Listopad 2015

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 7. Hra se slovy

29. listopadu 2015 v 14:44 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Amy očekávala různé věci od společného soužití s Viktorem. Nebylo žádným tajemstvím, že měla strach z toho, co se stane, až tu nebude Vivian, aby dívku ochránila před emocionálními výlevy jejího kolegy. Ať ale očekávala cokoliv, na nic z toho nakonec nedošlo. Jakmile byla všechna spojení mezi mladými cukráři a Vivian zpřetrhána, veškeré napětí, které hyzdilo Viktorovu tvář již od jeho příjezdu do Canneru, zmizelo. Ukázalo se, že byt je skutečně dost velký, pro ně oba. A zatímco v té malé kuchyňce v cukrárně Entredaaé se mu dařilo úspěšně předstírat, že Amy není o nic víc než vzduch, tady z něho byl úplně jiný člověk. Dívku najednou napadlo, jestli všechny ty drobné dárky, které začala nalézat ihned, co vstoupila do tohoto bytu, nejsou jistým druhem omluvy, kterou kvůli své hrdosti nedokázal vyslovit nahlas. Omluvou za všechny ty společenské akce, kam ho byla nucena doprovázet, a které jim měli pomoci poznat ty správné lidi, které budou potřebovat, aby se udrželi na vrcholu. To alespoň tvrdil Viktor.


Pokud mu šlo o to odstřihnout Amy od Vivian, tak se mu to také podařilo. Celý její život se najednou skládal z těch několika zdí, které tvořily jejich byt, pečení a desítek lidí, kterým byla každý večer představována a od kterých se očekávalo, že se vetřou do její přízně, a stanou se jejími nejlepšími přáteli. Žádný div, že všechny ty dárky, co postupně nalézala ve svém pokoji, se brzy staly tou jedinou věcí, která jí pomáhala udržet chladnou hlavu, a ode všeho na chvíli uniknout. Skrýše byly stále nápaditější, skoro jako by ten někdo Amy vyzíval k nějaké jeho hře, jejíž pravidla ještě nestihla odhalit.

Nešlo tak ani o ty předměty, jako spíš vzkazy, které se u nich jednou za čas objevily. Počet vět se jen výjimečně přehoupl přes číslo dvě, ale i těch pár slov stačilo, aby pokaždé, když si je Amy znovu přečetla, a přejela prsty po tom elegantním písmu, se jí na tváři alespoň na malou chvíli roztáhl úsměv. Ne, tohle nemohla být Viktorova práce.
Věděla, že by měla něco udělat. Že by měla mít strach, když se jim téměř každý den někdo vloupe do bytu. Ale představa, že by ta hra mohla skončit, že by ta slova najednou dostala tvář, ji trhala ve dví. Vždy bylo snazší vzkaz schovat mezi ostatní a předstírat, že je to tím městem, které občas považovala za živoucí bytost, které ji chce těmi dary ukolébat, a ne skutečný člověk.



Asi to měla očekávat. Vždyť jí sám Viktor naznačil, že je to jeho plán, jak udržet pozornost obecenstva. Přesto si Amy nechtěla neustálou přítomnost, městského ducha připustit. Až do toho rána. I když by ráda, většinou neměla možnost se veřejným prostranstvím vyhnout. I přes to, jak na první pohled Canner působil, Amy věděla, co za lůzu se skrývá v bočních uličkách. Lidé, kteří sem přijeli se stejným sny jako ona. Lidé, kteří ani nestihli vzplanout, jak rychle byla jejich jiskra udušena pod tvrdým příkrovem reality. Lidé, kteří jsou schopni čehokoliv.


To, co dříve milovala, a to osamocenou chůzi ji dnes naplňovalo jen obavami. Ruku v ruce se samotou šla i šance na smůlu, která se nad Amy jako stín vznášela pokaždé, když se vzdálila z Viktorovi přítomnosti. Nahmatala smotaný šátek svého spolubydlícího v kapse kabátu. Vzájemně se naučili vždy, když šli ven sami u sebe mít něco, co patří tomu druhému, Nevěděli, jestli tyto amulety mají nějaký účinek, ale neměli příliš na výběr.

Obvykle šla s hlavou skloněnou, i když pochybovala, že by jí snad někdo mohl poznat bez Viktora po boku. Ten stánek s novinami se jí téměř podařilo minout. Každého člověka ale zarazí, když se v novinách objeví jeho podobizna v takové velikosti. Někomu se jí podařilo zastihnout na nějaké společenské události, které se účastnila spolu s Viktorem. Přimhouřila nad fotografií oči. Jako by sledovala dva cizince. Viktor ji na obrázku držel kolem pasu tak důvěrně, že se už ani Amy nedivila, že je někteří považují za pár. Osoby na druhé fotce ale poznat nedokázala. I na tom černobílém snímku dívka vypadala s těmi dlouhými, světlými vlasy jako víla, ne-li anděl. Po straně stál o několik hlav vyšší a stejně světlovlasý muž. Adriana a Daniel Forsmanovi.


Zdálo se jí, že kromě rozebírání jejího vztahu s Viktorem, je bůhví proč začali spojovat také s těmito sourozenci. I když toho Amy o proslulých Forsmanových věděla jen velmi málo, nepřekvapilo ji, že jsou lidé obzvlášť z ní tolik zklamaní. Věděla, že od éteričnosti, která byla Adrianě vlastní, ji dělí víc, než jen zlaté vlasy a modré oči. Kdo byli ti lidé, o kterých město neustále mluvilo, a kteří nejspíš hráli velmi důležitou roli ve Viktorově plánu. Musela o nich zjistit víc.
Nikdo jí nemusel říkat, jak moc je její jednání riskantní. Měla by být sama co nejméně. Bylo by to nemilé překvapení, kdyby se na ní náhle zřítil dům. Už ji ale unavovalo být jediným slepým hráčem. Nastal čas zjistit pravdu. Zhluboka se nadechla a promnula mezi prsty šedivou látku, o které doufala, že ji ochrání.



Ukázalo se, že odhalit takovou pravdu může být poměrně těžké. A to, i když se jedná o objasnění života dvou tak známých lidí, že i teď po těch letech se o nich v canneských ulicích stále mluvilo, což nebylo pro město zrovna obvyklé.
Objevili se z ničeho nic, a prakticky ihned se stali těmi nejvyhledávanějšími cukráři v celém Canneru. Okouzlili lidi natolik, že jim bylo dovoleno se zúčastnit i soutěží pro jednotlivce, jelikož už nebyly většinou obyvatelstva, považováni za dvě osoby. Získávali jednu cenu za druhou, až jednoho dne prostě zmizeli.
Nebylo to nic překvapivého. Za svůj pobyt na ostrově museli svým úspěchem naštvat spoustu lidí. Jako by ale jejich zmizení ještě více posílilo ten opar tajemna a lidskou zvědavost o nich vědět víc.

V knihovně toho o nich příliš nezjistila. Jen spousta novinových článků, veskrze mluvících stále o tom samém. Ve výsledku nevěděla o moc víc, než na začátku. Smířená s tím, že už se toho víc nedozví, začala uklízet, když ji pohled náhle utkvěl na jednom slově, pečlivě skrytém mezi tou všudypřítomnou fraškou. Entredaaé. Místo, kde ještě nedávno Amy žila. Vivianina cukrárna.

"Je nám známo, že Adriana a Daniel Forsmanovi v současní době pobývají v cukrárně Entredaaé, kterou vlastní úspěšný cukrář Robert Charles, vítěz mnoha cen ve svém oboru a účastník Skleněného větru." přečetla Amy potichu.

Entredaaé. Robert Charles. Vivian neznala natolik dobře, aby někdy přišla řeč na její rodinu. Přesto se Amy cítila trošku zrazená, že jí přítelkyně nikdy ani nenaznačila, že za opakování Forsmanovic příběhu můžou tak trochu i oni sami. Bylo jí jasné, že Viktor o tom věděl. Jak už bývalo jeho zvykem, zdánlivě nedůležité drobnosti jí nikdy neopomněl zatajit.




"Už jsi přemýšlel o tom, co uděláme, až to skončí?" zeptala se Amy Viktora, zatímco si ohřívala dlaně o hrnek s čajem a on pendloval mezi místnosti, jako by něco hledal.
"Co tím myslíš?" Pokrčila rameny.

"Soutěží pro dvojice není moc. Dvě siluety jsou snad jediná známá." Opravdu doufala, že řekne něco o tom, že se rozdělí a zatímco ona se může klidně vrátit do toho zapadákova, odkud přišla, on bude dál pokračovat ve své kariéře. Že uzná, že to všechno, co se jim stalo, když nebyli s tím druhým, byly jen hodně blbě náhody. On se místo toho ale jen usmál.
"To nech na mně."
"Má to něco společného s Forsmanovými?" Otočil se k ní zády, zatímco si zapínal manžetové knoflíčky.
"Možná."
"Věděl jsi, že žili v Entredaaé." Se smíchem se k ní otočil a přehodil si kabát přes ramena.
"A to je důležité protože…"
"Vždyť víš, co se o nás všude píše." V očích mu svitlo poznání.

"Už asi chápu." Pomalu k ní přistoupil, aniž by z ní spustil pohled. Nejspíš by couvla, kdyby neseděla na židli. Sklonil se a pohladil ji po tváři. "Musíš vědět, že od tebe nic neočekávám. Vše bude v pořádku. Navíc…" Vypnul se zpět do své plné výšky, takže Amy nezbylo nic jiného, než zaklonit hlavu, aby mu mohla dále hledět do očí. "…mám schůzku." A s těmi slovy ji zanechal v tom velkém, poloprázdném bytě. Až po chvíli si uvědomila, že zadržuje dech.


Tak co myslíte? Kdo posílá Amy ty dárky? A co se stalo Forsmanům?

Spisovatelské filmy 1. část

26. listopadu 2015 v 15:04 | Lia |  Filmy a seriály
Proces, o kterém hodlám mluvit zná asi každý, kdo se věnuje psaní. Samozřejmě se to netýká jen psaní, ale jelikož mi je tohle kreativní vyjádření asi nejbližší, budu mluvit o něm. Znáte to. Víte, že by jste měli psát, ale nějak se k tomu nedokážete přinutit. Je to různé. Můžete to tak cítit čistě jen kvůli tomu, že se cítíte provinile, že jste už tak dlouho nic nesesmolili. Nebo naopak překypujete touhou vzít pero do ruky nebo položit ruce na klávesnici, ale když má dojít na věc, nejde to. Je strašně snadné sklouznout k neustálému kontrolování mailu, Facebooku, Tumblru (ten je obzvlášť zákeřný, ale když nic, tak vás alespoň může uklidnit v tom, že na to nejste sami) a jistě si dokážete přidat sami podle svého.

Miluju spisovatelské filmy. Kvůli jejich často kouzelné, až snílkovské atmosféře, která ve vás chtě nechtě probouzí inspiraci. A navíc je příjemné se na chvíli ztotožnit s někým, kdo na tom je často podobně jako vy. Podle mě ideální prokrastinace.

Tenhle článek jsem hodlala napsat už před nějakou dobou, ale stále nějak nebyl čas, abych se podívala na ty, které dobře znám, a osvěžila si paměť, až o nich budu psát, a pak tu samozřejmě jsou ty nové, kterých k mému překvapení docela přibylo. Sama jsem tedy zvědavá, kdy nakonec článek vyjde.

Začnu svým v tomto "žánru" nejspíš nejoblíbenějším.


Půlnoc v Paříži

Mladý, úspěšný scénárista Gil sní o pařížských uličkách v dešti a psaní románů. Je to typický snílek. Představuje si sám sebe, jak v temném podkroví, kde jediným zdrojem světla je střešní okno, píše svůj román na psacím stroji a ze všeho nejradši by se ihned přestěhoval do dvacátých let minulého století, kde se to podle něj hemžilo těmi největšími umělci a celkově tuto dobu považuje za zlatou éru. Je tu ale jeden problém, a to jeho snoubenka Inez, která má jaksi jiné požadavky od života, než se rozplývat nad noční Paříží. Je to ona, které se vždy podaří stáhnout Gila zpět na zem, a že je to těžké.

A tak se stane, že jednou, když se Gil bude v noci procházet po městě, u chodníku zastaví auto, které jako by vypadlo z doby, kterou tak miluje. Ani se nestačí nadechnout, a najednou se setkává se všemi svými vzory, ať už je to Scott Fitzgerald nebo Ernest Hemmingway.


Tenhle film je přesně ten druh, kterej vás k té inspiraci rpostě nakopne. Alespoň já to tak mám pokaždé, když se na něj podívám. Kouzlo jako by sršelo z každého záběru.

Byla jsem mile překvapena Alison Pill. Zeldu Fitzgerald patří řekla bych mezi mé oblíbené historické osobnosti a tohle její ztvárnění si myslím je velmi povedené. A nebyla jediná. Taková Kathy Bates jako Gertruda Stein...Zkrátka se na to podívejte :D. Když nic tak aspoň budete mít možnost vidět typický rozhovor se surrealisty :D.


Láska mezi řádky

Andre Aurélii poprvé spatřil skrze výlohu její restaurace. Nepromluvil s ní jediné slovo, vlastně ani neznal její jméno. A přesto na ní vystavěl celý příběh.


Na chvíli ještě zůstaneme v Paříži. Tohle je opravdu ryzí romantika. Prostě takový milý film, který si pustíte po špatném dni.

Náplní Andreho práce je najít mezi všemi těmi rukopisy, co jim posílají do nakladatelství, budoucí úspěchy. Krom toho se také stará o autory, kteří již smlouvu s nakladatelstvím mají (moc hezká je jedna scéna, kde se jedna spisovatelka zavře na záchodě a málem spálí svou nejnovější knihu v záchvatu paniky, že je příliš strašná, než aby jí někdo četl. Jak já tu chudinku chápu :D).

Na Aurélii narazí úplně náhodou. Okouzlí ho natolik, že ho inspiruje k napsání knihy, kde si vytvoří své alter ego, Roberta Millera, asociálního britského spisovatele odříznutého od společnosti. Věci se začnou komplikovat, jakmile se z knihy stane bestseller, a lidé si začnou žádat skutečného Roberta Millera. Shodou náhod se příběh dostane do rukou i Aurélii, která v hlavní hrdince Sofii ihned pozná samu sebe.


Tomuhle filmu bych vytkla snad jen závěrečný až moc přeslazený běh k Eiffelovce. Ale to je jenom detail :D. Trailer se mi bohužel nepodařilo sehnat, tak vám sem dám alespoň fotky.







The Words

Teď dávejte pozor, protože tu máme spisovatele, který čte svou knihu, která je o spisovateli co píše knihu. Zní to zatím jednodušše? Bude hůř.

Na internetu vyloženě někdo říkal, že se v tom neustálém přeskakování z jedné linie do druhé nejde vyznat. Já s tím problém neměla. Já se teda vyznala i v Počátku (ne, že by se The Words dalo s ním srovnávat), na který někteří lidi kvůli tomuhle nadávali.

Na začátku tedy máme spisovatele Claye Hammonda, který čte svou knihu obecenstvu. Prakticky ihned se přesouváme do života Roryho Jansena, veleúspěšného autora, nad jehož knihou nejeden člověk slzel. Má všechno, dokud ho nevyhledá jiný muž s tím, že mu knihu ukradl. S vyprávěním tohoto cizince se přesouváme do jeho mládí a ne příliš šťastných vzpomínek na pobyt v Paříži nějakou dobu po druhé světové válce, který ho přivedl k napsání příběhu.

Kde je pravda? Skutečně Rory knihu ukradl? A jaký je vlastně celkový význam Roryho příběhu, který napsal Clay Hammond?


Asi je čistě na každém, jestli se mu tenhle film zalíbí, hlavně kvůli jeho zvláštnostmi. Mně se líbil, i když nevím, jestli se na něj podívám někdy znovu,



To je tedy pro dnešek vše. V příští části přijde řada na další filmy. :)


Dech inspirace

17. listopadu 2015 v 16:19 | Lia |  Cokoliv, co jen trochu zavání psaním
Múzy známe jistě všichni. Éterická stvoření z řeckých mýtů, bdící nad inspirací. Staří Řekové jich znali devět. Jednu pro každé odvětví umění. Představovali si, jak se setkávají se oslavy bohů, kde pod taktovkou boha Apollóna dělaly to, pro co byly stvořeny.

I ti, kteří neznají řeckou mytologii o nich jistě slyšeli, alespoň tedy ve spojení "být políben múzou," známé díky té chvíli, kdy se prý bohyně sklonila ke svému svěřenci tak blízko, že se téměř dotýkala jeho kůže, a pošeptala mu ta správná slova, nebo mu vložila do hlavy výjev, který se jednou měl stát veledílem.

Pokud patříte mezi ty lidi, v jejichž životě hraje kreativita a umění velkou rolu, jistě jste si nejednou pomysleli, jestli vám opravdu ty nápady vnukává nějaká postava, stojící hned za vaším ramenem. Obzvlášť, pokud jste takový blázen do pověstí jako já.

fairy tale...:

K napsání tohohle článku (jestli z něj tedy ve výsledku něco vyleze) mě přivedl tenhle článek. Pro ty z vás, kteří ovládáte angličtinu si můžete počíst. Je to opravdu zajímavý pohled. Když jste zamilovaný, vše jde nějak lehčeji. Obzvlášť, pokud se vám podaří zamilovat do své múzy. Zní to jako námět na fantasy knihu že? Ale co jinýho je, když vás najednou osvítí úplně nový nápad, a vy se dále věnujete jiným věcem, než ignorování telefonu? A pak, když to konečně zkusíte, nikdo neodpovídá.

I tato bytost, která vám dodává inspiraci chce pozornost a péči. Ať už sedíte v divadle, jdete lesem, posloucháte hudbu, sledujete déšť nebo jen nosíte u sebe zápisník, to vše by jste měli dělat s vědomím, že kdykoli se může vaše múza ozvat a předat vám nový nápad. Jinak by mohla zakrnět a zlenivět, a taková múza se velmi těžko k něčemu novému přemlouvá. Vše je lepší, než cítit to neutuchající nutkání ke psaní (dosaďte si podle svého), a přesto vědět, že kdykoli zvednete pero, skončí to akorát v koši a vy budete dál mlátit hlavou o zeď.

Milenka mého muže

13. listopadu 2015 v 17:25 | Lia |  Hodnocení knih
Zjistíte, že je vám nevěrný. Odkráčíte středem, nebo začnete bojovat?

Mia je přesvědčená, že našla svou životní lásku. Toho pravého. Muže, se kterým zestárne. Tohle přece žena pozná, ne?

Textovka v Peteho telefonu ji krutě vyvede z omylu. Takže on má milenku... Jakmile přejde počáteční šok, Mia se rozhodne bojovat. Ne, nezahrne Peteho výčitkami ani ho neopustí. Vždyť oni dva patří k sobě! Plna odhodlání se snaží o své sokyni zjistit co nejvíc, aby ji mohla zničit. To by přece na jejím místě udělala každá.

Postupně se Mia začne zamotávat do vlastních lží i nastražených pastí a čím dál víc ohrožuje to, co původně chtěla zachránit. Posedlost je vskutku špatný rádce a Mia zanedlouho začne váhat, jestli se nedopustila největší chyby ve svém životě. Jak ale v zoufalství poznat, že už jsme zašli příliš daleko?


Tato knížka byla pro mě jedním obrovským překvapením. Podobné jsem nezažila už nějakou chvíli. Chtěla jsem si jí přečíst od chvíle, co jsem zjistila, že vyjde. Myslela jsem, že to bude pěkný, vtipný ženský román na odpočinutí. Dokonce i podle anotace to vypadá jako vcelku klasická zápletka. Chyba.

Jak nám říká již anotace, hlavní hrdinka Mia se dozví, že ji její přítel, kterého nadevše miluje, podvádí. Je do něj ale tak zamilovaná, že se s něčím takovým nesmíří a začíná bojovat. A tady začíná všechna legrace.

Opravdu obdivuju, jak autorka dokázala vykreslit všechnu tu bolest a zoufalství, se kterými se musela Mia potýkat. To si tak čtete knížku, očekáváte oddychovku, a ve výsledku se to ukáže jako poměrně temný příběh. Kam až jste schopni pro lásku zajít? A ten konec. Chvíli mi trvalo, než jsem skousla, že opravdu žádná skrytá kapitola, nějaký epilog není. Celou dobu jsou skrze vedlejší postavy ve vás vzbuzovány naděje, a nakonec zjistíte, že si s vámi autorka jen obratně hrála :D. Už teď ale můžu říct, že žádný jiný konec by téhle knize neslušel.

Ti z vás, kteří se nechávají rádi překvapit, tuhle knihu vřele doporučuju. Rozhodně to není klasický román pro ženy :).



Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 6. Večírek duchů

8. listopadu 2015 v 15:52 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"Věnujte mi pozornost. Rád bych pronesl přípitek." Amy si oddechla, když se pohledy všech stočily ke Gerardu Floydovi. Alespoň na chvíli z ní opadl pocit, že jí všichni sledují, pohoršeni nad její nedostatečnou společenskostí. Stiskla sklenici mezi prsty, když se jí i přese všechnu snahu nedařilo zastavit třas. "Viktore, Amy, netušil jsem, že někdy v životě budu mít ještě šanci být svědkem takového umění, jako je to vaše. Budu mluvit jistě za všechny, když řeknu, že vám přeji mnoho zdaru do nadcházející soutěže o cenu Dvou siluet. Budu s napětím očekávat vaše nové výtvory. Na vás!" Amy si neodpustila malé ucuknutí, když celé osazenstvo cukrárny poslední slova jako jeden člověk zopakovalo.


Napočítala sotva do deseti, než si jí lidé konečně zase přestali všímat (nebo alespoň svůj zájem dávat tak okatě najevo), a ona se mohla uvolnit. Plna nervozity si jako už tisíckrát za tenhle večer uhladila šaty. Byla zásadně proti tomu, aby si něco takového vzala na sebe, ale Viktor na tom trval.



V poslední době bylo snášení podobných sešlostí stále těžší a těžší. Snad to byly jejich dovednosti, o nichž se zvěsti nesly Cannerem jako požár, a jak se blížilo datum rozhodujícího kola soutěže, zvyšovala se i Viktorova potřeba se angažovat ve společenských kruzích. K Amyině smůle to ale nehodlal podstupovat sám. Byli tým. Bohužel, v jejím případě "být tým" znamenalo jen po celou dobu stát vedle něj a usmívat se.

"V pořádku?" zjevila se náhle vedle ní Vivian jako duch, což bylo opravdu neobvyklé vzhledem k její výšce.
"V rámci mezí," zamumlala Amy a usrkla si nápoje. Za těch pár týdnů byla představena spoustě lidí, ale jen těžko by dokázala oddělit jednotlivé tváře od ostatních.



Viktor ji ujišťoval, že se tentokrát bude jednat o čistě soukromou sešlost. Ani místo konání jí nikterak nezarazilo. Manželům Floydovým byla představena přes Vivian už nějakou dobu. Ráda se zdržovala v jejich cukrárně. Z Rosiných interakcí by si jeden mohl myslet, že se ženy znají mnohem déle, než jen několik týdnů.
Zbytek osazenstva jí ale zůstával záhadou. "Co je to za lidi?" zeptala se Amy Vivian, která se již stihla zavěsit do dívčina lokte. Černovláska se rozhlédla a nadzvedla obočí. "Tví kolegové, předpokládám."
"Nikoho z nich neznám. Ty snad ano?"

"Některé. Většinu ještě z doby, kdy jsem se snažila soutěžit." Ticho mezi nimi trvalo několik dlouhých minut. Přesto se Amy nedokázala přemoci odejít z bezpečné přítomnosti své přítelkyně, a vydat se tak vstříc těm žralokům.
"Možná by sis měla vzít příklad z Viktora. Máte skvělý start, ale nikdy nebudete bavit lidi dost dlouho, pokud se nebudete snažit."
"Nestojím o to," Amy se divila, jak se snadno jí ta slova splynula ze rtů. Vždy si myslela, že chce do Canneru proto, aby se stala slavnou cukrářkou. Teprve až tady jí došlo, že nikdy vlastně nechtěla nic víc, než mít dostatek času péct, a to ve svém domově neměla nikdy.

"Tak co tu tedy děláš?" zeptala se Vivian a vyvlékla se z jejího křečovitého sevření. Místo odpovědi zakroužila míchátkem v koktejlu.
"Nemůžu v tom teď Viktora nechat. Jsme příliš blízko. Napadlo mě, že kdybychom zvítězili, mohlo by mi to dát dost publicity a peněz, abych se uživila sama. Ale nechci dál soutěžit." Její přítelkyně jí chytila za rameno a přiměla ji tak k ní zvednout své laní oči.
"Bojím se, že na to už je pozdě. Viktor se snaží, seč může, aby vám oběma připravil zářnou budoucnost. Neměl žádné vyhlídky, dokud ses k němu nepřidala. Nevím, jestli by byl ochoten se tě vzdát." Amy se otočila, aby viděla předmět jejich rozhovoru, jak zrovna familiérně poplácává po rameni nějakého muže v draze vypadajícím obleku. Možná měla Vivian pravdu. Možná bylo už příliš pozdě.


Skoro cítila, jak se jí zježily chlupy na krku. Nemusela se otáčet, aby věděla, kdo za ní stojí.
"Můžu s tebou na chvíli mluvit?" zeptal se dívky Viktor. Zmateně si ho prohlédla, ale nakonec se nechala odvést do zadní místnosti.
"Tak co se děje?" zeptala se ho. Narazila zády do zdi, když se setkala s jeho rozhněvaným pohledem, který ji donutil couvnout.
"Co se děje? Děláš si ze mě srandu? Celý večer si jako duchem nepřítomná!" Objala si trup pažemi, jako by se tak před ním chtěla ochránit, zatímco se snažila vyhnout jeho mrazivým, modrošedým očím.

"Říkala jsem, že mi dnes není dobře."
"Copak nechápeš, o co tu jde? Pokud si je nezískáme, skončili jsme! Najdou si někoho jiného, koho budou oslavovat, a bude jedno, jak moc se budeme podobat nějaké jejich legendě." Viděla mu v napjaté tváři, jak moc si na ní chtěl vylít svou zlost. Jedinou záchranou jí v tuto chvíli byli lidé ve vedlejším pokoji, což bylo vtipné vzhledem k tomu, jak moc si ještě před chvílí přála, aby všichni zmizeli.
"Omlouvám se, já...nemyslela jsem to tak. Vím, co je v sázce. Budu se víc snažit." A doufajíc, že ho tato slova uklidní, se kolem něj pokusila prosmýknout. Zaskučela bolestí, když jí sevřel předloktí a otočil ji k sobě čelem, až se jejich nosy téměř dotýkaly.

"Na tuhle šanci jsem čekal příliš dlouho a věř mi, že si jí nenechám zničit nějakou hloupou Ostrovankou." zasyčel jí do tváře a její označení vyplivl jako nadávku, jako by snad jeho místo narození bylo jiné než to její. "Rozumíš?" zavrčel a zaryl jí nehty do kůže. Amy neznatelně přikývla, jak se bála vydat najevo jakýkoliv odpor.

Málem se jí zastavilo srdce, těžko říct, jestli strachem nebo úlevou, když se náhle otevřely dveře a v nich stál Gerard. Viktor ji ihned pustil a nacvičeným pohybem si upravil sako.

"Všichni se po vás shánějí. Stalo se něco?" Viktor se usmál a Amy zamrazilo z toho, jak mohl být v jedné chvíli tak děsivý, a v té další se přátelsky usmívat.
"Jen jsem potřeboval s Amy na chvíli mluvit bez těch všech lidí. Díky, že jsi pro nás zašel." A elegantním krokem div že kolem Gerarda neprotančil.
"Jsi opravdu v pořádku?" zeptal se Amy, když Viktor zmizel a pohled mu mimoděk sklouzl k ruce, za kterou ji ještě před chvílí její kolega tak pevně držel. Se zahanbením si jí začala mnout v místě, kde se jí za chvíli měla vybarvit modřina, a statečně se usmála.

"V naprostém," Pohlédla na místo za Gerardovými zády, odkud Viktor zmizel. "Jen je toho na něj trochu moc, nic víc." Muž si odkašlal, jako by se snažil z jazyku setřást slova, která nechtěl vyslovit nahlas a založil si ruce na hrudi.
"No, to by byl v téhle situaci asi každý." Olízl si rty, jako by si nebyl jistý, jestli má pokračovat. "Já a Rosa jsme o tom už s Viktorem mluvili, ale nevím, jestli se ti o tom zmínil. Nejsem si jistý, jestli je úplně vhodné o tom mluvit s tebou teď, ale pokud vím, stále bydlíte s Vivian. Zkrátka, Rosa našla jeden úžasný byt, který by se pro vás dva skvěle hodil."

"Myslíte…abychom bydleli spolu?"
"To snad bydlíte i teď ne?" Amy stiskla víčka k sobě.
"To ano ale…to je něco jiného." Ať už k Viktorovi cítila jakoukoli náklonnost, nikdy si nemohla být něčím jistá, když se s ním ocitla sama v jedné místnosti.
"Nejsme pár, abychom spolu žili." Každé slovo, které mělo vyjít z jejích úst, pro ni bylo stále těžší vyslovit. Shovívavě se na ní usmál. "Vaše hvězda stoupá vzhůru. Přece si nemyslíš, že budete věčně bydlet a pracovat pro Vivian." Zhluboka se nadechla. Najednou jí bylo nějak těžko.

"Děkuji, že jste si na nás vzpomněli, ale prozatím jsme se svým domovem spokojeni. Dovolíte?" Gerard pokývl hlavou a s omluvou jí uvolnil cestu. Možná měla být milejší. Myslel to přece dobře. V téhle chvíli si ale nepřála nic jiného, než se dostat na vzduch.

Nehleděla příliš na cestu, když se najednou málem srazila s Vivian.
"Tady jsi. Všude jsem tě hledala. Vypadáš strašně. Je ti dobře?"
"Bylo mi i líp."
"Odvedu tě odsud." prohlásila Vivian, a už byla na půli cesty k východu.
"Ne, zvládnu to. Viktor…"
"O Viktora se postarám. Jsem si jistá, že by ocenil, kdybys pro dnešní večer žádnému z jeho nových přátel nepozvracela boty." Její oči se zarazily Amyině modřině. "Pro dnešek už toho bylo dost. O Viktora se nestarej." A pro jednou na něj opravdu zapomněla v plné důvěře, že se Vivian o všechno postará.




"Růže! Pořád jenom růže! Nemůžou pro jednou přijít s jinou kytkou?" Amy se nemohla ubránit úsměvu při pohledu na svou přítelkyni, jak se snaží zredukovat všechny ty květiny. Obvyklá vůně těsta byla nahrazena vtíravým aromatem, tak typickým pro růže.

"Nemusíš se rozčilovat. Stejně tě už dlouho obtěžovat nebudeme." prohlásil jen tak mimochodem Viktor, když procházel kolem. Amy se rozkašlala, a byla nucena položit hrnek s kafem, kterého se zrovna napila.
"Cože?" podařilo se jí konečně zeptat.
"Rosa se mi tehdy na tom večírku zmínila o jednom bytě. Vše jsem zařídil. Stěhujeme se v pondělí." Tohle nemůže být pravda. Amy si vyměnila zděšený pohled s Vivian.
"Ani jsem to tak neviděla. Nechci se stěhovat."
"Tak se na něj pojď podívat teď. Nezaplatil bych za nic, co by se nelíbilo i tobě."
"Byly to i moje peníze. Měl sis o tom se mnou nejdříve promluvit."
"Věděl jsem, co bys na to řekla. Ale Amy, musíš pochopit, že se mezi ně nikdy nedostaneme, pokud zůstaneme tady." Rozhodil pažemi. "Klidně si tu pro mě za mě zůstaň, jestli chceš. Je to na tobě." Stiskla zuby. Bastard. Věděl, že nakonec s ním bude nucena odejít. Neměla na vybranou. Už i ona si začala všímat, že když nejsou spolu, ani pro jednoho z nich to není úplně nejlepší. Do téhle chvíle měla vždy oporu před Viktorem u Vivian. Teď zůstala sama.



Ten byt milovala od prvního okamžiku, kdy do něj vstoupila. Floydovi měli pravdu. Ten byt byl pro ně jako stvořený. Byla tu i obrovská kuchyň, ve které Amy hodlala trávit většinu svého volného času. V ceně bylo i vybavení, což se jim hodilo vzhledem k tomu, že v tomto směru žádný majetek nevlastnili. Útěchou jí mohlo být, že byt byl dostatečně velký, aby nemusela Viktora neustále potkávat.



Svůj první den ve svém novém domově nalezla Amy dárek. Snítku namodralých zvonků, jejích nejoblíbenějších a kartičku z ručního papíru, na které byla elegantním rukopisem vyvedena jediná dvě slova. Vítej zpět.

Pár žvástů a mé milované čarodějky

1. listopadu 2015 v 21:10 | Lia |  Daily Lia
Jak jsem si slíbila, tak jsem i provedla. Naneštěstí tu měla mamka s přítelem včera na návštěvě na přespání kamarády, takže jsem musela se svým filmovým rally počkat, než se všichni zdejchnou na závod. Hned jakmile dusot nohou na schodech utichl jsem vystartovala vyzbrojena flashkou do obýváku a pustila si Sweeneyho. Počasí bylo proti mně. Kdo to kdy viděl, aby na Halloween bylo venku skoro třicet stupňů? Ještě že pak už tolik nepražilo, a já si v klidu mohla vychutnat temné uličky Londýna, úspěšně ignorujíc okolní svět. Radostně jsem si pěla, ale dostala jsem se sotva k My friends, než přišel brácha s tim, že bude koukat se mnou. Bohužel, pro tentokrát můj koncert skončil, protože jak říká můj bráška, kazim jim to. Ne, že bych mu mohla oponovat.

Naposledy to viděl někdy, když byl hodně malej, takže si to už vůbec nepamatoval. Takhle jsem musela být svědkem jeho zklamání, když Sweeney místo aby byl s okouzlující paní Lovettovou, ji hodil do pece, cestou stihl zabít svou manželku, o které si myslel, že je mrtvá, málem taky svou dceru, načež sám skončil s proříznutým hrdlem. Ten film je prostě dokonalost.


V pátek jsem byla ohromně kreativní, takže jsem při čučení na Into the woods vyrobila toto. Původně to měla být normální panenka, ale neměla jsem mixér, abych papír pořádně rozmixovala, takže je to taková příšerka. Podle bráchy mě ta voodoo panenka sežere ve spánku. Snad bude vypadat trochu líp, až jí oblíknu, nakreslím obličej a nalepím vlasy.



A teď snad už přese všechno k věci. Ta myšlenka mě napadla dneska. Kde se vlastně vzala to moje zalíbení v čemkoliv, co nějak souviselo s tématem čarodějnic? Snažila jsem se najít nějaký ten výchozí bod, ale nejdál kam jsem se dostala bylo k dnes již ukončenému časopisu W.I.T.C.H., který jsem začala sbírat jako hodně malá a taky mi ta posedlost jím poměrně dlouho vydržela. Stejně mi ale přijde, že to moje zalíbení v čarodějnicích tu bylo už dřív. Živě si pamatuju, jak jsem si vždy cestou do školky v hlavě vymýšlela dobrodružství čarodějky Elizabeth (do které jsem samozřejmě odrážela mě samotnou, jak už to v tomhle věku u mě bývalo). Škoda, že už jsem vyhodila nejspíš všechny obrázky z tý doby, protože na valné většině z nich vyfurovala právě ona.

Penny Dreadful Showtime animated GIF

A pak je tu ještě ta vzpomínka, kdy jsem jako malá koukala na nějakou pohádku a najednou jsem se mamky zeptala, proč ta čarodějka neříká, že oni (chápejte, "ti dobří" aneb princ, princezna a spol) jsou zlí a ona je dobrá. Nebojte, taky se nechápu. Vlastně myslím, že mi nelogičnost té otázky došla i chvíli poté, co jsem jí vypustila z pusy. Takže jsem už tehdy viděla v záporákovi oběť. Hezky pěkně.

Witch Halloween animated GIF

Tak nějak pro mě byly takovým ideálem, kterému jsem se chtěla co nejvíc vyrovnat. Všechny byly krásné, inteligentní, mocné, nezávislé, tajemné...Vždy dokázaly mluvit s naprosto ledovým klidem, a to i v těch nejvypjatějších situacích. Tohle bych vážně chtěla umět. Mít pohled, ze kterého mrazí a v pravou chvíli dokázat vykouzlit dokonalý šílený úsměv.

Angelique Bouchard Dark Shadows animated GIF

Aaaaah, Eva Green. Není divu, že jí neustále obsazují do takových rolí.


Jinak, nějak jsem se zasekla u psaní Deště. Ne, že bych nevěděla jak dál, ale absolutně se nedokáži přimět k psaní, a když se mi to podaří, prostě to není ono. Snad se mi podaří rozepsat :).

Eva Green Novel animated GIF