si?"



Beatrice trvala na tom, že vzhledem k tomu že dívky se brzy stanou součástí Společnosti stejně jako ostatní čarodějky, měli by, jsme je začít zaučovat alespoň v naší historii. V jedné věci měla Hel při včerejší večeři pravdu. Jejich nevědomost jen nadbíhala nepříteli. Už nebyli hosty. Zrovna jsem vytvářela v kuchyni "učební plán," zatímco Sofia vařila, když se ozvalo prudké zabouchnutí venkovních dveří. Vyměnila jsem si s Carlssonovou nechápavý pohled, a zvedla se podívat, kdo se nám tu sem dobývá.
V hale jsem se div, že nesrazila s Alwou. Zarazila jsem při pohledu na její roztěkanou tvář.
"Alwo uklidni se. Co se děje?"
"To Carlsson. Je v nemocnici. Nevypadá to s ním dobře." Prudce jsem se otočila při zvuku tříštícího se nádobí. Byla to Sofia. Stála ve dveřích kuchyně, ruce stále před sebou, jako by v nich ještě stále držela mísu, z které teď už zbyly jen střepy.
"Co je s Willem?"
"S tebou nemluvím." odsekla jí Alwa.


Anna

Do haly nás přivedl křik a zvuk tříštícího se skla.
"Nikam nepůjde. Carlsson je můj." Řvala na Theu Alwa.
"Proboha vždyť je to její bratr. A nemůžeš si přivlastňovat lidi." Alwa se ušklíbla, jako kdyby Theina slova byly vtip.
"Oni nejsou lidi. Jen stíny, které mají držet hubu a poslouchat. Jejich rodina jim to zavinila sama. Její bratr to už moc dlouho nevydrží, a jen ty můžeš posílat zprávy Společnosti. Chci najít jejich sestru." Sofia si přidržela ruce před pusou, do očí jí vhrkly slzy. Thea neuhnula pohledem od toho Alwinýho.
"Tohle teď nebudu řešit. Sofio běž ven, hned budu za tebou."
"Ona nikam nejde."
"Ale jde. Jestli oni mají poslouchat náš tak ty zase máš poslouchat mě, a já říkám, že jdeme do nemocnice." Popadla kabát, a se slečnou Carlssonovou v závěsu zmizela z domu. Ztuhla jsem, když Alwa na mě a Eirny upřela pohled. Už jsem myslela, že se na mě vrhne, když zmizela ze dveří stejně jako Thea, a zabouchla za sebou dveře tak silně, až se okenní tabulky zatřásly. Překvapil mě dotek Eirniny vrásčití dlaně na mém předloktí.

"Proč se tak chová ke slečně?" zeptala jsem se. Otočila pohled k místu, kde ještě před chvílí Carlssonová stála.
"Každý si neseme důsledky minulosti s sebou. Carlssonovi obzvlášť." Nechápavě jsem na ní pohlédla, a ona mě obdařila svým typickým úsměvem hodný kočky Šklíby se zkaženými zuby.
"Už brzy se vše dozvíš Amélie. Neměj strach." Ta odpověď mě uklidnila jen napůl. Obzvlášť když mi došlo, jak mě to oslovila.
"Promiňte, ale já jsem Anna." Při pohledu na mě nadzvedla levé obočí, jako kdyby nad něčím přemýšlela. Ráda bych se teď podívala do jejích očí, ale to nebylo možné.
"Ovšem že jsi. A co na tom?"
"Řekla jste mi Amélie." Eirny se zasmála.
"A proč bych ti asi tak říkala?" Ovšem, ta podoba Eirny možná propůjčovala jistou senilitu ale i přesto jsem měla pocit, že za tím stojí víc.

Tolik světla. A to horko. Sápající se mi po noční košili, jako by jí chtělo roztrhat na kusy. Pokusila jsem se nadechnout, ale jen jsem se ještě víc rozkašlala z kouře, který se mi usazoval na plicích.
"Jeremy co se to děje? Kde je Elyse?" Chytil mě za ramena, a sklonil se natolik, až mi hleděl do očí.
"Pro krista skoč!" zakřičel zoufale. Poprvé v životě jsem z něj měla strach. Když si toho všiml, začala mě ihned hladit ve vlasech, jako by to bylo naposledy.
"Vše bude v pořádku, dobře. Všichni budou v pořádku." Skočila jsem mu kolem krku, a schovala svou tvář do jeho ramene.
"Utíkej." zašeptal. A pak jsem padala.


Prudce jsem se nadechla. Dezorientovaně jsem se zvedla. Skoro jsem myslela, že se probudím do ohně, pokoj byl ale takový jako vždy. Vše to bylo tak skutečné. Chtěla jsem jít už zase spát, když mi došlo, že mi v hlavě opakuje stále dokola jedno jméno. Elyse.

Chorobopis pisálka a stěhování?

8. března 2015 v 9:35 | Lia |  Daily Lia
Už dlouho jsem tu neměla žádný čistě kecací článek (jestli vůbec někdy nějaký byl). Na recenze není nálada, a nejsem schopná se ani rozhodnout, co všechno se má stát v další kapitole Stínů, tak třeba mě něco při psaní tohohle napadne.

Vždycky mě fascinovalo jak někdo má psaní jako relaxaci. Jako do deníku nebo takhle to chápu, ale psaní příběhu a říct že je uvoňující... Docela těmhle lidem závidim že to tak mají. Mě vždycky u psaní strašně bolí hlava a o to víc, když je tam nějaká akční scéna. To pak jsem celá napjatá skoro nedýchám, a hodně si oddechnu když to dopíšu a mám to konečně za sebou. Z tohohle by si jeden mohl myslet že psaní nemám ráda, tak proč to proboha dělám. Ale ne, mám ho ráda opravdu...jen mě z něho bolí hlava no :D. A hlavně je to dobrý způsob jak ten příběh dostat z hlavy. Není nic horšího když potřebuješ nad něčím přemýšlet a do hlavy se ti furt dobývají scény z nějaký povídky, který přímo řvou o to být napsané.

Asi nemám moc talent na okecávání vzhledem k délce tohohle "článku." Asi proto mám i tak krátké recenze. Co se týče mě, jsem naprosto vyklepaná z toho, že se dost možná budem stěhovat z mé milované kočičí ulice. Bůhví jak to bude ale já prostě špatně snáším změny. No přece jsem vám už v jednom článku psala jakou tu máme idylku. Kdyby se někdo chtěl pokochat máte ten článek TADY. Snad se pobavíte :D. Ale jedna dobrá věc na tom přece jen je. Konečně bych měla místo na šicí stroj, takže bych se do toho mohla pořádně pustit. Aspoň bych měla trochu víc kreativních činností. Pořád říkám že nic neumim.

Snad jsem vás neunudila k smrti :D. Dolů dám anketu na to, jak to máte s psaním vy. Jsem zvědavá na výsledky.