Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 7. Hra se slovy

29. listopadu 2015 v 14:44 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Amy očekávala různé věci od společného soužití s Viktorem. Nebylo žádným tajemstvím, že měla strach z toho, co se stane, až tu nebude Vivian, aby dívku ochránila před emocionálními výlevy jejího kolegy. Ať ale očekávala cokoliv, na nic z toho nakonec nedošlo. Jakmile byla všechna spojení mezi mladými cukráři a Vivian zpřetrhána, veškeré napětí, které hyzdilo Viktorovu tvář již od jeho příjezdu do Canneru, zmizelo. Ukázalo se, že byt je skutečně dost velký, pro ně oba. A zatímco v té malé kuchyňce v cukrárně Entredaaé se mu dařilo úspěšně předstírat, že Amy není o nic víc než vzduch, tady z něho byl úplně jiný člověk. Dívku najednou napadlo, jestli všechny ty drobné dárky, které začala nalézat ihned, co vstoupila do tohoto bytu, nejsou jistým druhem omluvy, kterou kvůli své hrdosti nedokázal vyslovit nahlas. Omluvou za všechny ty společenské akce, kam ho byla nucena doprovázet, a které jim měli pomoci poznat ty správné lidi, které budou potřebovat, aby se udrželi na vrcholu. To alespoň tvrdil Viktor.


Pokud mu šlo o to odstřihnout Amy od Vivian, tak se mu to také podařilo. Celý její život se najednou skládal z těch několika zdí, které tvořily jejich byt, pečení a desítek lidí, kterým byla každý večer představována a od kterých se očekávalo, že se vetřou do její přízně, a stanou se jejími nejlepšími přáteli. Žádný div, že všechny ty dárky, co postupně nalézala ve svém pokoji, se brzy staly tou jedinou věcí, která jí pomáhala udržet chladnou hlavu, a ode všeho na chvíli uniknout. Skrýše byly stále nápaditější, skoro jako by ten někdo Amy vyzíval k nějaké jeho hře, jejíž pravidla ještě nestihla odhalit.

Nešlo tak ani o ty předměty, jako spíš vzkazy, které se u nich jednou za čas objevily. Počet vět se jen výjimečně přehoupl přes číslo dvě, ale i těch pár slov stačilo, aby pokaždé, když si je Amy znovu přečetla, a přejela prsty po tom elegantním písmu, se jí na tváři alespoň na malou chvíli roztáhl úsměv. Ne, tohle nemohla být Viktorova práce.
Věděla, že by měla něco udělat. Že by měla mít strach, když se jim téměř každý den někdo vloupe do bytu. Ale představa, že by ta hra mohla skončit, že by ta slova najednou dostala tvář, ji trhala ve dví. Vždy bylo snazší vzkaz schovat mezi ostatní a předstírat, že je to tím městem, které občas považovala za živoucí bytost, které ji chce těmi dary ukolébat, a ne skutečný člověk.



Asi to měla očekávat. Vždyť jí sám Viktor naznačil, že je to jeho plán, jak udržet pozornost obecenstva. Přesto si Amy nechtěla neustálou přítomnost, městského ducha připustit. Až do toho rána. I když by ráda, většinou neměla možnost se veřejným prostranstvím vyhnout. I přes to, jak na první pohled Canner působil, Amy věděla, co za lůzu se skrývá v bočních uličkách. Lidé, kteří sem přijeli se stejným sny jako ona. Lidé, kteří ani nestihli vzplanout, jak rychle byla jejich jiskra udušena pod tvrdým příkrovem reality. Lidé, kteří jsou schopni čehokoliv.


To, co dříve milovala, a to osamocenou chůzi ji dnes naplňovalo jen obavami. Ruku v ruce se samotou šla i šance na smůlu, která se nad Amy jako stín vznášela pokaždé, když se vzdálila z Viktorovi přítomnosti. Nahmatala smotaný šátek svého spolubydlícího v kapse kabátu. Vzájemně se naučili vždy, když šli ven sami u sebe mít něco, co patří tomu druhému, Nevěděli, jestli tyto amulety mají nějaký účinek, ale neměli příliš na výběr.

Obvykle šla s hlavou skloněnou, i když pochybovala, že by jí snad někdo mohl poznat bez Viktora po boku. Ten stánek s novinami se jí téměř podařilo minout. Každého člověka ale zarazí, když se v novinách objeví jeho podobizna v takové velikosti. Někomu se jí podařilo zastihnout na nějaké společenské události, které se účastnila spolu s Viktorem. Přimhouřila nad fotografií oči. Jako by sledovala dva cizince. Viktor ji na obrázku držel kolem pasu tak důvěrně, že se už ani Amy nedivila, že je někteří považují za pár. Osoby na druhé fotce ale poznat nedokázala. I na tom černobílém snímku dívka vypadala s těmi dlouhými, světlými vlasy jako víla, ne-li anděl. Po straně stál o několik hlav vyšší a stejně světlovlasý muž. Adriana a Daniel Forsmanovi.


Zdálo se jí, že kromě rozebírání jejího vztahu s Viktorem, je bůhví proč začali spojovat také s těmito sourozenci. I když toho Amy o proslulých Forsmanových věděla jen velmi málo, nepřekvapilo ji, že jsou lidé obzvlášť z ní tolik zklamaní. Věděla, že od éteričnosti, která byla Adrianě vlastní, ji dělí víc, než jen zlaté vlasy a modré oči. Kdo byli ti lidé, o kterých město neustále mluvilo, a kteří nejspíš hráli velmi důležitou roli ve Viktorově plánu. Musela o nich zjistit víc.
Nikdo jí nemusel říkat, jak moc je její jednání riskantní. Měla by být sama co nejméně. Bylo by to nemilé překvapení, kdyby se na ní náhle zřítil dům. Už ji ale unavovalo být jediným slepým hráčem. Nastal čas zjistit pravdu. Zhluboka se nadechla a promnula mezi prsty šedivou látku, o které doufala, že ji ochrání.



Ukázalo se, že odhalit takovou pravdu může být poměrně těžké. A to, i když se jedná o objasnění života dvou tak známých lidí, že i teď po těch letech se o nich v canneských ulicích stále mluvilo, což nebylo pro město zrovna obvyklé.
Objevili se z ničeho nic, a prakticky ihned se stali těmi nejvyhledávanějšími cukráři v celém Canneru. Okouzlili lidi natolik, že jim bylo dovoleno se zúčastnit i soutěží pro jednotlivce, jelikož už nebyly většinou obyvatelstva, považováni za dvě osoby. Získávali jednu cenu za druhou, až jednoho dne prostě zmizeli.
Nebylo to nic překvapivého. Za svůj pobyt na ostrově museli svým úspěchem naštvat spoustu lidí. Jako by ale jejich zmizení ještě více posílilo ten opar tajemna a lidskou zvědavost o nich vědět víc.

V knihovně toho o nich příliš nezjistila. Jen spousta novinových článků, veskrze mluvících stále o tom samém. Ve výsledku nevěděla o moc víc, než na začátku. Smířená s tím, že už se toho víc nedozví, začala uklízet, když ji pohled náhle utkvěl na jednom slově, pečlivě skrytém mezi tou všudypřítomnou fraškou. Entredaaé. Místo, kde ještě nedávno Amy žila. Vivianina cukrárna.

"Je nám známo, že Adriana a Daniel Forsmanovi v současní době pobývají v cukrárně Entredaaé, kterou vlastní úspěšný cukrář Robert Charles, vítěz mnoha cen ve svém oboru a účastník Skleněného větru." přečetla Amy potichu.

Entredaaé. Robert Charles. Vivian neznala natolik dobře, aby někdy přišla řeč na její rodinu. Přesto se Amy cítila trošku zrazená, že jí přítelkyně nikdy ani nenaznačila, že za opakování Forsmanovic příběhu můžou tak trochu i oni sami. Bylo jí jasné, že Viktor o tom věděl. Jak už bývalo jeho zvykem, zdánlivě nedůležité drobnosti jí nikdy neopomněl zatajit.




"Už jsi přemýšlel o tom, co uděláme, až to skončí?" zeptala se Amy Viktora, zatímco si ohřívala dlaně o hrnek s čajem a on pendloval mezi místnosti, jako by něco hledal.
"Co tím myslíš?" Pokrčila rameny.

"Soutěží pro dvojice není moc. Dvě siluety jsou snad jediná známá." Opravdu doufala, že řekne něco o tom, že se rozdělí a zatímco ona se může klidně vrátit do toho zapadákova, odkud přišla, on bude dál pokračovat ve své kariéře. Že uzná, že to všechno, co se jim stalo, když nebyli s tím druhým, byly jen hodně blbě náhody. On se místo toho ale jen usmál.
"To nech na mně."
"Má to něco společného s Forsmanovými?" Otočil se k ní zády, zatímco si zapínal manžetové knoflíčky.
"Možná."
"Věděl jsi, že žili v Entredaaé." Se smíchem se k ní otočil a přehodil si kabát přes ramena.
"A to je důležité protože…"
"Vždyť víš, co se o nás všude píše." V očích mu svitlo poznání.

"Už asi chápu." Pomalu k ní přistoupil, aniž by z ní spustil pohled. Nejspíš by couvla, kdyby neseděla na židli. Sklonil se a pohladil ji po tváři. "Musíš vědět, že od tebe nic neočekávám. Vše bude v pořádku. Navíc…" Vypnul se zpět do své plné výšky, takže Amy nezbylo nic jiného, než zaklonit hlavu, aby mu mohla dále hledět do očí. "…mám schůzku." A s těmi slovy ji zanechal v tom velkém, poloprázdném bytě. Až po chvíli si uvědomila, že zadržuje dech.


Tak co myslíte? Kdo posílá Amy ty dárky? A co se stalo Forsmanům?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 5. prosince 2015 v 14:01 | Reagovat

Entredaaé :D To je boží název. Celá to dostává takový fantomovský nádech, ale to je strašně dobře, moc se mi to líbí.
Hlavně to úžasný napětí mezi Amy a Viktorem, fakt. Je prostě vidět, že umíš psát :)

Myslím, že Amy posílá dárky někdo z Formanů, kteří se ukrývají ve sklepě pod Vivianinou cukrárnou :D
No dobře, to asi ne, ale nic jiného mě nenapadá :D

2 Lia Lia | Web | 5. prosince 2015 v 16:55 | Reagovat

[1]: Je všude co :D. Obávám se, že moje láska k fantomovi se na týhle povídce podepsala celkově víc, než jsem původně zamýšlela. Možná by Amy s Viktorem skončili jako zaměstnanci divadla, kdybych už neměla vymyšlený to s těmi cukráři :DDDDD.

Sakra, proč mě něco takovýho taky nenapadlo :D? Ale v jistym smyslu ses docela trefila hele.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama