Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 8. Konec byl již napsán

26. prosince 2015 v 14:47 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Původně měla být tahle kapitola mnohem delší, ale vzheldem k tomu, že je to už skoro měsíc, od mé poslední přidané kapitoly a toho, že by byla asi opravdu dlouhá, jsem se jí rozhodla rozdělit. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale ve škole toho teď před Vánoci bylo opravdu strašně moc, a na povídky nějak nebyly myšlenky. Snad se vám tahle kapitola bude líbit :).


Amy už dávno opustily ty pošetilé naděje, že obyvatele Canneru to divadélko, které se jim podařilo zinscenovat, nakonec přestane zajímat. Viktor věděl, jak zařídit, aby jim lidé věnovali pozornost.
V posledních dvou týdnech před finále Dvou siluet už se ani neúčastnili společenských akcí, jako tomu bylo doposud. Ne, že by to Amy vadilo.

Jejich náhlá nepřítomnost, která by za normálních okolností zapříčinila, že by byl zájem ihned přesměrován k jiným způsobil, že byla ještě více vyburcována nedočkavost obyvatel. Už se ani nenamáhala číst všechny ty články, které rozebíraly neexistující vztah mezi ní a Viktorem.

Kromě Amy, tu bylo ještě dalších několik dívek. Nebylo žádným tajemstvím, jak moc má Viktor rád dámskou společnost. Tento fakt byl snad jediným kazem, na jejich jinak dokonalé historce o duši ve dvou tělech.
A tak se každý den znovu a znovu na titulních stránkách všech městských novin řešilo, jaký dopad budou mít tyto aférky na společný život těchto dvou lidí.



Zhluboka se nadechla, a alespoň na chvíli se pokusila zapomenout na svět kolem. Dnešek rozhodne o všem. Jak jinak by také měli Amy s Viktorem dokázat svou výjimečnost, než vítězstvím v soutěži, která vznikla na počest jejich předchůdců.
Očekáváním lidí byl vzduch přesycen natolik, že byla jen otázka času, než by začal jiskřit. Pro dívku a jistě i jejího druha to byla jasná věc. Věděli, že nemohou prohrát. Nemělo to nic společného s arogancí. Bylo to to něco uvnitř nich, co je nutilo se od sebe nevzdálit. Co vedlo jejich pohyby, a nikdy se nemýlilo. Nebylo možné, aby tento večer skončil jinak, než triumfem.


Jen těžko si dokázala vybavit tváře jejich protivníků, i když je měla šanci vidět už nesčetněkrát. Nebyli důležití.
Ať si snažila namluvit cokoliv, milovala to. Ten pocit, kdy se její a Viktorovy pohyby srovnaly v dokonalé synchronizaci a její mysl vypnula. Jen vzdáleně vnímala, co vlastně dělá, jako by to ani nebyla ona, kdo své tělo ovládal. V té chvíli si nedokázala o Viktorovi myslet nic špatného. Ne při té hudbě. Kterou spolu tvořili. Každý pohyb, každý krok, rozezníval souhru tónů, které dokázali slyšet jen oni dva. A tak, jak tak kolem sebe kroužili, aniž by se jedinkrát navzájem dotkli, všechny myšlenky na soutěž, vítězství i Canner zmizely. Nechali svá těla unášet tou zvláštní silou, zatímco se okolní svět docela vypařil.



Byla to jen chvíle. Chvíle, kdy se Amy odhodlala pohlédnout do světla, které zatím mohla vnímat jen skrze svá víčka. Věděla, že prostor, kde se s Viktorem nacházejí je ze všech stran ozářen natolik, že by jen těžko mohla vidět na krok.
V tomto stavu byl podraz to poslední, co mohla očekávat. Náraz byl příliš prudký. Neměla šanci.
Poplašeně škobrtla a zamávala rukama ve vzduchu. Někdo se jí postavil do cesty. Kdyby včas neotevřela oči, jistě by ho srazila k zemi. Nemohla vidět, jak se Viktor najednou zarazil, jak byl spolu s Amy stržen zpět do reality. Nemohla vidět ten strach, pro něj tak netypický, když se ji snažil zmateným pohledem vyhledat. Měla před sebou jen ty modré oči, plné takové bolesti, až se jí podlomila kolena. Osoba se jí pokusila zachytit, ale nárazu už nezabránila.


Ochromil ji děs. Amy si ještě plně neuvědomovala, jak velký dopad bude mít těchto několik málo vteřin. V uších jí začalo praskat a svět kolem se roztočil, jako barevná sklíčka v kaleidoskopu.


V sále bylo ticho. Nikdo si nedovolil ani nadechnout, když přihlíželi zhroucení osoby, kterou tak dlouho obdivovali.




"To byla katastrofa!" Amy sebou cukla, když k ní dolehla další Viktorova nadávka. Jeho vztek byl oprávněný. Byli už jen krůček od svého cíle, a ona stihla veškerou práci posledních týdnů za jediný večer zničit. Zrovna čekali na vyslovení poroty. Veškerá jistota, která je po celou dobu provázela jako strážný duch, byla pryč.

"Můžeš se laskavě uklidnit. Tohle vám jen těžko pomůže." napomenul ho Gerard.
"A co ano? Všichni viděli, jak vypadala, když jsem ji odtamtud odváděl. Kdo by chtěl mít co dočinění s magorem?" Jestli bylo po Viktorově nařčení možné ještě více ztuhnout, tak přesně to se Amy stalo. Nebylo to poprvé, kdy ji z něčeho obviňoval. Nazval ji už tolika nadávkami, že pro ni obvykle další neznamenala nic významného. Kdoví, proč se jí zrovna tahle dostala tak blízko k srdci. Magor. Tak jí teď lidé vidí?

"Všichni ví, pod jakým jste tlakem. Jste jenom lidi."
"Jenže to pro ně být nesmíme. Nemůžeme si dovolit dělat chyby, jako všichni ostatní." Rozhovor by nejspíš pokračoval, kdyby nebyl přerušen zvonkem, který ohlašoval, že se porota rozhodla. Gerard ještě stihl naposledy na Viktora pohlédnout pohledem, který by rozdrtil i kámen.
"Seberte se," Amy se zalkla jako vyděšená myš, když se k ní náhle otočil. "Oba. Ať už se tam stalo cokoliv, nesmíte na sobě nechat nic znát. Už tak budou mít dost materiálů na několik příštích vydání."




Měla co dělat, aby nezaskučela, když ji Viktor vedl na podium. Ani Gerard ho nedokázal přimět, aby ji přestal trestat. Když na ni nemohl křičet, tak se alespoň chtěl ujistit, že si z dneška odnese domů pěkné modřiny.
Ulevilo se jí, když nekonečné štěbetání publika na její účet konečně utichlo. Nemusela se ani ohlížet, aby věděla, že za to může příchod starostky.
Eleanor, vyvedená z míry, že je jí díky dívčinýmu výstupu věnováno méně pozornosti, než byla zvyklá, započala svou závěrečnou řeč.


I přes vrtkavé nohy a bolest v paži se Amy dařilo stát vzpřímeně, jako by se nic z toho nestalo. I přesto nedokázala vyhnat z mysli to zoufalství a jí až příliš známou tvář. Už toho na ní bylo moc. Všechny ty povídačky a šeptandy, že ona a Viktor se nějak moc podobají dvojčatům Forsmanovým, a zápal jejího druha, lidi v této představě stále více podporoval. Nebylo divu, že viděla Adrianu na každém kroku. Že se cítila provinile, když takhle těžila z její dávné slávy, zatímco ona hnila někde v neoznačeném hrobě.


Zdálo se jí, že na jevišti stojí snad věčnost. Pro jednou byla ráda za Viktorovu tichou hrozbu a za svůj strach z jeho hněvu, protože tak se mohla jen dohadovat, co by udělala, kdyby jí takhle nedržel, přišpendlenou k jednomu bodu.
Netušila, kolikrát už Eleanor stihla zmínit genialitu dvojčat, nebo její lítost, že tu dnes nemohou stát po jejím boku. Její slova se odvíjela pozvolna. Všichni věděli, jak tohle skončí. Že tohle je naposledy, kdy si je mohli prohlédnout takhle zblízka. Jejich hvězda vyhořela příliš rychle, jak se to už občas stává.



Najednou starostčina slova utichla. Nevypukla vřava, ani hlasité oslavování, jak Amy očekávala. Jako by celý sál zamrzl. Pomalu otočila hlavu k protivníkům, ale místo úsměvů a objímání, viděla jen dvě bledé sochy.
Čas se okolo nich rozběhl stejně rychle, jako se zastavil. Lidé ale nejásali nad jmény, které dívka předpokládala. Potlačila obvyklou reakci uhnout pohledem, když se setkala s tím Eleanořiným.


Za tu dobu, kdy Eleanor skrze svého manžela řídila Canner, viděla už spoustu věcí. S mistrným odhadem, který se podobal spíše umění, dokázala předpovídat vzestupy i pády. Amy to tehdy nemohla tušit, ale bylo to poprvé za spoustu let, kdy ve starostčiných zazářilo zaujetí, které naposledy pocítila za ne příliš jiných okolností. Se zvědavostí hodnou dítěte hleděla na ten mladý pár, který se ještě stále nestihl probrat z šoku, zatímco se o ně ovace rozbíjely, jako voda o útesy.


Neměla tušení, že ještě někdy zažije tu hořkosladkou chuť překvapení, které ji, i celé město s těmito mladými cukráři čekalo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Starková Starková | E-mail | Web | 26. prosince 2015 v 17:51 | Reagovat

Ach, to je tak hrozně magický! Ale hrozně, fakt. Mám z toho pocit čehosi snového a je to fakt... úžasný. :3 Moc se těším na další díly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama