Září 2015

Když padají lustry, a to nejen ve Fantomovi

22. září 2015 v 20:25 | Lia |  Daily Lia
Docela dlouho jsem si říkala, jestli vůbec nějakej takovej článek psát, protože si neumím představit, že by tohle mé tlachání prakticky o ničem někoho bavilo. Ale vzhledem k tomu, jak dlouho jsem chodila sem a tam, jako vždycky když přemýšlím (spíš běholítám, ale vzhledem k tomu, jaký dopad mají i normální kroky na stropy našich sousedů to musím bohužel omezovat co nejvíc a to hlavně v noci, kdy pro klid obyvatel domu přešlapuju v rohu směrem ke zdi...jo...ke zdi), to má cenu napsat, i kdyby jen pro klid mé duše.

A ano, i strop už jim předpokládám mou vinou spadl :D.



Naposledy jsem o své nové třídě psala na začátku měsíce hned po seznamováku. Musím říct, že jsem měla opravdu štěstí na lidi. Takhle to vypadá, že bych bez větších dramat mohla střední proklouznout. Akorát tu je náš učitel křesťan a jeho videa o Boží cestě na Youtube, který mi stále nevrátil můj schízo obrázek, a na který se ho bojím upozornit, aby se mě zase nezačal vyptávat.


Nikdy bych neřekla, že bych tímto slovem mohla kdy vůbec sebe označit, ale v poslední době si připadám jako hrozný šprt a ani trochu tomu nepomáhá fakt, že sedím v první lavici, i když jsem si tam původně sedla za účelem, aby si mě učitelé nevšímali. Když ono to je prostě těžký nezvednout ruku, když na třídu učitel háže ten svůj pohled plný zoufalství v marné snaze získat nějakou odezvu.

Děkuji svým věčně od inkoustu zamazaným prstům, že i přes takzvanou spolehlivost, kterou mi učitel bůhví proč připsal, nemusím číst při dějáku z jeho Bible. A celkově mi radši nic nepokládají do rukou, i když jsem nejblíž. Dneska jsem si dokonce při pohledu na mou ruku vysloužila od učitelky na biologii výjek, když mě chtěla využít jako součást své názorné ukázky. Asi nemusím dodávat, že nakonec na mém místě stanul někdo úplně jiný.


Nejspíš jediná doba, kdy se cítím jako naprosto totální debil (zdůrazňuju naprosto totální jako: Naprosto netuším co se to kolem mě děje a nejradši bych skočila z okna před učitelovým pohledem) je při fyzice. Dokonce i mnou tolikrát proklínaná chemie mi jde líp než tohle. Tahle látka mi nešla v šestce a nejde mi ani teď. Převody...Jen těžko by jste hledali písničku, která by se k mému věčnému boji s nimi hodila líp.


Když jsem u těch muzikálů, něco mi říká, že jestli předtím jsem se obávala školních akcí kvůli tomu, že mluvím ze spaní, teď bych asi neměla spát v cizí přítomnosti vůbec, protože pozor...z úrovně: "Mluvím ze spaní" jsem povýšila na úroveň: "Zpívám ze spaní." Jop...zpívám...Jako by nestačilo, že si i během dne furt něco broukám. To asi můj mozek chce naštvat bratra, v jehož přítomnosti si už ani nemůžu zpívat Fantoma, ani Les Misérables, ani Sweeneyho (radši žádný muzikál), protože i když je všechny má rád, narozdíl ode mě není zas tolik rád, když mu pak hrají v hlavě celý den. Takže to teď bude naopak celou noc. Moje podvědomí je už větší svině, jak já ve skutečnosti :D.


Co se týče mé nové povídky, stále nemůžu přijít na to, jak přemluvit Viktora, že bez Amy nikdy nic nedokáže. Marně hledám konec jeho ega a zatím nic :D. Přejte mi štěstí.

Jestli jste se dostali až sem, gratuluji! Těch pár minut života vám už nikdo nevrátí :D.

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 2. Ztracené a znovu nalezené

16. září 2015 v 21:11 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Ukázalo se, že může umět upéct dortů, kolik chce, ale stejně ji nic z toho nemůže připravit na mořskou nemoc. Po celou cestu měla dost práce sama se sebou, takže na nějaké bližší seznámení s tím cizincem co se jí předtím zastal, nedošlo. Ze začátku se přemáhala, aby před ním nezvracela, ale potřeby jejího těla velmi rychle zvítězily nad hlavou. Menší satisfakcí pro ni bylo alespoň to, že ani ten muž, který na pevnině působil tak sebevědomě, zřejmě nebyl zvyklý na delší pobyt na lodi. Kdyby lodi. Takhle kocábka se dala považovat spíše za člun s menším podpalubím než loď.


Přikrčila se k zemi, když okolím zazněl hrom a loďka se se značnou námahou převalila přes další vlnu. Přitáhla si kolena k trupu a zavřela oči. Co ji to napadlo? Měla zůstat doma. V bezpečí. Tahle věc nemůže takový nápor přežít. Hlasitě polkla, když jí došlo, že dnešní noc je dost možná její poslední. Kdoví, jak by své paranoidní myšlenky rozvíjela dál. To by se u ní ale při zjištění, že právě spolkla vlastní zvratky, nesměl projevit dávicí reflex.





Potlačila touhu políbit asfalt, když se její nohy konečně zase ocitly na zemi. Chvíli jí trvalo, než si přivykla neměnnosti povrchu, a než dokázala svá chodidla přemluvit, aby se přestaly motat. Přistáli v noci. Alespoň tohle jim hrálo do karet. Jen těžko byste v tuto hodinu hledali v přístavu někoho, kdo se zajímá o dva přeběhlíky. Jak tak hleděla na vysoké střechy Canneru, zaplavila ji úzkost. Nadhodila si popruh batohu na rameni a bůhví, proč ji toto nepatrné gesto pozvedlo náladu. Co teď? Ohlédla se po svém cizinci, který se začal pomalu vzdalovat, jako by ulice města už dávno znal. Držet se ho by nemusel být tak špatný nápad. Doběhnout ho jí trvalo jen chvíli.

"Přeslechla jsem tvé jméno," oslovila ho jednou z nejprofláknutějších seznamovacích frází a nahodila jeden ze svých nejlepších úsměvů. Zareagoval rychleji, než očekávala. Otočil se tak rychle, až Amy klopýtla.

"Ujasníme si to. Pomohl jsem ti, ale nic to neznamená. Makal jsem hodně, abych se sem dostal, a nenechám se zpomalit nějakou přítěží, kterou jsem potkal cestou." Zatnula zuby, aby mu hned na místě taky něco neřekla. Nic si najednou nepřála víc, než být hodně daleko od něj a byla si docela jistá, že ani jeho přání není tomu jejímu zrovna vzdálené. Něco jí ale ve splnění představ zabránilo. Ať se snažila sebevíc, nedokázala se pohnout z místa. Ani on se nesebral a zmizel, jak podle jeho slov očekávala. Amy si uvědomila, že je to poprvé za celou dobu, co je u něj tak blízko. Tak blízko, že byla schopna v jeho šedivých zorničkách vidět svůj odraz. Zmoklá myš se zvratky ve vlasech. Ani on nevypadal zrovna nejslavněji. Ale ať už Amyin pohled na něj jakýkoliv, nedokázala ani na chvíli odtrhnout pohled od jeho očí. Stejně, jako on od těch jejích.



Na chvíli se vše zastavilo a oni byli schopni vnímat jen tu neznámou energii, která proudila mezi jejich těly, jako by je k sobě chtěla svázat. Zvyšovala se a gradovala a pak…zmizela. Prostě jen tak. Dívčin protivník zamrkal očima a zatřepal hlavou. Tak nějak doufala, že to celé byl jen přelud. Lhala by, kdyby řekla, že jí jeho reakce neznepokojila. Otočil se na podpatku a bez dalšího slova odešel. Chvíli tam ještě jako opařená zůstala stát. Dost dlouho na to, aby tento incident dokázala zahnat až na dno své mysli mezi ostatní zbytečnosti a vykročit do temných ulic Canneru.




Nikdy dříve podobné místo neviděla. Děsilo ji a fascinovalo zároveň. Neměla žádný plán. Nejspíš ani sama tak úplně nevěřila, že by se sem kdy opravdu dostala. Celé tohle místo bylo pro ni spíš jako legenda, která ji nutila zatnout zuby a něco dokázat. A teď tu byla, dosáhla svého dosavadního cíle a nevěděla, co dál. Domy se nad ní skláněly jako nějaké příšery a jí nezbylo nic jiného, než dál kráčet po ulicích vydlážděných kočičími hlavami, které se snad díky místnímu podnebí nikdy nestihly vysušit. Normálně by začala panikařit už jen kvůli tomu, že se ztratila, ale v tomhle případě jí větší strach naháněl spíš všudypřítomný klid.


Jako by svými možná až příliš hlučnými kroky mohla město probudit. Znechuceně nakrčila nos, když jí do něj udeřil štiplavý zápach, u kterého si nebyla tak úplně jistá, jestli jde z ní nebo z okolí.



Nevěděla jasně, co se přesně v následujících několika vteřinách vlastně stalo, když jí náhle zátylkem projela tupá bolest, následovaná švihnutím jejího těla o zem. Zatmělo se jí před očima. Pokusila se zvednout víčka, ale byla zastavena dobře mířeným kopancem do břicha. Zaskučela a stulila se do klubíčka. Zvonění v uších jí přešlo právě ve chvíli, kdy už jen z dálky slyšela někoho utíkat. V tom prvotním okamžiku, kdy si ještě plně neuvědomovala, co se vlastně stalo, obrátila svůj skelný pohled k obloze.


Zpět do reality se jí povedla přivést až kapka vody, co jí přistála na tváři. A pak další a další. Pomalu se posadila, snad ze strachu, že by mohla zase upadnout do bezvědomí. Bříšky prstů se dotkla místa na hlavě, ve kterém jí ještě stále nepřestalo tepat.



Až teď jí došlo, že z jejího ramene zmizela přítomnost popruhu tašky, kterou se neodhodlala za celou cestu byť jen na chvíli sundat. Zašmátrala kolem sebe a s rychle rostoucí panikou se rozhlédla. To ne! Vyskočila na nohy, a ještě jednou se otočila kolem dokola, i když přes déšť dokázala vidět sotva pár metrů před sebe. Prohrábla si vlasy. Sakra, jak mohla být tak hloupá? Co si myslela? Že si jen tak odjede do nového města a splní si svůj takzvaný sen? Hloupá, naivní…Jak se sakra mohla nechat okrást?

Pod náporem několika posledních dní, kdy se v pochybné lodi převalovala přes vlny směrem k městu, které podle slov pana Batese čekalo jen na ni, se rozplakala.

Posadila se na okraj chodníku a složila hlavu do dlaní. Nikdy sem neměla jezdit. A teď se tu zasekla, bez peněz a jakýchkoliv prostředků. Zrada rodiny, útěk a propašování se do města, kde podle zákona neměla co dělat. To všechno pro to, aby skončila na ulici v naději, že se jí jednoho dne podaří vydělat dost, aby se mohla vrátit domů, kde ji stejně už nikdy nepřijmou.

"Hej! Jsi v pořádku?" Poklepal jí někdo na rameno. Popotáhla a ohlédla se. Vzhledem k nedostatku světla se jen podle hlasu dalo předpokládat, že ta vysoká postava s deštníkem je žena.

"Slyšíš mě?" zeptala se naléhavěji, ale odpovědí jí bylo jen Amyino zamrkání. Protočila oči. "Sakra," zaklela tiše. Ještě jednou se rozhlédla, jestli v okolí není někdo, kdo by ji od této ne příliš milé povinnosti ulehčil. Nakonec jí nezbylo nic jiného, než se o dívku postarat sama.


Amy netušila, jak dlouho to je od doby, kdy viděla světlo, natož pak to elektrické. Se skuhráním přimáčkla dlaně k očím, když se záře dotkla jejích zorniček.
"Holka bláznivá," zabrblala s nakrčeným nosem neznámá a zavedla Amy do koupelny. Ta se bez jediného vzdoru nechala vést, jako panenka. Jen z dálky vnímala okolí, natož osobu, která k ní prohodila sotva pár slov. Na to, jak se jí podařilo umýt si vlasy, a kdo jí pak těsně než usnula, přikryl, si nevzpomínala.




Nepamatovala si na jediný ráno, kdy by se po probuzení cítila odpočatě. Myslela si, že stále sní, když místo ve své posteli se probudila na gauči v místnosti a oblečení, které nepoznávala. Všude kam dohlédla, bylo bílo. Stěny, židle i gauč, na kterém ležela. Jen fialová deka, kterou jí někdo přikryl, z tohoto pravidla vybočovala. I když se byt na první pohled zdál obrovský, při bližším pohledu si Amy všimla jasných známek toho, jak se někdo snažil prostor v místnosti využít do posledního milimetru.

A pak tu byla ta vůně, kterou byla zvyklá vídat jen v práci u pana Batese. Jako náměsíčná se jí nechala vést dolů po schodech z bytu až ke zdroji.



Tak, jak se jí v mysli postupně vynořovaly mlhavé vzpomínky na předešlou noc, tak se zvyšovaly i její obavy, co najde na konci cesty. Byla to ale ta omamná vůně, která v ní potlačovala veškeré známky strachu, a která jí nutila stále dokola pokládat jednu nohu před druhou.



Očekávala různá místa. Většinou ta nejhorší možná. Ale ani na okamžik ji nenapadlo, že by se mohla ocitnout v cukrárně. Fascinovaně se rozhlédla po těch skvostech vyskládaných podél stěn.
"Pomůžeš mi?" Ten hlas patřil dívce, co stála opodál a s nadměrnou pečlivostí aranžovala krém na dortíky. Mohla být tak o pět let starší než Amy. Černé vlasy, kontrastující s průsvitnou pokožkou měla stažené na temeni hlavy. Když jí Amy dlouho neodpovídala, narovnala se a nadzvedla obočí. Dívka zamrkala očima snažíc se ignorovat výšku její "únoskyně."

"Co mám udělat?" Černovláska kývla někam za sebe.
"Vykládej ty hotové na stojan a odnes je k výloze." A dál pokračovala ve své práci. Amy se pomalu blížila k místu, které jí cizinka určila, aniž by z ní ani na chvíli spustila pohled. Co byla ta ženská zač, a proč se ocitla v jejím bytě? Poplašeně se rozhlédla po možných známkách nebezpečí. Byla to jen pekárna. Tak proč ji to kolem tak moc znepokojovalo?



I přesto, jakým mistrem byla Amy v umění náhlého vypaření se ze scény, její jednání bylo narušeno vskutku strategicky umístěným stojanem. Zakroužila pažemi ve vzduchu ve snaze najít zpět ztracenou rovnováhu, přičemž se jí podařilo zavadit o tác s hotovými dortíky a strhnout je i se svou maličkostí k zemi. Několikrát zamrkala očima, ale nebyla schopna vidět nic víc než mžitky tančící jí před zornicemi.

"Jsi v pohodě?" Konečně se jí podařilo zaostřit. Uskočila, když první, koho spatřila, byla tvář té neznámé dívky. Se svírajícím se hrdlem se podívala po zničených zákuscích okolo a máslovém krému na oblečení. Počkat, zarazila. Tohle na sobě včera určitě neměla.
"Omlouvám se. Hned to uklidím." omluvila se Amy křečovitě. Cukrářka se usmála.

"To nic," A narovnala stojan. "Neměla jsem možnost se představit. Vivian Charlesová." A natáhla ruku, aby jí pomohla vstát.
"Amy Webová," hlesla a nakonec, i přes zjevný ostych její pomoc přijala. Vivian si oprášila dlaně o sukni a začala uklízet to, čemu se dříve dalo říkat dortíky. Ušklíbla se, když na sobě ucítila tíhu Amyiných očí.

"Našla jsem tě včera před obchodem ležet na silnici. Musíš být šílená, když se v takových hodinách potloukáš městem." Zamrzla jí tvář, při pohledu na zdevastované šaty. "Pračka je vzadu. Tvoje by už měly být suché." Amy se nenechala dvakrát pobízet, aby využila šance zmizet jí z očí.


Ještě nikdy se za sebe tolik nestyděla, jako tomu bylo v následujících několika dnech. Nepoznávala se. Úkony, které dříve byla schopna dělat i poslepu, a které se staly jistým zvykem, zakódovaným v jejích dlaních, jí najednou byly cizí. Na co sáhla, to pokazil, ať si svým jednáním byla jistá sebevíc. Jako by léta, která strávila pod dohledem Patricka Batese, prostě zmizely. O to víc ji zaráželo, s jakou trpělivostí se k ní Vivian chovala. Každé ráno, kdy Amy probudily sluneční paprsky, nemohla uvěřit, že tu stále je. A každý den, stejně jako tomu bylo předchozí, očekávala, že tentokrát vyhozena bude. Kontroverznost jejích nehod se neustále stupňovala, skoro jako by je způsobovala schválně s nějakým skrytým záměrem. Pro Amy bylo záhadou, jak se Vivian vždy dokázala otřepat a s grácií, která jí byla vlastní z každého problému vybruslit. A přitom tu nebyl jediný důvod, proč by jí měla trpět. To, jak Ostrovance první den pomohla, se dalo svést na její dobrou vůli, nebo špatné svědomí. Ale tohle? Amy několikrát napadlo, jestli Vivian není náhodou nějaká Batesova známá, u které se za svou žačku přimluvil. To ale vzápětí zavrhla. Tohle se mu nepodobalo. Pokud by nebyla schopna i bez jeho pomoci se ve městě uchytit, velmi rychle by na ní zapomněl. Ne, tohle bylo něco jiného.




Byl to jen další obyčejný den, kdy vše okolo Amy jedním slovem hroutilo. Jen těžko potlačovala slzy při myšlence, že jediná věc, ve které kdy byla dobrá, které obětovala tolik času, a na kterou se spoléhala, když odjížděla do Canneru, je pryč.


Podle Vivianiny rady se držela co nejdál od trouby, zákazníků a čehokoliv, co by jen zdánlivě připomínalo možné nebezpečí při srážce s její osobou. Obávala se, že nebude trvat dlouho, a i ta nádobka s barevným sypáním se v jejích dlaních promění ve zbraň hromadného ničení.


Zrovna zápolila s otevíráním, když zaslechla zvonek oznamující příchod zákazníka. Byla zvyklá tento signál ignorovat a udělala by to i teď, kdyby ji ovšem něco nepřinutilo zbystřit pozornost.


Prvotní bolest byla jen nepatrná. Snadno se dala přehlédnout. Přimkla víčka k sobě, když se jí útroby sevřely, tentokrát silněji, jakoby chtěly pohltit samy sebe. Jen tak tak se zachytila o pult, když jí tělem projela další křeč. Kolena se jí třásla, když se pokusila znovu postavit. Co se to sakra děje? A pak to uslyšela. Nevěřila, že by ho dokázala poznat jen podle hlasu, kdyby to právě neudělala. Fascinovalo ji, že mohl prožívat jakákoliv muka, ale pro něj tolik typická arogance se zřejmě ani v těchto chvílích nehodlala snížit byť jen o jediný stupeň.


Vyhlédnout do obchodu se skoro až bála, i když tušila, co tam najde. Nevypadal zrovna nejlíp. Dost možná i hůř než ona, když ji Vivian našla. Ležel na podlaze v podezřele podobné pozici, jako ještě já před chvílí. A zatímco se ho cukrářka snažila přesvědčit, že v tomhle stavu se jen těžko sám postaví, Amy už tušila, že s ní a cizincem to nebude tak snadné, jako že každý z nich se otočí na opačnou stranu a odkráčí do tmy.


"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho černovláska, když se jí konečně podařilo pomoct mu postavit se na nohy. Oprášil si ramena, jako by ho těch pár tahů dlaní mohlo zbavit vší té špíny.

"Viktor," Nemusela se ani dívat Vivian do očí, aby věděla, že zůstane.




Je to moje první povídka psaná v er formě tak mějte se mnou strpení, než se do toho dostanu :D.

Fantom Opery aneb od konce k začátku

10. září 2015 v 18:54 | Lia |  Výkvěty mé mysli
Už brzy to bude měsíc, kdy jsem sem přidala svůj nadšený článek k zfilmované verzi Fantoma Opery. Co se tohoto námětu týče, dostala jsem se k němu snad tou největší oklikou :D. Nejprve film, pak muzikál, pak jsem si chtěla konečně přečíst originál od Lerouxe, ale dřív jsem se dostala k Fantomovi od Susan Kay. Nakonec jsem ale nějak dojela a musím říct, že teď mám Erika a celý jeho příběh ještě mnohem raději.

Nejprve k muzikálu. Pouštěla jsem si záznam z 25th anniversary, takže s představiteli Christine a Erika Sierrou Boggess a Raminem Karimloo. Měla jsem z toho nejprve takové rozporuplné pocity, protože jsem nebyla zvyklá na jejich hlasy a nedokázala jsem si představit, jak to bude celé na jevišti vypadat. Veškeré obay mě opustily ihned po zaznění prvních tónů úvodní hudby. Říkám vám, ať už ve filmu nebo na divadle, ta chvíle, kdy se rozsvítí lustr a Opera začne ožívat patří mezi ty nejlepší v životě. Ten, kdo při poslechu té hudbě necítí mráz v zádech nemůže být normální člověk :D.

Jestli se mi filmová verze jako že hodně líbila, muzikálem jsem byla unešená. Ta hudba, efekty...Kvůli týhle show bych snad ten výlet do Ameriky i podnikla. Neodkážu si představit, jak mocný zážitek to musí být, když sedíte rovnou v hledišti. Možná za to mohly ty ohně šlehající po jevišti, nebo závěrečná děkovačka, ze který jsem teda už byla totálně naměkko, když původní představitelka Sarah Brightman zpívala s dalšími čtyřmi fantomy.

No koukat se na to budu ještě mockrát a Sierra nejspíš už zůstane mou nejoblíbenější Christine, stejně jako Ramin Erikem :).





Pak se mi poštěstilo, že jsem sehnala Fantoma od Susan Kay, který je inspirován posledními stránkami z Lerouxova románu, které pojednávají o Erikově minulosti. Knihu vypráví jak nám známý fantom, tak i další postavy, do jejíž životů zasáhl a navždy je změnil. Knížka je to opravdu nádherná. Koukala jsem, že někteří jí označili dokonce za nejlepší knihu, kterou kdy četli. Já tak daleko nepůjdu, i když je pravda, že jsem ji přečetla za dva dny.


A pak tu je tedy Fantom Opery od Gastona Lerouxe. Když mi přišel, ještě notnou chvíli jsem obdivovala jeho mazlivou obálku a liliově bílé, hladké stránky. Okej to už jsme zase někde jinde :D. Trochu jsem se bála, aby tu Christine neměla úplně vymytej mozek, i když by se jí asi ani nebylo moc divit vzhledem k době, kdy vyrostla. Nakonec to tak hrozný nebylo, i když byla taková hloupoučká, s čímž jsem počítala. Kniha byla hlavně z pohledu Raoula, takže jsem se konečně dočkala Erika v podobě psychopata jak se patří. A ta atmosféra, kdy stačilo jen říct slovo "fantom" a všichni se už věšeli :D. A pak ty všemožné triky, které na obyvatelích divadla prováděl. Některé na první pohled vystupovaly opravdu tak nadpřirozeně, že jsem si i já říkala, jestli to jsou opravdu jen triky. Možná by bylo i lepší, kdyby nebyly všechny na konci prozrazeny.

A nesmím zapomenout na samotného autora, který po celý svůj žvot věřil a i v knize to několikrát zmiňuje, že Fantom Opery opravdu existoval. Těžko říct, co všechno si pro lepší vyznění svého díla domyslel. Je pravda, že spousta událostí popsaných v knize se opravdu stala. Už jen to vyvolává více než mrazení.



Ti, kteří naslouchali dešti-Prolog+Kapitola 1. Není cesty zpět

6. září 2015 v 15:43 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Konečně přidávám svou novou povídku. Snad moje první, která není fantasy tak mějte se mnou slitování :D.

Ve městě jménem Canner kdysi žili dva sourozenci. Dvojčata. Byli celým městem oslavováni pro svůj neuvěřitelný talent a lidé věřili, že spolu snad musejí sdílet jednu duši. Dokud nezmizeli.


Amy Webová měla vždy jen jediné přání. Odplout do města a stát se slavnou cukrářkou. Setkává se s tajemným a ambiciózním Viktorem, který má stejný sen. Stane se mezi nimi něco velmi zvláštního. Najednou, když jsou sami, smůla se jim lepí na paty, ale když jsou spolu, jsou schopni těch nejúžasnějších věcí. Viktor je pro úspěch ochoten udělat naprosto cokoliv, i kdyby to mělo být dělení se o něj s jednou naivní Ostrovankou. A jak jejich hvězda stoupá a Amy doufá, že jednou by pro Viktora mohla být i něco víc, nemá ani tušení, že pro někoho už něčím víc je.


Nechtěné dárky a vzkazy na ni čekají na každém rohu a Amy si pomalu uvědomuje, že kromě slávy a uznání ve městě nalezla i něco mnohem děsivějšího, co jí nehodlá dát pokoj, dokud nepodlehne.


Prolog

Byly tam vždycky. Míjeli se každý den, tím druhým nikdy nepovšimnuti. Žijící si jen ve své vlastní, malé představě světa, jako dvě vesmírná tělesa, den za dnem kolem sebe kroužících s osudem se nikdy nestřetnout. Bylo potřeba správné místo, správný okamžik, aby se konečně dotkli. Jediný dotek, který zapříčinil, že se stali jedinou bytostí.

Kapitola 1.

Ten den přišla Amy Webová do práce pozdě. Na ulicích nebylo přes provazce deště téměř vidět na cestu, jak už bylo pro podnebí na Ostrovech běžné.

"Jdeš pozdě," hlesl bezvýrazně pan Bates hned poté, co se za dívkou zabouchly dveře.
"Omlouvám se, musela jsem ještě s něčím pomoct matce." omlouvala se mu, zatímco si ždímala vlasy.
"Řekl jsem to, když jsem tě přijímal a řeknu to znovu. Pokud nejsi schopna zvládat rodinu i práci nemá cenu, abys sem chodila." Sklonila pohled a přešlápla z nohy na nohu.

"Už se to nebude opakovat," Pan Bates si odfrkl a sjel Amy pohledem. Zarazil se u kaluže vody, která po ní zbyla. "Ukliď to a přijď za mnou. Přišly mi objednávky z Canneru." V Amyiných očích poskočila jiskřička nadšení. Ty chvíle, kdy ji pan Bates zaučoval do tajů cukrářské řemesla, byly pro ni z celého času stráveného tady ty nejoblíbenější.


Patrick Bates vlastnil malou pekárnu v obchodní čtvrti, kterou tvořilo pár pro život nejnezbytnějších podniků. Svého času byl Patrick Bates vyhlášeným cukrářem celého Canneru. Sbíral jednu cenu za druhou až jednoho dne, kdy získal tu největší, Skleněný vítr, ho opustila vášeň. Sebral se, opustil město a odkázal svůj život ke stereotypnímu pečení chleba s občasnou zakázkou z míst, kde dříve jeho hvězda zářila jasněji než noční obloha.

To on byl tím, kdo přivedl Amy k myšlence, že za vodami jejího domova, není jen pustina, ale další svět, který jen čeká na to, až bude moci přijmout někoho, jako byla ona. Docela odvážný sen pro někoho, jehož rodiče nikdy neopustili Ostrov. Očekávalo se, že jako nejstarší dcera se vdá a bude dále přežívat, jako to jejich rodina dělala už po staletí.

"Slyšel jsem, že se o tebe zajímá Archibaldův syn."
"Jen řeči," hlesla, aniž by se k němu otočila a udeřila pěstí do těsta. V té chvíli bylo ráda, že stála Batesovi zády, on tak nebyl svědkem jejího návalu vzteku.

"Je to dobrá partie. Tvoje matka musí být nadšená." Amy v jeho blízkosti strávila už dost dlouho dobu, aby v jeho na první pohled milých slovech poznala skrytou narážku.
"To je," odhodlala se i přes svou nechuť dále pokračovat v konverzaci. Ani jindy tak uklidňující hnětení těsta nedokázalo odvést pozornost od kousavých řečí Patricka Batese.


"Kdy odjíždíš?" zeptal se najednou.
"Nemám dost peněz," odpověděla bez zaváhání. V poslední době se kolem ní ta otázka vznášela čím dál častěji. Odfrkl si.
"Jen výmluvy. Říkám ti, buď odjedeš hned, nebo se po zbytek života zahrabeš tady. To snad chceš?" Povzdechla si a šáhla po utěrce. Z jeho úst to vše znělo tak jednoduše. Jenže on se narodil jako Měšťan a mohl tedy volně cestovat. Ne jako Amy.
"Kolik ti zbývá?" zeptal se po chvíli. Promnula si čelo.
"Můžeme si o tom promluvit někdy jindy?"
"Jak chceš," Zvláštní, že i když pan Bates opustil Canner dobrovolně, stejně toužil po tom, aby se na jeho dílo nezapomnělo. I kdyby to mělo být skrze do města nelegálně propašovanou žačku.


V pokoji, který Amy sdílela se svými dvěma mladšími sestrami, nebylo na soukromí místo. To ale nebránilo dívce v tom mít skrýše po celém domě i okolí. Dojít ke staré studně jí trvalo sotva deset minut. Spíše už ze zvyku než nutnosti se rozhlédla, a až poté zašmátrala po vnitřní straně studny, dokud nenarazila na kaz. Otvor dostatečně velký, aby se do něj dala uschovat malá truhlička. Nebylo možné ho najít, pokud člověk nevěděl, kde hledat.

Div, že samotnou nedočkavostí neutrhla víko. Vždy to byla úleva, když se sem vrátila a peníze byly na svém místě. Poklepala si svazkem o dlaň. Neměla jich dost. Potřebovala víc času. To si v poslední říkala často, i když moc dobře věděla, že ten byl nad ní už dlouho příliš shovívavý. Musela jednat.

Pádu do studny unikla jen o vlásek, když z nebezpečné vzdálenosti zaslechla zapraskání větvičky pod vahou cizích kroků. Zaklapla skříňku a vrátila ji na své místo právě včas, když se zpoza stromů vynořila jedna z jejích sester.
"Tady jsi," Rozhlédla se, jako by snad měla narazit na důvod mého pobytu uprostřed lesa. "Máma se po tobě ptala. Být tebou si pospíším. Byla nějak podezřele nadšená." Amy předpokládala, že ihned poté, co splní cíl svého příchodu, práskne do bot. Místo toho ale nepřestávala těkat očima ze stromu na strom, jako by snad čekala, že se každou chvílí odněkud vynoří tajný milenec. O co jí sakra jde? Asi bych měla zvážit přesunutí svého pokladu, pomyslela si Amy.




"Dnes sem zase volal Archibaldovic kluk." dolehl k Amyiným uším přes zvuk tekoucí vody matčin hlas. Už se ani nesnažila skrývat své nadšení.
"To je skvělý," pokývala hlavou dcera, i když ve skutečnosti věnovala více pozornosti nekonečnému omývání jednoho a totéž hrnce než matčiným novinkám.

"Mluvila jsem s jeho matkou. Přijdou zítra na večeři."
"Bezva," Problém nastal, když někdo náhle vypnul přívod vody. Pomalu se k pachateli otočila.
"Můžeš mě aspoň chvíli poslouchat?! Je to důležité. Co se našich poměrů týče," Rozhlédla se po skromné kuchyni a v narůstající nervozitě začala žmoulat roh zástěry. "…lepší partii neseženeš. A ta večeře může lecčemu pomoct. On svůj zájem projevil. Teď je řada na tobě."

"Slíbila jsem panu Batesovi, že mu večer pomohu s nějakými objednávkami." Amyina matka zamrkala očima. Zřejmě ve světě, kde se konala večeře potencionálního manžela její dcery, neexistovalo místo pro takovou kratochvíli, jako bylo pečení.

"Na té večeři závisí tvá budoucnost Amy. A pokud se nemýlím, s objednávkami do města mu pomáháš ve svém volném čase. Jistě nebude problém se pro tentokrát omluvit." Její slova byla jako led. Jako by samy o sobě popíraly existenci kohokoliv, kdo by se jim chtěl postavit. Pod vahou jejího pohledu Amy spolkla pachuť hádky.
"Samozřejmě,"




Stmívalo se a Amy byla v půli cesty k pekárně pana Batese. A stejně tak, jako se ostrov ponořoval do tmy, dívce se v hlavě vynořovalo stále více myšlenek. Její budoucnost. Zahrabání se tady s takzvanou "dobrou partií" a nikdy nedohlédnout za moře. Mít kupu dětí, stárnout a uvědomit si, že za svůj celý život byla schopna dokázat jen tohle. Mít děti, u kterých bude sledovat, jak se pomalu naplňuje osud, který dostihl i ji, a jak její vskutku úžasný manžel po vzoru svého otce prohání mladý holky. A ona by to ignorovala, stejně jako to ignorovala jeho matka. To vše pro zachránění alespoň zdání rodinné idylky.



Z té představy jí přeběhl mráz po zádech. Takhle to nesmí skončit.
To jí běželo hlavou, když se otočila a rozeběhla zpátky domů. Netušila, co udělá, až tam dorazí. Ale něco udělat musela. Na cestě jí doprovázely hlasy pana Batese a její matky. Překvapilo ji, že necítí skoro žádnou únavu, když konečně dorazila k cíli. Většina její rodiny se ještě potulovala někde venku, nevěděla ale, kolik jí zbývá času. Když si s sebou brala do vaku jídlo, nemohla se ubránit pocitu provinilosti. Po tomhle ji vydědí. To bylo to jediné, čím si v danou chvíli byla jistá stoprocentně.



Kromě strachu a provinilosti Amy žilami proudilo i jisté nadšení, když s každým krokem slyšela moče čím dál jasněji. Stále nevěděla, jestli jedná správně. Pochybovala, že její rodiče porozumí tomu narychlo naškrábanému dopisu, co jim zanechala. Ona sama si nebyla svými pocity tak úplně jistá. Věděla ale, co nechce a to se v nejbližší době vdávat.
Batoh s jídlem a penězi si držela u těla, jako by na něm závisel zbytek jejího života. Čekala, že se každou chvíli odněkud vynoří její otec a za vlasy ji odtáhne zpět domů. Možná, že někde hluboko uvnitř si to i přála. Bylo by snazší svalovat vinu na něj než na sebe, že to přese vše nakonec nedokázala. Bylo až zvláštní, jak snadné bylo se sebrat a zmizet. Vše záviselo čistě na Amyinu rozhodnutí. Přesně, jak to říkal pan Bates.



Její odvoz byl na svém místě. Již předtím slyšela o tom, že obchodník s ovocem za jistou sumu převáží Ostrovany do Canneru. Amy jen doufala, že to, co má s sebou jí bude na cestu stačit. Při pohledu na loďku se jí udělalo nevolno. Nevypadala zrovna nejspolehlivěji. Pochybovala, že by dokázala ustát bouřky, které byly v místních končinách více než časté. Na druhou stranu, obchodník tu byl, co si pamatovala.
"Promiňte, vy plujete do města?" upozornila na sebe. Na půl tváře se k ní otočil a dál pokračoval v nakládání dřevěných krabic, jako by si Amy snad ani nevšiml.
"Napadlo mě, jestli nemáte jedno volné místo."
"Převážím ovoce, ne lidi." zabručel, aniž by se k ní otočil.

"Mám peníze," A nabídla mu obálku. Hmátl po ní tak rychle, že ještě chvíli zůstala její ruka viset ve vzduchu, než jí stáhla zpět k tělu.
"Takže?" zeptala se, když jí přišlo, že přepočítávání trvá už nějak dlouho. Poprvé za celou dobu si ji prohlédl a přežvýkl párátko mezi zuby.

