Když psaní není jako psaní

17. října 2015 v 23:32 | Lia |  Výkvěty mé mysli
Začala jsem s tím asi tak před měsícem. Jako bych už tak neměla dost bločků, deníčků a podobných blbostí. Ne, já si prosím vymyslela dopisy. Vždy když mám náladu, tak na kousek papíru napíšu patřičný dopis vlastně sama pro sebe, složím do obálky na níž napíšu datum, kdy byl dopis napsán, a vložím ho mezi stránky jedné ze svých knih, která pokud možno alespoň okrajově souvisí s tématem, o kterém v daném dopise píši. Je to vážně blbost stejně jako i důvod, proč jsem to začala dělat. To samý mám přece jen i v deníku, kde to mám všechno hezky seřazené, den po dni. Tak co s nějakými takzvanými dopisy, na které stejně brzy zapomenu, natož abych si pamatovala, v jaké jsou knize?


Řeknu, že hlavním důvodem především bylo, že už to bylo nějakou dobu, kdy jsem si s někým psala jako opravdu dopisy. V minulosti pár takových pokusů bylo, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Přece jen, dnes se i po stránce peněžní vyplatí si napsat přes chat, a je to i rychlejší. Ale přese všechny klady, pozbývá to tu jistou osobnost, která se táhne od druhu papíru, až po typický rukopis. Hlavně, přes net nemusíš nad svými myšlenkami přemýšlet, v jakém pořadí je seřadíš, aby adresát dopis vůbec pochopil. Víš, že dřív nebo později se na ně dostane. Pokud tedy budou dostatečně důležité, a ty na ně nezapomeneš.

Melodramatickou nostalgií jsem se ale zabývat nechtěla. Ne, můj důvod nebyl, že bych se podívala na Pýchu a předsudek a zastesklo se mi po starých dobrých časech (i když se to stalo již mnohokrát). Ne, důvod je mnohem patetičtější. Už nějakým rokem navštěvuju kroužek keramiky. Líbí se mi představa, že si můžu vyrobit prakticky cokoliv a opravdu to pak využívat. Takže hned vedle obvyklých figurek, zvonků, hrnečků a jiných dárků pro příbuzné, obzvlášť v období Vánoc, se rýsují mé misky, hmoždíře, svícny a pro mě tolik typické figurky nápadně podobající se Věstonické Venuši.

Takže to jsem si tak přemýšlela takhle o jedné keramice, co budu tak vyrábět tentokrát a napadlo mě tohle. Pečetidlo. Teď jsem ho měla v ruce a dostavila se celkem adekvátní otázka. Co s tim? Ano, samozřejmě že se mi líbila představa, jak v temném koutě jen za svitu svíčky husím brkem píši dopis, který na závěr zakápnu trochou rudého, případně černého vosku, do jehož povrchu vzápětí otisknu své iniciály.

I totally wish I did. (Phantom AWESOMENESS)

Your obediant servant. O.G.


Jenže kde hledat někoho na psaní? Takže takhle to je. Mám prostě ráda ten pocit, když pečetidlo otisknu do vosku. Sice není tak skvělé jako to výše, ale ujde. A aspoň si v těchto dopisech procvičím svůj nový rukopis. Našla jsem si pár abeced, jak se psalo dříve, tak to zkouším.

I přes takovou hloupou pohnutku, je na tom něco zvláštního. Jak už jsem řekla, v deníku to mám vše. Stačí i to jen přečíst. A přesto nepíšu o těch stejných věcech do deníku i dopisů. Koho by bavilo psát dvakrát o stejné věci? U dopisu zapomenu, o čem jsem v daném psala velmi lehce, stejně jako to, kam jsem ho dala. Jaké to bude jednoho dne překvapení, až otevřu knihu, a tenhle malý lístek na mě vypadne? Jak moc se můj věk zdálí od doby, kdy jsem ho psala. Jaký pocit to bude rozlomit pečeť? A hlavně, za jak moc velkého idiota budu své minulé já považovat? Na to se vážně těším.


I think receiving letters or hand made cards is so much better than getting a wall post or an email.:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 19:45 | Reagovat

Je to skvělá myšlenka. Fakt.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama