Stíny hranic-Kapitola 25. Mezi stíny

24. května 2015 v 11:29 | Lia |  Stíny hranic
Thea

"Zbláznila ses? Nemůžeš sem jen tak přitáhnout cizí čarodějku a chtít jen tak svolat soud." V reakci na Caitlyin křik jsem sebou trhla a koutkem oka se zadívala na zmíněnou čarodějku. Seděla od nás sotva dva metry, a díky Caitlyině ječáku šlo jen těžko předstírat, že neslyší každé slovo. Kdybych netušila, že kvůli ní chce Beatrice svolat Společnost, považovala bych jí za jednu z těch už od pohledu vznešených čarodějek, u kterých si ani nedovolíte hádat, kolik jim je let. Kolik tajemství se skrývá za tím záhadným úsměvem Mony Lisy? I přes špinavé, místy dokonce ohořelé oblečení se kolem ní doslova vznášel opar tajemna.
"Proč by ne? Porušila svůj trest. Taťánu by to jistě velmi zajímalo." Vykulila jsem oči a otočila se za Beatriciným hlasem. Při zmínce o předsedkyni Společnosti mi nepříjemně zabrnělo v zátylku. Přísahala bych, že dokonce i Atropos ztuhla.
"Nemyslíš, že má důležitější věci na práci, než řešit tvé podezření u jedné čarodějky?" procedila skrze zuby. Beatrice se k ní otočila s poťouchlým úsměvem, jako by podobnou poznámku z její strany očekávala.
"Jsem si jistá, že pro tohle si čas najde."


Za celý život k mým uším mnohokrát dolehly rozhovory, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Naučila jsem se, jak jim nevěnovat pozornost. Vybrala jsem si ke své práci místo, na míle vzdálené od intrik Společnosti. A přesto na mě dosáhli. V noci jsem usínala s tím, že ví o každém mém kroku, každém hnutím mysli. Že jim stačí jen pomyslet, a můžu se ocitnout opět na začátku. A teď jsem byla tady a Společnost se od našeho místa pobytu nacházela jen několik kilometrů.


Tenhle rozhovor jsem ale vytěsnit nedokázala. Těžko říct, proč jsem jen neprošla kolem, jako vždy. Snad proto, že jsem ještě nikdy nebyla svědkem toho, kdy by byla Atropos takto vyvedena z míry.
"Děláš si ze mě srandu? Na co jsi myslela?!" Kdybychom se nacházeli v animovaném filmu, nejspíš by jí v této chvíli začala od uší sršet pára. Beatrice se usmála. Jen těžko mohla potlačovat pocit ze svého konečného triumfu.
"Jen na blaho, samozřejmě. Ta žena porušila nejen náš zákon, ale i svůj trest. Musí se zodpovídat Společnosti." Atropos nejspíš došlo, že pomocí vzteku jí k ničemu nepřivede, protože najednou krev z její tváře ustoupila.
"Jen se nad tím zamysli. Konečně se začínám k Anně dostávat. Tímhle divadlem jen všechno pokazíš." Beatrice k ní přistoupila a naklonila hlavu k její tváři tak blízko, až se jejich nosy málem dotýkaly.
"Nezapomínej, že tvá drahá tetička má na kontě pokus i o tvou vraždu. Nebo si snad opravdu myslíš, že netušila, že tím co udělá, zabije tolik lidí? Že její milovaná neteř je tam s nimi?"


Anna

Od jejího příchodu jsem neměla možnost si s Norou promluvit. Jen stěží jsme si dokázali vyměnit pohledy plné zmatení. Nejspíš ani ona nečekala, že mě potká na takovém místě. Od našeho setkání uběhlo sotva pár hodin, a já tu teď kráčela temnou chodbou pod domem a Eirnina postava se přede mnou ploužila jako stín. Díky dlouhému kabátu, který jí zakrýval chodidla, jsem nabyla pocitu, že se vznáší.

Sklep byl jedno velké bludiště, skládající se z oblých, kruhových chodeb a tisíců dveří. Již brzy se před námi vynořily další. Roztřesenými prsty vyndala s kapsy svazek klíčů. Rozhlédla se, jako by každou chvílí měl snad někdo vynořit ze zdi. Cestu nám ozařovaly pouze pochodně, takže jsme tak trochu pokoušely štěstí, když se Eirny podařilo opět zasunout klíč do zámku hned napoprvé.

Překvapilo mě, když se přede mnou místo další chodby otevřel vchod do místnosti. Mé oči, zvyklé alespoň na minimum světla jen těžko mohly něco spatřit v takové tmě. Eirny popadla jednu z pochodní, a jako by tudy procházela už tisíckrát, do místnosti vešla. Ztuhla jsem uprostřed pohybu. Klouzala jsem pohledem po stěnách, které vždy na pár vteřin ozářilo světlo, když kolem nich Eirny proplula. Podél zdí, sotva pár metrů od sebe byly do kamene zasazené okovy. Otřásla jsem se při pohledu na kamenný "stůl" uprostřed místnosti. Co je tohle za místo?

Eirny zničehonic přidala do kroku. Za kamenným "stolem" se ani neohlédla, a místo toho odemkla dveře na protější straně. Plna nejistoty jsem jí následovala, zatímco jsem se snažila nesoustředit na tetelící se tmu v koutech, kam nedoléhalo světlo.

Naskytl se mi pohled na dlouhou chodbu, po bocích obklopenou řadou cel.
"Pospěš si! Nemáme moc času." naléhala na mě Eirny, než za sebou zavřela dveře. Prudce jsem se otočila. To ne! Nepřemýšlela jsem o Eirniných úmyslech. Představa, že jsem sama ve sklepení, ze kterého není úniku, byla sama o sobě dost děsivá. A teď ještě zamknula.
"Sakra otevři!"
"Anno? Jsi to ty?" ozvalo se ze tmy. Pomalu jsem se otočila a udělala pár kroků k jedné z cel.

Věděla jsem, že tu někde je. Když jsem jí spatřila tam v hale, přišla mi spíše jako přelud než skutečná osoba. Pruh světla ozářil Nořinu tvář.
"Jsi to opravdu ty?" Opatrně jsem přikývla. Nevěděla jsem, jak zareagovat. Mísilo se ve mně nutkání jí obejmout s rozezlenými otázkami, proč mě poslala na místo, kde po mně půjdou démoni a jediné čarodějky v okolí si budou myslet, že za jejich příchod můžu já.
"Co tady děláš?" zašeptala.

"Chtěla jsem se zeptat na totéž." Posadila jsem se na špinavou zem, abych jí viděla do očí. Ohlédla jsem se směrem ke dveřím.
"Eirny mě tu zamknula. Netuším, co tím sleduje." Nora sebou cukla a zahleděla na nějaký bod za mými zády. Ošila jsem se. V mysli se mi začínal utvářet obraz tisíců očí v celách, o kterých nemám ani tušení.
"Řekla jsi Eirny?" Nejistě jsem přikývla.
"Proč?" Zatřepala hlavou, jako by z ní chtěla setřást nějakou vzpomínku.
"Ty jsi jim o mně řekla?" Rozhodila jsem rukama.
"Co jsem měla asi tak dělat? Poslala si mě skrz zapečetěný portál! Samozřejmě, že to bylo všem divný." Už jsem jí chtěla zahrnout dalšími argumenty, když jsem se nad svými slovy zarazila. Skrz pečeť. Pohledem jsem zaletěla k jejímu zápěstí, na které jsem byla zvyklá vídat značku, kterou jsem ještě před několika měsíci považovala za mateřské znamínko. Značka zrádce. Hlasitě jsem polkla.
"To ty jsi ta čarodějka, která otevřela démonům cestu do Hlavního města?" Moje vědomí se té myšlence příčilo. Vždyť je to Nora! O to více se mé nitro proměnilo v led, když se na její tváři roztáhl úšklebek.
"Zdá se, že ses tu přece jen něco naučila Amélie."
"Proč mi tak říkáš?"
"Protože je to tvé jméno."
"Tohle nehodlám poslouchat." Vyskočila jsem na nohy a rozešla se ke dveřím v naději, že se mi podaří kouzlem odemknout zámek. Věděla jsem, že pokud ho Eirny nějak očarovala, nemám sebemenší šanci se dostat ven.



"To ani nechceš vědět, proč se ti zdají ty sny? Proč ti démoni jdou zrovna po tobě?" Pomalu jsem se otočila, a se zjevnou neochotou stáhla dlaň z kliky. Usmála se.
"Nevím, jestli jsi o tom slyšela. Říká se, že vždy, když nečekaně zemře čarodějka, vrátí se." Obklopil mě strach z toho, jak budou její slova pokračovat.
"Tak to se stalo tobě. Tobě a tisícům dalším." Zamrkala jsem očima.
"Jak to sakra myslíš?"

"Opravdu si myslíš, že bych se takhle namáhala s obyčejnou čarodějkou? Víš, kolik takových je teď v Česku?" Otřásla jsem se. Něco mi říkalo, že tenhle rozhovor bude už jen znepokojivější.
"Proto jsi nechtěla pomoct Idě?" Odvrátila zrak a zadívala se do tmy.
"Elyse nebylo nikdy možný pomoci." zašeptala a já dostala pocit, že jsem v jejím hlase zaslechla nostalgickou lítost. Svraštila jsem obočí.
"Jaká Elyse?" Přiskočila k mříži tak rychle, až jsem zavrávorala a od spadnutí na zem mě zachránilo jen nastavení mých dlaní. Jako by jí nějaká neviditelná síla držela v bezpečné vzdálenosti od železa. Celkem zoufalý pokus, zajistit vězení čarodějky, která dokáže ovládat pečetě právě pečetí.


"Nechovej se jako ignorant. Možná, že jsem neviděla vše, ale tohle ano. Zdálo se ti o tom. Mnohokrát. Jak prcháš se svým bratrem z hořícího domu a voláš po své sestře." Poslední slova téměř zašeptala. A přesto jsem každé z nich slyšela naprosto jasně. Stiskla jsem rty v naději, že tak potlačím zalapání po dechu.
"Jak to víš?" Obklopil mě hrdelní smích.
"Jako vážně? Já tam byla Amélie. Copak si nevzpomínáš?"
"Neříkej mi tak!" rozkřikla jsem se, ale výsledkem mi byl jen Nořin spokojený úsměv.
"Mysli si co chceš, ale čím dřív to pochopíš, tím lépe. Je to totiž zároveň i důvod, proč po tobě jdou démoni."
"Pokud tolik touží po tom mě zabít, proč to už dávno neudělali? Proč místo toho zabili dvě čarodějky, které s tím neměly nic společného?" Čekala jsem, že mi odpovědí bude další úsměv. Možná zmlknutí, a pak vytasení se s nějakým neprůstřelným argumentem. Rozhodně jsem nečekala pokrčení rameny. Jen tak, jako by říkala: "To se stává."
"Seth nepatří zrovna mezi lidi, kteří by dělali chyby. Neměla by ses ale ptát, proč tě ještě nezabili, ale proč tě vůbec chtějí zabít?" Kdoví, proč mě tolik vyvedlo z míry náhlá znalost jména toho démona. Možná bylo jednodušší žít v myšlence, že je jen nějakou nemyslící příšerou beze jména.


"A ty snad znáš odpověď?"
"Samozřejmě. Poté, co tě Seth zajal a dovedl k Vládci, Vládce rozhodl, že tě nezabije vzhledem k tomu, že by se u tebe mohly ještě stále projevit jisté schopnosti, které by mu jednou mohly být k užitku. Naše rodina tím byla tak trochu proslulá. Po nějaké době se čarodějky začaly opět sdružovat. A Vládce tě k jedné takové skupině poslal na výzvědy, samozřejmě pod přísným dohledem Setha." Nenápadně jsem pohledem zalétla ke dveřím. Sváděla ve mně boj zvědavost s myšlenkou, že se Nora dočista pomátla.


"Jak se dalo očekávat, velmi brzy ses začala s cíli těchto čarodějek ztotožňovat. To, co ale Vládce nečekal bylo, že by ho Seth zradil a spoustu věcí mu zamlčel. Vše šlo době, tedy až do doby, kdy ses ne zrovna dobrou cestou dozvěděla, že tyto čarodějky chtějí zapečetit svět démonů, a to za cenu životů těch několika čarodějek v této skupině. Pokusila ses utéct, ale chytily tě a uvěznily. Rozhodly se, že z tebe vytvoří kotvu pro jejich kouzlo. Jejich vůdkyně ti vlezla do hlavy s tím tě přinutit se ve chvíli, kdy budou provádět kouzlo zabít. Trvalo to dlouho, ale nakonec se jim to povedlo, stejně jako ovlivnily většinovou část skupiny. Tímto činem magie z našeho světa dočista zmizela, ovšem až na pár málo míst na zemi, kde se přes to vše kapka z ní udržela." Okej, tohle bylo hodně šílený. Snad si nemyslí, že bych jí tohle opravdu věřila. Rozhodla jsem se ale, že ještě chvíli s ní budu tuhle hru hrát.
"A jak tohle všechno víš? Přece jsi tam nebyla." Jiskra z odhalení tak dlouho zamlčovaného tajemství najednou zmizela. Pohled se jí zaplnil takovým studem a lítostí, až jsem zalitovala, že jsem ta slova vůbec vypustila z úst. Zadívala se na své dlaně, jako by v nich měla vyčíst odpovědi.


"Byla jsem tam," zašeptala ztěžka. "Když tě uvěznili, byla jsem v tom vězení. Sháněla jsem nějaké informace. Neměla jsem ponětí, že tam jsi. Myslela jsem, že jsi mrtvá." Zvýšila hlas a upřela na mě prosebně oči, jako by se obhajovala z nějakého zločinu. Musela jsem se hodně soustředit, abych zaslechla, co řekla potom.
"Stejně, jako ostatní. Jenže když jsem tě tam viděla, téměř na pokraji šílenství…Mohla jsem prostě ohnout tu pečeť a dostat tě ven. Vše by mohlo být jinak. Ale zpanikařila jsem. Venku byla armáda čarodějnic a já…Prostě jsem utekla. Nikdy jsem si to nepřestala vyčítat. Když jsem tě pak viděla jako Annu, zrovna v době, kdy se začala magie opět obnovovat, pochopila jsem to jako druhou šanci." Dala jsem jí několik minut čas, aby ve svém vyprávění pokračovala.
Celou dobu na mě upírala své fialkové oči v očekávání jakékoliv reakce. Povzdechla jsem si. Ať se mi její slova zdála sebevíc šílená, všimla jsem si toho výrazu, když jsem se zmínila o Eirny. Něco o ní věděla. Něco, co jí vyděsilo. Eirny jsem od začátku považovala za spojence. Jediná mi kdoví proč věřila, i když mně nic nevěděla. Ale pokud je Nora opravdu tak mocná, co by jí mohlo vyděsit?


"Co má s tím vším společného Eirny?" Slyšet znovu její jméno bylo pro Noru jako facka. Asi půl minuty zkoumala mou tvář, snad v naději, že v ní najde náznak nějakých postranních úmyslů.
"Copak ti to nedochází?" zašeptala nevěřícně. "Proboha zamysli se! Odpovědi na všechny tvé otázky máš tady," ukázala na mou hlavu. "Ve svých snech. Stačí se jen zamyslet." Už jsem jí chtěla něco odseknout, když se mi náhle do mysli vloudila vzpomínku na dobu, kdy jsem se s Eirny poprvé setkala. A jak mě oslovila jako Amélii. Tehdy mi to nepřišlo důležité. Vnímala jsem Eirny jen jako starou ženu, která toho viděla už tolik, že není divu, že jí někoho připomínám. Ale jak jsem si to teď všechno přehrávala zpětně…Její užaslý a dost možná i nevěřícný pohled, když mě poprvé spatřila. To, jak se se mnou neustále snažila zapříst rozhovor, jako bychom byly dávné přítelkyně. A mé sny…



Většina z nich byla zahalená mlhou, kterou jsem na ně uvrhla nejspíš já sama, když jsem se snažila na všechny ty obrazy zapomenout. Nevím, jestli to bylo mým úsilím, nebo Nořiným pohledem, ze kterého trnulo v zádech, ale nějak se mi podařilo si alespoň na zlomek vzpomenout. Přehrávala jsem si ty scény v hlavě stále dokola, ale nebyla jsem schopna narazit na nic, co by mi pomohlo poodhalit Eirniny plány.

To zjištění bylo dočista jako blesk. Náhlé osvícení mysli, jako by mi tu myšlenku někdo doslova vsunul do hlavy. Ten pronikavý, dětský hlásek se mi odrážel od stěn mozku jako ozvěna, a s každým úderem se mi začínal výsledný obrázek stále více vyjasňovat.

Malá holčička, objímající nějakou ženu a prosíc jí, ať neodchází. Počkat! Ne nějakou ženu. Noru! A pak náhle Nora, objímajíc svou těhotnou sestru a já, hledící na ně z poněkud přízemní perspektivy, nasoukaná do šatů z hryzavé látky.

Otevřela jsem oči a setkala se s Nořiným vítězoslavným úsměvem, jako by viděla vše, co se mi odehrálo v hlavě. Ale…to přece není možné! To nemůže být…
"Už mi věříš?" zeptala se Nora posměšně v reakci na můj výraz. Právě včas se otevřely dveře a v nich předmět naší konverzace, aby mi řekla, že už musíme jít. Z místnosti jsem prakticky vyletěla. A paradoxně, čím víc jsme se od Nory vzdalovali, a s každými zavřenými dveřmi mezi námi bylo čím dál více železa, tím více jsem cítila její pohled v zádech. Řekla bych, že by jí stačilo se jen trošku soustředit, a byla by schopná se mě dotknout.



Eirny

Tohle je zlý sen. Tohle nemůže být pravda, prostě nemůže. Jak to, že jsem to neviděla? Zlenivěla jsem. Až moc jsem se spoléhala na svůj dar. Tolik jsem se soustředila na Annu, že jsem úplně zapomněla na sebe. Spoléhala jsem se, že s takovýmhle vzhledem si mě jen těžko někdo spojí s tou dívkou, kterou jsem kdysi bývala. Jen zlomek lidí zná mé skutečné jméno. Pro všechny jsem Atropos. Jsem v bezpečí. Nic mi nehrozí. Tak proč se mi tedy při představě, že ta ženská je pod stejnou střechou jako já třesou ruce?
Jistě tu není kvůli mně. Je tu přece Nora. Ano, to bude ono. Beatrice jí sem zavolala, aby Noru odsoudila. Na mě už jistě zapomněla.

Ještě více jsem se přimáčkla ke kamenné zdi, a pod rouškou to nejlepšího maskovacího kouzla, které jsem byla schopna za tu chvíli vytvořit, jsem vyhlédla zpoza rohu. Věděla jsem, že strašně riskuju, ale musela jsem mít jistotu.
V první chvíli jsem jí nezahlédla. Byly tu všechny. Thea a Alwa postávaly opodál, a s nejistotou se ohlížely kolem sebe. Bylo zřejmé, že ani jedna z nich nemá z jejího příjezdu zrovna největší radost. V patřičné dálce od cely postávala Caitlyn s Beatrice. Dokonce i chudinku Emily sem dotáhly. Jediný, kdo tu chyběl, jsem byla já a Olivia, kterou nejspíš ani tato nepředvídatelná návštěva nepřinutila opustit pokoj a své děti.

Málem jsem prodělala zástavu srdce, když jsem jí konečně spatřila. Bylo to tak dávno, co jsem jí naposledy stála tváří v tvář. Myslela jsem, že jsem si vzpomínku na její zjev za tu dobu aspoň trochu upravila.
Byla ale přesně taková, jakou jsem si jí pamatovala jako dítě, když postávala vedle Královny na shromážděních v Hlavním městě, hned vedle mé matky, a později i Nory. Taťána. Předsedkyně Společnosti.
Už ze samotného jejího zjevu běhal mráz po zádech, a to i přesto, že nikdy nepatřila mezi nejvyšší osoby. Svou výškou jen o pár centimetrů převyšovala Caitlyn s jejím metrem a půl.
Svůj ledový pohled směřovala do tmy za mřížemi, kde byla uvězněná Nora.

"Myslela jsem si, že máš jen velké řeči. Měla jsem tušit, že od někoho jako jsi ty, Beatrice, nemůžu očekávat nic jiného, než úspěch. Dobrá práce." Při zvuku jejího hlasu jsem to tady málem zabalila. Všechny tak dlouho potlačované vzpomínky se najednou začaly řinout, ven, jako když se otevřou zátarasy u přehrady.


"Vidím, že jsi stále na vrcholu. Stále ti tví věrní pejsci skáčou, jak ty pískáš?" ozvalo se z nitra cely. Hned na to se vynořila i Nora. Taťána se křivě usmála, a její rovné, černé vlasy se zaleskly ve svitu pochodní.
"Zajistěte ji. Divím se, že z téhle odfláknuté pečetě už dávno neunikla."
"Jistě, paní." ujistila ji Beatrice, i když jsem věděla, že pečeť byla její práce, a že se jí Taťánina slova musela dotknout. Taťána se na Noru ještě jednou ušklíbla a vydala se k odchodu. Zatajila jsem dech, když se její paže téměř dotkla té mé. Strnula, a k mému zděšení se ohlédla.
"Stalo se něco?" zeptala se Caitlyn. Taťána se rozhlédla.
"Nic důležitého," pronesla nakonec, ještě jednou zatěkala pohledem, a v čele skupiny odkráčela pryč. To bylo o fous. Léta skrývání málem přišly vniveč. Vydala jsem se v jejich stopách zpět nahoru. V hlavě mi rezonovala jediná otázka: Co udělá Taťána, až spatří Annu a pozná v ní Amélii, kterou před lety přinutila se zabít?"

Konečně nová kapitola. Upřímně jsem doufala, že se mi jí podaří napsat mnohem dřív, ale nějak semi všechny ty informace podařilo splácat až teď. Přáběh se blíží k závěru a všechna tajemství se postupně odhalují.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tee Pee Tee Pee | 24. května 2015 v 11:31 | Reagovat

Zdravím Tě,
netuším jak začít, nikdy jsem nebyla nucena nic podobného dělat, ale bylo mi to doporučeno a logicky jsem si i jistá, že je to asi to jediné, co mi může pomoci splnit můj sen. Proto se předem omlouvám, pokud Tě má žádost bude obtěžovat, ale věř, že i těch pár sekund, které mi věnuješ, mi pomůže splnit můj největší sen.
Jsem hrdá majitelka toho nejúžasnějšího stvoření, které jsem kdy potkala- tříleté psice čistokrevného voříška jménem Amy. Ačkoliv jsme si prošly nejednou nesází, je mým nejlepším parťákem, přítelem, ochráncem a oddaných společníkem. Po váhání a uváhách "ono to stejně nevyjde" jsem se nakonec rozhodla nás přihlásit do jisté soutěže. Pokud jsi dočetla až sem, jsem Ti velmi vděčná za Tvou pozornost a dovolím si troufale požádat, zda by jsi mi tento sen pomohla splnit. Stačí otevřít tento odkaz → http://www.brithappytogether.cz/ a pod videem ("Tee Pee") kliknout na tlačítko "To se mi líbí" (nutno dole na stránce listovat na stranu 3).
Předem děkuji a věřím v Tvojí pomoc :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama