Ti, kteří naslouchali dešti-Prolog+Kapitola 1. Není cesty zpět

6. září 2015 v 15:43 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Konečně přidávám svou novou povídku. Snad moje první, která není fantasy tak mějte se mnou slitování :D.

Ve městě jménem Canner kdysi žili dva sourozenci. Dvojčata. Byli celým městem oslavováni pro svůj neuvěřitelný talent a lidé věřili, že spolu snad musejí sdílet jednu duši. Dokud nezmizeli.


Amy Webová měla vždy jen jediné přání. Odplout do města a stát se slavnou cukrářkou. Setkává se s tajemným a ambiciózním Viktorem, který má stejný sen. Stane se mezi nimi něco velmi zvláštního. Najednou, když jsou sami, smůla se jim lepí na paty, ale když jsou spolu, jsou schopni těch nejúžasnějších věcí. Viktor je pro úspěch ochoten udělat naprosto cokoliv, i kdyby to mělo být dělení se o něj s jednou naivní Ostrovankou. A jak jejich hvězda stoupá a Amy doufá, že jednou by pro Viktora mohla být i něco víc, nemá ani tušení, že pro někoho už něčím víc je.


Nechtěné dárky a vzkazy na ni čekají na každém rohu a Amy si pomalu uvědomuje, že kromě slávy a uznání ve městě nalezla i něco mnohem děsivějšího, co jí nehodlá dát pokoj, dokud nepodlehne.


Prolog

Byly tam vždycky. Míjeli se každý den, tím druhým nikdy nepovšimnuti. Žijící si jen ve své vlastní, malé představě světa, jako dvě vesmírná tělesa, den za dnem kolem sebe kroužících s osudem se nikdy nestřetnout. Bylo potřeba správné místo, správný okamžik, aby se konečně dotkli. Jediný dotek, který zapříčinil, že se stali jedinou bytostí.

Kapitola 1.

Ten den přišla Amy Webová do práce pozdě. Na ulicích nebylo přes provazce deště téměř vidět na cestu, jak už bylo pro podnebí na Ostrovech běžné.

"Jdeš pozdě," hlesl bezvýrazně pan Bates hned poté, co se za dívkou zabouchly dveře.
"Omlouvám se, musela jsem ještě s něčím pomoct matce." omlouvala se mu, zatímco si ždímala vlasy.
"Řekl jsem to, když jsem tě přijímal a řeknu to znovu. Pokud nejsi schopna zvládat rodinu i práci nemá cenu, abys sem chodila." Sklonila pohled a přešlápla z nohy na nohu.

"Už se to nebude opakovat," Pan Bates si odfrkl a sjel Amy pohledem. Zarazil se u kaluže vody, která po ní zbyla. "Ukliď to a přijď za mnou. Přišly mi objednávky z Canneru." V Amyiných očích poskočila jiskřička nadšení. Ty chvíle, kdy ji pan Bates zaučoval do tajů cukrářské řemesla, byly pro ni z celého času stráveného tady ty nejoblíbenější.


Patrick Bates vlastnil malou pekárnu v obchodní čtvrti, kterou tvořilo pár pro život nejnezbytnějších podniků. Svého času byl Patrick Bates vyhlášeným cukrářem celého Canneru. Sbíral jednu cenu za druhou až jednoho dne, kdy získal tu největší, Skleněný vítr, ho opustila vášeň. Sebral se, opustil město a odkázal svůj život ke stereotypnímu pečení chleba s občasnou zakázkou z míst, kde dříve jeho hvězda zářila jasněji než noční obloha.

To on byl tím, kdo přivedl Amy k myšlence, že za vodami jejího domova, není jen pustina, ale další svět, který jen čeká na to, až bude moci přijmout někoho, jako byla ona. Docela odvážný sen pro někoho, jehož rodiče nikdy neopustili Ostrov. Očekávalo se, že jako nejstarší dcera se vdá a bude dále přežívat, jako to jejich rodina dělala už po staletí.

"Slyšel jsem, že se o tebe zajímá Archibaldův syn."
"Jen řeči," hlesla, aniž by se k němu otočila a udeřila pěstí do těsta. V té chvíli bylo ráda, že stála Batesovi zády, on tak nebyl svědkem jejího návalu vzteku.

"Je to dobrá partie. Tvoje matka musí být nadšená." Amy v jeho blízkosti strávila už dost dlouho dobu, aby v jeho na první pohled milých slovech poznala skrytou narážku.
"To je," odhodlala se i přes svou nechuť dále pokračovat v konverzaci. Ani jindy tak uklidňující hnětení těsta nedokázalo odvést pozornost od kousavých řečí Patricka Batese.


"Kdy odjíždíš?" zeptal se najednou.
"Nemám dost peněz," odpověděla bez zaváhání. V poslední době se kolem ní ta otázka vznášela čím dál častěji. Odfrkl si.
"Jen výmluvy. Říkám ti, buď odjedeš hned, nebo se po zbytek života zahrabeš tady. To snad chceš?" Povzdechla si a šáhla po utěrce. Z jeho úst to vše znělo tak jednoduše. Jenže on se narodil jako Měšťan a mohl tedy volně cestovat. Ne jako Amy.
"Kolik ti zbývá?" zeptal se po chvíli. Promnula si čelo.
"Můžeme si o tom promluvit někdy jindy?"
"Jak chceš," Zvláštní, že i když pan Bates opustil Canner dobrovolně, stejně toužil po tom, aby se na jeho dílo nezapomnělo. I kdyby to mělo být skrze do města nelegálně propašovanou žačku.


V pokoji, který Amy sdílela se svými dvěma mladšími sestrami, nebylo na soukromí místo. To ale nebránilo dívce v tom mít skrýše po celém domě i okolí. Dojít ke staré studně jí trvalo sotva deset minut. Spíše už ze zvyku než nutnosti se rozhlédla, a až poté zašmátrala po vnitřní straně studny, dokud nenarazila na kaz. Otvor dostatečně velký, aby se do něj dala uschovat malá truhlička. Nebylo možné ho najít, pokud člověk nevěděl, kde hledat.

Div, že samotnou nedočkavostí neutrhla víko. Vždy to byla úleva, když se sem vrátila a peníze byly na svém místě. Poklepala si svazkem o dlaň. Neměla jich dost. Potřebovala víc času. To si v poslední říkala často, i když moc dobře věděla, že ten byl nad ní už dlouho příliš shovívavý. Musela jednat.

Pádu do studny unikla jen o vlásek, když z nebezpečné vzdálenosti zaslechla zapraskání větvičky pod vahou cizích kroků. Zaklapla skříňku a vrátila ji na své místo právě včas, když se zpoza stromů vynořila jedna z jejích sester.
"Tady jsi," Rozhlédla se, jako by snad měla narazit na důvod mého pobytu uprostřed lesa. "Máma se po tobě ptala. Být tebou si pospíším. Byla nějak podezřele nadšená." Amy předpokládala, že ihned poté, co splní cíl svého příchodu, práskne do bot. Místo toho ale nepřestávala těkat očima ze stromu na strom, jako by snad čekala, že se každou chvílí odněkud vynoří tajný milenec. O co jí sakra jde? Asi bych měla zvážit přesunutí svého pokladu, pomyslela si Amy.




"Dnes sem zase volal Archibaldovic kluk." dolehl k Amyiným uším přes zvuk tekoucí vody matčin hlas. Už se ani nesnažila skrývat své nadšení.
"To je skvělý," pokývala hlavou dcera, i když ve skutečnosti věnovala více pozornosti nekonečnému omývání jednoho a totéž hrnce než matčiným novinkám.

"Mluvila jsem s jeho matkou. Přijdou zítra na večeři."
"Bezva," Problém nastal, když někdo náhle vypnul přívod vody. Pomalu se k pachateli otočila.
"Můžeš mě aspoň chvíli poslouchat?! Je to důležité. Co se našich poměrů týče," Rozhlédla se po skromné kuchyni a v narůstající nervozitě začala žmoulat roh zástěry. "…lepší partii neseženeš. A ta večeře může lecčemu pomoct. On svůj zájem projevil. Teď je řada na tobě."

"Slíbila jsem panu Batesovi, že mu večer pomohu s nějakými objednávkami." Amyina matka zamrkala očima. Zřejmě ve světě, kde se konala večeře potencionálního manžela její dcery, neexistovalo místo pro takovou kratochvíli, jako bylo pečení.

"Na té večeři závisí tvá budoucnost Amy. A pokud se nemýlím, s objednávkami do města mu pomáháš ve svém volném čase. Jistě nebude problém se pro tentokrát omluvit." Její slova byla jako led. Jako by samy o sobě popíraly existenci kohokoliv, kdo by se jim chtěl postavit. Pod vahou jejího pohledu Amy spolkla pachuť hádky.
"Samozřejmě,"




Stmívalo se a Amy byla v půli cesty k pekárně pana Batese. A stejně tak, jako se ostrov ponořoval do tmy, dívce se v hlavě vynořovalo stále více myšlenek. Její budoucnost. Zahrabání se tady s takzvanou "dobrou partií" a nikdy nedohlédnout za moře. Mít kupu dětí, stárnout a uvědomit si, že za svůj celý život byla schopna dokázat jen tohle. Mít děti, u kterých bude sledovat, jak se pomalu naplňuje osud, který dostihl i ji, a jak její vskutku úžasný manžel po vzoru svého otce prohání mladý holky. A ona by to ignorovala, stejně jako to ignorovala jeho matka. To vše pro zachránění alespoň zdání rodinné idylky.



Z té představy jí přeběhl mráz po zádech. Takhle to nesmí skončit.
To jí běželo hlavou, když se otočila a rozeběhla zpátky domů. Netušila, co udělá, až tam dorazí. Ale něco udělat musela. Na cestě jí doprovázely hlasy pana Batese a její matky. Překvapilo ji, že necítí skoro žádnou únavu, když konečně dorazila k cíli. Většina její rodiny se ještě potulovala někde venku, nevěděla ale, kolik jí zbývá času. Když si s sebou brala do vaku jídlo, nemohla se ubránit pocitu provinilosti. Po tomhle ji vydědí. To bylo to jediné, čím si v danou chvíli byla jistá stoprocentně.



Kromě strachu a provinilosti Amy žilami proudilo i jisté nadšení, když s každým krokem slyšela moče čím dál jasněji. Stále nevěděla, jestli jedná správně. Pochybovala, že její rodiče porozumí tomu narychlo naškrábanému dopisu, co jim zanechala. Ona sama si nebyla svými pocity tak úplně jistá. Věděla ale, co nechce a to se v nejbližší době vdávat.
Batoh s jídlem a penězi si držela u těla, jako by na něm závisel zbytek jejího života. Čekala, že se každou chvíli odněkud vynoří její otec a za vlasy ji odtáhne zpět domů. Možná, že někde hluboko uvnitř si to i přála. Bylo by snazší svalovat vinu na něj než na sebe, že to přese vše nakonec nedokázala. Bylo až zvláštní, jak snadné bylo se sebrat a zmizet. Vše záviselo čistě na Amyinu rozhodnutí. Přesně, jak to říkal pan Bates.



Její odvoz byl na svém místě. Již předtím slyšela o tom, že obchodník s ovocem za jistou sumu převáží Ostrovany do Canneru. Amy jen doufala, že to, co má s sebou jí bude na cestu stačit. Při pohledu na loďku se jí udělalo nevolno. Nevypadala zrovna nejspolehlivěji. Pochybovala, že by dokázala ustát bouřky, které byly v místních končinách více než časté. Na druhou stranu, obchodník tu byl, co si pamatovala.
"Promiňte, vy plujete do města?" upozornila na sebe. Na půl tváře se k ní otočil a dál pokračoval v nakládání dřevěných krabic, jako by si Amy snad ani nevšiml.
"Napadlo mě, jestli nemáte jedno volné místo."
"Převážím ovoce, ne lidi." zabručel, aniž by se k ní otočil.

"Mám peníze," A nabídla mu obálku. Hmátl po ní tak rychle, že ještě chvíli zůstala její ruka viset ve vzduchu, než jí stáhla zpět k tělu.
"Takže?" zeptala se, když jí přišlo, že přepočítávání trvá už nějak dlouho. Poprvé za celou dobu si ji prohlédl a přežvýkl párátko mezi zuby.

"Vrať se domů. Tvoje rodina se už jistě po tobě shání." řekl a obálku jí doslova vnutil nazpět.
"Proč? Mám peníze. Všichni vědí, že převážíte lidi do Canneru." obvinila ho a zamávala mu obálkou před nosem. Ty se vzápětí objevily zpět v jeho ruce.
"Už nemáš. A nevím, o čem to mluvíš. Vrať se domů, nestojím o žádné problémy." A dál pokračoval v nakládání zboží.
"Nemůžete mi vzít peníze a neodvést mě!" Pokusila se mu obálku vytrhnout, ale nebyla pro něj nic víc než jen otravná moucha bzučící mu u ucha. "Hej! Mluvím s vámi!" Najednou se námořník prudce otočil, když mu už došly nervy. Popadl ji za zápěstí a napřáhl ruku. Amy nezbylo nic jiného než přimknout víčka k sobě v očekávání rány. Na nic takového ale nedošlo. Pomalu otevřela oči, jako by si nebyla jista svým jednáním. Obchodníkova pěst byla zastavena těsně před její tváří někým dalším.


"Zase vyvoláváš problémy, Dave?" Setřásl jeho dlaň a odstoupil o několik kroků nazpět před mužem, který se náhle zjevil po Amyině pravici.
"Co ty tu děláš?" zabrblal Dave.
"Co myslíš?" A hodil mu do ruky balík bankovek ve stejnou chvíli, kdy vstoupil na palubu.
"Co je s ní?" zeptal se cizinec, jako by Amy nestála jen pár metrů od něj. Dave mávnul rukou, jako by jí tím gestem chtěl odehnat.

"Prachy má?"
"Má, ale…" Podrbal se na hlavě, kde se už začínala utvářet pleš. "No jen se na ní podívej. Nebudu riskovat, že po mně půjde nějaký žárlivý manžel."
"Nemůžou ti nic dokázat. Odsud se utíká pořád a slečno, vy snad máte nějakého žárlivého manžela?" zeptal se, a poprvé za celou dobu na ní pohlédl. Náhle jí došla všechna slova. Zmohla se jen na zavrtění hlavou.
"Pak není co řešit,"
"Okej, fajn! Milostivá může zůstat." Se zjevným sarkasmem jí pokynul rukou směrem na palubu a vzápětí zmizel v podpalubí.


"Díky za pomoc. Já jsem Amy." Chtěla mu poděkovat, když konečně zase nalezla svůj hlas. Cizinec ale mezitím někam zmizel. Lhala by, kdyby řekla, že ji to ani trochu nezamrzelo. Zatřásla hlavou. Nemá čas se zabývat takovými věcmi. Odjíždí do Canneru. Na tom jediném záleží. To si přece vždy přála. Tak proč cítí takový strach? Proč se jí třesou kolena v nutkání se rozeběhnout k tolik známým lesům zpět na pevninu? Zavřela oči a zatnula ruce v pěst. Prosím, ať jsem připravená, neslo se jí hlavou až do chvíle, kdy se loďka neslyšně odpíchla od břehu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 19. září 2015 v 14:27 | Reagovat

Právě si uvědomuji, jak moc mi chybělo číst tvoje věci. A příběh o dívce-cukrářce se mi vážně zatraceně zamlouvá.
(promiň, že mi to tak trvalo. Je pro mě čím dál těžší si nějak rozumně rozvrhnout čas.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama