Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 12. Odraz skutečnosti

28. února 2016 v 20:37 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Vivian si už zvykla, že svůj domov sdílí s duchem. Brzy ji vnímala asi tak stejně, jako přítomnost křesla. Jako součást prostoru. A jako u každého nábytku, i u tohoto vyvolalo menší znepokojení, když se jednou za čas bez vnějšího přičinění, změnilo místo jeho obvyklého setrvání. Byt by mohl být prázdný, a stejně by se nic nezměnilo. Proto byla Vivian tak šokovaná, když jednou, poté co zavřela obchod, vystoupala po schodech jako každý večer a otevřela dveře.

Vždy tam bylo ticho. Jen, pokud se člověk opravdu zaposlouchal, mohl rozeznat mělké, přerývavé výdechy. Jedinou známku přítomnosti další živé bytosti. Obvykle seděla v křesle, zahleděná do svého vlastního světa. Jako by se z ní každý den kousek vytrácel. Vivian byla zoufalá. Její přítelkyně jí pomlau unikala mezi prsty a ona neměla ponětí, jak jí pomoci. Ještě byla ale dost při smyslech, aby ji snad napadlo pomyslet na Viktora.


To tedy očekávala. Bílý, dokonale uklizený pokoj s Amy v rohu, která bude zase o něco průsvitnější. Nebyla připravena na takový náraz, v podobě dívčina návratu z mrtvých. Nejprve si jí ani nevšimla. Viděla jen knihy. Desítky knih, které byla zvyklá po celá léta vídat seřazené v knihovně přesně tak, jak je tam její otec zanechal. A uprostřed nich ona. Schoulená, jako by chtěla pohltit samu sebe a v třesoucích se rukou svírající útržky papíru, byly nějaké vzácné artefakty. V jejím postoji bylo něco děsivého. Přesto v ní Vivian poprvé za těch několik týdnů, které se táhly spíše jako měsíce, zahlédla život.

"Proboha! Jsi v pořádku?" Prokličkovala mezi svazky a sehnula se k dívce. "Co se stalo?" Amyina ruka se třásla, když ji pozvedla, aby Vivian ukázala lístek.

"Je to její, že ano? Adriany." Černovláska si až teď uvědomila, jak dlouho už jí neslyšela pořádně promluvit. Byla zvukem jejího hlasu tak překvapena, že jí v první chvíli ani nedošel význam toho, co řekla.

"Cože?" Dívka se usmála, a i přes obecně uznávanou definici úsměvu, v tom jejím bylo tolik zoufalství, až se i Vivian z něj udělalo mdlo.

"Nakonec přeci jen vše končí u ní. U krásné Adriany." Zasněně přejela špičky prstů po papíře, téměř identickým s tím, který držela majitelka obchodu.
"Nakonec jsem přece jen odrazem skutečnosti."


Vivianiny vzpomínky na Adrianu byly velmi mlhavé. V době, kdy Cannerem cloumala vlna nadšení z dvojčat Forsmanových, byla ještě dítě. Vše, co si o tom éterickém stvoření pamatovala, byly její dlouhé, blonďaté vlasy, které tolik obdivovala, a její téměř láskyplné přejíždění prsty po hřbetech knih. Těch stejných, které teď ležely rozházené po celém pokoji, s ručně popsanými vzkazy mezi stránkami. Celé to najednou dostalo nový rozměr.

Opatrně vykroutila poslední list z Amyiných dlaní aby ho porovnala s těmi ostatními. Byly opravdu naprosto stejné.

"Amy? Amy!" Konečně ji přiměla, aby se k ní otočila čelem, i když měla pochybnosti, jestli jí opravdu vnímá.
"Kdo ti to poslal?" Už chtěla svou otázku zopakovat, protože předpokládala, že ji neslyšela, když se Amy, najednou rozesmála. Hrubým, pro ni tak netypickým smíchem.

Pomalu vstala. Tohle nemohla vyřešit sama. Potřebovala pomoc. Přitiskla si dopisy k prsům. Přesně věděla, kam jít, ale bála se tu Amy nechat samotnou.
"Amy? Musím si dojít něco zařídit. Nevadí ti tu zůstat chvíli sama?" Proč měla najednou pocit, že mluví s dítětem? Dívka mávla rukou.
"V pořádku. Stejně budu mít společnost." Opravdu nerada ji tu nechávala. Měla ale na vybranou?



Sanatorium Grandpalus. Stavba, odtržená od veškerého ruchu okolního světa, stojící na několika sloupech uprostřed jezera. Dokázala si ji představit v létě, které tu trvalo vždy jen okamžik. Bílé kupole, zářící ve svitu slunce a třpytící se voda, táhnoucí se do všech stran. Canner by se mohl rozpadat sebevíc, ale pro tento malý zázrak by se našly peníze vždy. Snad se vedení města bálo, že tam jednoho dne, jako mnozí, skončí i oni.

Nepamatovala si, kdy tu byla naposledy. Rozhodně si ale nevybavovala obrázek, kde by stála před výletní chatou Sněhové královny. Po celou cestu přes zamrzlou vodu zadržovala dech. Téměř jako by slyšela, jak pod nimi led pomalu praská.


Při pohledu na recepci se jí zatočila hlava. Věděla, proč tam tak nerada chodí. Nechtěla ho takhle vidět. Přitiskla si kabelku i se záhadnými dopisy k tělu. Ať už to je za ní.
"Jdete někoho navštívit?" zeptala se recepční. Vivian přikývla.
"Jméno?"
"Robert Charles."
"A vy jste?"
"Vivian Charlesová." Poprvé za celou dobu k ní zvedla hlavu.
"Nevěděla jsem, že ten ubožák má nějaké příbuzné." Přešlápla z nohy na nohu. Ten pohled jí začal být nepříjemný. Konečně k ní přisunula papír, kam se měla podepsat.
"Návštěvní hodiny jsou do šesti." Upozornila ji, ale Vivian už byla pryč.


Dovedli ji do místnosti, kterou považovala za společenskou. Snažila se příliš nerozhlížet. Přesvědčování, že se nenachází v blázinci bylo každým krokem těžší.

"Pane Charlesi? Vedeme vám návštěvu." Veškerý respekt, který jeho postava kdy vzbuzovala. Veškerá úcta i přísnost, dříve čpící z každého jeho pohybu byla dnes pryč. Vivian si přála, aby ten pohublý muž s kruhy pod očima byl jen kostým, který ze sebe každou chvíli strhne a ona konečně spatří svého otce. Toho vždy upraveného muže, který ve volném čase, když zrovna nepekl, nosil zásadně obleky. Toho muže, kterému přese všechnu pečlivost, vždy někde zůstala mouka. Tahle osoba měla ale k jejímu otci daleko a zdálo se, jako by ji ani on nepoznával.

"Ahoj, tati." Hleděl na ni příliš dlouho. Doufala, že ji alespoň pozdraví, ale zase jen vrátil k nepřítomnému míchání karet. Kývla na dozorce, že je všechno v pořádku a posadila se naproti němu.
" Chceš si zahrát?" Aniž by mu odpověděla, začal rozdávat s takovou razancí, že karta o stůl vždy hlasitě pleskla.
"Starají se tu o tebe dobře?" zeptala se, aby prolomila ticho, ale neodpověděl. Chvíli bylo slyšet jen šustění dopadů králů, královen a zbytku jejich poddaných.

"Říkal ti Gerard že…"
"Nemluv tu o něm!" Tolik let. Tolik let a on na něj byl stále naštvaný. Překvapilo ji to. Už jen kvůli tomu, jak často za ním, na rozdíl od ní chodil. Nikdy mu neodpustil, že zatímco on skončil tady, Gerard dál pokračoval ve své úspěšné kariéře. Říkali, že to bylo vyčerpání z práce, co jejího otce dostalo až sem. Nebylo to nic zvláštního. Nebyl první ani poslední, komu se to přihodilo.

"Kde je Patrick? Přiveď mi ho." rozkřičel se najednou. Zachytila jeho paži a bleskla pohledem k nejbližšímu dozorci, připravenému zasáhnout. Rychle se zase stáhnul.
"Víš přece, že je pryč. Opustil Canner už dávno." řekla tiše. Ušklíbl se.
"Hezky si to vymyslel." Bylo jí jasné, že myslí Gerarda. Vždycky to byl on, kdo nakonec za všechno mohl.
"Mícháš." Shrábla karty k sobě, aniž by od něj odtrhla oči.
"Doneslo se mi, že máte teď ve městě dva nové talenty. Sem se zprávy sice dostávají pomalu, ale slyšel jsem ve spojitosti s nimi slova jako 'Forsmanovi' a 'zázrak'. Znáš je?" promluvil náhle o moc milejším tónem.

"Znám. Chvíli u mě pracovali."
"Je to skoro jako kdysi, viď."
"Nevzpomínám si…"
"Všichni říkají, že se do Canneru vrátily staré časy. Kéž bych toho mohl být součástí." Jako by ji snad ani neslyšel. Na těch několik málo vteřin, kdy mu před očima proběhly všechny ty chvíle, kdy byl štěstí plný natolik, že se celý třásl stejně, jako těch stínů města, které se mu usadily vzadu v krku jako černý, chlupatý pavouk.
Na zlomek chvíle mu oči zastřelo tolik nostalgie, až z toho Vivian vhrkly slzy do očí. Rychle je zahnala.

"Tati?" Bylo to tak zvláštní, to slovo znovu vyslovovat. Obrátil k ní skelný pohled.
"Vím, že o tom asi nebudeš chtít mluvit, ale nevšiml sis někdy ohledně Adriany něčeho divného?"
"Co myslíš?"
"Nebála se něčeho?"
"Spoustě lidem bylo proti srsti, že někdo sklízí tolik úspěchu. Takže ano."
"Viděl jsi někdy tohle?" A přisunula k němu lístek s již vybledlým vzkazem. Chvíli na něj jen hleděl. Jako by se ale náhle rozvzpomněl na něco, s čím se jeho mysl nedokázala vyrovnat. Několikrát papír vyděšeně přejel očima, jako by za těmi několika slovy mohl něco odhalit.

"Kde jsi to vzala?"
"Našla." zalhala. "Znamená to pro tebe něco?" Svraštil obočí a odhodil dopis zpět na stůl.
"Ne."
"Je to důležité."
"Proč se v tom chceš po tolika letech šťourat. Forsmanovi jsou pryč a kdyby ti blázni venku k nim chovali aspoň nějakou úctu, nechali by je konečně být. Myslel jsem, že už to skončilo."
"Musíš mi pomoct." zašeptala. "Té dívce, kterou všichni připodobňují k Adrianě, někdo poslal tohle." A podala mu druhý vzkaz. Pátrala v jeho tváři po jakékoliv změně, která by jí mohla něco napovědět. Byla tak ponořená do zkoumání jeho tváře, že si ani nevšimla, že její otec pláče.

"Měl jsem je ochránit. Je to moje vina." opakoval stále dokola.
"Pane Charlesi? Jste v pořádku?" Objevil se najednou po jeho boku jeden z dozorců. Rychle schovala dopisy zpět do kabelky a potlačila nutkání svého otce obejmout. Jako by na něco takového ještě vůbec měla právo.
"Zachraň ji! On si pro ni přijde!" Zaslechla za sebou ještě jeho křik.



V poslední době nejsem schopna napsat normálně dlouhou kapitolu, takže jsem odkázána na věčné "půlení." Pamatujete si vůbec ještě, kdo je to Patrick? A co si myslíte o Vivianině otci?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Starková Starková | E-mail | Web | 21. března 2016 v 10:42 | Reagovat

Má to grády, ty jo. Konečně jsem dostala možnost si Déšť dočíst :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama