Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 2. Ztracené a znovu nalezené

16. září 2015 v 21:11 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Ukázalo se, že může umět upéct dortů, kolik chce, ale stejně ji nic z toho nemůže připravit na mořskou nemoc. Po celou cestu měla dost práce sama se sebou, takže na nějaké bližší seznámení s tím cizincem co se jí předtím zastal, nedošlo. Ze začátku se přemáhala, aby před ním nezvracela, ale potřeby jejího těla velmi rychle zvítězily nad hlavou. Menší satisfakcí pro ni bylo alespoň to, že ani ten muž, který na pevnině působil tak sebevědomě, zřejmě nebyl zvyklý na delší pobyt na lodi. Kdyby lodi. Takhle kocábka se dala považovat spíše za člun s menším podpalubím než loď.


Přikrčila se k zemi, když okolím zazněl hrom a loďka se se značnou námahou převalila přes další vlnu. Přitáhla si kolena k trupu a zavřela oči. Co ji to napadlo? Měla zůstat doma. V bezpečí. Tahle věc nemůže takový nápor přežít. Hlasitě polkla, když jí došlo, že dnešní noc je dost možná její poslední. Kdoví, jak by své paranoidní myšlenky rozvíjela dál. To by se u ní ale při zjištění, že právě spolkla vlastní zvratky, nesměl projevit dávicí reflex.





Potlačila touhu políbit asfalt, když se její nohy konečně zase ocitly na zemi. Chvíli jí trvalo, než si přivykla neměnnosti povrchu, a než dokázala svá chodidla přemluvit, aby se přestaly motat. Přistáli v noci. Alespoň tohle jim hrálo do karet. Jen těžko byste v tuto hodinu hledali v přístavu někoho, kdo se zajímá o dva přeběhlíky. Jak tak hleděla na vysoké střechy Canneru, zaplavila ji úzkost. Nadhodila si popruh batohu na rameni a bůhví, proč ji toto nepatrné gesto pozvedlo náladu. Co teď? Ohlédla se po svém cizinci, který se začal pomalu vzdalovat, jako by ulice města už dávno znal. Držet se ho by nemusel být tak špatný nápad. Doběhnout ho jí trvalo jen chvíli.

"Přeslechla jsem tvé jméno," oslovila ho jednou z nejprofláknutějších seznamovacích frází a nahodila jeden ze svých nejlepších úsměvů. Zareagoval rychleji, než očekávala. Otočil se tak rychle, až Amy klopýtla.

"Ujasníme si to. Pomohl jsem ti, ale nic to neznamená. Makal jsem hodně, abych se sem dostal, a nenechám se zpomalit nějakou přítěží, kterou jsem potkal cestou." Zatnula zuby, aby mu hned na místě taky něco neřekla. Nic si najednou nepřála víc, než být hodně daleko od něj a byla si docela jistá, že ani jeho přání není tomu jejímu zrovna vzdálené. Něco jí ale ve splnění představ zabránilo. Ať se snažila sebevíc, nedokázala se pohnout z místa. Ani on se nesebral a zmizel, jak podle jeho slov očekávala. Amy si uvědomila, že je to poprvé za celou dobu, co je u něj tak blízko. Tak blízko, že byla schopna v jeho šedivých zorničkách vidět svůj odraz. Zmoklá myš se zvratky ve vlasech. Ani on nevypadal zrovna nejslavněji. Ale ať už Amyin pohled na něj jakýkoliv, nedokázala ani na chvíli odtrhnout pohled od jeho očí. Stejně, jako on od těch jejích.



Na chvíli se vše zastavilo a oni byli schopni vnímat jen tu neznámou energii, která proudila mezi jejich těly, jako by je k sobě chtěla svázat. Zvyšovala se a gradovala a pak…zmizela. Prostě jen tak. Dívčin protivník zamrkal očima a zatřepal hlavou. Tak nějak doufala, že to celé byl jen přelud. Lhala by, kdyby řekla, že jí jeho reakce neznepokojila. Otočil se na podpatku a bez dalšího slova odešel. Chvíli tam ještě jako opařená zůstala stát. Dost dlouho na to, aby tento incident dokázala zahnat až na dno své mysli mezi ostatní zbytečnosti a vykročit do temných ulic Canneru.




Nikdy dříve podobné místo neviděla. Děsilo ji a fascinovalo zároveň. Neměla žádný plán. Nejspíš ani sama tak úplně nevěřila, že by se sem kdy opravdu dostala. Celé tohle místo bylo pro ni spíš jako legenda, která ji nutila zatnout zuby a něco dokázat. A teď tu byla, dosáhla svého dosavadního cíle a nevěděla, co dál. Domy se nad ní skláněly jako nějaké příšery a jí nezbylo nic jiného, než dál kráčet po ulicích vydlážděných kočičími hlavami, které se snad díky místnímu podnebí nikdy nestihly vysušit. Normálně by začala panikařit už jen kvůli tomu, že se ztratila, ale v tomhle případě jí větší strach naháněl spíš všudypřítomný klid.


Jako by svými možná až příliš hlučnými kroky mohla město probudit. Znechuceně nakrčila nos, když jí do něj udeřil štiplavý zápach, u kterého si nebyla tak úplně jistá, jestli jde z ní nebo z okolí.



Nevěděla jasně, co se přesně v následujících několika vteřinách vlastně stalo, když jí náhle zátylkem projela tupá bolest, následovaná švihnutím jejího těla o zem. Zatmělo se jí před očima. Pokusila se zvednout víčka, ale byla zastavena dobře mířeným kopancem do břicha. Zaskučela a stulila se do klubíčka. Zvonění v uších jí přešlo právě ve chvíli, kdy už jen z dálky slyšela někoho utíkat. V tom prvotním okamžiku, kdy si ještě plně neuvědomovala, co se vlastně stalo, obrátila svůj skelný pohled k obloze.


Zpět do reality se jí povedla přivést až kapka vody, co jí přistála na tváři. A pak další a další. Pomalu se posadila, snad ze strachu, že by mohla zase upadnout do bezvědomí. Bříšky prstů se dotkla místa na hlavě, ve kterém jí ještě stále nepřestalo tepat.



Až teď jí došlo, že z jejího ramene zmizela přítomnost popruhu tašky, kterou se neodhodlala za celou cestu byť jen na chvíli sundat. Zašmátrala kolem sebe a s rychle rostoucí panikou se rozhlédla. To ne! Vyskočila na nohy, a ještě jednou se otočila kolem dokola, i když přes déšť dokázala vidět sotva pár metrů před sebe. Prohrábla si vlasy. Sakra, jak mohla být tak hloupá? Co si myslela? Že si jen tak odjede do nového města a splní si svůj takzvaný sen? Hloupá, naivní…Jak se sakra mohla nechat okrást?

Pod náporem několika posledních dní, kdy se v pochybné lodi převalovala přes vlny směrem k městu, které podle slov pana Batese čekalo jen na ni, se rozplakala.

Posadila se na okraj chodníku a složila hlavu do dlaní. Nikdy sem neměla jezdit. A teď se tu zasekla, bez peněz a jakýchkoliv prostředků. Zrada rodiny, útěk a propašování se do města, kde podle zákona neměla co dělat. To všechno pro to, aby skončila na ulici v naději, že se jí jednoho dne podaří vydělat dost, aby se mohla vrátit domů, kde ji stejně už nikdy nepřijmou.

"Hej! Jsi v pořádku?" Poklepal jí někdo na rameno. Popotáhla a ohlédla se. Vzhledem k nedostatku světla se jen podle hlasu dalo předpokládat, že ta vysoká postava s deštníkem je žena.

"Slyšíš mě?" zeptala se naléhavěji, ale odpovědí jí bylo jen Amyino zamrkání. Protočila oči. "Sakra," zaklela tiše. Ještě jednou se rozhlédla, jestli v okolí není někdo, kdo by ji od této ne příliš milé povinnosti ulehčil. Nakonec jí nezbylo nic jiného, než se o dívku postarat sama.


Amy netušila, jak dlouho to je od doby, kdy viděla světlo, natož pak to elektrické. Se skuhráním přimáčkla dlaně k očím, když se záře dotkla jejích zorniček.
"Holka bláznivá," zabrblala s nakrčeným nosem neznámá a zavedla Amy do koupelny. Ta se bez jediného vzdoru nechala vést, jako panenka. Jen z dálky vnímala okolí, natož osobu, která k ní prohodila sotva pár slov. Na to, jak se jí podařilo umýt si vlasy, a kdo jí pak těsně než usnula, přikryl, si nevzpomínala.




Nepamatovala si na jediný ráno, kdy by se po probuzení cítila odpočatě. Myslela si, že stále sní, když místo ve své posteli se probudila na gauči v místnosti a oblečení, které nepoznávala. Všude kam dohlédla, bylo bílo. Stěny, židle i gauč, na kterém ležela. Jen fialová deka, kterou jí někdo přikryl, z tohoto pravidla vybočovala. I když se byt na první pohled zdál obrovský, při bližším pohledu si Amy všimla jasných známek toho, jak se někdo snažil prostor v místnosti využít do posledního milimetru.

A pak tu byla ta vůně, kterou byla zvyklá vídat jen v práci u pana Batese. Jako náměsíčná se jí nechala vést dolů po schodech z bytu až ke zdroji.



Tak, jak se jí v mysli postupně vynořovaly mlhavé vzpomínky na předešlou noc, tak se zvyšovaly i její obavy, co najde na konci cesty. Byla to ale ta omamná vůně, která v ní potlačovala veškeré známky strachu, a která jí nutila stále dokola pokládat jednu nohu před druhou.



Očekávala různá místa. Většinou ta nejhorší možná. Ale ani na okamžik ji nenapadlo, že by se mohla ocitnout v cukrárně. Fascinovaně se rozhlédla po těch skvostech vyskládaných podél stěn.
"Pomůžeš mi?" Ten hlas patřil dívce, co stála opodál a s nadměrnou pečlivostí aranžovala krém na dortíky. Mohla být tak o pět let starší než Amy. Černé vlasy, kontrastující s průsvitnou pokožkou měla stažené na temeni hlavy. Když jí Amy dlouho neodpovídala, narovnala se a nadzvedla obočí. Dívka zamrkala očima snažíc se ignorovat výšku její "únoskyně."

"Co mám udělat?" Černovláska kývla někam za sebe.
"Vykládej ty hotové na stojan a odnes je k výloze." A dál pokračovala ve své práci. Amy se pomalu blížila k místu, které jí cizinka určila, aniž by z ní ani na chvíli spustila pohled. Co byla ta ženská zač, a proč se ocitla v jejím bytě? Poplašeně se rozhlédla po možných známkách nebezpečí. Byla to jen pekárna. Tak proč ji to kolem tak moc znepokojovalo?



I přesto, jakým mistrem byla Amy v umění náhlého vypaření se ze scény, její jednání bylo narušeno vskutku strategicky umístěným stojanem. Zakroužila pažemi ve vzduchu ve snaze najít zpět ztracenou rovnováhu, přičemž se jí podařilo zavadit o tác s hotovými dortíky a strhnout je i se svou maličkostí k zemi. Několikrát zamrkala očima, ale nebyla schopna vidět nic víc než mžitky tančící jí před zornicemi.

"Jsi v pohodě?" Konečně se jí podařilo zaostřit. Uskočila, když první, koho spatřila, byla tvář té neznámé dívky. Se svírajícím se hrdlem se podívala po zničených zákuscích okolo a máslovém krému na oblečení. Počkat, zarazila. Tohle na sobě včera určitě neměla.
"Omlouvám se. Hned to uklidím." omluvila se Amy křečovitě. Cukrářka se usmála.

"To nic," A narovnala stojan. "Neměla jsem možnost se představit. Vivian Charlesová." A natáhla ruku, aby jí pomohla vstát.
"Amy Webová," hlesla a nakonec, i přes zjevný ostych její pomoc přijala. Vivian si oprášila dlaně o sukni a začala uklízet to, čemu se dříve dalo říkat dortíky. Ušklíbla se, když na sobě ucítila tíhu Amyiných očí.

"Našla jsem tě včera před obchodem ležet na silnici. Musíš být šílená, když se v takových hodinách potloukáš městem." Zamrzla jí tvář, při pohledu na zdevastované šaty. "Pračka je vzadu. Tvoje by už měly být suché." Amy se nenechala dvakrát pobízet, aby využila šance zmizet jí z očí.


Ještě nikdy se za sebe tolik nestyděla, jako tomu bylo v následujících několika dnech. Nepoznávala se. Úkony, které dříve byla schopna dělat i poslepu, a které se staly jistým zvykem, zakódovaným v jejích dlaních, jí najednou byly cizí. Na co sáhla, to pokazil, ať si svým jednáním byla jistá sebevíc. Jako by léta, která strávila pod dohledem Patricka Batese, prostě zmizely. O to víc ji zaráželo, s jakou trpělivostí se k ní Vivian chovala. Každé ráno, kdy Amy probudily sluneční paprsky, nemohla uvěřit, že tu stále je. A každý den, stejně jako tomu bylo předchozí, očekávala, že tentokrát vyhozena bude. Kontroverznost jejích nehod se neustále stupňovala, skoro jako by je způsobovala schválně s nějakým skrytým záměrem. Pro Amy bylo záhadou, jak se Vivian vždy dokázala otřepat a s grácií, která jí byla vlastní z každého problému vybruslit. A přitom tu nebyl jediný důvod, proč by jí měla trpět. To, jak Ostrovance první den pomohla, se dalo svést na její dobrou vůli, nebo špatné svědomí. Ale tohle? Amy několikrát napadlo, jestli Vivian není náhodou nějaká Batesova známá, u které se za svou žačku přimluvil. To ale vzápětí zavrhla. Tohle se mu nepodobalo. Pokud by nebyla schopna i bez jeho pomoci se ve městě uchytit, velmi rychle by na ní zapomněl. Ne, tohle bylo něco jiného.




Byl to jen další obyčejný den, kdy vše okolo Amy jedním slovem hroutilo. Jen těžko potlačovala slzy při myšlence, že jediná věc, ve které kdy byla dobrá, které obětovala tolik času, a na kterou se spoléhala, když odjížděla do Canneru, je pryč.


Podle Vivianiny rady se držela co nejdál od trouby, zákazníků a čehokoliv, co by jen zdánlivě připomínalo možné nebezpečí při srážce s její osobou. Obávala se, že nebude trvat dlouho, a i ta nádobka s barevným sypáním se v jejích dlaních promění ve zbraň hromadného ničení.


Zrovna zápolila s otevíráním, když zaslechla zvonek oznamující příchod zákazníka. Byla zvyklá tento signál ignorovat a udělala by to i teď, kdyby ji ovšem něco nepřinutilo zbystřit pozornost.


Prvotní bolest byla jen nepatrná. Snadno se dala přehlédnout. Přimkla víčka k sobě, když se jí útroby sevřely, tentokrát silněji, jakoby chtěly pohltit samy sebe. Jen tak tak se zachytila o pult, když jí tělem projela další křeč. Kolena se jí třásla, když se pokusila znovu postavit. Co se to sakra děje? A pak to uslyšela. Nevěřila, že by ho dokázala poznat jen podle hlasu, kdyby to právě neudělala. Fascinovalo ji, že mohl prožívat jakákoliv muka, ale pro něj tolik typická arogance se zřejmě ani v těchto chvílích nehodlala snížit byť jen o jediný stupeň.


Vyhlédnout do obchodu se skoro až bála, i když tušila, co tam najde. Nevypadal zrovna nejlíp. Dost možná i hůř než ona, když ji Vivian našla. Ležel na podlaze v podezřele podobné pozici, jako ještě já před chvílí. A zatímco se ho cukrářka snažila přesvědčit, že v tomhle stavu se jen těžko sám postaví, Amy už tušila, že s ní a cizincem to nebude tak snadné, jako že každý z nich se otočí na opačnou stranu a odkráčí do tmy.


"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho černovláska, když se jí konečně podařilo pomoct mu postavit se na nohy. Oprášil si ramena, jako by ho těch pár tahů dlaní mohlo zbavit vší té špíny.

"Viktor," Nemusela se ani dívat Vivian do očí, aby věděla, že zůstane.




Je to moje první povídka psaná v er formě tak mějte se mnou strpení, než se do toho dostanu :D.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 19. září 2015 v 14:49 | Reagovat

Á, čím dál zajímavější. Těším se na další díl.
Je vidět, že jsi v er formě nováček, občas tam máš kapku ich formy, ale to vůbec nevadí.  :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama