Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 3. Pravda nebo představa

4. října 2015 v 20:12 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Události nedávných dní byly zapomenuty jako špatný sen. Musela to přece být jen noční můra, když vše šlo najednou tak přirozeně, stejně jako dýchání.

Vztah mezi Amy a Viktorem už od jeho příchodu setrvával na bodu mrazu. Nemluvili spolu, pokud to nebylo nutné, a když na slova došlo, Viktor nikdy neopomněl skrze tón svého hlasu jí připomenout svou nadřazenost.
Od té doby, co kuchyň obývali ti dva, do ní Vivian nevkročila. Nedokázala se ubránit pocitu jisté posvátnosti, když z druhé místnosti sledovala ten jejich tanec, kterého si oni sami nebyli vědomi.

I přes velikost pokoje se nikdy nesrazili. Jako by dopředu věděli, kam ten druhý šlápne, kdy se natáhne, otočí…Lidé by spolu museli pracovat léta, aby dosáhli takové souhry. Vivian si občas pokládala otázku, jestli nemají společnou minulost, kterou před ní tají, ale každý jejich pohyb byl tak přirozený, skoro jako by ani nevnímali toho druhého a to i přesto, že volný prostor mezi nimi by se dal počítat na centimetry.




Vivian nikdy neměla talent na pečení. Byla to rodinná tradice, kterou převzala po svém otci. Její výtvory byly obstojné. Takové, které se rozplynuly na jazyku, vyvolaly chvilkové potěšení, a pak se na ně zapomnělo, stejně jako na letní románek.

Proud zákazníků vířících do obchodu každý den rostl, a když šla městem, nejednou zaslechla, jak si lidé na ulici šuškají o té náhlé změně v jejím pečení.



S tím, co její hosté dokázali, Vivian předpokládala, že u ní nesetrvají příliš dlouho. Ve městě se konaly stovky menších nebo větších soutěží, které by jejich umění dokázaly proslavit lépe než práce v nějaké zapadlé cukrárně. Nečekala ale, že si pozornost získají tak rychle. A to ještě z obchodu ani pořádně nevylezli. I přes averzi, kterou k sobě navzájem chovali, jako by je něco drželo pospolu.


Při pohledu na jejich práci si vzpomněla na příběh, který se stal už spíše jen legendou, i když to bylo jen pár desítek let, co se v Canneru odehrál. Město rychle zapomíná. Miluje novinky a skandály, neohlíží se nazpět. Ale to, co dokázali ti dva se na obyvatelích Canneru navždy podepsalo.

Musela si být jistá. Nechtěla patřit k těm, kteří se o nových hvězdách dozví až z novin. Její kroky doprovázel pravidelný klapot podpatků, když kráčela po hlavní třídě směrem k jedné z nejprominentnějších cukráren celého města. Zahrádky před obchodem výjimečně nebyly prázdné, jak se lidé snažili plně využít tento krásný den a doufali, že se jim alespoň na chvíli podaří jejich tvář dostat do záře slunečních paprsků, které občas prosvitly skrze šedivé mraky.
Skrze prsty cítila, jak je papírová krabice v jejích rukách hebká.



Na rozdíl od většiny se posadila dovnitř a s pohledem plným nostalgie pohladila ubrus na svém stole. Manželé Floydovi se už nemuseli příliš snažit, aby své zákazníky nějak zaujali. Vivian pochybovala, že by se interiér cukrárny od jejího dětství vůbec nějak změnil. Přímo se očekávalo, že budou obchod udržovat ve stále stejné podobě. Zvláštní, že i v Canneru, který miloval neustálou změnu, lidé i přesto potřebovali tu jistotu, že když vstoupí do cukrárny Gerarda a Rosy Floydových, vše bude přesně tak, jak to bylo při jejich poslední návštěvě. Žádná překvapení, jen klid, který byl ve městě tak vzácný.


"Budete si přát?" vytrhl ze vzpomínání Vivian hlas číšníka.
"Jen čaj, děkuji. A můžete prosím říct panu Floydovi, že na něj čeká Vivian Charlesová?"
"Omlouvám se, ale to nepůjde." Trvalo jí několik vteřin, než se dokázala přenést přes šok z odporu, na který nebyla zvyklá. Zvedla pohled k jeho uhrovité tváři a usmála se.
"Jsem rodinná přítelkyně. Nebudu ho obtěžovat."
"Máte s ním domluvenou schůzku?"

"Jste snad jeho sekretářka?" Dobře, tohle možná nebyla ta nejlepší cesta jak dosáhnout svého. Ale kolik sakra bylo tomu klukovi? Jistě, musel být na sebe pyšný, když se mu podařilo sehnat místo v jedné z nejúspěšnějších cukráren ve městě. Tak pyšný, že si v případě potřeby rád zahrál na bodyguarda.


Sakra, přece věděla, jak moc je Gerard zaměstnaný. Dát o sobě vědět předem by nebylo zas tak od věci. A možná by to i udělala, kdyby si svůj příchod naplánovala místo toho se jednoho rána vzbudit s tím, že sem prostě zajde. Navíc znala Floydovi od svého dětství. Nečekala, že bude až tak těžké se k nim dostat.



Zhluboka se nadechla a zavřela oči. "Potřebuji s ním mluvit."
"To spousta lidí, ale je mi líto. Má práci." Už se chystala mu něco říct, a tak si nadobro zavřít dveře k tomu si s majiteli pekárny kdy promluvit, když se náhle zpoza pultu vynořila její záchrana. Rosa Floydová.
"Vivian! Jsi to ty?" Přiběhla s radostným úsměvem, který ještě víc prohloubil vrásky kolem jejích úst a očí ke stolu, až jí sukně kolem nohou zavířila. Dívka se sotva stihla postavit, když ji majitelka podniku k sobě přitiskla. "Přísahám, že pokaždé, když tě vidím, jsi ještě krásnější." prohlásila s tím svým typickým babičkovským výrazem plným něhy a poplácala ji po tváři. "Nevěděla jsem, že přijdeš."


Vivian se mohla snažit, jak chtěla, ale Rosa byla ten druh člověka, v jehož přítomnosti se nikdy nedokážete přestat smát.
"Omlouvám se. Potřebovala bych mluvit s Gerardem. Je tu?"
"Ovšem. Hned ti ho přivedu. Objednala sis?" A s těmi slovy se otočila k pikolíkovi, který nás po celou dobu pozoroval vykulenýma očima.
"Vlastně ano," Rosa nadzvedla obočí.
"Neměl bys někde být?" zeptala se kluka, jehož tvář pod vahou jejích očí ještě více zrudla. Sklonil hlavu.
"Hned to bude." A odběhl pryč.


Rosa si Vivian ještě jednou s úsměvem prohlédla. "Jsem moc ráda, že si nás navštívila." Těch několik málo slov přimělo dívku se zastydět nad tím, jak sama sebe přesvědčila, že k tomuto místu nemá žádné závazky. Dřív, než stihla cokoliv říct, Rosa zmizela. Rychle zachytila zbloudilou slzu.
"Rád tě vidím!" Otočila se právě ve chvíli, kdy se kolem ní obtočily Gerardovy paže. Na její vkus bylo dnes toho objímání nějak příliš. Potlačila otřepání, když se konečně odtáhl. Ne proto, že by ho neměla ráda, jen ne příliš dobře snášela, když se lidé delší dobu zdržovali v její blízkosti.
"Co je to?" zeptal se a pokývl směrem ke krabici, která od té chvíle, kdy ji Vivian umístila na stolek, stihla ztratit veškerý dojem luxusu, a teď už tam prostě jen tak ležela, jako by se i ona za svou přítomnost styděla.
"Jen něco malého," A popostrčila ji ke Gerardovi. Propletla si prsty.
"Musím se přiznat, že prvotní důvod k mému příchodu nebyl, že by se mi po vás stýskalo."
"Navštívila jsi teď někdy svého otce?" Jediná otázka, která donutila Vivian zatnout ruce v pěst a na chvíli ztratit svůj obvyklý klid.


"Nepřišla jsem, abych se tu bavila o tomhle."
"Tomhle? Vivian je to tvůj otec. Nemůžeš předstírat, že je mrtvý. Navíc si myslím, že by byl na tebe pyšný. Není to tak dlouho, co jsem zaslechl zvěsti o tvé cukrárně." Zarazil se, když otevřel krabici. I přesto, jak byla dívka opatrná při přenášení dezertů, byly tu jisté obavy, že se jim pod jejím dohledem něco stalo.
Strach byl k ničemu. Jednotlivé kousky ležely vyskládané vedle sebe naaranžované s takovou precizností, jako by je někdo připravil právě teď. Žádné známky toho, že by právě podstoupily cestu přes celé město.
"Tyhle nejsou tvoje," vydechl a s viditelným zaujetím zvedl jeden z nich do výše a prohlédl si ho ze všech stran.


"Mám nové zaměstnance," hlesla Vivian, aniž by odtrhla pohled od jeho dlaně. "Vzpomínáš si na dvojčata Forsmanovi?" Gerard se pousmál, opatrně vrátil zákusek k ostatním a přejel dlaní po víku, když krabici zavíral. Na tom gestu bylo něco neskutečně láskyplného.
"Ovšem. Kdo by si je nepamatoval? Ti dva dokázali zázraky." Nebylo tajemství, že měšťané jsou poněkud pověrčiví. Vivian se snažila, co jí síly stačily tento předsudek nenaplňovat, a tak vždy příběhy o sourozencích, kteří se objevili v Canneru z ničeho nic a prakticky přes noc se stali hvězdami cukrářského světa, nikdy nebrala tak úplně vážně. Jedna věc byla věřit v něčí talent, ale hledat za vším nadpřirozeno bylo prostě už moc.


"Přišli sem se září Lovcova měsíce. Nebyl nedávno znovu? Zvláštní, obvykle přináší změny." Ano. Vivian opravdu nesnesla pověry, takže když jí jedné noci úplněk svítil do oken bytu silněji než obyčejně, na rozdíl od zbytku města za tím nic nehledala. Lidé očekávali další zázrak a bylo to zklamání, když nic takového nenastalo. Mohlo by to být to? Mohla by si ta věc najít jediného člověka v Canneru, který ji nebere vážně?

"To ti tví noví tohle připravili?" Trhla s sebou, když na ni Gerard promluvil. Sjela ho prázdnýma očima od shora dolů, dokud jí nedošlo, na co že se to vlastně ptal. Pomalu kývla, zatímco se snažila ignorovat jeho nafouklé tváře. Byla si docela jistá, že teď by už dezerty tak úhledně srovnané v krabici nenašla.
"Něco bych tu pro ně možná měl." A odběhl od stolu. Vivian se sotva stihla zamyslet nad jeho náhlým odchodem, když se stejně nepředvídatelně vrátil a vnutil jí nějaký leták.
"Co je to?" zeptala se, aniž by se obtěžovala přečíst si titulek.
"Soutěž. Budu tam jedním z porotců. Ode dneška za tři týdny. Možná bys je tam měla poslat."


Vivian mohla jen spekulovat, proč ti dva nadaní cukráři zkřížili cestu právě jí. Jednou věcí si ale jistá byla. Dokud jsou s ní, její obchod vzkvétá. Samozřejmě, že je tam neudrží věčně, ale na co je odhánět? Přehnula papír napůl a schovala si ho do kabátu.
"Možná,"

Pekárnou se rozlehl zvuk deště narážejícího do skla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 17. října 2015 v 14:12 | Reagovat

Tahle povídka má úžasnou mystickou atmosféru. Těším se na další díly :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama