Stíny hranic-Kapitola 26. Šepot zatracených

12. června 2015 v 18:09 | Lia |  Stíny hranic
Thea

"A jsi si jistá, že jsi slyšela dobře?" Protočila jsem nad Alwinou náhlou vírou ve starší čarodějky očima.
"Samozřejmě, že jsem slyšela dobře."
"Ale…vždyť to nedává žádný smysl."

"Já nevím jak ty, ale mně to znělo dost jasně. Už jen to, že Annu sem poslala nejspíš největší zrádkyně naší historie, z ní nedělá zrovna nejnevinnější osobu. Jen jsem netušila, že je v tom všem zapletená i Atropos." řekla jsem se značnou hladinou zklamání v hlase a sesunula se na pohovku. Mozky nás obou se rozeběhly na plný obrátky v naději, že v této na první pohled bezvýchodné situaci najdou alespoň jediný světlý bod.
"Co chceš, abych udělala?" zašeptala Alwa. Nadzvedla jsem koutky, i když se ve mně zrovna teď moc štěstí nevyskytovalo.

"Myslím, že jsme veškeré možnosti na útěk už dávno promrhaly. Teď, když je tu Taťána, silně pochybuji, že se komukoliv podaří odsud dostat."
"Víš, co udělá, jestli zjistí, co jsi udělala Linnee?" Vzepjala se ve mně zlost při myšlence, že bych měla být potrestána jako jedna z těch vražedkyň, které zabily jiné čarodějky."
"To ten démon ji napadl, ne já!" I když jsem se snažila udržet svůj hlas v normě, Alwě neuniklo, jak mi začal přeskakovat.
"Ale poslední ránu si zasadila ty. Moc dobře víš, že okolnosti je nezajímají. Jde jim o fakta a faktem je…" Zvedla jsem k ní hlavu.

"Že jsem ji zabila. Jen to řekni. Je to přece jen pravda." Stiskla rty tak silně, jako by mezi nimi rozdrtila nějakou obzvlášť peprnou poznámku na můj účet. Zahleděla se z okna na jarní krajinu soupeřící se zimním mrazem. Jako malé dítě jsem se pro sebe usmála, jako by mi snad vítězství nad Alwou v téhle patetické hře "kdo dřív uhne" vynést nějaké výhody.

"Jak jsem řekla. O to, co jsem udělala já, se už dneska nikdo nezajímá. Na druhou stranu, Linnea je mrtvá sotva pár týdnů. Být takhle pod nosem Taťáně je víc než provokace." Až v půli věty jsem si uvědomila, že jsem své ruce zabavila přetáčením opodál ležící propisky.
"Má důležitější problémy. Linneu zabil démon, taková je oficiální verze. Pravdu vím jen ty a já." A s těmi slovy se propiska v mé ruce zastavila, následovaná očima na Alwině osobě, jako bych si chtěla ověřit její loajalitu. Pokývla hlavou a zbytek svých poznámek si nechala pro sebe. Za tu dobu, co jsme se znali, dokázala opravdu skvěle vytipovat chvíli, kdy se nechám zviklat, a kdy naopak ne.
"Tak či tak, musíš si promluvit s Olivíí. Jestli půjde do tuhého, musí vědět, jak se situace má. Jen hlupák by si myslel, že by dokázala schovat dvě děti před Taťánou."
"Nebude se mnou mluvit."
"Tak ji musíš přinutit."



Zasáhla mě vlna nostalgie, když jsem natahovala pěst ke dveřím Oliviina pokoje. Dokázala jsem ji přinutit s námi opět začít spolupracovat, opustit manžela, a přesto, jako by se nic nezměnilo. Stále mezi námi byla neprostupná bariéra, jako téměř před půl rokem a já se opět doprošovala, zatímco ona mě úspěšně ignorovala.



Mezi jednotlivými ťuknutími do dřeva jsem nevědomky dělala mezery, jako bych si nebyla jistá, jestli mám pokračovat. Z nitra pokoje ke mně dolehla skupiny hlasů, ale otevření dveří, jak jsem také předpokládala, jsem se nedočkala.

"Olivio, otevři! Vím, že si tam teď možná připadáš v bezpečí, ale nemůžeš tam zůstat navždy. Obzvlášť, když je tu teď Taťána." Jako bych mluvila s duchem. Olízla jsem si rty a připravila se na do duše promlouvající, ale bezvýslednou řeč.
"Podívej, je mi líto, že jsi musela opustit Jona. Nikdy bych nic takového po tobě nechtěla, kdyby na tom nezáležel život tvůj a tvých dětí." Nastražila jsem uši v naději, že zaslechnu alespoň nějakou odezvu. Zatnula jsem zuby. Už jsem měla toho jejího trucování dost. Chovala se jako dítě. To ona si přece zvolila, že chce žít jako člověk. Že chce žít přítomností a nemyslet na to, jak bude její manžel a dost možná i děti vypadat za několik desítek let, zatímco ona bude pořád stejná. Varovala jsem jí. Naléhala na ní. A čeho jsem se dočkala? Jen odporu z její strany. Jako vždy absolutně ignorovala následky svých činů. A teď jsme se dostali sem. Došlo na má slova a ona mi to dává za vinu. Už mě to nebavilo. Bůhví, jak to s námi jako skupinou nakonec bude. Rozpustí nás a přidají do jiných? Nahradí Linneu? Žádné z východisek se mi nelíbilo. Olivia se musí probrat a uvědomit si, že v téhle chvíli mají mnohem důležitější věci na práci než jejího pochybného syna.


"Být tebou jim o všem řeknu, dokud jsou malí a můžou si na to ještě zvyknout. Tvůj syn by ti asi moc nepoděkoval, kdyby si mu to oznámila v den popravy." promluvila jsem hlasem, který by dokázal řezat sklo, a otočila se na podpatku.
Byla jsem natolik ponořena v oblaku nadávek na její osobu, že jsem téměř nepostřehla náhlé zvíření prachu způsobené prudkým otevřením dveří. Pomalu jsem se otočila a střetla se s jejím rozzuřeným pohledem. Stála rozkročená, jako by byla připravena k boji a hlasitě oddechovala. V obličeji byla tak rudá, že jsem na zlomek vteřiny dostala strach, že snad omdlí. Otevřela po mých slovech tak rychle, že mi bylo jasné, že musela celou dobu stát u dveří a poslouchat mě přes otevřenou desku.

"Chceš mi něco říct?" zeptala jsem se a bojovně vystrčila bradu.
"Já svého syna nenechám zabít." prohlásila pečlivě a mezi slovy dělala dostatečně velké pomlky, jako by se rozhodovala, jestli po mně má skočit teď nebo později.
"Nic nevyřešíš tím, že se tu budeš schovávat. Taťána je bude chtít vidět oba. Musíš je na to připravit. Ušklíbla se a zavrtěla hlavou, jako bych snad byla nějaká naivka, která věří, že všichni lidé na světě se mají rádi.
"Setkej se s ní teď, nebo to příště bude za mnohem horších okolností."



Eirny

Dnes jsem se z toho už vykroutit nemohla. Za nedlouho proběhne soud a já musím být se vším seznámena. K mé smůle i s Taťánou. I přesto, že jsem našlapovala nanejvýš opatrně, neubránila jsem se skučení staré podlahy.
Stále více jsem se přibližovala ke skupině hlasů vycházející z postranního pokoje na konci chodby. Stejně jako ve většině domů, které byly původně postaveny jako Akademie, i tento byl charakteristický dlouhými, temnými chodbami, na kterých mnohokrát ani nebylo možné dohlédnout na jejich konec, kruhovými místnostmi a zvláštním propojováním jednotlivých pokojů, mírně připomínající labyrint.


Byly tu dva možné způsoby, jak pro mě toto osudové shledání může skončit. Buď mě pozná, a já se už nedožiji rána, nebo ne a já se budu po zbytek její přítomnosti modlit, aby si náhodou nevzpomněla.
Na prahu jsem se zarazila. Křečovitými prsty jsem sevřela hůl a potlačila chuť se přeměnit do své mladší podoby. Až v těch několika málo vteřinách, kdy ode mě Taťána stála sotva pár metrů mi plně došlo, jak moc jsem proti ní zranitelná. Jak moc riskuju.


Thee se rozzářila tvář, když si mě všimla, jak stojím ve dveřích s otázkou, jestli mám vejít nebo ne napsanou na čele.
"Tady jsi! Taťáno, to je Atropos, jak jsem vám o ní říkala." Naprázdno jsem polkla, když na mě upřela ty své hadí oči. Sjela mě pohledem tak upřeným, že jsem dostala strach, jestli stejně jako její sestra neumí číst myšlenky.

Náhodný kolemjdoucí, neseznámený s okolnostmi by jen těžko je dvě považoval za sestry. Obě byly drobné, ale tam jejich podobnost končila. Neubránila jsem se lehkému pozvednutí koutku při myšlence nad tak patetickým stavem. Všichni věděli, že Taťána na Marguerite žárlí. Nikdo by ale ve snu nepředpokládal, že se jí po sestřině smrti podaří tak rychle dostat k moci. Sakra, ať říkala cokoliv, na názorech ostatních členů Společnosti nezáleželo. Dostala se do bodu, kdy měla skoro stejnou pravomoc, jako kdysi její sestra. Jako Královna. Pochybovala jsem, že někdo z přítomných byť jen tuší o jejím původu. Určitě si myslí, že stejně jako ony není vědma.


Taktně se usmála. "Ráda vás poznávám," pronesla s hranou vřelostí v hlase a díky bohu místo podání ruky jen lehce pokývla hlavou.
"Nebyla jste na slavnostním setkání před dvěma lety? Přísahala bych, že vás odněkud znám." zamyslela se Taťána a svraštila obočí, až se jí mezi nimi utvořila vráska. Zavrtěla jsem hlavou a doufala, že z mého hlasu nebude cítit panika.
"Bohužel ne," Konečně se zaměřila také na něco jiného než na mě.



"Co se bude dít dál?" zeptala se dychtivě Beatrice a upřela na ní pohled dítěte, které právě objevilo Vánoce. Taťána se na ní shovívavě usmála.
"Během několika týdnů by se sem měly začít sjíždět čarodějky na proces. Bude to velká událost. Bude to první soud, od toho, který se konal od Královniny smrti." Všichni jako na povel sklonily hlavy a dopřály Margueritině památce minutu ticha jako pokaždé, když přišla řeč na její tragický osud.

"Nevím, jestli tu bude dostatek místa pro tolik hostů." poznamenala opatrně Caitlyn. Taťána mávla rukou.
"Prosim tě. Tenhle dům byl postaven pro přijímání mnohem větší masy lidí, než kterou očekáváme my. Nemáš se čeho obávat." Tím jsem si nebyla tak úplně jistá a zřejmě ani Caitlyn Taťánina slova neuklidnila. Byla jsem svědkem posledního soudu. Drby se šířily rychleji než krysy ve stoce a špína se převalovala z jednoho člověka na druhýho. Nikdo z toho nevyšel nepoznamenán.


Až teď jsem si všimla osmé postavy skrývající se ve stínech. Mělo mi dojít, že tu bude její věrná gorila. Taťána nikdy necestovala na vlastní pěst.
"Předtím bych ale velmi ráda s vámi probrala záležitosti okolo Nory," oznámila nám hlasem pořadatelky večírku a postupně na každou z nás pohlédla, než se zastavila u Beatrice.

"Především s tebou. Například jak jsi věděla, kde se Nora skrývá. Nebo jak si vůbec tušila, že porušila podmínky svého vyhnanství." Jako by se v místnosti najednou ochladilo. I na tu dálku jsem si všimla, jak Thein a Alwin úsměv zamrzl. Jen Olivia vůbec nevnímala. Dál si mnula ruce a prohlížela si vzorek na tapetě, jako by se už nemohla dočkat, až bude zase nahoře s dětmi. Myslím, že jsme mohli být rádi, že vůbec vylezla.

Beatrice se přinutila ke křečovitému úsměvu a přikývla. "Samozřejmě." Taťána spokojeně nadzvedla oba koutky a rozešla se směrem ke stolu, po jehož ploše se válela nejrůznější lejstra. Jako by nic, se jimi prohrabala.
"Ještě je tu jedna věc. Chci mluvit s tou dívkou. S tou, která k vám dorazila těsně před těmi útoky."
"Myslíte Annu?" ujistila se Thea a hlas jí přeskočil o několik oktáv výš. Alwa v reakci na její náhlou změnu intonace svraštila obočí. Taťána se střetla s pohledem své stráže postávající u stěny a usmála se.

"Ano, přesně ta," Ohlédla se po Caitlyn, která poplašeně ucukla, když jí došlo, že se stala jejím předmětem zájmu.
"Caitlyn, mohla bys Darii ukázat tu místnost, ze které hodláme udělat soudní síň?" Jako na povel vystoupila ze stínů. Naposledy jsem jí viděla v táboře a to jen na pár minut. Mahagonové vlasy měla asymetricky na jedné straně ostříhané, zatímco z druhé jí podél obličeje splývala vlna. Na rozdíl od jiných jedinců s oříškovýma očima byly ty její jako dvě jehly.
Naklonila hlavu na stranu a Caitlyn se neochotně otočila, aby jí ukázala Taťánou určené místo.

"Vím, čím jste si museli projít," Něco mi říkalo, že nás čeká motivační řeč. "Již tři z nás jejich rukama zahynuli." Každé z nás na pár vteřin pohlédla do očí. "Slibuju vám, že už na nikoho z nás nevztáhnou ruku. Poté, co dořešíme Noru, se zaměřím jen a pouze na to zjistit, proč se narušila pečeť kolem světa démonů. Nedovolím, aby se opakovaly ty zvěrstva co naposledy." Po takovém proslovu mělo být mé srdce odlehčeno. Měla jsem se uklidnit a pocítit bezpečí z toho, že nad námi drží ruku někdo, kdo nás dokáže ochránit. A přesto mě obklopil chlad. Nebyla to slova útěchy, co vycházelo z jejích úst, ale hrozba.



Anna

Jak se dalo očekávat, dům se začal pomalu zaplňovat. Brzy mě přestalo bavit zdravit každou neznámou tvář, která prošla dveřmi a s nadšením v očích se vyptávala na démony, a jaké to bylo být jimi pronásledován a nikdy nevědět, jestli se dalšího rána probudí. Celé to braly jako nějakou atrakci. Jen zpestření jejich dlouhého života. Před dotěrnými zraky jsem se skryla ve svém pokoji. Stejná věc nejspíš štvala i Hel, protože netrvalo dlouho, a začala se objevovat v křesle naproti posteli. Nejprve třeba jen na hodinu, a pak stále na déle a déle. Upřímně mě vyděsilo, když mi jednoho rána došlo, jak moc je pro mě její přítomnost důležitá. Zvláštní, že i když byl teď dům hlučnější, děsil mě víc než kdykoliv předtím.


Nejvíc tahle změna ovlivnila Emily. Ze svého podkrovního pokoje už prakticky nevycházela. Často jsme jí s Hel dělaly společnost. I když jsme se jedna druhé o tom nesvěřily, obě jsme k prohlížení Emiliin skic shledávaly docela jiný důvod, než čistě umělecký zájem. I přesto, že byla téměř nulová šance, že bychom někdy nějakou takovou skicu našly, trávily jsme celé hodiny jen tím, že jsme doufaly, že v té uhlové změti jednou zahlédneme někoho, kdo nám připomene starý život. Že před tímhle vším bylo i něco jiného, něco normálního, a to jen před několika měsíci a ne roky, jak se to často zdálo.

A jednoho takového dne naše posvátné ticho přerušované pouze šustěním papíru a tahy uhlem přerušil příchod They. Neviděla jsem jí tak dlouho. Ani jedna z nás o to nestála. A přesto mě její příchod nepřekvapil. Byla to jen otázka času. To já jsem po nocích opakovala Nořino jméno stále dokola jako modlitbu a oháněla se její osobou pokaždé, když mě okolí bombardovalo otázkami, co jsem zač? Naprázdno jsem polkla. Co když zjistili, že jsem ji tuhle navštívila? Co když jsme udělali nějakou chybu, která nás prozradila?

"Chce tě vidět Taťána." Zalétla jsem k Heliným vyděšeným očím, které zběsile těkaly mezi mnou a Theou, jako by čekaly na další výpad. Pokusila jsem se k ní poslat skrze pohled nějakou tu útěchu, ale asi to moc nezabralo.
Beze slova jsme se zvedla a vydala se za Theou. Koutkem oka jsem si ještě stihla všimnout Emiliina svraštělého obočí a obrazu drtícího v pěst při pohledu na Theu.



Do podobné situace se dostávám až příliš často. Člověk by řekl, že už v tom budu mít zvyk. V následování někoho s kamenným výrazem, vedoucího mě za svým šéfem. Zažívala jsem to už potřetí, a přesto jsem měla co dělat, aby se mi neroztřásla kolena. Možná proto, že ještě nikdy nešlo takhle do tuhého, ač jsem si to tehdy možná myslela. Nad Taťánou nikdo další nebyl. To ona měla hlavní slovo. Tušila jsem, že tohle je mé poslední předvolání.

Průběh byl stejný jako dvakrát předtím. Zastavily jsme se před jedněmi dveřmi a Thea na mě pohlédla, jako by mi před svým odchodem chtěla ještě něco říct. Žádné rady, ani slova útěchy. Takové iluze jsem si nedělala. V jejím pohledu bylo až příliš uspokojení nad mým osudem. Přesto, jako bych tam viděla ještě něco. Snad poslední střípek neuvěření v to, že by ta dívka před ní by byla něčeho takového schopna.

Zatřepala hlavou, otočila se na podpatku a odkráčela pryč. Počkala jsem, až zmizí v změti chodeb, a teprve poté jsem se zaměřila na dveře. Teď je to na mně. Zhluboka jsem se nadechla a několikrát razantně zaklepala.
Po slovním vybídnutí jsem vstoupila. Přistihla jsem se, že jsem ještě stále očekávala, že vstoupím do Theina obřího alergenu, kde vzduchem kromě spousty prachu poletuje i peří. Tahle místnost byla ale dokonale udržovaná. Na nábytku se nepovalovalo jediné smítko a každičký předmět v místnosti měl své speciální místo.

U okna, skrze jehož sklo prozařovalo jarní slunce, postávala ke mně bokem čarodějka. Zamrkala jsem při pohledu na straku sedící jí na zápěstí. Hlavou mi bleskla vzpomínka na havrany, které za mnou posílala Nora. Žena se sklonila nad strakou, několikrát jí lehce pohladila po modročerném peří, načež jí zakroužila ukazovákem před očima. Poplašeně jsem ucukla, když jí do něho náhle klovla. Čarodějka se potěšeně usmála, něco jí pošeptala a nechala ji vyletět z okna.

"Ty asi budeš Anna," hlesla a dřív, než jsem stihla jakkoliv zareagovat se otočila. Nejspíš na mě chtěla hodit jeden ze svých nacvičených úsměvů, kterých měla jistě celou sbírku. Každý pro jednu skupinu lidí. Koutky jí ale při pohledu na mou osobu ihned povadly. Nedovolila jsem si, se byť jen nadechnout, když mě její oči několikrát sjely nahoru a dolů. Jako by tomu, koho má před sebou ještě stále nemohla uvěřit. Hrklo ve mně. I přesto, že Nora byla uvězněná hluboko pod zemí, jako by mi stále předkládala další důkazy o tom, že mluvila pravdu. Nejspíš jsem byla první člověk za hodně dlouhou dobu, kterému se podařilo Taťánu dočista vyvést z míry. Jen jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli jsem právě tohle chtěla.

"Dario? Nech nás tu o samotě." Jako by odnikud, se náhle vynořila vysoká čarodějka s tvrdým pohledem. Proplula kolem mě jako duch a zabouchla za sebou dveře.
"Posaď se," poručila mi Taťána, ze které už nejspíš opadl počáteční šok.

"Tak," Několikrát poklepala hranou balíku s papíry o stůl, aby je srovnala. "Thea mi sdělila, že se znáš s Norou." Rozhodla se to, co se stalo před chvílí ignorovat. Možná se mi to jen přece jen zdálo.
Byl by špatný nápad lhát Beatrice, natožpak někomu, kdo je mnohem mocnější než ona. Usmyslela jsem si tedy, že se budu snažit se co nejvíc držet pravdy. Na její poznámku jsem přikývla.


"Jak jistě víš, bude se s ní konat soud. Víš, co provedla?" Zavrtěla jsem hlavou. Lepší, když si bude myslet, že jsem úplně blbá, než aby dostala podezření, že jsem s Norou od jejího příjezdu sem mluvila. Taťána si teatrálně povzdechla.
"Před lety ji odsoudili jako zrádce a označili. Někdo nad ní ale asi držel ochrannou ruku, protože místo smrti skončila jen s vyhnanství." Její hlas během těch několika vteřin ochladl natolik, že jsem čekala, že tužku přetáčející mezi prsty velmi brzy zlomí. Náhle ke mně zvedla pohled, a já se napřímila pod vlivem neviditelných drápů, které mi přejely po páteři.
"Thea mi dosvědčila, že jsi jí říkala, že tě k nim poslala Nora Carterová. Je to pravda?" Ztěžka jsem přikývla, když mi zády projela další vlna bolesti.
"Jak dlouho už jí znáš?"

"Pět let." zašeptala jsem ve strachu, že kdybych zvýšila hlas, ta bolest by se jen znásobila. Opřela si dlaně o desku stolů a naklonila se ke mně.
"Potřebuju, abys tohle řekla i u soudu. Chápu, že si myslíš, že tu ženu znáš, ale nic nemůže být více vzdálené skutečnosti. Kvůli ní zemřelo více lidí, než si vůbec dovedeš představit. Je tvojí povinností vůči tvému rodu, abys jí pomohla dovést k spravedlnosti. Rozumím," hlesla překvapivě milým tónem, jako by mě utěšovala a dotkla se prsty hřbetu mé dlaně. Stálo mě veškeré úsilí, abych se z toho ledového sevření nevykroutila. "…že máš strach, ale slibuji ti, že budeš v naprostém bezpečí." Ujistila mě a pohlédla mi do očí s takovou upřímností, až jsem jí to vše málem uvěřila.
Napřímila jsem se. Celé to bylo jen divadlo pro její vlastní potěchu. Aby mě viděla svírat se v bolestech. Poznala mě v okamžiku, kdy jsem se objevila ve dveřích.

"Můžu se na tebe spolehnout?" zeptala se a téměř mateřsky se na mě usmála, až se mi udělalo zle. I přesto jsem se ale přinutila k úsměvu.
"Samozřejmě."



Bolestivě jsem sykla, když se Emiliina dlaň s mokrým hadrem přiblížila k mým zádům.
"Budeš v pořádku. Je to jen kouzlo. Chtěla tě vystrašit." uklidňovala mě už poněkolikáté Emily. Když jsem se ale vrátila od Taťány, rozhodně tak klidná při pohledu na má záda nebyla.
"Hel, vem si to. Už to začíná pomalu mizet." řekla unaveně Emily a podala jí hadr. Hel, která až do teď přecházela po pokoji sem a tam se založenými pažemi jako zvíře v kleci mi začala opatrně omývat iluzí vytvořenou ránu. Ulevilo se mi, že se nevyptávala. Bylo to tak jednodušší. Nebyla jsem ale tak naivní, abych si myslela, že Emily o ničem neví. A nemusela jsem ani pro to vidět její kresby.




Stáhla jsem si tričko přes již téměř zahojená, avšak stále bolestí tepající záda. Sotva jsem se stihla posadit, když do pokoje vtrhla Eirny. Ještě nikdy jsem jí takhle neviděla. Kdyby měla oči, nejspíš by teď byly plné děsu.
"Musím zmizet!" vyrazila ze sebe a přiběhla ke skříni, jako by mi chtěla začít balit. Kdyby ovšem bylo co.
"Co to děláš?" zeptala jsem se nechápavě.
"To, co jsem měla udělat už dávno. Ani jedna z nás tu už nemůže zůstat."
"A to proč jako?" zeptala jsem se, i když odpověď byla nadmíru jistá. Jen jsem nepočítala, že se někdy dostanu do takovéhle pozice.

"Kvůli Taťáně! Nechala jsem to zajít až příliš daleko." Stiskla jsem rty. Kvůli komu jinýmu.
"Co je s ní?" zeptala jsem se a v zádech mi varovně zapulzovalo. Prudce se ke mně otočila.
"Už toho nech! Proč myslíš, že jsem tě zavedla za Norou? Slibuju ti, že ti jednou všechno vysvětlím, ale teď musíme pryč." přemlouvala mě úzkostlivě a zalomila vrásčitýma rukama. Pozorně jsem se na ní zadívala. Opravdu měla strach. Poprvé jsem v ní viděla tu holčičku z mých snů. Zavrtěla jsem hlavou.

"Nemůžu tu nechat Noru." A Hel, ale to jsem nahlas neřekla. Eirny se napřímila.
"Nora si je dobře vědoma toho, co provedla. Měla si trest odpykat již před lety." Její hlas byl náhle tak chladný a nekompromisní, až jsem jí nepoznávala. Naklonila se ke mně.

"Já tam tehdy byla Amélie a jsem si jistá, že i ona věděla o mé přítomnosti. A přesto pustila do města, kde se skrývala její neteř, armádu démonů." Překvapilo mě, že se jí vůbec netřásl hlas. Každé slovo řekla tak plynule a jasně, jako by s tou skutečností byla už dávno smířená. Už jsem se ani téměř nepozastavila nad tím, jak mě oslovila.
Pro něco takového neexistovala omluva. Najednou jsem neměla slova, kterými bych mohla hájit Noru. Rozhodla jsem se tedy zjistit odpověď na docela jinou otázku.


"Proč máš takový strach z Taťány?" Skousla ret mezi zuby a otočila se směrem k oknu.
"Když si mě dostala z toho tábora, kde nás chtěli obětovat, Taťána se strašně rozzuřila. Bylo tam přesně tolik čarodějek plus kotva, aby dokázaly pečeť udržet na dostatečně dlouho. Beze mě a ještě jedné čarodějky, kterou si se mnou poslala, nebyla pečeť nikdy úplně kompletní. I dlouho poté mě kvůli tomu pronásledovala." Zamrkala jsem očima.
"Vždyť Taťána tam nebyla." Překvapeně se ke mně otočila.
"Amélie, to ona to tam celé řídila."


Heuréka! Konečně nová kapitola. Vážně se omlouvám, že mi to tak trvalo, ale nějak prostě nebyl čas. Uzavíraly se známky, řešila rozlučka atd. Navíc tahle kapitola měla být o něco delší, ale nakonec jsem se jí rozhodla rozdělit. Ještě jednou se omlouvám.


Co myslíte, že má Taťána v plánu s Annou?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama