Markýza de Sade

3. března 2016 v 17:10 | Lia |  Hodnocení knih
Matka mladé Renée-Pélagie vždy dostala co chtěla. Je krásná, chytrá a díky správně zvolenému sňatku i bohatá. Není jí to ale dost. Touží se dostat mezi francouzskou šlechtu. A tak se stane, že svou nejstarší dceru, naivní Renée-Pélagie s hlavou ještě stále plnou romantických představ provdá za šarmantního markýze de Sade. Dívka je jím stejně jako i její matka a mnoho dalších žen ihned okouzlena. O markýzi sice kolují klevety, ale nikdo z rodiny není ochotný jim přikládat důležitost, dokud není příliš pozdě.


Možná je vám známý příběh Donatiena Alphonse Francoise, známého spíše jako markýze de Sade. Autora 120 dnů Sodomy a ve své době jednoho z největších zvrhlíků. Sodomita, šílenec, ďábel sám. To je jen pár přísvisek, které mu byly přisuzovány. Co ale jeho manželka? Co vlastně víme o ní? A miloval ji její manžel?

Kniha je psána velmi zvláštním stylem. Autorka vlastně vůbec nepoužívá přímou řeč, takže se občas může kniha zdát trochu těžší na čtení. Čte se ale prakticky sama a to i v místech Donatienových myšlenek a později i zestárlé Renée-Pélagie. S ní se setkáváme, když jí je jednadvacet a budeme s ní až do její smrti.

Je to příběh jejich manželství. Renée-Pélagie si vysnila muže, který by ji každý den vyznával lásku a místo toho dostala Donatiena. Ona i celá její rodina jsou nuceni neustále řešit jeho stále horší skandály a dluhy, a tak je zanedlouho toto manželství, které jim mělo přinést prestiž, přivede až na okraj společnosti.

Ještě že jsem po téhle knize sáhla, i když jsem si myslela, že to bude jen další oddychový, historický román. Ona jak je i kniha hubená, tak se lehce mezi těmi bichlemi ztratí. A to je další věc. Kdo by to byl řekl, že se do tak tenké knihy dá vtěsnat celý život člověka. Většinou tohle ráda nemám, protože si to většinou žádá velké časové skoky. Jsou ale samozřejmě i výjimky a tohle je jedna z nich. Celé to ubíhání roků nějak přirozeně vyplyne, a to i na tak malém množství stránek, takže se ve výslekdu ani necítíte ochuzeni o nějakou část hrdinova života. Nelituju, že jsem si ji přečetla. Už jen kvůli tomu zvláštnímu stylu, kterým je psána. Místy téměř až básnickým, když je to dá se říct z pohledu Donatiena. Tyto pasáže jsou obzvlášť zajímavé.

Je to zase něco úplně jiného. Žádná velká láska, kdy je vám od prvního setkání jasné, že tihle dva spolu budou navždy a i přes všechny hádky nakonec skončí v náručí. Neřekla bych, že jsem hlavní hrdinku nějak obdivovala, ale to, jak při svém manželovi stála i v době, kdy od něj všichni odtáhli ruce, a to i když moc dobře věděla co vše provedl mě zkrátka nějak dostala, protože přes všechny jeho činy se nemůžu zbavit pocitu, že ji svým vlastním způsobem opravdu miloval.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama