Říjen 2015

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 5. Na okraji společnosti

27. října 2015 v 20:53 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Zalapala po dechu, když se jí konečně podařilo udržet víčka zvednutá. Rozhlédla se. To poslední, co očekávala, byla místnost plná lidí. Jako by se ocitla uprostřed úlu. Žádná okna. Jen větrací šachty vysoko u stropu odvádějící výpary z pečení. Kromě několika stolů tu bylo pár malých ostrůvků. Každý z nich představoval samostatnou kuchyň, každou v jiné barvě. Amy napadlo, že většina lidí musí být diváci, vzhledem k počtu těchto ostrůvků. Při představě tolika očí sledující každý její pohyb jí polil studený pot.

"Nahlásím nás," zamumlal Viktor a dřív, než stihla Amy přikývnout, zmizel, jak už to měl ve zvyku. Přešlápla z nohy na nohu a pozorně si prohlédla okolní tváře. Jen těžko mohla odhadnout, kdo z nich se zúčastní a kdo ne. Jako by se ale všichni předem domluvili, že tohle není soutěž v pečení, ale módní přehlídka. Byly tu ženy v peří a podobných šílenostech, stejně jako muži v na míru šitých oblecích. Oblečení i těch nejobyčejnějších zavánělo luxusem a Amy se v návalu nervozity rozhlédla po svém společníkovi, jako by snad u něj mohla nalézt útěchu. Kam jsi to sakra zavedl?
"Tady jsi! Všude tě hledám." Objevil se zničehonic za jejími zády a chytil ji za předloktí.


"Nikam jsem nešla." Minuli kruhovou linku ve středu místnosti, na jejíž ploše byly do tvaru pyramidy rozestavěné jednotlivé ingredience, které soutěžící budou potřebovat. S prsty zarytými do její kůže jí dotáhl až do jedné z kuchyní. Tahle byla celá vyvedená v červené.

"Až odstartují, rozeběhni se k tamtomu stolu," Mávl směrem k pyramidě. "Vezmi, co pobereš. Na vše máme jen dvě hodiny."
"Počkej!" přerušila ho a zavrtěla hlavou. "Co myslíš tím my?"Na Viktorově tváři se roztáhl nevinný úsměv.
"Je to soutěž týmů Amy. Copak jsi nečetla ten leták, co jsem ti dal?" Rozhlédla se. Jako by si až teď začala všímat skupinek lidí po dvou a více shlukujících se okolo ostrůvků. Ta svině.
"Ty…"
"Kontrola náčiní." přerušila jí příchozí zpěvavým hlasem. Amy zamrkala očima při pohledu na ten příliv pastelových barev, tolik rozdílný od tmavších tónů, které místní ženy měly ve zvyku nosit.


Cukrářka musela zatnout zuby a stisknout roh mramorové desky, když viděla, jak se dívka prohrabuje v jejích drahocenných věcech.
"Jste tu nový, že? Hned jsem to poznala." prohodila, zatímco zkoumala Amyinu stěrku, jako snad na ní mohla najít něco zvláštního. Bylo jasné, že mluví spíše k Viktorovi, než k jeho kolegyni. Zvedla k němu své hnědé oči se zelenými tečkami, ve kterých se vzápětí zablesklo. Cukrář jí věnoval jeden ze svých neodolatelných úsměvů.
"Hodně štěstí," popřála jim, aniž by od Viktora odtrhla pohled. Pomalu se přesunula k dalšímu týmu, jako by si svými kroky nebyla vůbec jistá.

Kdoví, proč to Amy tak popudilo.


Pomalu se k němu otočila, snažíc se svůj vztek udržet co nejvíc na uzdě. To poslední, co potřebovala, byla scéna před těmi všemi vlivnými lidmi.
"Ty chceš pracovat se mnou?" Nějak se jí podařilo, že i přes zlost, kterou v sobě tak neúspěšně dusila, se jí hlas na konci věty téměř nepostřehnutelně zvedl. Skoro jako by její podvědomí chtělo, aby si jí Viktor vážil. Otočil se k ní a na tváři se mu za celou dobu, kdy se na ní díval, roztáhl úsměv. No roztáhl, spíš se mu jen tak lehce pozvedly koutky.
"A nedělám to snad každý den?" Prý spolupracoval. Amy nebyla hloupá, aby si takovou, ať už jakkoli příjemnou lež nechala podstrčit. Viktor byl solo hráč. Slovo spolupráce neznal.


Začal rovnat jednotlivé pomůcky na pult. "Tohle není obyčejná soutěž. Jen se rozhlédni. Myslíš, že tihle lidé by se spokojili s něčím menším? Vítězové postoupí v žebříčku k získání ceny Dvou siluet." Zalapala po dechu. Neznala okolnosti, ale o pověsti, která se vázala k tomuto ocenění, věděla. Dva cukráři dělící se o jednu duši. Najednou si připadala mezi těmi všemi boháči jako ještě větší vyvrhel.

"Neměli bychom tu být?"
"A to proč?"
"Podívej se na ně. Jsou to profíci. Jen se zesměšníme." Probodl ji pohledem tak tvrdým, až jí přiměl o krok ustoupit.
"Jestli se bojíš zesměšnění, nikdy jsi sem neměla chodit." procedil skrze zuby. Oddychla si, když konečně od ní odtrhl pohled, aby se podíval na hodiny.
"Už to brzy začne. Až řeknou, utíkej k pyramidě."
"Nedomluvili jsme se, co budeme péct." Tento poměrně důležitý problém už dva mladí cukráři vyřešit nestihli.


Pohledy všech přítomných se stočily k pódiu. Žena si dala načas, než konečně promluvila. Skoro jako by chtěla dát všem návštěvníkům šanci si ji pořádně prohlédnout a dostatečně se nabažit její přítomnosti. I přesto, že se ani v nejmenším nepodobala těm paničkám, co se v pestrobarevných šatech naparovaly při každém pohybu, vyzařovala respekt a cosi navíc, za co by se jistě nemusela stydět žádná královna. Sjela dav skelným pohledem, až se drobné, stříbřité pavučinky na jejích sítnicích zatřpytily.


Ať by se člověk snažil sebevíc, nenašel by na jejím čerstvě vyžehleném kostýmku jedinou uvolněnou nitku. Jediný uvolněný, bílý vlas v jejím pevně staženém drdolu.
"Vítám vás všechny na výroční výběrové soutěži o postup k získání ceny Dvou siluet. Uctěme tímto momentem památku těchto výjimečných osobností. Přeji vám všem mnoho zdaru. Nechť začne odpočet. Tři…" Pozvedla ruku na znamení.


Amy by se lehce nechala ukolébat jejím podmanivým, melodickým hlasem, kdyby do ní Viktor včas nedrkl.
"Dva…" Hladina paniky v ní ještě vzrostla, když si všimla tváří ostatních. Ještě před chvílí tak na první pohled sofistikovaní lidé, již od pohledu zvyklí pohybovat se ve vyšších kruzích, náhle připomínali spíše šelmy, které byly ochotny zneškodnit cokoliv, co by stálo v cestě k jejich kořisti. Jak se do téhle situace dostala? Měla být doma, v klidu si péct a sledovat zpoza rohu, jak si lidé s nedočkavým úsměvem na rtech kupují její výtvory.


"Tři!" Najednou se svět okolo Amy roztočil. Tu náhlou rychlost, za kterou nemohla ona, ale svět okolo ní, by přirovnala k pocitu dívenky sedící na pouťovém kolotoči. Pokud by ovšem někdy na takovém byla.
Zmateně zamrkala očima, a až pak jako zbloudilá ovce se rozeběhla ke stolu s ingrediencemi. Po prudkém nájezdu ostatních týmů byla ještě tak před chvílí hrdě vyhlížející pyramida stržena a Amy začala pochybovat, jestli se jí vůbec podaří najít jednu nepošlapanou přísadu. Po několika ranách do hlavy od ostatních soutěžících, kteří se snažili dostat ke stolu, se Amy s uslzeným pohledem vrátila do své kuchyně, v ruce křečovitě svírající kostku změklého másla. To poslední po čem toužila, bylo se vrátit do té vřavy.


Tohle nebylo nic pro ni. Dnes tu ale nebyla sama za sebe. I přes všechny jejich spory, nechtěla být důvodem Viktorova neúspěchu. Divila se, že je sem organizátoři soutěže vůbec přijali. Pochybovala, že se můžou kvalitou svého pečení vyrovnat ostatním v místnosti.
Zavřela oči. No tak, stačí si jen představit, že je doma. Že o nic nejde. Je to jenom hra. Zrak nepotřebovala. Její tělo přesně vědělo, co dělat. Nechala své ruce volně kroužit, nohy se pohybovat, jak samy chtěly. Nepřemýšlela. Tady nebylo místo pro rozum. Jen čirá intuice, pramenící odkudsi z nitra jejího těla.



Amy věděla, že skončila dřív, než se místností rozeznělo zvonění oznamující konec soutěže. Zamrkala a rozhlédla se, jako by se právě probudila. Zatímco ostatní měli své pracné účesy zničené a zástěry umazané od mouky a čokolády, na Amy se pečení nijak nepoznamenalo.
Její pohled se střetl s tím Viktorovým. Nevěděla, jak dlouho se dokázali jen dívat do očí toho druhého, se zorničkami rozšířenými v důsledku doznívající euforie. A před nimi na lince čtyři dokonalé zákusky, každý pro jednoho z porotců. Všechny navlas stejné. Na rozdíl od ostatních, kteří ihned začali probírat své dojmy, oni nemluvili. Snad se ze strachu, že by se to jemné a pozvolna ztrácející se spojení mezi nimi mohlo vzápětí vypařit.
Trvalo, než se projevili první známky nervozity. A jakmile přišly, každou minutou strávenou čekáním se jen prohlubovaly.


Viktor neměl žádný důvod ji z čehokoliv obvinit, i když by si svou narůstající frustraci na ní velmi rád vybil. Její dezerty se ale od těch jeho nikterak nelišily. Skoro jako by na malou chvíli sdíleli jednu mysl.
Amy netušila, jestli se bát nebo radovat, že už je konec toho nekonečného čekání, když konečně nastal čas vyhlásit vítěze. Vyvolávali postupně ty, kteří se umístili na třetím a druhém místě. Neuvědomovala si, že i přesto, že s vítězstvím ani v nejmenším nepočítala, když bělovlasá žena vstoupila na pódium s obálkou v ruce, celé Amyino tělo se napjalo.


"A vítězi prvního kola se stávají…" Okolí se ponořilo do medu. Skoro jako by všichni natahovali k ženě krky, aby jim neuniklo jediné slovo.
"Viktor Price a Amy Webová!" Dav ztichl. Co že to říkala? Začali se rozhlížet kolem sebe. Všichni se tu navzájem znali. Očekávali známá jména. Tak kdo byli tihle dva?



Jako první na pobídku zareagovat Viktor. Amy přiměla své nohy k pohybu a se svěšenými rameny ho následovala. Tohle nemůže být pravda. Nemohli přece…Snažila si nevšímat toho pichlavého pocit v jejích zádech. Sem přece nepatřila. Zvedla oči od těch pěstěných nehtů, jejichž ruka svírala tu její.

"Gratuluji," Amy už tehdy tak nějak tušila, i když si to nechtěla přiznat, že odteď už nikdy nebudou cizinci.

Důvody proč milovat podzim

23. října 2015 v 20:09 | Lia |  Výkvěty mé mysli
Není nic zvláštního, že články na toto téma vznikají nejvíce právě v těchto měsících, a to každý rok. Kdo by také psal o dešti narážejícím do okenních tabulek a mihotavé záři svíček za okny v létě?

Nejkratší roční období. Jeho vrchol trvá jen okamžik. Z ranní procházky, při který si užíváte vdechování chladivého vzduchu po tak vyčerpávajícím létě, noření nohou do zlatavého listí a občas, i když víte, že nakonec s nimi žádnou výtvarnou akci nepodniknete, i sbírání kaštanů, se velmi rychle může stát úprk do nejbližší zateplené budovy před mrazem.

Pojďme se proto ještě na chvíli pozastavit nad tímto krásným, ale hříšně krátkým obdobím, než na další rok zmizí.


1. Počasí

.:


Opravdu netuším, kde začít, takže začnu zde, odkud pramení většina mých podzimních radostí. Také máte rádi, když se kolem vás náhle prožene vítr? Když ale cestou zdvihne do vzduchu i těch několik překrásně zbarvených listů, nezastavíte se na nich očima a nesledujete, kde jejich cesta skončí?

Anebo mlha, ponořující celé město do mléčného oparu. A konečně nejlepší z nejlepších. Déšť. Nejradši mám, když se z nebe snáší úplně drobounké kapky vody, a šimrají mě na tváři jako polibky.

Stejně se ale nic nevyrovná tomu, když můžeš sedět doma a sledovat déšť, jak ti zběsile naráží do oken.


2. Knihy, seriály, psaní...

...to všechno s hrnkem čaje v ruce, zachumlaná pod peřinou.

22. Reading with a Cup of Tea // Buzz Feed's 36 Reasons That Fall Is The Best:
Jako jasně, že tyhle věci dělám i jindy než jen na podzim. Ale uznejte, že v tento čas to všechno nějak jde líp. Je na to ta správná atmosféra. Normální člověk by řekl, že kdyˇž se teď začíná zase ochlazovat, tak se lidé stahují do sebe a věnují čas samostatným aktivitám z bezpečí jejich milovaného domova. Dává to smysl, ale jak jistě už víte, nepatřím zrovna k lidem, jejichž volný čas by obsahoval nějaké další osoby.


Je to skutečně skvělý pocit si zalézt pod peřinua psát, číst si, poslouchat písničky nebo na něco koukat (ohledně těch písniček, hrát v posteli na imaginární varhany nebo dirigovat obří orchestr při hudbě, kterou díky vymoženostem dnešní doby slyšíte jen vy (někteří z nás na to nepotřebují ani ty vymoženosti :D), je v posteli úplně jiný zážitek než normálně. Obzvlášť, když vás, když jste v nejlepším navštíví váš bratr xDDDD).





















3. Halloween

This could be pinned to the Halloween board... or the Autumn board. However, something about it seems menacing!:

A teď nemyslím americkou verzi Velikonoc, kde jsou místo vajec sladkosti a kostýmy. Jen pro dýně mám nějakou zvláštní slabost. Vlastně ho ani jako takový neslavím. Jen si zkouknu své oblíbené filmy spojené s tímto svátkem, možná si přečtu něco trochu mrazivějšího. A to vše za svitu stovky svíček. Dobře možná ne stovek, ale desítek určitě. Taky je tolik milujete? Jediná dobrá věc na tom, když vypadne proud jsou právě ony. A o Halloweenu, kdy je tak brzy tma, co navodí lepší atmosféru?

Oh wow. I don't know who edited this picture but they did a great job making the Phantom 25 stage look pretty. The background doesn't even look like projections.:

Phantom approves :DDD


Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem měla na sobě kostým. Nejspíš k příležitosti nějakého karnevalu na prvním stupni. Ale vím, za koho bych se oblíkla teď, kdybych ovšem měla všechny potřebný prostředky. Za paní Lovettovouse zakrvácenou zástěrou, říznutou černým pláštěm a maskou Fantoma opery. Jo, nedokážu si vybrat, za koho z nich dvou bych šla :DDDDD. Dokážete si představit mix písní "Worst pies of London" a "The Music of the Night?" Lepší! Dokážete si představit setkání těhle dvou? K tomu by chtělo udělat komiks. Povídku...

Mezihra: Jak se mi sakra dostal Butler mezi Sierru a Ramina? (aneb, když i měsíc po vytvoření dvou odlišných fantomovských playlistů se vám do toho muzikálovýho cpe ten filmovej :DDDD)

Kde jsem to byla? No ovšem. Paní Lovettová a Erik...

Takže, než promyslím tenhle nový ship, zde je plánovaný program na tu velkou noc:

1.Sweeney Todd-Ďábelský holič z Fleet Street
2. Mrtvá nevěsta
3. Nightmare before Christmas
4. Fantom opery (ten aby tu nebyl což? :D)
5. Ospalá díra

Nejspíš ještě něco přidám, protože hodlám slavit minimálně celý další následující týden, jak to dovolí čas. Jak jinak stihnout tolik božích filmů?

Sakra, proč Ospalá díra není muzikál? Úplně vidim ty duety Ichaboda a Katriny.


4. Listy a kaštany

Sunset:

Taková klasika tu nesmí chybět. Kdo nikdy nevyráběl zvířátka z kaštanů, nebo to alespoň neplánoval? To samé s listím. Tolik nádherných věcí, na které lze narazit jen cestou do školy. Listy, u kterých si přeješ, aby se z nich nikdy nevytratil ten dokonalý odstín rudé. Kaštany, u kterých si nechceš přiznat, že jednou ztratí svůj lesk. Jen se přiznejte, jak staré kaštany nalézáte v mikinách a bundách, co jste nosili minulý rok?

Je to skoro až poetické, jak nám všechny tyto dary podzimu názorně ukazují, jak moc je krása pomíjivá. Jak je život pomíjivý. Okej, už to začíná být moc depresivní, nemysleme na podzim jako na období smrti prosím.

5. Oblečení

darkbeautymag: “ Photographer: Nicole Burton - Parvana Photography Model: Houieda Chaymouni ”:

Všechny ty kabáty, šátky, pestrobarevné rukavice, vysoké boty...Dalo by se říct, že to je přesně to oblečení, které většinou figuruje v mých představách. Výjimku tvoří jen šaty ve stylu, který se nosil v 50. letech minulého století, které se nehodí zrovna k tomuto mrazivému období.


Jestli jste se dostali až do zdárného konce, velmi ráda bych vám poblahopřála. Nestává se mi, že bych se na tolik rozkecala. Snad jen v povídkách.

A co vy s podzimem? Netuším, jak se vůbec nějaké jiné roční období mu může vyrovnat :DD.

Věčné drama názvů kapitol

23. října 2015 v 13:51 | Lia |  Cokoliv, co jen trochu zavání psaním
Ono nejde jen o kapitoly. Stejný problém jistě řada z vás má i s pojmenováním celých příběhů. U mě to ale tak nějak vychází, že vymyslet originální název, který je trefný a shrnuje celý text je pro asi úplně nejtěžší. Co se týče celé povídky, buď vím název hned, nebo se k němu nějak postupně dopracuju. U postav je to zase vyloženě zábava hledat to jméno, u kterého budete cítit, že je opravdu jejich, a které jim dokáže vtisknout zase o něco víc života. Škoda že toto osvícení mám po většinu času spojeno jen s výběrem křestních jmen, na rozdíl od jejich sourozeneckých příjmení.


Ale zpět ke kapitolám. Možná jste si toho všimli i vy, kteří čtete mé povídky. Tyto výplody svého snažení bych dokázala shrnout do tří kategorií.

1. Obyčejné a vcelku velmi trefné názvy
-yep, tak to se nikdy nestalo

2. Slovo nebo slovní spojení vytržené z textu a v tom lepším případě nějak shrnující celou kapitolu
-to je ten lepší případ

3. Název, který má tak hluboký význam, že vím docela určitě, že ho vidím jen já
-snad nejčastější možnost. Většinou se s touto možností smířím docela rychle. Po dodatlování sedmistránkové kapitoly si také nepřeju nic jiného.

math animated GIF

Možná by bylo lepší, kdybych se na to úplně vykašlala a kapitoly jen číslovala. Ta možnost tu je, ale když si pak projíždim seznam dopsaných částí, líp se mi v něm orientuje. Ať už jsou názvy sebeblbější.

A co vy? Také máte vždycky takový problém s pojmenováváním?



Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 4. Skrze mlhu

19. října 2015 v 19:14 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti

Nebylo člověka, který by si ihned poté, co vstoupil do cukrárny Entredaae nevšiml patrné změny. Nebylo to v tapetách ani přemístění nábytku. Ne, bylo to něco jiného.


Zákazníci měli několikrát možnost zahlédnout dva nové zaměstnance tohoto podniku. Dřív než se lidé dychtící po nejnovějších drbech stihli na cokoliv zeptat, záhadní cukráři zmizeli. Bylo prakticky nemožné je zastihnout. Skoro jako by vůbec neopouštěli budovu.




Amy jako by zapomněla, že za zdmi cukrárny existuje život. Jako by všechny vzpomínky na pana Batese, básnění o Canneru a oceněních, jako byl Stříbrný vítr, najednou zmizely. U Vivian byla šťastná. Celé dny mohla dělat to, co milovala. Žádný ukradený čas, když její matka zrovna nedávala pozor. Myšlenka, že by snad díky tomu, co dělala, mohla, kdy být slavná byla stejně vzdálená, jako její domov. Byla jen ona a pečení. Ach, kéž by to tak bylo. Ale pravdou zůstávalo, že kdekoli byla ona, byl i on.



Mohla snadno předstírat, že neexistuje. Nechtěla si ale přiznat, že pokaždé, když se od ní skutečně vzdálí, jako by vše najednou potemnělo. Že jí nezbývá nic jiného, než se skulit v koutě, hlavně se ničeho nedotýkat a čekat na chvíli, kdy se Viktor vrátí, a do ní se zase vlije ten elán s notnou dávkou inspirace, přímo nutící jí pokračovat v rozdělané práci.



Viktor na rozdíl od ní příslib slávy nehodlal pustit z mysli byť jen na jedinou chvíli. Pravidelně se hlásil do soutěží konajících se v nejrůznějších částech Canneru. A i když jeho přihlášky i se vzorkem jeho výtvorů byly vždy přijaty více než vstřícně, jakmile se na místo vydal, něco se zkrátka pokazilo.




Nepatřil k lidem, kteří by věřili v nějakou vyšší sílu, která určuje jejich osudy. Byl rád, když měl věci pod kontrolou. Přece jen, byla to jeho rozhodnutí, která ho sem dovedla. O to víc bylo namlouvání si, že to všechno byly jen hodně špatné náhody, stále těžší a těžší. Ať už to byla kalamita vody, která vyplavila všechny účastníky soutěže na ulici jako krysy, záhadné spuštění požárního poplachu nebo i obyčejné zakopnutí, které vedlo k dalším, lehce kontroverznějším nehodám.


Nic se ale nevyrovnalo tomu protivnému hlásku v hlavě, který mu našeptával: "Je to pryč," Viktor si na svém talentu vždy zakládal. Vždy tu byl, aby až se něco pokazí, byl jasným důkazem o jeho nadřazenosti.

Bylo to těžší, než předpokládal. Myslel si, že sem přijede, okouzlí porotce svým umem a ihned se vyšvihne mezi celebrity. Možná by se to i stalo, kdyby při pečení mimo Vivianin obchod byl sám sebou.



Jako by Canner byl jeden velký, špatný vtip, znevažující jeho talent. Přesto pokaždé, když se vrátil do té zapadlé cukrárny, kde přežíval jednotlivé dny, jako by snad veškerou smůlu, která ho doprovázela, celý den zanechal u prahu. Byl snad dokonce i lepší, než když vstoupil na tu proklatou loď, co ho sem přivedla. K čemu to ale bylo, když ho při tom nikdo neviděl. K čemu bylo být lepší než kdokoliv jiný, když se musí schovávat na okraji města v kumbále, který někdo tak ironicky označil za kuchyň.




Soutěž střídala soutěž stejně jako katastrofa katastrofu. To vše až do jednoho dne. Kdoví, jestli to bylo štěstí nebo osud, co ho to ráno přivedlo k tomu letáku. Myšlenka, která mu bleskla hlavou při pohledu na nápis vyvedený na křídovém papíře, ihned zavrhl. Zatím se zúčastňoval jen soutěží pro jednotlivce. Netušil, že existuje něco jako soutěž pro týmy. Nebo dvojice.

Už jen to, že ho ta možnost napadla, ho pohoršovalo. Ale i přesto si list nechal.



Byl to už téměř měsíc od chvíle, kdy dorazil do Canneru. Měsíc, kdy byla jeho pověst vláčena bahnem těchto ulic. Měsíc, který do jeho plánu ani trochu nezapadal. Začínal být zoufalý a pozvánka ho každým dnem na prsou pálila stále víc. Nemohl ale ignorovat skutečnost, že to vše začalo, když potkali ji. Ona byla začátkem jeho smůly a Viktor tak nějak doufal, že by mohla být i koncem.




Amy nadzvedla obočí, když jí pod nos dopadl kus papíru. "Co je to?" zeptala se a odhodila prospekt na stranu, aniž by na něj pohlédla.


"Soutěž. Připrav se, začíná zítra ve tři."

"Nikam jsem se nehlásila," zamumlala Amy, a dál pokračovala v míchání čokolády, které shledávala tolik uklidňujícím.

"Ale já ano," Zakousl se do jablka. "Přece jsi nepřijela až sem, aby ses zasekla na takovém místě," A teatrálně rozhodil pažemi, jako by snad byli někde na skládce. Nechápala, proč se o ni vůbec zajímá. Do téhle chvíle si jí sotva všiml, tak co sledoval tímhle? Nevěřila mu, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala na tomto gestu najít nic, co by nějak hrálo v jeho prospěch. Nemohla ho přece hodnotit podle jedné noci. Možná měl pro své chování důvody.

Musela si ale přiznat, že v něčem pravdu měl. Za celou dobu tady strávenou se ani jednou neodhodlala vylézt z domu. Možná bylo načase.





"Máš všechno?" zeptal se už po stý, Viktor Amy. Místo odpovědi si nadzvedla popruh tašky na rameni a přidala do kroku. Nebyla zrovna nadšená z toho, že jde s ní. Člověk by řekl, že vzhledem k počtu akcí, které už stihl navštívit, alespoň tuhle vynechá. I přes zjevnou nelibost, že ji nepovažuje za konkurenta, ji to ještě více utvrdilo v tom, že mu o žádnou sabotáž nejde.



Nedalo se říct, že ulice Canneru, které považovala za noční můru, jsou ve dne snem. Ale rozhodně byly živější. A hlučnější. Lavina vůní, zvuků a hlasů, na které mohla být Amy z odlehlého ostrova jen těžko připravená. Držela se v těsném závěsu za Viktorem a doufala, že zná cestu. Hluk za nimi pomalu utichal. Když minuli hlavní třídu, obklopily je strašidelné, dávno opuštěné stavby starší části města. Amy, se nemohla ubránit nepříjemnému pocitu v zátylku, jako by ji někdo z těch vysklených oken pozoroval.


Zaplavily jí pochybnosti smísené se strachem, když se cílem jejich cesty nakonec stal šedivý, břečťanem porostlý dům se zatlučenými okny. Dveře byly odemčené. Zadržela dech, kdy vešli do zatuchlé předsíně. Fleky od plísně se na tapetách mísily s původním vzorem a z fotografií na stěnách se už jen těžko daly rozeznat tváře bývalých obyvatel domu.



Vyjekla a instinktivně se chytila Viktorovi paže, když se ze tmy vynořila nažloutlá tvář. Ten zatnul zuby tak silně, jako by si snad myslel, že mu to nějak pomůže od tendence protočit nad ní své oči až někam do mozku. Co to sakra dělá? Proč ji sem vůbec vodil? Nechtěl si přiznat, že bylo nadmíru výjimečné, že se po cestě na místo nic nestalo. Předal muži dvě potvrzení, že patří mezi účastníky soutěže. Neznámí se ani neobtěžoval s jejich prohlížením a mávnul ke dveřím vedoucím podle všeho do sklepa.



Hlasitě polkla při pohledu na skrovně osvětlené, prudké schodiště vedoucí do tmy. Ohlédla se s myšlenkou odsud co nejrychleji vypadnout, ale bůhví proč jí stále přišlo bezpečnější zůstat s Viktorem, než se vracet temnou chodbou zpět a doufat, že se zase neobjeví ten děsivý chlápek.


Viktor se za ní neohlížel, a tak ani jí nezbylo nic jiného, než za rachotu pečícího náčiní v jejím batohu začít pomalu sestupovat dolů. Rozpřáhla paže a dávala si dobrý pozor, aby se ani konečky prstů nedotkla zdi.


"Můžeš mi konečně říct, kde to jsme?" zeptala se konečně a ihned si v mysli nafackovala, když v tónu svého hlasu rozpoznala strach.

"Na soutěži," zabručel Viktor.

"Nevypadá to tu tak,"

"A ty jsi snad už na nějaké byla?" Pod tlakem vyvíjeným atmosférou celého tohoto místa Amy spatřila sama sebe, zakopanou v neoznačeném hrobě. Jen jedna z dalších naivních Ostrovanů, kteří si mysleli, že dokážou uspět ve městě. Kdo by se po ní sháněl, kdyby zmizela? Vivian? Možná, ale jistá si být, nemohla.


Byla to hloupá představa. Viktor nikdy nedělal nic bezdůvodně a i Amy si uvědomovala, že ona pro něj neznamená nic. Možná ji neměl zrovna v lásce, ale neznamenala pro něj dost, aby u ní riskoval něco takového, jako byla vražda.



Ticho mezi nimi trvalo jen chvíli a překvapivě to byl Viktor, kdo ho nakonec narušil

"Je to…speciální soutěž. Jen tak někdo se na ní nedostane." Těžko říct, jestli odpověď Amy víc zalichotila nebo v ní vzbudila ještě větší obavy.



Konečně došli na konec a stanuli před mohutnými ocelovými dveřmi. Přikryla si oči dlaněmi, když je Viktor otevřel a svět kolem zaplavilo světlo.



Nakonec jsem se rozhodla udělat z téhle části dvě kapitoly. V předchozí epizodě jsem změnila "bratry Andrewsovi" na "dvojčata Forsmanovi."

Když psaní není jako psaní

17. října 2015 v 23:32 | Lia |  Výkvěty mé mysli
Začala jsem s tím asi tak před měsícem. Jako bych už tak neměla dost bločků, deníčků a podobných blbostí. Ne, já si prosím vymyslela dopisy. Vždy když mám náladu, tak na kousek papíru napíšu patřičný dopis vlastně sama pro sebe, složím do obálky na níž napíšu datum, kdy byl dopis napsán, a vložím ho mezi stránky jedné ze svých knih, která pokud možno alespoň okrajově souvisí s tématem, o kterém v daném dopise píši. Je to vážně blbost stejně jako i důvod, proč jsem to začala dělat. To samý mám přece jen i v deníku, kde to mám všechno hezky seřazené, den po dni. Tak co s nějakými takzvanými dopisy, na které stejně brzy zapomenu, natož abych si pamatovala, v jaké jsou knize?


Řeknu, že hlavním důvodem především bylo, že už to bylo nějakou dobu, kdy jsem si s někým psala jako opravdu dopisy. V minulosti pár takových pokusů bylo, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Přece jen, dnes se i po stránce peněžní vyplatí si napsat přes chat, a je to i rychlejší. Ale přese všechny klady, pozbývá to tu jistou osobnost, která se táhne od druhu papíru, až po typický rukopis. Hlavně, přes net nemusíš nad svými myšlenkami přemýšlet, v jakém pořadí je seřadíš, aby adresát dopis vůbec pochopil. Víš, že dřív nebo později se na ně dostane. Pokud tedy budou dostatečně důležité, a ty na ně nezapomeneš.

Melodramatickou nostalgií jsem se ale zabývat nechtěla. Ne, můj důvod nebyl, že bych se podívala na Pýchu a předsudek a zastesklo se mi po starých dobrých časech (i když se to stalo již mnohokrát). Ne, důvod je mnohem patetičtější. Už nějakým rokem navštěvuju kroužek keramiky. Líbí se mi představa, že si můžu vyrobit prakticky cokoliv a opravdu to pak využívat. Takže hned vedle obvyklých figurek, zvonků, hrnečků a jiných dárků pro příbuzné, obzvlášť v období Vánoc, se rýsují mé misky, hmoždíře, svícny a pro mě tolik typické figurky nápadně podobající se Věstonické Venuši.

Takže to jsem si tak přemýšlela takhle o jedné keramice, co budu tak vyrábět tentokrát a napadlo mě tohle. Pečetidlo. Teď jsem ho měla v ruce a dostavila se celkem adekvátní otázka. Co s tim? Ano, samozřejmě že se mi líbila představa, jak v temném koutě jen za svitu svíčky husím brkem píši dopis, který na závěr zakápnu trochou rudého, případně černého vosku, do jehož povrchu vzápětí otisknu své iniciály.

I totally wish I did. (Phantom AWESOMENESS)

Your obediant servant. O.G.


Jenže kde hledat někoho na psaní? Takže takhle to je. Mám prostě ráda ten pocit, když pečetidlo otisknu do vosku. Sice není tak skvělé jako to výše, ale ujde. A aspoň si v těchto dopisech procvičím svůj nový rukopis. Našla jsem si pár abeced, jak se psalo dříve, tak to zkouším.

I přes takovou hloupou pohnutku, je na tom něco zvláštního. Jak už jsem řekla, v deníku to mám vše. Stačí i to jen přečíst. A přesto nepíšu o těch stejných věcech do deníku i dopisů. Koho by bavilo psát dvakrát o stejné věci? U dopisu zapomenu, o čem jsem v daném psala velmi lehce, stejně jako to, kam jsem ho dala. Jaké to bude jednoho dne překvapení, až otevřu knihu, a tenhle malý lístek na mě vypadne? Jak moc se můj věk zdálí od doby, kdy jsem ho psala. Jaký pocit to bude rozlomit pečeť? A hlavně, za jak moc velkého idiota budu své minulé já považovat? Na to se vážně těším.


I think receiving letters or hand made cards is so much better than getting a wall post or an email.:

Syndrom čtenáře fantasy

17. října 2015 v 23:03 | Lia |  Výkvěty mé mysli
Není to tak dlouho od doby, kdy jsem četla a psala zásadně fantasy. Nedokážu si vzpomenout na jedinou svou povídku, která by nebyla fantasy.

Občas přemýšlím nad tím, že každý člověk je jen postava v něčím příběhu. Nebo taky že jsme něco na způsob simíků, což je o něco méně romantická představa. Nevím jak vy, ale mezi těmi všemi hrdiny, jejíž příběhy jsem četla jsem vždy měla někde v sobě utkvělou představu, které jsem se nemohla zbavit, ať se můj zdravý rozum snažil jakkoliv.

Určitě nejsem jediná, kdo si představoval, jak se jednoho dne celý jeho život obrátí naruby, přesně jako jeho oblíbené postavě. Viz nejznámějším případem nechť je ten dopis s červenou pečetí, na který ještě teď čeká velká spousta lidí, i když jim už dávno není jedenáct. A ztotožňování s Harrym Potterem je teprve začátkem. To když mine tenhle rok bez nějaké té sovy se ještě nic neděje, protože následují další a další léta, kdy něčí příběh začal, a kdy může tedy začít i ten náš. Jen stačí počkat.


Nevím, jestli jsem opravdu postava v něčí knize, ale jestli ano, tak velmi pochybuji že hlavní. Neříkám to v takovém tom duchu, že bych se snad podceňovala. To vůbec ne. Jen si tak nějak nepřipadám jako zrovna materiál na hrdinu. A upřímně, bojím se že ani na záporáka, což je snad ještě smutnější. Spíš nějaký ten rádce, který hrdinu nebo případně padoucha vycvičí. Čarodějnice, na kterou náhodou hlavní postava narazí u cesty, nezajímající se o okolní svět a jeho problémy, jedoucí si tak nějak na té své vlně neutrality. Ale kdoví, možná se jí osoba zalíbí, a třeba jí i jistým způsobem pomůže. Za malou službu.


Přiznám se, že v poslední době už fantasy příliš nečtu. Samotnou mě překvapilo, když jsem si to uvědomila. Je to trošku až děsivé, že jsem upustila od takové své lásky, a teď se spíš věnuju záhadným příběhům ze života (čtěte jako thrillery) a historickým sériím. I když je pravda, že o to se mi takové ty nadpřirozené prvky líbí snad ještě víc, když se mihnou ve světě, kde by je nikdo nečekal.



Enraptured.:



A teď hezky pod čarou. Prosím, článek od člověka, co říká, že už nečte tolik fantasy, ale spíš teď ty "ze života" (důraz na ty uvozovky). Tenhle člověk, který kdykoliv, kdy projde okolo zrcadla, sleduje jeho povrch koutkem oka, jako by z něj měl každou chvíli někdo vylézt. Ano, důraz na slovo NĚKDO. Co na to říct? Jak se zbavit posedlosti? Vyměnit jí za jinou. Nejlépe za takovou, která je samotnou definicí posedlosti. A to ve všech směrech.

Only Phantom phans would understand:

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 3. Pravda nebo představa

4. října 2015 v 20:12 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Události nedávných dní byly zapomenuty jako špatný sen. Musela to přece být jen noční můra, když vše šlo najednou tak přirozeně, stejně jako dýchání.

Vztah mezi Amy a Viktorem už od jeho příchodu setrvával na bodu mrazu. Nemluvili spolu, pokud to nebylo nutné, a když na slova došlo, Viktor nikdy neopomněl skrze tón svého hlasu jí připomenout svou nadřazenost.
Od té doby, co kuchyň obývali ti dva, do ní Vivian nevkročila. Nedokázala se ubránit pocitu jisté posvátnosti, když z druhé místnosti sledovala ten jejich tanec, kterého si oni sami nebyli vědomi.

I přes velikost pokoje se nikdy nesrazili. Jako by dopředu věděli, kam ten druhý šlápne, kdy se natáhne, otočí…Lidé by spolu museli pracovat léta, aby dosáhli takové souhry. Vivian si občas pokládala otázku, jestli nemají společnou minulost, kterou před ní tají, ale každý jejich pohyb byl tak přirozený, skoro jako by ani nevnímali toho druhého a to i přesto, že volný prostor mezi nimi by se dal počítat na centimetry.




Vivian nikdy neměla talent na pečení. Byla to rodinná tradice, kterou převzala po svém otci. Její výtvory byly obstojné. Takové, které se rozplynuly na jazyku, vyvolaly chvilkové potěšení, a pak se na ně zapomnělo, stejně jako na letní románek.

Proud zákazníků vířících do obchodu každý den rostl, a když šla městem, nejednou zaslechla, jak si lidé na ulici šuškají o té náhlé změně v jejím pečení.



S tím, co její hosté dokázali, Vivian předpokládala, že u ní nesetrvají příliš dlouho. Ve městě se konaly stovky menších nebo větších soutěží, které by jejich umění dokázaly proslavit lépe než práce v nějaké zapadlé cukrárně. Nečekala ale, že si pozornost získají tak rychle. A to ještě z obchodu ani pořádně nevylezli. I přes averzi, kterou k sobě navzájem chovali, jako by je něco drželo pospolu.


Při pohledu na jejich práci si vzpomněla na příběh, který se stal už spíše jen legendou, i když to bylo jen pár desítek let, co se v Canneru odehrál. Město rychle zapomíná. Miluje novinky a skandály, neohlíží se nazpět. Ale to, co dokázali ti dva se na obyvatelích Canneru navždy podepsalo.

Musela si být jistá. Nechtěla patřit k těm, kteří se o nových hvězdách dozví až z novin. Její kroky doprovázel pravidelný klapot podpatků, když kráčela po hlavní třídě směrem k jedné z nejprominentnějších cukráren celého města. Zahrádky před obchodem výjimečně nebyly prázdné, jak se lidé snažili plně využít tento krásný den a doufali, že se jim alespoň na chvíli podaří jejich tvář dostat do záře slunečních paprsků, které občas prosvitly skrze šedivé mraky.
Skrze prsty cítila, jak je papírová krabice v jejích rukách hebká.



Na rozdíl od většiny se posadila dovnitř a s pohledem plným nostalgie pohladila ubrus na svém stole. Manželé Floydovi se už nemuseli příliš snažit, aby své zákazníky nějak zaujali. Vivian pochybovala, že by se interiér cukrárny od jejího dětství vůbec nějak změnil. Přímo se očekávalo, že budou obchod udržovat ve stále stejné podobě. Zvláštní, že i v Canneru, který miloval neustálou změnu, lidé i přesto potřebovali tu jistotu, že když vstoupí do cukrárny Gerarda a Rosy Floydových, vše bude přesně tak, jak to bylo při jejich poslední návštěvě. Žádná překvapení, jen klid, který byl ve městě tak vzácný.


"Budete si přát?" vytrhl ze vzpomínání Vivian hlas číšníka.
"Jen čaj, děkuji. A můžete prosím říct panu Floydovi, že na něj čeká Vivian Charlesová?"
"Omlouvám se, ale to nepůjde." Trvalo jí několik vteřin, než se dokázala přenést přes šok z odporu, na který nebyla zvyklá. Zvedla pohled k jeho uhrovité tváři a usmála se.
"Jsem rodinná přítelkyně. Nebudu ho obtěžovat."
"Máte s ním domluvenou schůzku?"

"Jste snad jeho sekretářka?" Dobře, tohle možná nebyla ta nejlepší cesta jak dosáhnout svého. Ale kolik sakra bylo tomu klukovi? Jistě, musel být na sebe pyšný, když se mu podařilo sehnat místo v jedné z nejúspěšnějších cukráren ve městě. Tak pyšný, že si v případě potřeby rád zahrál na bodyguarda.


Sakra, přece věděla, jak moc je Gerard zaměstnaný. Dát o sobě vědět předem by nebylo zas tak od věci. A možná by to i udělala, kdyby si svůj příchod naplánovala místo toho se jednoho rána vzbudit s tím, že sem prostě zajde. Navíc znala Floydovi od svého dětství. Nečekala, že bude až tak těžké se k nim dostat.



Zhluboka se nadechla a zavřela oči. "Potřebuji s ním mluvit."
"To spousta lidí, ale je mi líto. Má práci." Už se chystala mu něco říct, a tak si nadobro zavřít dveře k tomu si s majiteli pekárny kdy promluvit, když se náhle zpoza pultu vynořila její záchrana. Rosa Floydová.
"Vivian! Jsi to ty?" Přiběhla s radostným úsměvem, který ještě víc prohloubil vrásky kolem jejích úst a očí ke stolu, až jí sukně kolem nohou zavířila. Dívka se sotva stihla postavit, když ji majitelka podniku k sobě přitiskla. "Přísahám, že pokaždé, když tě vidím, jsi ještě krásnější." prohlásila s tím svým typickým babičkovským výrazem plným něhy a poplácala ji po tváři. "Nevěděla jsem, že přijdeš."


Vivian se mohla snažit, jak chtěla, ale Rosa byla ten druh člověka, v jehož přítomnosti se nikdy nedokážete přestat smát.
"Omlouvám se. Potřebovala bych mluvit s Gerardem. Je tu?"
"Ovšem. Hned ti ho přivedu. Objednala sis?" A s těmi slovy se otočila k pikolíkovi, který nás po celou dobu pozoroval vykulenýma očima.
"Vlastně ano," Rosa nadzvedla obočí.
"Neměl bys někde být?" zeptala se kluka, jehož tvář pod vahou jejích očí ještě více zrudla. Sklonil hlavu.
"Hned to bude." A odběhl pryč.


Rosa si Vivian ještě jednou s úsměvem prohlédla. "Jsem moc ráda, že si nás navštívila." Těch několik málo slov přimělo dívku se zastydět nad tím, jak sama sebe přesvědčila, že k tomuto místu nemá žádné závazky. Dřív, než stihla cokoliv říct, Rosa zmizela. Rychle zachytila zbloudilou slzu.
"Rád tě vidím!" Otočila se právě ve chvíli, kdy se kolem ní obtočily Gerardovy paže. Na její vkus bylo dnes toho objímání nějak příliš. Potlačila otřepání, když se konečně odtáhl. Ne proto, že by ho neměla ráda, jen ne příliš dobře snášela, když se lidé delší dobu zdržovali v její blízkosti.
"Co je to?" zeptal se a pokývl směrem ke krabici, která od té chvíle, kdy ji Vivian umístila na stolek, stihla ztratit veškerý dojem luxusu, a teď už tam prostě jen tak ležela, jako by se i ona za svou přítomnost styděla.
"Jen něco malého," A popostrčila ji ke Gerardovi. Propletla si prsty.
"Musím se přiznat, že prvotní důvod k mému příchodu nebyl, že by se mi po vás stýskalo."
"Navštívila jsi teď někdy svého otce?" Jediná otázka, která donutila Vivian zatnout ruce v pěst a na chvíli ztratit svůj obvyklý klid.


"Nepřišla jsem, abych se tu bavila o tomhle."
"Tomhle? Vivian je to tvůj otec. Nemůžeš předstírat, že je mrtvý. Navíc si myslím, že by byl na tebe pyšný. Není to tak dlouho, co jsem zaslechl zvěsti o tvé cukrárně." Zarazil se, když otevřel krabici. I přesto, jak byla dívka opatrná při přenášení dezertů, byly tu jisté obavy, že se jim pod jejím dohledem něco stalo.
Strach byl k ničemu. Jednotlivé kousky ležely vyskládané vedle sebe naaranžované s takovou precizností, jako by je někdo připravil právě teď. Žádné známky toho, že by právě podstoupily cestu přes celé město.
"Tyhle nejsou tvoje," vydechl a s viditelným zaujetím zvedl jeden z nich do výše a prohlédl si ho ze všech stran.


"Mám nové zaměstnance," hlesla Vivian, aniž by odtrhla pohled od jeho dlaně. "Vzpomínáš si na dvojčata Forsmanovi?" Gerard se pousmál, opatrně vrátil zákusek k ostatním a přejel dlaní po víku, když krabici zavíral. Na tom gestu bylo něco neskutečně láskyplného.
"Ovšem. Kdo by si je nepamatoval? Ti dva dokázali zázraky." Nebylo tajemství, že měšťané jsou poněkud pověrčiví. Vivian se snažila, co jí síly stačily tento předsudek nenaplňovat, a tak vždy příběhy o sourozencích, kteří se objevili v Canneru z ničeho nic a prakticky přes noc se stali hvězdami cukrářského světa, nikdy nebrala tak úplně vážně. Jedna věc byla věřit v něčí talent, ale hledat za vším nadpřirozeno bylo prostě už moc.


"Přišli sem se září Lovcova měsíce. Nebyl nedávno znovu? Zvláštní, obvykle přináší změny." Ano. Vivian opravdu nesnesla pověry, takže když jí jedné noci úplněk svítil do oken bytu silněji než obyčejně, na rozdíl od zbytku města za tím nic nehledala. Lidé očekávali další zázrak a bylo to zklamání, když nic takového nenastalo. Mohlo by to být to? Mohla by si ta věc najít jediného člověka v Canneru, který ji nebere vážně?

"To ti tví noví tohle připravili?" Trhla s sebou, když na ni Gerard promluvil. Sjela ho prázdnýma očima od shora dolů, dokud jí nedošlo, na co že se to vlastně ptal. Pomalu kývla, zatímco se snažila ignorovat jeho nafouklé tváře. Byla si docela jistá, že teď by už dezerty tak úhledně srovnané v krabici nenašla.
"Něco bych tu pro ně možná měl." A odběhl od stolu. Vivian se sotva stihla zamyslet nad jeho náhlým odchodem, když se stejně nepředvídatelně vrátil a vnutil jí nějaký leták.
"Co je to?" zeptala se, aniž by se obtěžovala přečíst si titulek.
"Soutěž. Budu tam jedním z porotců. Ode dneška za tři týdny. Možná bys je tam měla poslat."


Vivian mohla jen spekulovat, proč ti dva nadaní cukráři zkřížili cestu právě jí. Jednou věcí si ale jistá byla. Dokud jsou s ní, její obchod vzkvétá. Samozřejmě, že je tam neudrží věčně, ale na co je odhánět? Přehnula papír napůl a schovala si ho do kabátu.
"Možná,"

Pekárnou se rozlehl zvuk deště narážejícího do skla.