Březen 2016

Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 14. Nářek labutí

28. března 2016 v 12:03 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Nakonec to byla hlava a ne paže, která ji po následujících několik týdnů byla připomínkou na tu dnes již tak vzdálenou noc. K Viktorově nelibosti musela Amy většinu té doby strávit v nemocnici a naslouchat křiku davu, který houfoval pod jejím oknem.

Viktor u její postele sedával celé dny, častokrát bez jediného slova a se starostí, kterou se snažil skrýt za povýšenost, dbal na to, aby jeho družce nic nechybělo. Amy tehdy bylo jedno, jestli se tak choval kvůli tomu, že jen s ní mohl pokračovat ve své veleúspěšné kariéře, nebo že mu snad na ní opravdu záleželo. Nechtěla jen být sama. Ale ani pocit bezpečí ze sebevětší společnosti ji nedokázal ochránit v jejích snech, které ji pronásledovaly od té politováníhodné události. Sápající se stín, kterému nedokázala uniknout. Doktorům se ulevilo, když si ji Viktor konečně odvedl, a oni mu tak mohli přenechat dozor nad tím, aby si za tmy, pronásledována nočními běsy, neublížila.



Sotva pár hodin po nehodě detektivům vše řekla, ale to nakonec to mlčky uzavřeli s tím, že to byl nějaký bláznivý fanoušek. Chudinka Amy, ozývalo se ze všech stran. Jen tak tak unikla Adrianinu osudu, říkali si zajisté. Pro svět kolem byla dívkou, které se podařilo uniknout. Ona ale věděla, že se její lovec jen stáhnul do ústraní, aby se připravil na chvíli, kdy udeří dvakrát větší silou. Na chvíli, kdy Amy už nebude mít tolik štěstí. Dokonce i proud dopisů utichl, což Amy víc vyděsilo, než uklidnilo. Přistihla se, že jejich příchod téměř očekává, jako by se s jejich příchodem měl vrátit i pocit neskonalé radosti, že někomu na ní opravdu záleží, blednoucí vedle kruté reality.
Vivian se od té doby neodvážila ozvat, i když věděla, jak je to od ní zbabělé. Kdyby nebylo Amy, s Entredaaé by to nikdy takhle nedopadlo. Byla to její vina. Od začátku jí bylo jasné, že se díky její přítomnosti dřív nebo později stane něco strašného, a i přesto zůstala. Díky Floydovým se mohla alespoň utěšovat myšlenkou, že její přítelkyně v pořádku. Ale ani toto zjištění její svědomí neuklidnilo.




Ten den začal jako každý jiný a nebýt obskakujícího Viktora, který by ji za normálních okolností tolik pozornosti nikdy nevěnoval, myslela by si, že její útěk k Vivian a pád byla jen strašná noční můra. Nejspíš by už byla schopna běžných úkonů, ale Viktor ale nehodlal nic riskovat. Stejně jako Amy. I přesto, že záhadné dopisy často nacházela na místech, kam by se nikdo cizí nikdy neměl mít šanci dostat, byt jí stále poskytoval pocit bezpečí. Bezpečí. Představa dítěte, schovávajícího se pod peřinou. Dům byl chráněn ze všech stran. Přesto, snad nějaký vnitřní pocit, zakořeněný hluboko v Amyině mysli jí našeptával, že kdyby ten někdo opravdu chtěl, snadno se i právě v tuto chvíli mohl dotknout jejího ramene.


Viktor byl, jako už poněkolikáté tento týden něco vyřizovat ve městě a Amy napadlo, kolik má ještě času, než bude znovu uvržena do vírů večírků a všudypřítomných klepů, na jejichž existenci mezi těmito zdi už málem zapomněla. Zatím na ni bral ohledy, ale jak dlouho ještě? Pravdou bylo, že si nemohla dále dovolit sladké pohodlí izolace.

To nejmenší, co mohla udělat, bylo jít vyzvednout poštu ze schránky. Nepodařilo se jí ovšem posbírat všechnu. Viktor ji už nejspíš nějakou dobu ignoroval, což zapříčinilo, že se nikdo už ani neobtěžoval s tím se pokusit další papíry vtěsnat do již tak přetékajícího boxu, zatímco ty ostatní, lidmi nepoužívané, zůstávaly prázdné. Bůhví, jestli tu celou dobu nežijí sami. Dávno prošlá pozvání na večírky, menší soutěže, kde se měli připojit k porotě, účty. Náhle se její ruce, do té doby tak repetitivně odhazující listy na stůl, zarazily. Přejela prsty po obálce. Už jen tím, jak ji držela, se dalo poznat, že je těžší než ty ostatní, snad díky kvalitě papíru. Opatrně ji otevřela a vytáhla smetanovou kartu popsanou ozdobným rukopisem, který, jako by z povrchu dopisu vystupoval. Až teď si všimla do papíru vraženého symbolu liliem znaku lady Gardnerové, starostky Canneru. Přelétla slova pohledem. A pak znovu, důkladněji. A znovu, jako by si je tím snad mohla vtisknout do mysli, a tak se alespoň trochu přiblížit k jejich pochopení.


Lady Eleanor Gardnerová

si vás a vaši snoubenku dovoluje pozvat na každoroční maškarní bál k příležitosti oslav Nového roku konaný v pátek 1.ledna ve 20.00 hod. v Magnolia Hall.

"Co to je?" vyjela na Viktora ihned po jeho příchodu a zamávala mu papírem před nosem. Vyškubl jí ho a nadzvedl obočí.
"Říkal jsem si, kdy ho konečně pošle."
"Ty tam chceš jít? Očividně nám poslala cizí pozvánku." Myslela si, že za těch několik měsíců už stihla Viktora poznat. Že už ví, čeho všeho je schopný. Ale stačil jediný pohled na jeho spokojený výraz, aby jí bylo připomenuto, co byl zač.

"Co jsi jim řekl?" zašeptala a dávala si velký pozor, aby je od sebe dělil kuchyňský stůl.
"Musel jsem nějak vysvětlit tvůj náhlý odchod. Moc sis to nepromyslela, víš?" Ucouvla, když se k ní začal přibližovat. "Všichni vědí, jaká jsi. Nikoho nepřekvapilo, že tě tenhle druh nabídky…poněkud zaskočil."
"Zbláznil ses?" Ušklíbl se a otočil se k ní zády. Nevědomky si oddechla.
"O takových věcech se nežertuje, Amy." Navzdory jeho slovům, slyšela v jeho hlase výsměch.
"Nemůžeme se vzít." Cukla sebou, když se náhle otočil.
"Proč? Beztak už spolu bydlíme."

"Ale to přece…"
"Měla jsi slyšet ty reakce, když jsem to ohlásil. Lidi nás milují. Jsme teď snad ještě víc, žádanější, než předtím. O vše jsem se postaral, ale musíš se co nejdřív vrátit do společnosti.
"Přestaň s tím!"
"S čím?" Rozhodila paže.
"Se vším. Co bude další? Pořídíme si dítě?" Svraštil obočí.
"Na takového myšlenky je trochu brzy, nemyslíš?" Zamrazilo jí, když jí došlo, že její slova úplně nezavrhl. Chvíli si ji jen prohlížel. Pod tíhou jeho pohledu ji svrběla kůže, ale neodvážila se pohnout. Náhle, aniž by stihla cokoliv udělat, k ní přistoupil a políbil na tvář.
"Přinesl jsem ti šaty. Budou se ti líbit."



Měl pravdu. Pohlédla na dveře pokoje, které ji od něj dělily. Nedělala si iluze o tom, co si o ní myslel. A i když věděla, jak rád vyhrával, ani ve snu by ji nenapadlo, že by byl schopný něčeho takového.

Zvedla šaty před sebe. Byly nádherné. Se sukní napodobující peří ve stovkách odstínů bílé až po šedou, s živůtkem pošitým perlami. Nejspíš to měl být kostým Odette z Labutího jezera, ale komu by nedošel ten skrytý smysl? Vytáhla se šaty ladící škrabošku, přistoupila k zrcadlu, ve kterém se odrážela její postel a podržela si ji před očima. Věděla, jak se ten kostým bude všem jevit, až si ho obleče na ples. Hleděla do zrcadla tak dlouho, až se jí pohled úplně rozmlžil. Svatební šaty.

Phantom of the Opera 1990

27. března 2016 v 22:01 | Lia |  Filmy a seriály
Tak jsem se konečně odhodlala k tomu, podívat se taky na nějakou jinou verzi Fantoma, kde nefiguruje Webberova hudba. Naposledy to byl Darius Argento, který způsobil mou nedůvěru na dalších několik měsíců. Ale vážně, pokud máte rádi Fantoma, pokud pro vás ten příběh něco znamená, nedívejte se na verzi z roku 1998.


Na druhou stranu, pokud jde o minisérii z roku 1990, směle do ní. V tomto zpracování není žádná Madame Giry, ani Meg (natož pak Peršan), ale Gerard, bývalý ředitel Opery a Erikův přítel. Christine do divadla přichází už jako dospělá, a podle klasického scénáře je Erik okouzlen jejím hlasem a začne ji učit. Sokem v lásce je mu tentokrát Raoulův bratr, Philippe (i když jsem si žádného napětí mezi nim a Chris nevšimla).

I když tam bylo hodně změn od původního příběhu, ba i od Webberovy verze, mně se to líbilo moc, a na konci jsem vzhledem k okolnostem samozřejmě bulela ještě víc jak obvykle.


Erik je tu vykreslený poměrně rozdílně než v ostatních adaptacích. Je tak...lidský. Místy dokonce i vtipný. Říkám si ale, jestli kromě svého podzemního království s vchodem v šatně svého objektu zájmů a zdi v hale vůbec měl i nějaké jiné tajné vstupy. Například, když se na konci potřeboval s Christine dostat rychle pryč, tak by mi k fantomovi sedělo víc zmizet v nějaké zdi, než si probojovávat cestu. Tenhle Erik je ale asi už holt takový jiný

U Christine je tu dokonce mnohem méně chvílí, kdy mám chuť jí přetáhnout pánvičkou. Ale tak, to by nebyla ona, aby nedělala furt ty stejně pitomý chyby.

Co se týče Philippa/Raoula, který měl uzavírat ten pomyslný milostný trojúhelník, jak už to ve fantomáckých filmech bývá, tady to bylo, jako by to v tom scénáři prostě bylo, ale jaksi to do celku nezapadalo. Zatímco ve většině případech je Raoul povahově podobný Christine, tady je to arogantní děvkař. Nějak mi tam prostě nesedělo, proč ho vlastně Chris chtěla, tedy krom toho, že na něj měla hezký vzpomínky z dětství. Možná právě kvůli těmhle flashbackům mi při každém jejich polibku přišlo, jako by si dali pusu bratr se sestrou (ne ve smyslu Květů z půdy). Teď mě tak napadá, že s tímhle Philippem by možá nebyla úplně od věci ta jeho kariéra alkoholika z Love Never Dies :D.


Připravte se ale, že je tu hojně přítomná opera, pro ty z vás, kteří ji třeba tolik nemusíte. Za to ale jak je závěrečná scéna Fausta, než Erik Christine "unese" (těžko říct, jak moc to bylo proti její vůli :D zmínila jsem se, jak moc se mi v týhle verzi líbí, jak jí záleží na tom, jak se Erik cítí? :3) úderná.





Šťastně až do smrti?

19. března 2016 v 15:40 | Lia |  Výkvěty mé mysli
To byl teda týden. Už jsem se bála, že to bude trvat mnohem dýl. V hlavě prázdno, nepopsané stránky v deníku, nenačatá nová epizoda Deště. Prostě nic, co by jen vzdáleně vykazovalo alespoň malé známky kreativity. Z toho aby člověk neupadl do depky. I když se mi nahromadilo plno témat na články a v Dešti vím, co se přesně má stát v následujících třech kapitolách, stejně jsem nebyla schopna sesmolit ani jednu pitomou větu. To až včera mě nejspíš něco osvítilo (možná to bylo to sluníčko, které mě ihned přepnulo do letního módu), ale samozřejmě jsem jako vždy byla ve škole zrovna v tu chvíli, kdy by se mi slova na obrazovce skládaly prakticky samy. Prostě nepřeju nikomu :D


Nevím jak vy, ale miluju pohádky. A ještě radši mám ráda zkoumání jejich původních verzích, než se do toho vložil Disney a jemu podobný. Protože, co je lepšího než pořádně temná pohádka? V poslední době se takové verze i hodně zfilmovávají. Mezi prvními třeba taková Burtonova Alenka, která teď někdy bude mít pokračování, který mě teda ale moc neláká a byla bych radši, kdyby někoho napadlo zfilmovat Alice: Madness return, když se teď tak hromadně zfilmovávají hry, protože to by byl teprve nářez. Ale vážně, ať to někdo zfilmuje :D. Ne, že by Alenka v podání Miy Wasikowské nebyla dobrá, ale na ty nádherné lokace a originální ztvárnění zbraní z Madness return prostě nemá :D.


A ty její šaty. Ty šaty...


Okej, pryč od Alenky, protože na tohle téma bych tady dokázala mluvit ještě hodně dlouho.

Největších změn, které se udály v pohádkách za tu dlouhou dobu, co jsou na světě, je plný internet. Najít je není velký problém. Nejmenší "cenzurou," jestli se tomu tak dá říkat, si prošla asi Malá mořská víla, která si jako jedna z mála ponechala svůj tragický konec. Nikdy jsem tuhle pohádku neměla moc ráda. Obzvlášť proto, že jsem jako malý dítě nikdy nepochopila, proč toho prince nezabodla, když ji stejně nechtěl :D. Teď tam tedy tu ušlechtilou myšlenku vidím, ale stejně mě ta postava tou svou naivitou a hloupostí neskutečně irituje.

Jinak, někde jsem našla, že po zabodnutí prince si měla nohy vymáchat v jeho krvi, což mi bůhví proč přijde strašně hustý :D. Tady je pár těch nejznámějších pohádek.

Červená Karkulka

Když dorazí do babiččiny chaloupky, převlečený vlk jí předloží víno, rýži a maso, které Karkulka sní, aniž by věděla, že právě vypila babiččinu krev a snědla její zuby a maso. Myslím, že tam je ještě něco o tom, že se pak Karkulka svlékla a lehla si k němu do postele, ale tím si nejsem jistá.



O Šípkové Růžence

Předtím, než tuto pohádku ucelil Charles Perrault, ale i před dřívější italskou verzí Sun, Moon and Talia, jedna z prvních Růženek byla součástí šestidílné série Perceforest. I zde, stejně jako v italské verzi, král po nalezení spící princezny dívku znásilní a odejde. Ta se probere o devět měsíců později, když se jí narodí dvojčata. Sun, Moon and Talia navíc ještě obsahuje málem uvařené a svým otcem snězené děti.


Popelka

Nevlastní sestry, aby se dostaly do střevíčku si usekávají prsty a hoblují paty. Na svatbě Popelčině svatbě jim pak jsou ptáky vyklovány oči.




Locika

Když poprvé princ vyleze po Locičiných vlasech, vyspí se s ní, a ona s ním jak jinak než otěhotní. Když to čarodějnice, která Lociku vězní, zjistí, ustřihne jí vlasy a vyžene jí do pouště. Když se pak princ za Locikou vrátí a vyleze po ustřižených vlasech, čarodějnice ho z věže shodí do trní a princ oslepne.

Rapunzel by IrenHorrors



Spravedlivý Bohumil

A nakonec pohádka, kterou nejspíš neznáte, ale já jí jako malá milovala. Je od Boženy Němcové, i když jsem jí pořádně nikdy, ostatně jako všechny její temnější pohádky, ve spojitosti s ní neviděla.

Králi a královně zemře jejich dcera. Každou noc má její hrobku strážit voják, ten je ale každého rána nalezen roztrhán na kusy. Princezna totiž v noci vstává z hrobu, aby tančila s démony a k té příležitosti roztrhala cokoliv, co se jí postaví do cesty.



Pokud by jste dostali náladu na trochu drsnější pohádku, určitě zkuste italský film Tale of Tales :)








Tanec mezi hroby

11. března 2016 v 18:24 | Lia |  Hodnocení knih
Nedávno se mi podařilo dočíst poslední díl Hřbitovní královny. Nebo jsem si to alespoň myslela, ale o tom až později. Abych vás uvedla do děje, tak Hřbitovní královna vypráví o jisté Amelii Grayové. Restaurátorce hřbitovů, která je stejně jako její adoptivní otec schopna vídat duchy. Ten jí vštípí soubor pravidel, kterými se musí řídit, pokud chce prožít alespoň trochu poklidný život. Věci se ale dají do pohybu, když Amelie jednoho dne pravidla poruší

Okřídlená duše

Amelie dostává zakázku zreastaurovat hřbitov Dubový háj. Z místa má ihned zlý pocit, ale i přesto nabídku přijme. Zanedlouho na hřbitově naleznou tělo mladé dívky. Amelie se setkává s detektivem Johnem Devlinem, o kterém ví, že by se od něj měla držet co nejdál, vzhledem k dvěma duchům, kteří ho pronásledují na každém kroku. Právě kvůli tomuto muži postupně každé z těchto pravidel poruší. Zpočátku si říká, že mu jen pomůže s případem, a pak na něj zapomene, ale jak pomalu rozkrývají sérii vražd, Amelii dochází, že už nic nebude jako předtím.



První díl je spíš takový úvodní. Seznamujeme se tu s Amelií, zjišťujeme, jak ta její schopnost vlastně funguje a také sledujeme její počínající vztah s Johnem Devlinem. Určitě je ze všech dílů nejmíň nadpřirozený. Četla jsem ho s několika měsíčním odstupem od těch zbylých dvou, takže už nějaký mezery v paměti mám, ale jak jsem říkala. Seznamovací díl, za to ale zatraceně napínavý. Nemluvě o to těch Ameliiných vsuvkách o pohřebních tradicích. Aplikované na místní okolí asi příliš nebudou, ale i tak je to strašně zajímavý. Od symbolů na náhrobcích a jejich čtení, až po směr, kam se tělo ukládalo.


Království

Po událostech v Dubovém háji Amelie přijíždí do liduprázdného a od okolí odříznutého městečka Asher Falls. Ihned naráží na problém v podobě obyvatel, držící si všechna svá tajemství u sebe, včetně toho o původní Trnové bráně, ležícího na dně jezera, ze kterého Amelie za nocí slýchává zvonky.

Není pochyby, že s celým městem je něco moc špatně. Komu patří odlehlý hrob? A co je to za ducha, objevujícího se se západem sluncem před Ameliiným domem?

Hlavní hrdinka odkrývá temné okolnosti svého původu a zjišťuje že za její schopností vidět duchy stojí možná víc, než si původně myslela.



V Království je bezpochyby mnohem více nadpřirozena než v prvním díle. Asher Falls je takové to typické, temnotou dýchající duchařské město, kde každý jeho obyvatel má nějaké to napojení na temnou stranu. Dozvídáme se více o Ameliině původu a jejích schopnostech. Řekla bych. že kniha byla o něco napínavější než první, za to ale nemohu říct, jestli se mi líbila víc, jelikož jak jsem již řekla, četla jsem jí nějakou dobu po Okřídlené duši.

Stýskalo se mi po Devlinovi. Po tom Devlinovi, nad kterým jsme při jeho prvním zjevení protáčela očima, že i tady bude pan Dokonalý. Ale oblíbila jsem si ho natolik, že mi prázdné místo po něm autorka nedokázala zaplnit ani úžasným Thanem. Jsem vážně marný případ.

Prorok

Po návratu do Charlesonu je navštívena duchem policisty Robertem Fremontem, který ji nehodlá nechta být, pokud nezjistí jeho vraha. Při pátrání se Amelie zaplete do kruhů, o kterých si myslela, že jsou již minulostí a znovu musí čelit Devlinovi, jehož situace se začíná vyhrocovat.



Bezesporu z těch tří nejlepší díl. Jestli v druhém se mi stýskalo po Devlinovi, tady mi to autorka bohatě vynahradila. Kdybyste viděli mou reakci po dočtení. Nepatřím k lidem, kteří by se u knih nějak výrazně projevovali. Dobře, občas slzim (opravdu jsem brečela snad jen, když umřel Dobby), nebo musím zavřít knížku, abych to strávila. Nebo občas knihu pevně stisknu, abych potlačila nutkání mlátit hlavou o zeď kvůli tomu, jak debilně se některý postavy chovají. Ale to je asi tak všechno.

Ale vážně, po dočtení dokážu do nového příběhu vklouznout poměrně snadno, a to i když se mi předchozí kniha moc lbila, strhla mě příběhem a všechno. Ale u týhle to prostě nešlo.

U posledních stránek jsem si stihla během té chvíle, co jsem zběsile přejížděla pohledem po řádcích vystřídat smutek (nebylo daleko k slzení), nevíru, ultimátní vztek a povznášející radost. Poté, co jsem se ujistila, že stránky skutečně nepokračují, a na polici na mě nečeká další díl, jsem dobrou půl hodinu přecházela po pokoji, v hlavě úplný bordel. Jak mi tohle mohli udělat? Jak mi můžou předložit něco tak úžasnýho, a pak to prostě utnout? Moje myšlenky byly samozřejmě mnohem chaotičtější. Neustále přeskakovaly z jedné věci na druhou, jak se snažily s faktem, že je tohle všechno, smířit. Opravdu strašně ráda bych se s vámi podělila o své poznámky, které jsem v tomto stavu stihla naškrábat. Obávám se ale, že je to plný spoilerů, a nerada bych vás připravila o takový zážitek. I když nemůžu zaručit, že budete reagovat podobně. Zatím si připadám jako ta jediná, protože i když byla knížka úžasná, není to ten typ "zlomové" knihy, která naprosto změní váš pohled na život. Ani se to nepodobalo prozření, když jsem poprvé uslyšela soundtrack k Fantomu opery. Spíš něco na způsob: "KDE MÁM KURVA DALŠÍ DÍL!!!"


A tady to je. Hřbitovní královnu jsem si pořizovala s tím, že mám kompletní trilogii. No, zatím to vypadá, že to bude minimálně pentalogie. Samozřejmě, že jsem ihned kontrolovala Goodreads, protože sakra, nemohlo to přece skončit až takhle otevřeně ne? A zase to dilema. Já si otevřený konce psát můžu, ale ať si to zkusí někdo jiný :D. No, prostě 29. března vychází další díl The Visitor a v září pak The Sinner. Asi se vykašlu na modlení se za český překlad a prostě si to pořídím v ájině, protože bych to asi nevydržela. Hlavně víme, jaké je to se spolehlivostí českých nakladatelsví s překládáním delších sérií. Jen doufám, že ta jejich obálka bude ladit k těm ostatním, když už to budu mít ZASE v od půlky v jiným jazyce.

Takže já Hřbitovní královnu samozřejmě doporučuji seč můžu. Obzvlášť takovým, jako sem já, kteří mají slabost pro duchařiny a juchají nad truchlícími zvyky viktoriánské Anglie. Protože kdo by nechtěl nosit vlasy nebožtíka v náhrdelníku. že jo?


A ty kloboučky se závojíčky :333 No jo, uměli to brát se stylem, to se jim musí nechat.

"Half-mourning dress ; New styles for dressing the hair", Peterson's Magazine, March 1873; NYPL 826386:



Ti, kteří naslouchali dešti-Kapitola 13. Noční záře

5. března 2016 v 11:23 | Lia |  Ti, kteří naslouchali dešti
Než přijela do Canneru, věděla, co je zač. Nebo měla alespoň představu. Jako by z ní město pomalu ukusovalo stále více z její podstaty, aby ji pak mohlo naplnit svou vlastní esencí. Už si nebyla jista ani tím takzvaným talentem, který všichni tak obdivovali. Tohle přece nebyla ona. Věděla, čeho je schopna, a tohle to nebylo. Nechala se ukolébat tím nádherným pocitem, tou energií proudící ji žilami vždy, když se pustila do pečení ve Viktorově přítomnosti. Veškeré pochybnosti zahnala až na samotný okraj své mysli a žila jen tím krásným, a pro ni do té doby nepředstavitelným okamžikem. Teď už tu ale nebyly žádné stěny, za které by se mohla skrýt před pravdou. Neměla kam utéct. Zastesklo se jí po domově a době, kdy bylo vše tak snadné a prosté. Teď, ať se jí to příčilo sebevíc, měla jen jedinou možnost, a tou byl Viktor. Vždycky to byl on.



Dotyk. Tak letmý a něžný, jako šustot motýlích křídel. Pomalu ji jako loutkař vytahoval ze světa snů zpět do reality. Zavadil o její vlasy a Amy naskočila husí kůže. Přála si otevřít oči, ale nešlo to. Nebyla dost blízko.
Ale jak se blížila k tomu okamžiku, kdy by byla schopna zvednout víčka, stále více uvědomovala, že je něco špatně. Vivian je pryč. Měla by být v bytě sama. Otevřela oči, ale místo světla ji obklopila jen další tma. Tma a mužský stín, líbající ji na rty. Neměl tušení, že je vzhůru.


Někde mezi šokem a stále více rostoucím děsem ho odstrčila. Při pádu zavadil o stolek. Byla to taková rána, že si Amy byla jistá, že ji musela slyšet každá živoucí duše v ulici. Chtěla utéct, ale zatočila se jí hlava a zřítila se k zemi. Přimkla víčka k sobě a pokusila se vyškrábat na nohy. Jediná chyba. Musí pryč, musí pryč. Najednou ji něco chytilo za kotník a stáhlo zpět k podlaze. Jen tak tak se jí podařilo zbrzdit rukou náraz. Cítila, jak jí chytá za nohy, aby ji znehybnil. Neměla čas přemýšlet, co je zač. Veškeré její vědění se smrsklo do jediné myšlenky. Musí pryč. Začala sebou škubat, ale neměla šanci. Byl příliš silný. Byl to téměř zázrak, když se jí náhle podařilo jednu nohu uvolnit a pořádně ho kopnout. Srdce jí bušilo tak rychle, jako by mělo každou chvíli prasknout. Přes krev v uších, hučící jako rozbouřený příboj už téměř neslyšela ani vlastní dech.


Vše jí přišlo tak zpomalené. Jako by jejímu mozku trvalo dvakrát pomaleji než obvykle zpracovat okolní vjemy. Byla příliš pomalá. Musela zrychlit. Jako by se od ní ale každou setinou chvíle dveře bytu stále více vzdalovaly. Kdyby na to měla čas, nejspíš by se usmála, když je konečně rozrazila. Musí pryč, musí pryč. Stačí se dostat na ulici. Stačí se dostat na ulici a vše bude v pořádku. Neměla čas. Byla kořistí. Hloupou kořistí, pro kterou je důležitá jen vzdálenost mezi ní a lovcem. Zapomněla, že neumí létat. Nohy jí vyletěly do vzduchu. Bolest zasáhla nejprve ramena a pak hlavu. Snažila se zastavit, ale nešlo to. Kutálela se stále dál a dál.





Chlad. Tisíce polibků, zabořujících se do její kůže jako malé jehličky. Otevřela oči. Myslela si, že sní, při pohledu na to bělostné chmýří, snášející se z nebe na její tvář. Nepamatovala si, jestli někdy viděla něco tak krásného. Procitnout do reality ji přiměla až ta bolest. Přicházela pozvolna, nejprve jako příjemné teplo, které ale postupně vzrůstalo, jak se stále víc prodíralo ze zadní části její mysli. A pak ten kouř. Jeho chapadla se jí sápala po těle, jako by ji pod sebou chtěla pohřbít. Rozkašlala se a překulila na břicho. Chtěla se opřít o paži, ale tou jí projela taková bolest, že se pod její vahou ihned podlomila. Co se stalo?

Praskot. Nebylo to děsivé. Spíš ten druh zvuku, který má tendenci lidi uklidňovat. Praskot ohně v krbu. Byla noc, a i když byly na ulici přítomny lampy, nikdy neměly za následek tolik světla. Pomalu se otočila. Oslepila ji záře. Zatímco do prstů se jí propaloval sníh, do tváře ji uhodil žár. Co se stalo? Z okolních domů se začali vynořovat lidé. Neslyšela, co říkají, jen upírala pohled k té scenerii před sebou. Na Entredaaé, mizející mezi plameny.






Domů se vracela celá nesvá. Nevěděla, jestli udělala dobře, když se rozhodla navštívit otce. Nebyl přece jen už příliš při smyslech. A nechat tam Amy samotnou. Co ji to jen napadlo? Přesto, ty vzkazy. Ať už na tom byla mysl Roberta Charlese jakkoliv, nemohla z hlavy vyhnat obraz jeho očí, když mu je ukázala. Kéž by si pamatovala z tehdejších událostí víc. Jak se mohli Forsmanovi tak náhle vypařit, když je po celou dobu sledoval každý obyvatel Canneru?


Už z dálky tušila, že je něco špatně. Jako by se v jediném místě noc lámala v den. V místě, kde stával její domov. Křik z těch míst ji v prvotní chvíli naprosto ochromil. Rozeběhla se. Několikrát se jí podařilo na zledovatělé zemi škobrtnout, nikdo si jí ale v té chvíli nevšímal.


Ulici, kterou vídala po celý život najednou nepoznávala. Nepamatovala si den, kdy by tolik lidí věnovalo pozornost jejímu obchodu. Nejprve tomu nemohla uvěřit. Obraz jejího jediného domova stravovaného ohněm se vymykal naprosto všemu, co do té doby znala. A tak se upnula k jediné osobě, na které jí snad opravdu záleželo víc, než na prchavé vzpomínce jejího dětství. S místem, které jako poslední vlákno udržovalo iluzi, že každou vteřinou může dveřmi projít její otec a ona by si jako kdysi dávno sedla k jeho nohám a naslouchala, zatímco by předčítal jeden z mnoha příběhů, které znala tak dokonale, že je spolu s jeho slovy tichounce šeptala.


Našla ji opodál. Někdo přes ni přehodil deku, ale jinak se nezdálo, že by se o ni někdo zajímal.
"Bože, Amy! Jsi v pořádku? Co…co se stalo?" Její oči, do té doby tak prázdné se při pohledu na Vivian naplnily strachem, jako se by po celou dobu obával právě toho, že se před ní její přítelkyně zjeví.
"Amy, co se stalo?" Dívka na ni hleděla, jako by se rozhodovala, jestli se ztratit v její náruči nebo zmizet.
"Je…je mi to tak líto. Je to moje vina." Vivian se od ní nevědomky odtáhla.
"Jak si…" Amy několikrát zakroutila hlavou. Měla pocit, jako by se každým jejím vyřčeným slovem od ní Vivian vzdalovala stále víc a víc.

"Vždycky se něco stane. Ale nemůžu za to, alespoň ne vědomě. Musíš mi věřit." Ke konci jí už přes vzlyky nebylo téměř skoro rozumět a Vivian si pokládala otázku, jestli ta osoba před ní je ještě vůbec Amy. Viděla to přece po celou dobu, že je něco špatně.
"Byl tak blízko, ale i tak jsem ho nedokázala poznat. Odpusť mi prosím."
"Viktor?" Možná až příliš silně stiskla Amyinu paži, aby ji přinutila se na ni podívat. "Byl to on?"
"Neviděla jsem ho." zašeptala, než propukla v pláč.



Viktorův hlas, při jehož zvuku by se ještě před pár týdny Amy stulila do klubíčka, ji teď přiměl otočit se. Vivian na něj hleděla jako na zjevení. Jak mohl? Jak mohl udělat něco takového? Ale ať už bylo její přesvědčení jakékoliv, při pohledu na něj prudce zakolísalo. Nikdy dřív ho v podobném stavu neviděla. Vypadal strašně.

Prakticky vytáhl Amy na nohy. Zaskučela, když stiskl její ruku.
"Je ti něco?" zeptal se a Vivian by přísahala, že starost v jeho očích byla skutečná. Veškerý děs, který ještě před chvílí jeho družku obestíral, jako těžký závoj byl teď pryč. Byli jako dva dávno ztracení milenci, kteří se konečně zase shledali. Ne, tohle nebyla láska. Bylo to něco jiného. Něco, co Vivian tak úplně nechápala.

"Jen ruka, ale doktoři říkali, že to nic není."
"Divil bych se, i kdyby ti věnovali vůbec nějakou pozornost. Znám dobrého doktora. Ten tě zkontroluje." Bylo skoro fascinující sledovat ten proces. Zatímco jako jednotlivců si jich nikdo nevšímal, teď když tam stáli ruku v ruce, se po nich pomalu začínaly jednotlivé hlavy otáčet. Skoro jako by Vivian viděla, jak se zpřetrhaná vlákna mezi nimi začínají znovu proplétat a zářit. Čím déle si hleděli do očí, tím více se zdálo, že přesně takhle to má být. Brzy zářili tak, že na hořící dům už nikdo ani nepohlédl.

"Pojď. Odvedu tě domů." Měla oči jen pro něj. Jako by se konečně vrátila na místo, kam skutečně patří. Po Vivian, klečící ve sněhu se ani neohlédla. Dokonce se jí podařilo zapomenout i na ten zvlhlý, útržek papíru v její kapse, a dvě prostá slova, vykreslená tak dokonale, jako by pisatel záměrně prodlužoval chvíli, kdy mohl na místě setrvat. Odpusť mi.


Tak co myslíte? Už tušíte, kdo by mohl být Amyiným pronásledovatelem?

Markýza de Sade

3. března 2016 v 17:10 | Lia |  Hodnocení knih
Matka mladé Renée-Pélagie vždy dostala co chtěla. Je krásná, chytrá a díky správně zvolenému sňatku i bohatá. Není jí to ale dost. Touží se dostat mezi francouzskou šlechtu. A tak se stane, že svou nejstarší dceru, naivní Renée-Pélagie s hlavou ještě stále plnou romantických představ provdá za šarmantního markýze de Sade. Dívka je jím stejně jako i její matka a mnoho dalších žen ihned okouzlena. O markýzi sice kolují klevety, ale nikdo z rodiny není ochotný jim přikládat důležitost, dokud není příliš pozdě.


Možná je vám známý příběh Donatiena Alphonse Francoise, známého spíše jako markýze de Sade. Autora 120 dnů Sodomy a ve své době jednoho z největších zvrhlíků. Sodomita, šílenec, ďábel sám. To je jen pár přísvisek, které mu byly přisuzovány. Co ale jeho manželka? Co vlastně víme o ní? A miloval ji její manžel?

Kniha je psána velmi zvláštním stylem. Autorka vlastně vůbec nepoužívá přímou řeč, takže se občas může kniha zdát trochu těžší na čtení. Čte se ale prakticky sama a to i v místech Donatienových myšlenek a později i zestárlé Renée-Pélagie. S ní se setkáváme, když jí je jednadvacet a budeme s ní až do její smrti.

Je to příběh jejich manželství. Renée-Pélagie si vysnila muže, který by ji každý den vyznával lásku a místo toho dostala Donatiena. Ona i celá její rodina jsou nuceni neustále řešit jeho stále horší skandály a dluhy, a tak je zanedlouho toto manželství, které jim mělo přinést prestiž, přivede až na okraj společnosti.

Ještě že jsem po téhle knize sáhla, i když jsem si myslela, že to bude jen další oddychový, historický román. Ona jak je i kniha hubená, tak se lehce mezi těmi bichlemi ztratí. A to je další věc. Kdo by to byl řekl, že se do tak tenké knihy dá vtěsnat celý život člověka. Většinou tohle ráda nemám, protože si to většinou žádá velké časové skoky. Jsou ale samozřejmě i výjimky a tohle je jedna z nich. Celé to ubíhání roků nějak přirozeně vyplyne, a to i na tak malém množství stránek, takže se ve výslekdu ani necítíte ochuzeni o nějakou část hrdinova života. Nelituju, že jsem si ji přečetla. Už jen kvůli tomu zvláštnímu stylu, kterým je psána. Místy téměř až básnickým, když je to dá se říct z pohledu Donatiena. Tyto pasáže jsou obzvlášť zajímavé.

Je to zase něco úplně jiného. Žádná velká láska, kdy je vám od prvního setkání jasné, že tihle dva spolu budou navždy a i přes všechny hádky nakonec skončí v náručí. Neřekla bych, že jsem hlavní hrdinku nějak obdivovala, ale to, jak při svém manželovi stála i v době, kdy od něj všichni odtáhli ruce, a to i když moc dobře věděla co vše provedl mě zkrátka nějak dostala, protože přes všechny jeho činy se nemůžu zbavit pocitu, že ji svým vlastním způsobem opravdu miloval.