Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 4. Skrze mlhu

19. října 2015 v 19:14 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti

Nebylo člověka, který by si ihned poté, co vstoupil do cukrárny Entredaae nevšiml patrné změny. Nebylo to v tapetách ani přemístění nábytku. Ne, bylo to něco jiného.


Zákazníci měli několikrát možnost zahlédnout dva nové zaměstnance tohoto podniku. Dřív než se lidé dychtící po nejnovějších drbech stihli na cokoliv zeptat, záhadní cukráři zmizeli. Bylo prakticky nemožné je zastihnout. Skoro jako by vůbec neopouštěli budovu.




Amy jako by zapomněla, že za zdmi cukrárny existuje život. Jako by všechny vzpomínky na pana Batese, básnění o Canneru a oceněních, jako byl Stříbrný vítr, najednou zmizely. U Vivian byla šťastná. Celé dny mohla dělat to, co milovala. Žádný ukradený čas, když její matka zrovna nedávala pozor. Myšlenka, že by snad díky tomu, co dělala, mohla, kdy být slavná byla stejně vzdálená, jako její domov. Byla jen ona a pečení. Ach, kéž by to tak bylo. Ale pravdou zůstávalo, že kdekoli byla ona, byl i on.



Mohla snadno předstírat, že neexistuje. Nechtěla si ale přiznat, že pokaždé, když se od ní skutečně vzdálí, jako by vše najednou potemnělo. Že jí nezbývá nic jiného, než se skulit v koutě, hlavně se ničeho nedotýkat a čekat na chvíli, kdy se Viktor vrátí, a do ní se zase vlije ten elán s notnou dávkou inspirace, přímo nutící jí pokračovat v rozdělané práci.



Viktor na rozdíl od ní příslib slávy nehodlal pustit z mysli byť jen na jedinou chvíli. Pravidelně se hlásil do soutěží konajících se v nejrůznějších částech Canneru. A i když jeho přihlášky i se vzorkem jeho výtvorů byly vždy přijaty více než vstřícně, jakmile se na místo vydal, něco se zkrátka pokazilo.




Nepatřil k lidem, kteří by věřili v nějakou vyšší sílu, která určuje jejich osudy. Byl rád, když měl věci pod kontrolou. Přece jen, byla to jeho rozhodnutí, která ho sem dovedla. O to víc bylo namlouvání si, že to všechno byly jen hodně špatné náhody, stále těžší a těžší. Ať už to byla kalamita vody, která vyplavila všechny účastníky soutěže na ulici jako krysy, záhadné spuštění požárního poplachu nebo i obyčejné zakopnutí, které vedlo k dalším, lehce kontroverznějším nehodám.


Nic se ale nevyrovnalo tomu protivnému hlásku v hlavě, který mu našeptával: "Je to pryč," Viktor si na svém talentu vždy zakládal. Vždy tu byl, aby až se něco pokazí, byl jasným důkazem o jeho nadřazenosti.

Bylo to těžší, než předpokládal. Myslel si, že sem přijede, okouzlí porotce svým umem a ihned se vyšvihne mezi celebrity. Možná by se to i stalo, kdyby při pečení mimo Vivianin obchod byl sám sebou.



Jako by Canner byl jeden velký, špatný vtip, znevažující jeho talent. Přesto pokaždé, když se vrátil do té zapadlé cukrárny, kde přežíval jednotlivé dny, jako by snad veškerou smůlu, která ho doprovázela, celý den zanechal u prahu. Byl snad dokonce i lepší, než když vstoupil na tu proklatou loď, co ho sem přivedla. K čemu to ale bylo, když ho při tom nikdo neviděl. K čemu bylo být lepší než kdokoliv jiný, když se musí schovávat na okraji města v kumbále, který někdo tak ironicky označil za kuchyň.




Soutěž střídala soutěž stejně jako katastrofa katastrofu. To vše až do jednoho dne. Kdoví, jestli to bylo štěstí nebo osud, co ho to ráno přivedlo k tomu letáku. Myšlenka, která mu bleskla hlavou při pohledu na nápis vyvedený na křídovém papíře, ihned zavrhl. Zatím se zúčastňoval jen soutěží pro jednotlivce. Netušil, že existuje něco jako soutěž pro týmy. Nebo dvojice.

Už jen to, že ho ta možnost napadla, ho pohoršovalo. Ale i přesto si list nechal.



Byl to už téměř měsíc od chvíle, kdy dorazil do Canneru. Měsíc, kdy byla jeho pověst vláčena bahnem těchto ulic. Měsíc, který do jeho plánu ani trochu nezapadal. Začínal být zoufalý a pozvánka ho každým dnem na prsou pálila stále víc. Nemohl ale ignorovat skutečnost, že to vše začalo, když potkali ji. Ona byla začátkem jeho smůly a Viktor tak nějak doufal, že by mohla být i koncem.




Amy nadzvedla obočí, když jí pod nos dopadl kus papíru. "Co je to?" zeptala se a odhodila prospekt na stranu, aniž by na něj pohlédla.


"Soutěž. Připrav se, začíná zítra ve tři."

"Nikam jsem se nehlásila," zamumlala Amy, a dál pokračovala v míchání čokolády, které shledávala tolik uklidňujícím.

"Ale já ano," Zakousl se do jablka. "Přece jsi nepřijela až sem, aby ses zasekla na takovém místě," A teatrálně rozhodil pažemi, jako by snad byli někde na skládce. Nechápala, proč se o ni vůbec zajímá. Do téhle chvíle si jí sotva všiml, tak co sledoval tímhle? Nevěřila mu, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala na tomto gestu najít nic, co by nějak hrálo v jeho prospěch. Nemohla ho přece hodnotit podle jedné noci. Možná měl pro své chování důvody.

Musela si ale přiznat, že v něčem pravdu měl. Za celou dobu tady strávenou se ani jednou neodhodlala vylézt z domu. Možná bylo načase.





"Máš všechno?" zeptal se už po stý, Viktor Amy. Místo odpovědi si nadzvedla popruh tašky na rameni a přidala do kroku. Nebyla zrovna nadšená z toho, že jde s ní. Člověk by řekl, že vzhledem k počtu akcí, které už stihl navštívit, alespoň tuhle vynechá. I přes zjevnou nelibost, že ji nepovažuje za konkurenta, ji to ještě více utvrdilo v tom, že mu o žádnou sabotáž nejde.



Nedalo se říct, že ulice Canneru, které považovala za noční můru, jsou ve dne snem. Ale rozhodně byly živější. A hlučnější. Lavina vůní, zvuků a hlasů, na které mohla být Amy z odlehlého ostrova jen těžko připravená. Držela se v těsném závěsu za Viktorem a doufala, že zná cestu. Hluk za nimi pomalu utichal. Když minuli hlavní třídu, obklopily je strašidelné, dávno opuštěné stavby starší části města. Amy, se nemohla ubránit nepříjemnému pocitu v zátylku, jako by ji někdo z těch vysklených oken pozoroval.


Zaplavily jí pochybnosti smísené se strachem, když se cílem jejich cesty nakonec stal šedivý, břečťanem porostlý dům se zatlučenými okny. Dveře byly odemčené. Zadržela dech, kdy vešli do zatuchlé předsíně. Fleky od plísně se na tapetách mísily s původním vzorem a z fotografií na stěnách se už jen těžko daly rozeznat tváře bývalých obyvatel domu.



Vyjekla a instinktivně se chytila Viktorovi paže, když se ze tmy vynořila nažloutlá tvář. Ten zatnul zuby tak silně, jako by si snad myslel, že mu to nějak pomůže od tendence protočit nad ní své oči až někam do mozku. Co to sakra dělá? Proč ji sem vůbec vodil? Nechtěl si přiznat, že bylo nadmíru výjimečné, že se po cestě na místo nic nestalo. Předal muži dvě potvrzení, že patří mezi účastníky soutěže. Neznámí se ani neobtěžoval s jejich prohlížením a mávnul ke dveřím vedoucím podle všeho do sklepa.



Hlasitě polkla při pohledu na skrovně osvětlené, prudké schodiště vedoucí do tmy. Ohlédla se s myšlenkou odsud co nejrychleji vypadnout, ale bůhví proč jí stále přišlo bezpečnější zůstat s Viktorem, než se vracet temnou chodbou zpět a doufat, že se zase neobjeví ten děsivý chlápek.


Viktor se za ní neohlížel, a tak ani jí nezbylo nic jiného, než za rachotu pečícího náčiní v jejím batohu začít pomalu sestupovat dolů. Rozpřáhla paže a dávala si dobrý pozor, aby se ani konečky prstů nedotkla zdi.


"Můžeš mi konečně říct, kde to jsme?" zeptala se konečně a ihned si v mysli nafackovala, když v tónu svého hlasu rozpoznala strach.

"Na soutěži," zabručel Viktor.

"Nevypadá to tu tak,"

"A ty jsi snad už na nějaké byla?" Pod tlakem vyvíjeným atmosférou celého tohoto místa Amy spatřila sama sebe, zakopanou v neoznačeném hrobě. Jen jedna z dalších naivních Ostrovanů, kteří si mysleli, že dokážou uspět ve městě. Kdo by se po ní sháněl, kdyby zmizela? Vivian? Možná, ale jistá si být, nemohla.


Byla to hloupá představa. Viktor nikdy nedělal nic bezdůvodně a i Amy si uvědomovala, že ona pro něj neznamená nic. Možná ji neměl zrovna v lásce, ale neznamenala pro něj dost, aby u ní riskoval něco takového, jako byla vražda.



Ticho mezi nimi trvalo jen chvíli a překvapivě to byl Viktor, kdo ho nakonec narušil

"Je to…speciální soutěž. Jen tak někdo se na ní nedostane." Těžko říct, jestli odpověď Amy víc zalichotila nebo v ní vzbudila ještě větší obavy.



Konečně došli na konec a stanuli před mohutnými ocelovými dveřmi. Přikryla si oči dlaněmi, když je Viktor otevřel a svět kolem zaplavilo světlo.



Nakonec jsem se rozhodla udělat z téhle části dvě kapitoly. V předchozí epizodě jsem změnila "bratry Andrewsovi" na "dvojčata Forsmanovi."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | 19. října 2015 v 19:29 | Reagovat

Dáš prosím "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/pohled-na-dunmore-head :-) moc díky!! :-)
(podmínka je přihlášení na facebook)

2 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 16:44 | Reagovat

Moc hezký, ale v pasáži, kde Viktor Amy ukazuje ten prospekt, máš nedokončenou jeho přímou řeč. Sama taky takovéhle blbiny dělám :D

Ale fakt hezký, už jsem to psala předtím, ale hrozně moc se mi líbí atmosféra příběhu.

3 Lia Lia | Web | 7. listopadu 2015 v 17:12 | Reagovat

[2]: Díky, že jsi mi to řekla :D. Jdu to opravit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama