Duben 2015

Stíny hranic-Kapitola 22. Sestřenka

22. dubna 2015 v 21:41 | Lia |  Stíny hranic
Anna

Už jsem zapomněla, jaké to je cestovat portály. A co teprve, když před někým utíkáte. Zatmělo se mi před očima, když jsem opět ucítila půdu pod nohama a nejspíš bych jí cítila i někde jinde, kdyby mi Thea stále nezarývala nehty do vypůjčené bundy. Vzpomínám si, že při posledním přenosu jsem měla docela velký problém pak opět rozhýbat své tělo. Ať to bylo kvůli čemukoliv, nic takového mě teď nečekalo.


Rozhlédla jsem se. Netušila jsem, kde jsme, takže jediný můj orientační bod bylo to, že v téhle části země už nejspíš zima pomalu ustupuje. Při pohledu na námrazu místo závějí sněhu, které jsem posledních několik měsíců potkávala, mě i přes mráz zalil hřejivý pocit. Jsme pryč. Utekli jsme.
Zachytila jsem něčí pohled. Nebyli jsme sami. O kousek dál postávala Alwa s Hel.

"Co se stalo?" dožadovala se odpovědi Alwa a udělala několik kroků směrem k nám. Jako by si Thea až teď uvědomila, že stále zatíná své prsty do mých zad a skoro až zahanbeně ode mě odstoupila.
"Jen menší potíže. Kde jsou ostatní?" obrátila ihned dotaz Thea, i když všichni očekávali odpověď na docela jinou otázku. Co se stalo s Linneou?
"Olivia s dětmi šla napřed. Pochybuju, že s námi někdy v nejbližší době promluví." Thea vědoucně přikývla. Došlo na její slova. Jako vždycky.
"A Eirny a Kat?" Alwa zamrkala očima a promnula si dlaně.
"Asi bude jednodušší, když to uvidíš na vlastní oči. Sama tomu moc nerozumím."



Cesta k domu netrvala dlouho. Portál neobklopovala taková neprostupná houština, jako tomu bylo u nás, tudíž nám nedělalo takový problém najít hlavní cestu, která vedla k vytouženému cíli. Thea s Alwou šly před námi a o něčem se bavily. I přes vzdálenost mezi námi jsem nebyla schopna jim rozumět. Nemohla jsem si nevšimnout změny chování u They. Nemusela jsem být detektiv, aby mi došlo, co způsobilo ten náhlý chlad k mé osobě.

Ten démon mi vlezl do hlavy a nějak mě přiměl, abych ho k nám dovedla. Sama netuším, jak jsem to udělala. Prostě se to stalo. Nedělala jsem si marné naděje, že bych něco takového dokázala Thee namluvit. Jestli jsem si za tu dobu v jejím domě dokázala v ní vybudovat nějakou důvěru, tak teď byla pryč. Možná bych si připadala o trochu méně vinna, kdyby mi ten jeho hlas nebyl tolik povědomý.

"Mám strach o Kat," špitla vedle mě Hel. Bylo to její první navázání kontaktu se mnou od toho incidentu dneska ráno.
"To já taky."
"Byla jsi s ní, když se to stalo ne?" A je to tady. Nevím, jak to dokázala, ale každé naše rozhovory končily tím, že jsem vlastně nakonec za všechno mohla já. Vzpomněla jsem si, kolikrát za tu dobu se jeho ruce ke mně přiblížily, a ucítila jsem nemístnou úlevu. Úlevu z toho, že to schytala ona a ne já.



Ten dům byl obrovský. Dobře, možná ne obrovský, ale rozhodně větší než Thein dům. Velikostí se podobal nějaké menší škole. Na rozdíl od našeho předchozího domova oplýval takovou vznešenou zašlostí s těmi kamennými kvádry, ze kterých byl postaven nebo břečťanem, který obrůstal většinu jeho zdí.

Vystoupali jsme po schodech a Thea zabouchala na dveře pečlivě vyleštěným klepadlem se vzorem ještěrky. Museli jsme sklonit hlavu, abychom viděli, kdo nám otevřel. Před námi stála asi desetiletá holčička s dlouhými černými vlasy, svázanými tmavě modrou stužkou. Z jejího pohledu mi přeběhl mráz po zádech.

"Přišli jsme za Caitlyn. Čeká nás."
"Eve, kdo je to?" zazněl z útrob domu ženský hlas. Dívka nás ještě jednou přejela těma děsivýma očima, než nás konečně pustila dovnitř.

Hala byla obdařena jen dvěma okny, tudíž nebylo divu, že působila ta ponuře. A tmavé barvy tenhle problém nijak neřešily. Stáli jsme na kamenné, šachovnicové podlaze. Jinak bylo vše kolem vyvedeno v tmavě zelené. Tedy vše to, co tu bylo. A to tapety, mechově zelená, zaprášená lenoška u zdi, která nejspíš už dlouho nesloužila svému jménu a prošlapaný koberec na konci místnosti, který byl přetažený přes schodiště vedoucí do patra. Jediná věc, co zdobila stěny, byla sbírka zašlých portrétů.

Překvapeně jsem sebou trhla, když se kolem mě náhle protáhla Eve a pokynula nám, abychom vešli do jedné místnosti hned vedle schodů, ze které aspoň trochu vycházelo denní světlo. Plný nejistoty jsme jí poslechli.
Bylo to jako vyjít z kopky do jasného dne. Zatímco co hala byla v duchu temně zelené, tenhle kout byl krémový. Od stěn po tartanový nábytek. A to nemluvě o přítomnosti desítky světle růžových a žlutých růží.

Ženy polehávající na pohovce jsem si všimla až později. Jakmile nás zaregistorvala, rychle se posadila.
"Říkala jsem si, kde jste. Ostatní dorazili už před nějakou dobou." Natáhla hlavu, jako by za námi někoho hledala. "Eve, připrav čaj. Máme hosty." Nestihla jsem zastihnout Evinu reakce. Místo toho jsem se společně s ostatními usadila naproti neznámé čarodějce.

"Díky Caitlyn, že tu můžeme zůstat." Poděkovala jí s upřímnou vděčností v hlase Thea, zatímco Alwa otráveně protočila oči. Těžko říct, jestli to Caitlyn ignorovala, nebo si toho pouze nevšimla.
"Je to přece jen dům Společnosti."
"Kde jsou všichni? Většinou tu bývá mnohem krušněji?" Caitlyn stiskla rty.
"Zbyli jsme tu už jen tři. Zbytek poslala Společnost na pomoc do ostatních států kvůli té panice z čarodějnic." Jen málokdy jsem si uvědomovala, že to, co jsem tehdy s Idou zažila, byl jen pouhý začátek. Že teď je to mnohem horší. Ještě jednou nás Caitlyn všechny přejela pohledem.
"Vidím, že jste tu bez Sofie a Williama. Dorazí?" Ucítila jsem, jak Thea vedle mě ztuhla. Až teď jsem si vzpomněla na slečnu Carlssonovou. Jen těžko jsem potlačila výkřik a svůj pohled radši zaměřila na hladinu čaje, po kterém ještě stále povlávaly nepřeceděné části bylin.

"Bohužel ne," vydala ze sebe přiškrceně. Caitlyn chápavě přikývla.
"Chápu. Je to škoda, dneska se už těžko hledají dobří sluhové. Jako by snad vymírali nebo co." Při těch slovech se zasmála. V té chvíli zrovna vešla do dveří Eve s tácem plným kouřících šálků a s konvicí plnou čaje. Tenké paže se jí pod tou zátěží třásly. Až později mi došlo, že jsem až do chvíle, kdy položila tác na stolek zadržovala dech.
"Proto beru za takové štěstí, když jsem objevila tady Eve," řekla s úsměvem, a pohladila jí po vlasech. "Kdo by řekl, že se dnes dá ještě narazit na Murraye." Thea s Alwou se jako na povel rozkašlali a odložily horké šálky zpět na stůl.
"Myslela jsem, že jsou už všichni mrtví. Společnost se postarala, aby už při označování jich bylo jen pár." Celá ta konverzace mi přišla, jako by jen porovnávali lepší a výkonnější produkty. Eve se mezitím vypařila z místnosti jako duch. Caitlyn pokrčila rameny.

"Asi mám holt štěstí," prohodila a usrkla si čaj. Z přemýšlení mě vytrhly známé údery hole. Jako za zázrakem jsem se otočila.
Eirny se zastavila asi metr od nás a místo, aby se posadila, se jen opřela o berli.
"Kde je Linnea?" zeptala se na otázku, kterou nikdo z nás nebyl ochoten znovu položit. Alespoň ne dnes. Thea pohlédla na Caitlyn s jasnou prosbou v očích. Stejně tak jí mohla říct i nahlas.
"Byl to dlouhý den. Běžte si najít nějaký pokoj a pořádně se prospěte." Caitlyn nemusela zdůrazňovat, že ta výzva je určena nám. Že se budou bavit o něčem pro naše uši zatím nepříslušné.


Thea

Čistě z etického hlediska jsme vyčkali necelou minutu poté, co jsme ze shora zaslechly dvojici zabouchnutí dveří.
Bylo mi hned jasný, že všechna ta pohostinnost a úsměvy Caitlyn je jen zástěrka. Jakmile to bylo bezpečné, zase to byla ta malá, možná lehce zakomplexovaná čarodějka, kterou jsem znala už spoustu let.

"Ta holka musí zmizet." naléhala na nás.
"Nechceš to upřesnit?" popíchla jí Alwa a vysloužila si tak její ledový pohled.
"Můžete tu zůstat, ale nemůžu tu riskovat někoho nakaženého?" Svraštila jsem obočí.
"Řekla jsi nakaženého?" Caitlyn se ke mně otočila, jako by nechápala mé překvapení. Hlasitě jsem polkla.
"Musím jí vidět," Atropos zavrtěla hlavou dřív, než stihla paní domu cokoliv říct.
"Je zesláblá. Musí se vyspat. Stejně jako my všichni." Zahleděla jsem se do míst, kde dříve byly její oči.
"Prosím. Jen na chvíli je to důležité." Prosila jsem jí, zatímco jsem k ní vysílala svou poslední vzpomínku na Linneu v naději, že jí dokáže zachytit. Atropos nepatřila zrovna k těm, kteří by se nechali snadno zviklat. Proto mě tak překvapilo, když se to právě teď přede mnou stalo.



Tiše jsem nahlédla do pokoje a instinktivně se zahleděla směrem k posteli. Kdyby nebylo jejích rudých vlasů, nejspíš bych si jí v té záplavě peřin ani nevšimla. Opatrně jsem si sedla na okraj podesty a odhrnula jednu z přikrývek. I ze spánku se neustále klepala. Otočila jsem se za Atropos, která mi posunkem naznačila, ať se podívám na její levou paži.

Vytáhla jsem jí tedy zpoza peřin.
Jako reakci na můj dotyk se Kat zachvěla, ale neprobudila se. Při pohledu na zranění jsem zalapala po dechu. Trvalo mi asi půl minuty, než jsem byla schopna vstát a jen tak odejít. Samozřejmě, že když jsem viděla Linneu, ta myšlenka mě napadla, ale byla spíš jen šílenou fikcí než možností, nad kterou by se dalo racionálně přemýšlet. Zavřela jsem se za sebou dveře pokoje a střetla se s pohledy ostatních.
"Zjistila jsi, co jsi potřebovala?" zeptala se Atropos.
"To nevím," Spíš jsem se jen bála to vyslovit nahlas. Pak by to bylo až moc skutečné. Proč by ale někdo vyvíjel takové úsilí? Vždyť nejsme tak důležité. Pak tu ale byla Anna. Co když jsme si po celou tu dobu opravdu jen hřáli zmiji na prsou.

"Jak nevíš?" nechápala Atropos a pohodila hlavou. Povzdechla jsem si.
"Obyčejní démoni nedokážou někoho takhle otrávit. Používají jehly nebo čepele namočený v jedu ale nikdo z nich neumí udělat jed sám ze sebe."
"Nikdo přece neříká, že ty škrábance jsou od nehtů." Správně. To nikdo neříkal. To by tu ale nesměla být má vzpomínka na Linneu a otisk cizí dlaně v jejím břiše. Celá ta myšlenka byla tak spontánní, že mi až na poslední chvíli došlo, že jsem jí volně vypustila, aby jí všichni viděly.
Alwiny zorničky se roztáhly zděšením.
"To by ale znamenalo že…"
"…po nás jde Stín."


Eirny

Soustředěně jsem se zahleděla na vodní hladinu. Nedělalo mi problém se na ní vyladit, a tak jsem se za chvíli ocitla "pod vodou." Rozhlédla jsem se.
"Hledáš mě?" Prudce jsem se otočila. Nebo alespoň tak prudce, jak jen to pod vodou šlo.
"Kde jsi Beo? Domluvili jsme se přece jasně, že na nás budeš čekat u Caitlyn." Divila jsem se, že jsem svým náhlým hněvem neohřála vodu okolo sebe. Beatrice se ušklíbla.
"Věci se změnily." Zatnula jsem zuby. Chápala jsem její loajalitu ke Společnosti. O to víc se mi vařila krev, když jsem věděla, že tady o žádný náhlý rozkaz od Společnosti nejde.
"Ať je to cokoliv, okamžitě se vrať se!"
"A kdo jsi, abys mi poroučela? Královna? Dřív možná jméno tvé rodiny něco znamenalo, ale od toho, co provedla tvá teta to s vámi šlo z kopce. Dnes si už nikdo nevzpomene." Dřív, než jsem stihla strávit, co mi řekla mě vyslala zpátky do reality.


"Jak dlouho budeš pryč?"
"Tak dlouho, jak potrvá válka." odpověděla mi s povzdychem Nora, zatímco si balila své věci.
"Královna má spoustu vojáků včetně Sylvie. Vzpomínáš si na svou sestru? Nechala tu svojí dceru." Švihla po mně pohledem.

"Ovšemže si na ni vzpomínám. Sylvie dělá, co musí. To tak chodí, když jsi vysoce postavená. A co se týče mě, prý mě chce mít Královna u sebe. Snad aby nějak využila mé neobvyklé schopnosti ve válce." Při zmínce o jejích schopnostech se ironicky pousmála.
"Je dost možné, že pro tebe za pár měsíců taky pošlou." Zalapala jsem po dechu.
"Ale co bude s Eirny. Už teď se ptá po Sylvii. Co jí zbude, jestli obě odejdeme." Stiskla rty. Ani jí se to nezamlouvalo, ale stejně jako já věděla, že Eirniny city jsou teď to poslední, na čem záleží.
"Na Akademii se o ni postarají." Chtěla jsem ještě něco namítnout, když v tom do domu vtrhla jako velká voda právě naše malá Eirny. Dřív než stihla Nora jakkoliv zareagovat jí Eirny objala, jako by jí viděla naposledy v životě.
"Bude se mi po tobě moc stýskat, teto."
"Neboj se, Amélie s tebou zůstane. Že mám pravdu?" A s těmi slovy se ke mně otočila, jako bych snad má přítomnost, měla její slova potvrdit. Bůhví proč mi dělalo problém se podívat do očí mé malé sestřenky. Možná proto, že jsem tak nějak tušila, že všechny ty sny a naivní představy o světě mimo Hlavní město, budou velmi brzy zničeny.


Kdo si myslíte, že jsou Stíni? Co má za lubem Beatrice? A co říkáte na odhalení nové věci ohledně Eirny?

Stíny hranic-Kapitola 21. Niobiny slzy

6. dubna 2015 v 21:26 | Lia |  Stíny hranic
Anna


Dezorientovaně jsem se rozhlédla. To nemůže být pravda. Musí to být sen. Ale žár na tváři a každou vteřinou zvyšující se tlak na hrudi byl až příliš skutečný. Plameny se plazily po závěsech a stěnách, jako by to byla zvířata. Trvalo mi neskutečně dlouhou minutu, než si mé tělo uvědomilo, že by mělo zmizet. Rozeběhla jsem se hlavní chodbou, kterou teď místo měsíčního světla lemovaly girlandy ohně. Kdyby mi chyběl pud sebezáchovy, nejspíš bych se i zastavila, abych si tu krásu prohlédla. Tahle situace mi ale byla až příliš blízká. Myšlenka na sen se mi vtírala do hlavy, která byla ale až po okraj přeplněná otázkou, na kterou bych ještě včera znala odpověď. Kde jsou sakra ty schody?
Bůhví proč se mi při pohledu na okna převracel žaludek. Ale možná za to mohly závěsy, které jako by se měly pod vahou ohně každou chvílí zřítit přímo na mě.


Kde sakra všichni jsou? Neměl by být dům plný křiku? Jediné ale, co jsem byla schopna slyšet, bylo neochvějné křupání plamenů. Plně jsem si uvědomovala stále se zvyšující teplotu v domě, a proto mě tak vyděsilo, když mě po krku pohladil chladivý vzduch. Žár ho pohltil tak rychle, že jsem si mohla aspoň chvíli namlouvat, že to nic nebylo, kdybych ovšem necítila nutkavé brnění v zátylku, jako by někdo stál přímo za mnou. Na tohle nemám čas. A přesto jsem se začala pomalu otáčet, když se náhle se mnou místnost zatočila.


Náraz byl tak silný, že se mi na několik vteřin zatmělo před očima. Cítila jsem, jak se mě někdo pokusil chytit za zápěstí, a přimáčknout je k rozžhavené podlaze. Když se mi podařilo konečně zase zaostřit, nemělo mě překvapit, když jsem nad sebou rozeznala tmavou, mužskou postavu. Věděla jsem, že nedokážu použít své schopnosti ještě dřív, než jsem se o to vůbec pokusila.


Téměř jsem cítila, jak se mu po tváři rozlil vítězoslavný úsměv. To zjištění mnou projelo jako elektřina. Tohle jsme už někdy zažila. Sice bez toho ohně kolem ale…Najednou jsem věděla naprosto přesně co udělat. Koleno mi samovolně vystřelilo vzhůru s přesným úderem mezi jeho nohy. S nadávkami se ze mě svalil. Jen silou vůle se mi podařilo vyškrábat se na zdřevnatělé nohy.


Očima jsem bloudila po stěnách, jako by se měl snad vynořit z jakéhokoliv stínu. Tentokrát to odnesl můj nos, když jsem si za tuhle noc prožila svou druhou srážku. Už jsem byla připravená dotyčnému jednu vrazit, když jsem si všimla, že je to Kat.


Zamžourala na mě modrýma očima.
"Co se to děje?!" Plna obav jsem se otočila k místu, odkud jsem přiběhla.
"Pojď," hlesla jsem, chytila ji v podpaží a začala jí vláčet chodbou. Probudil mě až její výkřik a zjištění, že mi vyklouzla z dlaně. Držel jí pod krkem. Projel mnou zachvěv paniky, když se mu zpod rukávu zaleskla stříbrná jehla. Přesně to byl nejspíš ten správný motivační impuls. Energie mi projela tělem, a prudce narazila do démona. Kat se svalila k zemi a se chytila za předloktí. S nově nabitou energií částečně smíchanou s adrenalinem jsem jí vytáhla na nohy.



Nejspíš jsem už byla smířená s tím, že budu domem bloudit tak dlouho, dokud se na mě sám nezřítí nebo nepodlehnu ohni. Na tak dlouho vytoužených schodech jsme se téměř srazili s Theou a Hel.
V té chvíli mi šlo jen o to se co nejdřív dostat ven. Nějaké ty okolní věci jako kde sakra je slečna Carlssonová a Eirny šly stranou. S Theou a Hel jsem si stihla vyměnit jen pár vyděšených pohledů, a už jsem běžela po schodech dolů s Kat v závěsu.



Teprve, když se mé plíce naplnily chladným, čerstvým vzduchem mi došlo, jak moc jsem se nadýchala kouře. Svalila jsem se do sněhu a rozkašlala se. Brzy se ke mně přidali i ostatní.


"Měli bychom jít," zazněl nade mnou známý hlas. Pomalu jsem zvedla hlavu. Eirny se nad námi tyčila jako smrtka opírající se o svou hůl a nevidomýma oči pozorující světlo, které s největší pravděpodobností zapříčinil dům.
Všichni byli tak vyčerpaný, že nikoho ani nenapadlo se jí zeptat, co tu dělá, proč se nezalyká jako ostatní, nebo proč není umazaná od kouře. Byla v domě, když začalo hořet ne?


Jako by si Thea až teď uvědomila, že jí něco chybí.
"Kde je Sofia?" vykřikla panicky. Pohledy všech se stočily k domu. Nemusela jsem umět číst myšlenky, aby mi došlo, co se honí Thee hlavou.
"Řekla jsem, že musíme pryč." zopakovala svá slova hlasitěji Eirny.
"Ale ona…" Eirny zavrtěla hlavou.
"Na tohle nemáme čas. Přenes Hel k Alwě do bytu. Já se postarám o Kat a Annu."



Kdybych byla v normálním rozpoložení, nejspíš bych se o něco pokusila. O cokoliv. Přesvědčit Eirny, vběhnout zpět do domu jako hrdina večera, ale v té chvíli, jediné po čem jsem opravdu toužila, bylo být co nejdál od toho démona uvnitř. Záměrně jsem se vyhýbala Theinýmu pohledu. Snažila jsem se myslet na něco jiného než na to, že jsem toho chlapa odněkud znala tak úpěnlivě, že jsem si ani stejně jako ostatní nevšimla, že s námi není Beatrice.



Za svůj život jsem se přenášela dvakrát. Poprvé, když mi Nora pomohla po smrti Idy utéct ze "sídla odboje, a po druhé, když mě poslala za Theou. Dva naprosto rozdílné způsoby přenosu. O teleportaci jsem věděla dvě věci.
"Nejsi na to dost silná, a ještě dlouho nebudeš." a "Za žádnou cenu to nikdy nezkoušej!"

Nakonec to nebylo tak strašný. Trochu jako cesta skrz portál ale mnohem, mnohem rychlejší.
Kdyby mě Eirny nedržela tak pevně, nejspíš bych se při dopadu skácela k zemi. Hlava se mi ještě točila, když se mi těsně u ucha ozvalo tiché lupnutí následované poněkud těžkopádným přistáním způsobené nejspíš Theiným rozpoložením. Popudlivě jsem se otočila a setkala se pohledem s Hel, ze které už nejspíš vyprchal prvotní šok. Pokývla hlavou jako by říkala: "Už zase?"


Matně jsem si vzpomněla, že Eirny mluvila o tom, že se musíme přesunout k Alwě. Rozhlédla jsem se. Vždy jsem si její domov představovala více moderní. Něco, co by adekvátně sedělo k jejímu chladnému pohledu. Rozhodně jsem nečekala malý byt, až po strop přeplněný starožitnostmi, ze kterých přímo sálala nostalgie. Něco to byly jen cetky, něco naopak mohlo mít požehnanou hodnotu. Ať tak či onak, majitelka se ani jedné z té skupin nehodlala vzdát.

"Zamaskovala si svou stopu?"
"Ovšem že," ohradila se lehce podrážděně Thea.
"Co tady děláte?" zaznělo za námi o stupeň vyšším hlasem, než bylo u Alwy obyčejné. Otočili jsme se, a tím si tak mohli zarámovat do hlavy vzpomínku na vždy dokonalou Alwu v županu a s vlasy odstávajícími od hlavy.
"Obleč se, odcházíme." Odpověděla jí na otázku Eirny.

"Jak jako odcházíme?" Nechápala Alwa a snažila se vyhledat odpověď u své nejlepší přítelkyně. Ta místo toho sklonila pohled k zemi.
"Zavolám Linneu a Oliviu," A s těmi slovy zmizela mezi šatníky, nejspíš do vedlejší místnosti, kterou ale kromě zdi od nás oddělovalo několik vrstev zaprášeného nábytku.
"Napadl nás ten démon. Zapálil dům." Shrnula události dnešní noci ve dvou prostých větách Eirny. Alwa nás sjela očima, jako by si až teď všimla našich tváří zamazaných od popela.
"A kurva," hlesla Alwa.

"Líp bych to neřekla," ozvala se Hel, které ale nikdo nevěnoval pozornost.
"Kam chceš jako zmizet?" začala pomalu hysterčit Alwa. Eirny pokrčila rameny, jako by měla plán na tento den promyšlený už několik měsíců. A možná taky jo.
"Ke Catelyn. Je to blízko Společnosti. Stejně by nás tam dost dobře Beatrice poslala." Zamrkala jsem očima.

"Když už o ní mluvíme, kde vlastně je?" zeptala jsem se. Všichni kromě Alwy a Eirny se začali rozhlížet, jako by se snad měla schovávat pod gaučem. Naše hostitelka mezitím propalovala Eirny nevěřícným pohledem.
"Tys to viděla, že je to tak? Obě jste to věděly a nic jste neřekly. Vůbec bych se nedivila, kdyby byla Beatrice teď v Anglii a připravovala tu mrchu na náš příchod." Vzduch začal být v místnosti nějaký těžký. Všechny tři jsme se instinktivně vzdálily.


"Nic by to nezměnilo," Odolala jsem pokušení dotknout se místa na ruce, kde se mi začínala tvořit díky démonovu stisku modřina. Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak si Kat začala ještě ukrutněji drbat předloktí. Změnilo by to hodně, chtělo se mi vykřiknout. Přesto jsem ale cítila neochvějný pocit, že Theina i Alwina kouzla by na něj měla minimální účinek. Věděla jsem to stejně jistě, jako jsem si všímala jakéhosi náznaku nostalgie z Eirninýho hlasu, kdykoliv se o démonovi byť jen zmínila.


Alwa jí chtěla oponovat, kdyby nám všem v tu chvíli hlasitě neluplo v uchu. Sotva metr ode mě přistála Linnea s Olivií. Zmateně se na sebe podívali. Olivia nejspíš k našemu štěstí shledala jako ideální terč pro vybití své frustrace Alwu.
"Dělá si ze mě srandu? Jen tak tak jsem se stihla vymluvit, že jdu na záchod. Co kdybych zmizela přímo před nimi?"
"Měla bys o vysvětlování míň," odpověděla jí Thea a opřela se o futra dveří, ze kterých právě vyšla.
"Co se stalo?" zeptala se Linnea, nejspíš lehce zmatená z toho, v jakém počtu jsme se tu sešli.


"Démon nám zapálil barák, Atropos to viděla, a místo aby nás varovala, poslala druhou ze tří jediných čarodějek na světě, co mají dar vidění, aby nám obstarala náhradní bydlení." procedila Alwa skrze zuby, aniž by odtrhla oči od Eirny.
"Cože?!" vykřikly unisono Olivia s Linneou.
"Na tohle teď nemáme čas," pokusila se je uklidnit Thea, i když mi neušlo, jak moc se snaží nedívat se na třetí sudičku. Když už konečně všichni ztichli, zoufale si promnula čelo jako člověk, který moc dobře ví, že je na něm vymyslet východisko.


"Všem je asi jasný, že jediný způsob jak odsud odejít a to hodně rychle je přes portál."
"Jak se tam ale chceš dostat? Není zrovna nejdál od domu a pochybuju, že tam chceš teď jít, když se tam motá ten…" Místo dokončení věty Alwa teatrálně zatřásla rukou ve vzduchu.
"Právě proto potřebujeme někoho, kdo ho odláká." Odpověděla jí Eirny namísto They.
"To nemůžete myslet vážně," Všichni se otočili k Olivii.
"A co chceš asi jiného dělat?" zeptala se jí Thea.
"Nevím, ale rozhodně neuteču. Mám tu rodinu. Nemůžu jen tak zmizet."
"Děti samozřejmě vezmeš s sebou. Nemůžeme je tu nechat, když nevíme, jestli zdědili nějaký schopnosti." Olivia neuvěřením zatřásla hlavou.

"A to je všechno? A co Jon? To mu mám říct, že jsem mu celé ty roky jenom lhala a že po mně a skupince dalších čarodějek jde bájná obluda, která dost možná bude chtít zabít i jeho?" rozkřičela se.
Alwa se pousmála její naivitě. "Snad si nemyslíš, že bys mu to řekla. Jasně, za chvíli tu bude tolik magie, že už to bude jedno, ale silně pochybuju, že máme čas řešit vaší partnerskou krizi." Olivia jí už chtěla něco odseknout jako vždy, to by jí ale nesměla přerušit Thea se shovívavým výrazem v tváři.


"Je mi to líto Olivio, ale Alwa má pravdu. Teď půjdeš domů, zabalíš dětem a odcestuješ i s nimi pryč. Nebylo by to poprvé, co žena vzala děti a prostě zmizela."
Olivia zavrtěla hlavou. "To po mně nemůžeš chtít. Jon to nepřežije. On…"
"Bude vás hledat. Dalších pět, možná šest let, ale nakonec se s tím smíří. Lidé nemají tolik času jako my žít v minulosti. Dříve nebo později se přes to přenese a prožije si ten zbytek života, co mu zbývá." přerušila jí Thea nekompromisním tónem. "Řekla jsem ti to, když si se s ním začala sházet. Přemlouvala jsem tě, když sis ho brala. Věděla si od samotného začátku, že jednou ta tvoje hra na člověka skončí. Znáš kodex Olivio. Řiď se jím." Všem bylo jasné, že Olivia je jen kousek od úplného zhroucení. Tisíckrát nás přejela pohledem, snad aby našla nějaké zastání. Aspoň letmou naději, o kterou by se mohla opřít. Všichni si ale byli vědomi pravdy už dávno a nastal čas, aby si jí uvědomila i Olivia. S potlačovanými slzami vyběhla ze dveří.
"Olivio!" křikla za ní Linnea a už se za ní chtěla rozeběhnout.
"Nech ji jít," zarazila jí Thea. "Vrátí se. Nebude riskovat, že až zmizíme, ten démon vyhledá nejbližší zdroje vysílající magii. Už jen kvůli tomu, že by to mohly být ty její děti."


Thea


Překvapilo mě, když se přihlásila Linnea. A dobrovolně. Plán byl prostý. Získat čas, a pak snad se ještě dostat k portálu a rychle zmizet. Já měla ale vedlejší zájmy. Musela jsem se přesvědčit, jestli není Sofia naživu. Znala jsem ji od jejího útlého dětství. A i když to nebylo zrovna nejvhodnější, za tu dobu jsme si k ní vytvořila jakési pouto.


Už z dálky nám bylo jasné, že oheň pomalu dohasíná. K mému překvapení dům pořád stál. Byl úplně černý, jen místy šlo poznat šedivou omítku. Většina oken byla vysypaná ven nebo byla díky popelu tak zanesená, že nešlo vidět do nitra stavby. Nemohly jsme si být jisté, jak dlouho vydrží stát, než se celý zhroutí. A přesto jsme vešly.

Ihned při vstupu jsem se podvědomě rozkašlala. Našlapovala jsem prakticky poslepu. Velmi brzy jsem se nevědomky vzdálila od Linney. Jen podle dokonalé znalosti domů jsem mohla určit, že se nacházím v kuchyni. Šmátrala jsem po stěnách a každou chvíli o něco zakopávala, když jsem se náhle přerazila o něco, před čím mě ani zeď nedokázala zachránit. Zamžourala jsem očima. To ne! S dalším přívalem kašle, který jsem už ani nevnímala, jsem jí přetočila na záda. Přitiskla jsem ucho k její hrudi. To nemůže být pravda. Musím jí dostat ven. Chytila jsem Sofiu za paže, a začala jí táhnout ven, i když jsem moc dobře věděla, že už není co zachraňovat. Ještě jsem ale nebyla schopná si to připustit.
Vtom zazněla rána a zvuk tříštícího se skla. Ztuhla jsem. Linnea, blesklo mi hlavou. Nehybné paže mi vyklouzly z rukou, jako by pro mě vlastně vůbec nic neznamenala a rozeběhla jsem se do zimní zahrady. Byl to ihned lepší pocit, vidět zase aspoň trošku na cestu. I když světlo zajišťoval mlhavý svit měsíce, pronikající skrz skleněnou stěnu. Nemusela jsem být Sherlock, abych si nevšimla střepů na podlaze z vyraženého okna. Za jejich křupání jsem vyšla ven. Zahrada byla k mému překvapení prázdná. Přesto jsem nepolevila na ostražitosti. Nalezení Sofiina těla se mi tak naprosto vykouřilo z hlavy. Jediná myšlenka, která obývala mou mysl, byla ta, že jsem opustila Linneu. Jak jsem jen mohla dovolit, aby se mnou šla? Snažila jsem se ignorovat štěrk křupající mi pod nohama, když mi málem uniklo bezhlesné škytání ozývající se zpoza jednoho z keřů. Pomalu jsem se k němu blížila. Nevím, co převažovalo, když jsem jí konečně našla. Úleva, nebo strach?


Ležela přede mnou, skulená do klubíčka a neovladatelně se třásla. Padla jsem na kolena a přitáhla si jí k sobě.
"Linneo, co se stalo? Co je ti?" Měla jsem pocit, že kdyby se byť jen pokusila promluvit, třasem by si prokousla jazyk. Místo toho se alespoň pokusila ukázat si na břicho. Vyhrnula jsem jí tričko a zalapala po dechu. Těsně nad pupíkem měla do kůže vtisklý načernalý obrys dlaně. Natáhla jsem ruku, abych se jí dotkla, ale včas jsem se zastavila. Ještě nikdy jsem neslyšela o tom, že by někdo schytal takovou dávku. Musela ho přivést do krajní situace. Teď už nebylo pochyb. Přečetla jsem až příliš mnoho knih abych si mohla namlouvat, že to nic není. Přitáhla jsem si jí blíž k sobě a pohladila jí po vlasech, jako by jí měla vidět naposledy.
"Nevím, kdo to je. Nevím, kdo je Amélie." Když se jí tyto dvě věty podařilo konečně vyslovit, začala zase nanovo.
"Ššš, vše bude v pořádku. Slibuju." Snažila jsem se jí uklidňovat, zatímco jsem zadržovala slzy. Tohle nemůže být pravda.


"Amélie, Amélie…" Přitiskla jsem se k ní jen, abych se jí při tom nemusela dívat do tváře. Nemohla jsem ale dovolit, aby trpěla tak dlouho. Ucítila jsem, jak se naše vlákna prolnula dohromady. Jen v takové to blízkosti to bylo možné. Nahmatala jsem její srdce a stiskla. V prvotní vteřině sebou přestala cukat, a na místo toho naprosto ztuhla. Hned na to se ale začala vzpírat jako by mi chtěla říct, že je v pořádku, a že ví moc dobře, o co se pokouším. Pevně jsem přimkla víčka k sobě. Nesmím povolit. Srdce vynechalo jeden, dva, tři údery. Čekala jsem to, a přesto jsem sebou cukla, když se naše vlákna roztrhla a ona mi zůstala nehybná v náručí jako hadrová panenka. Bylo po všem. Teď už nebylo proč zadržovat slzy.


Anna


Nikdo neměl na to mluvit. Všichni byli až příliš naplněni strachem. Cesta mi přišla nekonečná. U portálu jsem nebyla od té doby, kdy mě sem Nora poslala. Přišla mi to jako léta, a ne pár měsíců. A teď jsme odsud prchali. I když většina mé mysli se smířila s tím, že Nora se mě prostě zbavila a nikdy jí už neuvidím, nějaká malá část ze mě začala panikařit, že nebude vědět, kam se pro mě vrátit.


Zahnala jsem tu myšlenku právě včas, když jsme se konečně prodrali skrze křoví do tolik vytouženého kruhu. Eirny došla do kruhu a otočila se za námi. Asi by, jsme měli začít. Ale Thea a Linnea tu ještě nebyly.
"Kdo půjde první?" zeptala se Eirny. Překvapivě se ihned na poprvé nikdo neozval. Nebylo to správné. Otočila jsem se na Kat, která si celou cestu drbala předloktí, a až podezřele moc se klepala. Oči upírala někam za Eirny.
"Kat? Kat, jsi v pořádku?" Zadívala se na mě zastřenýma očima, jako by mě v první vteřině ani nepoznávala.
"Jsem v pohodě," odpověděla mi a pokusila se o úsměv. Nejspíš bych to považovala jen za strach smísený se stresem, kdyby v následujících několika vteřinách neletěla k zemi. Tentokrát jí nikdo nestihl zachytit. Eirny u ní byla téměř rychleji než já, a to byla o řádných několik metrů od ní. Podepřela jí hlavu a zkušenýma "očima" si jí prohlédla. Nakonec jí násilím otevřela jedno oční víčko. Kat zašermovala rukou.

"Jsem v pohodě jo," odsekla a pokusila se zvednout.
"Ne, to tedy nejsi," řekla Eirny, shodila jí zpátky na záda a začala jí prohledávat, jako by něco hledala.
"Co to děláš?" zeptala se Alwa. Neodpověděla jí. Místo toho se jí začaly třást ruce. Nakonec jí vyhrnula rukáv. Přes předloktí se jí táhlo několik tmavě šedivých škrábanců. Kůže těsně kolem nich začínala černat, teprve až okolo se začínala zbarvovat do červena v důsledku Katina drbání.


Eirny upustila její ruku jako by se popálila.
"Sakra!" vykřikla, vyskočila na nohy a odstoupila od ní několik kroků.
"Sakra, sakra, sakra…" Alwa se naklonila přese mě. Panenky se jí rozšířily zděšením, a co mě děsilo víc, zaujetím.
"Je to to, co si myslím?" Místo odpovědi Eirny si znovu ke Kat přisedla.
"Je to jen škrábanec. To nic neznamená. Půjdeme první. Můžeš se postavit?" Kat ztěžka přikývla, a s Eirninou pomocí se jí to opravdu podařilo.
"Co to je?" dožadovala se vysvětlení Hel. Ale ani jí Eirny nestála za odpověď. Spolu s Kat došla do středu kruhu. Zadívala se na Alwu.


"Pokud do deseti minut nedorazí, nečekejte na ně dobře?" Alwa přikývla a Eirny bůhví odkud vytáhla nůž. Už jen při pohledu na něj se mi udělalo mdlo. Zavřela oči, svraštila obočí a řízla se do dlaně. Nechala několik kapek se vsáknout do sněhu. Usmála se nad sebou a hodila nůž Alwě. Chytila ho v poslední chvíli, než se do ní stihl zabodnout.
"Pamatuješ si ještě cestu?" zeptala se. Alwa se ušklíbla.

"Jak bych mohla zapomenout?" A pak Eirny s Kat zmizely. Žádný lupnutí ani nic podobného. Prostě se vypařily.
Nedlouho po jejich zmizení opravdu dorazila Olivia, jak Thea předpovídala. S každé strany se jí za ruku drželo jedno dítě. Kluk a holka. Přeměřovali si nás nedůvěřivými pohledy. Asi čtyřletá holčička něco zažbleptala ke své matce ve švédštině. Ta si sedla na bobek, aby byla na jejich úrovni a pohladila je po vlasech. Se svými ne příliš dobrými znalostmi švédštiny jsem tomu příliš nerozuměla. Pochytila jsem ale slovo výlet a to, že tatínek dorazí později. Zvedl se mi žaludek a tak jsem se radši odvrátila. Na jednu stranu jsem Theu chápala ale přesto…
Když jsem se otočila zpátky, byli pryč, takže jsem asi jejich zmizení propásla. Minuty ubíhaly a mně bylo čím dál víc jasné, že už nikdo nepřijde. Alwa si povzdechla a vykročila do středu.
"Tak pojďte," Vykročila jsem za Hel. Nemělo žádný smysl odporovat. Proč taky? To by se ale na druhé straně nesměla náhle vynořit udýchaná Thea.
Když si jí Alwa všimla, po tváři se jí rozlila úleva. Až poté jí došlo, že je sama.

"Kde je Linnea?" Thea zamrkala očima. Takže tak…
"Vezmi Hel, já se přesunu s Annou." Řekla místo toho. Alwa přikývla a spolu s Hel zopakovala to stejné, jako všichni předtím.
Thea mě popadla za předloktí a odtáhla mě do středu. Stejně jako já chtěla být co nejdřív odsud.
"Amélie…" Zamrkala jsem očima. Na vteřinu se mi úplně rozostřil pohled. Proč jí to tak trvá? Začala ve mně stoupat nervozita.


"Hledal jsem tě tak dlouho…" Tohle nebyl hlas mých myšlenek. Byl ale tak důvěrný a známý. A přesto jsem si ho nedokázala přirovnat k žádnému obličeji.
"Vrať se ke mně. Musím tě vidět, jinak tomu neuvěřím." Sakra já ho znala. Věděla jsem, že musím zůstat s Theou ve středu. Za chvíli otevře portál a my budeme snad zase na chvíli v relativním bezpečí.

"Stačí mi jen říct, kde jsi," Samovolně jsem udělala několik kroků od They. Bůhví, jestli si toho vůbec všimla. Bylo to jako vzbudit se se ztrátou paměti a vědět, že ten před tebou je tvůj nejlepší přítel. Podvědomě jsem vystřelila do okolí změť mých rozpůlených citů. Energie bez cíle se převalila přes les a zmizela. Vše to trvalo jen několik vteřin.
"Anno!" zařvala mi do ucha Thea tak silně, až jsem si přitiskla dlaně k uším. Chytila mě zezadu za bundu, co mi půjčila Alwa a stáhla k sobě právě včas, když se skrze kruh začal neuvěřitelnou rychlostí plížit hmotný stín. V jediné sekundě byl přede mnou. Na zlomek chvíle, než jsem začala mizet, se stín zachvěl a dostal formu. Drápl po mně rukou a chytil mě za nohu. Náhle mi jí projela řezavá bolest. Už jsem myslela, že mi jí síla magie, která nás táhla na druhou stranu utrhne, když se konečně pustil.
I přes zvonění v uších způsobené takovou rychlostí jsme zaslechla jeho nelidský řev.Hel



Tak co myslíte? Jak může Anna znát toho démona?