"Vrať se domů. Tvoje rodina se už jistě po tobě shání." řekl a obálku jí doslova vnutil nazpět.
"Proč? Mám peníze. Všichni vědí, že převážíte lidi do Canneru." obvinila ho a zamávala mu obálkou před nosem. Ty se vzápětí objevily zpět v jeho ruce.
"Už nemáš. A nevím, o čem to mluvíš. Vrať se domů, nestojím o žádné problémy." A dál pokračoval v nakládání zboží.
"Nemůžete mi vzít peníze a neodvést mě!" Pokusila se mu obálku vytrhnout, ale nebyla pro něj nic víc než jen otravná moucha bzučící mu u ucha. "Hej! Mluvím s vámi!" Najednou se námořník prudce otočil, když mu už došly nervy. Popadl ji za zápěstí a napřáhl ruku. Amy nezbylo nic jiného než přimknout víčka k sobě v očekávání rány. Na nic takového ale nedošlo. Pomalu otevřela oči, jako by si nebyla jista svým jednáním. Obchodníkova pěst byla zastavena těsně před její tváří někým dalším.


"Zase vyvoláváš problémy, Dave?" Setřásl jeho dlaň a odstoupil o několik kroků nazpět před mužem, který se náhle zjevil po Amyině pravici.
"Co ty tu děláš?" zabrblal Dave.
"Co myslíš?" A hodil mu do ruky balík bankovek ve stejnou chvíli, kdy vstoupil na palubu.
"Co je s ní?" zeptal se cizinec, jako by Amy nestála jen pár metrů od něj. Dave mávnul rukou, jako by jí tím gestem chtěl odehnat.

"Prachy má?"
"Má, ale…" Podrbal se na hlavě, kde se už začínala utvářet pleš. "No jen se na ní podívej. Nebudu riskovat, že po mně půjde nějaký žárlivý manžel."
"Nemůžou ti nic dokázat. Odsud se utíká pořád a slečno, vy snad máte nějakého žárlivého manžela?" zeptal se, a poprvé za celou dobu na ní pohlédl. Náhle jí došla všechna slova. Zmohla se jen na zavrtění hlavou.
"Pak není co řešit,"
"Okej, fajn! Milostivá může zůstat." Se zjevným sarkasmem jí pokynul rukou směrem na palubu a vzápětí zmizel v podpalubí.


"Díky za pomoc. Já jsem Amy." Chtěla mu poděkovat, když konečně zase nalezla svůj hlas. Cizinec ale mezitím někam zmizel. Lhala by, kdyby řekla, že ji to ani trochu nezamrzelo. Zatřásla hlavou. Nemá čas se zabývat takovými věcmi. Odjíždí do Canneru. Na tom jediném záleží. To si přece vždy přála. Tak proč cítí takový strach? Proč se jí třesou kolena v nutkání se rozeběhnout k tolik známým lesům zpět na pevninu? Zavřela oči a zatnula ruce v pěst. Prosím, ať jsem připravená, neslo se jí hlavou až do chvíle, kdy se loďka neslyšně odpíchla od břehu.

Zápisník trosečníka (2.9.-4.9.)

4. září 2015 v 13:49 | Lia |  Výkvěty mé mysli
Dovolila jsem si sem přidat pár postřehů, kterých jsem byla svědkem při třídenním seznámení se svou novou třídou. Snad se aspoň trochu pobavíte :D.

Den první:

Díky losování končím na pokoji se třemi ne příliš hlučnými, ani extrémně stydlivými holkami. Předpokládám ale, že žádné velké sbližování se konat nebude.


Učitel si nejspíš tichost vykládá jako znak spolehlivosti a proto mi doslova předhazuje službu na třídnici. Podaří se mi prchnout.


Rozhovor v pokoji se stáčí ke skuhrání nad počtem zásuvek v pokoji (je tu jen jedna, tudíž se na ní s nabíječkami musí střídat) a absencí zrcadel. A pak je tu ještě ta zapeklitá otázka, jak se sakra 25 lidí podělí o dvě sprchy?


Den druhý:

Včera jsme měli nakreslit na papír nějaké důležité milníky v našem životě a co je pro nás důležité. Asi jsem si k tomu neměla pouštět takovou hudbu, protože jsem tam učitelovi nakreslila takovou schízu, že se bojim, že se na mě každou chvílí obrátí s tím svým rádoby obličejem: "Buďme nejlepší kamarádi" a se slovy: "Můžeš mi tohle vysvětlit?" Navíc se obávám, že nápis Lot 666 vzhledem ke svému náboženskému zaměření nepochopí jako odkaz na muzikál případně film.

Pohrávám si s otázkou, proč je tak důležité namalovat se do lesa.

Den třetí:

Samozřejmě, že si mě včera v lese učitel odchytnul. Podařilo se mi ale zdrhnout. Další vyslýchání se konalo ještě večer, ale zjistila jsem, že ve svém "prchacím" umění se stále zlepšuji. Někdo by mu měl vysvětlit, že některé věci se zkrátka nevysvětlují a člověk na ně musí přijít sám (nebo neměl. Rozhodně neměl. Kdo říkal, že tomu musí rozumět?).

Všichni prožívají aféru mastných vlasů a suchých šamponů těsně před odjezdem.

Měla jsem tu čest se včera setkat s jinou třídou a musím říct, že jsem za tu svou VELMI vděčná.

Objevila jsem někoho, kdo je ještě víc šílený a mluví častěji z cesty jak já. To už je co říct :D.

Jestli naši třídu nestmelí pomlouvání třídy Laboratorních asistentů, tak už nic. Možná tak to na můj vkus až příliš osobní "namačkávání se" v autobuse cestou zpět.