Květen 2015

Stíny hranic-Kapitola 25. Mezi stíny

24. května 2015 v 11:29 | Lia |  Stíny hranic
Thea

"Zbláznila ses? Nemůžeš sem jen tak přitáhnout cizí čarodějku a chtít jen tak svolat soud." V reakci na Caitlyin křik jsem sebou trhla a koutkem oka se zadívala na zmíněnou čarodějku. Seděla od nás sotva dva metry, a díky Caitlyině ječáku šlo jen těžko předstírat, že neslyší každé slovo. Kdybych netušila, že kvůli ní chce Beatrice svolat Společnost, považovala bych jí za jednu z těch už od pohledu vznešených čarodějek, u kterých si ani nedovolíte hádat, kolik jim je let. Kolik tajemství se skrývá za tím záhadným úsměvem Mony Lisy? I přes špinavé, místy dokonce ohořelé oblečení se kolem ní doslova vznášel opar tajemna.
"Proč by ne? Porušila svůj trest. Taťánu by to jistě velmi zajímalo." Vykulila jsem oči a otočila se za Beatriciným hlasem. Při zmínce o předsedkyni Společnosti mi nepříjemně zabrnělo v zátylku. Přísahala bych, že dokonce i Atropos ztuhla.
"Nemyslíš, že má důležitější věci na práci, než řešit tvé podezření u jedné čarodějky?" procedila skrze zuby. Beatrice se k ní otočila s poťouchlým úsměvem, jako by podobnou poznámku z její strany očekávala.
"Jsem si jistá, že pro tohle si čas najde."


Za celý život k mým uším mnohokrát dolehly rozhovory, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Naučila jsem se, jak jim nevěnovat pozornost. Vybrala jsem si ke své práci místo, na míle vzdálené od intrik Společnosti. A přesto na mě dosáhli. V noci jsem usínala s tím, že ví o každém mém kroku, každém hnutím mysli. Že jim stačí jen pomyslet, a můžu se ocitnout opět na začátku. A teď jsem byla tady a Společnost se od našeho místa pobytu nacházela jen několik kilometrů.


Tenhle rozhovor jsem ale vytěsnit nedokázala. Těžko říct, proč jsem jen neprošla kolem, jako vždy. Snad proto, že jsem ještě nikdy nebyla svědkem toho, kdy by byla Atropos takto vyvedena z míry.
"Děláš si ze mě srandu? Na co jsi myslela?!" Kdybychom se nacházeli v animovaném filmu, nejspíš by jí v této chvíli začala od uší sršet pára. Beatrice se usmála. Jen těžko mohla potlačovat pocit ze svého konečného triumfu.
"Jen na blaho, samozřejmě. Ta žena porušila nejen náš zákon, ale i svůj trest. Musí se zodpovídat Společnosti." Atropos nejspíš došlo, že pomocí vzteku jí k ničemu nepřivede, protože najednou krev z její tváře ustoupila.
"Jen se nad tím zamysli. Konečně se začínám k Anně dostávat. Tímhle divadlem jen všechno pokazíš." Beatrice k ní přistoupila a naklonila hlavu k její tváři tak blízko, až se jejich nosy málem dotýkaly.
"Nezapomínej, že tvá drahá tetička má na kontě pokus i o tvou vraždu. Nebo si snad opravdu myslíš, že netušila, že tím co udělá, zabije tolik lidí? Že její milovaná neteř je tam s nimi?"


Anna

Od jejího příchodu jsem neměla možnost si s Norou promluvit. Jen stěží jsme si dokázali vyměnit pohledy plné zmatení. Nejspíš ani ona nečekala, že mě potká na takovém místě. Od našeho setkání uběhlo sotva pár hodin, a já tu teď kráčela temnou chodbou pod domem a Eirnina postava se přede mnou ploužila jako stín. Díky dlouhému kabátu, který jí zakrýval chodidla, jsem nabyla pocitu, že se vznáší.

Sklep byl jedno velké bludiště, skládající se z oblých, kruhových chodeb a tisíců dveří. Již brzy se před námi vynořily další. Roztřesenými prsty vyndala s kapsy svazek klíčů. Rozhlédla se, jako by každou chvílí měl snad někdo vynořit ze zdi. Cestu nám ozařovaly pouze pochodně, takže jsme tak trochu pokoušely štěstí, když se Eirny podařilo opět zasunout klíč do zámku hned napoprvé.

Překvapilo mě, když se přede mnou místo další chodby otevřel vchod do místnosti. Mé oči, zvyklé alespoň na minimum světla jen těžko mohly něco spatřit v takové tmě. Eirny popadla jednu z pochodní, a jako by tudy procházela už tisíckrát, do místnosti vešla. Ztuhla jsem uprostřed pohybu. Klouzala jsem pohledem po stěnách, které vždy na pár vteřin ozářilo světlo, když kolem nich Eirny proplula. Podél zdí, sotva pár metrů od sebe byly do kamene zasazené okovy. Otřásla jsem se při pohledu na kamenný "stůl" uprostřed místnosti. Co je tohle za místo?

Eirny zničehonic přidala do kroku. Za kamenným "stolem" se ani neohlédla, a místo toho odemkla dveře na protější straně. Plna nejistoty jsem jí následovala, zatímco jsem se snažila nesoustředit na tetelící se tmu v koutech, kam nedoléhalo světlo.

Naskytl se mi pohled na dlouhou chodbu, po bocích obklopenou řadou cel.
"Pospěš si! Nemáme moc času." naléhala na mě Eirny, než za sebou zavřela dveře. Prudce jsem se otočila. To ne! Nepřemýšlela jsem o Eirniných úmyslech. Představa, že jsem sama ve sklepení, ze kterého není úniku, byla sama o sobě dost děsivá. A teď ještě zamknula.
"Sakra otevři!"
"Anno? Jsi to ty?" ozvalo se ze tmy. Pomalu jsem se otočila a udělala pár kroků k jedné z cel.

Věděla jsem, že tu někde je. Když jsem jí spatřila tam v hale, přišla mi spíše jako přelud než skutečná osoba. Pruh světla ozářil Nořinu tvář.
"Jsi to opravdu ty?" Opatrně jsem přikývla. Nevěděla jsem, jak zareagovat. Mísilo se ve mně nutkání jí obejmout s rozezlenými otázkami, proč mě poslala na místo, kde po mně půjdou démoni a jediné čarodějky v okolí si budou myslet, že za jejich příchod můžu já.
"Co tady děláš?" zašeptala.

"Chtěla jsem se zeptat na totéž." Posadila jsem se na špinavou zem, abych jí viděla do očí. Ohlédla jsem se směrem ke dveřím.
"Eirny mě tu zamknula. Netuším, co tím sleduje." Nora sebou cukla a zahleděla na nějaký bod za mými zády. Ošila jsem se. V mysli se mi začínal utvářet obraz tisíců očí v celách, o kterých nemám ani tušení.
"Řekla jsi Eirny?" Nejistě jsem přikývla.
"Proč?" Zatřepala hlavou, jako by z ní chtěla setřást nějakou vzpomínku.
"Ty jsi jim o mně řekla?" Rozhodila jsem rukama.
"Co jsem měla asi tak dělat? Poslala si mě skrz zapečetěný portál! Samozřejmě, že to bylo všem divný." Už jsem jí chtěla zahrnout dalšími argumenty, když jsem se nad svými slovy zarazila. Skrz pečeť. Pohledem jsem zaletěla k jejímu zápěstí, na které jsem byla zvyklá vídat značku, kterou jsem ještě před několika měsíci považovala za mateřské znamínko. Značka zrádce. Hlasitě jsem polkla.
"To ty jsi ta čarodějka, která otevřela démonům cestu do Hlavního města?" Moje vědomí se té myšlence příčilo. Vždyť je to Nora! O to více se mé nitro proměnilo v led, když se na její tváři roztáhl úšklebek.
"Zdá se, že ses tu přece jen něco naučila Amélie."
"Proč mi tak říkáš?"
"Protože je to tvé jméno."
"Tohle nehodlám poslouchat." Vyskočila jsem na nohy a rozešla se ke dveřím v naději, že se mi podaří kouzlem odemknout zámek. Věděla jsem, že pokud ho Eirny nějak očarovala, nemám sebemenší šanci se dostat ven.



"To ani nechceš vědět, proč se ti zdají ty sny? Proč ti démoni jdou zrovna po tobě?" Pomalu jsem se otočila, a se zjevnou neochotou stáhla dlaň z kliky. Usmála se.
"Nevím, jestli jsi o tom slyšela. Říká se, že vždy, když nečekaně zemře čarodějka, vrátí se." Obklopil mě strach z toho, jak budou její slova pokračovat.
"Tak to se stalo tobě. Tobě a tisícům dalším." Zamrkala jsem očima.
"Jak to sakra myslíš?"

"Opravdu si myslíš, že bych se takhle namáhala s obyčejnou čarodějkou? Víš, kolik takových je teď v Česku?" Otřásla jsem se. Něco mi říkalo, že tenhle rozhovor bude už jen znepokojivější.
"Proto jsi nechtěla pomoct Idě?" Odvrátila zrak a zadívala se do tmy.
"Elyse nebylo nikdy možný pomoci." zašeptala a já dostala pocit, že jsem v jejím hlase zaslechla nostalgickou lítost. Svraštila jsem obočí.
"Jaká Elyse?" Přiskočila k mříži tak rychle, až jsem zavrávorala a od spadnutí na zem mě zachránilo jen nastavení mých dlaní. Jako by jí nějaká neviditelná síla držela v bezpečné vzdálenosti od železa. Celkem zoufalý pokus, zajistit vězení čarodějky, která dokáže ovládat pečetě právě pečetí.


"Nechovej se jako ignorant. Možná, že jsem neviděla vše, ale tohle ano. Zdálo se ti o tom. Mnohokrát. Jak prcháš se svým bratrem z hořícího domu a voláš po své sestře." Poslední slova téměř zašeptala. A přesto jsem každé z nich slyšela naprosto jasně. Stiskla jsem rty v naději, že tak potlačím zalapání po dechu.
"Jak to víš?" Obklopil mě hrdelní smích.
"Jako vážně? Já tam byla Amélie. Copak si nevzpomínáš?"
"Neříkej mi tak!" rozkřikla jsem se, ale výsledkem mi byl jen Nořin spokojený úsměv.
"Mysli si co chceš, ale čím dřív to pochopíš, tím lépe. Je to totiž zároveň i důvod, proč po tobě jdou démoni."
"Pokud tolik touží po tom mě zabít, proč to už dávno neudělali? Proč místo toho zabili dvě čarodějky, které s tím neměly nic společného?" Čekala jsem, že mi odpovědí bude další úsměv. Možná zmlknutí, a pak vytasení se s nějakým neprůstřelným argumentem. Rozhodně jsem nečekala pokrčení rameny. Jen tak, jako by říkala: "To se stává."
"Seth nepatří zrovna mezi lidi, kteří by dělali chyby. Neměla by ses ale ptát, proč tě ještě nezabili, ale proč tě vůbec chtějí zabít?" Kdoví, proč mě tolik vyvedlo z míry náhlá znalost jména toho démona. Možná bylo jednodušší žít v myšlence, že je jen nějakou nemyslící příšerou beze jména.


"A ty snad znáš odpověď?"
"Samozřejmě. Poté, co tě Seth zajal a dovedl k Vládci, Vládce rozhodl, že tě nezabije vzhledem k tomu, že by se u tebe mohly ještě stále projevit jisté schopnosti, které by mu jednou mohly být k užitku. Naše rodina tím byla tak trochu proslulá. Po nějaké době se čarodějky začaly opět sdružovat. A Vládce tě k jedné takové skupině poslal na výzvědy, samozřejmě pod přísným dohledem Setha." Nenápadně jsem pohledem zalétla ke dveřím. Sváděla ve mně boj zvědavost s myšlenkou, že se Nora dočista pomátla.


"Jak se dalo očekávat, velmi brzy ses začala s cíli těchto čarodějek ztotožňovat. To, co ale Vládce nečekal bylo, že by ho Seth zradil a spoustu věcí mu zamlčel. Vše šlo době, tedy až do doby, kdy ses ne zrovna dobrou cestou dozvěděla, že tyto čarodějky chtějí zapečetit svět démonů, a to za cenu životů těch několika čarodějek v této skupině. Pokusila ses utéct, ale chytily tě a uvěznily. Rozhodly se, že z tebe vytvoří kotvu pro jejich kouzlo. Jejich vůdkyně ti vlezla do hlavy s tím tě přinutit se ve chvíli, kdy budou provádět kouzlo zabít. Trvalo to dlouho, ale nakonec se jim to povedlo, stejně jako ovlivnily většinovou část skupiny. Tímto činem magie z našeho světa dočista zmizela, ovšem až na pár málo míst na zemi, kde se přes to vše kapka z ní udržela." Okej, tohle bylo hodně šílený. Snad si nemyslí, že bych jí tohle opravdu věřila. Rozhodla jsem se ale, že ještě chvíli s ní budu tuhle hru hrát.
"A jak tohle všechno víš? Přece jsi tam nebyla." Jiskra z odhalení tak dlouho zamlčovaného tajemství najednou zmizela. Pohled se jí zaplnil takovým studem a lítostí, až jsem zalitovala, že jsem ta slova vůbec vypustila z úst. Zadívala se na své dlaně, jako by v nich měla vyčíst odpovědi.


"Byla jsem tam," zašeptala ztěžka. "Když tě uvěznili, byla jsem v tom vězení. Sháněla jsem nějaké informace. Neměla jsem ponětí, že tam jsi. Myslela jsem, že jsi mrtvá." Zvýšila hlas a upřela na mě prosebně oči, jako by se obhajovala z nějakého zločinu. Musela jsem se hodně soustředit, abych zaslechla, co řekla potom.
"Stejně, jako ostatní. Jenže když jsem tě tam viděla, téměř na pokraji šílenství…Mohla jsem prostě ohnout tu pečeť a dostat tě ven. Vše by mohlo být jinak. Ale zpanikařila jsem. Venku byla armáda čarodějnic a já…Prostě jsem utekla. Nikdy jsem si to nepřestala vyčítat. Když jsem tě pak viděla jako Annu, zrovna v době, kdy se začala magie opět obnovovat, pochopila jsem to jako druhou šanci." Dala jsem jí několik minut čas, aby ve svém vyprávění pokračovala.
Celou dobu na mě upírala své fialkové oči v očekávání jakékoliv reakce. Povzdechla jsem si. Ať se mi její slova zdála sebevíc šílená, všimla jsem si toho výrazu, když jsem se zmínila o Eirny. Něco o ní věděla. Něco, co jí vyděsilo. Eirny jsem od začátku považovala za spojence. Jediná mi kdoví proč věřila, i když mně nic nevěděla. Ale pokud je Nora opravdu tak mocná, co by jí mohlo vyděsit?


"Co má s tím vším společného Eirny?" Slyšet znovu její jméno bylo pro Noru jako facka. Asi půl minuty zkoumala mou tvář, snad v naději, že v ní najde náznak nějakých postranních úmyslů.
"Copak ti to nedochází?" zašeptala nevěřícně. "Proboha zamysli se! Odpovědi na všechny tvé otázky máš tady," ukázala na mou hlavu. "Ve svých snech. Stačí se jen zamyslet." Už jsem jí chtěla něco odseknout, když se mi náhle do mysli vloudila vzpomínku na dobu, kdy jsem se s Eirny poprvé setkala. A jak mě oslovila jako Amélii. Tehdy mi to nepřišlo důležité. Vnímala jsem Eirny jen jako starou ženu, která toho viděla už tolik, že není divu, že jí někoho připomínám. Ale jak jsem si to teď všechno přehrávala zpětně…Její užaslý a dost možná i nevěřícný pohled, když mě poprvé spatřila. To, jak se se mnou neustále snažila zapříst rozhovor, jako bychom byly dávné přítelkyně. A mé sny…



Většina z nich byla zahalená mlhou, kterou jsem na ně uvrhla nejspíš já sama, když jsem se snažila na všechny ty obrazy zapomenout. Nevím, jestli to bylo mým úsilím, nebo Nořiným pohledem, ze kterého trnulo v zádech, ale nějak se mi podařilo si alespoň na zlomek vzpomenout. Přehrávala jsem si ty scény v hlavě stále dokola, ale nebyla jsem schopna narazit na nic, co by mi pomohlo poodhalit Eirniny plány.

To zjištění bylo dočista jako blesk. Náhlé osvícení mysli, jako by mi tu myšlenku někdo doslova vsunul do hlavy. Ten pronikavý, dětský hlásek se mi odrážel od stěn mozku jako ozvěna, a s každým úderem se mi začínal výsledný obrázek stále více vyjasňovat.

Malá holčička, objímající nějakou ženu a prosíc jí, ať neodchází. Počkat! Ne nějakou ženu. Noru! A pak náhle Nora, objímajíc svou těhotnou sestru a já, hledící na ně z poněkud přízemní perspektivy, nasoukaná do šatů z hryzavé látky.

Otevřela jsem oči a setkala se s Nořiným vítězoslavným úsměvem, jako by viděla vše, co se mi odehrálo v hlavě. Ale…to přece není možné! To nemůže být…
"Už mi věříš?" zeptala se Nora posměšně v reakci na můj výraz. Právě včas se otevřely dveře a v nich předmět naší konverzace, aby mi řekla, že už musíme jít. Z místnosti jsem prakticky vyletěla. A paradoxně, čím víc jsme se od Nory vzdalovali, a s každými zavřenými dveřmi mezi námi bylo čím dál více železa, tím více jsem cítila její pohled v zádech. Řekla bych, že by jí stačilo se jen trošku soustředit, a byla by schopná se mě dotknout.



Eirny

Tohle je zlý sen. Tohle nemůže být pravda, prostě nemůže. Jak to, že jsem to neviděla? Zlenivěla jsem. Až moc jsem se spoléhala na svůj dar. Tolik jsem se soustředila na Annu, že jsem úplně zapomněla na sebe. Spoléhala jsem se, že s takovýmhle vzhledem si mě jen těžko někdo spojí s tou dívkou, kterou jsem kdysi bývala. Jen zlomek lidí zná mé skutečné jméno. Pro všechny jsem Atropos. Jsem v bezpečí. Nic mi nehrozí. Tak proč se mi tedy při představě, že ta ženská je pod stejnou střechou jako já třesou ruce?
Jistě tu není kvůli mně. Je tu přece Nora. Ano, to bude ono. Beatrice jí sem zavolala, aby Noru odsoudila. Na mě už jistě zapomněla.

Ještě více jsem se přimáčkla ke kamenné zdi, a pod rouškou to nejlepšího maskovacího kouzla, které jsem byla schopna za tu chvíli vytvořit, jsem vyhlédla zpoza rohu. Věděla jsem, že strašně riskuju, ale musela jsem mít jistotu.
V první chvíli jsem jí nezahlédla. Byly tu všechny. Thea a Alwa postávaly opodál, a s nejistotou se ohlížely kolem sebe. Bylo zřejmé, že ani jedna z nich nemá z jejího příjezdu zrovna největší radost. V patřičné dálce od cely postávala Caitlyn s Beatrice. Dokonce i chudinku Emily sem dotáhly. Jediný, kdo tu chyběl, jsem byla já a Olivia, kterou nejspíš ani tato nepředvídatelná návštěva nepřinutila opustit pokoj a své děti.

Málem jsem prodělala zástavu srdce, když jsem jí konečně spatřila. Bylo to tak dávno, co jsem jí naposledy stála tváří v tvář. Myslela jsem, že jsem si vzpomínku na její zjev za tu dobu aspoň trochu upravila.
Byla ale přesně taková, jakou jsem si jí pamatovala jako dítě, když postávala vedle Královny na shromážděních v Hlavním městě, hned vedle mé matky, a později i Nory. Taťána. Předsedkyně Společnosti.
Už ze samotného jejího zjevu běhal mráz po zádech, a to i přesto, že nikdy nepatřila mezi nejvyšší osoby. Svou výškou jen o pár centimetrů převyšovala Caitlyn s jejím metrem a půl.
Svůj ledový pohled směřovala do tmy za mřížemi, kde byla uvězněná Nora.

"Myslela jsem si, že máš jen velké řeči. Měla jsem tušit, že od někoho jako jsi ty, Beatrice, nemůžu očekávat nic jiného, než úspěch. Dobrá práce." Při zvuku jejího hlasu jsem to tady málem zabalila. Všechny tak dlouho potlačované vzpomínky se najednou začaly řinout, ven, jako když se otevřou zátarasy u přehrady.


"Vidím, že jsi stále na vrcholu. Stále ti tví věrní pejsci skáčou, jak ty pískáš?" ozvalo se z nitra cely. Hned na to se vynořila i Nora. Taťána se křivě usmála, a její rovné, černé vlasy se zaleskly ve svitu pochodní.
"Zajistěte ji. Divím se, že z téhle odfláknuté pečetě už dávno neunikla."
"Jistě, paní." ujistila ji Beatrice, i když jsem věděla, že pečeť byla její práce, a že se jí Taťánina slova musela dotknout. Taťána se na Noru ještě jednou ušklíbla a vydala se k odchodu. Zatajila jsem dech, když se její paže téměř dotkla té mé. Strnula, a k mému zděšení se ohlédla.
"Stalo se něco?" zeptala se Caitlyn. Taťána se rozhlédla.
"Nic důležitého," pronesla nakonec, ještě jednou zatěkala pohledem, a v čele skupiny odkráčela pryč. To bylo o fous. Léta skrývání málem přišly vniveč. Vydala jsem se v jejich stopách zpět nahoru. V hlavě mi rezonovala jediná otázka: Co udělá Taťána, až spatří Annu a pozná v ní Amélii, kterou před lety přinutila se zabít?"

Konečně nová kapitola. Upřímně jsem doufala, že se mi jí podaří napsat mnohem dřív, ale nějak semi všechny ty informace podařilo splácat až teď. Přáběh se blíží k závěru a všechna tajemství se postupně odhalují.

Stíny hranic-Kapitola 24. Srdce kolibříka

10. května 2015 v 0:04 | Lia |  Stíny hranic
Anna


Zamžourala jsem do tmy. Až příliš pozdě mi došlo, že mě z nebezpečné blízkosti bedlivě pozorují dvě zelené oči. Poplašeně jsem ucukla. Od útěku mě dělila jen ta zeď za mými zády. Pobaveně se usmál.
"Erik tě chce vidět."


Prudce jsem otevřela oči. Otočila jsem se k místu, kde ještě před chvílí stál démon. Pokoj byl ale dočista prázdný. Plna nejistoty jsem vylezla z postele a šla se podívat k oknu. Západka stále zajištěná. Nikdo se sem nemohl dostat.
Doufala jsem, že mi toto zjištění přinese aspoň trochu úlevy. Tlukot mého srdce se ale ne a ne uklidnit. Zaletěla jsem pohledem k lůžku. Jen při samotné představě, že by ten sen mohl pokračovat, jak se mi občas stávalo, mě polil mráz.
Rozhlédla jsem se po prázdném pokoji. Musela jsem pryč.



Jak se dalo očekávat, temné chodby domu na mě neměly zrovna uklidňující dopad. Na návrat bylo ale už moc pozdě. Až příliš jsem se vzdálila od pokoje, a otáčet jsem se nehodlala ve strachu, že se potvrdí mé paranoidní obavy o tom, že je mi někdo v patách.
Byla jsem natolik ponořená do svých stihomanských představ, že jsem se málem srazila s Alwou, která se náhle vynořila zpoza rohu. Ustoupila jsem několik kroků nazpět, jako bych se spálila.
"Omlouvám se, neviděla jsem vás." Bůhví, proč jsem jí náhle začala vykat. Možná za to mohli ty její šedivé oči, doslova propalující díru do mé tváře nebo fakt, že v mé blízkosti nebyl nikdo, na koho by obrátila svou pozornost, a já se mohla vypařit.

"Co tu děláš?" zasyčela.
"Nemohla jsem spát. V poslední době mě pronásledují strašné noční můry." Doufala jsem, že mě pošle zpátky. Pryč z jejího pohledu. Takové potěšení mi ale nehodlala dopřát.
"Máš na rukou krev dvou čarodějek, Kat leží na smrtelné posteli a ty máš tu drzost mi do očí lhát." procedila skrze zuby.
"Já ale nikoho…" Zalapala jsem po dechu, když mi došlo, co těmi slovy myslela.
"Vy myslíte, že s nimi spolupracuju?" zašeptala jsem nevěřícně. Jedna byla si to myslet. Říkat si, že jsem v pasti a druhá to slyšet nahlas. Povýšeně se usmála a udělala krok ke mně.
"Vše to začalo, když jsi k nám přišla. Kdo to kdy slyšel, aby čarodějka prošla portálem skrze pečeť?" Začala mě obcházet, jako lvice svou oběť. Za celou dobu ode mě ani jedinkrát neodtrhla pohled, jako bych se měla při sebemenším zaváhání vypařit.

"Vždyť mě chtěl zabít," ohradila jsem se chabým argumentem na mou obranu. Zasmála se.
"A jak může kdokoliv vědět, že tě tehdy skutečně napadl? Že jste se jen nesešli, aby jste probrali své plány." Měla pravdu. Vše ukazovalo na mě. Byla jen otázka času, než to dojde i ostatním. A pak se ta proslulá Společnost stane mnohem bližší než je tomu teď.
"Proč by se mnou vůbec chtěli spolupracovat? Jsem nikdo!"
"To říkáš ty. Nezapomínej, že ty bestie nezabili nejen naši Královnu, ale i tisíce z nás. Děti, které se nemohly nijak bránit. Jak se dá věřit někomu, kdo připraví svůj vlastní druh o to nejdůležitější, co mají?" Zhluboka jsem se nadechla.
"Já nikoho nezabila. Proč bych to dělala?" Sjela mě pohledem a přimhouřila oči.


"Nebyla bys první. Jak myslíš, že se dostali do zapečetěných měst?" Nestihla jsem jí odpovědět. Najednou se ze stínů vynořilo Eirnino hubené tělo. Nikdy jsem jí neviděla radši. Doufala jsem, že mě zachrání před tímhle inkvizičním soudem. Co když si to ale myslí i ona? Jistě si to mezi sebou řekli.
Navzdory své velikosti se náhle Eirny na Alwou tyčila jako samotná smrt.
"Dovedu Annu do pokoje. Ty by jsi také měla jít spát." Pronesla klidným hlasem, ze kterého by i sopka zamrzla. Přeskočila mezi námi rozezleným pohledem, zabalila se do šatku, který měla přehozený kolem ramen a odkráčela pryč. Do jejího odchodu jsem si neuvědomila, že zadržuju dech.
"V pořádku?" zeptala se mě Eirny. Zmohla jsem se na přikývnutí, ve kterém nebyla ani špetka pravdy. Myslí si o mně, že jsem zrádce.


"Neměla bys vyhledávat Alwinu přítomnost, když v okolí nikdo jiný není. Dokáže jí vystát jen velmi málo lidí." řekla Eirny, když mě doprovázela zpátky do mého pokoje. Jako bych to sama nevěděla. Být sama s Alwou bylo to poslední, co jsem si přála. Polkla jsem.
"Alwa naznačila, že za to, že se během války dostali démoni do zapečetěných měst, mohla nějaká čarodějka." Zeptala jsem se opatrně. Eirny ztuhla. Kdyby nebylo jejích kroků, myslela bych si, že zmizela.
"Víš, že jsem tu dobu zažila, že ano?" Bylo na ní vidět, jak těžko jí ta slova plynou přes rty. Nejistě jsem přikývla.
"Takže asi víš, že jsem jako dítě v jednom takovém městě byla, když se to stalo." Neubránila jsem se zalapání po dechu. Jsem fakt kráva. Kde jinde by asi byla?


"Omlouvám se, já…"
"To je v pořádku," řekla s mírným úsměvem. "Už je to dávno a jak vidíš, neumřela jsem. Pokud jde ale o tu čarodějku, pak ano."
"Jak ale dokázala zlomit tu pečeť?" Přistihla jsem se, jak automaticky pokládám další otázku na téma, které jí nejspíš nebylo úplně nejpříjemnější. Povzdechla si.
"Byla velmi nadaná. Někteří dokonce říkali, že byla nejnadanější čarodějkou, ihned po Královně. Nevím, kolik na tom bylo pravdy. Tak či tak, měla jednu velmi zvláštní schopnost. Dokázala manipulovat s pečetěmi a jinými ochrannými kouzly. Nikdy je neuměla úplně zlomit, ale "ohnout," nebo je jinak obejít, to ano. Asi si dokážeš představit, jaké to bylo pro ostatní lidi se najednou dozvědět, že samotnou myšlenku pečetí, jako neprostupných ochran, dokáže jedna žena jedinou myšlenkou zničit." Jako ve snách jsem se zadívala před sebe do tmy.
"Ale…proč?" zeptala jsem se, aniž bych se otočila.


"To nevím, Anno. Ve válce dělají lidé věci, na které by jinak ani nepomysleli. Změní se. Přesto ale stále doufám, že pro to měla své důvody." Důvody pro zpečetění osudu tisíců životů. Ano, jistě tu nějaký oprávněný důvod byl.
"A i přesto, nebyla to jen její vina. Opravdu si myslíš, že města chránily jen pečetě? Musel je pozvat někdo zevnitř." Tak tohle mě zmátlo ještě víc. Pomalu jsem se k ní otočila.
"Zevnitř?" Přikývla.
"V těchto uzavřených komunitách nežily jen čarodějky, jak si možná myslíš. Byla tu také spousta lidí. A museli dodržovat určitá pravidla, když žili takto v bezpečí, odtrženi od okolního světa, kterým neustále cloumaly války." Ztěžka se nadechla.


"V Hlavním městě, prvním městě, které bylo napadeno, žilo pět rodin, které měly výsadní postavení nad ostatními lidmi ve městě. Když se dozvěděly, že se proti nám démoni s přízraky spikli, bylo jim jasné, že ne nadlouho budou takto v bezpečí. Že musí jednat. A tak s démony uzavřely smlouvu a pustily je dovnitř." Až teď jsem si uvědomila, že během jejího vyprávění jsem měla pusu dokořán. Zahanbeně jsem jí zavřela.
"Slečna Carlssonová…" Eirny přikývla.
"Asi rok po čistce se začaly čarodějnice opět houfovat. Sešli se ti, kteří zbyli z původní Společnosti a zvolili si svou předsedkyni. Členové rodin byli pochytáni a bylo rozhodnuto, že trest smrti za takovou zradu je příliš mírný, a tak je označili. Od té doby nemohli nikam uniknout, vždy je našli a byli odkázání k tomu navěky sloužit čarodějkám, stejně jako veškerý jejich potomci."
"To ale není fér. Slečna Carlssonová ani nikdo jiný nemohl za to, co jejich předci tehdy provedli. Nemohli to nijak ovlivnit." Eirny ke mně obrátila vysílený pohled. Možná jsme si tenhle rozhovor měli nechat na nějakou příznivější hodinu.


"Lidé žijí krátce, Anno. Musíš vzít v úvahu, že tento rozsudek byl vykonán čarodějkami, které žijí staletí. Opravdu si myslíš, že odlišují jednotlivé lidské životy, které kolem nich proplují tak rychle, že si je sotva stihnou zapamatovat. Málo kdo se chová ke svému sluhovi s takovým taktem a úctou, jako to bylo u They se Sofií." Stiskla jsem rty. Nepromluvila jsem do chvíle, než jsme se zastavili před známými dveřmi. Známými z toho důvodu, že byly úplně stejné, jako všechny v tomhle domě. Dost dobře jsem tyhle jedny ani nemusela ještě vidět. Podle uschlé květiny na stolku po mé levici jsem si ale byla jistá, že tohle není můj pokoj.
"Tohle ale není můj pokoj." Eirny se pousmála. Skoro, jako by jí to mírné pozvednutí koutků bolelo.


"Říkali mi, že ti nemám říkat kde je. Podle mě si to ale zasloužíš vědět." Vykulila jsem oči. To nemůže být pravda. Otevřela jsem dveře a opravdu. Pod hromadou přikrývek se v horečkách třásla Kat. Chtěla jsem Eirny za to poděkovat, ale byla pryč. Zavřela jsem tedy dveře, a pod peřinou se přitulila ke Kat. Upřela na mě pohled, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě skutečně vidí. Oči se jí až příliš blýskaly a drkotala zuby tak silně, až jsem dostala strach, že si prokousne jazyk. Černá vlákna z její rány se stihla už dostat ke tváři, a dříve tak zářivé, rudé vlasy vysíleně ležely na polštáři, jako by už vzdali svůj boj. Téměř jsem ucukla, když jsem se jí dotkla. I přesto jsem jí ale objala. V očích se mi nahromadily slzy. Téměř jsem si nevšimla, jak se otevřely dveře, a z druhé strany ke Kat proklouzla postavy se zářivě blonďatými vlasy. Nedokázala jsem to říct nahlas, ale myslím, že už tehdy jsem v hloubi duše tušila, že jsem s ní naposledy.


A tak jsme usnuli. Dvě holky, objímající svou přítelkyni uprostřed, jako by jí chtěli silou vůle udržet na tomto světě. Pláč nás rychle vysílil a brzy na to jsme usnuly. Mě ani Hel nevzbudilo, když zběsilé bouchání jejího srdce, které nám do té doby burácelo u hlavy, náhle ustalo.





Na Caitlinino naléhání jsme museli Katin pohřeb provézt co nejrychleji. Prý už jen tím, že jí tu nechala tak dlouho, projevila dost vstřícnosti. Když jsem to slyšela, musela jsem se hodně přemáhat, abych jí jednu nevrazila. Teď byl ale Katin popel rozprášen ve vzduchu a to bylo hlavní. Nesnesla bych představu, že se někde v zemi pomalu rozkládá, zatímco nákaza v jejím těle dál postupuje.


Od té noci jsem nesnesla být sama. Hel to nejspíš cítila stejně. Nikdy jsme spolu neprohodili více jak dvě věty, ale jen pocit, že nejsem v místnosti sama, mě uklidňoval. Zrovna jsem asi po padesáté dočetla stránku v knize, aniž bych jí ani jednou porozuměla, když mě z takzvaného soustředění vytrhla rána klepadlem. Poplašeně jsem sebou cukla. Nikdo nikdy neklepal. Za celých těch několik týdnů, co tu jsem, sem nikdo nový nepřišel. Vyměnila jsem si s Hel panický pohled.



Ještě že Eve otevřela, jinak by nejspíš ta pocta zůstala na jedné z nás.
"Kde je Caitlyn. Musím s ní nutně mluvit." Zaslechla jsem z haly až příliš známý hlas. Pomalu jsem vstala. Ve dveřích stála Beatrice a obtěžkávala chudinku Eve svým kabátem. Už jsem jí chtěla pozdravit, když jsem si všimla, že za jejími zády je ještě jedna postava. Zalapala jsem po dechu, když se naše pohledy setkaly. To nemůže být možné. Prostě ne, tohle se mi jen zdá. Těžko říct, jestli mou mysl zachvátila neskutečná radost a úleva, nebo strach a nejistota. Před domem stál ten poslední člověk, o kterém jsem tušila, že ho snad ještě někdy spatřím.


Nora.


Tak co říkáte na takový vývoj událostí? Tipuje si někdo, jak tohle celé skončí? :D

Stíny hranic-Kapitola 23. Oni se vrátí

6. května 2015 v 18:56 | Lia |  Stíny hranic
Thea

"Snesu představu toho, že na vás Vládce poslal démona, ale Stína? Vážně si myslíš, že by si dal tu práci a poslal na vás někoho ze své osobní gardy?" vyjela po mně Caitlyn s argumenty, proč je jen samotná myšlenka na to jen marněním času. Jako bych to potřebovala připomínat. Proč by se tolik namáhal? Žádná z nás nikdy démona neviděla. Měly moment překvapení. Mohly nás zabít už tu první noc místo navyšování paniky, že nás budou zabíjet postupně. Nechtěli nás zabít. Kdyby chtěli, už by jsme byli mrtví. Ne, šlo jim o něco jiného.

Stačilo vzít v potaz, kolikrát se s ním střetla Anna a přežila, na rozdíl od Linney, která by měla logicky mít větší šanci na přežití. Při pomyšlení na ní se mi sevřelo hrdlo. Odkašlala jsem si.
"Nemyslím, že jim jde o nás. Jsem si jistá, že je s tím vším nějak spojena Anna. Jen nevím jak." Otočila se ke mně s pobaveným zájmem v očích.

"Ta bruneta? Nepřišla mi nijak zvláštní?" Sevřela jsem ruce pěst. Konečně jsem pochopila, jak se musela cítit Alwa, když jí nikdo ohledně Anny nevěřil. Jak jsem mohla být tak slepá?
"Co si o ní myslí Atropos?" Měla jsem podezření, že se mě ptá jen proto, aby se zasmála nad mou další odpovědí. Odvrátila jsem zrak.

"Nic zvláštního," K uším mi pronikl její smích. Se zájmem se opřela o hranu stolu.
"A jsem si jistá, že i Beatrice si na ní udělala svůj vlastní pohled. Ta by Společnosti nikdy nic nezatajovala." Neodpověděla jsem. U Atropos jsem si nikdy nemohla být ničím jistá. Na rozdíl od nás všech byla na Společnosti nezávislá. Ale Beatrice? Věděla jsem ale, že i přesto mám pravdu.
"Hele, jestli chceš mít kompletní názor všech sudiček, Emily je hned nahoře." řekla se smíchem, a kývla hlavou směrem ke stropu.

Přešlápla jsem z nohy na nohu. Každý věděl, že Emily není zrovna nejspolehlivější zdroj informací.
"Myslela jsem, že je v Itálii." Pro obě strany tento pobyt byl výhodný. Společnost byla ráda, že alespoň na několik let odklidila porouchané zboží a Emily se mohla v klidu soustředit na malování.
Caitlyn přikývla. "Stáhli jí zpátky. Nemysleli si, že by tam byla nadále v bezpečí." Jak se dalo čekat. Jednali s ní v rukavičkách, jako by se snad měla každou chvílí sesypat. Vlastně to tak i do jisté míry bylo.
"Jak je jí? Není to tady pro ni příliš hektické." Otočila se ke mně zády.
"Většinu času tráví stejně nahoře. Co se týče aktuální situace, je to tady pro ni nejbezpečnější. Navíc…" Otočila se ke mně s pohledem, který jasně říkal, ať se nepletu do věcí, do kterých mi nic není. "…má ještě spoustu času."


Anna

Dny se tady od sebe příliš neodlišovaly. Jako bych se ocitla zase na začátku. V neznámém domě a s chladnými pohledy na každém kroku. Jediný člověk, který mi vždy dokázal zlepšit náladu, ležel v posteli a nikdo mi nebyl schopný říct, jak na tom vlastně je.

Počáteční obdiv k domu brzy přešel v znepokojení. Všechny ty pečlivě uspořádané pokoje, jako by čekaly, až je někdo zaplní. V hlavě jsem si neustále přehrávala cestu, protože jsem se obávala, že bych jen těžko mohla znovu najít cestu do svého pokoje.


Vše tu bylo stejné. Dokonce ani vybavení v jednotlivých pokojích se od sebe příliš nelišilo. Proto mě tak překvapilo, když jsem náhle vstoupila do spoře osvětlené kruhové místnosti. Kolem dokola samé dveře. Mohla jsem jen hádat, jestli vedou do pokojů nebo dalších chodeb. Celé to až moc připomínalo scénu z Alenky v říši divů.

Málem jsem se přerazila, když jsem zavadila o točité schody vprostřed místnosti. Nahmatala jsem zábradlí a plna zvědavosti vystoupala nahoru. Byl to zatím největší pokoj, který jsem za svůj krátký život viděla. Jen těžko jsem dohlédla na jeho stěny. Po zemi se povalovaly zmuchlané papíry a nábytek byl rozestavěn do jakéhosi labyrintu, jako by ho někdo neustále přesouval. Promnula jsem si slzící oči a rozkašlala se. Mé obavy se potvrdily při pohledu na šlápoty, které zanechaly mé boty ve vrstvě prachu.

Přistoupila jsem k jedné ze skříní, abych si lépe prohlédla k ní připevněnou kresbu. Otřásla jsem se, když mě pohladil chladivý vzduch.
"Co tu děláš?" Překvapeně jsem sebou cukla a otočila se. Ten chlad byl způsoben otevřeným oknem. Neznepokojilo mě tolik ani ne to okno, jako spíš žena sedící na jeho parapetu. Těžko říct, jestli v jejím pohledu převažovalo překvapení nebo zaujetí.

"Om-omlouvám se. Nevěděla jsem, že tu někdo je a…"
"Ty jsi přišla s Theou viď. Promiň, že jsem nešla dolů se představit, ale musela jsem tady něco dodělat." přerušila mě, a s těmi slovy típla cigaretu o okenní rám. Nikdy jsem nikoho podobného neviděla. Vypadala, jako by jí někdo zapomněl dát barvu, ať už jsem se podívala na její jemné, bílé vlasy nebo mrtvolně bledou kůži. Přistoupila ke mně s nataženou pravicí.

"Já jsem Emily,"
"Anna," hlesla jsem a stiskla jí dlaň. Poplašeně ucukla a odstoupila ode mě. Svraštila jsem obočí.
"Jsi v pořádku?" Objala si trup pažemi, jako by aspoň o trochu chtěla zmírnit třas, který náhle postihl její tělo.
"Říkali, že jsme jediné. Co jsi zač?" rozkřičela se na mě. Ucouvla jsem a koutkem oka zaznamenala polici, kterou bych v případě útěku mohla na ní shodit. Najednou se její pohled změnil.
"Co ti to provedli?" zašeptala nevěřícně. To mi stačilo. Rozeběhla jsem se ke schodům.
"Vrátí se! Oni se vrátí!" vřeštěla mi do zad jako smyslů zbavená.



Netuším, jak jsem v té rychlosti dokázala tu kresbu vůbec zaznamenat. Bylo jich tu tolik, tak proč zrovna ona? Jako omráčená jsme se zastavila. Jako by se posledních několik minut neodehrálo. Bříšky prstů jsem podobiznu něžně pohladila, jako by se mi měla pod rukama rozpadnout. Byla to ona. Myslela jsem si, že už dávno se mi její tvář vypařila z paměti a zbyl jen její křik. Ještě teď jsem cítila v nose štiplavý zápach jejího těla, když hořela. Ida.
"Proč to tu máš?" Až příliš pozdě mi došlo, že jsme tu otázku položila nahlas. A ještě k tomu k ne příliš příčetné osobě.
"Ty jí nepoznáváš?" zeptala se překvapeně naprosto vyrovnaným hlasem. Pomalu jsem se k ní otočila. Začala jsem pochybovat o tom, co se stalo. Zase tu byl ten zkoumavý pohled. Usmála se.
"To je přece Elyse,"




Rozmýšlela jsem se třikrát, než jsem se odhodlala zaťukat na futra dveří ke Caitlyině pracovně. Když si mě všimla, mihl se jí po tváři pobavený výraz, jako bych jí připomněla nějakou vtipnou historku.
"Neruším?" zeptala jsem se. Zavrtěla hlavou.

"Vůbec ne, co potřebuješ? Anna že?" Přikývla jsem a posadila se na židli naproti jejímu stolu. Jen těžko jsem mohla říct, že se tahle místnost podobala té, kterou vlastnila Thea. Žádné kameny, vylisované květiny ani ptačí peří. Vše, včetně sešívačky na jejím stole mělo své místo a využití. Pochybovala jsem, že by se tu našla byť jen jediná zbytečná věc.
"Takže, o co jde?" zeptala se Caitlyn a propletla si prsty. Poposedla jsem si.

"Tuhle jsem si procházela dům a na někoho jsem narazila. Myslím, že se jmenuje Emily?" Veškerý klid zmizel. Natáhla po mně ruku. Bůhví proč jsem se odtáhla. Ale nevypadalo to, že by se jí to nějak dotklo.
"Vyděsila tě? Nemusíš se jí bát, je naprosto neškodná."
"Ne! Nic se nestalo, opravdu jen…ona vidí budoucnost?" zeptala jsem se přiškrceně a sklonila pohled. Nikdy jsem tenhle "dar" příliš nechápala. Věděla jsem jistě, že jím oplývá Eirny a podle toho, co jsem si sama odvodila, tak i Nora. Caitlyn se zasmála.

"Ovšem že ne," Oddechla jsem si, i když jsem stále nechápala tu Idinu kresbu, a proč jí říkala Elyse. Jménem, které jsem tolikrát volala ve svých snech.
"Ale minulost, to už je jiný kafe." prohodila jen tak mimochodem. Švihla jsem k ní hlavou.
"Cože?" Caitlyn pokrčila rameny, jako by se jednalo o nějaký všemi známý fakt.
"No minulost. Můžeš vidět buď minulost, přítomnost nebo budoucnost. A Emily vidí minulost." Asi půl minuty jsem na ní jen zírala.

"Ty jsi o tom nevěděla?" zeptala se nevěřícně. Zavrtěla jsem hlavou.
"Thea říkala, že máte mezery ve vzdělání." zamumlala si spíše pro sebe.
"Viděla jsem, jak se ostatní chovají k Eirny. To je to tak vzácný?" Věděla jsem, že je. To mi za tu dobu došlo. Jen jsem chtěla vědět víc. Zamrkala očima.
"No, v dnešní době ano?" Řekla to, jako by spíše něco konstatovala, než vysvětlovala. Musela mě mít za idiota. Při pohledu na můj výraz si povzdychla.
"Tohle Thee nedaruju. Koukej, ten dar je putovní. To znamená, že když čarodějka umře, musí ho někomu předat. Pokud se tak nestane, většinou se uvolní a může zasáhnout kohokoliv. I člověka. Dřív tenhle dar měli všichni." Přimhouřila jsem oči.

"Tak proč…"
"Necháš mě to doříct? Takže jak jistě víš, při válkách s démony velká část z nás zahynula. A ještě větší, když se uzamykal jejich svět. Člověk by řekl, že aspoň při těch plánovaných sebevraždách se rozhodnou tu schopnost někomu dát, ale nestalo se tak. Zmizela spolu s nimi."


"Ale…jak je to možné?" Pokrčila rameny.
"Co já vím? Tyhle filosofický otázky mě moc neberou. Někdo říká, že je to proto, že tak neměli zemřít. Že se stala nějaká chyba, a oni se vrátí." Už jen při zvuku toho slova mi přejel mráz po zádech.
"Cože udělají?"
"Vrátí se,"



Skryla jsem se za kámen právě včas, když se ozval výbuch. Otočila jsem se nazpátek a nechala jednu z těch zrůd vzplanout. Podle pokynů Sylvie jsem se držela vzadu. Věděla, že co se týče boje nablízko, nepatřím zrovna mezi nejlepší. Ohnala jsem se mečem, a spíš díky štěstí zabila jednoho z přízraků za mými zády. Není už čas? Plán byl jednoduchý. Měli jsme je zatlačit do slepé uličky, načež se k nám měli přidat démoni a rozprášit je. Přece jen byli vedeni k boji už od útlého dětství. Pomocí magie se mi podařilo odrazit dalšího přízraka, když se začaly kolem šířit ty hlasy.

"Královna je mrtvá! Královna je mrtvá!" znělo ze všech stran. V první vteřině mi ani nedošel význam těch slov. To přece není možné. Koutkem oka jsem zaznamenala, jak se pohnula tma. Jsou tady! Po tváři se mi rozlil úsměv při pohledu na neznámého démona, jak se zhmotnil ze tmy. Vyhrajeme! Moje nadšení pro boj vyprchalo ve chvíli, kdy démon popadl zmatenou čarodějku za rameno a s omluvným pohledem do ní zajel mečem. Krve by se ve mně nedořezal. Celá ta scéna byla pro mě až příliš neskutečná, aby byla pravdou. Co se to děje? Přicházeli další.

Přízraci velmi rychle poznali, že to nejsou oni, po kom obávaní vojáci jdou. Šli po svém vlastním druhu. Neměla jsem čas o tom více přemýšlet. Rozdávala jsem kouzla i rány na všechny strany. Někomu se podařilo zasáhnout mou ruku. Prvotní reakce byla stisknout si ránu. Adrenalin ale udělal sví. Velmi brzy přestali všichni rozlišovat čarodějku, démona nebo přízraka. Myslela jsem si, že je to můj konec, když jsem ucítila tupou bolest v týle, následovanou ránou o zem.



Zamžourala jsem očima. Kde to jsem? Do nosu mě udeřil tak pronikavý pach, že mě donutil se probrat. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem se doslova vyhrabala z mrtvol. Pomalu jsem vstala, a hned na to zase upadla, když mi nohama projelo mravenčení. Okolní ticho bylo téměř hmatatelné. Moc dlouho mi ale společnost nedělalo. Velmi rychle ho vystřídalo zvonění v uších tak hlasité, že jsem měla pocit, že si hlavu radši omlátím o strom. Oblečení spolu s vlasy se mi lepilo ke kůži směsicí potu a krve. Překvapeně jsem zvedla k očím prsty orosené čerstvou krví. Byla jsem zraněná na ruce a na boku, a přesto jsem nic necítila. Co se stalo? Stále ještě v šoku jsem se pomalu otočila, a dobelhala se k místu, kde se svažovala cesta.


Byli všude. Těl bylo tolik, že neexistovalo místo, na které by se dalo stoupnout suchou nohou. Jen těžko se dalo poznat, o kterou ze stran se původně jednalo. Zvedl se mi žaludek. Už jsem ale neměla možnost ho vyprázdnit.
Slyšet zvuky bylo tak zvláštní. Děkovala jsem sama sobě, že jsem v tom šoku nezapomněla, co je to pud sebezáchovy a schovala se do lesa. Přimkla jsem se k jednomu ze stromů a zadržela dech. I přes strach jsem se odhodlala vykouknout ze svého úkrytu. Kus ode mě ležela polomrtvá čarodějka. Zajíkavě lapala po dechu, ale nacházela jen krev, která jí u rtů vytvářela narůžovělé bublinky.


Pohledem zaznamenala pohyb. Neodvážila jsem se ohlédnout směrem, kam upírala oči. Ty klouzavé, neslyšné pohyby bych poznala kdekoliv. Zvláštní, že jsem v prvotním okamžiku myslela, že jí démon jde zachránit. Čarodějčiny panenky se roztáhly děsem. Za neustálého vykašlávání krve se pokusila postavit, ale ničeho tím nedosáhla. Chtěla se od něj jen dostat co nejdál. Když se ocitnul sotva na krok od ní, nezbývalo jí nic jiného, než doufat v milost. Byli jsme proboha jeden druh.


Stál ke mně zády. Věděla jsem, že bych jí dokázala zachránit. Můžu se vymluvit, že jsem nemohla tušit, jestli je opravdu sám. Pravda ale je, že jsem se bála. Strach mě doslova paralyzoval. Mohla jsem se jen dívat. Sklonil se k ní a jediný pohybem ukončil její život.
Chvíli bylo ticho. Setrval ve stejné pozici asi minutu, než se zvedl opět na nohy. Jako by mi tento jednoduchý úkon náhle vlil do nohou novou energii. I přes svá zranění jsem se rozeběhla skrze les, jako bych měla v patách samotného ďábla. Do jisté míry tomu tak i bylo.


Hlavní město jsem považovala za obrněnou pevnost. Nikdo se nemohl dostat dovnitř, aniž by nebyl záměrně puštěn od někoho zevnitř. Navíc ho obklopovala osmá pečeť, kterou mohl zrušit jen ten, kod jí vytvořil. Jeden člověk se ale přes ni mohl dostat. Jak to mohla udělat? Nemohlo to být z její vlastní vůle. Prostě nemohlo. Neměla jsem se tam vracet. Nikdo by tak neměl vidět svůj domov.

Za posledních několik dní se ke mně démon, kterého na mě nasadil Vládce, nebezpečně přiblížil. V posledním městě jsem se zdržela až příliš dlouho. Neměla jsem na koho se obrátit. Většina byla mrtvá a zbytek se rozprchl kdoví kam. Byla jsem v tom sama.


Věděla jsem, že jakmile se Vládce dozví, že nejsem mrtvá, bude mě hledat už jen kvůli pověsti mé rodiny. Té hloupé pověsti. To Nora byla ta výjimečná. Té jsem ale věřit nemohla. Ne po tom co provedla. Myšlenka, že nemůžu věřit už ani mé nejbližší osobě, která se o mě starala, když jsem přišla o rodinu, byla nepředstavitelná.


Měla jsem být ve střehu. Věděla jsem přece, jak blízko mi může ten démon být. Vrhl se na mě ze strany, a strhl ze svahu dolů do listí. Ocitla jsem se pod ním. Dlaněmi mi přišpendlil paže k zemi. Na kouzlo jsem ani nepomyslela a vyšvihla koleno mezi jeho nohy. Zaskučel a svalil se ze mě.


Vyškrábala jsem se na nohy a dala se do běhu. Sakra, sakra, sakra. Další chyba. Nikdy se neotáčej ke svému nepříteli zády. Dřív, než jsem stihla zareagovat, se zhmotnil ze tmy a přimáčkl mě ke stromu. Bylo mi jasné, že podobný zoufalý úprk se mi už nepodaří. Přitiskl mi ke krku chladnou čepel, o které jsem předpokládala, že je otrávená. Předpokládala jsem špatně. Stačil jediný pohled do jeho zelených očí, aby mi bylo jasné, že tenhle démon žádnou zbraň, aby mě otrávil, nepotřebuje. Ušklíbl se, jako by čekal, že budu vzdorovat víc.

"Erik tě chce vidět."


Věci se začínají pomalu vyjasňovat.