Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 11. Děvčátko ze skleněného domu

7. února 2016 v 10:19 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Nedalo by se říct, že by byla Vivian překvapená, když ten večer na prahové cukrárny spatřila Amy Webovou. Nečekala ale, že se objeví ještě tentýž večer, kdy její nabídku odmítla. Na pozadí zasněženého Canneru vypadala tak drobně. Malá, urousaná postavička, křečovitě svírající tašku se svým jediným majetkem, starou, špinavou šálou ledabyle omotanou okolo krku a s pomalu zbarvující se modřinou na tváři. Vivian si nemohla pomoct, ale přesto v jejích očích rozeznávala více nejistoty a strachu, než úlevy. To, jak se neustále ohlížela přes rameno, jako by si nebyla jistá, jestli tu vůbec má být.

Viktor ji přišel hledat o několik dní později. Ne hned, následujícího rána, jak Vivian předpokládala. Na čele měl bouli, jako by cestou do Entredaaé vrazil do sloupu a neznat ho, nejspíš by ji pohled na tohoto naštvaného muže s rudým vejcem na čele a očima podlitýma krví rozesmál.

"Kde je?"
"Taky tě zdravím."
"Nehraj si se mnou. Nejsem zrovna v náladě, abych poslouchal ty tvoje kecy." Tu noc, kdy ho promočeného přijala k sobě, a tak mu umožnila vše, co měl dnes, zřejmě měl tu správnou náladu. Nahlas se ale nic říct neodvážila.

"Co tady děláš, Viktore?" zeptala se s povzdechem a opřela se o pult. Zalitovala, že tu zrovna nikdo není. I jeden člověk by dokázal vyvolat bouři ve společenských kruzích, a tím k ní přivést vlnu zákazníků, netoužící po ničem jiném, než se podívat na ženu, která dokázala vyvést z míry někoho, jako je Viktor Price. Stále byl veřejností znám spíše jako úspěšný, zábavný muž, než jako cholerik, kterému nedělá problém vztáhnout ruku i na ty, o kterých ví, že mají jen velmi málo možností, jak se bránit. O tom se přesvědčila, když viděla, v jakém stavu k ní Amy dorazila.

"Kde je Amy?" Aby na ně dal důraz, odsekal jednotlivá slova.
"Takže od tebe konečně utekla?"
"Vím, že se schovává u tebe."
"A z čeho tak usuzuješ?" Založila si paže na hrudi. " Za poslední dva měsíce měla více než dost možností, aby se seznámila s někým, kdo by jí v takové situaci mohl pomoci. Navíc, nemyslíš, že by to tu vypadalo trochu jinak, kdyby pro mě zase pracovala?" Vždycky to tak bylo. Jakmile Amy s Viktorem vyhřáli trouby, jako by vůně nových cukrovinek přitáhla všechny lidi z okolí, kteří do té doby obchod přehlíželi. Teď tu ale bylo pusto. Ostatně jako většinou. Kdo by chtěl v takové situaci na sebe stahovat pozornost? Vivian věděla, jak Amy pečení miluje. Jaké to asi bylo, když pokaždé, když ponořila ruce do těsta? Musela znovu vidět Viktorovu tvář?


Zatnul čelist a otočil se. Po celou dobu zadržovala dech v očekávání, jestli je tohle opravdu konec, a to i ve chvíli, kdy srazil k zemi stojan, a po obchodě se rozsypaly ještě před chvílí tak pečlivě naaranžované zákusky. Stálo ji to veškeré sebeovládání, aby na to nějak peprně nezareagovala, jak bylo podle jejího mínění na místě.

Neuvědomila si, jak moc je napjatá, dokud jí nezmizel z dohledu. Zadívala se na polámané, cukrové květiny a rozmazaný máslový krém. Stejně za nic nestály.
Chtěla jít nahoru zkontrolovat Amy, ale ukázalo se, že nemusela jít daleko. Seděla na schodech, s koleny přitaženými až k bradě a s tou otřesnou šálou omotanou okolo zápěstí. Vivian si uvědomila, že jí bez ní měla štěstí vidět jen velmi málo.
"Slyšela jsi to?" zeptala se, i když odpověď byla více než zjevná. Amy přikývla. "Vrátí se?" zašeptala slabým hlasem.
"To nevím." odpověděla nakonec majitelka obchodu, protože jestli si něčím nebyla jistá, tak to tím, kam až je Viktor Price ochoten zajít, aby dosáhl svého cíle.



Neodvažovala se vycházet ven. Od své poslední návštěvy se Viktor už nevrátil. Neklid, který ale Amy po celou dobu provázel, ji nehodlal opustit. Věděla, že tohle je jen dočasné. Každý minuta, která proběhla na tomto místě bez větších potíží či vlivů pro ni byla jako dar.

Cítila se hrozně. Byla tak sobecká, když za Vivian přišla, i když bylo více než jasné, že jí tím vystaví nebezpečí. Jako by čekala jen na okamžik, na ten moment, kdy si bude naprosto jistá, že jestli tu stráví ještě chvíli, mohla by své přítelkyni ublížit.

K tomuto zlomu ale zatím nedošlo, a tak Amy dále žila v bytě nad cukrárnou, aniž by z cukru vytvořila jedinou květinu. Žila ve svém malém světě z iluzí, na první pohled tak skvěle postaveným, kde věřila, že jí těch pár stěn dokáže ochránit, a že ona sama nepředstavuje hrozbu. Stačilo ale jediné zaváhání a Amy viděla, že to vše, o čem se v své mysli přesvědčila, je jen dům ze skla. Že stačí jediná chyba a vše, co okolo sebe tak pečlivě vystavila snad pro klid své mysli, se promění v chaos.


Neměla toho během dne příliš na práci. Nebylo to jako dřív, kdy trávila veškeré své volné chvíle v kuchyni, kde vymýšlela stále nové způsoby, jak obyvatele Canneru, kteří do té doby Entredaaé jen míjeli přimět, aby se zastavili a obrátili zrak. Aby se jim jen na zlomek času z mysli vše vypařilo. Teď byly ale její dny naplněny jen věčným čekáním, ať už to bylo cokoliv. Viktor měl pravdu. Patřili k sobě, a ať už s nimi měl ten zvrácený osud v plánu cokoliv, jen velmi těžko se mu mohla bránit. I teď, kdy si přála být od svého druha, co nejdál cítila, že ta někde hodně hluboko, kde dlí její nejčistší podstata, si nepřeje nic jiného, než se znovu ocitnout v jeho přítomnosti.


Podle vrstvy prachu na knihách usuzovala, že Vivian asi nebude příliš nadšený čtenář. Přesto, jak pomalu přejížděla očima po policích, a s takovým citem, možná až láskou v nich vyskládaných svazcích, v Amyině mysli se postupně otevíraly další a další otázky. Vivian tu pro ni byla od prvního dne, kdy ji v Canneru okradli, ale kdo tu byl dřív pro tuto cukrářku? Najednou pro ni knihy, kolem kterých byla zvyklá dennodenně procházet, nebyly jen pozadím, ale živými bytostmi, lapající po dechu a vztahující k ní paže, tolik toužící po tom, aby je někdo osvobodil z pevného sevření svých sester, otevřel a ponořil se do jejich nitra.

A tak postupem času louskala jednu knihu za druhou, přičemž jediná doba, kdy prostor, ve kterém setrvávala po většinu času, opustila, bylo, když se sešla podívat dolů za svou přítelkyní do obchodu, který byl stejně po většinu času prázdný.

Ten okamžik ale musel přijít. Věděla to od začátku. Jak mohla ale tušit, že prvotní jiskra vzejde z míst, které se jí staly útočištěm, a to knih.

Zrovna se ztrácela v jednom z takových prostorů a nechala se unášet slovy tak krásnými, že nepřestávala na začátku každé věty vycházet z údivu, co vše o jazyku, kterým mluvila celý svůj život, ještě netušila.


Vyklouzlo to zpoza stránek, zakroužilo ve vzduchu a s elegancí jako vločka dopadlo na zem. Amy polil chlad v následku z nadcházejících událostí ještě dřív, než si stihla papír pořádně prohlédnout. Tehdy tomuto pocitu ale ovšem nevěnovala takovou pozornost, jakou si zasluhoval.

Místností se rozlehla rána, když kniha dopadla na zem. Rozklepaly se jí ruce. To není možné. Papír byl zažloutlý, nejspíš díky času, který mezi stránkami strávil. Přesto nešlo skrýt to, čeho si Amy všimla ve chvíli, kdy lístek spatřila. Rozeběhla se ke své tašce a začala se v ní přehrabovat, než konečně našla to, co hledala. Pomalu vstala, jako by se bála, že se při prudším pohybu zhroutí, a natáhla ruce před sebe. V jedné dlani lístek, co našla před chvílí, v té druhé ten, kvůli kterému ji Viktor konfrontoval. Amy ho obracela mezi prsty tolikrát, že měla jeho obraz nejspíš vtisknutý v mysli navěky. Musela to ale vidět. Stejný styl, stejné písmo.

Prudce se otočila ke knihovně a zpočátku nejistým, po chvíli ale velmi razantním krokem, jak se v ní hromadila zlost, k ní přistoupila. Začala jednu po druhé vytahovat ven, tentokrát ale ne za účelem se v nich ztratit, ale nalézt pravdu. Projížděla stránky, a s každým dalším nalezeným vzkazem se její zoufalství jen prohlubovalo. Zpočátku přátelská slova se velmi rychle proměnila v obdiv na adresátčiny vlasy jako bílé zlato a oči jako rozbouřené moře.

Nebylo pochyb. Ať už jí a tu druhou dělila léta, dopisy byly od stejné osoby.



Tak co? Od koho myslíte, že jsou ty dopisy? A komu je už ten někdo posílal dřív?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Starková Starková | E-mail | Web | 7. února 2016 v 18:40 | Reagovat

Cool, cool, cool, ty mě teda napínáš, jen co je pravda! :D
Je to jasný, Amyin obdivovatel jel po Adrianě Forsmanové!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama