Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 6. Večírek duchů

8. listopadu 2015 v 15:52 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
"Věnujte mi pozornost. Rád bych pronesl přípitek." Amy si oddechla, když se pohledy všech stočily ke Gerardu Floydovi. Alespoň na chvíli z ní opadl pocit, že jí všichni sledují, pohoršeni nad její nedostatečnou společenskostí. Stiskla sklenici mezi prsty, když se jí i přese všechnu snahu nedařilo zastavit třas. "Viktore, Amy, netušil jsem, že někdy v životě budu mít ještě šanci být svědkem takového umění, jako je to vaše. Budu mluvit jistě za všechny, když řeknu, že vám přeji mnoho zdaru do nadcházející soutěže o cenu Dvou siluet. Budu s napětím očekávat vaše nové výtvory. Na vás!" Amy si neodpustila malé ucuknutí, když celé osazenstvo cukrárny poslední slova jako jeden člověk zopakovalo.


Napočítala sotva do deseti, než si jí lidé konečně zase přestali všímat (nebo alespoň svůj zájem dávat tak okatě najevo), a ona se mohla uvolnit. Plna nervozity si jako už tisíckrát za tenhle večer uhladila šaty. Byla zásadně proti tomu, aby si něco takového vzala na sebe, ale Viktor na tom trval.



V poslední době bylo snášení podobných sešlostí stále těžší a těžší. Snad to byly jejich dovednosti, o nichž se zvěsti nesly Cannerem jako požár, a jak se blížilo datum rozhodujícího kola soutěže, zvyšovala se i Viktorova potřeba se angažovat ve společenských kruzích. K Amyině smůle to ale nehodlal podstupovat sám. Byli tým. Bohužel, v jejím případě "být tým" znamenalo jen po celou dobu stát vedle něj a usmívat se.

"V pořádku?" zjevila se náhle vedle ní Vivian jako duch, což bylo opravdu neobvyklé vzhledem k její výšce.
"V rámci mezí," zamumlala Amy a usrkla si nápoje. Za těch pár týdnů byla představena spoustě lidí, ale jen těžko by dokázala oddělit jednotlivé tváře od ostatních.



Viktor ji ujišťoval, že se tentokrát bude jednat o čistě soukromou sešlost. Ani místo konání jí nikterak nezarazilo. Manželům Floydovým byla představena přes Vivian už nějakou dobu. Ráda se zdržovala v jejich cukrárně. Z Rosiných interakcí by si jeden mohl myslet, že se ženy znají mnohem déle, než jen několik týdnů.
Zbytek osazenstva jí ale zůstával záhadou. "Co je to za lidi?" zeptala se Amy Vivian, která se již stihla zavěsit do dívčina lokte. Černovláska se rozhlédla a nadzvedla obočí. "Tví kolegové, předpokládám."
"Nikoho z nich neznám. Ty snad ano?"

"Některé. Většinu ještě z doby, kdy jsem se snažila soutěžit." Ticho mezi nimi trvalo několik dlouhých minut. Přesto se Amy nedokázala přemoci odejít z bezpečné přítomnosti své přítelkyně, a vydat se tak vstříc těm žralokům.
"Možná by sis měla vzít příklad z Viktora. Máte skvělý start, ale nikdy nebudete bavit lidi dost dlouho, pokud se nebudete snažit."
"Nestojím o to," Amy se divila, jak se snadno jí ta slova splynula ze rtů. Vždy si myslela, že chce do Canneru proto, aby se stala slavnou cukrářkou. Teprve až tady jí došlo, že nikdy vlastně nechtěla nic víc, než mít dostatek času péct, a to ve svém domově neměla nikdy.

"Tak co tu tedy děláš?" zeptala se Vivian a vyvlékla se z jejího křečovitého sevření. Místo odpovědi zakroužila míchátkem v koktejlu.
"Nemůžu v tom teď Viktora nechat. Jsme příliš blízko. Napadlo mě, že kdybychom zvítězili, mohlo by mi to dát dost publicity a peněz, abych se uživila sama. Ale nechci dál soutěžit." Její přítelkyně jí chytila za rameno a přiměla ji tak k ní zvednout své laní oči.
"Bojím se, že na to už je pozdě. Viktor se snaží, seč může, aby vám oběma připravil zářnou budoucnost. Neměl žádné vyhlídky, dokud ses k němu nepřidala. Nevím, jestli by byl ochoten se tě vzdát." Amy se otočila, aby viděla předmět jejich rozhovoru, jak zrovna familiérně poplácává po rameni nějakého muže v draze vypadajícím obleku. Možná měla Vivian pravdu. Možná bylo už příliš pozdě.


Skoro cítila, jak se jí zježily chlupy na krku. Nemusela se otáčet, aby věděla, kdo za ní stojí.
"Můžu s tebou na chvíli mluvit?" zeptal se dívky Viktor. Zmateně si ho prohlédla, ale nakonec se nechala odvést do zadní místnosti.
"Tak co se děje?" zeptala se ho. Narazila zády do zdi, když se setkala s jeho rozhněvaným pohledem, který ji donutil couvnout.
"Co se děje? Děláš si ze mě srandu? Celý večer si jako duchem nepřítomná!" Objala si trup pažemi, jako by se tak před ním chtěla ochránit, zatímco se snažila vyhnout jeho mrazivým, modrošedým očím.

"Říkala jsem, že mi dnes není dobře."
"Copak nechápeš, o co tu jde? Pokud si je nezískáme, skončili jsme! Najdou si někoho jiného, koho budou oslavovat, a bude jedno, jak moc se budeme podobat nějaké jejich legendě." Viděla mu v napjaté tváři, jak moc si na ní chtěl vylít svou zlost. Jedinou záchranou jí v tuto chvíli byli lidé ve vedlejším pokoji, což bylo vtipné vzhledem k tomu, jak moc si ještě před chvílí přála, aby všichni zmizeli.
"Omlouvám se, já...nemyslela jsem to tak. Vím, co je v sázce. Budu se víc snažit." A doufajíc, že ho tato slova uklidní, se kolem něj pokusila prosmýknout. Zaskučela bolestí, když jí sevřel předloktí a otočil ji k sobě čelem, až se jejich nosy téměř dotýkaly.

"Na tuhle šanci jsem čekal příliš dlouho a věř mi, že si jí nenechám zničit nějakou hloupou Ostrovankou." zasyčel jí do tváře a její označení vyplivl jako nadávku, jako by snad jeho místo narození bylo jiné než to její. "Rozumíš?" zavrčel a zaryl jí nehty do kůže. Amy neznatelně přikývla, jak se bála vydat najevo jakýkoliv odpor.

Málem se jí zastavilo srdce, těžko říct, jestli strachem nebo úlevou, když se náhle otevřely dveře a v nich stál Gerard. Viktor ji ihned pustil a nacvičeným pohybem si upravil sako.

"Všichni se po vás shánějí. Stalo se něco?" Viktor se usmál a Amy zamrazilo z toho, jak mohl být v jedné chvíli tak děsivý, a v té další se přátelsky usmívat.
"Jen jsem potřeboval s Amy na chvíli mluvit bez těch všech lidí. Díky, že jsi pro nás zašel." A elegantním krokem div že kolem Gerarda neprotančil.
"Jsi opravdu v pořádku?" zeptal se Amy, když Viktor zmizel a pohled mu mimoděk sklouzl k ruce, za kterou ji ještě před chvílí její kolega tak pevně držel. Se zahanbením si jí začala mnout v místě, kde se jí za chvíli měla vybarvit modřina, a statečně se usmála.

"V naprostém," Pohlédla na místo za Gerardovými zády, odkud Viktor zmizel. "Jen je toho na něj trochu moc, nic víc." Muž si odkašlal, jako by se snažil z jazyku setřást slova, která nechtěl vyslovit nahlas a založil si ruce na hrudi.
"No, to by byl v téhle situaci asi každý." Olízl si rty, jako by si nebyl jistý, jestli má pokračovat. "Já a Rosa jsme o tom už s Viktorem mluvili, ale nevím, jestli se ti o tom zmínil. Nejsem si jistý, jestli je úplně vhodné o tom mluvit s tebou teď, ale pokud vím, stále bydlíte s Vivian. Zkrátka, Rosa našla jeden úžasný byt, který by se pro vás dva skvěle hodil."

"Myslíte…abychom bydleli spolu?"
"To snad bydlíte i teď ne?" Amy stiskla víčka k sobě.
"To ano ale…to je něco jiného." Ať už k Viktorovi cítila jakoukoli náklonnost, nikdy si nemohla být něčím jistá, když se s ním ocitla sama v jedné místnosti.
"Nejsme pár, abychom spolu žili." Každé slovo, které mělo vyjít z jejích úst, pro ni bylo stále těžší vyslovit. Shovívavě se na ní usmál. "Vaše hvězda stoupá vzhůru. Přece si nemyslíš, že budete věčně bydlet a pracovat pro Vivian." Zhluboka se nadechla. Najednou jí bylo nějak těžko.

"Děkuji, že jste si na nás vzpomněli, ale prozatím jsme se svým domovem spokojeni. Dovolíte?" Gerard pokývl hlavou a s omluvou jí uvolnil cestu. Možná měla být milejší. Myslel to přece dobře. V téhle chvíli si ale nepřála nic jiného, než se dostat na vzduch.

Nehleděla příliš na cestu, když se najednou málem srazila s Vivian.
"Tady jsi. Všude jsem tě hledala. Vypadáš strašně. Je ti dobře?"
"Bylo mi i líp."
"Odvedu tě odsud." prohlásila Vivian, a už byla na půli cesty k východu.
"Ne, zvládnu to. Viktor…"
"O Viktora se postarám. Jsem si jistá, že by ocenil, kdybys pro dnešní večer žádnému z jeho nových přátel nepozvracela boty." Její oči se zarazily Amyině modřině. "Pro dnešek už toho bylo dost. O Viktora se nestarej." A pro jednou na něj opravdu zapomněla v plné důvěře, že se Vivian o všechno postará.




"Růže! Pořád jenom růže! Nemůžou pro jednou přijít s jinou kytkou?" Amy se nemohla ubránit úsměvu při pohledu na svou přítelkyni, jak se snaží zredukovat všechny ty květiny. Obvyklá vůně těsta byla nahrazena vtíravým aromatem, tak typickým pro růže.

"Nemusíš se rozčilovat. Stejně tě už dlouho obtěžovat nebudeme." prohlásil jen tak mimochodem Viktor, když procházel kolem. Amy se rozkašlala, a byla nucena položit hrnek s kafem, kterého se zrovna napila.
"Cože?" podařilo se jí konečně zeptat.
"Rosa se mi tehdy na tom večírku zmínila o jednom bytě. Vše jsem zařídil. Stěhujeme se v pondělí." Tohle nemůže být pravda. Amy si vyměnila zděšený pohled s Vivian.
"Ani jsem to tak neviděla. Nechci se stěhovat."
"Tak se na něj pojď podívat teď. Nezaplatil bych za nic, co by se nelíbilo i tobě."
"Byly to i moje peníze. Měl sis o tom se mnou nejdříve promluvit."
"Věděl jsem, co bys na to řekla. Ale Amy, musíš pochopit, že se mezi ně nikdy nedostaneme, pokud zůstaneme tady." Rozhodil pažemi. "Klidně si tu pro mě za mě zůstaň, jestli chceš. Je to na tobě." Stiskla zuby. Bastard. Věděl, že nakonec s ním bude nucena odejít. Neměla na vybranou. Už i ona si začala všímat, že když nejsou spolu, ani pro jednoho z nich to není úplně nejlepší. Do téhle chvíle měla vždy oporu před Viktorem u Vivian. Teď zůstala sama.



Ten byt milovala od prvního okamžiku, kdy do něj vstoupila. Floydovi měli pravdu. Ten byt byl pro ně jako stvořený. Byla tu i obrovská kuchyň, ve které Amy hodlala trávit většinu svého volného času. V ceně bylo i vybavení, což se jim hodilo vzhledem k tomu, že v tomto směru žádný majetek nevlastnili. Útěchou jí mohlo být, že byt byl dostatečně velký, aby nemusela Viktora neustále potkávat.



Svůj první den ve svém novém domově nalezla Amy dárek. Snítku namodralých zvonků, jejích nejoblíbenějších a kartičku z ručního papíru, na které byla elegantním rukopisem vyvedena jediná dvě slova. Vítej zpět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 23:52 | Reagovat

Ach, co na to říci? Moc krásná kapitola, taková jemná. Líbí se mi, jak jsou povahy Viktora a Amy odlišné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama