Únor 2016

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 12. Odraz skutečnosti

28. února 2016 v 20:37 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Vivian si už zvykla, že svůj domov sdílí s duchem. Brzy ji vnímala asi tak stejně, jako přítomnost křesla. Jako součást prostoru. A jako u každého nábytku, i u tohoto vyvolalo menší znepokojení, když se jednou za čas bez vnějšího přičinění, změnilo místo jeho obvyklého setrvání. Byt by mohl být prázdný, a stejně by se nic nezměnilo. Proto byla Vivian tak šokovaná, když jednou, poté co zavřela obchod, vystoupala po schodech jako každý večer a otevřela dveře.

Vždy tam bylo ticho. Jen, pokud se člověk opravdu zaposlouchal, mohl rozeznat mělké, přerývavé výdechy. Jedinou známku přítomnosti další živé bytosti. Obvykle seděla v křesle, zahleděná do svého vlastního světa. Jako by se z ní každý den kousek vytrácel. Vivian byla zoufalá. Její přítelkyně jí pomlau unikala mezi prsty a ona neměla ponětí, jak jí pomoci. Ještě byla ale dost při smyslech, aby ji snad napadlo pomyslet na Viktora.


To tedy očekávala. Bílý, dokonale uklizený pokoj s Amy v rohu, která bude zase o něco průsvitnější. Nebyla připravena na takový náraz, v podobě dívčina návratu z mrtvých. Nejprve si jí ani nevšimla. Viděla jen knihy. Desítky knih, které byla zvyklá po celá léta vídat seřazené v knihovně přesně tak, jak je tam její otec zanechal. A uprostřed nich ona. Schoulená, jako by chtěla pohltit samu sebe a v třesoucích se rukou svírající útržky papíru, byly nějaké vzácné artefakty. V jejím postoji bylo něco děsivého. Přesto v ní Vivian poprvé za těch několik týdnů, které se táhly spíše jako měsíce, zahlédla život.

"Proboha! Jsi v pořádku?" Prokličkovala mezi svazky a sehnula se k dívce. "Co se stalo?" Amyina ruka se třásla, když ji pozvedla, aby Vivian ukázala lístek.

"Je to její, že ano? Adriany." Černovláska si až teď uvědomila, jak dlouho už jí neslyšela pořádně promluvit. Byla zvukem jejího hlasu tak překvapena, že jí v první chvíli ani nedošel význam toho, co řekla.

"Cože?" Dívka se usmála, a i přes obecně uznávanou definici úsměvu, v tom jejím bylo tolik zoufalství, až se i Vivian z něj udělalo mdlo.

"Nakonec přeci jen vše končí u ní. U krásné Adriany." Zasněně přejela špičky prstů po papíře, téměř identickým s tím, který držela majitelka obchodu.
"Nakonec jsem přece jen odrazem skutečnosti."


Vivianiny vzpomínky na Adrianu byly velmi mlhavé. V době, kdy Cannerem cloumala vlna nadšení z dvojčat Forsmanových, byla ještě dítě. Vše, co si o tom éterickém stvoření pamatovala, byly její dlouhé, blonďaté vlasy, které tolik obdivovala, a její téměř láskyplné přejíždění prsty po hřbetech knih. Těch stejných, které teď ležely rozházené po celém pokoji, s ručně popsanými vzkazy mezi stránkami. Celé to najednou dostalo nový rozměr.

Opatrně vykroutila poslední list z Amyiných dlaní aby ho porovnala s těmi ostatními. Byly opravdu naprosto stejné.

"Amy? Amy!" Konečně ji přiměla, aby se k ní otočila čelem, i když měla pochybnosti, jestli jí opravdu vnímá.
"Kdo ti to poslal?" Už chtěla svou otázku zopakovat, protože předpokládala, že ji neslyšela, když se Amy, najednou rozesmála. Hrubým, pro ni tak netypickým smíchem.

Pomalu vstala. Tohle nemohla vyřešit sama. Potřebovala pomoc. Přitiskla si dopisy k prsům. Přesně věděla, kam jít, ale bála se tu Amy nechat samotnou.
"Amy? Musím si dojít něco zařídit. Nevadí ti tu zůstat chvíli sama?" Proč měla najednou pocit, že mluví s dítětem? Dívka mávla rukou.
"V pořádku. Stejně budu mít společnost." Opravdu nerada ji tu nechávala. Měla ale na vybranou?



Sanatorium Grandpalus. Stavba, odtržená od veškerého ruchu okolního světa, stojící na několika sloupech uprostřed jezera. Dokázala si ji představit v létě, které tu trvalo vždy jen okamžik. Bílé kupole, zářící ve svitu slunce a třpytící se voda, táhnoucí se do všech stran. Canner by se mohl rozpadat sebevíc, ale pro tento malý zázrak by se našly peníze vždy. Snad se vedení města bálo, že tam jednoho dne, jako mnozí, skončí i oni.

Nepamatovala si, kdy tu byla naposledy. Rozhodně si ale nevybavovala obrázek, kde by stála před výletní chatou Sněhové královny. Po celou cestu přes zamrzlou vodu zadržovala dech. Téměř jako by slyšela, jak pod nimi led pomalu praská.


Při pohledu na recepci se jí zatočila hlava. Věděla, proč tam tak nerada chodí. Nechtěla ho takhle vidět. Přitiskla si kabelku i se záhadnými dopisy k tělu. Ať už to je za ní.
"Jdete někoho navštívit?" zeptala se recepční. Vivian přikývla.
"Jméno?"
"Robert Charles."
"A vy jste?"
"Vivian Charlesová." Poprvé za celou dobu k ní zvedla hlavu.
"Nevěděla jsem, že ten ubožák má nějaké příbuzné." Přešlápla z nohy na nohu. Ten pohled jí začal být nepříjemný. Konečně k ní přisunula papír, kam se měla podepsat.
"Návštěvní hodiny jsou do šesti." Upozornila ji, ale Vivian už byla pryč.


Dovedli ji do místnosti, kterou považovala za společenskou. Snažila se příliš nerozhlížet. Přesvědčování, že se nenachází v blázinci bylo každým krokem těžší.

"Pane Charlesi? Vedeme vám návštěvu." Veškerý respekt, který jeho postava kdy vzbuzovala. Veškerá úcta i přísnost, dříve čpící z každého jeho pohybu byla dnes pryč. Vivian si přála, aby ten pohublý muž s kruhy pod očima byl jen kostým, který ze sebe každou chvíli strhne a ona konečně spatří svého otce. Toho vždy upraveného muže, který ve volném čase, když zrovna nepekl, nosil zásadně obleky. Toho muže, kterému přese všechnu pečlivost, vždy někde zůstala mouka. Tahle osoba měla ale k jejímu otci daleko a zdálo se, jako by ji ani on nepoznával.

"Ahoj, tati." Hleděl na ni příliš dlouho. Doufala, že ji alespoň pozdraví, ale zase jen vrátil k nepřítomnému míchání karet. Kývla na dozorce, že je všechno v pořádku a posadila se naproti němu.
" Chceš si zahrát?" Aniž by mu odpověděla, začal rozdávat s takovou razancí, že karta o stůl vždy hlasitě pleskla.
"Starají se tu o tebe dobře?" zeptala se, aby prolomila ticho, ale neodpověděl. Chvíli bylo slyšet jen šustění dopadů králů, královen a zbytku jejich poddaných.

"Říkal ti Gerard že…"
"Nemluv tu o něm!" Tolik let. Tolik let a on na něj byl stále naštvaný. Překvapilo ji to. Už jen kvůli tomu, jak často za ním, na rozdíl od ní chodil. Nikdy mu neodpustil, že zatímco on skončil tady, Gerard dál pokračoval ve své úspěšné kariéře. Říkali, že to bylo vyčerpání z práce, co jejího otce dostalo až sem. Nebylo to nic zvláštního. Nebyl první ani poslední, komu se to přihodilo.

"Kde je Patrick? Přiveď mi ho." rozkřičel se najednou. Zachytila jeho paži a bleskla pohledem k nejbližšímu dozorci, připravenému zasáhnout. Rychle se zase stáhnul.
"Víš přece, že je pryč. Opustil Canner už dávno." řekla tiše. Ušklíbl se.
"Hezky si to vymyslel." Bylo jí jasné, že myslí Gerarda. Vždycky to byl on, kdo nakonec za všechno mohl.
"Mícháš." Shrábla karty k sobě, aniž by od něj odtrhla oči.
"Doneslo se mi, že máte teď ve městě dva nové talenty. Sem se zprávy sice dostávají pomalu, ale slyšel jsem ve spojitosti s nimi slova jako 'Forsmanovi' a 'zázrak'. Znáš je?" promluvil náhle o moc milejším tónem.

"Znám. Chvíli u mě pracovali."
"Je to skoro jako kdysi, viď."
"Nevzpomínám si…"
"Všichni říkají, že se do Canneru vrátily staré časy. Kéž bych toho mohl být součástí." Jako by ji snad ani neslyšel. Na těch několik málo vteřin, kdy mu před očima proběhly všechny ty chvíle, kdy byl štěstí plný natolik, že se celý třásl stejně, jako těch stínů města, které se mu usadily vzadu v krku jako černý, chlupatý pavouk.
Na zlomek chvíle mu oči zastřelo tolik nostalgie, až z toho Vivian vhrkly slzy do očí. Rychle je zahnala.

"Tati?" Bylo to tak zvláštní, to slovo znovu vyslovovat. Obrátil k ní skelný pohled.
"Vím, že o tom asi nebudeš chtít mluvit, ale nevšiml sis někdy ohledně Adriany něčeho divného?"
"Co myslíš?"
"Nebála se něčeho?"
"Spoustě lidem bylo proti srsti, že někdo sklízí tolik úspěchu. Takže ano."
"Viděl jsi někdy tohle?" A přisunula k němu lístek s již vybledlým vzkazem. Chvíli na něj jen hleděl. Jako by se ale náhle rozvzpomněl na něco, s čím se jeho mysl nedokázala vyrovnat. Několikrát papír vyděšeně přejel očima, jako by za těmi několika slovy mohl něco odhalit.

"Kde jsi to vzala?"
"Našla." zalhala. "Znamená to pro tebe něco?" Svraštil obočí a odhodil dopis zpět na stůl.
"Ne."
"Je to důležité."
"Proč se v tom chceš po tolika letech šťourat. Forsmanovi jsou pryč a kdyby ti blázni venku k nim chovali aspoň nějakou úctu, nechali by je konečně být. Myslel jsem, že už to skončilo."
"Musíš mi pomoct." zašeptala. "Té dívce, kterou všichni připodobňují k Adrianě, někdo poslal tohle." A podala mu druhý vzkaz. Pátrala v jeho tváři po jakékoliv změně, která by jí mohla něco napovědět. Byla tak ponořená do zkoumání jeho tváře, že si ani nevšimla, že její otec pláče.

"Měl jsem je ochránit. Je to moje vina." opakoval stále dokola.
"Pane Charlesi? Jste v pořádku?" Objevil se najednou po jeho boku jeden z dozorců. Rychle schovala dopisy zpět do kabelky a potlačila nutkání svého otce obejmout. Jako by na něco takového ještě vůbec měla právo.
"Zachraň ji! On si pro ni přijde!" Zaslechla za sebou ještě jeho křik.



V poslední době nejsem schopna napsat normálně dlouhou kapitolu, takže jsem odkázána na věčné "půlení." Pamatujete si vůbec ještě, kdo je to Patrick? A co si myslíte o Vivianině otci?

Spisovatelské filmy 3.část

18. února 2016 v 18:40 | Lia |  Filmy a seriály
Prozatím poslední část. Snad se vám povedlo najít filmy, které jste třeba neznali, a které vám pomohly přinést inspiraci. Jestli narazím na nějaké další, určitě vám dám vědět :).


Crimson Peak

Od smrti matky Edith Cushingové uplynulo už spoustu let. Přesto ale Edith nemůže zapomenout na její dech, její dotyk, když jí v noc svého pohřbu navštívila.

Se svým traumatem z dětství se vypořádává skrze psaní. Setkává se s tajemným sirem Thomasem Sharpem a jeho sestrou Lucille, a po záhadné smrti jejího otce se za něj provdává.

Hned co překročí práh jeho domu ví, že je tu něco špatně. Dávno pohřbená tajemství začínají s jejím příchodem vyplouvat na povrch a Edith dochází, že pokud nebude jednat, možná se odsud nikdy živá nedostane.



Taková krásná, brutální pohádka. To je to, co tenhle film vystihuje úplně nejlíp. Film skutečně hraje především na vizuální stránku věci, a je to vidět v každém záběru, především pak, kdy Edith odjede se svým novým manželem do Anglie. I když zápletka je hodně jednoduchá a myslím že nikomu nebude dělat velkou potíž jí uhodnout, film přesto stojí zkouknout díky skvěle navozené atmosféře. Jistě ve vás probudí inspiraci, především pokud píšete duchařiny.

Nečekala jsem, že to bude takhle krvavý. V některých chvílích je to až přitažené za vlasy, ale nestěžuju si. Jen mě mrzí, že celá ta duchařská linka byla tak nějak zbytečná.


Moulin Rouge

Christian odjíždí do Paříže, aby se stal tím, co si vždy přál, a to bohémským spisovatelem píšícím o svobodě, kráse, pravdě a hlavně lásce.

Ihned po příjezdu se seznamuje se skupinkou bláznů, kteří zrovna nacvičují novou hru, kterou chtějí předvést v Moulin Rouge. A zde Christian potkává Satine. Krásnou kurtizánu, která schopnost obelhávat muže proměnila v umění. Shodou okolností si ho splete s vévodou, novým sponzorem Moulin Rouge, se kterým se má setkat, a jak už to tak bývá, Christian a Satine se do sebe zamilují. Vévoda ale není zrovna muž, který by se lehce vzdal toho, co je po právu jeho.

Můj první muzikál a věčná srdcovka. Podívejte se na to, milujte to :D. Poprvé jsem to viděla ještě v době, kdy si to ségra pouštěla pořád dokola jen v angličtině, takže jsem nerozuměla ani slovu, ale stejně to bylo boží. Pamatuju si, že jsem v první třídě byla strašně na nervy z toho, že to nikdo nezná :D.

Známá hudba v trochu jinačím podání, šílené, barevné kostýmy a Nicole Kidman s Ewanem Mcgregorem v hlavních rolích. Tohle mě nikdy neomrzí.

PS: I když je to úžasný celý, stejně musím zmínit El Tango De Roxanne. Vždy když to slyším (a ještě vidím), tak mi vstanou všechny chlupy na těle :3



The Great Gatsby

Kdo by neznal příběh velké lásky Gatsbyho a Daisy? Tenhle film tu chybět nemohl a stejně tak ani kniha, která je sama o sobě dost inspirativní, a ani vám díky své délce nezabere příliš času.


Dvacátá léta. Doba megalomanských večírků a šampaňského, tekoucího proudem. Nick Carraway odjíždí do New Yorku, kde získavá práci na burze a usazuje se na Long Islandu, kde si hodlá užívat léta. Brzy zjistí, že má za souseda téměř bájného Jaye Gatsbyho, jehož večírky jsou proslulé po celém městě, stejně jako historky o jeho osobě, které se liší stejně jako lidé, které je vypráví. Zanedlouho se s ním setkává osobně a zjišťuje, že tento tajemný muž má společnou minulost s jeho sestřenicí Daisy, jejichž domy odděluje pouze zátoka.


První, co vás při koukání uhodí do očí je neuvěřitelná barevnost. Film je po téhle stránce opravdu nádherný. Vlastně celý je velmi krásný. Nevím, jak bych hodnotila, kdybych jako první četla knihu a ne naopak, ale takhle myslím, že jí dělá jenom čest. Knihu jsem dočetla zrovna před chvílí, a ještě stále jsem plná dojmů, takže nevím, jestli je tu dokážu nějak zformulovat. Bylo tam všechno, co ve filmu, ale i přesto se na obrazovku dá přenést jen hodně malý zlomek z toho snového a neuvěřitelně melodického stylu, jakým je celý příběh napsán. Celé to má takový příjemný rytmus a věty na sebe plynule navazují. Téměř jako hudba. Možná to zní trochu divně, když se to takhle napíše, ale poslední dobou se na tu melodičnost a rytmiku ve skládání vět soustřeďuju v příbězích nějak víc a zjišťuji, že přirovnání k hudbě je asi opravdu nejpřesnější.

PS: Ještě k filmu, celou dobu vás provází hudba Lany del Ray, u který jsem si už zvykla, že když jí poslouchám při psaní, téměř jistě napíšu nějaký mindfuck. Ještě, že má těch písniček tolik :D Výjimečně sem dávám místo traileru tu písničku se záběry z filmu :3






Kouzlo měsíčního svitu

16. února 2016 v 13:58 | Lia |  Filmy a seriály
Než se dostanu k tomu, o čem jsem dnes chtěla psát, někteří všímavější si možná všimli, že mi menu trošku "ujíždí." Včera jsem tam totiž chtěla něco doplnit a Blog mi to tedy, když už u toho byl, smazal celý. Bohužel, v této oblasti jsem naprosto neschopná a vzhled dělala před necelými třemi roky (děsivý, že je to už tak dlouho, už jsem si zvykla, že nejdéle vždy fungoval ten můj první blog, a to rok) kamarádka, která původně měla sem psát se mnou, ale jak to s ní už dopadá, nevydrželo to ani dva týdny :D. No zkrátka, myslím, že to mohlo vypadat i hůř. Budu jen ráda, pokud jste si ničeho až doteď nevšimli.

Jinak se mi povedlo dopsat seminárku, takže už přidám jen obrázky a podobný věci okolo, vytisknu a mám to z krku. Vážně jsem ráda, že se kvůli tomu nemusím stresovat po zbytek prázdnin, a v klidu se koukat na filmy a třeba i psát. Teď mám kromě Deště rozepsanou ještě tu fantomáckou povídku a jednu další, (kterou s trochou štěstí a odvahy nakonec i pošlu do soutěže) takže je to teď takový, že vždycky nevím, ke který zrovna sednout. Ale je dobrý, že aspoň vím, co se má stát v další kapitole Deště stejně jako v té po ní a v té po ní. To uklidňuje.


Stanley Crawford. Zarytý cynik, pesimista a zároveň úspěšný iluzionista, vystupující pod jménem Wei Ling Soo, je pozván svým přítelem do Francie, aby odhalil možný podvod v podobě mladé Sophie Bakerové, která vystupuje jako médium a využívá tak přítomnost jedné bohaté rodiny. Do setkání se Sophie si byl Stanley vším naprosto jistý. Teď jsou jeho hodnoty ale otřeseny v základech, když si začíná uvědomovat, že dívka možná není podvodnice a vše, čemu do té doby věřil je jinak. Vše se ještě víc zamotá, když si tento pragmatický člověk uvědomí, že se nejspíš zamiloval.


Když jsem včera dodatlovala, hledala jsem nějaký odpočinkový film, který jsem ještě neviděla. Není to nic převratného, co by mi ještě po zbytek dne vrtalo hlavou, ale pohodu na člověka to skutečně přenést umí. Po celou dobu se tam táhne taková houpavá a především kouzelná atmosféra, což byl jistě záměr. Co na tom, že jsem už od poloviny odhadla konec? Měla jsem dvacátá léta, prosluněný francouzský venkov, vtipnýho Colina Firtha a roztomilou Emmu Stone. Co víc si člověk může přát?


Kouzlo kreativního chaosu/bordelu

11. února 2016 v 17:03 | Lia |  Výkvěty mé mysli
Znáte taky ten pocit, kdy se prostě cítíte tolik plný energie a ani pořádně nevíte, co dělat dřív, protože máte poměrně velkou zkušenost, že se toto nadšení naprosto pro vše umí velmi rychle zmizet? To pak člověk v těch pár chvíích nejlépe zjišťuje, jak si umí zorganizovat čas. A co dělám v této vzácné chvíli já? Pokračuju v Dešti? Přece si nebudu kazit tak skvělou náladu Amyinými problémy. A tuplem se nebudu zabývat těmi svými, například že už za týden mám odevzdat hotovou seminárku a já mám zatím jen hromadu nesouvislých poznámek.

Když se to vezme kolem a kolem, průběh dneška sice nebyl nejslavnější, ale venku svítí slunce a i když jsem zastánce dešťových kapek bubnujících do skla a zvuku hromů, otřásajících prostorem, pokud ten velký, žlutý kotouč stojí za mým náhlým zlepšením nálady a to takovým, že jsem schopna pro sebemenší kravinu složit z hlavy písničku i s patřičným muzikálovým číslem, jsem jeho člověk.

A přesně v takových situacích je nejlepší napsat článek na téma, které mě napadlo uprostřed noci, a ani já sama nejsem příliš schopna rozluštit tu změť klikyháků v zápisníku, které jsem si stihla poznamenat dřív, než jsem opět upadla do limbu. Takže teď honem rychle uháním prsty po klávesnici ve strachu, že se mi vytratí myšlenka, nebo jak se mi také stává, že se ocitnu na mrtvém bodě a celý článek smažu.

Honda reaction work problem writing

Chaos není po většinu času chápán jako zrovna pozitivní jev. Obzvlášť ti, kteří mají rádi věci pod kontrolou a přiznejme si, většina lidí má ráda, když má o věcech přehled. I já jsem co se týče spontánnosti poměrně neschopná a nerada si zvykám na nové, natož pak náhlé věci. Obdivuju lidi, kteří s tímhle problém nemají, a kolikrát se v tom i vyžívají.

V naprosté převaze tedy chaos nefunguje a ani nemůže fungovat, protože by si tím protiřečil vlastní definici. Někteří lidé uklízí, když jsou nervní. Stále dokola přerovnávají jednu a tu samou věc, protože se nechtějí soustředit na to, co je okolo nich. Stejně si myslím, že ho alespoň v malých dávkách potřebujeme. Co potřebujeme? Chceme. Trocha kreativního chaosu ještě někoho nezabila (no, možná že i ano). Dokonalým případem nechť je můj psací stůl. Obvykle vypadá můj pokoj uklizeně, protože tak nějak nemám čím ho zaplňovat, a tedy ho ztotožňovat s předsudkem o pokojích lidí v mém věku. Mám tu knihovnu, postel, šicí stroj (na kterém jsem se pořád nenaučila šít) pár polic na další knížky a nějaký kraviny a stůl.

A přesně tam veškerý soulad, který provází mou knihovnu končí. Zatímco tu jsem schopna přeorganizovat hned několikrát, pokud si to mé náhlé rozpoložení mysli usmyslí, a jsem zatvrzelá v tom, že jedna kniha nemůže být vedle jiné, protože si to zkrátka nezaslouží a měla by být obklopována knihami, které jsou minimálně na podobné úrovni jako ona sama (to víte, aby si měla s kým povídat), můj stůl si tak nějak žije vlastním životem. Neustále se na něm vrší nejrůznější poznámky, sešity (opravdu miluju sešity :D) knížky, propisky, prázdné bombičky a mnoho dalších věcí. Kolikrát jsem překvapena, co pod tím bordelem kolikrát najdu, když už tedy nemůžu jinak a musím ho trochu zredukovat.

To k němu ale už koneckonců patří. Cítím se u něho tak nějak "útulněji," když je na něm plno krámů, než když je skoro prázdný. Tvůrčí prostor no :D.


...protože kočka se nacpe všude :D

A pak je tu ještě ten můj zápisník. Netuším, jak jsem vlastně mohla existovat bez něj. Asi všichni znáte tu klasickou lež, kdy si řeknete, že si něco tak primitivního přece dokážete zapamatovat. Že si to nemusíte nikam psát. Nejlepší jsou takové řeči těsně předtím, než jde dotyčný spát.

Na tomhle malém sešítku se chaos jako takový projevuje v mém případě asi nejvíc. Zapisuju tam všechno. Od doporučených filmů, přes poznámky o řeči těla až k nápadum k mým povídkám a článkům. Mám tam knížky, kteér bych si chtěla přečíst, ale ne nutně koupit, a taky pár poznámek, když mě ve městě zaujme nějaký člověk. A taky pár receptů, které s nějvětší pravděpodobností nikdy nezrealizuju. Je to super si ho jednou za čas prolistovat. Obzvlášť legendární je jedna strana, kde jsem se nějak nebyla schopna rozhodnout o průběhu hádky mezi Amy a Viktorem :D.


Bonusem je, že tady můžu prakticky kašlat na rukopis, a to ještě víc jak v dneíku kde chci, aby to aspoň trochu vypadalo, a abych to byla schopná přečíst i za pár let. Ne jak ve škole, kde by byli nejradši, kdybych psala tiskace jako všichni ostatní, obzvlášť moje sousedka, protože by se jí ty testy z literatury a dějepisu hned líp psaly :D.

PS: Napadlo vás někdy, že prakticky ve všech kulturách jsou bohy chaosu čast ženy? Samozřejmě hned vedle takových věcí jako je mateřství, plodnost a smrt (když budu tedy ignorovat chudáka Háda :D).

cat loop cartoon bloop cute

Ano, všude...

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 11. Děvčátko ze skleněného domu

7. února 2016 v 10:19 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Nedalo by se říct, že by byla Vivian překvapená, když ten večer na prahové cukrárny spatřila Amy Webovou. Nečekala ale, že se objeví ještě tentýž večer, kdy její nabídku odmítla. Na pozadí zasněženého Canneru vypadala tak drobně. Malá, urousaná postavička, křečovitě svírající tašku se svým jediným majetkem, starou, špinavou šálou ledabyle omotanou okolo krku a s pomalu zbarvující se modřinou na tváři. Vivian si nemohla pomoct, ale přesto v jejích očích rozeznávala více nejistoty a strachu, než úlevy. To, jak se neustále ohlížela přes rameno, jako by si nebyla jistá, jestli tu vůbec má být.

Viktor ji přišel hledat o několik dní později. Ne hned, následujícího rána, jak Vivian předpokládala. Na čele měl bouli, jako by cestou do Entredaaé vrazil do sloupu a neznat ho, nejspíš by ji pohled na tohoto naštvaného muže s rudým vejcem na čele a očima podlitýma krví rozesmál.

"Kde je?"
"Taky tě zdravím."
"Nehraj si se mnou. Nejsem zrovna v náladě, abych poslouchal ty tvoje kecy." Tu noc, kdy ho promočeného přijala k sobě, a tak mu umožnila vše, co měl dnes, zřejmě měl tu správnou náladu. Nahlas se ale nic říct neodvážila.

"Co tady děláš, Viktore?" zeptala se s povzdechem a opřela se o pult. Zalitovala, že tu zrovna nikdo není. I jeden člověk by dokázal vyvolat bouři ve společenských kruzích, a tím k ní přivést vlnu zákazníků, netoužící po ničem jiném, než se podívat na ženu, která dokázala vyvést z míry někoho, jako je Viktor Price. Stále byl veřejností znám spíše jako úspěšný, zábavný muž, než jako cholerik, kterému nedělá problém vztáhnout ruku i na ty, o kterých ví, že mají jen velmi málo možností, jak se bránit. O tom se přesvědčila, když viděla, v jakém stavu k ní Amy dorazila.

"Kde je Amy?" Aby na ně dal důraz, odsekal jednotlivá slova.
"Takže od tebe konečně utekla?"
"Vím, že se schovává u tebe."
"A z čeho tak usuzuješ?" Založila si paže na hrudi. " Za poslední dva měsíce měla více než dost možností, aby se seznámila s někým, kdo by jí v takové situaci mohl pomoci. Navíc, nemyslíš, že by to tu vypadalo trochu jinak, kdyby pro mě zase pracovala?" Vždycky to tak bylo. Jakmile Amy s Viktorem vyhřáli trouby, jako by vůně nových cukrovinek přitáhla všechny lidi z okolí, kteří do té doby obchod přehlíželi. Teď tu ale bylo pusto. Ostatně jako většinou. Kdo by chtěl v takové situaci na sebe stahovat pozornost? Vivian věděla, jak Amy pečení miluje. Jaké to asi bylo, když pokaždé, když ponořila ruce do těsta? Musela znovu vidět Viktorovu tvář?


Zatnul čelist a otočil se. Po celou dobu zadržovala dech v očekávání, jestli je tohle opravdu konec, a to i ve chvíli, kdy srazil k zemi stojan, a po obchodě se rozsypaly ještě před chvílí tak pečlivě naaranžované zákusky. Stálo ji to veškeré sebeovládání, aby na to nějak peprně nezareagovala, jak bylo podle jejího mínění na místě.

Neuvědomila si, jak moc je napjatá, dokud jí nezmizel z dohledu. Zadívala se na polámané, cukrové květiny a rozmazaný máslový krém. Stejně za nic nestály.
Chtěla jít nahoru zkontrolovat Amy, ale ukázalo se, že nemusela jít daleko. Seděla na schodech, s koleny přitaženými až k bradě a s tou otřesnou šálou omotanou okolo zápěstí. Vivian si uvědomila, že jí bez ní měla štěstí vidět jen velmi málo.
"Slyšela jsi to?" zeptala se, i když odpověď byla více než zjevná. Amy přikývla. "Vrátí se?" zašeptala slabým hlasem.
"To nevím." odpověděla nakonec majitelka obchodu, protože jestli si něčím nebyla jistá, tak to tím, kam až je Viktor Price ochoten zajít, aby dosáhl svého cíle.



Neodvažovala se vycházet ven. Od své poslední návštěvy se Viktor už nevrátil. Neklid, který ale Amy po celou dobu provázel, ji nehodlal opustit. Věděla, že tohle je jen dočasné. Každý minuta, která proběhla na tomto místě bez větších potíží či vlivů pro ni byla jako dar.

Cítila se hrozně. Byla tak sobecká, když za Vivian přišla, i když bylo více než jasné, že jí tím vystaví nebezpečí. Jako by čekala jen na okamžik, na ten moment, kdy si bude naprosto jistá, že jestli tu stráví ještě chvíli, mohla by své přítelkyni ublížit.

K tomuto zlomu ale zatím nedošlo, a tak Amy dále žila v bytě nad cukrárnou, aniž by z cukru vytvořila jedinou květinu. Žila ve svém malém světě z iluzí, na první pohled tak skvěle postaveným, kde věřila, že jí těch pár stěn dokáže ochránit, a že ona sama nepředstavuje hrozbu. Stačilo ale jediné zaváhání a Amy viděla, že to vše, o čem se v své mysli přesvědčila, je jen dům ze skla. Že stačí jediná chyba a vše, co okolo sebe tak pečlivě vystavila snad pro klid své mysli, se promění v chaos.


Neměla toho během dne příliš na práci. Nebylo to jako dřív, kdy trávila veškeré své volné chvíle v kuchyni, kde vymýšlela stále nové způsoby, jak obyvatele Canneru, kteří do té doby Entredaaé jen míjeli přimět, aby se zastavili a obrátili zrak. Aby se jim jen na zlomek času z mysli vše vypařilo. Teď byly ale její dny naplněny jen věčným čekáním, ať už to bylo cokoliv. Viktor měl pravdu. Patřili k sobě, a ať už s nimi měl ten zvrácený osud v plánu cokoliv, jen velmi těžko se mu mohla bránit. I teď, kdy si přála být od svého druha, co nejdál cítila, že ta někde hodně hluboko, kde dlí její nejčistší podstata, si nepřeje nic jiného, než se znovu ocitnout v jeho přítomnosti.


Podle vrstvy prachu na knihách usuzovala, že Vivian asi nebude příliš nadšený čtenář. Přesto, jak pomalu přejížděla očima po policích, a s takovým citem, možná až láskou v nich vyskládaných svazcích, v Amyině mysli se postupně otevíraly další a další otázky. Vivian tu pro ni byla od prvního dne, kdy ji v Canneru okradli, ale kdo tu byl dřív pro tuto cukrářku? Najednou pro ni knihy, kolem kterých byla zvyklá dennodenně procházet, nebyly jen pozadím, ale živými bytostmi, lapající po dechu a vztahující k ní paže, tolik toužící po tom, aby je někdo osvobodil z pevného sevření svých sester, otevřel a ponořil se do jejich nitra.

A tak postupem času louskala jednu knihu za druhou, přičemž jediná doba, kdy prostor, ve kterém setrvávala po většinu času, opustila, bylo, když se sešla podívat dolů za svou přítelkyní do obchodu, který byl stejně po většinu času prázdný.

Ten okamžik ale musel přijít. Věděla to od začátku. Jak mohla ale tušit, že prvotní jiskra vzejde z míst, které se jí staly útočištěm, a to knih.

Zrovna se ztrácela v jednom z takových prostorů a nechala se unášet slovy tak krásnými, že nepřestávala na začátku každé věty vycházet z údivu, co vše o jazyku, kterým mluvila celý svůj život, ještě netušila.


Vyklouzlo to zpoza stránek, zakroužilo ve vzduchu a s elegancí jako vločka dopadlo na zem. Amy polil chlad v následku z nadcházejících událostí ještě dřív, než si stihla papír pořádně prohlédnout. Tehdy tomuto pocitu ale ovšem nevěnovala takovou pozornost, jakou si zasluhoval.

Místností se rozlehla rána, když kniha dopadla na zem. Rozklepaly se jí ruce. To není možné. Papír byl zažloutlý, nejspíš díky času, který mezi stránkami strávil. Přesto nešlo skrýt to, čeho si Amy všimla ve chvíli, kdy lístek spatřila. Rozeběhla se ke své tašce a začala se v ní přehrabovat, než konečně našla to, co hledala. Pomalu vstala, jako by se bála, že se při prudším pohybu zhroutí, a natáhla ruce před sebe. V jedné dlani lístek, co našla před chvílí, v té druhé ten, kvůli kterému ji Viktor konfrontoval. Amy ho obracela mezi prsty tolikrát, že měla jeho obraz nejspíš vtisknutý v mysli navěky. Musela to ale vidět. Stejný styl, stejné písmo.

Prudce se otočila ke knihovně a zpočátku nejistým, po chvíli ale velmi razantním krokem, jak se v ní hromadila zlost, k ní přistoupila. Začala jednu po druhé vytahovat ven, tentokrát ale ne za účelem se v nich ztratit, ale nalézt pravdu. Projížděla stránky, a s každým dalším nalezeným vzkazem se její zoufalství jen prohlubovalo. Zpočátku přátelská slova se velmi rychle proměnila v obdiv na adresátčiny vlasy jako bílé zlato a oči jako rozbouřené moře.

Nebylo pochyb. Ať už jí a tu druhou dělila léta, dopisy byly od stejné osoby.



Tak co? Od koho myslíte, že jsou ty dopisy? A komu je už ten někdo posílal dřív?

Prodloužený víkend a croissanty s pochybným původem

1. února 2016 v 18:16 | Lia |  Daily Lia
Zdá se, že dnes se mi povedlo vymyslet ten nejdivnější možný název článku. A to už jich bylo. Především v prvním roce. Pracovní název, který obsahoval pouze slova "Prodloužený víkend" mi totiž až příliš připomínal ten film s Kate Winslet. Netuším, jak mě to napadlo zrovna tohle přízvisko. Vážně ne.

Obávám se, že tenhle kecací článek se bude řadit asi k těm nejnudnějším, pokud ovšem některý z předchozích někoho bavil. Vlastně jím jen oddaluju chvíli, kdy se budu muset jít učit biologii, takže to prosím berte v potaz :D.


Dny mi probíhají tak nějak v podobném duchu. Knížky, příležitostné psaní, zase knížky, učení na biologii a ostatní věci a tak. O tomhle víkendu se mi podařilo dopsat další kapitolu fanfikce na Fantoma, kterou tu možná jednoho dne uvidíte podle toho, jak moc velký mindfuck se z toho vyklube (po dopsání té třetí kapitoly se vývoji událostí opravdu začínám bát :D, překvapivě výsledek byl divnější při poslouchání Lany del Ray než Evelyn Evelyn :D). Prozatím se tedy budete muset spokojit pouze s mou ne tak dobře skrývanou inspirací Fantomem v Dešti. Nu což, láska by se měla projevovat. Obzvlášť ta, která je naprosto mimo klasická měřítka.

Oh this is a sad moment, I just never understood why Christine had to take off the mask. It's almost cruel

No jo, není nad projevy lásky :D

Když jsem u toho Fantoma, konečně jsem se na něj zase podívala. Strašně se mi líbí, jak pokaždé, když se na to kouknu, tak jsem vždycky překvapená, čeho všeho jsem si na tom ještě nevšimla. Třeba když se při Masquerade hádá Christine s Raoulem a Madame Giry jí chce pomoct, ale vždycky jí někdo odtáhne :D.

Phantom of the Opera 25th Anniversary - Masquerade (full scene) - Madame Giry :D

Star dress :3333

Navíc, jak jsem si mohla nevšimnout, jak obří má Ramin ruce? Vždyť tam furt s nima něco dělá, tak jak jsem mohla ty jeho lopaty přehlídnout? Jsem si tak říkala, kdykoli Sierře něžně otáčel hlavu, jak lehce by jí mohl zlomit vaz xD.

Phantom of the Opera 25th Edition_Past The Point of No Return (full scene)

Přesně v tuhle chvíli. Lehký, jako zlomit větvičku :D


No, a jinak klasika už dneska zase. Po dopsání tohohle bych se tedy měla jít začít učit, navíc mi na rameno neustále klepe ta seminárka na zemák, která zas takový problém není, ale to dřív dopíšu další kapitolu Deště než se dokopu k tomuhle, a pak ještě to anglický video, které máme natočit o něčem kulturním v našem městě a hrát v tom. Díky kreativitě naší skupiny tak budeme dabovat zvířata v ZOO :D.

A nakonec to nejdivnější. Bůhví proč jsem se začala "učit" francouzsky na Duolingo. Spíš tak pro srandu, než že bych to někdy měla fakt umět. Ale stejně, já se plácám ve skloňování latiny, bojím se mluvit anglicky, z němčiny si nepamatuju už skoro nic, a já si jdu jen tak ze srandy učit francouzsky. A to ani nemám Francii moc ráda. Veškerý vztah, který k ní mám se skládá z filmů, které se v ní odehrávaly a pak teda třeba Fantoma, Bídníků, nebo Parfému (ten ještě ke všemu je německý :D).

Is both an option? XD:

No, to je asi tak všechno, o co jsem se s váma chtěla dnes podělit. Učení, jak jinak než Fantoma, Raminovy vražedně i roztomile obří ruce, mluvící zvířata a rádoby fránina. Jo, a taky to, že za měsíc má kamarádka narozky, a já se obávám, že nedokážu úžasností překonat svůj vánoční dárek, a to vlastnoručně vyrobenou keramickou TARDIS. Spoustu zdaru!