Stíny hranic-Kapitola 24. Srdce kolibříka

10. května 2015 v 0:04 | Lia |  Stíny hranic
Anna


Zamžourala jsem do tmy. Až příliš pozdě mi došlo, že mě z nebezpečné blízkosti bedlivě pozorují dvě zelené oči. Poplašeně jsem ucukla. Od útěku mě dělila jen ta zeď za mými zády. Pobaveně se usmál.
"Erik tě chce vidět."


Prudce jsem otevřela oči. Otočila jsem se k místu, kde ještě před chvílí stál démon. Pokoj byl ale dočista prázdný. Plna nejistoty jsem vylezla z postele a šla se podívat k oknu. Západka stále zajištěná. Nikdo se sem nemohl dostat.
Doufala jsem, že mi toto zjištění přinese aspoň trochu úlevy. Tlukot mého srdce se ale ne a ne uklidnit. Zaletěla jsem pohledem k lůžku. Jen při samotné představě, že by ten sen mohl pokračovat, jak se mi občas stávalo, mě polil mráz.
Rozhlédla jsem se po prázdném pokoji. Musela jsem pryč.



Jak se dalo očekávat, temné chodby domu na mě neměly zrovna uklidňující dopad. Na návrat bylo ale už moc pozdě. Až příliš jsem se vzdálila od pokoje, a otáčet jsem se nehodlala ve strachu, že se potvrdí mé paranoidní obavy o tom, že je mi někdo v patách.
Byla jsem natolik ponořená do svých stihomanských představ, že jsem se málem srazila s Alwou, která se náhle vynořila zpoza rohu. Ustoupila jsem několik kroků nazpět, jako bych se spálila.
"Omlouvám se, neviděla jsem vás." Bůhví, proč jsem jí náhle začala vykat. Možná za to mohli ty její šedivé oči, doslova propalující díru do mé tváře nebo fakt, že v mé blízkosti nebyl nikdo, na koho by obrátila svou pozornost, a já se mohla vypařit.

"Co tu děláš?" zasyčela.
"Nemohla jsem spát. V poslední době mě pronásledují strašné noční můry." Doufala jsem, že mě pošle zpátky. Pryč z jejího pohledu. Takové potěšení mi ale nehodlala dopřát.
"Máš na rukou krev dvou čarodějek, Kat leží na smrtelné posteli a ty máš tu drzost mi do očí lhát." procedila skrze zuby.
"Já ale nikoho…" Zalapala jsem po dechu, když mi došlo, co těmi slovy myslela.
"Vy myslíte, že s nimi spolupracuju?" zašeptala jsem nevěřícně. Jedna byla si to myslet. Říkat si, že jsem v pasti a druhá to slyšet nahlas. Povýšeně se usmála a udělala krok ke mně.
"Vše to začalo, když jsi k nám přišla. Kdo to kdy slyšel, aby čarodějka prošla portálem skrze pečeť?" Začala mě obcházet, jako lvice svou oběť. Za celou dobu ode mě ani jedinkrát neodtrhla pohled, jako bych se měla při sebemenším zaváhání vypařit.

"Vždyť mě chtěl zabít," ohradila jsem se chabým argumentem na mou obranu. Zasmála se.
"A jak může kdokoliv vědět, že tě tehdy skutečně napadl? Že jste se jen nesešli, aby jste probrali své plány." Měla pravdu. Vše ukazovalo na mě. Byla jen otázka času, než to dojde i ostatním. A pak se ta proslulá Společnost stane mnohem bližší než je tomu teď.
"Proč by se mnou vůbec chtěli spolupracovat? Jsem nikdo!"
"To říkáš ty. Nezapomínej, že ty bestie nezabili nejen naši Královnu, ale i tisíce z nás. Děti, které se nemohly nijak bránit. Jak se dá věřit někomu, kdo připraví svůj vlastní druh o to nejdůležitější, co mají?" Zhluboka jsem se nadechla.
"Já nikoho nezabila. Proč bych to dělala?" Sjela mě pohledem a přimhouřila oči.


"Nebyla bys první. Jak myslíš, že se dostali do zapečetěných měst?" Nestihla jsem jí odpovědět. Najednou se ze stínů vynořilo Eirnino hubené tělo. Nikdy jsem jí neviděla radši. Doufala jsem, že mě zachrání před tímhle inkvizičním soudem. Co když si to ale myslí i ona? Jistě si to mezi sebou řekli.
Navzdory své velikosti se náhle Eirny na Alwou tyčila jako samotná smrt.
"Dovedu Annu do pokoje. Ty by jsi také měla jít spát." Pronesla klidným hlasem, ze kterého by i sopka zamrzla. Přeskočila mezi námi rozezleným pohledem, zabalila se do šatku, který měla přehozený kolem ramen a odkráčela pryč. Do jejího odchodu jsem si neuvědomila, že zadržuju dech.
"V pořádku?" zeptala se mě Eirny. Zmohla jsem se na přikývnutí, ve kterém nebyla ani špetka pravdy. Myslí si o mně, že jsem zrádce.


"Neměla bys vyhledávat Alwinu přítomnost, když v okolí nikdo jiný není. Dokáže jí vystát jen velmi málo lidí." řekla Eirny, když mě doprovázela zpátky do mého pokoje. Jako bych to sama nevěděla. Být sama s Alwou bylo to poslední, co jsem si přála. Polkla jsem.
"Alwa naznačila, že za to, že se během války dostali démoni do zapečetěných měst, mohla nějaká čarodějka." Zeptala jsem se opatrně. Eirny ztuhla. Kdyby nebylo jejích kroků, myslela bych si, že zmizela.
"Víš, že jsem tu dobu zažila, že ano?" Bylo na ní vidět, jak těžko jí ta slova plynou přes rty. Nejistě jsem přikývla.
"Takže asi víš, že jsem jako dítě v jednom takovém městě byla, když se to stalo." Neubránila jsem se zalapání po dechu. Jsem fakt kráva. Kde jinde by asi byla?


"Omlouvám se, já…"
"To je v pořádku," řekla s mírným úsměvem. "Už je to dávno a jak vidíš, neumřela jsem. Pokud jde ale o tu čarodějku, pak ano."
"Jak ale dokázala zlomit tu pečeť?" Přistihla jsem se, jak automaticky pokládám další otázku na téma, které jí nejspíš nebylo úplně nejpříjemnější. Povzdechla si.
"Byla velmi nadaná. Někteří dokonce říkali, že byla nejnadanější čarodějkou, ihned po Královně. Nevím, kolik na tom bylo pravdy. Tak či tak, měla jednu velmi zvláštní schopnost. Dokázala manipulovat s pečetěmi a jinými ochrannými kouzly. Nikdy je neuměla úplně zlomit, ale "ohnout," nebo je jinak obejít, to ano. Asi si dokážeš představit, jaké to bylo pro ostatní lidi se najednou dozvědět, že samotnou myšlenku pečetí, jako neprostupných ochran, dokáže jedna žena jedinou myšlenkou zničit." Jako ve snách jsem se zadívala před sebe do tmy.
"Ale…proč?" zeptala jsem se, aniž bych se otočila.


"To nevím, Anno. Ve válce dělají lidé věci, na které by jinak ani nepomysleli. Změní se. Přesto ale stále doufám, že pro to měla své důvody." Důvody pro zpečetění osudu tisíců životů. Ano, jistě tu nějaký oprávněný důvod byl.
"A i přesto, nebyla to jen její vina. Opravdu si myslíš, že města chránily jen pečetě? Musel je pozvat někdo zevnitř." Tak tohle mě zmátlo ještě víc. Pomalu jsem se k ní otočila.
"Zevnitř?" Přikývla.
"V těchto uzavřených komunitách nežily jen čarodějky, jak si možná myslíš. Byla tu také spousta lidí. A museli dodržovat určitá pravidla, když žili takto v bezpečí, odtrženi od okolního světa, kterým neustále cloumaly války." Ztěžka se nadechla.


"V Hlavním městě, prvním městě, které bylo napadeno, žilo pět rodin, které měly výsadní postavení nad ostatními lidmi ve městě. Když se dozvěděly, že se proti nám démoni s přízraky spikli, bylo jim jasné, že ne nadlouho budou takto v bezpečí. Že musí jednat. A tak s démony uzavřely smlouvu a pustily je dovnitř." Až teď jsem si uvědomila, že během jejího vyprávění jsem měla pusu dokořán. Zahanbeně jsem jí zavřela.
"Slečna Carlssonová…" Eirny přikývla.
"Asi rok po čistce se začaly čarodějnice opět houfovat. Sešli se ti, kteří zbyli z původní Společnosti a zvolili si svou předsedkyni. Členové rodin byli pochytáni a bylo rozhodnuto, že trest smrti za takovou zradu je příliš mírný, a tak je označili. Od té doby nemohli nikam uniknout, vždy je našli a byli odkázání k tomu navěky sloužit čarodějkám, stejně jako veškerý jejich potomci."
"To ale není fér. Slečna Carlssonová ani nikdo jiný nemohl za to, co jejich předci tehdy provedli. Nemohli to nijak ovlivnit." Eirny ke mně obrátila vysílený pohled. Možná jsme si tenhle rozhovor měli nechat na nějakou příznivější hodinu.


"Lidé žijí krátce, Anno. Musíš vzít v úvahu, že tento rozsudek byl vykonán čarodějkami, které žijí staletí. Opravdu si myslíš, že odlišují jednotlivé lidské životy, které kolem nich proplují tak rychle, že si je sotva stihnou zapamatovat. Málo kdo se chová ke svému sluhovi s takovým taktem a úctou, jako to bylo u They se Sofií." Stiskla jsem rty. Nepromluvila jsem do chvíle, než jsme se zastavili před známými dveřmi. Známými z toho důvodu, že byly úplně stejné, jako všechny v tomhle domě. Dost dobře jsem tyhle jedny ani nemusela ještě vidět. Podle uschlé květiny na stolku po mé levici jsem si ale byla jistá, že tohle není můj pokoj.
"Tohle ale není můj pokoj." Eirny se pousmála. Skoro, jako by jí to mírné pozvednutí koutků bolelo.


"Říkali mi, že ti nemám říkat kde je. Podle mě si to ale zasloužíš vědět." Vykulila jsem oči. To nemůže být pravda. Otevřela jsem dveře a opravdu. Pod hromadou přikrývek se v horečkách třásla Kat. Chtěla jsem Eirny za to poděkovat, ale byla pryč. Zavřela jsem tedy dveře, a pod peřinou se přitulila ke Kat. Upřela na mě pohled, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě skutečně vidí. Oči se jí až příliš blýskaly a drkotala zuby tak silně, až jsem dostala strach, že si prokousne jazyk. Černá vlákna z její rány se stihla už dostat ke tváři, a dříve tak zářivé, rudé vlasy vysíleně ležely na polštáři, jako by už vzdali svůj boj. Téměř jsem ucukla, když jsem se jí dotkla. I přesto jsem jí ale objala. V očích se mi nahromadily slzy. Téměř jsem si nevšimla, jak se otevřely dveře, a z druhé strany ke Kat proklouzla postavy se zářivě blonďatými vlasy. Nedokázala jsem to říct nahlas, ale myslím, že už tehdy jsem v hloubi duše tušila, že jsem s ní naposledy.


A tak jsme usnuli. Dvě holky, objímající svou přítelkyni uprostřed, jako by jí chtěli silou vůle udržet na tomto světě. Pláč nás rychle vysílil a brzy na to jsme usnuly. Mě ani Hel nevzbudilo, když zběsilé bouchání jejího srdce, které nám do té doby burácelo u hlavy, náhle ustalo.





Na Caitlinino naléhání jsme museli Katin pohřeb provézt co nejrychleji. Prý už jen tím, že jí tu nechala tak dlouho, projevila dost vstřícnosti. Když jsem to slyšela, musela jsem se hodně přemáhat, abych jí jednu nevrazila. Teď byl ale Katin popel rozprášen ve vzduchu a to bylo hlavní. Nesnesla bych představu, že se někde v zemi pomalu rozkládá, zatímco nákaza v jejím těle dál postupuje.


Od té noci jsem nesnesla být sama. Hel to nejspíš cítila stejně. Nikdy jsme spolu neprohodili více jak dvě věty, ale jen pocit, že nejsem v místnosti sama, mě uklidňoval. Zrovna jsem asi po padesáté dočetla stránku v knize, aniž bych jí ani jednou porozuměla, když mě z takzvaného soustředění vytrhla rána klepadlem. Poplašeně jsem sebou cukla. Nikdo nikdy neklepal. Za celých těch několik týdnů, co tu jsem, sem nikdo nový nepřišel. Vyměnila jsem si s Hel panický pohled.



Ještě že Eve otevřela, jinak by nejspíš ta pocta zůstala na jedné z nás.
"Kde je Caitlyn. Musím s ní nutně mluvit." Zaslechla jsem z haly až příliš známý hlas. Pomalu jsem vstala. Ve dveřích stála Beatrice a obtěžkávala chudinku Eve svým kabátem. Už jsem jí chtěla pozdravit, když jsem si všimla, že za jejími zády je ještě jedna postava. Zalapala jsem po dechu, když se naše pohledy setkaly. To nemůže být možné. Prostě ne, tohle se mi jen zdá. Těžko říct, jestli mou mysl zachvátila neskutečná radost a úleva, nebo strach a nejistota. Před domem stál ten poslední člověk, o kterém jsem tušila, že ho snad ještě někdy spatřím.


Nora.


Tak co říkáte na takový vývoj událostí? Tipuje si někdo, jak tohle celé skončí? :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama