Leden 2016

Parfém: Příběh vraha

26. ledna 2016 v 13:50 | Lia |  Hodnocení knih
"V osmnáctém století žil ve Francii muž, který patřil k nejgeniálnějším a zároveň nejnestvůrnějším postavám této epochy, která nebyla nijak chudá na geniální a nestvůrné postavy. Budeme vám tedy vyprávět jeho příběh. Jmenoval se Jean-Baptiste Grenouille, a i když jeho jméno na rozdíl od jmen jiných geniálních nestvůr, jako například markýze de Sade, Saint-Justa, Fouchého, Bonaparta a tak dále upadlo dnes v zapomnění, tak jistě nikoli proto, že by se snad Grenouille nevyrovnal těmto slavnějším tmářům svou povýšeností, pohrdáním lidmi, nemorálností, zkrátka bezbožností, nýbrž proto, že jeho génius a jeho jedinečná ctižádost se omezovaly na oblast, která nezanechává v dějinách nižádné stopy: na prchavou říši pachů." -Parfém: Příběh vraha (Patrick Süskind)


Jean-Baptiste Grenouille přišel na svět 17.července 1738 na rybím trhu uprostřed Paříže. Jeho matka měla v té době za sebou už několik porodů a každý z nich nekončil jinak než mrtvým dítětem. Myslela si, že je tomu tak i u Grenouilla, a tak, když jeho tělíčko zanechala pod stánkem s rybami a městem se rozlehl jeho křik, ihned byla odvedena na šibenici.

S Grenouillem to šlo z kopce už od narození. Zatímco lidé kolem něho padali jako mouchy, on odolával, ať už to bylo nemocem nebo dětem, které ho jako ještě mimino chtěly udusit. Byl jiný, a okolí si toho bylo vždycky dobře vědomo, i když toto znepokojení nikdy nedokázalo správně formulovat.

Grenouille měl dar, pro který by většina tehdejších parfumérů doslova vraždilo, a to neuvěřitelně silný čich. Krom obyčejných vůní dokázal jeho nos zachytit i takové, obyčejnému člověku neviditelné, jako vůně jednotlivých pocitů, nebo věcí, které pro většinu lidstva skutečně žádný pach nemají.

Je spokojen s rozplétáním jednotlivých vláken a stupňů vůní a smradů Paříže, dokud náhle neucítí novou, pro něj do té doby neznámou a oproti ostatním nepředstavitelně nádhernou vůni, patřící jedné dívce. V záchvatu potřeby danou vůni vlastnit dívku zabíjí a stává se posedlý tím, naučit se pachy zachovávat, aby je už nikdy nemusel ztratit.



Parfém patří k těm případům, kdy jsem jako první viděla film. Bylo to, když mi bylo asi těch osm nebo devět, když byl film ještě poměrně nový, a já byla celá pryč z Lauřiných vlasů (to se ostatně do dneška nezměnilo :D). Kniha byla moc dobrá. Připravte se, že budete podrobně seznámeni s prací parfuméra v osmnáctém století. Přesto kniha není ani zdaleka nudná. A všechno to rozebírání vůní nebo to, jak později Grenouille díky svým parfémům manipuluje s ostatními lidmi, aby ho viděli zrovna tak, jak si to přeje on sám.

rachel hurd wood, Laura, Perfume: The Story of a Murderer:

Film mám ale přece jen radši, a včera, když jsem si ho po hodně dlouhé době zase pustila bylo toto mé tvrzení jen utvrzeno. Od knihy se příliš neliší. Chybí tu snad jen jedna malá část, a pro příběh podle mě ne příliš důležitá, kdy se hlavní hrdina (no spíš antihrdina) setkává, než dojde do Grasse, kde započne se svým vražděním s trošku poťouchlým, esotericky založeným markýzem.

A pak je tu samozřejmě ta největší změna a to, že na rozdíl od knihy, kde je Grenouille vyveden jako skutečný a nezpochybnitelný magor, je mu ve filmu přiřčena přece jen nějaká ta lidskost, takže mu ve výsledku i fandíte :D.

Někde jsem četla, že spousta lidí před natočení filmu hodně pochybovala, že by tenhle příběh vůbec šel na plátno převés,t a ani se tomu nedivím, když se většina knihy skládá jen z Grenouillova vnímání světa skrze vůně. Tady se to ale povedlo a při koukání nejednou zažijete pocit, že skrze obrazovku dokážete i vy cítit to, co postavy.

Takže jestli nechcete číst knihu, určitě se podívejte na film, protože stojí za to.

PS: Úplně mi vypadlo, že v tom hraje Alan Rickman. To jsem koukala, když se tam najednou objevil.





Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 10. V oku bouře

20. ledna 2016 v 18:28 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Amy si pamatovala jen velmi málo chvílí tady v Canneru, kdy se mohla volně procházet, střežena korunami stromů. Zatímco na místě, kde vyrostla, bylo častější procházet se lesem, město bylo jednou nekonečnou řadou budov, namáčknutých těsně vedle sebe a stáčejících se po celé ploše ostrova do nejrůznějších zákrutů a spirál. Jediná podobnost s tamtím a tímhle místem byla snad jen paleta odstínů šedé, modré a fialové na obloze a věčná absence slunce.

Objala si holé paže, když na její pokožku pomalu padaly další a další vločky. V tom spěchu si zapomněla vzít kabát.

"Kde je Viktor?" Pomalu se otočila. Ráda by řekla, že na přítomnost další dívky dočista zapomněla. Na rozdíl od Amy, jako by si zimu ani neuvědomovala, i když jediná překážka mezi ní a mrazem byla jen zelená, lesklá látka, obtáčející se okolo jejího těla.

"Nevím, kde je. Chtěla jsem si s vámi promluvit."
"Není o čem. Je mi líto, ale jen se na sebe podívejte. Pochybuju, že vám ta sláva bude nějak chybět." Amy zamrkala očima. Nejprve jí význam dívčiných slov nedošel. "Omluvte mě a děkuji, že jste mě sem dostala. Nejspíš se někde stala chyba."

"To asi ano." hlesla cukrářka. Každým dalším slovem, které cizinka vypustila z pusy, si stále více připadala, jako by to ona byla na tomto večírku vetřelcem. Nebýt těch modrofialových lampionů, s šílenstvím se dívce odrážejících v očích, vypadala by mezi tím vším třpytem, jako by do něj patřila odjakživa.

"Nemáte se čeho bát. S vaším talentem se jistě uchytíte velmi rychle i bez Viktora." Amy ucouvla, když se jí neznámá chtěla dotknout nejspíš, aby ji utěšila.
"O čem to sakra mluvíte?" Stáhla zpět sovu ruku a nepatrně se usmála.
"On vám to neřekl?"
"Neřekl co?"
"Nejspíš nechtěl zranit vaše city. Vždycky bere takového ohledy na ostatní." Amy napadlo, že ta osoba, o které mluvila, jen velmi těžko připomínala Viktora, kterého znala ona. "Ale jistě jste si musela všimnout, že vám to v poslední době příliš neklape." Snažila si nevšímat, jak jí ta šílená ženská před obličej lomí dlaněmi. V duchu se ušklíbla. Takže jí to v poslední době s Viktorem neklapalo.

"Vy jste cukrářka?" zeptala se jí spíš ze zvědavosti, co z tohoto bláznivého rozhovoru ještě vyleze.
"Bože to ne. Ale s Viktorem jsme se shodli, že pokud máme být spolu, musí nejprve ukončit spolupráci s vámi." Amy fascinovalo, jak pro vše, co řekla, měla své odůvodnění.

"Nevím, co vám řekl," začala pomalu ze strachu před dívčinou reakcí. "ale věřte mi, že v nejbližší době se neplánujeme s Viktorem osamostatnit."


Tolikrát už si říkala, jak moc by její pobyt v Canneru byl lepší, kdyby nemusela neustále být s ním. Tak proč jí teď tak vře krev při pomyšlení, že by ji měl někdo nahradit?
"No, jak myslíte. Když mě omluvíte, půjdu se po něm porozhlédnout."
"Měla byste odejít." Dívka už byla na půl cesty pryč, když k ní dolehly Amyina slova.
"Nemůžete mě vyhodit. Viktor se to dozví." Cukrářka si založila ruce na hrudi.
"Na to se spolehněte." Neznámá si odfrkla.

"Podívejte se na sebe. Jistě si mezi těmi všemi obdivovateli připadáte jako královna. Jen si užívejte slávy, protože bez něj nejste nic."



Nakonec stačilo jen pošeptat pár lidem ta správná slova, aby Amy mohla s uspokojením sledovat, jak tu káču odvádí pryč. Potěšení z vítězství trvalo ale jen okamžik. Díky ní měli na kontě další scénu.



Práskla za sebou dveřmi, když konečně došli domů. Věděla, že tohle fiasko bylo z velké části i její vina. Nutně si ale potřebovala na někom vybít nashromážděnou zlost a Viktor se ocitl nejblíže.

"Co sis sakra myslel?"
"Vždyť se toho zase tolik nestalo." Prudce se k němu otočila.
"Nic se nestalo?" Strhla si šálu z krku a mrskla jí na botník. "Je mi jedno, co děláš ve svém volném čase, ale příště by ses mohl ujistit, že se tvoje zábava nebude promenádovat pod nosy celého města." Rozhodil rukama.

"Všichni ví, že oba máme za zadkem stovky podobných individuí."
"To na tom nic nemění. To ty mi neustále připomínáš, jak se mám držet "našeho" plánu. Že nesmíme nic nechat náhodě." S klidem v chůzi ji obešel.
"Snad nežárlíš. Když jsem se naposledy díval, nebyl jsem ženatý." Zlostí zadržela dech.
"To ještě neznamená, že se musíš chovat jako děvka." Facka přiletěla tak rychle, že ani nestačila vykřiknout. V první vteřině necítila nic. Hlava se jí zvrátila ke straně tak prudce, že se málem sesunula k zemi. Pravou tváří se jí vzápětí rozehnal oheň. Vhrkly jí slzy do očí.

"Skutečně? Já nás ohrožuju?" Jeho hlas byl tak klidný. Věděla, že kdyby se k němu otočila, začala by brečet naplno, a radši by přišla o oči, než aby ji on viděl plakat. "Podívej se na mě!" zařval a trhl jí hlavou směrem k němu. Amy stálo většinu sil, aby nezaskučela. "Nechceš mi něco říct?" pokračoval zase vyrovnaně div, že se neusmál. Nepromluvila. Vlastně se ani nepohnula v naději, že tu bolest tak zmírní. "Fajn." A popadl ji za zápěstí a odtáhnul do jejího pokoje. Vzrostla v ní panika. Přiřítil se k její knihovně a začal postupně, jednu knihu po druhé polici obnažovat. Listy létaly vzduchem a mezi všemi těmi stránkami začaly postupně vykukovat i jí příliš známé vzkazy na lesklém papíře, popsány elegantním rukopisem. Chtěla se pohnout. Chtěla utéct, prostě něco udělat, ale nedokázal to. Strach smísený s bolestí a šokem ji naprosto ochromil.

"Co to je?" procedil skrze zuby, když na zemi ležela i poslední kniha a police, ve které ještě před chvílí byly vyrovnané, jako by najednou přišla o duši. Oči jí putovaly po té spoušti, jako by silou vůle mohla vše zase napravit. Vykřikla, když jí sevřel předloktí a přitáhl k sobě blíž. "Od koho jsou?"

"Prosím, pusť mě." On svůj stisk ale jen zesílil a Amy se díky přívalu dalších slz začal pohled na něj rozmlžovat.
"Od koho?!"
"Já nevím." Přiblížil její tvář až k té své. Naprázdno polkla.
"Víš, že ho najdu. Nenechám si to tebou, ani nikým jiným zkazit." Za tu dobu už si zvykla na jednou výbušnost. Nikdy z něho ale nebyla tak vyděšená, jako byla teď. Usmál se a pohladil ji po zdravé tváři. Potlačila tendenci ucuknout, ze strachu, co by pak udělal. "Vždyť víš, že patříš ke mně. Potřebuješ mě. Proč si to stěžovat?" A pustil ji. Nebyla na to připravena, takže jí nohy vypověděly službu. Viktor mezitím tanečním krokem proplul okolo ní, jako by se vůbec nic nestalo. Ani se neohlédl.


Chvíli tam seděla, a nezmohla se na nic jiného, než pozorovat ty nehybné lístky, které jí tak často byly útěchou v těžkých časech. Ale i když vzpomínka na to, jak se jí prsty třásly štěstím pokaždé, když objevila další, byla stále čerstvá, už si ten pocit nedokázala vybavit. Snažila se jich dotknout, ale ani přímá blízkost na tom nic nezměnila. Rychle pohlédla do chodby, jestli Viktor není někde poblíž a rychle za sebou dveře do pokoje zamknula. Sáhnula po jednom ze zmuchlaných lístků, a jak ho pomalu a něžně narovnávala, rozplakala se dočista.



Vyčkala, než Viktor usnul, což k jejímu překvapení nastalo poměrně brzy. Jako by na ní úplně zapomněl. Nechtěla myslet na to, co se stane, až se probudí a zjistí, že je pryč. A co teprve, až se od něho vzdálí. Nevěřila na kouzla. Ne na taková, a přesto ji sžírala nejistota. Strach z něho byl ale větší. Sevřela dopis od svého tajného ctitele v dlani, zavřela oči a v očekávání katastrofy překročila práh.

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 9. Vetřelec

20. ledna 2016 v 18:25 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Krize byla zažehnána. Všechna ta obvinění a křik byly utopeny mezi bublinkami šampaňského a všudypřítomným slavením. Lidé se smáli a stále dokola Amy gratulovali k její a Viktorově výhře ve Dvou siluetách. Ženy jí tiskly dlaně a s vědoucími pohledy se k ní nakláněly, jako by byly s dívkou dávné přítelkyně. Nemohla si nevšimnout, jak se kolem ní stahují, připravené, kdyby pod náporem pití náhodou utrousila nějakou pikantnost ze svého života.

Všichni velmi rádi zapomenuli na co, co vyhlášení vítěze předcházelo. Dokonce ani Viktor se už o tom nezmínil. Jen Amy tu vzpomínku nemohla vyhnat z hlavy. Ani si neuvědomila, že si chystá v návalu úzkosti, před zraky ostatních pečlivě střežené, obejmout trup. Ty oči, chladné jako moře obklopující Canner a bledé ruce, které se jí chtěly dotknout, jí pronásledovaly v každé osobě, kterou do té doby stihla potkat. Dřív, než si kdokoliv stihl něčeho všimnout, ruce zase svěsila.


Dostat se ze spárů těch harpií bylo téměř nemožné. Když se to Amy konečně povedlo, s ulehčením si uhladila sukni a zachytila svůj odraz v jednom ze zrcadel, které byly rozmístěny podél zdí v celém sále. Měla to být jen malá, neformální událost. Velmi dobře si vybavovala ty slova, kterými ji Viktor přesvědčoval, k uspořádání tohoto večírku. Prý jen malá sešlost pro pár přátel na oslavu jejich vítězství. Čekala Floydovi, Viktor by možná v té opilosti štěstím svolil i k přítomnosti Vivian. Zdálo se ale, že každý z nich má jiné představy o úzkém okruhu jim blízkým lidem.


Přimhouřila oči, když v davu za svými zády zahlédla známou tvář. Nejprve prolétla očima okolí, jestli není někde poblíž Viktor, ale nejspíš seděl někde se svými novými přáteli. Snadno si ho tak dokázala představit. Sedícího v křesle s nohou přes nohu, v pozadí praskající oheň v krbu, zahalen v tabákovém kouři a vyprávějící nějakou tuze vtipnou historku.
Nedokázala se ubránit úsměvu, když se prodírala mezi hosty směrem k Vivian a doufala, že ji nikdo nezdrží. Majitelce cukrárny se rozsvítily oči, když v dívce, razící si cestu k ní poznala Amy. Pevně ji objala.

"Promiň, že jsem se tak dlouho neozvala." zamumlala dívka do Vivianina ramene.
"Nic se neděje," Stiskla jí paži, jako by se chtěla ujistit, že je Amy v pořádku. "Vím, jaký dokáže být." A rozhlédla se, jako by očekávala, že se zpoza rohu každou chvílí vynoří Viktor. "Gratuluji mimochodem." Cukrářka se pokusila usmát, i když jí z této grimasy po dnešním večeru už poněkud bolely koutky. "Byla jsem tam se na vás podívat." Kousla se do rtu, jako by si nebyla jistá, jak má větě pokračovat a Amy se polekala, jestli pak byla svědkem i jejího zhroucení. Vivian se k ní naklonila, aby její další slova mohla slyšet pouze ona. "Chci ti jen říct, že kdybys potřebovala, stále mám v Entredaaé pro tebe místo. Můžeš s ním pracovat, pokud ti to vyhovuje, ale nemusíš s ním přece žít."


Amy měla sto chutí na nabídku přítelkyně přijmout. Na chvíli si od Viktora odpočinout. Věděla ale, že by jen těžko od něj mohla odejít. Ne bez následků. "Díky Viv, ale jsem v pořádku." Černovláska stiskla rty, jako by si upřímností Amy nebyla tak úplně jistá.

"Víš, kde mě najdeš, kdybys potřebovala pomoc. Neboj se přijít." Dívka se zmohla jen na další objetí, a jak tak měla svou bradu opřená o Vivianino rameno, najednou si nepřála nic tolik, jako s ní odejít, a už nikdy nemuset nikoho spatřit. Do očí se jí nahnaly slzy dojetí, ale i smutku, o kterých doufala, že se jí je podaří rychle potlačit.
"Nebudu."



"Madam! Sem nemůžete." Přimhouřila oči a odstoupila od Vivian, když zaslechla hlas jednoho z vyhazovačů. Byl to Viktor, kdo trval na seznamu hostů. Pro jednou musela být za jeho nápad vděčná. Nakonec museli dokonce oba využít jiný vchod, aby se vůbec do budovy dostali, jak byl ten hlavní obestoupen zvědavci z celého města.
"To není možný. Podívejte se ještě jednou. Znám se s Viktorem Pricem." Nemělo by ji to vyvádět z míry. Tam venku byla jistě stovka dalších, kteří by tvrdili to samé.
"Amy? Jsi v pořádku?" zeptala se jí Vivian. Cukrářka zatřepala hlavou.
"Asi jo. Nic se neděje."


"Ne, to není možné. Jsme přátelé. Musím tam někde být." Hlas neznámé nabíral neustále na výšce, jako by o svém tvrzení sama začala pochybovat. Konečně se Amy podařilo najít původce této rozepře. Jak se dalo očekávat, nepoznávala ji. Problémem zůstávalo, že i kdyby se s ní už někdy byla setkala, její tvář by stejně zapadla mezi desátku jí podobných dívek.

Cukla sebou, a pro jistotu se ohlédla, když na ní neznámá náhle ukázala.
"Vidíte? Tu taky znám. Je to Amy…Amy Webová. Znala jsem ji ještě dřív, než se její obličej začal objevovat na titulkách, takže mě laskavě pusťte." Okolní rozhovory pomalu utichaly a lidé se začali ohlížet jejich směrem. Tohle nebylo dobré. Proč tu holku už sakra neodvede?

"No tak, přece si mě pamatuješ. První kolo Dvou siluet. Prohledávala jsem vám věci." Amy svraštila obočí a naklonila hlavu na stranu. A opravdu. Znala ji. Divila se, že jí v hlavě uvízla tak nedůležitá vzpomínka. Ještě teď cítila podráždění z toho, jak nedbale vysypala její věci na stůl, a jak pokukovala po Viktorovi.

Měla ji nechat odvést. Už tak ztropila dost velkou scénu. Sama netušila, proč nakonec udělala to, co udělala. Proč chtěla znát víc, i když věděla, že z toho nic dobrého nevzejde.

"To je v pořádku. Znám ji." Na dívčině tváři se velmi pomalu roztáhl úsměv, jako by se bála, že se při jediném špatně mířeném pohybu mohlo její štěstí roztříštit jako skleněná tabulka. Lidi se sice už zase stihli ponořit do svých debat, ale i tak bylo v sále příliš mnoho nechtěných uší. Omluvila se Vivian, a s neznámou v závěsu se vydala skrze místnost.


Už podruhé za tento večer zalitovala, že si místo nějakého šíleného modelu vzala jen obyčejné šaty, které co se týče schopnosti splynout s davem, fungovaly přesně opačně.

Zoufale se rozhlédla, když tu se její oči zastavily na francouzských dveřích vedoucích do zahrady. Při pohledu na sněhové chmýří za sklem ji polil chlad. Tohohle bude litovat.

Flesh and Bone

14. ledna 2016 v 13:53 | Lia |  Filmy a seriály
"Ballet is the ultimate optical illusion. We make effort appear effortless. We make difficult divine. And we make gravity our bitch."- Paul (Flesh and Bone)

Řeknu rovnou, že seriál hraje na vaši úplnou nevědomost. Pravdu vám odhaluje jen velmi pomalu a nikdy ne dost, aby jste si snad začali myslet, že už všemu rozumíte. A tak i celý příběh začíná.

Hned na začátku se setkáváme s baletkou Claire, utíkající ze svého domova. Odjíždí do New Yorku, aby se připojila k místnímu baletnímu souboru. To, co se ale ze začátku zdá jako sen, se velmi rychle může proměnit v noční můru.

Tenhle seriál je jedním slovem úžasný. A to, že celých osm dílů sledujete postavy, o kterých si možná můžete namlouvat, že je přece znáte, i když nikdy netušíte, co dalšího provedou, nebo co z jejich minulosti vyplave na povrch, je jen jedna z kvalit.

Flesh and Bone on Starz. This looks amazing!:


Je tu samozřejmě balet. Jedna z věcí, kvůli které jsem se na tenhle seriál těšila (a že jich bylo poměrně dost) bylo právě to, že v něm budou hrát skuteční tanečníci. Baletní čísla jsou tu zkrátka zážitek. Obzvlášť pas de deux Claire a Rosse z finální epizody je nádherné :3.

Nechtít znát tajemství a osudy postav v tomto případě snad ani nejde. Líbí se mi, že i když je hlavní postavou Claire, tak dostávají prostor i ostatní. Všechny ty drobnosti, které ve vás vyvolávají otázky, na které stále nedostáváte odpovědi, a když přece jen ano, tak jen v nerozluštitelných náznacích.

Jednou z nejzajímavějších postav je určitě Romeo, který žije na střeše domu, kde bydlí Claire. Kdykoli se objeví na scéně, neustále vám musí vrtat hlavou, jestli je opravdu "jen" blázen, nebo jestli to jeho blábolení má nějaký smysl. A jestli ano, tak jaký?

STARZ Flesh and Bone - Google Search:


Je to temné, drsné, napínavé, krásné a na rozdíl od jiných seriálů vám problémy nepředhazuje, ale spíš vás má tendenci nahlodávat, ťukat vám na mysl.

Dostalo mě to natolik, že jsem prodloužení na druhou sérii považovala za danou věc. Byl to docela šok, když jsem zjistila, že to zrušili. Vím, stává se to každý rok, že zruší nějaký hodně nadějný seriál, a místo něj obnoví nějakou s prominutím hovadinu. Vždyť tohle je ale jasná bomba. Když nic, tak by si aspoň zasloužilo šanci ještě s jednou sérií.


Tohle se mi snad nikdy neomrzí :3

Opravdu doufám, že to zaujme nějakou jinou stanici a od Starzu to odkoupí, protože jinak můžu jen hádat, jak úžasná by byla druhá série po takovém finále.


Vskutku šílený rok 2015

11. ledna 2016 v 16:24 | Lia |  Výkvěty mé mysli
Každým rokem touhle dobou je podobných článků jako hub po dešti. Ať už shrnují úspěchy blogu, nebo člověka, co ho píše. Tak či tak, vždy je to spíš článek rpo samotného autora, než pro čtenáře. Ale tak proč ne? Vždycky je hezké vidět takové věci vypsané pěkně pod sebou.

Pro ty, kteří čtou Déšť, tak se dopředu omlouvám, ale asi bude vydání další kapitoly ještě chvíli trvat. Dostala jsem se k jedné části, u které si nejsem tak úplně jistá, jak jí vlastně chci napsat, takže se mnou mějte trpělivost :D. A teď už tedy k mému minulému roku

Dostala jsem se na školu, kam jsem chtěla

I přes všechny strasti na přijímačkách se to povedlo. Dokonce se mi poštěstilo, že mám i v pohodě třídu, v co jsem ani nedoufala, a po tom půl roce, co tam jsem, si začínám uvědomovat, že se mi po základce vůbec nestýská. Možná tak po dvou, třech lidí ze třídy a několika učitelích, ale to je asi tak všechno.

Objevila jsem Fantoma opery!

A teď ke skutečně důležitým věcem. Erik, světlo mého života, žár mých slabin. Ale vážně, už předtím jsem měla různé posedlosti, ale pochybuji, že to někdy dosáhlo podobných rozměrů :D. Za několik dní to bude pět měsíců a já se téhle lásky ne a ne zbavit. Už jsem tenhle úžasný příběh tady opěvovala více, než je zdrávo (pochybuji, že se to někdy v nejbližší době změní), takže vám jen řeknu, že pokud jste na podobné příběhy, nebo máte rádi muzikály, jděte do toho.

Kromě mého neutuchajícího nadšení jsem se také podle mého od té doby, co jsem to viděla o dost zlepšila ve zpívání. Rozhodně mi už nedělá takový problém vyzpívat Think of me.

The Phantom of the Opera | Tumbler Confession:

The Phantom of the Opera at Royal Albert Hall - Ramin Karimloo and Sierra Boggess

Navíc jsem teď objevila Christine, která možná předčí mou dosavadní nejoblíbenější Sierru, a to Ginu Beck. Možná nakonec skončí v mém žebříčku oblíbenosti hend vedle sebe. No jen se na ní koukněte.

the beautiful Gina Beck as Christine Daae ❤:

Hrozně mi připomíná nějakou vílu. Bych od ní ty tuze "vtipný" sviňárny očekávala snad i víc, jak od toho Erika :D.


Poznala jsem Ellu

Konečně někdo, kdo je se mnou ochotný sdílet nadšení nad krvavými muzikály (viz Sweeney Todd). Ale vážně, lidé mění téma, když začnu mluvit :DDD. Ne, že bych se jim divila.

Labyrinth

No jo, David Bowie v legínách, jeho koule a všudypřítomné třpytky jsou asi kapitola sama o sobě.

I've tried wishing my siblings away, and I've tried wishing myself away. Neither has worked. :(

GLITTER!!! :DDDD

Jareth (David Bowie) — Labyrinth | 39 Guys Who Sparked Your Sexual Awakening


Repo: The Genetic Opera!

No taky jsem o tom mluvila nedávno. Na to, že jsem čekala, že to bdue naprostá kravina nějak nedokážu vyhnat ty písničky z hlavy. Zbývá snad říct už jen:

Zydrate comes in a little glass vial


Knížky

Minulý rok jsem se v náporu ze strany Goodreads rozhodla, že bych si tedy mohla taky zapisovat, kolik že toho za rok vlastně přečtu. Někdy v druhé polovině roku jsem si říkala, že bych nakonec mohla zvládnout i 100, ale nakonec jich teda bylo "jen" 83. Takže jedu znova a uvidim, jestli se mi to tentokrát podaří.

tv girl books chuck pushing daisies

Perfect:


Povídky

V roce 2015 se mi tedy podařilo uzavřít Stíny hranic, a zároveň jsem rozepsala povídku, kterou píšu i teď a to Ti, kteří naslouchali dešti, u které si začínám uvědomovat, že se ta moje obsese Fantomem začíná projevovat o něco víc, než jsem původně plánovala.

Alice:

Seriály

Samozřejmě jsem zase rozkoukala milion věcí. V některých se posunula, někde se naopak zarazila, jak už to tak u mě bývá. Hlavně jsem se ale už KONEČNĚ pustila do toho Sherlocka a Doctora Who. A přesně tady se zastavím, protože se znám, a nejspíš bych to tady zahltila gify Cumberbatche nadzvedávajícího si límec kabátu :D.

I když jeden si stejně neodpustím :D.

If already pined this one but it is so beautiful :D Drunk Sherlock is a a thing of beauty. [GIF]

A ještě tenhle :)

This gif


Anno Dracula

9. ledna 2016 v 10:21 | Lia |  Hodnocení knih
Píše se rok 1888 a královna Viktorie se znovu provdala. Na trůn se tak dostává neblaze proslulý hrabě Dracula. Upírství je mezi obyvateli Londýna stále rozšířenější, což vede k nejrůznějším nepokojům a také k řadě vražd.

Na stopu vraha známého jako "Stříbrný nůž" se vydává upírka Genevieve (opravdu netuším, jak napsat ten přízvuk nad třetím e :D aspoň myslim, že ho měla na třetim) Dieudonné a Charles Beauregard, vyslanec tajemného klubu Diogenes.


Do týhle knížky jsem šla s tím, že to bude šílená jízda, a že si aspoň připomenu Draculu, kterýho jsem četla někdy před třemi roky. Rozhodně jsem ale nečekala takovou přehlídku crossoverů. V doslovu jsem se dokonce dozvěděla, že jen málo postav je vymyšleno přímo autorem, a že většina vychází z filmů nebo knih. A pak je tu teda ještě to, že kromě fiktivních postav tu taky chodí skutečné, historické osobnosti, jako je na příklad Oscar Wilde. Krom postav z Draculy se tu tedy můžete setkat i s postavami z Sherlocka Holmese, dr Jekylla a pana Hyda a mnoho dalších. Narazíte tu na Jacka Rozparovače, i na zmínku o Sweeneyem Toddovi. Vážně tu je těch odkazů tolik, že se velmi brzy začnete obávat, která další se vynoří zpoza rohu.

Jen mě trochu mrzelo, že kniha neměla víc dějových linií. Je tu vlastně jen pátrání po "Stříbrném noži," jehož identitu čtenář zná skoro od začátku a pak tedy Draculův zdegenerovaný upírský gen, který se šíří mezi obyvateli a rozděluje je na dva tábory.

Občas jsem si říkala, že spíš než o samotný příběh spíš jde o to odhalování nám známých postav, které se ve svých příbězích nikdy navzájem nedotkly, i když často žily ve stejné době, stejném městě, dost možná se pohybovaly i na podobných místech.

Kniha má ještě spoustu dalších dílů, které nebyly přeloženy do češtiny, a které pokud jsem správně pochopila, navazují na první díl svazek jen hodně volně.

Vzhledem k tomu, jak hlavní postavy na některé známé jen tak narazily, aniž by byl dál rozvíjen jejich příběh mi přijde jako by autor pobízel k tomu, aby se i čtenáři pokusili napsat fanfikci (asi jsem v dnešní době jediná, která s epozastavuje nad psaní fanfikce na fanfikci :D) z tohoto světa.

Pro mě tedy ideální příběh. Jen škoda, že to nebylo více psané formou deníků a dopisů. Většinou tento styl psaní ráda nemám, ale mám na to hezké vzpomínky ze čtení Draculy. Jediná ozvěna po příběhu, který se odehrál několik let před Anno Dracula jsou kapitoly z pohledu dr. Sewarda, které jsou psány jako deníky, které Seward stejně jako v původním Draculovi namlouvá na fonograf.