Stíny hranic-Kapitola 20. Oprátka se stahuje...

23. března 2015 v 21:51 | Lia |  Stíny hranic
Thea

"Neutáhnu obchod sama. Potřebuju pomoct." zakňourala Alwa a hodila na mě prosebný pohled přes desku stolu.
"Budeš to muset nějak zvládnout. Minimálně než se William uzdraví." Zoufale se zasmála.
"Uzdraví? Vždyť ten chlápek je po mrtvici. Prakticky je už pod drnem." Místo odpovědi halou zaznělo zaskučení zvýrazňovače.
"Vždyť toho zas tolik nechci." A aby primitivnost toho přání zdůraznila, začala prstem na vyleštěné dřevo kreslit kolečka. Zasmála jsem se.
"Moc toho nechceš? Už teď to mám se Společností nahnutý. Myslíš, že pomůže, když po nich budu chtít najít Sofiinu sestru."

"Na co asi jinýho je? Nejspíš teď tam někde sedí a užívá si své takzvané svobody. Vždyť existuje jenom proto, abychom po jejich smrti měli další generaci poskoků." Povzdechla jsem si.
"Olivia a Linnea si taky vystačí sami."
"Jenže ony nemají obchod. Třeba zrovna teď je zavřenej."
"Tak to by ses tam možná měla vrátit. Hele Alwo ráda bych ti pomohla ale pravdou je, že mám teď tolik problémů, že to poslední po čem toužím je sem přes státy táhnout zbytek Carlssonů a vysvětlovat jim, že díky prohřeškům jejich předků je nám jejich rodina odkázána sloužit." Vstala a obešla stůl blíž ke mně.
"A co mám tedy podle tebe dělat?" Pokrčila jsem rameny.
"Možná prodat obchod by nebylo tak úplně od věci."
"Dobrej vtip," zasmála se.
"Myslím to vážně." prohodila jsem směrem k papírům. Pomalu se ke mně otočila.
"Jak to myslíš?" Odhodila jsem propisku a promnula si čelo.



"Podle Beatrice to tu není bezpečný." Alwa si odfoukla ofinu z čela a dala si ruce v bok.
"Ona si všimla?"
"Chystá se Společnosti napsat hlášení. Až to udělá, prakticky je to jen otázka času než nás přemístí někam, kde budeme víc na očích." Několikrát rychle zamrkala, jako by tomu nemohla uvěřit.

"Ale to přece…to přece nemůže."
"Může a udělá to. A i když se mi to nelíbí, máme za ty dívky zodpovědnost. Hlavně tedy já."
"Můžeme za to všechny nejen ty." Plna nervozity se zakousla do rtu a zhoupla se na patách, což v jejím případě vypadalo opravdu zvláštně.
"Ví o tom Olivia?" Zavrtěla jsem hlavou a podepřela si bradu dlaněmi.
"Beatrice mi udělila tu čest jí o tom povědět sama. Co se týče jejích dětí, půjdou s námi. To jak jim vysvětlíme, že jejich maminka je čarodějnice a dost možná ani oni nejsou normální, je nejspíš na nás."


Alwa stiskla rty, jako kdyby chtěla něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Předpokládala jsem, že je rozhovor u konce. Náhle se jí po tváři rozlil vítězoslavný úsměv, jako by právě přišla na tajemství světa, které mohla znát jen ona.
"Potřebuješ něco, nebo jsi jen od té bloncky chytila zlozvyk poslouchat cizí rozhovory?" Při těch slovech ani o centimetr nehnula hlavou, aby se ujistila o svém tušení. Přesunula jsem pohled za její hlavu, kde se zpoza rohu stěny vynořila Anna. Neovládla jsem tendenci při pohledu na ní přimhouřit oči. Takhle jsem jí viděla naposledy, když jsem si jí poprvé předvolala do kanceláře. Shrbená záda, těkavý pohled, div že nezačala nohou šoupat o mramorové dlaždice.
Propletla jsem si prsty, a položila si je před sebe na napůl opravené písemky.
"Potřebuješ něco?" Alwa se uchychtla, a šla se posadit naproti mně, samozřejmě se skvělým výhledem na její novostarý terč. Anna sebou ošila, jako by jí páteří proběhli mravenci.

"Jde o slečnu. Trápí se."
"To není nic nového. Jestli o tom nevíš, její bratr prodělal mrtvici." I přesto že Alwin hlas byl dokonale vyrovnaný, byl v něm patrný výsměch.
"Samozřejmě že to vím," ohradila se Anna, a o stupeň zvedla hlas. Ihned se ale zase stáhla.
"Vím, že to bere spoustu energie a že je čistě na vás jestli to uděláte, ale nemůžete ho uzdravit?" zeptala se opatrně, jako by měla snad na základě té žádosti dostat facku. Zmateně jsem zamrkala očima. Dokonce i Alwu vyvedla její slova z míry.

"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se. Jako by mě tahle čarodějka snad nikdy neměla přestat udivovat.
"Přece umíte léčit. Tedy, Nora to uměla tak jsem myslela…"
"No všem, tím se vše vysvětluje. Začínám se myslet, že ta záhadná Nora stojí úplně za vším co se tu děje." shrnula celou situaci Alwa, a přehodila si nohu přes nohu.
"Alwo přestaň," otočila jsem se k Anně. "Jak myslíš…léčit? Myslíš jako pomocí bylin nebo…" Dřív než jsem ale stihla dokončit myšlenku, nebyla jsem přerušena nikým jiným než tou otravnou zrzkou.
"To víš Theo, ona myslí pomocí magie."
"Můžeš sakra sklapnout!" okřikla jsem jí už, a ona místo odpovědi si založila ruce na prsou a dotčeně odvrátila pohled.
"No, vlastně jsem myslela přesně to." řekla tiše Anna. Pomalu jsem se k ní otočila, zatímco se Alwa usmála směrem ke zdi.


"Anno, tak to ale přece nefunguje."
"Ale funguje! Nora tím I…tedy jedné mé kamarádce zachránila život." Obhajovala se už lehce frustrovaně Anna.
"Anno, tímhle způsobem nejde léčit. Alespoň už dnes ne. Jsou záznamy o tom, že se dřív něco takového učilo, ale i přesto se k tomu mohli dostat jen výjimečně talentované čarodějky." Anna zalapala po dechu.
"Ale Nora…"
"Asi nezbývá než přiznat že buď si zatracený lhář, nebo jen prostě blázen." řekla s úsměvem Alwa. Anna zatnula ruce v pěst.

Nevím, co by se stalo, kdyby nás v tu chvíli nepřerušil zvuk dopadů berle. Brzy se před námi objevila zadýchaná postava Atropos.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě ve strachu, že se z ní přede mnou stane hromádka kostí. Zašermovala před sebou rukou.
"O mně si starosti nedělej. Musíte do nemocnice,"



S Alwou v závěsu jsem míjela jeden pokoj za druhým, nevšímajíc si zběsile blikajících světel všude kolem.
"Mohla bys zpomalit." zaškemrala Alwa, kterou nejspíš nepoháněl adrenalin tak jako mě.
"Ne," Musím najít Sofii a to hned.
"Hej! Uklidni se!" křikla na mě Alwa a chytila mě za předloktí. Chtěla jsem se jí vytrhnout s tím, že jsem naprosto klidná. Mé nevyslovené myšlenky ale ihned vyvrátil praskot zářivek za našimi zády, následovaný křikem lidí, na které se sesypali střepy. Oči se mi rozšířily zděšením, a světla přestala aspoň na chvíli blikat. Povolila sevření.
"Pojďme jí najít," procedila skrze zuby, a protáhla se kolem mě dřív, než se kolem zraněných lidí rozestoupili doktoři. Věnovala jsem jim ještě jeden provinilý pohled, a vydala se za ní.
Nakonec nám netrvalo tak dlouho ji najít. Seděla na jedné z židlí na chodbě, a upřeně hleděla před sebe. Ani nehnula brvou, když jsme se k ní přiblížili. Neustále něco mumlala, ale nedokázala jsem jí rozumět. Sklonila jsem se na úroveň jejích očí. Jako by mě ani nezaregistrovala.

"Sofio, co se stalo?" zeptala jsem se opatrně, a položila jí ruku na rameno. Má slova se k ní nejspíš dostala, protože sjela pohledem ze mě na Alwu. Jako by jí v první vteřině ani nepoznala. Hned na to se jí ale oči naplnily čirým vztekem.
"To je tvoje vina!" zavřeštěla, a vrhla se proti ní. Jen tak tak jsem stihla zachytit její staré tělo, a stáhnout ho zpátky na židli. Ani ne tak kvůli Alwině bezpečnosti, jako spíš té Sofiině. Moc dobře jsem věděla, jaké jsou reflexy čarodějky, když se cítí v ohrožení.
Mrskala sebou jako had. Musela jsem vyvinout většinu své síly, abych jí udržela na jednom místě. Jak se ale dalo očekávat, velmi brzy se unavila. Rozvzlykala se jako malé dítě a vytížením se mi sesunula do náručí.
"Je mrtvý. Je mrtvý. Je mrtvý." Šeptala mi stále dokola do ramene.


Eirny

Tak rychle, jak mi to potíže související s mou starou podobou dovolovaly, jsem se dobelhala, doufejme doprostřed lesa. Rozhlédla jsem se, jako bych na téhle samotě snad měla někoho potkat.
"Ukaž se!" zakřičela jsem. Žádná odezva. Přísahala bych, že se ochladilo. I když těžko říct. Pousmála jsem se.
"To nemáš v rukávu nic jiného než tyhle staré triky."
"Není to malá Eirny?" zaznělo mi za zády. Lhala bych, kdybych řekla, že mi při zvuku jeho hlasu neběhal mráz po zádech. Bylo to jako slyšet ozvěnu z minulosti. Jak dlouho to už bylo? Pomalu jsem se k němu otočila. Projelo mnou uspokojení při pohledu na jeho poraněnou ruku, za kterou mohla nejspíš Anna.
Jeho zelený pohled se zastavil na mých očích.
"Kdo ti to provedl?"
"To není tvoje věc?" odvětila jsem. Zvláštní, že jsem mu stále neodpustila, že nás v tom tehdy nechal. A ť už za to mohl nebo ne, ve svých deseti letech jsem se zatvrdila, že to vše byla jeho vina. Tak nějak jsem doufala, že za jeho zradu ho Vládce zabil.
"Stále Stínem? Čekala bych, že tě degraduje minimálně na šotka." Povzdechl si.
"Co po mně chceš?"



Anna

"Až vstoupí, stejně jako ostatní poklekneš a s ostatními se také zvedneš. Za celou dobu nepromluvíš, pokud nebudeš vyzvána, rozumíš mi Amélie?" Přikývla jsem, zatímco mi Nora zastrkávala zpět do účesu prameny, které už stihly uniknout. Při pohledu na mě se spokojeně usmála.

"Je to velmi důležité. Dost možná na tom závisí Sylviina celá budoucí kariéra. Nesmíš jí udělat ostudu?" Chápavě jsem přikývla, a jakmile se Nora otočila, začala jsem se škrábat na rameni. Stejně jako ostatní desetileté dívky jsem byla uvězněná v šatech z tuhé, kousavé látky na znamení toho, že budu brzy přijata na Akademii. Měla bych být prý poctěna, že se při té příležitosti setkám s Královnou. Bylo mi o ní vyprávěno od útlého dětství. Až do téhle chvíle to byla spíše jen jedna z postav v pohádkách, než skutečná, dýchající osoba.

"Můžeš se uklidnit, sestřičko? Když ne kvůli sobě, tak kvůli dítěti. Vše bude v pořádku." Otočila jsem se na Noru, která mezitím uklidňovala Sylvii, na kterou její slova ovšem vůbec nezabírala. I přes své zjevné těhotenství nebyla ochotná přestat nosit své velitelské oblečení. Nedokázala jsem pochopit, jak se jí podařilo zavázat šněrovačku, vzhledem k jejímu stavu. Spíš už jen ze zvyku než potřeby jsem se poškrábala na krku. Tentokrát jsem ale Nořinu oku neušla. Ihned mi začala šaty upravovat.

"Nešij sebou. Dělala jsem na nich celou noc."
"Královna přijíždí!" ozvalo se z venku. Jestli doteď byla Sylvie nervózní, tak těžko říct, co se s ní stalo po těchto slovech.
"Sylvie uklidni se. Jako by ses s Marguerite nesetkala už předtím."


V sále mě Nora zanechala u ostatních dívek, které ale na rozdíl ode mne měli doprovod. Prosebným pohledem jsem sledovala její vzdalující se záda, jak se přidává po bok své sestry. V návalu rebelství jsem se odhodlala uvolnit látku u mého krku, a vyndat pár sponek z mých vlasů, které se div že pod jejich vahou neprohýbaly. Všechny rozhovory utichly spolu se zaduněním mohutných dveří. Stoupla jsem si na špičky, ve snaze zahlédnout tu slavnou Královnu. Nakonec jsem svou snahu o to být vyšší vzdala, a místo toho se protlačila vpřed. Stihla jsem to právě včas, kdy procházela kolem mě v hloučku svých ochránců.

Překvapivě drobná čarodějka, s kudrnatými, temně hnědými vlasy a světlou pokožkou. Kdyby nebylo té noblesy a elegance, se kterou se nesla, jen těžko bych jí mohla pokládat za nějak výjimečnou oproti ostatním. To ale pouze do doby, kdy se můj pohled střetl s jejíma tmavě modrýma očima. Jako by mi srdce vynechalo jeden úder. Kdykoliv jsem se pak v budoucnosti setkala s Marguerite, nikdy jsem už ani na vteřinu nezapochybovala o důvodu její funkce.



Nejprve jsem myslela, že to je zase ten sen. Nakonec jsem se pod vahou něčeho těžkého na plicích přiměla otevřít oči. Rozsvítila jsem svíčku. To slyším praskání z venku? Najednou tu bylo takové vedro. Můj pohled přitáhly podivné černé chomáčky, které se seskupovaly u stropu. Promnula jsem si oči. Co to sakra? Pomalu jsem vstala, a klimbavým pohybem se dostala až ke dveřím. Otevřela jsem dveře. Téměř ihned se přese mě převalila vlna tepla smísená s kouřem. Promnula jsem si oči. Zdá se mi to, nebo je opravdu dům v plamenech?


Co myslíte že váže Carlssony k čarodějkám? Jak je možné, že Nora dokáže léčit? Odkud se zná Eirny s démone, který napadl Annu a co myslíte, že znamená ten flashback sen?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama