Prosinec 2015

Sarah Brightman alias Blind Mag alias Christine

30. prosince 2015 v 22:42 | Lia |  Filmy a seriály
No, kdo by to byl čekal, že si k Sarah Brightman skutečně někdy nějakou tu cestu najdu. Rozhodně jsem netušila, že by něco takového vůbec mohlo nastat ještě tenhle rok. A to díky téhle nevšení záležitosti jménem Repo! The Genetic Opera. Primárně jsem se na to dívala jen kvůli Sarah v roli okouzlujcí Mag, která se shodou okolností vyskytuje i v jistém mnou již jednou zmiňovaném a silně návykovém komiksu po boku Erika.

Blind Mag,

Film se odehrává v nám poměrně blízké budoucnosti a celý se točí okolo světa, kde průmysl s operacemi stal tím nejvýdělečnějším na světě. Není nic zvláštního, když každý člověk podstoupí za svůj život minimálně jednu takovou operaci. Díky firmě GeneCo můžete mít nové oči, srdce, plíce, cokoliv, na co si jen vzpomenete prakticky ihned, pokud tedy později budete schopni v patřičném termínu tento zásah zaplatit. Pokud ne, může se stát, že jednoho dne vás navštíví Repoman, a to, co jste od GeneCo získali si vezme zpět.


Tohle je film, který bych opravdu doporučit všem nemohla. Pustila jsem si ho s tím, že je víc než vysoká pravděpodobnost, že se mi to líbit nebude. A jak příjemně jsme byla překvapená. Prvních osm minut a já byla nadšená. Je mi ale jasný, že ne každý to tak musí mít. Řekla bych, že poměrně málo lidí má rádo muzikály (a to tady se mluví opravdu minimálně), a tohle je navíc temné sci-fi s celou přehlídkou gore momentů. I když jsem čekala, podle toho, co jsem o tom četla, že to bude víc brutální a úchylný.

Terrance Zdunich as GraveRobber in Repo! The Genetic Opera; photograph by Steve Wilkie. © Lions Gate Films.:


Strašně krásně se na to kouká. Nádherný kostýmy, i celý to zkažený město a ty písničky, jaký mají náboj. Jen škoda, že tam Mag nezpívala trochu víc. Z celýho filmu nejkrásnější postava :3.

Jediná věc, co mě na tomhle filmu štve je možná tak otravná Paris Hilton, která tam naštěstí není moc často. Naprosto nechápu, jak by vůbec mohli přemýšlet o tom, že by její postava mohla nahradit Mag ve zpěvu.

Sarah Brightman as Blind Mag in Repo! The Genetic Opera:


Sarah Brightman jsem až do týhle chvíle viděla zpívat jen na pár videích Fantoma, kde se mi moc nelíbila. Její Mag jsem ale byla unešená. Ještě jsem si stihla poslechnout, než se mi Repo dostahovalo, celý soundtrack z původního obsazení Fantoma. Opravdu lituju, že jsem nikde nesehnala záznam, protože bych to moc ráda viděla. Bylo to jiné, ale líbilo se mi to. Překvapilo mě, že jsou některá slova v písních jinak, než je znám já (když něco člověk umí slovo od slova :D). Myslela jsem, že některé části byly změněny jen pro film, ale tady jich bylo mnohem víc, občas se s filmem shodovaly, občas ne. Čekala jsem ale, že Crawford bude mít víc tajemný hlas. Tak či tak, konečně mě jako takovou obří fantomáckou fanynku nemusí pronásledovat, že jsem ani neviděla (v tomto případě neslyšela) původní show.

Sarah Brightman, so beautiful.:

A ještě k Repo, víte co je úplně nejlepší? Že tohle bylo původně na divadle, takže snad se mi tenhle záznam podaří někde najít. Opravdu mě zajímá, jak se s tím vypořádali :).




Spisovatelské filmy 2.část

28. prosince 2015 v 23:10 | Lia |  Filmy a seriály
Vracím se s další inspirativní, filmovou náloží. Tentokrát se mi podařilo vybrat tři poměrně rozdílné žánry (romantika, milý film, který by leckdo taky zařadil k romantice a thriller), takže doufám, že si vybere každý :).

Ruby Sparks

Calvinovi se podařilo to, co málo spisovatelům. Jeho debut byl přesně ten typ knihy, který se objeví jednou za století. Který se nejen chvástá označením "bestseller," ale navždy se zapíše do lidských myslí. Po dočtení takové knihy se více než očekávává od každého, komu takový příběh projde mezi prsty, další kniha by měla být ještě lepší a utvrdit domněnku, že si autor skutečně zaslouží místo mezi nejlepšími. Že to nebyla jen náhoda.


S mladým spisovatelem se setkáváme urpostřed jeho tvůrčí krize. Za boha se mu nedaří vyjít ze stínu jeho první knihy, a někteří lidé si už začínají připouštět, že na další bravůrní příběh u něho nedojde.

Jednou se mu zdá o dívce. Napíše o ní několik vět, dá jí jméno, minulost a všechny ty věci, co potřebuje každá bytost, aby se dala považovat za živou. Poprvé po dlouhé době má zase chuť psát, i když si uvěodmuje, že zamilovat se do fiktivní postavy není úplně nejlepší řešení. Tedy až do chvíle, kdy se Ruby Sparks, hlavní hrdinka jeho rozepsaného románu, neobjeví v jeho domě.


Tenhle film mám moc ráda, Zařadila bych ho asi někam mezi romantické komedie, i když si pohrává s jednou velmi zajímavou myšlenkou.

Co by jste dělali, kdyby se jednoho dne váš výtvor před vámi zjevil? A kde začíná a končí svobodná vůle takové osoby, o které víte, že jste ji stvořili vy sami. Má vůbec právo za sebe rozhodovat, když přece jen není skutečná?




The Magic of Belle Isle

Dříve úspěšný spisovatel Monte po smrti své manželky zavrhne psaní, a místo toho se dá na dráhu alkoholika. Jeho synovec, který ho chce znovu přivést k jeho zanevřené vášni, mu zařídí přes léto dovolenou v městečku jménem Belle Isle.

Monte, který už zavrhl vše, co život obnáší ani netuší, jak moc ho léto v tomhle maloměstě ovlivní.


Je to zkrátka takový moc příjemný, jak na pohled, tak i na poslech (pouštět zásadně v původním znění, hlas Morgana Freemana si to přímo vyžaduje) film. Vykouzlí vám příběh na tváři, i když příběh sám o sobě není ničím převratný, ale to přece filmy nemusí být, aby člověka zaujali. Rozhodně ve vás probudí inspiraci, nebo alespoň chuť k psaní. A když nic, vždycky to zachrání pohled na psa, válejícího se na verandě :D.




The Ghost Writer

Hlavní hrdina je najat na napsání autobiografie o britském premiérovi Adamu Langovi. Jméno tohoto spisovatele tu za celý film není zmíněno, takže mu říkejme například Stín (označení "Duch" mi totiž odvádí mysl k jinýmu filmu). Okolo knihy se od začátku dělají strašné tajnosti, a nepomáhá ani to, že Stínův předchůdce spáchal sebevraždu.

Události okolo Langa se postupně začínají vyhrocovat a Stín se ocitne na stopě informacím, na jejichž základě začne pochybovat, jestli jeho předchůdce svůj život opravdu ukončil z vlastní vůle.


Film se mi vcelku líbil, i když mi přišel zdlouhavý. Atmosféru ale měl dobrou, a i finální rozuzlení mě překvapilo.




Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 8. Konec byl již napsán

26. prosince 2015 v 14:47 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Původně měla být tahle kapitola mnohem delší, ale vzheldem k tomu, že je to už skoro měsíc, od mé poslední přidané kapitoly a toho, že by byla asi opravdu dlouhá, jsem se jí rozhodla rozdělit. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale ve škole toho teď před Vánoci bylo opravdu strašně moc, a na povídky nějak nebyly myšlenky. Snad se vám tahle kapitola bude líbit :).


Amy už dávno opustily ty pošetilé naděje, že obyvatele Canneru to divadélko, které se jim podařilo zinscenovat, nakonec přestane zajímat. Viktor věděl, jak zařídit, aby jim lidé věnovali pozornost.
V posledních dvou týdnech před finále Dvou siluet už se ani neúčastnili společenských akcí, jako tomu bylo doposud. Ne, že by to Amy vadilo.

Jejich náhlá nepřítomnost, která by za normálních okolností zapříčinila, že by byl zájem ihned přesměrován k jiným způsobil, že byla ještě více vyburcována nedočkavost obyvatel. Už se ani nenamáhala číst všechny ty články, které rozebíraly neexistující vztah mezi ní a Viktorem.

Kromě Amy, tu bylo ještě dalších několik dívek. Nebylo žádným tajemstvím, jak moc má Viktor rád dámskou společnost. Tento fakt byl snad jediným kazem, na jejich jinak dokonalé historce o duši ve dvou tělech.
A tak se každý den znovu a znovu na titulních stránkách všech městských novin řešilo, jaký dopad budou mít tyto aférky na společný život těchto dvou lidí.



Zhluboka se nadechla, a alespoň na chvíli se pokusila zapomenout na svět kolem. Dnešek rozhodne o všem. Jak jinak by také měli Amy s Viktorem dokázat svou výjimečnost, než vítězstvím v soutěži, která vznikla na počest jejich předchůdců.
Očekáváním lidí byl vzduch přesycen natolik, že byla jen otázka času, než by začal jiskřit. Pro dívku a jistě i jejího druha to byla jasná věc. Věděli, že nemohou prohrát. Nemělo to nic společného s arogancí. Bylo to to něco uvnitř nich, co je nutilo se od sebe nevzdálit. Co vedlo jejich pohyby, a nikdy se nemýlilo. Nebylo možné, aby tento večer skončil jinak, než triumfem.


Jen těžko si dokázala vybavit tváře jejich protivníků, i když je měla šanci vidět už nesčetněkrát. Nebyli důležití.
Ať si snažila namluvit cokoliv, milovala to. Ten pocit, kdy se její a Viktorovy pohyby srovnaly v dokonalé synchronizaci a její mysl vypnula. Jen vzdáleně vnímala, co vlastně dělá, jako by to ani nebyla ona, kdo své tělo ovládal. V té chvíli si nedokázala o Viktorovi myslet nic špatného. Ne při té hudbě. Kterou spolu tvořili. Každý pohyb, každý krok, rozezníval souhru tónů, které dokázali slyšet jen oni dva. A tak, jak tak kolem sebe kroužili, aniž by se jedinkrát navzájem dotkli, všechny myšlenky na soutěž, vítězství i Canner zmizely. Nechali svá těla unášet tou zvláštní silou, zatímco se okolní svět docela vypařil.



Byla to jen chvíle. Chvíle, kdy se Amy odhodlala pohlédnout do světla, které zatím mohla vnímat jen skrze svá víčka. Věděla, že prostor, kde se s Viktorem nacházejí je ze všech stran ozářen natolik, že by jen těžko mohla vidět na krok.
V tomto stavu byl podraz to poslední, co mohla očekávat. Náraz byl příliš prudký. Neměla šanci.
Poplašeně škobrtla a zamávala rukama ve vzduchu. Někdo se jí postavil do cesty. Kdyby včas neotevřela oči, jistě by ho srazila k zemi. Nemohla vidět, jak se Viktor najednou zarazil, jak byl spolu s Amy stržen zpět do reality. Nemohla vidět ten strach, pro něj tak netypický, když se ji snažil zmateným pohledem vyhledat. Měla před sebou jen ty modré oči, plné takové bolesti, až se jí podlomila kolena. Osoba se jí pokusila zachytit, ale nárazu už nezabránila.


Ochromil ji děs. Amy si ještě plně neuvědomovala, jak velký dopad bude mít těchto několik málo vteřin. V uších jí začalo praskat a svět kolem se roztočil, jako barevná sklíčka v kaleidoskopu.


V sále bylo ticho. Nikdo si nedovolil ani nadechnout, když přihlíželi zhroucení osoby, kterou tak dlouho obdivovali.




"To byla katastrofa!" Amy sebou cukla, když k ní dolehla další Viktorova nadávka. Jeho vztek byl oprávněný. Byli už jen krůček od svého cíle, a ona stihla veškerou práci posledních týdnů za jediný večer zničit. Zrovna čekali na vyslovení poroty. Veškerá jistota, která je po celou dobu provázela jako strážný duch, byla pryč.

"Můžeš se laskavě uklidnit. Tohle vám jen těžko pomůže." napomenul ho Gerard.
"A co ano? Všichni viděli, jak vypadala, když jsem ji odtamtud odváděl. Kdo by chtěl mít co dočinění s magorem?" Jestli bylo po Viktorově nařčení možné ještě více ztuhnout, tak přesně to se Amy stalo. Nebylo to poprvé, kdy ji z něčeho obviňoval. Nazval ji už tolika nadávkami, že pro ni obvykle další neznamenala nic významného. Kdoví, proč se jí zrovna tahle dostala tak blízko k srdci. Magor. Tak jí teď lidé vidí?

"Všichni ví, pod jakým jste tlakem. Jste jenom lidi."
"Jenže to pro ně být nesmíme. Nemůžeme si dovolit dělat chyby, jako všichni ostatní." Rozhovor by nejspíš pokračoval, kdyby nebyl přerušen zvonkem, který ohlašoval, že se porota rozhodla. Gerard ještě stihl naposledy na Viktora pohlédnout pohledem, který by rozdrtil i kámen.
"Seberte se," Amy se zalkla jako vyděšená myš, když se k ní náhle otočil. "Oba. Ať už se tam stalo cokoliv, nesmíte na sobě nechat nic znát. Už tak budou mít dost materiálů na několik příštích vydání."




Měla co dělat, aby nezaskučela, když ji Viktor vedl na podium. Ani Gerard ho nedokázal přimět, aby ji přestal trestat. Když na ni nemohl křičet, tak se alespoň chtěl ujistit, že si z dneška odnese domů pěkné modřiny.
Ulevilo se jí, když nekonečné štěbetání publika na její účet konečně utichlo. Nemusela se ani ohlížet, aby věděla, že za to může příchod starostky.
Eleanor, vyvedená z míry, že je jí díky dívčinýmu výstupu věnováno méně pozornosti, než byla zvyklá, započala svou závěrečnou řeč.


I přes vrtkavé nohy a bolest v paži se Amy dařilo stát vzpřímeně, jako by se nic z toho nestalo. I přesto nedokázala vyhnat z mysli to zoufalství a jí až příliš známou tvář. Už toho na ní bylo moc. Všechny ty povídačky a šeptandy, že ona a Viktor se nějak moc podobají dvojčatům Forsmanovým, a zápal jejího druha, lidi v této představě stále více podporoval. Nebylo divu, že viděla Adrianu na každém kroku. Že se cítila provinile, když takhle těžila z její dávné slávy, zatímco ona hnila někde v neoznačeném hrobě.


Zdálo se jí, že na jevišti stojí snad věčnost. Pro jednou byla ráda za Viktorovu tichou hrozbu a za svůj strach z jeho hněvu, protože tak se mohla jen dohadovat, co by udělala, kdyby jí takhle nedržel, přišpendlenou k jednomu bodu.
Netušila, kolikrát už Eleanor stihla zmínit genialitu dvojčat, nebo její lítost, že tu dnes nemohou stát po jejím boku. Její slova se odvíjela pozvolna. Všichni věděli, jak tohle skončí. Že tohle je naposledy, kdy si je mohli prohlédnout takhle zblízka. Jejich hvězda vyhořela příliš rychle, jak se to už občas stává.



Najednou starostčina slova utichla. Nevypukla vřava, ani hlasité oslavování, jak Amy očekávala. Jako by celý sál zamrzl. Pomalu otočila hlavu k protivníkům, ale místo úsměvů a objímání, viděla jen dvě bledé sochy.
Čas se okolo nich rozběhl stejně rychle, jako se zastavil. Lidé ale nejásali nad jmény, které dívka předpokládala. Potlačila obvyklou reakci uhnout pohledem, když se setkala s tím Eleanořiným.


Za tu dobu, kdy Eleanor skrze svého manžela řídila Canner, viděla už spoustu věcí. S mistrným odhadem, který se podobal spíše umění, dokázala předpovídat vzestupy i pády. Amy to tehdy nemohla tušit, ale bylo to poprvé za spoustu let, kdy ve starostčiných zazářilo zaujetí, které naposledy pocítila za ne příliš jiných okolností. Se zvědavostí hodnou dítěte hleděla na ten mladý pár, který se ještě stále nestihl probrat z šoku, zatímco se o ně ovace rozbíjely, jako voda o útesy.


Neměla tušení, že ještě někdy zažije tu hořkosladkou chuť překvapení, které ji, i celé město s těmito mladými cukráři čekalo.

Když se slova zkrátka nedostaví

23. prosince 2015 v 19:13 | Lia |  Daily Lia
Dnes jen kratší článek (alespoň doufám, že bude krátký, pokud se zas nerozkecám úplně o ničem) abych měla alespoň na chvíli pocit, že jsem tenhle naprosto volný den nepromrhala. Celý prosinec a vlastně i většinu listopadu jsem se těšila na prázdniny, až si sednu, srovnám si to všechno v hlavě a konečně to hodím na papír. Tohle se týká především mého skluzu v Dešti. Jen výjimečně se stává, že bych měla takhle dopředu vymyšlený hned dvě kapitoly. A ještě stále tu je ten skoro dokončený článek o spisovatelských filmech. Aspoň, že už tu Christine mám hotovou. A jak dlouho mě strašila.

No, od školy mám konečně pauzu, a já stále ne a ne něco napsat. Dokonce i k tomuhle kecacímu "článku" jsem se musela přinutit.

disney disney paper finals big hero 6

Takže místo toho, abych poctivě psala, jak jsem si celou dobu slibovala, ta fangirl ve mně se tetelí nad novým filmem, který jsem nedávno objevila a tudíž i novým shipem. Můžu jen děkovat, že ty písničky v tom nejsou druhej Fantom, protože přesně to bych teď potřebovala. Další posedlost a touhu si na to napsat vlastní fanfikci (furt lepší, než hledat nějakou obstojnou že), když bych měla psát tu na Fantoma, jak jsem Elle asi před měsícem nebo dvěma taky slíbila.

Opravdu mě překvapuje, že jsem o tomhle neslyšela už dřív. Filmy nápadně podobné Nekonečnému příběhu a Alence v Říši divů, kde se navíc zpívá, mi většinou nemají tendenci unikat. A ano, podívala jsem se na to kvůli fanartům a crossoverům s Fantomem :D.


Vím, že je to pohádka určená asi pro menší věkový publikum, než mezi které spadám já, ale ani to mi nezabránilo, abych další den ve škole svým zjevením všude nerozhazovala třpytky. Nechápu, jak to ten David Bowie dělá. Pokaždý když ho vidím si říkám, jak je divnej, ale i tak to prostě funguje :DDD.




Navíc jsem si díky tomu vytvořila totální závislost na jistém komiksu, kde se hlavní postava z tohohle filmu Sarah sejde na jednom místě s Christine a dalšími nám známými postavami v jednom baráku. Když si už myslíte, že po Legolasovi, Sweeneym Toddovi, Winchesterech a Geraltovi vás už nic nemůže překvapit, na scénu nastoupí Irene Adler.

Zde se nachází nebezpečí v podobě naprosté závislosti a extrémně vysokého počtu crossoverů. Divím se, že svět je vůbec schopen pobrat střetnutí tolika různých realit. Ale vážně, varování pro všechny, kteří nemají zrovna teď volný čas, protože od tohohle se zkrátka neodtrhnete. Já to, co tam zatím je dočetla dneska a vůbec netuším, co budu dělat bez úžasně úchylnýho (zvláštní kombinace slov) Jaretha, roztomilýho Erika a zatraceně blonďatý Christine (teď si zas připadám blbě kvůli některým postavám, protože jich tam je tak strašně moc).



V tuto dobu mám už většinou absťák na nový knížky, takže zítřek je pro mě vždycky tak trochu světlem na konci tunelu. Letos to bohužel nehrozí díky jisté knize, která mi zbrzdila ještě tu várku, co jsem si půjčila z knihovny. Jak jsem si mohla myslet, že o Vánocích, obklopena novými, nádhernými, voňavými knihami s lesklými obálkami budu chtít číst zatracenýho Ovidia a jeho děsně chytrý rady do života?!

star wars no upset darth vader

Padesát tváří Christine Daaé

20. prosince 2015 v 21:37 | Lia |  Výkvěty mé mysli
Co zpracování, to o něco jiný pohled na příběh. Většina lidí se asi přirozeně nejvíc soustředí na změny u hlavní postavy, a to v tomto případě u Erika. Ať už je to Erik, který má znetvořenou jen polovinu obličeje, nebo celý. Ať je to zoufalá postava, ležící Christine u nohou a brečící jí do lemu šatů, nebo chlápek, kterému přese všechno prostě nevěříte, že by měl tak strašnej život, jakej Erik měl mít.

Z hlavní trojice asi nejmenší změnou vždy projde Raoul, i když jsem byla mile překvapena jeho provedením od Hadleyho Frasera.

Nedávno jsem ale znovu četla Lerouxe a tak nějak jsem se zarazila, že Christine je nějaká divná. Při prvním čtením jsem si toho tolik nevšímala, šla jsem hlavně po příběhu, který mě zajímal víc, i když jsem ho už znala, než Christinino rozpoložení. Mohlo by být zajímavé, porovnat si některá provedení této postavy, obzvlášť s tou původní. Překvapuje mě, že jsem si toho při prvním čtení nevšimla.


Phantom of the Opera, Tim Burton style. I really wish there was a movie like this for phantom of the opera:


Nejspíš to vezmu chronologicky, jak jsem k tomu přicházela, takže začnu u filmu z roku 2004. Ti, kteří ho viděli se jistě shodnou na tom, že je celý takový úsměvný. Ne v špatnym slova smyslu. Já ho mám moc ráda, hlavně kvůli tomu, že to byl on, který mě přivedl k celému tomu "fantomovskému prozření." Člověk si ale prostě nedovede zachovat chladnou tvář, když vidí, jak se tam Gerard Butler lopotí s tím pláštěm :D.

Co se týče Christine, tak ta je podle mě ze všech, o kterých chci dneska mluvit nejmíň zajímavá. Hlavními znaky takové klasické postavy Christine je samozřejmě, že dokáže skvěle zpívat a je tak trošku naivní a nevinná, snažící se vypořádat se životem poté, co jí zemřel otec, a ona byla nucena odejít do cizí země (hodně zhruba řečeno). Vždy je tu ale nějaký detail, který jednotlivé Christine od sebe odlišuje. A u Emmy jsem tuhle drobnost postrádala. Stejně jí ale sakra obdivuju. Když si vezmu, že byla jenom o něco málo starší, než jsem teď já, když to natáčela...


El fantasma de la ópera (2004) | 48 de los vestidos de boda más memorables de las películas:


Vím, že tenhle článek by měl být hlavně o Christine, ale prostě nemůžu opomenout, že tohle zpracování má naprosto úžasnou Madame Giry :D.





KEEP YOUR HAND AT THE LEVEL OF YOUR EYES!!!!




Další na řadu přichází muzikál, což je epizoda sama o sobě, ale já budu tentokrát mluvit o své oblíbené Christine, a to Sierře (některá jména by se opravdu neměla skloňovat :D) Boggess. Furt si říkám, že bych se opravdu měla podívat asi i na původního Fantoma, ale nějak stále nedokážu přijít na chuť Sarah Brightman. Třeba se to někdy zlomí :D.

Říkala jsem si, jak to napsat, aby to nevyznělo vůči ostatním Christine divně, ale asi to zkrátka obejít nejde. Prostě mi Sierra jako Christine přijde taková "nejnormálnější." Odmysleme si prosím to, že slyší v hlavě hlas, o kterém si myslí, že je anděl, kterého jí poslal otec.

Sierra Boggess:

Nejde do extrému. Je u ní krásně vidět ten přechod, z té dětské nevědomosti a fascinace neznámým Hlasem, až na okraj šílenství, jak Erik postupně ztrácí nervy (těžko říct, jestli postupně). Miluju tu část, kdy zpívá Twisted every way. Jako by se jen tak tak držela na nohou.

Christine, Christine, don't think that I don't care but every hope and every prayer rests on you now:

Celkově je celé 25th anniversary strašně podařené. Mají skvělou Carlottu, Andrého a Firmina, dokonce i Raoula tu mám ráda. Jsem si jistá, že o Erikovi ani není potřeba se zmiňovat. Možná je jen škoda, že jak měly většinu pozadích promítaných, tak to pak trošku ruší, když jim to občas někde vypadlo. Stejně ale člověk má tendenci koukat pořád jenom na ně, takže nějaký pozadí je mu úplně jedno.

A ten konec. Ten konec...

Ramin Karimloo & Sierra Boggess, The Phantom of the Opera 25th Anniversary at Royal Albert Hall. Aka my sister's obsession.:


Vždy mě překvapí, jak mě jakákoli zmínka o tom dokáže vpružit. Před chvílí jsem se například dozvěděla, že příští sobotu to bude v televizi. A já, i když jsem to viděla asi už desetkrát, jsem začala pobíhat s nadšeným výrazem a všude rozhlašovat, že mi budou dávat Fantoma.


A teď už ke knížkám. Jsem totiž v takové náladě, že kdybych se včas nezastavila, jistě bych se tu rozpovídala na hodně dlouho, a už tak nejspíš bude tenhle článek dost dlouhý. K napsaní mě přivedlo to, když jsem nedávno četla znovu původního, Lerouxova Fantoma. Všem, kteří jsou v této oblasti aspoň trochu obeznámeni ví, že je tu hned několik rozdílů, mezi originálním příběhem a muzikálem. Například ve Webberově muzikálu má Christine vždy tmavé vlasy (nejspíš následek toho, že první Christine byla Sarah Brightman), a Meg, která je v muzikálu brána jako její nejbližší přítelkyně (v knize byla stejná kravka, jako všechny ostatní), je zase blonďatá.

Meg and Christine by *Meowkin on deviantART:

To, že Lerouxova Christine je blonďatá jsem si pamatovala. To, ale čím jsem byla obzvlášť překvapena, byl vzhled právě této jí blízké baletky. Meg se švestkovýma očima a inkoustovými vlasy. Už jen ta samotná představa je zvláštní :D.


V Lerouxovi jsme bohužel ochuzeni o ten proces, jak se Christine vyvíjela, od setkání s Erikem, jelikož je to celé hlavně z Raoulova pohledu. Tohle mě vážně mrzí, protože bych opravdu ráda byla svědkem Christininých pochodů.

Má druhá myšlenka hned po dočtení (první byl samozřejmě klasický povzdech nad Erikovou smrtí) byla, co sakra ubohý Raoul bude s tou holkou dělat? Vůbec bych se nedivila, kdyby jí jednoho krásného dne ruplo v hlavě, a toho chudáka, který si celou dobu myslel, jak jeho dětská láska potřebuje zachránit, zkrátka a dobře zabila.

Dalo se to samozřejmě po tom všem, co se jí v tak krátkém časovém úseku sithlo všechno odehrát, očekávat. Ne každý je schopen zažít smrt svého otce, odjezd do cizí země, kde není jediný člověk, kterému by na vás záleželo, slyšet neznámý hlas v hlavě, a následně jím být unesen, a vyjít z toho s neposkvrněnou myslí. Dalo se očekávat, že se trošku pomátne.




A k tomu všemu se tu motá Raoul, který je odhodlaný jí prostě stůj co stůj zachránit. Dokonce i daroga, kterého jsem vždy považovala jako snad jedinou rozumnou postavu v tomhle příběhu pevně věří, že nevinnou Christine musí z Erikových spárů dostat. A mezitím si Christine, ať už vědomě či nevědomě pohrává jak s Erikovými, tak i Raoulovými city. Dalo by se to svést na nerozhodnost, nebo prostě, že je jí Erika líto. Nebo se ho bojí. Oni tu jistě všechny tyhle aspekty budou, ale i tak prostě týhle Christine nevěřím. Dostává mě, jak je pro skoro pro každou postavu tady ta nejslabší, nejnevinnější. Raoulovými slovy až příliš laskavá, která se nechala zlákat někým takovým, jako je Erik. Zkrátka někdo, koho je potřeba zachránit, a a odvést co nejdál. Možná taková byla na začátku, ale někde bych jí opravdu potkat nechtěla. Kdoví, co jí zrovna přeskočí v hlavě. To si každý asi musí přečíst sám. Možná, že to při dalším čtení uvidím jinak, ale do té doby: "Hodně štěstí Raoule, ale asi si jí vážně měl nechat u Erika."

Haha this isn't how I see things at all what are you talking about? (POTO):



Ráda bych si Fantoma od Susan Kay přečetla celého znovu, a v nejbližší době to mám i v plánu. Bohužel, stále více na mě dotírá povinná četba, takže jsem byla nucena sjet si je posledních zhruba sto stran, kde na scénu přichází tato mladá sboristka. Málem jsem zapomněla, jak nádherně Susan Kay píše.

Zde naopak máme možnost vidět věci i z Christininýho pohledu. A není to tentokrát šílenství, ale něco jinak typického, pro tuto postavu. Její dětinskost je tu vyhrocena skoro až do extrému. A není se čemu divit. Její otec jí dlouho nechal žít v tom snovém světě, který pro ni pracně vybudoval. Držel ji v něm do posledních sil, ale co jí zbylo, když už nebyl nikdo, kdo by tenhle svět pro ní udržoval?

sleeping__bud - Erik/Christine fanart post

Nedá se říct, že bych tuhle Christine neměla ráda. Ke konci se mi snad i líbila. Jestli nic, tak aspoň ji Erik probudil z těch jejích vzdušných zámků.



Tyhle obrázky jsou sice trošku mimo, ale prostě si nemohu pomoct a nedát je sem. Giryovi jsou prostě nejlepší :DDD.






Včely

10. prosince 2015 v 21:40 | Lia |  Hodnocení knih
Flora 717 žije v tak blízkém, a přesto nám tak vzdáleném světě. Průběh jejího života je jí předem určen, a ona by jako správná obyvatelka svého společenství neměla vystrkovat hlavu a přijmout svůj osud. Ať už je s jejím druhem zacházeno jakkoliv, stále je důležitou částí úlu, a měla by být pyšná, že může sloužit Svaté Matce. Ano, úlu. Flora je totiž včela.

Tahle knížka mě v knihovně zaujala svou krásnou, svítivě žlutou obálkou. Nejprve jsem si nějak nedokázala slovo "mrazivý" jakým byl tento příběh popsán v anotaci, vůbec spojit s jarními květinami, medem, ani bzučením včel (a ano, pohádka Pan Včelka na tom měl taky svůj podíl :D). Když jsem se ale začetla došlo mi, že tohle bude velmi zajímavá knížka, a že slovo mrazivý je jen slabý odvar toho, jak Flořino "dobrodružství" popsat.

Flora se narodila mezi naprosté dno ve včelím společenství, a to jako čistička. Jako čistička by neměla mluvit na veřejnosti, vlastně ani moc přemýšlet, jen zajišťovat, aby chodby úlu byly vždy dokonale čisté. To byl další z faktorů, ze kterých mi běhal mráz po zádech. Čističky totiž velmi často uklízely také mrtvoly, a že v takovém úlu jich bylo každý den hodně. To, s jakou lhostejností byly napsány náhlé smrti, třeba i vám známých postav, soudy policie, která prověřovala každou včelu, a když se nějak odlišovala, nemilosrdně ji zabila, bylo občas až děsivé.


Takže, zpátky k věci :D, u téhle knihy budu asi hodně odbíhat, protože mě neuvěřitelně překvapila. Asi víte, že nepíšu recenzi na každou knihu, kterou přečtu, ale spíš jen na ty, které mě opravdu zaujmou, a tahle si to podle mě zaslouží určitě. Vlastně se divím, že jsem o ní neslyšela už dřív, když je o tak zajímavém tématu.


Flora se narodí s jistými abnormalitami, a tudíž by měla být ihned zničena, ale je zachráněna jednou z kněžek, které mají v úle největší slovo ihned po Královně, která je ostatními včelami uctívána jako bohyně. To je další věc. Všechny ty obřady, modlitby a neuvěřitelná touha po takzvané Mateří lásce, která jediná drží včely při jejich tvrdém životě.

V průběhu příběhu zjišťujeme, že Flora je skutečně zvláštní. Jak jinak vysvětlit, že čistička dokáže vyrábět Mléko, a krmit tak larvy, nebo že se později dostane mezi létavky a dokonce si jí oblíbí i Královna?


Tahle knížka je zkrátka neuvěřitelná. Ta promyšlenost veškerého jejich života a to i do těch nejmenších detailů je zkrátka úžasná. Včely mám odjakživa spojené spíše s klidem, takže tohle drsné a mrazivé čtení pro mě bylo velmi zajímavé :D. Když to takhle napíšu, tak to asi bude znít zvláštně, ale skutečně mě dostalo, co byla každá z těch včel schopna obětovat, aby se zavděčila matce, kterou ani nikdy neměla možnost spatřit. Jak lapaly po té zvláštní substanci jménem Mateří láska, a byly schopné položit život, aby pomohly vytvořit med.

Opravdu důkaz toho, že ještě stále jde napsat originální příběh. Doporučuji snad každému.