Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 5. Na okraji společnosti

27. října 2015 v 20:53 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Zalapala po dechu, když se jí konečně podařilo udržet víčka zvednutá. Rozhlédla se. To poslední, co očekávala, byla místnost plná lidí. Jako by se ocitla uprostřed úlu. Žádná okna. Jen větrací šachty vysoko u stropu odvádějící výpary z pečení. Kromě několika stolů tu bylo pár malých ostrůvků. Každý z nich představoval samostatnou kuchyň, každou v jiné barvě. Amy napadlo, že většina lidí musí být diváci, vzhledem k počtu těchto ostrůvků. Při představě tolika očí sledující každý její pohyb jí polil studený pot.

"Nahlásím nás," zamumlal Viktor a dřív, než stihla Amy přikývnout, zmizel, jak už to měl ve zvyku. Přešlápla z nohy na nohu a pozorně si prohlédla okolní tváře. Jen těžko mohla odhadnout, kdo z nich se zúčastní a kdo ne. Jako by se ale všichni předem domluvili, že tohle není soutěž v pečení, ale módní přehlídka. Byly tu ženy v peří a podobných šílenostech, stejně jako muži v na míru šitých oblecích. Oblečení i těch nejobyčejnějších zavánělo luxusem a Amy se v návalu nervozity rozhlédla po svém společníkovi, jako by snad u něj mohla nalézt útěchu. Kam jsi to sakra zavedl?
"Tady jsi! Všude tě hledám." Objevil se zničehonic za jejími zády a chytil ji za předloktí.


"Nikam jsem nešla." Minuli kruhovou linku ve středu místnosti, na jejíž ploše byly do tvaru pyramidy rozestavěné jednotlivé ingredience, které soutěžící budou potřebovat. S prsty zarytými do její kůže jí dotáhl až do jedné z kuchyní. Tahle byla celá vyvedená v červené.

"Až odstartují, rozeběhni se k tamtomu stolu," Mávl směrem k pyramidě. "Vezmi, co pobereš. Na vše máme jen dvě hodiny."
"Počkej!" přerušila ho a zavrtěla hlavou. "Co myslíš tím my?"Na Viktorově tváři se roztáhl nevinný úsměv.
"Je to soutěž týmů Amy. Copak jsi nečetla ten leták, co jsem ti dal?" Rozhlédla se. Jako by si až teď začala všímat skupinek lidí po dvou a více shlukujících se okolo ostrůvků. Ta svině.
"Ty…"
"Kontrola náčiní." přerušila jí příchozí zpěvavým hlasem. Amy zamrkala očima při pohledu na ten příliv pastelových barev, tolik rozdílný od tmavších tónů, které místní ženy měly ve zvyku nosit.


Cukrářka musela zatnout zuby a stisknout roh mramorové desky, když viděla, jak se dívka prohrabuje v jejích drahocenných věcech.
"Jste tu nový, že? Hned jsem to poznala." prohodila, zatímco zkoumala Amyinu stěrku, jako snad na ní mohla najít něco zvláštního. Bylo jasné, že mluví spíše k Viktorovi, než k jeho kolegyni. Zvedla k němu své hnědé oči se zelenými tečkami, ve kterých se vzápětí zablesklo. Cukrář jí věnoval jeden ze svých neodolatelných úsměvů.
"Hodně štěstí," popřála jim, aniž by od Viktora odtrhla pohled. Pomalu se přesunula k dalšímu týmu, jako by si svými kroky nebyla vůbec jistá.

Kdoví, proč to Amy tak popudilo.


Pomalu se k němu otočila, snažíc se svůj vztek udržet co nejvíc na uzdě. To poslední, co potřebovala, byla scéna před těmi všemi vlivnými lidmi.
"Ty chceš pracovat se mnou?" Nějak se jí podařilo, že i přes zlost, kterou v sobě tak neúspěšně dusila, se jí hlas na konci věty téměř nepostřehnutelně zvedl. Skoro jako by její podvědomí chtělo, aby si jí Viktor vážil. Otočil se k ní a na tváři se mu za celou dobu, kdy se na ní díval, roztáhl úsměv. No roztáhl, spíš se mu jen tak lehce pozvedly koutky.
"A nedělám to snad každý den?" Prý spolupracoval. Amy nebyla hloupá, aby si takovou, ať už jakkoli příjemnou lež nechala podstrčit. Viktor byl solo hráč. Slovo spolupráce neznal.


Začal rovnat jednotlivé pomůcky na pult. "Tohle není obyčejná soutěž. Jen se rozhlédni. Myslíš, že tihle lidé by se spokojili s něčím menším? Vítězové postoupí v žebříčku k získání ceny Dvou siluet." Zalapala po dechu. Neznala okolnosti, ale o pověsti, která se vázala k tomuto ocenění, věděla. Dva cukráři dělící se o jednu duši. Najednou si připadala mezi těmi všemi boháči jako ještě větší vyvrhel.

"Neměli bychom tu být?"
"A to proč?"
"Podívej se na ně. Jsou to profíci. Jen se zesměšníme." Probodl ji pohledem tak tvrdým, až jí přiměl o krok ustoupit.
"Jestli se bojíš zesměšnění, nikdy jsi sem neměla chodit." procedil skrze zuby. Oddychla si, když konečně od ní odtrhl pohled, aby se podíval na hodiny.
"Už to brzy začne. Až řeknou, utíkej k pyramidě."
"Nedomluvili jsme se, co budeme péct." Tento poměrně důležitý problém už dva mladí cukráři vyřešit nestihli.


Pohledy všech přítomných se stočily k pódiu. Žena si dala načas, než konečně promluvila. Skoro jako by chtěla dát všem návštěvníkům šanci si ji pořádně prohlédnout a dostatečně se nabažit její přítomnosti. I přesto, že se ani v nejmenším nepodobala těm paničkám, co se v pestrobarevných šatech naparovaly při každém pohybu, vyzařovala respekt a cosi navíc, za co by se jistě nemusela stydět žádná královna. Sjela dav skelným pohledem, až se drobné, stříbřité pavučinky na jejích sítnicích zatřpytily.


Ať by se člověk snažil sebevíc, nenašel by na jejím čerstvě vyžehleném kostýmku jedinou uvolněnou nitku. Jediný uvolněný, bílý vlas v jejím pevně staženém drdolu.
"Vítám vás všechny na výroční výběrové soutěži o postup k získání ceny Dvou siluet. Uctěme tímto momentem památku těchto výjimečných osobností. Přeji vám všem mnoho zdaru. Nechť začne odpočet. Tři…" Pozvedla ruku na znamení.


Amy by se lehce nechala ukolébat jejím podmanivým, melodickým hlasem, kdyby do ní Viktor včas nedrkl.
"Dva…" Hladina paniky v ní ještě vzrostla, když si všimla tváří ostatních. Ještě před chvílí tak na první pohled sofistikovaní lidé, již od pohledu zvyklí pohybovat se ve vyšších kruzích, náhle připomínali spíše šelmy, které byly ochotny zneškodnit cokoliv, co by stálo v cestě k jejich kořisti. Jak se do téhle situace dostala? Měla být doma, v klidu si péct a sledovat zpoza rohu, jak si lidé s nedočkavým úsměvem na rtech kupují její výtvory.


"Tři!" Najednou se svět okolo Amy roztočil. Tu náhlou rychlost, za kterou nemohla ona, ale svět okolo ní, by přirovnala k pocitu dívenky sedící na pouťovém kolotoči. Pokud by ovšem někdy na takovém byla.
Zmateně zamrkala očima, a až pak jako zbloudilá ovce se rozeběhla ke stolu s ingrediencemi. Po prudkém nájezdu ostatních týmů byla ještě tak před chvílí hrdě vyhlížející pyramida stržena a Amy začala pochybovat, jestli se jí vůbec podaří najít jednu nepošlapanou přísadu. Po několika ranách do hlavy od ostatních soutěžících, kteří se snažili dostat ke stolu, se Amy s uslzeným pohledem vrátila do své kuchyně, v ruce křečovitě svírající kostku změklého másla. To poslední po čem toužila, bylo se vrátit do té vřavy.


Tohle nebylo nic pro ni. Dnes tu ale nebyla sama za sebe. I přes všechny jejich spory, nechtěla být důvodem Viktorova neúspěchu. Divila se, že je sem organizátoři soutěže vůbec přijali. Pochybovala, že se můžou kvalitou svého pečení vyrovnat ostatním v místnosti.
Zavřela oči. No tak, stačí si jen představit, že je doma. Že o nic nejde. Je to jenom hra. Zrak nepotřebovala. Její tělo přesně vědělo, co dělat. Nechala své ruce volně kroužit, nohy se pohybovat, jak samy chtěly. Nepřemýšlela. Tady nebylo místo pro rozum. Jen čirá intuice, pramenící odkudsi z nitra jejího těla.



Amy věděla, že skončila dřív, než se místností rozeznělo zvonění oznamující konec soutěže. Zamrkala a rozhlédla se, jako by se právě probudila. Zatímco ostatní měli své pracné účesy zničené a zástěry umazané od mouky a čokolády, na Amy se pečení nijak nepoznamenalo.
Její pohled se střetl s tím Viktorovým. Nevěděla, jak dlouho se dokázali jen dívat do očí toho druhého, se zorničkami rozšířenými v důsledku doznívající euforie. A před nimi na lince čtyři dokonalé zákusky, každý pro jednoho z porotců. Všechny navlas stejné. Na rozdíl od ostatních, kteří ihned začali probírat své dojmy, oni nemluvili. Snad se ze strachu, že by se to jemné a pozvolna ztrácející se spojení mezi nimi mohlo vzápětí vypařit.
Trvalo, než se projevili první známky nervozity. A jakmile přišly, každou minutou strávenou čekáním se jen prohlubovaly.


Viktor neměl žádný důvod ji z čehokoliv obvinit, i když by si svou narůstající frustraci na ní velmi rád vybil. Její dezerty se ale od těch jeho nikterak nelišily. Skoro jako by na malou chvíli sdíleli jednu mysl.
Amy netušila, jestli se bát nebo radovat, že už je konec toho nekonečného čekání, když konečně nastal čas vyhlásit vítěze. Vyvolávali postupně ty, kteří se umístili na třetím a druhém místě. Neuvědomovala si, že i přesto, že s vítězstvím ani v nejmenším nepočítala, když bělovlasá žena vstoupila na pódium s obálkou v ruce, celé Amyino tělo se napjalo.


"A vítězi prvního kola se stávají…" Okolí se ponořilo do medu. Skoro jako by všichni natahovali k ženě krky, aby jim neuniklo jediné slovo.
"Viktor Price a Amy Webová!" Dav ztichl. Co že to říkala? Začali se rozhlížet kolem sebe. Všichni se tu navzájem znali. Očekávali známá jména. Tak kdo byli tihle dva?



Jako první na pobídku zareagovat Viktor. Amy přiměla své nohy k pohybu a se svěšenými rameny ho následovala. Tohle nemůže být pravda. Nemohli přece…Snažila si nevšímat toho pichlavého pocit v jejích zádech. Sem přece nepatřila. Zvedla oči od těch pěstěných nehtů, jejichž ruka svírala tu její.

"Gratuluji," Amy už tehdy tak nějak tušila, i když si to nechtěla přiznat, že odteď už nikdy nebudou cizinci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 16:57 | Reagovat

"Okolí se ponořilo do medu." To je skvělá věta, šíleně se mi zamlouvá.

Už se to začíná rozjíždět, co? Ta jejich magie je strašně hustá. Celý je to strašně hustý. Promiň, že jsem si našla čas až teď.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama